Skip to main content

Full text of "ivot Josefa Jungmanna. Z usneení uího sboru musejního pro e a literaturu eskou"

See other formats


JW*« 



- • 









tiM 






\y*i 



URBÁNKOVA 

Bibliotéka paedagogická. 



Sr. I. Komenský, Didaktika analytická. S po- 
dob. 50 kr. 
„ II. Mošner, Pěstounka. 2. vjd. Spod. 80 kr. 
, III. Hakl, Nauka o těle lidském. S 25 obr. 

60 kr. 
, IV. Škoda, Katechetika. 3. vydání. 1 zl. j 

80 kr. 
« V. Vlk, Vyučování počtům. Díl I. Se 2 | 

barvot. tab. 70 kr. 
. VI. Bartoš, Instrumentál. 60 kr. ; 

„ VII. Vlk, Vyučování počtům. Díl II. 80 kr. < 
, VIII. Tille O mapách. 2. vyd. S 55 obr. \ 

(50 kr. ; 

a IX. Týn, Časoslovo české. 1 zl. 
, X.Svoboda, Školka. S podob, a liíh. tab. « 

l zl. 50 kr. 
» XI Račinka. S podobiznou Salzmanna. < 

2. vyd. 60 kr. 
a XII. Melichar, O řekách. S vodop. map. j 

v barvot. 36 kr. 
„ XHI.Wellner, Národ hospodářství. 80 kr. \ 
„ XIV. Procházka, Domácí hospodářství. < 

1 zl. ; 

„ XV. Matějka, Hudební tabule. 3 zl. 
n XVÍ. Šimek, Paedagogika. 1 zl. 
„ XVII. Šimek, Didaktika, i zl. 20 kr. 
» XVIII. Šimek, Dějiny vychovatelství. 2 zl. 

* XIX. Svoboda, Zlatodol. 2. vyd. Spodob. 

60 kr. 

a XX. Kreslení pro školy národní. (Vý- 
klad.) 30 kr. 

. XXI. Šauer, 1'očátky dušeslovi. 1 zl. 

„ XXII. Jedlička, Reálie na školách obec- 
ných. 40 kr. 

„ XXUI. Petrů, Propravak české stilistice. 
i zl. 50 kr. 

„ XXIV. Gregora, Nauka o harmonii hu- 
dební. 3 zl. 50 kr. 

» XXV. Steinich, Čtení a psaní na I. a 
II. atupni učení. S obr. 1 zl. 

„ XXVl. Lobkovic, Zpráva a naučení jeho 
synu Jaroslavovi. 30 kr., vel. vvd. 50 kr. 

, XXVI l. Zdeněk, Globus zemský, čili 
zeměkoule strojená. S 2 oor. 30 kr. 

, XXVIII. Řed. Hrys, O výjevech v ovzduší. 
S obr. 1 zl. 

» XXIX. Mírohorský, Úvod do kresby a 
malby. S obr. 1 zl. 

a XXX. Knaus, Náčrty zemí rak. -uher- 
ských. Se 14 lithogr. tabulkami. 60 kr. 

, XXXI. Kryspín, M J. Sychry život a 
spisy vybrané. S podob. 1 zl. 30 kr. 

„ XXXII. Knaus, Náčrty zemí evropských, 
a mimoevrop. Se 16 lith. tab. 80 kr. 

, XXXUI. Václavek, Rukopis Králodvor- 
ský a Zelenohorský. (Výklad.) 40 kr. 

, XXXIV. Hanušova. Dívčí tělocvik. S pí- 
sněmi s nápěvy. 2 zl. 40 kr. 

a XXXV. Hrdý, Historie abecedy a slabi- 
káře. S obr. 50 kr. 

* XXXVI Pape-Carpentierová, Rady řídi- 

cím pěstounkám. 60 kr. 

, XXXVII. Prásek, Dějiny rakousk. moc- 
nářství. I. 70 kr. 

, XXXVII 1. Tesař, Moudrá kázeň ve škole. 
30 kr 

a XXXIX. Lindnera Jan Amos Komenský. 
S podob. 60 kr. 

a XL. Bačkora, Craktické učení zeměpisu 
cech S obr. ageol. mapou cech v bar- 
votisku. 1 zl. 50 kr. 

„ XLI. Blažek, Spůsobové básnictví a jejich 
literatura. 2 zl. 

„ XLII. Stoklas, Návod kfys. a chem. po- 
kusům. Se 115 vyobr. 1 zl. 20 kr. 

„ XLII I. Škola obecná. Sbírka zákonů škol- 
ských. 2" vyd. 1 zl. 40 kr. 

» XLIV. Prášek, Dějiny rakousk. mocnář- 
ství. II. 60 kr. 



Sv. XIjV. Navedení, jak užívati Grandauerovy 

Školy kreslicí. 30 kr. 
» XIAI. "Steinich, O větě složené. 40 kr. 
„ XLVII. Kurz, Učebná kniha tělocviku 

S obr. 80 kr. 
n XLVIIl.Salzmann,Mravenčinka. Spodob. 

60 kr. 
■ XL.ÍX. Navedení, jak užívati železného 

ruského počitadla. Se 24 příklady a 15 

obrazci. 20 kr. 
n L. Red. Jan Lepař a prof. Jar. Zdeněk, 

Rokování a snesení zeměpisné schůze 

l'ražské. 30 kr. 
a LI. Hejda, Nauka o zpěvu. 1 zl. 40 kr. 
„ LU. Taňských-Hoffmanová, Památka po 

dobré matce. 1 zl. 40 kr. 
n Lili. Zelinka, O mapách zeměp. 20 kr. 
n LIV. Růžička, Cvičení slohová. 60 kr. 
„ LV. Steinich, Výklad nové I. čítankv. 

Čásť I. S obr." 60 kr. 
„ LVI. Tesař, Vyučování řeči na škole obec. 

40 kr. 
„ LVU. Bačkora, Navedení k hláskování. 

2. vyd. S podob. 70 kr. 
„ L VIII. Šimek, Předbrání vychovatelství. I . 

Locke. i zl. 
„ L1X. Březina, Hedvábnictví. 2. vyd.S obr. 

50 kr. 
„ LX- Salzmann,Nebe na zemi. S podob. 1 zl. 
„ LXl. Tykač, Hry tělocvičné. 1 zl 
,, LXII. Jedlička, Výklad II: nové čítanky. 

60 kr., váz. 80 kr. 
„ LXtll. Jedlička, Výklad I. nové čítanky. 

60 kr., váz. 80 kř. 
„ LXIV. Hanuš, Názorné tělosloví. S atla- 
sem o 24 tabulích malov. 5 zl. 60 kr. 
, LXV. Růžička. Sloh ve školách měšť. 

a obecných. 1 zl. 20 kr., váz. 1 z'. 40 kr. 
„ LXVI. Salzmann, Ještě něco o vycho- 
vání. 80 kr. 
„ LXVII. Madiera, Navedení ku čtení a 

písemnostem. 80 kr. 
„ LXV1II. Kredba, Jan K. Škoda. Spodob. 

1 zl. 50 kr. 
n LXIX. Skuherský, Nauka o skladbě hu 1. 

I. O závěru a modulaci, l zl. 20 kr. 
„ LXX Sobotka, Kreslení pro školy ob. 

Č. I. ,J ro I. rok šk. stupně dolního. 

S 35 lith. listy. 1 zl. 20 kr. 
„ LX^I. Mašek, Škola přímočarného kre- 
slení pro šk ob. Se 1 00 lith. listy. 3 zl. 
, LXXII. Lepař, O methodách učebných 

a loir. jejich příbuznosti. 2. vyd. 40 kr. 
B LXX III. Komenský, Janua linguarum. 

Nové vyd. 1 zl. 
n LXKJV. Makovička, Z říša představ a 

Citův. 60 kr. 
„ LXXV. Růžička, Mluvnická cvičení 60 kr. 
„ LXXVI. Kuchyňka, Persp. zobrazován;. 

tvarů rovinných. S atlasem lzl. 50 kr. 
a LXXV II. Šimek, Logika pro učitele a 

přátele věd. 2 zl. 10 kr. 
n LXXVIII. Klaisner, Deaní cvičení po- 
četní ve škole ob. a měšť. 36 kr. 
„ LXXIX. Steinich, Různé listy, jakožto 

pokračování Výkladu čítanky. 60 kr. 
„ LXS^X- Klika, Navedeni jak zacházeti 

s fvs přístroji ve škole obec. 60 kr. 
„ LXXXl. Polík, Cvičení sloh. pro obec. 

a měšť. školy. I. 60 kr. 
H LXXXII. Skuherský, Nauka o skladbě 
hudební. II. O jelnoduchém a dvojitém 
kontrapunkte. 
, LXXXIII. Ronek, Okres Karlínský. Meth. 

výklad. S vyobr. a mapou. 80 kr. 
„ LXXXIV. Klika, O měřickém tvaroznal- 

ství ve škole obecné. 30 kr. 
„ LXXXV. Lindner, Slovo o Knize mali- 
čkých. 20 kr. 



UKBÁNKOVA 

BIBLIOTÉKA PAEDAGOGICKÁ. 



sbírka spisu 

PRO 

UČITELE, PĚSTOTJHY, RODIČE 

A PRO VZDĚLAVATELE LIDU VŮBEC 

VYDÁVANÁ 

POMOCÍ osvědčeních našich paedagogot. 



SVAZEK LXXXV1I. 

ŽIVOT JOSEFA JUNGMANNA. 

NAPSAT, 

V. ZELENÝ. 



V PEAZE 1881. 

NAKLADATEL FR. A. URBÁNEK, KNIHKUPEC 

pro literaturu paedag. i luid. a pomůcky učebné. 
Hlavní administr. a exoed. paedag. časopisů „POSLA Z BUDCE" a „PAEDAGOGIA. 




JOSEF JTJNGMANN. 




Digitized by the Internet Archive 

in 2011 with funding from 

University of Toronto 



http://www.archive.org/details/ivotjosefajungOOzele 



ŽIVOT 

JOSEFA JUNGMANNA. 



Z TTSISTESE^TI 



UŽŠÍHO SBORU MUSEJNÍHO PRO ŘEČ A LITERATURU ČESKOU 



SEPSAL 



YÁCSLAY ZELENY 



DRUHÉ VYDÁNÍ 

ro%mno%ené rejstříkem jmen a věcí od Fr. Bílého a dřevorvt. 
podobiznou Jos. Jungmanna. 



V PRAZE. 

NAKLADATEL Fí\. A. URBÁNEK, KNIHKUPEC 

pro iiteraturu paedagogíekou, hudební a pomůcky učebné. 

18S1. 

Hlavní administr, a exped. paedag. časopisů „POSLA Z BUDCE" a „PAEDAGOGIA," 



p& 

HobH 




Knihtiekaina Fr. Brožikja Spol. v Praze. 



Předmluva, 



bor musejní pro řeč a literaturu českou ve schůzi 
listopadové roku 1872. učinil usnesení, že na oslavení 
stého dne narození Josefa Jungmanna má býti sepsán 
a vydán zevrubný jeho životopis; i vyzval mne, abych se 
uvázal v sepsání toto. Jakkoli vědom jsem byl nesnází díla 
tohoto, pokládal jsem za povinnost, nevyhýbati se úkolu čestnému, 
sborem tak vážným uloženému. 

Sebrav materialie přístupné a dostav důvěrou ctihodné 
rodiny Jungmannovy jeho korespondence a mnohých důležitých 
původních listin k volnému užití, vydal jsem první čásť spisu 
s počátku měsíce července 1873., pevné jsa naděje, že na 
podzim téhož roku vyjde dokončení. Choroba, která mně tím 
časem učinila nemožnou všelikou usilovnou práci, zmařila tyto 
naděje i způsobila, že dílo vychází mnohem později než bylo 
slíbeno. Opoždění toto není však pohříchu jediným ani nej- 
horším následkem této příhody. Jakož dílo povstalo z nemalé 
části v čas choroby, kdežto se k souměrnému zdělání nedo- 
stávalo vždy jasné mysli, bude se v různých částech znamenati 
nerovné provedení. 

Prese všecky slabosti a nedostatky spisu uzná bohdá ne- 
předpojatý čtenář, že jsem upřímně se snažil dopátrati se 
pravdy o životě velikého dělníka na roli naší literární. Ne- 
bylyť posud ani vnější příhody života jeho postaveny na jisto, 



VI 



rozvoj jeho duševní a působení literární líčily se toliko 
obecnými črtami, nři čemž ovšem stávalo se, že Jungmann 
octl se v jakési neproniklé mhle, v níž jeho podoby nebylo 
rozezuati od jiných. Snaha má nesla se přede vším k tomu, 
aby se ve všem objevil Jungmann v skutečné podobě své, 
Jungmann co osoba historická. Jungmann líčí se tu nejčastéji 
vlastními slovy svými. 

Ze nesnáze díla podobného u nás mnohem jsou větší 
než jinde, uzná každý snadno. Nemámeť posud nižádného 
spisu, v němž by vylíčeny byly dějiny našeho podivu hodného 
vzkříšení v století devatenáctém; nemáme kromě několika 
životopisů neúnavným Rybičkou vyvedených posud ani věrného 
vylíčení ostatních předních činitelů z té doby: Puchmíra, 
J. Nejedlého, Hněvkovského. 

Nepodaří-li se v takových okolnostech vyvésti jedním 
rázem obrazu dokonalého, zdali se tomu diviti lze? 

Vylíčení činnosti Jungmannovy není možné bez zevrub- 
ného ocenění muže, jenž za let mladších býval mu věrným 
přítelem literárním, později pak stal se mu nesmiřitelným 
protivníkem. Jan Nejedlý byl v prvních třech pětiletích ny- 
nějšího věku nejhorlivějším činitelem v probouzejícím se životě 
literárním, avšak ustrnuv na obmezeném stanovišti postavil se 
příkře proti novému proudu, jenž okolo r. 1820. mysli české 
neodolatelně uchvátil. Jan Nejedlý byl poražen, vítězové opano- 
vali pole zúplna. Nejedlý líčí se odtud vždy s jednostranností, 
jížto bychom se divili, kdybychom se s ní nepotkávali všude 
v životě lidském. Vae victis! jest pohříchu heslem netoliko 
války železné, i v bojích literárních rozléhá se zpupné toto 
pokřikování, ukládajíc svědomitému historikovi zvláštní opatr- 
nost v posuzování osob i stran poražených a v přijímání úsudků 
stran vítězných. 

Pokládal jsem si za povinuost, skládaje životopis předního 
obnovitele literatury naší, býti spravedlivým i k jeho proti- 
vníkům, ano zdálo se mi býti urážkou velikému muži, chtíti 



VII 



dodávati mu velikosti zmenšováním jeho protivníků. Proto 
snažil jsem se vylíčiti počátky a příhody osudného sporu mezi 
J. Jimgmannem a J. Nejedlým nestranně a spravedlivě obraceje 
se všude ku pramenům samým a odklízeje pečlivě, co náru- 
živost strannická vymyslila na potupu druhy m. Neklamu se 
nikterak nadějí, že bych byl ve všem dostihl pravdy; čisté 
vědomí, že jsem upřímné hledal pravdu, bude mi útěchou, 
jestliže pro přílišné nesnáze u věci této zahrnuté minu se 
cíle žádoucího. Stane-li se však vylíčení toto podnětem k dů- 
kladnému vyskoumání a vypsání života Jana Nejedlého, bude 
to mně nejvzácnější odměnou, i kdyby tím vypsání mé bylo 
opraveno neb i vyvráceno. 

V nesnadné práci shledávání pramenů k dílu tomuto 
dostalo se mně laskavé pomoci od mnohých ctitelů Jungman- 
nových, jimžto upřímný dík veřejné vysloviti jest mně milou 
povinností. Byli pak mně ochotně nápomocni pánové: Tom. 
Bílek, ředitel c. k. akad. gymn., P. Blažek, kněz řádu piarist- 
ského, P. Fr. Doucha, zasloužilý spisovatel, F. Dvorský, 
adjunkt při archive zemském, Jind. Klučák, c. k. šk. rada 
a řed. gymn. v Litoměřicích, Jan Klumpar, řed. gymn. v Hradci 
Králové, J. Malý, redaktor Slovn. N., V. Nebeský, prof. 
K. Ninger v Písku, Adolf Patera, prof. A. Pirchan v Hradci 
Jindř., A. Rybička, c. k. dvorní sekretář ve Vídni, jemuž 
z mnohého vzácného pokynutí děkujeme, říd. uč. Říha v Be- 
rouně, prof. Ferd. Schulz, prof. V. Slavík, V. Svoboda, c. k. 
inspektor školní, P. V. Štuk, zesnulý V. Zikmund, jenž o po- 
slední době úřadování Jungmannova při gymnasium akade- 
mickém mnohé zanímavé věci mně vypravoval, P. Zrůbek, 
farář Hudlický. 

Zvláštní vděčností zavázán jsem ušlechtilým dcerám Jung- 
mannovýin paní Anně Musilové a paní Kateřině Petrovičové, 
ježto mně nejen korrespondenci otce svého, nýbrž i všecky 
listiny jeho se týkající s opravdu vzácnou ochotností a laska- 
vosti k užití propůjčily a o mnohé zanímavé podrobnosti 
zvláště z posledních dob otce svého se mnou se sdělily. 



VIII 



Rovněž ochotným prokázal se mi ctihodný přítel Jung- 
mannův Antonín Marek, jenž netoliko z mladších let mnohou 
zanímavou příhodu mně vypravoval, ale i listy rozličných osob 
z té doby zapůjčil. 

Konečně vyslovuji upřímné díky váženému příteli svému 
prof. K. Tieftrunkovi, jenž za mé nepřítomnosti korrekturu 
spisu tohoto laskavě obstarával. 



V Praze, dne 25. července 1874. 



V. Zelený. 




álo jest spisů v literatuře naší, které by obsahem i slo- 
žením svým tak mile dojímaly čtenáře, jako to činí 
Život Josefa Jungmanna, sepsaný Vácslavem Zeleným. 
Podán tu nejen věrný obraz působení Jungmannova, ale vylíčena 
i veliká čásť národního probuzení našeho ; a všecky tyto zají- 
mavé výsledky zevrubného zkoumání historického sepsány jsou 
slohem tak přesným a uhlazeným, že pokládati sluší životopis 
ten za přední dílo toho způsobu v písemnictví našem. 

Práci tak výtečné není věru potřebí zvláštního odporučení, 
vydává-li se po druhé. Že přes to jsem přičinil zde těch 
několik řádek, stalo se, dílem abych vyhověl snažné žádosti 
vážené rodiny nebožtíkovy, dílem abych připojil ke spisu ně- 
kterou ještě zprávu literární. 

Přede vším třeba připomenouti, že ředitel Zelený v přá- 
telském hovoru nejednou se zmínil, že zamýšlí vydávati celou 
řadu vlasteneckých životopisů z novověké literatury naší, jaké- 
hosi českého Plutarcha. Tak měl vyjíti brzo po biografii Jung- 
mannově životopis Kollárův, Havlíčkův a j.; než vyvedení zá- 
měru tak spanilého překazila smrť šlechetného životopisce. 
Také není pochyby, že by druhé vydání Života Jungmannova 
bylo vedlo Zeleného k některým doplňkům, jmenovitě by byl 
zevrubněji vyložil ještě tu čásť, jež se týká sporu Jungmannova 
s Janem Nejedlým; nebyl by se zajisté ani polemiky štítil, 
postupovav tak svědomitě při výkladu neshody dotčené. 



Pohříchu nedočkal se životopisec Jungmannův ani toho; 
pročež toto druhé vydání učiněno dle prvního celkem beze 
všech vážných změn, jen odchylky tisku, které se v prvním 
vydání naskytly, změněny jsou dle rukopisu. Nad to podána 
jest příloha AA, v prvním vydání nedopatřením pominutá, a druhá, 
jež obsahuje zprávy pana rady Ant. Rybičky a některé nale- 
zené zbytky korrespondence Jungmannovy s Karešem (Příl. CC) ; 
konečně důležitou přílohou jest rejstřík, jejž p. prof. Bílý 
bedlivě sestavil, tak že i k prvnímu vydání zcela dobře se hodí. 



V Praze dne 15. února 1881. 



K. Tieftrunk. 



Kniha první. 
Hlava první. 

Rodiště. Rod Jungmaimův. Josef Jimgmann 
v domě otcovském. 

(1773—84.) 




'tarožitný hrad Křivoklát ležící mezi lesy nad potokem 
Rakovnickým nedaleko ústí jeho do Mže býval ode 
dávna hlavou rozsáhlého panství, do jehož nepronik- 
lých hvozdův králové Čeští, páni jeho, rádi si vy- 
jížděli na lov. 
Vedle mnohých veselých i mnohé smutné příběhy z dob 
Přemyslovských a pozdějších rozhlásily jméno Hrádku 
Křivoklátu a jeho okolí daleko široko. 

Zde u hradu Zbečna klesl rukou zákeřnickou mladistvý 
Břetislav II., jehožto smrt byla počátkem dlouhých krvavých 
bojů o stolec panovnický v Čechách; zde na hradě Křivo- 
klátském vězen jest z rozkazu otcova u věku dětském syn 
poslední Přemyslovny, Vácslav Karel, později nejopatrnější 
státník a největší dobrodinec národu svého ; zde žila v tichém 
ťikrytu krásná Filipina Welserova touž dobou, když v temném 
žaláři tu mořen Jan Augusta, neústupný a neoblomný biskup 
onoho bratrstva náboženského, kteréž ozářivši jméno České 
nepomíjející slávou pohlceno jest v sedmnáctém věku hroznou 
bouří, ježto národem naším otřásla do samých základů. 

Podnes honosí se krajina Křivoklátská nejhojnějšími 
lesy uvnitř země České; prostranství mezi Rakovníkem a 
Unhoští, Novým Strašecím a městem Žebrákem pokryto jest 
větším dílem lesy Křivoklátskými. 

1 



Obyvatelstvo této lesnaté krajiny, lid jadrný a tuhý, 
nalézá kromě hospodářství polního výživu při dobývaní rudy 
železné a v železných hutích, ježto zde jsou z nejstarších 
a největších v Čechách. 

Na jihovýchodní straně panství Křivoklátského r. 1685. 
hrabatům z Waldsteina prodaného a r. 1731. dědictvím 
v držení knížat z Furstenberka přešlého prostírá se po 
táhlém kopci, na jehož temeni strmí mohutná skála, veliká 
vesnice Hudlice, *) vzdálená od Křivoklátu více než tři 
hodiny cesty, od města Berouna asi dvě hodiny. Jméno 
její neozvalo se nikdy v dějinách minulosti naší; toliko 
Vácslav Hájek z Libočan ve vševědoucí Kronice své 
oslavil tichou podlesní dědinu vypravuje na listě C obšírně, 
kterak slabý kníže Jaromír na blízké hoře Velizi byv odvě- 
kými nepřátely rodu svého, rodem Vršoveckým, potupně 
ztýrán, věrným pak sluhou Hovorou nenadále vysvobozen, 
„vsi od svého dvora Kublov, Broumy, Trubin a Hudlice 
jemu darem dal." 

Opravdové, nepomíjející oslavy dobyl jménu Hudlickému 
Josef Jakub Jungmann. 

Eod Jungmannův dle podání v rodině chovaného přišlý 
z Duchcova nalézá se v krajině Hudlické, „na Svaté" již 
r. 1632; staré křestní knihy Hudlické, chované v archive 
děkanství Berounského, svědčí, že již praděd našeho Josefa, 
Pavel, narodil se v Hudlicích a sice dne 8. ledna r. 1668.; 
syn jeho Matěj, dne 3. února 1697. narozený a dne 
16. února r. 1777. zemřelý jest otcem Tomáše, jenž narodiv 
se dne 28. října r. 1741. a zemřev dne 7. listopadu r. 1813. 
jest otcem našeho Josefa. (Viz příl. A.) 



*) V starší době psávalo se i Údlice, Udlice, kteréžto formy i za naší 
doby užívá svědomitý strážce zprávnosti jazykové, prof. A. V. Seni- 
bera. Avšak již V. Hájek z Libočan píše Hudlice, jak lid 
domácí vůbec vesnici nazývá. Poněvadž pak jména tohoto užíval 
i ten muž, jenž mu jediný zjednal slávu po vlastech našich, nevidí 
se nám odstoupiti od formy nyní v literatuře naší již vůbec 
přijaté. 



Matěj Jungmann koupil si dne 24. prosince 1737. v Hu- 
dlicích na návsí v hořejší části podlé fary domek č. 43., 
při němž kromě zahrádky u stavení byly dva korce polí. 

Matěj Jungmann i syn jeho Tomáš konali služby ko- 
stelnické při kostele Hudlickém sv. Tomáše Apoštola, jenž 
do roku 1786. zpravován byl co kostel filiální děkanem 
Berounským. 

Služba kostelnická byla rodině nemající než kousek pole 
velmi důležitá; práce kostelní nebylo při ní ovšem mnoho, 
poněvadž jenom každou druhou neděli přijížděl duchovní 
z Berouna konat služeb božích; tím vážnější byl však úkol 
kostelníkův při zprávě pozemkův zádušních. 

Dosti značné tyto role dávaly se do nájmu četnému lidu 
chudému, od něhož kostelník s učitelem vybírali obilí z nájmu 
odváděné. Snadno porozuměti, že úřad takový ve vesnici, 
v nížto vedle nemnohých sedláků obývala nesmírná většina 
domkářů a nájemníků pozemku nemajících, byl dosti vzácný 
krom toho, že kostelník za práce své užíval též některých 
pozemkův zádušních. 

Tomáš Jungmann oženil se r. 1762. Manželka jeho 
Kateřina, narozená r. 1743. byla z rodu Kynských. Otec 
její, hajný ve službě knížecí na samotě řečené „u Krále" 
nedaleko vesnice Svaté, zahynul při honbě na lišky, po čemž 
matka její provdala se opět za Matěje, nejstaršího bratra 
Tomáše Jungmanna, kterýž tedy měl za manželku nevlastní 
dceru staršího bratra svého. 

Manželství Tomáše Jungmanna a Kateřiny Kynské po- 
žehnáno bylo deseti dětmi, z nichžto Josef Jakub byl 
šestý. Narodil se, jak svědčí Hudlická kniha křestní v Be- 
rouně chovaná, dne 16. července r. 1773. a pokřtěn jest nazej- 
tří dne 17. t. v kostelíku Hudlickém ; křtil jej Antonín N o t a r i, 
kaplan Berounský, při čemž na rukou držel jej Vácslav 
Kulhánek, rychtář Hudlický, svědky byli Frant. Vlasák, 
domkář a Anna Vlasáková, žena Jana Vlasáka, též domkáře 
v Hudlicích. 

1* 



Z deseti dětí jenom polovice vyrostla, z pěti dcer jediná, 
ze synů pak čtyři, z nichž Antonín narozený dne 19. května 
r. 1775. a Jan, narozený dne 23. května 1778. rovněž jako 
Josef dáni jsou do škol a zjednali si i v literatuře jakousi 
pověst. 

Tomáš Jungmann byl muž velmi přičinlivý. Vedle služby 
kostelnické živil se řemeslem obuvnickým i dobyl si pocti- 
vostí a rozšafností takové vážnosti spoluživnostníků svých, 
že byl po mnohá léta starším pořádku ševcovského; i to 
svědčí o zvláštní bedlivosti a přičinlivosti jeho povahy, že 
byl velmi horlivým včelařem. Manželka jeho byla, jak ji 
proslulý syn v „Pamětech" svých vylíčil, žena „rozumná, 
dobrá, obcování svatého a přeživé fantasie," kterážto tělesnou 
chorobou, jak se zdá, jsouc drážděna mysl její naplňovala 
obrazy děsnými: vidělat, když někdo z rodiny umřel, duši 
jeho nejen v soumraku a v noci, ale i ve dne zvláště šlali 
přes pole. Mysl ustrašená hleděla se pak modlením, mšemi, 
postem a almužnami zbaviti přízraku a strašící dušičky 
z očistce vysvoboditi, začež dostalo se jí od lidu úsměškem 
přezdívky „dušička." 

Vzácnou přičinlivosti a šetrností dodělali se rodiče Jung- 
mannovi jakési zámožnosti. Svědčí o tom nepopiratelně ten 
skutek, že nákladem svým založili v Hudlicích na návsí nad 
kostelem dosti úhlednou kapličku sv. Jana Nepomuckého, 
kteráž aby se chovala v dobrém způsobu, věnovali padesát 
zlatých. 

O vychování Jungmannově v domě rodičův nevíme více 
než co sám vypravuje: zbožná mysl matčina vedla jej ovšem 
cestou, kterou pokládala za jedině spasitelnou, pěstujíc hor- 
livě cit jeho náboženský. 

Týmž směrem vzděláván jest duch jeho i ve škole Hu- 
dlické. Spisuje na samém sklonku života svého rozličné 
zpomínky z mladých let, líčí prvního učitele svého Husáka 
jako hlasatele slepé víry.*) Kromě obyčejných věcí učil 



") Viz Zápisky J. Jimginanna. V Praze 1872 str. 7. „Sprostá víra a slepá. 1 



se Jungmann na škole otčiny své i hudbě a zpěvu: již tam 
položil základ umění svému na houslích, které potom hor- 
livě dále pěstuje dosáhl na tomto nástroji nevšední doko- 
nalosti. Co se pak týče zpěvu, zmiňuje se sám o tom, že 
za let pacholetských zpíval na pohřbu v Hudlicích, což 
ostatně vypravuje i o svém otci. 

Kterak se stalo, že rodiče postavení v okolnostech dosti 
těsných odhodlali se dáti syna na studie, vyložil Jungmann 
v pamětech svých. Chorobně zbožná mysl matčina zaslíbila 
jej, ještě nemluvně, Bohu; a svědomitost její nedopouštěla, 
aby se ze slibu nějak vytahovala : Josef měl státi se knězem. 

Není pochybnosti, že tato zbožná zanícenost dodávala jí 
síly nedbající překážek, které by se mysli střízlivé byly snad 
zdály nepřemožitelné. Pokud k tomuto odhodlání se rodičův 
Jungmannových napomáhala rada učitele Husáka, o čemž 
V. Štulc v životopise Josefa Jungmanna vypravuje, není lze 
pověděti pro nedostatek pramenů ; také nesnadno říci, mělo-li 
v té příčině platnost a váhu nějakou slovo vrchního Křivo- 
klátského Kubáska, jenž — jak týž biograf vypravuje — otci 
Jungmannovu úmysl dáti Josefa na studie velmi vřele schva- 
loval. Poslední tato věc jest dosti k víře podobná, nebo 
Kubásek byl dle tehdejších pojmů „dobrý Čech" odbíraje 
knihy české*) a mohl se ovšem radovati tomu, když jadrný 
venkovan český chystal způsobilého a pilného syna na dráhu 
vyššího vzdělání. 



*) Nalezli jsme jméno jeho mezi předplatiteli na Rulíkův kalendář 
historický, jehož 1. dílu odebral 10 výtisků. 



Hlava druhá. 

Škola Berounská. (1784—88.) 

Jedenáctiletý *) opouštěl Josef Jungmann na podzim 
r. 1784. domek otcovský maje se v nedalekém Berouně po- 
vznésti na první stupen toho dlouhého žebříku, po němž by 
se dostal k stavu duchovnímu. Odchod z rodiště stal se 
vesnickému pacholeti méně trpkým tím, že rodiče za za- 
městknáním svým musili velmi zhusta docházeti do „města" 
a i on sám v den prázdný mohl snadně doběhnouti k svým 
milým. 

Opouštěje školu Hudlickou loučil se Jungmann i s ja- 
zykem mateřským, jehož od té chvíle v síních školních ne- 
zaslechl. Nesahaltě tehdy jazyk český nikde nad školu ve- 
snickou a maloměstskou a i odtud usilovala jej úzkoprsá 
politika a slepá náruživost vší mocí vypuditi. 

Doba, v nížto narodil se a vyrůstal Josef Jungmann, 
znamenána jest rozmanitými opatřeními vlády Vídenské, 
jichžto zřejmým účelem bylo poněmčení národu Českého. 
Poslední léta císařové Marie Terezie a všecken čas panování 
syna jejího Josefa II. vedeny jsou touto myšlénkou; ku 
provedení pak jejímu vybrány jsou zvláště školy. Tyto posud 
počtem i zřízením nedostatečné měly se rozmnožiti, zvelebiti 
a v rukou úřadnictva státního proměniti se v semeniště ja- 
zyka německého. Koku 1774. vydán jest po mnoholetých 
poradách „obecný řád školní," jehož i jméno vyslovovalo 



*) V „Zápiskách" na str. 29. praví Jungmann omylem, že vstupuje 
do školy Berounské byl desetiletý. 



zřetelně snahy poněmčovací neznajíc škol kromě německých ; *) 
pro nedostatek učitelův znalých jazyka německého nebylo 
sice možné vyučovati němčině i ve všech školách vesnických, 
ale na panstvích komory královské, jichžto školy zpravoval 
přímo známý Kindermann von Schulstein, počalo se směle 
vyučovati německy a přehorlivému apoštolu němčiny dostalo 
se i té vzácné pochoutky, že na panství Zbirožském, v samém 
jádru lidu Českého, děti po zkoušce provozovaly „velmi 
přirozeně" dětský kus divadelní jazykem německým.**) 

V městech měnily se školy šmahem v německé, v mě- 
stech krajských zřizovány jsou školy hlavní, vlastní ště- 
pnice němčiny, a v Praze založena normální čili vzorní 
škola, ježto měla býti vzorem a korunou všem ostatním. 

Ryze Českému okolí Berounskému zřízena jest německá 
škola v městě Berouně. 

Zanímavé i památné jest, že téhož roku, kterého v Hu- 
dlicích narodil* se veliký obnovitel literatury české, založena 
jest v nejbližším městě škola ku poněmčení krajiny té 
určená. Dne 8. listopadu 1773. uvedeni jsou ve zprávu 
školy Berounské otcové z řádu pobožných škol, jimžto téhož 
dne odevzdán byl kostel Zvěstování panny Marie i s resi- 
dencí proti němu ležící. (Viz přílohu B.) Německé škole této 
ač trojtřídní, nedostalo se však názvu školy hlavní, poněvadž, 
jak se zdá, nadání její nepostačovalo k vyplnění všech poža- 
davků k hlavní škole činěných. 

V této škole trávil Jungmann tři léta — 1785., 1786. a 
1787., a sice všecka v třetí třídě. Bylo tu ovšem činiti o je- 
dinou věc, o němčinu, jížto musil naučiti se dříve než mohl 
býti přijat do gymnasium. Učitele měl každý rok jiného, 
první rok Valentina Matouška, druhý Mikuláše Jírovce, třetí 
P. Florida Sauera, z nichžto však jediný piarista Sauer zůsta- 
vil v mysli Jungmannově stopy, ač nehrubě lahodné.***) Způsob 

*) Allgemeine Schulordnung fůr die deutschen Normál-, Haupt- und 

Trivialschulen in den sámmtlichen k. k. Erblándern. 
**) Viz o tom důležité dílo barona Jos. Alex. Helferta : „Die Griindung 
der ósterreichischen Volksschule durch M. Theresia." Prag 1860. 
***) Viz „Zápisky" na str. 31. „Škola normální". 



8 



vyučování nebyl ovšem lepší než může býti při vykládaní 
jazykem mládeži docela neb téměř nesrozumitelným; dětem 
českým nechápajícím německých výkladův a učícím se ne- 
snadně z paměti tomu, čeho nechápaly, dodávala rákoska ne- 
dostávající se čilosti. Maje „čerstvou pamět a pilnost neoby- 
čejnou" tak že „uměl celé listy z paměti, ač z nich sotva dvě 
tři slova rozuměl" : utržil Jungmann, jak sám dí, méně klofcův 
a švihův než jiní žáci, ač ovšem břímě takového učení tím tíže 
nesl, že nerozumný způsob vychovavací zapovídal i trestal 
přísně věci v sobě nevinné ; s trpkostí zpomínal si Jungmann ještě 
v sedmdesátém druhém roce věku svého, kterak potupně přede 
všemi spolužáky trestán byl *) proto, že se koupal v Litavce ! 

Ostatně nebyl té doby nával do této školy přílišný; aspoň 
neměl Jungmann za tři léta, co chodil do třetí třídy, nikdy 
více než sedm spolužákův, a poslední rok toliko dva. 

Tři léta na škole Berounské trávená, za něž odbyl jedinou 
třídu, sluší tudíž pokládati za pouhé obmeškání na dráze, 
k nížto byl určen. Na konci třetího roku dostalo se mu vy- 
svědčením direktora, piaristy P. Bieliny pochvaly, že „po 
několik let" chodil pilně do školy městské řádu pobožných 
škol a že ve třetí třídě normální nad jiné předčil. (Viz prii. B.). 

Opouštěje koncem r. 1787. německou školu Berounskou 
nedával ještě výhost Berounu samému; ano pobyl tu ještě jeden 
rok, uče se soukromě u piaristů latině. (Viz příl. B.) Zdá se, 
jako by rodiče, ačkoli již pevně určili schopného a pilného syna 
na gymnasium, nebyli mohli se odhodlati k tomu dáti ho dále 
z Berouna, kam za obchody svými často docházeli a kdež 
uživiti syna bylo ovšem mnohem snáze než ve vzdálenější 
a dražší Praze. 

Než Jungmann opustil Beroun, stihla jej zvláštní nehoda, 
která snadno mohla míti následky nejžalostnější : náhodou polili 
mu tvář vařící vodou, oči jeho byly v nebezpečenství. Avšak byv 
na nějaký čas přivezen domů unikl šťastně hrozící pohromy ! **) 



*) Viz Zápisky tamže. 
**) V. Štulc v Libuši r. 1847. str. 446. 



Hlava třetí. 

Jungmann na gymnasium piaristském v Praze. 

(1788—92.) 

Patnáctiletý Jungmann odcházeje z Berouna do Prahy 
nesl si za kořist čtyřleté tuhé práce jakous takous znalost 
němčiny a počáteční vědomosti jazyka latinského. Krom 
toho vycvičil se za ten čas i na oblíbeném nástroji, na houslích, 
na nichžto tehdy již dosáhl jakési dokonalosti. 

Učitelé piaristští v Berouně radou svou přiměli asi otce 
k tomu, že dal syna v Praze na gymnasium téhož řádu. 
Soukromé vyučování posledního roku v Berouně osvědčilo se 
býti tak vydatným, že přijat jest hned do druhé třídy; a 
jakož gymnasium bylo té doby pětileté, ukončil učení gymna- 
sialní v Praze za čtyry léta, od 1789. do 1792. 

Tehdejší ústrojí gymnasií našich pocházelo z téže doby 
jako škol obecných, z roku 1775., kdežto po zrušení řádu 
Jesuitského, po tu dobu mocného vládce ve školství učeném, 
přijat jest plán učební piaristy Gratiana Marxa, rodem Stýřana. 
Dle tohoto zřízení měla na pětiletém gymnasium řeč a literatura 
latinská býti předmětem hlavním, k němužto pak připojily se 
u větší než posud míře jazyk řecký, dějepis a zeměpis a ma- 
tematika; všem těmto předmětům i náboženství učili pak 
učitelé třídní, postupující s žáky v třídách gramatikalních 
z první až do třetí, ježto učitelé humanitní měli trvati v třídě 
určené, bud! rhetorice neb poetice, jak se tehdy nazývala 
třída nejvyšší. 

Prospěch jeho v učení, pokud jej viděti z vysvědčení, 
zůstal po všecken čas neproměněný; byltě vždy mezi nej- 



10 



lepšími žáky, ačkoli nepostoupil ve třídě nikdy výše než za 
pátého, maje před sebou od třetí třídy do páté vždy tytéž 
žáky. 

Více starostí než povinnosti školní působila horlivému 
mladíku výživa. Chudoba rodičův uvalovala naň hned od 
příchodu do Prahy hlavní' péči o zjednání největší části toho. 
čeho bylo potřebí; již v třídách gymnasialních začal vyučovati 
jiné. Byloť takového přičinění tím více potřebí, že zároveň 
s ním poslán do Prahy bratr mladší, Antonín, a za nedlouho 
i třetí, Jan. Úkol ten nesnadný mohl Josef podstoupiti ovšem 
snadněji než obyčejní žáci nižších tříd ; byloť mu v druhé 
třídě již na šestnáctý rok a pobyv již po čtyry léta mimo 
domov, zjednal si jakousi samostatnost v jednání, která mu 
ovšem nemálo prospívala. Že mu i znalost hudby a zpěvu 
byla v té příčině k nemalému prospěchu, jest samo sebou 
k víře podobno, ač o tom není svědectví nižádného. 

Z let těchto, na gymnasium Novoměstském trávených, 
nezachovaly se o Jungmannovi nižádné zprávy, aniž on sám 
jich, skládaje u vysokém věku „Zápisky", nezpomíná. Jenom 
z toho, že později mluvě o řádu piaristském činívá to oby- 
čejně se zvláštní jakousi trpkostí a že nižádného z učitelův 
svých na gymnasium neuvádí jménem, jde na jevo, že zpo- 
mínky jeho ze síní školních na gymnasium Novoměstském 
nebyly hrubě příjemné.*) (Viz příl. C.) 

Jakožto věci zanímavé dotkneme ještě toho, že té doby. 
když Josef Jungmann učil se na gymnasium piaristském. 
direktorem všech tří gymnasií Pražských byl slavný pavlán 
Fr. Faustin Procházka, jenž však kromě zkoušek do školy 
nepřicházel. Obzvláštní úcta, kterou Jungmann choval v do- 
spělém věku k muži tomuto znamenitému, pocházela snad 
již z těchto let. 



*) V listech nejdůvěrnějšímu příteli A. Markovi jmenuje piaristy 
obyčejně pijáry. 



Hlava čtvrtá. 

Josef Jungmann na vysokých školách Pražských. 

(1793—99.) 

Na podzim r. 1792. *) Jungmann devatenáctiletý vstoupil 
do studií filosofických na universitě Pražské. Bylo to té 
doby, když hrozná bouře na západě vzniklá vyvrátila 
nejstarší a nejmocnější trůn evropský a mladistvá republika 
Francouzská podstupujíc boj se spolkem celé takřka Evropy 
monarchické vrhla mezi národy vábivé heslo volnost, 
rovnost, bratrství. 

Byloť tehdy i na „ctihodné matce", vysoké škole Karlově, 
cítiti vanutí nového ducha. Tam, kde o dvacet let dříve 
mládeži ze všech končin země České shromažďující se vyklá- 
dali všecky nauky otcové z tovaryšstva Ježíšova, jimž učení 
církve Římské bylo jedinou měrou a hrází všelikému ba- 
dání lidskému nepřekročitelnou ; kde do nedávná každý 
kandidát učených stupňův před dosažením „vavřínu" doktor- 
ského, každý professor při nastoupení na úřad, každý nově 
zvolený děkan a rektor při installaci musil přísahou osvědčiti 
víru v neposkvrněné početí panny Marie; kde každého roku 
v neděli po svátku neposkvrněného početí panny Marie 
při veliké slavnosti celé university v chrámě Týnském 
všickni professoři a jiní přítomní členové university obnovovali 
tuto přísahu veřejně a okázale, **) tam ozývaly se hlasy, 



') V nejzevrubnější posud biografii J. Jungmannově, vydané v ně- 
meckém almanachu „Libussa" na r. 1847. sepsané žákem Jungman- 
novým V. S. Štulcem, klade se tu mylně rok školní 1794. 

c ) Viz V. V. Tomka: Geschichte der Prager Universitát. Prag 1849. 
str. 288. 



12 



které by se tehdy byly pokládaly za kacířské, ano nezna- 
božské. 

Koku 1784. dáno bylo universitě Pražské zřízení nové, 
jímžto se obor učení rozšířil, jednak na místo posud panující 
latiny uvedl jazyk německý. Zejména studium filosofické, 
kteréž bylo ovšem toliko přípravou k „vyšším" studiím theo- 
logickému, právnickému a lékařskému, rozšířeno jest tou 
měrou, že ke třem posavadním řádným professurám filosofie, 
matematiky a fysiky přibylo sedm nových, obecné historie, 
přírodopisu, fysikálního zeměpisu a technologie, praktického 
měřictví a jiných nauk matematických, astronomie, diploma- 
tiky, heraldiky a numismatiky a vykládaní spisovatelův 
klassických. Rozšíření nauk tak obsáhlé vyhledávalo pak 
nevyhnutelně i rozšíření studií filosofických na tři léta. 

Nové toto zřízení opanoval i duch nový. Byliť sice mezi 
učiteli na fakultě filosofické i tři proslulí členové zrušeného 
řádu jesuitského : Ignác C o r n o v a, Stanislav Vydra a 
Antonín Strnad, z nichžto první dva i nyní veřejně k „to- 
varyšstvu" se hlásili a kde se jim toho potřebí býti vidělo, 
důrazně ho bránili; ale nižádný z nich nebyl proniknut tím 
duchem, jenž co jesuitský strašil všecky přátely volného 
rozvíjení se ducha lidského. Yšickni tři byli krom toho 
upřímní synové vlasti své, ač se smýšlení to při nich jevilo 
způsobem nestejným. 

Ignác Cornova, Pražan pocházející z kupecké rodiny 
vlaské, muž důkladného vzdělání humanistického s přídechem 
básnickým, učitel dějin všeobecných, uměl živým a výmluvným 
líčením minulosti mládež rozněcovati a povznášeti; jazykem 
jsa Němec pohřížil se s upřímnou láskou v minulosti České 
a lnul k zemi své citem opravdovým. 

Antonín Strnad, rodem z Náchoda, matematik a astro- 
nom na slovo vzatý, vrátil se po zrušení řádu zároveň 
mnohým jiným druhům do stavu světského i oženil se, ač 
nepřestal nikdy jeviti smýšlení rozhodně katolického. Jsa 
zprávcem hvězdárny Pražské vyučoval astronomii na uni- 
versitě a požíval takové vážnosti u všech stavů, že učitelstvo 






13 



tří gymnasií Pražských majíc voliti si zástupce do konsessu 
studijního*) r. 1795. — vyvolilo jej, ač nebyl z jeho středu. 

Smýšlením národním zjednal si mezi tehdejšími Čechy 
tolik vážnosti, že mu pilný Jan Rulík připsal I. díl svého Ka- 
lendáře historického a Jan Nejedlý opěvoval smrt jeho 
elegií. 

Jungmana pak jeví zvláště vroucí příchylnost k Strna- 
dovi, nazývaje ho svým Strnadem.**) 

Nejzanímavější však ze tří slavných jesuitů jest Stanislav 
Vydra, rodem z Hradce Králové, nadšený matematik, Čech 
a jesuita rovněž horlivý. Matematika mu byla naukou po- 
svátnou a vykládaje ji s nevšední horlivostí a svědomitostí 
neopomíjel nikdy připomínati žákům, že musí tuto vědu 
zvláště ctíti jsouce Čechové. 

Vydra byl jediný z professorů při filosofické fakultě, jenž 
po všecken čas směle a nadšeně povzbuzoval žákův svých, 
aby milovali jazyk a národ svůj. 

Není pochybno, že mužové tito působili mocně ve vzdě- 
lání Jungmannovo. Krásné a ozdobné řeči jsa velmi citliv 
oblíbil si výmluvného vykladatele dějin Cornovu tak, že 
si přednášky jeho pilně zapisoval a do smíti choval jako 
drahocennou památku z let mladosti;***) Strnad způsobil, 
jak se zdá, při žáku svém, že si oblíbil nad jiné nauky fy- 
sickoastronomický zeměpis, jejž nazývá v „Zápiskách" (str. 35) 
zamilovanou vědou svou za prvních let Litoměřických. Nej- 
pevněji však přilnulo srdce Jungmannovo k horoucímu vla- 
stenci Vydro v i. 

Obraz ctihodného kmeta vryl se mu tak hluboko v mysl, 
že po letech zvěděv o jeho smrti zapěl píseň žalostnou nad 
jeho hrobem, ano ještě na samém sklonku života připomínal 
si svědomitosti jeho učitelské, f) 



*) Jakási školní rada zemská, o nížto šíře promluví se níže. 
**) Viz „Elegii na smrt Stanislava Vydry": „Již jest tam . . . kde 
můj Strnad obcuje." 
***) V pozůstalosti Jungmannově nalézají se dva psané svazky vý- 
kladů prof. Cornovy. 
f) Viz „Zápisky 4 str. 35. 



14 



Duch nové doby, duch anglických, francouzských a ně- 
meckých filosofů, jenž skoumal směle všecky základy zřízení 
politického a náboženského a zamítal všeliké náboženství 
zjevené, měl té doby mezi professory při filosofické fakultě 
dva hlučně oslavované zástupce, Karla Jindřicha Seibta 
a Augusta Gottlieba Meissnera, oba rozhodné Němce 
a plodné spisovatele. 

Seibt, rodilý Slezák, již za dob jesuitských (r. 1763.) 
dosáhl místa mimořádného professora při fakultě filosofické 
a čítal o „pěkných naukách", o mravovědě, vychovatelství, 
německém slohu, o historii a naukách jejích pomocných a 
to vše jazykem německým na universitě tehdy ještě zúplna 
latinské. Vysoké vzdělání, vkus studiemi nejnovější literatury 
anglické, francouzské i německé vytříbený, uhlazený sloh 
německý, jímžto převyšoval všecky domácí spisovatele, zje- 
dnaly mu nevšední vážnost i v žactvu i v obecenstvu ; literní 
pokusy žákův péčí jeho vydávané došly uznání samého 
Wielanda. U výkladech svých neváhal mluviti s nadšením 
i o takových spisovatelích, jichžto jména budila hrůzu ve 
všech staro vercích. „Veliký" Montesquieu, „důmyslný" Hume 
zdobily jeho řeči neméně než odvážlivý J. J. Rousseau, ne- 
milosrdně kritický G. E. Lessing a „filantropický" vycho- 
vatel Basedow.*) Když proti němu za tou příčinou nařízeno 
vyšetřování, uznán jest přičiněním státního rady Kressla a 
opata Rautenstraucha za nevinna (1779.) ; avšak kněhkupcům 
Pražským pobrány jsou při té příležitosti spisy Voltairovy, 
Rousseauovy, Helvetiusovy, Swiftovy a j. 

Na Seibtovi však nezůstavilo vyšetřování nižádné skvrny, 
aniž mu překáželo v postupování k důstojenstvím; dosáhl 
rektorství při universitě (r. 1783.), zpravoval dále úřad c. k. 
direktora studií filosofických a povýšen jest v stav rytířský. 
Sluší ovšem doložiti, že Seibt měl zbraň proti žalobcům na 



*) Viz : Von dem Einflusse der Erziehung auf die Gluckseligkeit des 
Staates. Eine Rede von Karl Heinrich Seibt, Prof. der schónen 
Wissenschaften und der Moral zu Prag zum Eingange seiner 
Vorlesungen uber die Erziehungskunst gehalten. Prag 1771. 



15 



dvě strany broušenou: vydalť i knihy modlitební, vanoucí 
duchem pobožnosti tehdy právě oblíbeným a ve spisech svých 
příležitě neostýchal se pochlebovati velmi nefilosoficky mo- 
cnostem panujícím. Působení jeho v mládež, jížto jeho 
výklady otvíraly svět zcela nový, nenadálý, bylo nad míru 
vydatné a mocné — ■ uměltě mysl mladickou rozněcovati 
i povzbuzovati ku práci naučné. Jungmann nazývá jej vý- 
borným učitelem. 

Neméně zanímavý byl A. G. Meissner, Němec narozený 
na půdě slovanské, v Budišíně, velmi plodný spisovatel, 
jehožto romány tehdy ještě dychtivěji se čítaly než nyní vnuka 
jeho Alfreda. Cestuje po Čechách získal si vtipem i uhla- 
zeno stí mravů v tehdejší vyšší společnosti tolik obliby, že 
roku 1785. povolán jest do Prahy za professora „pěkných 
nauk", kteroužto stolici přejal od stárnoucího Seibta, jenž 
od té doby vyučoval logice a metafysice. Meissner, první 
protestant na universitě pražské, jevil od té doby činnost 
neobyčejnou i na stolici učitelské i na poli literárním. 

Výklad velmi živý, někdy až bujným vtipkováním oplý- 
vající, pepřený narážkami na předměty a osoby *) směru 
protivného, poutal pozornost mladistvých posluchačů ; časopis 
„xipollo", jejž od r. 1793. do 1797. v Praze vydával, poklá- 
dán za nejlepší list belletristický v mocnářství Rakouském. 

Není pochybnosti, že působení těchto mužů ve vzdělání 
ducha Jungmannova bylo znamenité, ač ovšem nesnadno 
vyložiti, do které míry Jungmann samostatným čtením cizích 
literatur, ze jména anglické a francouzské vmyslil se v nový 
svět myšlenkový a pokud v něj uveden byl těmito učiteli. 
To však může pokládati se za věc jistou, že za studií 
filosofických položen jest pevný základ jeho názoru na svět, 
jenž v kusech hlavních srovnává se zúplna s proudem filo- 
sofické kritiky valícím se od západu : u věcech náboženských 



*) A. Kybička v životopise Stanislava Vydry (Čas. č. Mus. r. 1870.) 
vypravuje, kterak Meissner v přednáškách svých dotýkal se i cti- 
hodného Vydry, jehož katolická horlivost i smýšlení staročeské 
ovšem nemohly se mu líbiti. 



16 



rationalism, zamítání všelikého náboženství zjeveného, při 
tom pak pevná víra v nejvyšší bytost, u věcech politických 
jemný cit svobody a práva beze všeho nadsazování jakékoli 
formy vládní.*) 

Téhož roku, kterého Jungmann vstoupil na universitu, 
uveden jest — měrou ovšem přeskrovnou — i jazyk český 
na vysoké školy Pražské. Vlastenecké rozechvění, kteréž 
zbudila vláda Josefa II. náhlým a nezřídka násilným je- 
dnáním, hnalo i český sněm od dávna již velmi krotký 
k opposici proti vše hltícím snahám vládním za poslední 
doby bujně si vedoucím, i vyslovil r. 1791. nástupci Josefovu, 
Leopoldu II. přání, aby se šetřilo i jazyka domácího **) ; tato 
žádost nezpůsobila však v celém zřízení věcí veřejných jiné 
změny kromě té, že r. 1792. založena jest stolice jazyka 
českého na universitě Pražské, ježto na Vídenské byla již 
od r. 1774. a již dvacet let dříve i na vojenské akademii 
v Novém Městě za Vídní. Pelzel, tehdy již na samém prahu 
věku kmetského, 591etý, jmenován prvním professorem i 
uvázal se (dne 13. března 1793.) v úřad tento řečí na ten 
čas jadrnou a smělou, v nížto snažil se dolíčiti ^mnohými 
příklady, kterak znalost jazyka českého všude, všem stavům 
a všelikému povolání jest potřebná, ano nový učitel češtiny 



*) Viz „Zápisky". 
**) Až posud připomíná se v knihách našich i toho, že Dobrovský 
v pamětném posezení české společnosti nauk, jehož nově korunovaný 
král Leopold II. dne 25. září r. 1791. byl přítomen, řečí o „věrnosti 
a oddanosti národů slovanských rodu Rakouskému" dokazoval, kterak 
potřebí jest stolice jazyka českého při universitě; ačkoli již roku 
1827. Dobrovský sám ve Vídenských „Jahrbůcher der Literatur" 
(Jánner-Márz str. 28—41) opravuje tvrzení toto řka: „Die Noth- 
wendigkeit dieser Kanzel hat Dobrovský in Gegenwart Sr. Maje- 
stát nicht bewiesen, indem der Anhang seiner liede, in welchem 
die bóhmische Sprache dem Schutze des Regenten empfohlen 
wird, gar nicht vorgelesen wurde. Er ist aber mit der Rede „liber 
die Ergebenheit und Anhánglichkeit der slavischen Vólker an das 
Erzhaus Oesterreich" ohnesein Wissen dem Drucke 1791. iibergeben 
worden." — Viz J. Kalouska: České státní právo str. 534. 



17 



odvážil se i toho, že ukázal na samém císaři Josefu II., jaké 
neštěstí neúplná znalost jazyka národního uvaliti může na 
zem připomínaje, kterak povstání selské v Čechách r. 1775. 
odtud vzniklo, že císař Josef II. sedlákům různé stížnosti 
přinášejícím dal za odpověď: „Jděte na pány." 

Byl-li Jungmann mezi žáky Pelzlovými a kterého roku, 
nelze pověděti; ačkoli ze slov jeho*) jest ku pravdě podobno, 
že aspoň v prvním roce studií filosofických neposlouchal 
ještě výkladův Pelzlových. „Stalo se, že jsem již filosofii 
studuje v prázdninách pozván byl od strýce svého, kdež 
někteří z příbuzných jeho stolovali. Mysl jeho (má?) za- 
hřála se veselostí obecnou, připij ením a t. d. Já počal 
živěji se míchati v rozmluvu, ale mysl ubíhala tryskem, an 
jazyk vázl v tenatech; vždy mně devět německých výrazů 
tanulo na mysl než jeden český. Tu jedna z hostů v prosto - 
srdečné upřímnosti pronesla ta mne ohromující slova: „já 
vždy slýchala, že jen v Otročinovsi (odkud byla) koktají, 
ale nalézám to i v Hudlicích." Všecko se zamlčelo, já se 
pýřil hanbou a zlostí, a cítiv nedostatek mateřčmy hned jsem 
sobě umínil jí se lépe přiučiti. Od té doby jsem v pravdě 
stal se Čechem, aspoň vůlí upřímnou." 

Tak vypravuje Jungmann sám o národním probuzení 
svém. 

Dle toho byl již dvacetiletý, když uštěpačné slovo pro- 
stořeké vesničanky probudilo v něm dřímající cit národní, 
a s ním snahu naučiti se důkladně jazyku mateřskému. 

Úmysl svůj vykonal pak s neobyčejnou důrazností: ježto 
r. 1793. příliš chatrnou znalostí jazyka svého došel posměchu 
u svých příbuzných, spatřujeme jej o dvě léta později již 
mezi básníky, jichžto plody bystrý a odhodlaný Antonín 
Puchmayer v jedno sbíraje založil novou dobu v básnictví 
českém. V „sebrání básní a zpěvů" r. 1795. objevuje se 
Jungmann poprvé obecenstvu českému, ač ovšem s jediným 



: ) Viz „Zápisky" str. 38 a 39. 



18 



toliko čtyřřádkovým epigramem,*) se znamením J. J., kteréž 
potom po půl století ukazovalo čtenářům zralé plody vybrou- 
šeného jeho vkusu. 

Také v třetím svazku „sebrání" Puchmayerova vydaném 
r. 1798. vystupuje Jungmann s epigramy, z nichžto jeden 
označen jest již plným jménem „J. Jungmann" a není ne- 
zanímavé, že i tyto čtyry epigramy obracejí žihadlo proti 
rozličným křehkostem ženským. 

Ze první plody ducha Jungmannova u veřejnost vydané 
byly epigramy, jest samo sebou dost poučné. Pilný mladík 
jsa i studiemi i dobýváním výživy nad míru zaměstknán, 
neměl ani kdy ani chuti k větším pracem literárním ; také ne- 
měl zvláštního nadání básnického, za to pak vkus jeho co 
do jazyka a verše byl velmi jemný a živý. A tak spatřu- 
jeme jej, an co mladík pouští se do toho druhu básnictví, 
v němžto čilost a bystrost rozumu s vybroušenou lahodnou 
formou se snoubí. 

Těmito pokusy vešel Jungmann ve známost s oním 
kruhem mladistvých spisovatelův, jenž po předním, vévo- 
dícím v něm duchu Puchmírovským se zove, v němžto po 
něm Šebestian Hněvkovský jakož i bratří Nejedlí přední 
místo drží. Jest to první spolek básnický v křísící se lite- 
ratuře, od jehož vystoupení Jungmann sám „novou epochu 
v básnictví" počíná.**) 

A opravdu zaznívaly verše Puchmírovy tak pružně a 
mocně, že po několik věků ničeho podobného nebylo sly- 
šeti — byly to první chvalozpěvy ducha českého z mnoho- 
věké mrákoty se probouzejícího. 

A spolek tento vztýčil zároveň prapor nový v českém 
veršování: učení velebného patriarchy Dobrovského o při- 
zvu k u stalo se základem jejich umění veršovnického. 



*) „O Zdiborce. Hezká Zdiborka, hodná lásky políbení Vždy tru- 
chlíc naříká sama sobě na svět. Proč? snad že mladá? snad že 
pěkná není? O ne! žet dvacet má, muž třikrát tolik let." V sebra- 
ných spisech JungniannoYých roku 1841. není tohoto epigramu. 

**) V historii literatury české r. 1825. str. 515. 



19 



Jungmann obeznámil se s tímto kruhem básnickým záhy, 
ale nepřilnul k němu nikdy tou měrou, aby se byl k němu 
počítal. Zdá se, že jsa až příliš skromný a nesmělý necítil 
v sobě pudu po společnosti třeba sebe přátelštější hledaje 
a nalézaje ukojení svých snah vlasteneckých v stálé práci 
v tiché komůrce své. Jinak aspoň těžko bylo by vysvětliti 
sobě, proč Jungmann s nikým z vlasteneckých jinochův 
nadšených stejným zápalem nevešel v užší přátelství.*) 

V době studií filosofických a po nich nastalých právni- 
ckých učil se Jungmann s neobyčejnou pilností cizím jazy- 
kům. Nelze ovšem pověděti, kdy k tomu přikročil, jakým 
pořádkem a způsobem učil se; z toho však, co povědomo 
o jeho znalosti jazykův, viděti, že času na vysokých školách 
tráveného užíval zvláště k naučení se hlavním jazykům 
evropským. Již r. 1797. psal o něm J. Nejedlý, „že zná 
dobře francouzsky a anglicky" ; i vlasky a španělsky naučil 
se, že spisy v jazycích těchto sepsané čítal.**) Se zvláštní 
pak horlivostí dal se do učení jazykům slovanským, zejména 
ruskému a polskému, k nimžto pudila jej kromě obecné 
touhy po vzdělání ještě vroucí láska k národům slovanským 
kterouž i v nejstarších spisech jeho zřetelně znamenáme 
a kteráž prese všeliké protivenství provázela ho věrně až 
do hrobu. 

Jest to skvělým svědectvím neúnavné pilnosti a vytrva- 
losti, že veda tuhý zápas o výživu a konaje velmi rozsáhlé 
studie jazykové a literární vykonal povinné studie filosofické 
s výtečným prospěchem. (Viz příl. D.) 

Kromě těchto rozmanitých prací podstoupil Jungmann 
za času filosofických studií zkoušku, kterou dobyl si práva 
vyučovati soukromě žáky gymnasialní. Jsa nucen živiti se 
sám hleděl si zkouškou takovou zjednati výhodnější místa 
učitelská v domech soukromých, jichžto dostávalo se, jakož 



*) Viz Michlův „Ouplný literatura! letopis" str. 301. 
**) Sluší povšimnouti si toho, že i Puchmayer za let universitních 
naučil se španělsky. Viz jeho Životopis od Sedláčka (při básních 
Ant. Jar. Puchmayera. I. 1833. str. XIII.) 

2* 



20 



netřeba vykládati šíře, kandidátům řádně zkoušeným. I tuto 
zkoušku vykonal s prospěchem výtečným. (Viz příl. E.) 

Tříleté učení filosofické Jungmann dokonav roku školního 
1795. musil si voliti stav. Byla to chvíle jemnému Jungman- 
novi bolestná, ano trapná. Hned po narození obětovala jej 
matka Bohu, a slíbila jej k oltáři co budoucího kněze*); ale 
všecko jeho smýšlení vzpíralo se proti tomuto stavu. A tak 
s nemalou žalostí matčinou obrátil se ku právnictví, „ne 
z náklonnosti, ale že vždy něco voliti musil" i vyznává 
upřímně, že v právích teprve tehdy „nějakou pochoutku na- 
lézati počal, když je byl opustil a co professor ke zkoušce 
appellatorní se připravil."**) 

Léta školní 1796. 1797. 1798 a 1799. (až do počátku 
června) studoval Jungmann na fakultě právnické, kteráž té 
doby měla ve zřízení svém aspoň jednu známku vydávající 
svědectví, že jest česká. 

Vykládaloť se tehdy vedle práva přirozeného, meziná- 
rodního, hrdelního, občanského, římského i církevního, man- 
ského, obchodního i veřejného práva německého také ještě 
veřejné právo království Českého, jehož učitelem byl 
Josef Veith, muž sice nepatrný. 

Jakkoli se dospívající duch Jungmannův nesl k oborům 
dosti vzdáleným nauk právnických, věnoval jim svědomitý 
jinoch tolik pilnosti, že požadavkům školním činil výborně 
zadost. Jako všecka vysvědčení jeho ze škol, jest i prá- 
vnické vůbec výtečné; zanímavé jest, že z dvou předmětů, 
z nichžto se mu dostalo toliko první třídy, jest státní právo 
německé. (Příl. F.) 

Na fakultě právnické požíval tehdy pověsti podobné 
k Seibtově, Meissnerově a Cornovově, pověsti, že výkladem 
živým a výmluvným umí buditi horlivou přičinlivost mládeže, 
Josef Ignác Buček, později za rytíře z Heraltic povýšený, 
Moravan z Příbora avšak ve školách poněmčený, jenž jako 



*) Viz Zápisky str. 34. 
**) Viz Zápisky str. 33. a 34. 



21 



Seibt již za časů jesuitských zjednal si místo mimořádného 
professora při vysokých školách Pražských a po příkladu 
oslaveného tehdy Sonnenfelsa Vídenského, učitele svého, jal 
se r. 1768. jazykem německým čísti o naukách politi- 
ckých, t. j. policejní, obchodní a finanční; i ač nenáležel 
k nižádné fakultě a pro nedostatek místa v Karolinum musil 
přednášeti v síni najaté, nařízeno bylo těm, kdo chtěli dosíci 
úřadů veřejných, aby clo jeho výkladů chodili; i šířil nové 
myšlénky o všem živote státním, jichžto studuje na vysokých 
školách Vídenských stal se horlivým přívržencem. 

Sluší doložiti, že za Marie Terezie, ač byla smýšlení 
upřímně katolického, zvláště v druhé polovici panování 
jejího na vysokých školách Vídenských a to zejména na 
fakultě právnické hlásalo se zřejmě učení, stavící se příkře 
proti mnohým právům církve katolické posud vůbec uzná- 
vaným. 

Pavel Josef Riegger (starší), učitel práva církevního, 
stavěl právo státní všude nad církevní a působil knihou i na 
ostatních universitách zavedenou ve vzdělání všech dorůsta- 
jících právníků, jichžto smýšlení za Josefa II. dobylo si plné 
platnosti. Ještě rozhodněji hlásil se k myšlénkám od Seiny 
se šířícím Antonín Martini, Vlach z jižních Tyrol, později 
za barona z Wasserberka povýšený, od r. 1754. professor 
práva přirozeného, římského a dějepisu na universitě Víden- 
ské, jenž o státě šířil myšlénky srovnávající se podivně 
s učením nejurputnějšího protivníka celého tehdejšího zří- 
zení lidské společnosti, Jana Jakuba Eousseaua, „Stát, prý, 
povstal z vůle a rozvahy lidské , a sice s m 1 u v o u , není 
tedy nikterak útvarem ani přírodním ani božským." Aby 
předešel námitku, která by odtud musila činiti se, že „národ, 
jenž krále na stolec dosadil, jest tedy nad králem," vykládá 
Martini opatrně, že „by to ovšem bylo pravda, kdyby národ 
dosazuje krále nebyl se mu poddal a tím se nebyl odřekl 
přirozené rovnosti; učiniv tak přestává býti vrchním rovněž 
tak jako ten, kdo se najal do otroctví aneb do služby, ne- 
stojí nad pánem svým." Smířiv tímto krouceným obratem 



22 



povinnosti, ježto mu ukládal úřad učitelský v sídelním 
městě samovládné panovnice, se smýšlením svým, snažil se 
z toho vyváděti konsekvence, ježto vyjadřují úplnou všemo- 
houcnost moci státní; panovník má, prý, právo dozorčí nad 
vším majetkem soukromým, nebot „záleží státu na tom, aby 
nikdo neužíval zle jmění svého." Panovník musí též v podda- 
ných svých kromě jiných ctností „vzbuzovati a rozněcovati 
pobožnost; proto má vrchní právo nad osobami a statky 
církevními, kteréž nepřestávají nikterak býti statky státními." 
Aby dovršil oddanosti své Martini vyhlašuje „monarchii za 
nejlepší způsob vlády." Nebude tuším těžko pochopiti, že 
takový přívrženec apoštola Genevského nebyl nikterak stíhán 
pro nové učení, jehož byl hlasatelem, ano že stal se i učitelem 
císařských princů a baronem. 

Neméně účinné bylo působení Josefa Sonnenfelsa, 
rodu židovského z Mikulova, jenž cestou novinářskou zjednav 
si uznání obecenstva německého r. 1763. jmenován jest pro- 
fessorem „nauky policejní" při Vídenské universitě. J. Sonnen- 
fels vykládal nauky státní docela směrem nových theorií 
francouzských, ježto historickému rozvoji státňv nikterak 
nerozumějí. I dle něho povstal stát tím, že se lidé spojili 
pro bezpečnost a pohodlí; hlavní zásadou nauky státní jest 
rozmnožování obyvatelstva, poněvadž prostý počet obyvatel- 
stva jest nejvyšší silou státní. Náboženství, prý, jest toliko 
nejúčinnějším prostředkem k zachování dobrého stavu mra- 
vního zvláště při lidu venkovském, jemuž musí býti i ná- 
hradou za vychování a mravní zvedenost. U věcech hospo- 
dářství národního schvaluje, aby se velké statky drobily a 
všecka půda v role proměnila se.*) 

Zásady tyto hlásány jsouce z Vídně, která tehdy pravé 
tužším soustředěním zprávy státní nabývala důležitosti a váhy 
nebývalé, opanovaly mysli vzdělaného obecenstva ve všech 
zemích a šířeny jsouce ze stolic právnických staly se mlékem, 



*) Viz prof. Sclnvickera „die letzten Regierungsjalire der Kaiserin- 
Kbnigin Maria Theresia" (1763—80.) Wien 1871. 



23 



jímžto se vykojila rakouská bureaukratie, kteráž od té doby 
do nynějška zachovala základní zásady tehdy jí vštěpované: 
jakousi povrchní liberálnost u věcech náboženských a smý- 
šlení přísně absolutistické ve všem co se týče zřízení státního. 

Těchto zásad horlivým hlasatelem na domácí universitě 
naší byl téměř po čtyřicet let Buček, a to s nevšedním pro- 
spěchem*) a není pochybnosti, že i Jungmann náš nezůstal 
nedotknutý učením tímto, nebo jeho smýšlení o poměru 
církve a státu jakož o věcech náboženských vůbec srovnávalo 
se co do podstaty s tím, které v poslední třetině osmnáctého 
století u nás opanovalo mínění veřejné a které podnes bývá 
jmenováno josefínským.**) 

V čas právnických studií snažil se Jungmann nabyti 
i cviku právníku potřebného i chodil po dvě léta pilně 
k advokátovi Janu Nep. Kaň kov i, muži, jenž přečkav celé 
pokolení vrstevníkův svých před nemnohými lety zesnul. 
Vysvědčením daným dne 3. září 1800. chválí mladistvý tehdy 
advokát účinlivou pilnost cvičence svého i praví, že „z listních 
rozmluv s ním i z praktických jeho sepsání přesvědčil se 
dokonale o jeho znalosti zákonů, zralém uvažování prakti- 
ckých případů, příhodném užívaní zákonů a tedy o vzdělání 
jeho za praktického živnostníka." 

Důležitějším a namáhavějším zaměstknáním bylo té doby 
Jungmannovi vyučování soukromé, jímžto dobýval si potřebné 
výživy. Mladík pilný, svědomitý, prahnoucí po vyšším vzdě- 
lání a opatřený krom toho výbornými vysvědčeními, stal se 
učitelem v domech bohatých měšťanů i šlechticů. 

Jakkoli pak tímto způsobem zproštěn jest starostí hmot- 
ných a docházel rozumným i horlivým plněním povinností 
důvěry a vážnosti, býval nezřídka brán na zkoušky dosti 
krušné, když jeho cit důstojnosti lidské potkával se s nevší- 
mavostí a pýchou panskou, kteráž i bez úmyslu bolestně urá- 
žívala jemnou jeho mysl. Jest nám ovšem i o této stránce 



*) Viz Tomkovu Geschichte der Prager Univers, str. 339. 
**) Viz „Zápisky". 



24 



jeho mládí nemnoho povědomo; však i několik slov. ježto 
sám o tom napsal*), vysvětluje nám zřetelně, kterak mohlo 
se státi, že mladík velmi skromný a tichý vypuzen jest z po- 
stavení sice dosti příjemného a domáhá se samostatnosti 
třeba sebe skromnější. Stará hraběnka B. posedlá chorobnou 
pýchou, připomínající učiteli každou chvíli, že není opráv- 
něným členem té společnosti, v nížto se octl ; podivná nevšíma- 
vost rodiny barona E., kteráž uznávajíc svědomitou přičinlivost 
učitelovu dávala mu přece u stolu za přítomnosti jeho žáků 
špatnější lžice, vidličky a nože než všem ostatní tn — to jsou 
dva obrázky vrhající světlo na tehdejší vyšší společnost 
u nás a na postavení Jungmannovo v ní. Potupné vyzna- 
menání lžicemi a vidličkami pálilo citlivého mladíka do samé 
duše a hnalo jej do stavu, k němuž necítil nižádné ná- 
klonnosti, jenž však mu sliboval nejbrzčí vysvobození z trap- 
ných citu jeho ponižujících okolností — do gymnasiamího 
učitelství. **) 

Tak vypravuje Jungmann sám příhodu, která jej vedla 
k učitelství. Zdá se nám však, že tento soud, jejž ctihodný 
kmet o nejdůležitějším kroku mládí svého vynesl, dokazuje, 
že ani sebe klidnější a bystřejší muž nebývá ve své při 



*) Viz Zápisky str. 34. a 50. 

**) Pro důležitost stůjte zde slova (Zápisky str. 34.) Jungmannova : 
„Měl-li jsem v sobě povolání k učitelství gymnasialnímu? Nikoli, 
jak živo mi nepřipadlo, že bych kdy k učitelskému stavu 
přikročil, jehož co privátní učitel z mládí jsem se vrchovatě na- 
sytil. Co mne pohnulo konečně k té dráze? Maličkost. Byl jsem 
co jurista v posledním roce privátním učitelem logiky v domě 
barona E. Neměl jsem v ničem nedostatku, měl jsem víru a vá- 
žnost, jaké sobě jsem žádati mohl; ale v jednom mne rozeznávalo 
panstvo co člověka podlejší třídy aniž vím, stalo-li se to z Důmy- 
slného vyznamenání čili hospodářství přílišného. Všickni (radové 
baronské rodiny i hosti, byli-li kdy jací, měli stříbrné lžice, nože 
a vidličky, mně u téhož stolu sedícímu cínovou lžici a nože s ko- 
stěnými střenkami dáváno. To marnost mou mrzelo. Já uchopil 
se první příležitosti, sbych z toho domu dobrým spusobem vyvázl. 
Byl konkurs do Litoměřic a t. d. 



25 



soudcem zcela nepředpojatým. Nepochybujeme, že Jungmann 
po nemilých zkušenostech při vyučování soukromém naby- 
tých neměl zvláštní chuti k učitelství; však on sám vypra- 
vuje rovněž určitě, áe obrátil se k studiím práv „ne z náklon- 
nosti, ale že něco vždy voliti musil" a že v nich teprv 
tehdy počal nalézati nějakou pochoutku, když je byl opustil. 
Tím nám dává klíč do rukou, jímžto se nám otvírá tehdejší 
jeho myšlení. 

Pohříživ se s nadšením do studií nalézal v nich úplné 
uspokojení mysli, v nich žil celý s tělem i duší; když pak 
pohlédl do života skutečného, nikde neviděl stavu, jenž by 
jeho touze po naukách byl zúplna zadost činil i nemohl 
cítiti v sobě chuti ani ku právnictví ani k učitelství ; bylo by 
mu ovšem zaměstknání čistě učené nejlépe svědčilo. Ale 
jakož takového v tehdejší době a v okolnostech svých ni- 
kterak nemohl nadíti se, bylo učitelství na gymnasium nade 
všecko ostatní jemu příhodnější a prospěšnější. Aniž mů- 
žeme přisvědčiti mu, že by nebyl měl k tomuto stavu sku- 
tečného, pravého povolání. Měl opravdovou, neuhasitelnou 
touhu po naukách a upřímnou lásku k mládeži ; měl i ideální 
onen vzlet myšlének, jenž tak dobře sluší vůdci dorůstajícího 
pokolení, povahu mravní skromnou a čistou, klidnou, tichou 
letoru, která činí zaměstknání učitelské sobě i mládeži milým 
i prospěšným. V tom, v těchto přirozených výminkách zdárného 
učitelování záleželo skutečně jeho povolání k učitelství, 
třeba neměl na tu chvíli k němu zvláštní chuti. I bylo po- 
třebí toliko vnějšího podnětu, aby v něm vzbudilo se vědomí 
schopností těchto, aby přesvědčil se sám o tom, že povolán 
jest k učitelství a podnětem tím stalo se mu nemilé posta- 
vení v domě barona E. a zatímní ustanovení na gymnasium. 

Podnětu takového bývalo však vždy Jungmannovi zapo- 
třebí; neboť býval, jakož vídáme nezřídka při lidech v naukách 
pohřížených, dlouho nerozhodným, až konečně případ naho- 
dilý přivedl rozhodnutí. 

O povolanosti jeho k učitelství vyřkli již dávno soud- 
cové oprávnění platný soud; on pak sám u vysokém stáří 



26 



ohlížeje se po mnoholeté činnosti učitelské a připomínaje si 
blahých chvil, jichžto v ní užil, nejednou zvolal: „Kdybych 
měl ještě jednou voliti, nebyl bych než professorem." *) 

Než se rozloučíme s mládím Jungmannovým, povšimněme 
si ještě listiny, která mu, synu nevolníka zákonem Josefovým 
na obmezenou svobodu propuštěného, udělila plnou svobodu 
občanskou. 

Dne 27. dubna roku 1799. vydán jest Josefu Jungman- 
novi „poddanému panství Křivoklátského" list, jímžto se 
„z poddanství Křivoklátského propouštěl na úplnou svobodu 
i se všemi nápady dědičnými." Na památné této listině po- 
depsán jest vrchní Antonín Kubásek. (Viz přílohu G.) Pro- 
puštění takové mělo tehdy ovšem důležitost spíše formální 
než věcnou aniž mohlo se mu odepříti ; nebylo však bez 
významu: byl jím vyňat řádně z moci patrimonialní, ježto 
„pánu" nad „poddaným" příslušela i povznesen jest z opo- 
vrženého lidu poddaného mezi onu vážnější třídu, která po- 
stavena jsouc mezi pány a poddanými zahrnovala v sobě 
dvě části nestejné, obyvatelstvo měst královských a ostatních 
svazků poddanského prostých a úřednictvo s duchovenstvem. 
Vycházeje ze škol, v nichžto mnoholetým opravdovým úsilím 
dopracoval se svobody duševní, Jungmann tímto „listem pro- 
pouštěcím" na prahu věku mužského, před samým počátkem 
samostatné činnosti vyhlášen jest za svobodného i občansky. 



*) Tak vypravovala spisovateli paní Petrovičová, dcera Jungniannova. 



4>K> 



Kniha druhá. 

Jungmann na gymnasium v Litoměřicích 1799—1815. 
Hlava první. 

Tehdejší zřízení gymnasií. Litoměřice. 

Dne 1. června r. 1799. podepsán jest připiš c. k. kon- 
sessu studijního, jímžto oznamuje Josefu Jungmannovi, že 
dekretem gubernialním, daným dne 17. května vidělo se 
jmenovati jej zatím, než dojde rozhodnutí dvorské o jeho 
ustanovení skutečném, grammatikálním učitelem v Litoměři- 
cích, vyměřuje mu poloviční plat substituční a vyzývá jej, 
aby se neprodleně chystal k uvázaní se v tento úřad; dne 
10. června v úřad jest uveden. 

Konsess studijní, j enž tuto oznamuj e kandidátovi 
zatímní ustanovení v úřadě, znamená v dějinách školství 
našeho pokus neobyčejný, jímžto se přímé řízení věcí vyučo- 
vacích na školách vysokých, gymnasiích a školách hlavních 
odevzdalo téměř zúplna sborům učitelským. 

Učitelé každé fakulty, jakož i každého gymnasium — 
tři gymnasie Pražské měly však jedno společné shromá- 
ždění — i každé školy hlavní činili tak řečená shromáždění 
učitelská, která měla rokovati o všech věcech oboru jejich 
se týkajících a činiti o nich návrhy. V čele všech shromáž- 
dění učitelských postaven jest konsess studijní, v němž 
každá fakulta, všecky gymnasie a školy hlavní dohromady 
měly po jednom zástupci, jejž si samy volily z učitelův ještě 
sloužících neb vysloužilých. Volený tento důvěrník nazýval 



28 



se jejich representantem a byl v oboru svém při konsessu 
stálým referentem. Předsedou konsessu byl rektor universitní. 

Všeliké návrhy shromáždění, učitelských předkládaly se 
konsessu studijnímu, jehož usnesení bývala stvrzována zem- 
ským gubernium. Zprávy konsessu k nejvyššímu úřadu 
dvorskému podávány jsou prostředkem gubernium zemského. 
Konsess měl právo činiti návrhy v příčině jmenování pro- 
fessorův, stvrzování zvolených representantův, zvyšování 
služného, udělování odměn neb čestných titulův a pod. 

Zřízení toto císařem Leopoldem II. r. 1791. zavedené 
bylo po jedenáctiletém trvání r. 1802. zrušeno.*) 

Když Jungmann jmenován zatímním učitelem graniina- 
tikálním v Litoměřicích, byl representantem gymnasií jakož 
i referentem o nich Antonín Strnad, ředitel hvězdárny, 
jehož slovo v té příčině ovšem bylo nejvážnější a jemuž 
sám Jungmann přičítal hlavní zásluhu, že dostal místa 
v Litoměřicích.*") Nemůže arci býti nikterak pochybno. že 
Jungmann učinil příznivci svému velmi snadným úkolem, aby 
mu dobyl přednosti před ostatními deseti žadateli; nebo 
jako již r. 1795. s výtečným prospěchem podstoupil zkoušku 
opravňující k soukromému vyučování žákův gynmasialních, 
vykonal beze vší pochybnosti s nemenší pochvalou i zkoušku 
k dosažení úřadu učitelského předepsanou, ač dle tehdejšího 
zřízení nedostal o tom vysvědčení. 

Zkouška týkala se tehdy všech předmětův gymnasiál- 
ních, nebo učitelé vyučovali každý ve své třídě všemu, 
i náboženství, ježto té doby nemělo náboženství zvlášt- 
ních učitelů. ***) 



*) Viz Tomkovu Geschickte der Prager Universitát str. 342. 343. 
**) Vácslav S. Štuk v almanachu „Libussa" na r. 1847. vypravuje tak, 
maje zprávu z úst Jungmannových. 
***) Jungmann dotýká toho sám v žádosti za místo prefektské při gy- 
mnasium Staroměstském pravě dne 8. června r. 1834. výslovně: 
„ . . . ist er in der Konkurspriifung, welcher er sich als Lehramts- 
kandidat unterzogen hatte, aus der Religionslehre ebenso vne 
aus den ubrigen Lehrgegenstánden gepnift und approbirt worden 
und lehrte auch wirklick diesen Gegenstand nach dem alten Schul- 
plane bis zur Anstellung eigener Katecheten an den Gynmasien." 



29 



Postavení učitelské, jehož se Jungmaimovi nyní dostalo, 
bylo ovšem velmi skrovné. Služné učitele grammatikálního 
činilo ročně 350 zl. a toho bral, pokud byl supplentem, toliko 
polovici. A v Litoměřicích bylo tehdy hledíc k jiným městům 
draho. Rok před tím než Jungmann přišel do Litoměřic, 
shromáždění učitelské při tamnějším gymnasium obrátilo se 
prosebně k c. k. gubernium líčíc mu „bídný a beznadějný 
stav učitele gymnasialního" a ukazujíc k tomu, že zvláště 
v Litoměřicích nemá pražádných jiných důchodů, že tam jest 
živobytí rovněž tak drahé ano v některých kusech ještě dražší 
než v hlavním městě prosilo za přilepšení. *) Nesnáze financí 
tehdejšími válkami způsobené činily žádost marnou již napřed; 
musili žadatelé přestati na smutné útěše, že úředníkům po- 
dobného stupně nevede se o nic lépe. 

Ale při neutěšených okolnostech hmotných byl tehdy 
život na gymnasium Litoměřickém čilý a příjemný. 

Byloť gymnasium Litoměřické té doby co do učitelstva 
velmi dobře opatřeno. Zprávu jeho vedl prefekt Bernard 
Schirmer, bývalý jesuita, muž věcí školních zkušený, svě- 
domitý, jehož Jungmann sám nazývá „moudrým jesuitou", 
připomínaje, že mladické jeho nezkušenosti u vyučování 
dobrou radou přicházel na pomoc.**) Vedle něho jmenuje 
pak sám zvláště dva starší professory, kteří výtečnými vlast- 
nostmi ducha i srdce činili mu stav příjemnějším: byli to 
Karel Titze, professor rhetoriky a Alois Klár, professor 
poetiky, z nichž onoho jmenuje rozumem, tohoto něžným 
citem výtečným. 

Oba později povýšeni jsou na universitu Pražskou, 
Titze za professora dějin obecných, Klár filologie klassické, 
a Klár zejména dobyl si v Praze lidumilným působením 
vděčného uznání souvěkých a památky u potomkův: ústav 
pro slepé pod Bruskou v Praze, jeho hlavně úsilím zalo- 



*) V pozůstalosti Jungmamiově jest žádost gymnasialního učitelstva 
Litoměřického, daná 21. června 1798. k c. k. úřadu krajskému, 
aby podporoval jejich prosbu u c. k. gubernium. 
**) Viz „Zápisky" str. 35. 



30 



zený a nadání umělcům pro vzdělání do Říma putujícím 
svědčí o snahách muže opravdu spanilomyslného. I k lite- 
ratuře české choval se příznivě pomáhaje některými pojedná- 
ními svými Časopisu pro katolické duchovenstvo*), kdež ač 
původně spisovány byly německy, vycházely s jeho svolením 
poprvé na světlo. I tak můžeme si snadno vysvětliti, že 
i literatura česká oslavila památku muže vzácné ušlechtilosti 
mravní. **) 

Snadno tomu porozuměti, kterak působení mužů tak 
výtečných schopností dodávalo škole Litoměřické jakéhosi 
vyššího rázu povznášejíc ji nad všednost a kterak Jungman- 
novi samému stávalo se postavení, k němuž necítil hrubě 
chuti, den ode dne milejším a příjemnějším. 

I postavení jeho v úřadě zlepšilo a upevnilo se za ne- 
dlouho. Již dne 1. září r. 1799. jmenován jest císařským 
dekretem učitelem skutečným při gymnasium Litoměřickém 
i dán mu plný plat 350 zl. 

Než ani tímto ustálením v úřadě nebyla jeho mysl zcela 
uspokojena. Právnictví zápasilo ještě některý čas s učitelstvím 
o jeho přízeň; a zápas trval se vší opravdovostí celý rok 
školní 1800. Jungmann chystal se po celý ten čas ku pod- 
stoupení zkoušky právnické, tehdy appellatorní nazývané, 
ano chodil toho roku po několik měsíců do kanceláře expe- 
ditní při magistráte čítaje pilně spisy jednací a sám skládaje 
písemnosti. Purkmistr dává mu dne 29. srpna r. 1800. 
svědectví, že si tím osvojil řád jednací a obezřelou soudnost 
i znalost zákonů osvědčil i schvaluje ho všem vůbec co nej- 
lépe — „ježto se do něho právem nadíti jest, že z něho 

*) Viz Čas. pro kat. duch. roč. 1830. o „Svatých". 
**) Dva z předních spisovatelů našich věnovali A. Klarovi r. 1833 
zemřelému slova vděčné památky. F. L. Čelakovský sepsal „Krát- 
kou zprávu o životu a blahočinném působení Aloisia Klár a 
v Praze 1834." a Jos. K. Ghmelenský tklivou báseň: „Slzy 
památce Pana Aloisia Klára, od jeho žáka Dr. Jos. Chmelenského." 
Čelakovský znal Klára z činnosti své při Čas. pro kat. ducho- 
venstvo. O Klarovi viz: Denkwúrdigkeiten aus dem Leben Alois 
Klaťs von Franz Weinolt. Praš und Leitmeritz. 1835. 



31 

bude schopný a užitečný živnostník." Vysvědčení toto jakož 
i o několik dní později, 3. září vydané vysvědčení dra. 
Kaňky o dvouleté činnosti Jungmannově v kanceláři jeho, 
v němž se přímo praví, že se mu dává, poněvadž ho 
k zkoušce appellatorní potřebuje, stvrzují a objasňují plnou 
měrou, co Jungmann sám stručně vypravuje,*) že co pro- 
fessor ke zkoušce appellatorní se připravoval, vždy ještě 
váhaje, kam se ustanoví. 

Ze spisův po něm pozůstalých ostatně není lze rozhod- 
nouti, podrobil-li se vskutku zkoušce právnické čili nic. 

Kolísaní se mysli jeho rozhodlo se konečně ve prospěch 
učitelství i příjemnými tehdy poměry při gymnasium Litomě- 
řickém, i zalíbením jeho v pracech úřadu učitelského den 
ode dne vzrůstajícím a neposlední zajisté měrou šťastným 
sňatkem, v nějž za nedlouho vstoupil. 

Mezi professory při gymnasium Litoměřickém byl též 
Ignác Hájek, rodem z Hradiště, o tři léta starší než Jung- 
mann, jako tento věrný jazyku svému mateřskému a vřelý 
•přítel hudby. U něho scházívali se i jiní ctitelé hudby 
bavíce se uměním svým; do této společnosti dostal se brzo 
i Jungmann, již od dětských let horlivý a obratný houslista. 
Na tomto poli jarého umění potkal se Jungmann s ušlechtilou 
bytostí, ježto mu měla býti věrnou družkou všelikých slastí 
a strastí po celé další pouti života. Hájkova choť rodem 
Světecká z Černčic měla mladší sestru Johanu, kteráž těchto 
zábav hudebních bývala účastná zpěvem. Jungmann seznav 
spanilomyslné děvče zamiloval si ji vroucně. 

Johana byla dcera Ignáce Světeckého z Černčic, jenž 
za císaře Josefa II. byl krajským ve Vršci v Banátě a po- 
zději dán byv na odpočinutí trávil poslední léta v Litomě- 
řicích, kdežto rodina jeho byla dávno již usedlá. Rodina tato 
bývala v patnáctém století i později zámožná vládnouc 
pěknými statky; na konci patnáctého věku držela statek 
Pístné, po němž někdy slavný Mikuláš z Husince slul 



f ) Zápisky str. 34. 



32 



i z Pístného. I v dějinách literatury české zaznamenáno jméno 
Světeckých, ač toliko na skrovném lístku: v první polovici 
předešlého století napsal Petr Kašpar Světecký z Černčic. 
archivář a inženýr Švarcenberský spis ó měřictví, ač jazykem 
nade vše pomyšlení chatrným. Té doby, když Jungmann vešel 
ve známost s rodinou, byla zcela poněmčilá, sama pak Jo- 
hana vychovaná od let dětských v Litoměřicích v domě tety 
své provdané za radního Rossela neuměla česky a vroucí 
milenec, za nedlouho šťastný manžel, měl milou povinnost 
naučiti ji jazyku svému i jejích předkův. Již na podzim 
roku 1800. došly tužby milujících srdcí vyplnění : dne 18. listo- 
padu oddán jest Jos. Jakub Jungmann, tehdy dvacetisedmi- 
letý*) s devatenáctiletou Johanou Nepomucenou Marií Evou 
Světeckou z Černčic. Zanímaví jsou svědkové při tomto ob- 
řadě: Dominik Kostečky, právní přítel a Ignác Hájek, pro- 
fessor, svat Jungmannův. Byltě Dominik Kostečky, rodem 
Litoměřičan (n. 1753, f 1828) jedním z předních spisovatelův 
o věcech právních a politických v Cechách, jehož rozsáhlá 
díla docházela velmi pochvalného uznání ; přestěhovav se brzo ■ 
po tom, r. 1801. do Prahy, obrátil činnost svou výhradně 
k spisovatelství, jehož hlavním plodem byla ., soustava poli- 
tických zákonův českých" ve dvanácti svazcích, z nichžto 
první zahrnoval v sobě zřízení státní království Českého. 
V šedesátém roce věku svého přinucen jest okolnostmi hla- 
sití se o úřad radního při magistráte Bilinském, kterýž do 
r. 1824. zpravoval.**) Není pak nikterak bez zanímavosti 
skutek ten, že při slavném obřadu, jímžto Jungmann na celý 
život založil štěstí své domácí, obstoupen byl důstojnými 
zástupci obou stavů, které posud o něj zápasily, právnického 
a učitelského, ač právě šťastný sňatek pomáhal činiti mu 
příjemnějším zaměstknání, v němžto již byl a ovšem i zne- 
snadňoval přechod k druhému. 



: ) List oddavací jmenuje Jungmanna 26letým, ač již 16. července 
1800. dovršil rok 27. 
**) Také jméno tohoto muže na onen čas znamenitého pohřešuje se 
v SI. Nauč. 



Hlava druhá. 

Působení Jungmannovo ve škole. Vyučování češtině 
na gymnasium a v biskupském semináři. 

Kterak mladistvý Jungmann působil ve škole, o tom víme 
toliko z jeho „Zápisek" a z četných uznání pochvalných, 
jichžto se mu dostávalo. Vypravuje sám o sobě, že nebyl 
prost té chyby mladých učitelův, že majíce učiti žáky vy- 
stavují na odiv učenost svou; i připomíná toho vděčně pre- 
fektovi Schirmerovi, že ho této chyby vyléčiti se snažil 
napomínaje ho, že netřeba žákům všeho praviti, co učitel 
umí. Přílišná horlivost, ježto jej pudila k tomu, aby žákům 
co nejvíce látky vštípil a věcem nesnadným je naučil, ustu- 
povala znenáhla zkušenosti nabyté, že neprospěšné, ovšem 
škodlivé jest přeplňovati hlavu mládeži věcmi nepochopenými. 
Dodělal pak se záhy zřetelného i jadrného a příjemného 
způsobu vyučování, jímžto docházel vřelého uznání všech, 
kdož působení jeho z blízka pozorovali. 

Snažení jeho a zdárný prospěch vyučování byly příčinou, 
že již po třech letech, totiž roku školního 1802 — 3. povolán 
jest k zatímnímu vyučování rhetorice, kterýžto úřad zatím 
zpravoval beze všeho přetržení až do r. 1810., kdežto konečně 
jmenován byl skutečným professorem tříd humanitních. Při 
nedostatku učitelstva za oné doby stalo se po dvě léta, že vy- 
učoval dvě třídy najednou, a sice: r. 1805. syntax a rhetoriku, 
r. 1807. poetiku a rhetoriku, osm hodin za den a to dle 
svědectví prefekta Schirmera s největší horlivostí. 

Služné jeho bylo po celý čas, co zpravoval úřad pro- 
fessora rhetoriky zatímně, 350 zl., totiž služné učitele gramma- 

3 



34 



tikálního, k čemuž přidáno mu ještě 50 zl. jakožto polovice 
té sumy, o kterou plat učitele humanitního přesahoval služné 
učitele grammatikálního ; r. 1805. kde konal zúplna povinnosti 
dvou učitelův dostalo se mu krom toho mimořádné odměny 
80 zl., kteréžto náhrady účastným stal se téhož roku i pro- 
fessor Klár; skvěleji dařilo se mu r. 1807. kdežto dána mu 
„pro výtečné přičinění" odměna mimořádná 100 zl., a náhradou 
za konání dvojnásobných povinností remunerace 243 zl. 18 x / 2 kr. 

Někdy si při tomto vyměřování náhrady čtveračivý osud 
učinil i žert dosti nemilý; dne 2. dubna r. 1805. oznámil 
mu krajský úřad, že za supplování rhetoriky od 15. října 
r. 1803. do 31. srpna 1804. vyplatiti má se mu na místě 
181 zl. 31 kr. „po pravém adjustování" plat supplentský 
22. zl. 52 kr.! 

Tak se cenila a platila té doby práce duševní mužům 
výtečným ! 

Kromě této úřední činnosti učitelské podjal se Jungmann 
práce dobrovolné, za nížto neočekával sebe skrovnější od- 
měny, práce, k nížto pudilo jej srdce pudem neodolatelným. 
Hned v školním roce 1800. počal vyučovati mládež gymnasiální 
jazyku českému a trval v tom bez přetržení a unavení až 
do odchodu z Litoměřic do konce r. 1815. Bylo takové 
počínání tehdy velmi vzácné. Ani na jediném gymnasium 
v Čechách ani na Moravě nebylo tehdy muže, jenž by byl 
tolik účinlivé lásky choval k svému jazyku, aby mu několik 
hodin za týden věnoval a mládež dorůstající k němu po- 
vzbuzoval; teprve r. 1802. Karel Ignác Thám nejsa učitelem 
gymnasiálním začal mu učiti s povolením vládním na gymna- 
sium Staroměstském v Praze za plat; téhož roku ohnivý 
Rautenkranc jal se učiti češtině i v kněžském semináři Hra- 
deckém. Byl tedy Jungmann první, jenž — a to v městě 
téměř již německém — český jazyk mládeži dobrovolně počal 
vykládati. 

Jak prospívalo toto vyučování z horlivosti vlastenecké 
se prýštící, nelze vylíčiti zevrubněji ; avšak nezištná horlivost 
učitelova docházela vděčného uznání všech, kdo uměli oceniti 



35 

potřeby mládeže k úkolům vyšším na školách se připravující, 
jížto se při tehdejším zřízení škol naprosto nedostávalo pro- 
středků naučiti se jazyku toho lidu, mezi nímž měl jim někdy 
býti vyměřen úkol životní. Jest pak srozumitelným znamením 
toho času, že magistrát „královského krajského města" Lito- 
měřic uznávaje plnou měrou záslužné toto počínání horlivého 
učitele a chtě mu osvědčiti úctu a uznalost, udělil Josefu 
Jungmannovi dne 28. prosince r. 1805. právo měšťanské. 
(Viz přílohu H.) 

Ještě milejším a důležitějším stalo se Jungmannovi samému 
učení jazyku českému v biskupském semináři, k němuž na- 
bídl se počátkem roku školního 1806 — 7. a v němž pokra- 
čoval taktéž až do roku 1815. Biskup tehdejší, Vácslav 
Leopold se starého rodu rytířův Chlumčanských z Přestavlk 
a Chlumčan, později za arcibiskupa Pražského povýšený, 
muž velmi dobromyslný a Jungmannovi osobně přející, dal 
ochotně svolení, aby dorůstající duchovenstvo cvičil v jazyku 
mateřském. Učení dělo se ve čtvrtek, tehdy den prázdný 
na všech školách, v domě seminářském. Sluší doložiti, že 
té doby studium theologické trvalo tři léta a že jenom cho- 
vanci nejvyšší třídy přebývali v semináři a z těch hlavně 
skládalo se posluchačstvo Jungmannovo. *) Vyučování jinochů 
vzdělaných, dospívajících již věku mužského, povolaných 
k stavu, jemuž důkladná znalost jazyka lidu nad jiné jest 
potřebnější a jenž ku povznesení národu zvláště v tehdejších 
okolnostech mohl nejvíce napomáhati, bylo mu úkolem zvláště 
vážným ano posvátným. K tomuto úkolu pohlížel s opravdo- 
vostí i při něm neobyčejnou, a výklady o řeči a literatuře 
„bohoslovům" činěné měly ráz akademický. I jinak měly mu 
tyto přednášky zvláštní půvab a váhu. Vida před sebou 
mládež dospělou, jenž mohla rozuměti jeho tužbám i steskům, 
otvíral jim s přímostí na ten čas neslýchanou srdce své 
a hlásal jim důtklivě povinnosti k vlasti a k národu. Bylyť 
mu. tyto hodiny trávené se vzdělanou mládeží českou jakýmisi 



*) Dle ústního vypravování p. děkana Ant. Marka. 

3* 



36 



besedami přátelskými, kde upřímně sdílel se s posluchači 
o vše, co hýbalo jeho myslí a srdcem, byly mu uprostřed 
jinojazyčného obyvatelstva společností českou, jížto směl 
pověděti ledacos, čeho by na jiném místě a jiným lidem 
nemohl odvážiti se. Drahocenným, výmluvným svědectvím 
ducha, jenž vládl těmito výklady, a věrným zrcadlem tehdej- 
šího smýšlení a snažení jeho jest řeč v pozůstalosti jeho 
zachovalá, kterou v listopadu r. 1810. čtení zahájil a kterou 
samým nápisem jmenuje 7; uvedením k čtení z mluvníku a 
literatury české." Uvítav „dvojí cti hodné Pány a vlastence 
laskavé" tuto shromážděné chce dříve než začne vyučovati 
řeči a literatuře „některých předsudků bud z neumělosti, 
bud i z lichoty srdce cizokrajného pošlých dotknouti a jich 
lehkost k dalšímu rozsouzení jejich předložiti." I přistupuje 
k rozbíraní otázky, „proč naším Svatováclavským jazykem 
se opovrhuje" a odpovídá k ní stručně a pádně, že „ne 
pro špatnější snad cenu, ta jest nad cenu všech nesloven- 
ských ; nébrž proto, že panování Německé posavad 
svému pomáhalo, našemu škoditi z liché poli- 
tiky usilovalo"; vyslovuje však zdání, že by snad jediný 
vlastenec u zeměpána vymohl, aby se toho učinil jednou 
konec. „Ale odkud ten přijíti má, an my Čechové sami 
o zachování a zvelebení své přirozené řeči málo, přemálo 
dbáme!" Avšak jest mu útěchou, že Jsou ještě vejmínky, jsou 
ještě praví synové české vlasti, kteří tu svou matku horlivě 
milují" i ukazuje, že jsou „Čechové upřímní v Uhřích, kde 
druhou již stolici Českou založili v Prešpurku a v Šťávniei." 
vystavuje za příklad Čechy ve Vídni, kteří „sobě u dvora 
zjednali, aby každou neděli a svátek- služby Boží ve svém 
přirozeném jazyku slyšeti mohli, Čechy v Drážďanech, 
v Berlíně, ano i ve Filadelfii Americké, kdež všude co Čechové 
oddělení od svého milého národu sobě počínají." „To oni 
ve vzdálenosti od vlastenecké země činí, a my v samé vlasti 
lenujeme býti syny jí hodnými?" „My jen to trpělivě snášíme, 
an záhubcové národu náš zvučný jazyk bez trestu hanobí, my 
trpíme, an žijícím nám ten jediný národů rozdíl, ta největší 



37 

nás od předků došlá sláva hasne a my na to lhostejně a se 
založenýma rukama hledíme, ba sami snad k potupě vlastní 
pomáháme?" „Odstup to! Pomněme jednou, že Čechové jsme, 
a važme sobě nejprve sami jazyka svého a potom, aby ho 
vážili cizozemci, očekávejme." Jak krásný jest jazyk slo- 
vanský, uznali i poctivější Němci, Herder, Jenisch, Schlótzer, 
Vater a jiní i ukazuje důtklivě k tomu, kterak „pramen vší 
nevčasné hany a potupy, která tam zde z německých úst 
proti našemu jazyku vychází, jest neumělost, kteráž na ty 
samé zpět padá, od kterých vychází." 

Potom obrací se proti druhému předsudku, ježto si 
mnozí myslí, „že sice známost České řeči tomu, kdo s Čechy 
zachází, kdy ne potřebná aspoň prospěšná jest, ale k tomu 
jakousi povrchnou známost dostatečnou býti soudí," i dotírá 
důrazně na „čirou, pouhou lenivost, která tak chatrným 
věníkem hanbu přikrývá," a mocnými důvody přesvědčuje 
posluchače k stavu kněžskému se chystající, že „duchovnímu, 
ač chce-li světle a vážně k rozumu a srdci svých svěřených 
mluviti, řeč, kterou co dítě slýchal, co jinoch ve školách za- 
pomněl nebo aspoň nevydokonalil, nikoli dostatečná není; 
dostatečná není tomu, kdo výmluvností co nástrojem nějakým 
oulehlé mysli lidské vzdělávati a tvrzí urputných srdcí lid- 
ských předsudky pevnými a zarytými jako devaterou zdí 
ohrazených dobývati nastoupil." Vždyť i „zkušenost učí, že 
lid selský právě dobré češtině lépe rozumí než poněmčilé 
k. p. historii Trojanské lépe než Telemachu." Plamennými 
slovy vyzývá pak posluchače své, aby nepřestávali na zná- 
mosti jazyka ledabylé, na známosti s potřebu. „Vlastenci! 
u mne se snáší, že člověk nikoli vysokého příliš cíle sobě 
postaviti nemůže. Křehkost lidská to působí, abychom jeho 
bez toho nikdy do konce nedošli. Kdo nejdále chtěl, daleko 
dohodil; však kdo hodil leda házel, tomu kámen před no- 
hama spadl. Bude-li Váš cíl, moji páni, daleký, to jest ten, 
abyste časem co řečníkové, historikové, filosofové, básnířové 
čeští sobě a vlasti nejvyšší pochvalu zjednali, konečně, oslabne-li 
lidskou křehkostí Vaše síla nebo pro jiné příčiny toho dojíti 



38 



bude nelze, aspoň jedno Vám zůstane nevyhnutelně, abyste 
dobří Čechové a kazatelé byli; však jestli cíl Váš maličký, 
totiž abyste češtiny jen s potřebu, jak se povídá, mocni 
byli, tu již obávati se, abyste na konec i toho cíle nemi- 
nuli." I vykládá budoucím kazatelům slovy důtklivými, 
kterak „tohoto času sama duchovního čest toho žádá, aby 
sličnějším mluvení způsobem slovo Boží přednášel, poněvadž 
chvála Bohu ! známost Českého jazyka o hodný stupeň se 
povýšila od té doby, co ji nejedni nepřátelé dokonce potlačiti 
se snažili." 

Vyvrátiv posléze předsudek, že by čeština nebyla dosti 
hezká a líbezná, ukázav k hojnosti forem, krátkosti a jadr- 
nosti, hudebnosti a rozmanitosti její budí k konci řeči své 
hrdé vědomí národní líče moc a budoucnost Slo- 
vanstva! „Může-li který národ vypínati se svou ve světě 
rozšířeností a velebností jazyka svého, má k tomu Slovan nej- 
větší právo. Jedna čtvrtina celého okrsku země náleží Slo- 
vanům. Z Litoměřic až do Chyny skrze samé Slovany jíti 
můžeme. Jazyk jejich, řeckému a latinskému příbuzný na 
veliký stupeň vykvésti může a s Bohem vykvete. Jemu jest 
dáno v rytmu a skladu starožitných jazyků zpívati, jemu 
bude časem v operách nad vlašský se zdvihnouti, poněvadž 
jemu v líbeznosti blízký, v síle jeho mocnější a jakožto pů- 
vodní jazyk daleko nad něho živější jest. Posud Slovan 
byl sluhou druhým národům. Věčně obíhající 
kolo osudu přinese milou Slov anůmz měnu, a my 
buďme jen pravíSlo vane, z toho jména se právem rado- 
vati můžeme. Jen nepřestávejme býti těmi, kdo jsme, nevší- 
majíce sobě zlostných neb hloupostí prožluklých poštívání 
některých mezi sebou nezdařilců. Ze naše milá vlast a 
národ v ustavičném davu a utiskání vězí, to sobě po 
česku praviti smíme. Než, má-li všecko, což vlasteneckého, 
co Českého, Slovanského v nás jest, někomu k libosti potuch- 
nouti a zajíti ? — Kdo srdce v těle má, koho jed a nákaza 
předsudkův a opičího následování povaha docela nepodjaly 
a neporušily, ten se mnou horlivě vysloví to sladké jméno 



39 



Vlasti! a za čest sobě položí to chvalné a pěkné na- 
zvání Slovana a Vlastence! Vy nejmilej ší ! Vy pře- 
mnoho vlasti prospěti i škoditi můžete jsouce k tomu usta- 
noveni, abyste české srdce slovem Božím krmili a prahnoucí 
duše pravdou české výmluvnosti napájeli. Ó pro Bůh! ne- 
račte se dopouštěti toho nevlastenectví, abyste to kdy na 
ujmu jazyka, toho největšího pokladu národního, činili. Buď 
Vaše mluva čistá, pěkná, pravidelná, řádná, vážná, duše 
tím lépe pojímající a v horlivosti je ssilující. Tu čistotu 
jazyka i v obecném mluvení zachovávejte a pomáhejte, kde 
lze, cíditi a kliditi nešvaru, kteroužto drahný čas nevinný 
náš jazyk od ouředníků, poněmčilých měšťáků a pohříchu 
i někde samých duchovních se zanáší. Přiosobte si důkladnou 
známost nejen grammatiky, ale i literatury české a buďte všeho, 
což českého jest, praví milovníci! Hleďte pomaličku i jiným 
jazykům slovanským se přiučiti, zvláště Ruskému a Polskému, 
bez jejich známosti dokonalými Čechy Vám státi se nelze; 
jejich ale známost světlo v českém jazyku Vám jasné otevře 
a v nový svět Vás uvede, svět slovanský, již pro své jméno 
Čechovi sladký, svět rozšířený a na všeliké spisy a literní 
umění bohatý, jehož Germánů oko nevídalo, ucho neslýchalo 
a o němž na srdce Němcům nikdy nevstoupilo, ač že jim 
veliký Schlotzer, Herder a Jenisch a jiní výborní mezi nimi 
mužové dosti hlasitě volají, aby se slovanštiny pilněji chá- 
pali. Však přijde čas, tak prorokuje učený muž Schlotzer, že 
když ne slovanskému vůbec, aspoň ruskému zvláště Evropané 
jazyku dychtivě se učiti budou jako nyní franckému se učí." 
Zavírá pak důrazné toto napomenutí nadšenou apo- 
strofou: „Přijďtež brzo zlatí časové! rozkveť slávo Slovenská 
v této mé milé vlasti české, jakož mezi lepšími nás Slovany, 
Rusy, Poláky a Srby rozkvétáš! Vlastenci! budiž nám za 
příklad našich bratří, jak zde tak vně v Moravě a v Uhřích 
ano i v cizině obývajících úsilí o vzdělání jazyka našeho, 
jehož sama potřeba poroučí, čest naše vyhledává, jehož krása 
milování hodná činí, a jehož nejen užitek jak o samém sobě 
tak v spojení s jinoslovanskými bratry jeho nesmírný k ob- 



40 



líbení a šetření zůve. Pracujme každý podlé hřívničky sobě 
svěřené a usilování tomu dejž národů vládce Bůh svaté 
požehnání své." 

Vzácný tento zbytek Jungmannova řečni ctví akademi- 
ckého ukazuje nade všelikou pochybnost, za jak důležitý po- 
kládal úkol svůj vyučovati češtině studující bohosloví, s jakou 
vroucností budil v nich cit národní a s jakou smělostí mluvil 
o duševní jednotě slovanské. Máme tu před sebou postavu 
Jungmannovu již v celé vznešenosti. 

Vyučování theologů stalo se mu tak milým a vážným, 
že ani malicherné nepříjemnosti, které mu nepřízeň stavěla 
v cestu, ani nahodilá nedbalost žákův nemohla ho odvrátiti 
od díla záslužného. Tak píše A. Markovi dne 29. srpna 1810. : 
„Letošní páni Bohoslovové napřed málo, potom dokonce 
nepřicházeli do českých hodin, a tak nemám toho potěšeny 
abych řekl, zase jeden dobrý Čech;" a posledního listopadu 
r. 1810. témuž příteli : „Dávám letos pp. bohoslovcům hodiny 
české. *) Vstrčili nás do refektáře, abych jsa laik katedru 
jim neposkvrnil. Ale já — třebas v chlévě česky učiti budu." 

Horlivost Jungmannova v učení jazyku českému nebyla 
ovšem bez utěšených plodův prese všecku zmrtvělost té doby, 
jížto ani mládež studující nemohla zůstati prosta ; i vycházeli 
z jeho české školy mladíci, kteří učiteli svému mnohou radost 
působili a mocně usilovali o vzdělání a zvelebení jazyka 
i národu svého. Probudiv v nich ducha národního Jung- 
mann vedl je ihned ku práci, kterou by se v jazyku dále 
vzdělávali a k činnosti spisovatelské připravovali; i podně- 
coval je, jak mile dosáhli jakési obratnosti v jazyku, aby 
překládajíce neb původně spisujíce pěstovali chudinkou lite- 



) Mylně by z těchto slov soudilo se, že před tím neučil J. češtině: 
máme před rukama pochvalný dekret kousistorní vydaný dne 
1. září 1809., v němž se praví, že již od tří let vyučuje seminaristy 
Litoměřické dobrovolně a zdarma jazyku českému. Ale r. 1810. 
vyučování toto, jak z listu výše dotčeného viděti, liknavostí 
tehdejších „bohoslovův" jaksi uvázlo a přetrhlo se, pročež 
počátkem školního roku 1811. jest takřka nové. 



41 



raturu. Z žákův těchto připomíná v předmluvě k Slovníku 
Vácslava Káru, Jos. Kramáře, Fr. Vetešníka jakožto pilné 
pomocníky při sbíraní látky k slovníku, dávaje i v této pří- 
čině místo přední „příteli svému", Antonínovi Markovi. 

Že Jungmann si dobyl přátelství muže tohoto i srdcem 
i duchem výtečného, sluší pokládati za největší odměnu úsilí 
jeho u vyučování češtině v Litoměřicích. Jungmann nenalezl 
v tom věku, v němžto se nejsnáze vizí srdce svazkem trva- 
lým, nikoho, k němuž by byl přilnul celou duší svou; ani 
mezi spolužáky, ani mezi dělníky na roli literární, s nimiž 
spojovalo jej jedno úsilí, nebylo nikoho, v jehož bytosti by 
byl shledal onen kouzelný souzvuk v myšlení a cítění, na 
němžto zakládá se pravé přátelství. Teprve nyní u věku 
mužském podařilo se mu nalézti mezi chovanci semináře 
Litoměřického jinocha o dvanáct let mladšího, v jehož jímavé 
mysli símě vroucí lásky k národu a plodného nadšení na- 
lezlo půdu nejourodnější, jenž v mistru a učiteli svém spatřo- 
val ideál, k němuž vší silou hleděl přiblížiti se, ježto Jung- 
mann raduje se všelikému vlasteneckému úmyslu i skutku 
jeho okříval mladickou ohnivostí jeho ducha, jejž neustále 
k nové činnosti povzbuzoval. Dějiny literatury naší, obzvláště 
pak životopis Josefa Jungmanna samého váží ze vzájemného 
čtyřicetiletého dopisování obou přátel velmi důležité, neoce- 
nitelné zprávy o době v našem rozvoji národním přepamátné 
od r. 1807. do 1847.*) 

Kterak Antonín Marek i literních prací mistra a přítele 
svého, zejména pak jeho slovníku stal se pilným účastníkem, 
z dalšího vypravování zřetelněji bude viděti. 



: ) Viz přílohu J. 



Hlava třetí. 

Spisovatelství. Ztracený ráj. 

Již za studií na vysokých školách Pražských vstoupil 
Jungmann, jakož výše vyloženo, do kruhu básnického, sklá- 
dajícího se nejvíce ze studujících a shromažďujícího se kolem 
nejbystřejší a nejsmělejší hlavy mezi tehdejšími básníky, Ant. 
Puchmayera, aneb, jak za nedlouho vlastenecky se přezval, 
Jaroslava Puchmíra. *) Než účastenství jeho bylo nehrubě 
patrné; čtyřřádkový epigram v prvním „sebrání", a čtvero 
epigramů v svazku třetím r. 1798. vydaném zahrnuje v sobě 
všecko, co Jungmann v době studií vydal na světlo, mnohem 
méně než nejeden z mladistvých spolupracovníků, kteří jménu 
svému později neuměli zjednati platnosti pražádné. 

Jungmann sám pokládal tyto veršíky za dob studentských 
skládané za pouhé cvičení ve slohu, nepřijav jich ani do 
sebraných spisů r. 1841. vydaných.**) Činnost, kterou Josef 
Jungmann založil jménu svému nesmrtelnost, počíná se 
téhož roku, kterého i jazyku českému počal vyučovati na 
gymnasium Litoměřickém, a kterýž mu vůbec vytkl určitě 
a pevně další dráhu, r. 1800. Jak opravdové a upřímné 
bylo snažení jeho vlastenecké, viděti nejzřetelněji z toho, že 



*) V nejstarším listě psaném Dobrovskému, daném „23.7bris 1795." 
podepsán jest: Buchmayer. 
**) Jsoutě v III. svazku „Sebrání" tyto epigramy Jungmannovy: str. 23. 
„Zlé ženy", str. 118. „Špatný zisk", str. 168. „Na vypadlý paní 
zub" a „Dívce, která litovala, že mu tajemství zjevila." Pod prvním 
podepsán jest „J. Jungmann", poprvé celým jménem; pod ostat- 
ními toliko J. J., obyčejná po celý život šifra Jungmannova. 



43 



i slovem i pérem najednou začíná působiti. Dvě díla pak 
víží se k tomuto roku: překládaní „Ztraceného ráje" Miltonova 
a počátek prací, jichžto korunou byl Slovník. Slovníkářská 
práce nebyla, jak sám v předmluvě k tomuto dílu určitě praví, 
s počátku s tím úmyslem brána před se, aby sepsal veliké 
dílo; mělyf zásoby slov a obratů zapisované do proloženého 
slovníku Tomsova sloužiti jeho vlastní potřebě. Ale překlá- 
daní nejznamenitějšího eposu nového písemnictví vzal před 
se s plným vědomím velikého úkolu i vykonal po čtyřleté 
práci dílo, jemuž rovného literatura naše posud neměla. 

Studie řeči a literatury velikých národů západních začal 
Jungmann konati již na vysokých školách a neodstoupil od 
nich nikdy, nade všecky ostatní milejší a vzácnější stala se 
mu literatura anglická, tento zralý plod náhodu nade všecky 
ostatní novověké samostatněji dospělého a vědomím síly své 
svobodného; z ní převáděl jednotlivé básně Drydenovy, 
Grayovy, Goldsmithovy a Popeovy; z ní vybral si i epos 
Miltonův. 

O tom, co přimělo Jungmanna k tomu, že právě „Ztra- 
cený ráj" převedl na jazyk český, nevyslovuje se sám nikde 
určitě. Praví toliko,*) že „o výbornosti básně, o kteréž ob- 
šírně již ne v jedné řeči psáno, lze pomlčeti; čtoucímu sama 
se pochválí." Než věděl také a vyslovil určitě,**) že 
„není pro mnohé čtenáře, a již pro to samé nebude moci 
míti velký obchod." Prohlédaje při vybíraní díla tohoto ke 
vzdělání jazyka básnického řídil se Jungmann asi přede vším 
prostou a vznešenou řečí Milionovou, s nížto zápase musil 
povznésti i hluboce kleslou mluvu českého básnictví; nejroz- 
manitější krásy lyrické podávaly příležitosti přehojné k osvěd- 
čení obratnosti veršovnické. „Po čtyry léta oblažoval mu 
velebný duch Miltonův mnohé dny," r. 1804. byl překlad 
dokončen; ale teprve po sedmi letech, r. 1811. spatřil světlo 
světa. 



*) V předmluvě k prvnímu dílu vyd. 1811. 
**) V listě A. Markovi dne 12. září 1811. 



44 



Pokud dlouhého toho odkládaní příčinou byla úzkost- 
livá svědomitost Jungmannova, aby nebylo vydáno na světlo 
dílo nedokonalé, z nedostatku pramenův nelze pověděti; tím 
jistěji můžeme říci, že byly nesnáze hmotné dílu rozsáhlému 
a kupecky nehrubě nadějnému v cestu se stavící příčinou 
hlavní. Píšeť Jungmann sám dne 18. dubna 1810. A. Markovi: 
„Můj Milton bude se tisknouti asi po 4 nedělích. Ještě bych 
se nebyl rozmyslil, ale že pan Karafiát mi poslal 200 zl. na 
praenumerací, za kteréž exemplářů dáti chce budoucí spo- 
lečnosti, učiním mu to k libosti. Přijde 500 exempl. přes 
480, i snad přes 500 íl. a tudy, vezme-li se rabat knih- 
kupcům a jiné okolnosti, nebude se moci dáti exemplář pod 
2 íl. Zatím slušno povážiti, že o bankoceduli řeč jest." 

Velkodušný mecenáš, jenž, jak z těchto slov patrno, dal 
rozhodný podnět k vydání díla již dávno světla očekávajícího, 
p. Karafiát, byl účetním v továrně Brněnské a jedním z nej- 
učenlivějších vlastenců tehdejších kromě nevelkého kruhu 
spisovatelského. On zvláště usiloval o založení „české spo- 
lečnosti," jak již od časů Pelzlových nazývali spolek na vy- 
dávaní knih českých, nemohouce k němu nalézti cesty. 

Nalezl se druhý neméně horlivý milovník literatury, 
Vácslav Bergner, s Jungmannem již od mládí přátelskými 
svazky svázaný, muž vysokého vzdělání, Slovan vroucí a hor- 
livý zastavatel jednoho jazyka spisovního u všech národů v 
slovanských, jenž rodem jsa Pražan byl z mládí továrníkem 
v Rumburce, později sekretářem při vyslanectví rakouském 
v Brasilii a r. 1834. zemřel ve Vídni.*) I Bergner pěstoval 
myšlénku o založení české společnosti se zvláštním zalíbením 
i s důvěrou, že se mu podaří zjednati si ve Vídni dovolení. 
I on předstihl . skutkem svým založení společnosti pomáhaje 
vydávati překlad Jungmannův. Píše pak o tom Jungmann 
příteli A. Markovi dne 10. srpna r. 1811. již po vytištění 
díla: „S strany nákladu toto jest. P. Bergner 200 íl, p. Ka- 



*) Bylo by slušné, aby muž tak důležitý, ovšem i zanímavý nalezl 
místo v Doplňcích k SI. N., jehož se mu nedostalo v SI. N. samém. 



45 



rafiát tolikéž mi půjčili bez ouroků, já pak ostatní (asi 600 fl.) 
jsem přidal; že však tištěno než 450 Exempl. mimo psacích 
(24) a knihkupcům */ 4 ba i 1 j 3 se nadati musí, nemůže se 
prodati pod 5 fl. B. Ced. neb 1 fl. v směnných listech, zvláště 
má-li ubohý překladatel za papír a černidlo něco málo míti." 

Korrektura díla toho působila Jungmannovi mnoho mrzu- 
tostí; nebo ač ji v Praze vedl bratr jeho Antonín a on sám 
čítal poslední, naříká si několikráte v listech A. Markovi *) : 
„Jest tam (v arších na čisto vytištěných) náramně ještě 
chyb. Tak se děje, když člověk není u tiskárny." 

Dílo přemohši nesnáze a překážky všeho druhu vyšlo 
na světlo v létě r. 1811. Knížka neúhledné malého formátu 
(16ka) na chatrném, promáčivém papíře. Ale vanul z ní 
duch volný, smělý, slovanský. Sama předmluva, ač jenom 
z několika vět skládá se, byla na ten čas skutkem důležitým. 
„Povinná k mým milým krajanům šetrnost toho žádati vidí 
se, abych z této práce krátký počet veřejně složil." Nešíře 
se o výbornosti básně dokládá, že „chtěje co možná Miltona 
samého rytmem i mluvy důstojností vytvořiti, užil 
jeho vlastního verše, toliko strochaickým počátkem." Pře- 
kladatel jest si vědom, že v díle kráčel cestami na mnoze 
nevyšlapanými a neznámými i předchází námitky a výčitky, 
jichž očekává. „Proč tolik neznámých slov?" I odpovídá 
pádně: „Kdo se dobrých knih, zvláště písma sv. čítáním pilně 
zanáší, tomu málo neznámých bude." 

Konečně obrací se k námitce důležitější a nedůtkli- 
vější: „Ale jsou tu slova i jinoslovanská!" Odpověď 
k této poznámce, jakkoli stručná a opatrná, vyslovuje zřetelně 
slovanské smýšlení Jungmannovo. Nepopírá, že tu „jedno 
nebo dvě" slova jinoslovanská; „všecko pak na konci vy- 
světleno" i připojuje poučení: „Nechtěj milý vlastenče, aby 
vznešená báseň všedním jazykem zneuctěna byla; raději 
Slovan jsa lepší slovenštině přivykej a srozum- 



*) List bez datum, psaný v první polovici r. 1811. 



46 



nými toho, abychom i my Čechové všeobecné spi- 
sovné řeči Slovanské*) vstříc pomalu vcházeli, žádej." 

Slova tato hlásající světle literární všeslovanství napsal 
Jungmann, jakož datum „předmluvy" ukazuje, dne 20. září 
r. 1810. ; ale není pochybno, že již od samého počátku díla 
svého veden byl myšlénkou zde vyslovenou „pomalu vcházeti 
vstříc všeobecné spisovné řeči „Slovanské," nebo není lze 
domnívati se, že by, když měl překlad již dokončený, byl 
do něho vkládal jednotlivá slovce ruská a polská na místo 
českých, nýbrž jako celý překlad jest dílo jedním duchem 
proniknuté, takořka ulité, jest téměř nevyhnutelné za to míti, 
že přistoupil k dílu s plánem dobře uváženým. Ze pravdivé 
jest toto mínění, dokazují slova Jungmannova v předmluvě 
k „Atale" položená, kterýžto spis, ač později zdělaný než 
„Ztracený Ráj," o šest let dříve (1805.) na světlo jest vy- 
dán. „Razeno mi od zkušených některých Pp. vlastencův 
a přátelů mých, abych slova jiným Slovanům nežli Cechům 
známější jako jsou tklivost, záliv, vějíř, a t. d. v pouze 
Česká proměnil. Kteréž dobře míněné rady že z důležitých 
příčin, jimiž se jinde ohraditi míním, uposlechnouti nemohu, 
tu prostřední jsem vyvolil cestu, že každé pozatmělejší slovo 
dole vysvětlil jsem." Prese všecku opatrnost řeči, která vy- 
hýbá se i jménu slovanský nazývajíc slova jinoslovanská 
jaksi eufemisticky „slovci jiným Slovanům známějšími než 
nám Čechům" vychází z této předmluvy na jevo, že Jung- 
mann, ačkoli mu zkušení vlastenci a přátelé domlouvali, 
užívaní slov jinoši ovanských nechtěl nikterak zanechati. 
Ostatně mu „všeobecnou spisovnou řečí slovanskou" nebyl 
určitý jazyk slovanský, jehož, jak se z tohoto i z jiných 
míst může souditi, různí kmenové slovanští měli se teprve 
dodělávati přicházejíce si vzájemně vstříc **); ani na sklonku 

*) Formy slovanský a slovenský seté doby ještě důsledně nerozeznávaly. 
**) Že způsobem takovým nikdy nepovstal jazyk spisovní, nýbrž že 
všude jedno nářečí skutečnou převahou svou zjednalo si platnost 
povšechného jazyka spisovního, o tom svědčí dějiny všech veli- 
kých národův. Viz v této příčině pojednání M. Hattaly v Osvětě 
ročník 1871. 



47 



dnů svých, když spisoval paměti své a velmi důrazně vy- 
slovil se o potřebě jednoho literárního jazyka slovanského, 
neustrnulo mínění jeho na určitém jazyku slovanském.*) 

Dávajíce každému, což jeho jest, nemůžeme zamlčeti, 
že Jungmann nebyl první, jenž u nás vyslovil se o potřebě, aby 
různí kmenové slovanští dodělávali se jednoty duchovní sjed- 
nocujíce se v jazyku spisovním. Již r. 1804. napsal ohnivý 
a smělý Antonín Jaroslav Puchmayer v předmluvě k „Chrámu 
G-nidskému" : „Pak-li by ta pěkná myšlénka, která by srdce 
všech slovanských spisovatelů rozplápolati měla, totiž : Sjed- 
nocení se všech Slovanů (aspoň v naší monarchii písmem 
latinským) měla přijíti k vyvedení, spůsob tento nový psaní 
nemálo by k tomu napomohl, aspoň k sjednocení se poněkud 
Poláků s námi." Puchmayer dotýká tu některých novot 
v psaní, jichžto ve spise: „Chrám Gnidský" užil. I k tomuto 
užšímu všeslovanství hlásil se Jungmann s velikým nadšením, 
jakož na svém místě vyložíme. 

Důležitější následky než velikou zásadou o jednotě písem- 
ního jazyka slovanského měl překlad „Ztraceného Ráje" 
tím, že samým skutkem provedl pravdu, že jazyk má právo 
vzdělávati se dále, jakož i tím, že jedním rázem povznesl 
jazyk básnický na výši před tím nevídanou. 

Byla sice zásada, že jazyk český jsa jazykem živým 
může a má býti dále vzděláván, dosti hlučně hlásána i pro- 
váděna u nás již více než o jedno pokolení dříve, ale nikdo 
neublížil zásadě pravdivé tak, jako ti, kdo byli za doby kří- 
sící se literatury prvními hlasateli jejími. Jan Vácslav Pól 
„v cis. král. urozeninské Věstni Řeči čechské od nejvejš 
vzřízený Učitel" **) uvádívá se za odstrašující příklad, kam 
vede v jazyku nerozumné novotění i vytýkává se mu, že 



*) Viz Zápisky st. 16. 

; *) Tak nazývá se J. V. Pól sám na spise: „Pravopisnost Řeči Čech- 
ské. Ěedlně založená, též i důkazmi obráněná k Užitečné 
Potřebě cis. král. Urozeninské Věstny Vídenské a veškerého ob- 
ecli vydaná. Vídni. Tištěna U Tomáše Šlechtičnína z Trattnern, 
cis. král. Dvorního Tiskatele. 1786. 



48 



sveden jsa snahou zprostiti jazyk český cizích slov vymýšlel 
všeliké nestvůry duchu jazyka českého se příčící. Ale tím 
není činnost Polova dostatečně vylíčena. Pól opustil docela 
historickou půdu spisovního jazyka českého, byltě v řeči naší 
pravým revolucionářem nemaje sebe menší úcty k útvaru 
jazyka po předcích zděděnému; byl však revolucionářem do- 
cela neschopným neuměje ničeho bytelného postaviti na místě 
zřícenin, které způsobil lehkovážnou svévolí. Horle na „sta- 
rožitnou hrubatost" zamítá z jazyka našeho vše, co jemu ne- 
líbí se i dotírá prudce na ty, „kdo lecjakými starodávních, 
k nynějšímu vzlepšenýmu řečistavu nehodlivých običeju du- 
mělou znalost svou krměji;" ano neostýchá se ani užívati 
důvodů přímo podlých proti zástupcům jazyka bratrského, 
„kteří, prý, na bezzákladný običeje něhdejších 
Česko-moravských bratru i krajinohub ných Ziš- 
čanu se povolávají, kteří však ne učitelové, nibř 
rovně obyčej ní ci byli tak jako oni sami býti na 
sobě ukazuji." Tak psal tento Vídenský opravce jazyka 
našeho v době, kde Fortunát Durich a Faustin Procházka 
vydáním biblí postavili skvělý vzor bezúhonného slohu če- 
ského, když V. M. Kramerius mluvil k lidu nejryzejším a 
nejjadrnějším jazykem, jehož kdy užíval spisovatel populární 
a když orlí zrak Josefa Dobrovského vnikal již v nejtaj- 
nější hlubiny jazyka českého i vůbec slovanského. 

Předním vrstevníkem Pólovým byl Maximilian Šimek, 
z řádu pobožných škol, rodem ze Štýrska ale v Moravě 
vychovaný, jenž mistra svého nikde nezapírá, ano výslov- 
ně tím se honosí, že ve všem následoval pravidel pana 
Póla, *) rovněž opovážlivý novotář ač o něco méně nemotorný, 
jenž vydav knihu o české lituratuře způsobil tím mezi znalci 
pravé ustrnutí a jménu svému zjednal nehynoucí potupu 



*) Viz jeho „Krátký výtah všeobecné historie přirozených věcí mimo 
Přílepku některých paměti hodných Příběhů k všeužitečné Potřebě 
Českýho Jazyka v Císařské Královské Tereziánské vojenské 
akademii v novém Městě navržený, od Maksimiliana Simka Řádu 
Škol pobožných. Ve Vídni 1778." Předmluva německá i česká. 



49 



i nedbalou prací i drzým opsáním rukopisu učitele jazyka 
českého při vysokých školách Vídenských, pilného Josefa 
Valentina Zlobického. *) 

Ti byli od vzkříšení literatury české po tu dobu přední 
zástupcové spravedlivé snahy, aby písemní jazyk český po- 
stupoval dále ve vzdělání, jak toho mohutný pokrok nauk 
žádal. Stalo se, co se státi musilo, neměl-li jazyk náš uvr- 
žen býti ve zmatek a konečnou záhubu: zdravý smysl 
národní zavrhl s ošklivostí všeliké opravy Pólový a jazyk 
písemní, jak jej století patnácté a šestnácté vzdělaly, zůstal 
posvátným palladium a skvělým vzorem spisovatelům našim. 
První učitel jazyka českého na universitě Pražské a spiso- 
vatel prvního velikého díla prosaického po obnovení litera- 
tury, F. M. Pelzel byl rovněž tak obdivovatelem a nápodobitelem 
slohu Veleslavínského jako jeho nástupce na stolici Pražské, 
Jan Nejedlý a nejhorlivější buditel a vzdělavatel lidu. 
V. M. Kramerius; sám Josef Dobrovský, jakkoli důmyslně 
vyložil, jak bohatý a štěpný jest jazyk náš a sám i opravu 



*) Viz: „Max Schimck. Handbuch fur einen Lehrer der bóhmischen 
Literatur. Wien 1785." Zlobický píše o knize té Dobrovskému, 
že v ní všecko jako seno a sláma jest rozházeno, z části z jeho 
(Zlobického) rukopisu, z části z knih jemu půjčených ukradeno, 
a že tím před celým učeným světem dokázal, „že jsem mu ne- 
učinil křivdy, když jsem ho při konkursu o místo učitelské na The- 
rezianské akademii docela reproboval." (V archive mus.) Velmi 
zanímavý jest exemplář této knihy v zdejší c. k. universitní biblio- 
téce chovaný. V tom na listě předním napsáno rukou Dobrov- 
ského : „Verglichen mit der Einleitung zur Literarnotiz der vor- 
nehmsten bóhmischen und máhrischen Geschichtschreiber, ent- 
worfen von Jos. Valentin Zlobitzky Wien 1777 Msct, aus welchem 
P. Schimek fast Alles von Wort zu Wort ausgeschrieben hat, was 
S. 88 bis zu Ende steht." Bibliotekář Spirk potvrzuje dne 10. června 
1837., že tyto řádky psány jsou rukou Dobrovského jemu dobře 
povědomou. Posléze připsal bibl. Hanuš : „leh hábe in einem 
Exempláre die ausgeschriebenen Seiten angestrichen, welches hier 
auf der Bibliothek zur ewigen Schande des Plagiarii aufbewahrt 
wird." (Slova Dobrovského.) 

4 



50 



pravopisu provedl, byl neúprosným odpůrcem všelikého 
novotářství.*) 

V takových okolnostech Jungmannovo počínání bylo 
ovšem velmi smělé i sluší obdivovati se té síle ducha, která 
jej, muže nad míru skromného a v obyčejných případech 
nerozhodného, pudila do díla tak nebezpečného a nejistého, 
do díla, s nímžto se přední té doby pěstouni literatury české 
naprosto nesrovnávali. Než Jungmann veden jest přesvědče- 
ním tak pevným a hlubokým, že ho ani rada „zkušených 
některých vlastenců a přátel" nemohla odvrátiti od cesty, 
kterou uznával za jedině spasitelnou národu svému. Viděltě 
zajisté jasně, že jazyk z minulých dob zděděný, jakkoli for- 
málně vzdělaný a vybroušený, nestačí nikterak požadavkům 
nynější doby, nemoha ani postihnouti vysokého vzletu bás- 
nického ani vyjádřiti zřetelně, co za posledních věků vyko- 
náno bylo na nesmírném poli nauk. Ale cesta jeho k zdo- 
konalení jazyka lišila se ve všem od té, kterou kráčeli 
nešťastní revolucionáři Pól a Simek. Jungmann naučil se 
s obrovskou pilností důkladně jazyku spisovnímu a choval 
k němu hlubokou úctu ; aniž dotýkal se všetečně posvátného 
základu dokonalosti formální, nýbrž prohledal k rozšíření 
jeho pokladu slovního tu kříse slovo mrtvé schopné k no- 
vému životu, tu bera z příbuzných jazyků polského a ruského 
příhodné slovce, jehož se nedostávalo, tu zase tvoře si z látky 
domácí výraz nový dle zákonů jazyka důmyslným duchem 
Dobrovského jasně vytčených a vyložených.**) Vedl si v tom 
Jungmann jako opatrný opravce, jenž umí šetřiti všeho do- 
brého v tom, co hodlá napraviti a maje světlé vědomí toho, 
co má býti zlepšeno, má i potřebné schopnosti k napravování. 
I tak vydařilo se dílo s podivením: „Ztracený ráj" mluví 
jazykem ryzým, rovnajícím se zprávností a jadrností Velesla- 
vínskému, avšak jazykem zmladlým, dýšícím volným, smělým 
duchem devatenáctého věku. 



*) Viz přílohu K. 
**) Viz přílohu L. 



51 



A tak působil mocí kouzelnou. Nejsa „dílem pro mnohé" 
nemohl ovšem působiti v obecenstvu širším velikého pohnutí. 
Ale máme toho zřetelné důkazy, že tím důrazněji hnul oněmi 
vzácnými duchy, jichžto díla pošinula literatury naší nejmo- 
cněji ku předu. Možná sice u všech předních básníků našich 
ukázati, kterak čtení „Ztraceného ráje" působilo v ušlechtění 
jazyka jejich; než pominouce ostatních dotkneme toliko 
Pavla Josefa Šafaříka, jenž první po vydání Ztraceného ráje 
na Parnassu českém vystoupil a jehož „Tatranská Múza 
s lyrou slovanskou" zbudila naděje, které se potom — ovšem 
na jiném poli — tak skvěle vyplnily. Působení výtečného 
překladu Jungmannova v básně mladistvého pěvce sloven- 
ského bylo tak zřejmé, že bedlivý strážce ryzosti staroče- 
ského slohu nad Dunajem, jenž Jungmannovi brzo po vyjití 
v listě soukromém vytýkal, že „lapá náramně po cizích a 
neznámých slovích", Jiří Pálko vič pokládal si za povinnost 
pozdvihnouti výstražného hlasu proti takovému počínání.*) 
Uznávaje s velikou radostí rozličné výtečné strany „mladého 
Slováka", o němž praví, „že bude z něho jistě znamenitý básník 
a vůbec spisovatel Slovanský", uznávaje s podivením „tu 
snažnost, kterouž musil vynaložiti, aby tak zvláštní známosti 
jazyka našeho nabyl", uznávaje zejména, že „řeč jeho jest 
poetická, malování nádherná, důstojná, utěšená", nemůže za- 
mlčeti výtky, že „jest příliš milovný nových od některých teď 
žijících spisovatelů českých nevelmi dobře udělaných slov 
a mluvení" i obrací se přímo proti „Ztracenému ráji", jehož, 
prý „v tomto ohledu skoro příliš užil", konče poznámku svou 
důtklivým napomenutím, „aby se raději od Veleslavínů, Kra- 
lických vydavatelů, Komenských a t. d. slovansky učil". 

Důtklivé poznamenání Palkovičovo, učiněné teprve čtyři 
léta po vydání překladu Jungmannova, bylo prvním vystře- 
lením výstražným, ježto ohlašovalo nastávající boj dlouhý 
a tuhý, jenž o několik let později s nemalou živostí, ovšem 
i náruživostí vzplanul mezi obhájci „klasické" češtiny z věku 



*) Viz Palkovičova „Týdenníku" na r. 1815. č. 40. 

4* 



52 

Rudolfova a stranou milovnou pokroku na poli jazykovém. 
Avšak boj tento, jehož Jungmann se strany ku předu postu- 
pující byl náčelníkem proti Janu Nejedlému a Jiřímu Palko- 
viči, ustrnulým na době Rudolfově, nerušil klidného života 
jeho v Litoměřicích, nýbrž sahá do doby Pražské, kdežto 
se v souvislosti vyloží. 



Hlava čtvrtá. 

Studie o přízvuku a časomíře. Spis o tom. 

Čtyřleté úsilné zápasení s veršem Miltonovým nutilo Jung- 
manna ku přemýšlení o „mechanizmu zpěvomluvectví našeho", 
o prosodii české. Ucho jeho navyklé pružným rozměrům staro- 
klassickým znechutilo si čím dále tím více prosodie na jedno- 
tvárném přízvuku založené, a sotva že dokončil překladu 
díla Milionová co nejpřísněji na základě učení o přízvuku 
provedeného jal se skládati spis, jímžto snažil se dokázati, 
že celé toto učení o přízvuku a o prosodii na něm založené 
jest liché. 

Zůstavil po sobě Jungmann rukopis zevrubně zdělaný, 
v jehož čele napsáno jest: „Nepředsudné mínění o Prozodii 
české;"*) připsán jest spis „P. Pánům vlastencům a Če- 
ského básnířství milovníkům." V jakési předmluvě, podepsané 
„dne 25. Června 1804." vyslovuje skromně, ale určitě po- 
chybnost, „jsou-li naše od P. Dobrovského vynalezená pravidla 
(t. o prosodii) dostatečná" i činí upřímné vyznání, „že jen 
za předsudkem vážnosti P. Dobrovského, a aby z koleje 
obecné nevy šinul, přízvukem zpravoval se a přesvědčen jsa 
v nejhlubší mysli své, že P. Dobrovský, aby třeba té cti ne- 
měl, býti nálezcem Prozodie České dosti již nesmrtelným se 
učinil náramnými o jazyk náš zásluhami; tuto mínění své 
PP. vlastencům upřímně předkládá a i takové přijíti je prosí, 
žádaje jich pro dobré toho našeho utištěného jazyka a pro 
zvelebení naší potupené Múzy, aby jeden každý z nich své 



*) Viz přílohu M. 



54 



o též věci zdání upřímné a nestranné, jednak některými ohra- 
zené průvody, k tomuto spisku připojil, abychom potom spo- 
lečné hlasů snesení za základ sobě ustaviti mohli." „Z ohledu 
toho všech uctivě žádá, aby jak toto jeho, tak i své k němu 
připojené mínění, bud jinému, kdož jim v blízce, Múzy České 
příteli, bud do Prahy P. Dok. a Prof. Nejedlému tak brzo jak 
možná zaslali." Jest nade všelikou pochybnost, že jest to 
tentýž spis, o němž se Jungmann v Kroku (v I. dílu, II. částce 
str. 1.) zmiňuje, dokládaje, „že již r. 1804. sebrav všemožné 
důvody pro přízvuk a pro čas obojí některým básníkům če- 
ským předložil s tou prosbou, aby každý své důvody na 
kterou mu libo stranu připsal a sebe pro jednu neb druhou 
rozhodl, abychom se bud souhlasně bud většinou hlasů na 
něčem jistém usnesli; ale po desíti letech dostal, prý, pojed- 
nání svého zpět i bez jediné přidané literky!" 

Vyzval tedy Jungmann básníky, vrstevníky své, k hla- 
sování soukromému o tom, má-li býti přízvuk či časomíra 
základem veršovnictví českého, avšak vyzvaní nehlasovali! 
A není těžko porozuměti proč. Obrana prozodie časoměrné 
v obšírném pojednání provedena s takovým důmyslem, že 
kdo by byl chtěl vyvraceti ji, -byl by musil napsati rovněž 
obšírné a důkladné pojednání; kdo však by se byl srovnával 
s Jungmannem, neviděl potřeby sesilovati důvodů v krom toho 
dosti silných. Jest totiž spis Jungmannův v skutku velmi 
světle promyšlený a důmyslně provedený útok na přízvučnou 
prozodii, ač ovšem, jak při povaze Jungmann ově ani nemohlo 
býti jinak, útok vykonaný s klidností a opravdovostí přísně 
vědeckou. 

Hned na počátku pojednání obrací se spisovatel slovy 
professora Meissnera proti filologům, jimž vytýká, že do- 
mnívají se, jako by právo, které mají k rozsudku nad ja- 
zykem, vztahovalo se i na rozměr slabik a tudy povstávající 
rytm. Kam tato výtka jest obrácena, netěžko uhodnouti; 
ostří její namířeno proti Dobrovskému, tvůrci prozodie pří- 
zvučné. Probíraje pak základy prozodie přízvučné a časo- 



55 

měrné vyhlašuje s důrazem přesvědčení své: „Čas tedy 
jediný, čas buď pravidlem prosodie našil To 
hle! jest mínění mé," i doličuje rozličnými příklady, jak 
výborně hodí se prosodie časoměrná k jazyku českému. 

Z celého pojednání vane duch pevného přesvědčení, že 
básnictví českému „k zevnitřní dokonalosti" potřebí „dobrého, 
skladného verše," který jenom z dobrých prosodických pra- 
videl povstává, a dobrá pravidla prosodická jsou ovšem toliko 
časoměrná. Že při tomto hlubokém přesvědčení o věci hor- 
livý ctitel prosodie časoměrné s míněním svým na veřejnost 
nevystoupil, ano že teprve po devatenácti letech myšlénky 
své (Výměšky z prosodiky a metriky české — v Kroku 
dílu L, část II.) v té příčině vyslovil, toho důvody hledati 
sluší jednak v obávaní, aby „zvláštníkem nějakým nebo do- 
konce svárlivcem světu posměvačnému než pravdě milejším 
býti se nezdál": jednak — a to nemenší měrou — v tom, 
že neslýchaná surovost, s nížto se hned rok po sepsání 
„ Nepře dsudného mínění" obořil „Starý Veršovec" na tvůrce 
přízvučné prosodie, učinila na dlouhý čas vděčnému „ceniteli 
nesmrtelných zásluh" Dobrovského věcí z čistá nemožnou, 
přidružiti se k němu a bojovati s ním jaksi pod jedním praporem. 

Vácslav Stach, jenž na jevišti literárním užíval vedle 
skutečného jména i různých smyšlených, Y. Petrýn, V. Charda, 
Podbělovský, Petr Záchodský z Slevizu, jest v době křísící 
se literatury naší z nejzanímavějších výjevů. Narodiv se 
v Přešticích r. 1755. a oddav se na kněžství byl za císaře 
Josefa II. jedním z nejhorlivějších hlasatelů volnějšího ducha 
náboženského. Vynikal-li věk Josefův vůbec snášelivostí 
u věcech náboženských před tím nevídanou, Vácslav Stach 
dosáhl v té příčině stupně i tehdy znamenitého. Jsa knězem 
katolickým vydával i spisy protestantské ovšem pod cizím 
jménem se skrývaje.*) Činnost jeho literární byla za mlad- 



*) Počínání to vysvětluje se dostatečně slovy samého Stacha v listě 
Dobrovskému 4. dubna r. 1783., kdežto dávaje Dobrovskému věděti, 
že přeložil Seilerův spis: „Keligion der Unmundigen" pro luthe- 
rány, dokládá: ačkoli nejsem ani katolíkem ani lutheránem". 
(V bibl. mus.) 



56 



ších let, v době Josefově, hlavně prosaická, záležejíc v pře- 
kládaní spisův nábožensky vzdělávacích směru praktického, 
kromě nichž přeložil dílo historické Kašpara Royka, professora 
dějin církevních té doby v Praze, před tím v Hradci Štýrském : 
„Historie velikého sněmu Kostnického" psané duchem volným 
a na ten čas i důkladně. Předmluvy k oběma dílům spisu 
tohoto Stachem sepsané ukazují jej jakožto zaníceného bo- 
jovníka proti posavadním neřestem v církvi. Jediný spis 
jeho původní té doby prosou sepsaný, polemika: „Psaní 
k obraně evangelických učitelů a svobodného učení evange- 
lického proti nedůvodnému důkazu Václava Rokosa, kaplana 
Vojtěšského, že kazatelově evangeličtí nejsou kněží" od „Petra 
Záchodského z Slevizu," jest zároveň nejzřetelnějším svědectvím 
smýšlení jeho náboženského. Básnické plody Stachovy z této 
doby jsou celkem nepatrné: kromě několika básniček příle- 
žitých vydal do r. 1805. tiskem toliko „písně křesťanské pro 
Slabeckou obec" v r. 1785. a „nábožné písně pro katolického 
měšťana a sedláka" r. 1791. Ve veršování vůbec zpravoval 
se starým pravidlem našich „veršotepců" slabiky toliko po- 
čítajících, ač znal i Časomíru a učinil v ní pokus nehrubě 
šťastný. Že Vácslav Stach osnovav za mladých let verše na 
základech Lomnického stal se na stará kolena velebitelem 
prosodie časoměrné, přičítá sám popudu vnějšímu. Roku 1795. 
vydal Dobrovský učení své o prosodii přízvučné v prvním 
vydání české mluvnice Pelzlovy ; tam pak dotekl se v učení 
o rýmu i Stachových veršů vytýkaje jim špatné rýmy.*) 



*) „Die Alten reimten viel genauer als es Lommnicky that. Selbst 
Streyc reimt oft schlecht. Noch schlechter aber der Verfasser 
der GeiBtlichen Lieder," Olmiitz, 1791, 8, z. B. S. 5. 

„Hříšnice! dívej se! 
Pán světa! strachuj se. 
Pán světa v slávě své 
Když soudí tvory své." 
S. 9. „Hle náš všemohoucí světa Pán, 

Hromobitím mluví z oblak k nám." 
Viz Pelzlovy ml. I. vyd. st. 238. 



57 



Dobrovský býval za mladších let přítelem Stachovým a tehdy 
snesl Stach klidně podobnou výtku od něho sobě učiněnou; 
nyní však jsa od té doby, co Dobrovský byl jeho předsta- 
veným v generálním semináři Hradištském, jeho nepřítelem, 
a jakož v podobných případech bývá, nepřítelem z celé duše 
své, popuzen jest kritikou Dobrovského jakkoli důvodnou 
tou měrou, že po mnohá léta nedala mu pokoje a stala se mu 
podnětem k činnosti polemické veršem i prosou opravdu 
úžasné, *) z nížto však posud jenom část zcela nepatrná vyšla 
na jevo : „Starý veršovec pro rozumnou kratochvíli" (v Praze 
r. 1805.) Starý veršovec bývá brán za obhájce prosodie ča- 
soměrné; zprávněji nazýval by se odpůrcem pří zvuku, 
nebo hájí i starého počítání slabik ještě obšírněji a horlivěji 
než časomíry. „Starý veršovec" byl od té doby, co nové 
učení Dobrovského o prosodii vyloženo a novou školou bás- 
nickou, Puchmayerovou, uvedeno ve skutek, první, jenž se 
odvážil veřejného útoku naň.**) A útok ten byl ještě více 
útokem na osobu Dobrovského než na jeho učení; celý spi- 
sek hemží se osobními narážkami na „původce nového ver- 
šovství," jenž prý (na str. 88) „pochází z Německých rodičů, 
byl v Uhřích narozen, v Čechách z veden, českému jazyku při 



*) Míst ve spisech rozličných Stachových, v nichž pohanění veršů 
svých Dobrovským sám nazývá příčinou svého pozdějšího veršo- 
vání, jest velmi mnoho; ukážeme jen k dvojímu, v básničce 
„Má hrobka" praví: 

„Zde má svůj památný kámen, 

Hanou k zpěvu donucený, 

Sic jen Bohu posvěcený." 
A nejdelší báseň svou — a vůbec v literatuře naší, okolo 13.000 
veršů obsahující nazývá „Divný oučinek potěhu," zpívaje 
hned v „návěští" o Dobrovském: 

„On i na mne potěh zřízl, 

By mne k psaní napobízl." 
**) Farář Onič, jenž se ještě před Stachem jmenuje, neuveřejnil 
nikdy zdání svého a neměl krom toho pražádného jména 
v literatuře. 



5a 



bývalých Klatovských školách vyučen, do řádu Jezovitů přijat" 
a t. d. „Zhaněni velice sme bez příčiny od cizo- 
zemce" volá velkým hlasem všem básníkům českým do- 
kládaje hned dále: „Já nejšpatnější jemu jsem mezi všemi 
zpěváky." 

„Starý veršovec" nebyl tedy nikterak hnán do boje 
mocným přesvědčením o výbornosti prosodie časoměrné, an 
vykládá pestrou směsici veršů časoměrných, sem tam i pří- 
zvučných, velikou většinou však takových, ježto jsou stejně 
vzdáleny přízvuku i časomíry. 

Také jest velmi daleký všelikého obdivování se pružným 
veršům klasických jazyků, z něhožto prýští se veršovnictví 
časoměrné; nebo zpívá o nápodobení starých básnířů: 
„Nechť za vámi si š matlají. 
Kteříž letět nemohou, 
A po kráse jen hmatají 
Pro svou píseň ubohou." 

Pokud Stach vůbec měl právo pozdvihovati hlasu svého 
v příčině rhytmu českého, pozná se nejlépe z toho, že ve 
spise svém (na str. 91) se vší opravdovostí vykládá, kterak 
„Český ton (přízvuk) jako Řecký a Latinský nikdy nejde 
vejš nežli na třetí slabiku od konce slova, ku příkladu: 
v milovat jest na í, milovati na o, zamilován na i, 
zamilovaný na o." Viděti odtud, že Starý veršovec při- 
držoval se onoho líbezného vyslovování češtiny, ježto bývá 
ještě někdy slýchati z úst staršího pokolení kazatelův našich, 
nyní ovšem již vymírají čího. 

Že podivínská tato slátanina nedošla posud spravedli- 
vého ocenění, ano že Stach posud tytýž i za mistra v kla- 
sickém veršování bývá pokládán, toho zásluhu — jest-li jaká ? 
— sluší přičísti Karlovi Yinařickému, jenž některé kusy Sta- 
rého veršovce přeložil z jeho jazyka na svůj ozdobným 
veršem klasickým; o kterýchžto „přepracovaných" básních 
J. Jireček (v Anthologii III. str. 11) zcela případně dokládá, 
že vlastně náležejí Yinařickému, nikoli Stachovi. 

Snadno porozuměti tomu, že Jungmann nemohl připojiti 



59 



se k člověku, jenž náruživostí zaslepen jsa zapomínal tou 
měrou důstojnosti věci, které hájil, že Dobrovského, o němž 
Jungmann napsal v předmluvě k spisu svému, že kdo by mu 
„v srdci vděčným nebyl za náramné o jazyk náš zásluhy, 
takový i vlasti i všeho dobra nenávistníkem býti musel by," 
neostýchal se nazývati „ševcem" a „tlučhubou".*) 

Útok „Starého veršovce" na panující veršování zůstal 
bez dalších následků kromě toho, že bylo po něm mnohem 
nesnáze dotknouti se věci tak nemotorně vedené. 

Prosodii časoměrné nepřibylo ani jediného přítele; jedi- 
nému důmyslnému, krasocitému a učenému zástupci jejímu 
vypadla přichystaná zbraň z rukou; ano tak málo nadějný 
byl tehdejší stav veršům časoměrným, že Jungmann sám žádá 
svého literárního vychovance , **) aby báseň verši časo- 
měrnými složenou (Výrazy nevrlosti) „do lyrických veršů 
(podlé přízvuku) proměnil" ; dokládaje při tom zcela upřímně, 
že „našim veršům podlé času všickni se zpřičují" a domlou- 
vaje příteli: „Buďme tedy snášeliví a máme ten prospěch, že 
jsou lehcí verše časem se nevížící" ; a dne 18. dubna 1810. 
píše opět a to téměř ještě zoufaleji: „Prosodie podlé času 
mezi námi tuším nezíská více sobě příznivců pro svou ne- 
snadnost a pro zvyk všech evropských národů; udělejme 
tedy tu radost našim vlastencům a zpívejme jak 
to rádi mají." Přidává pak jakous takous útěchu: „Ostatně 
sobě dovoliti můžeme více než posud se stalo. Dobrovský 
(který s potěšením mi vypravoval chválu Vaši) pravil mi 
vejslovně, že našinci příliš teskně se drží přízvuku, proč prý 
sobě nedovolují více, an Poláci velmi svobodně a přece 
skladně pracují." 

Vítěz byl velkomyslný! 

Posléze ještě dne 10. srpna 1811. Jungmann oznamuje 
A. Markovi, že v jeho Výrazech nevrlosti některé verše pro- 
měnil, aby neurážely přízvuku: „Budete se diviti, že na 



*) Viz „Starého veršovce" str. 138, 141. a j. 

! *) V listě nedatovaném, pocházejícím z konce r. 1809. nebo po- 
čátku 1810. 



60 

mnohých místech Vaše lepší smazav horší sem navrhl, a 
proč? bud že se mi zdálo, jako byste původu bez příčiny 
odstoupili, bud že jsem verš k pravidlům o pří- 
zvuku (by nás nekacéřovali druzí) nachýlil." 

Od té doby není stopy, že by Jungmann v Litoměřicích 
byl se pokoušel o vztýčení korouhve veršování časoměrného ; 
i musilo minouti mnoho let a obezřelý starý zápasník roze- 
hřáti se zápalem mužů mladých a ohnivých, než se konečně 
odhodlal k veřejnému boji za oblíbenou myšlénku mladších let. 



Hlava pátá. 

Atala. 

Dříve než Ztracený Ráj dostal se na světlo, vydán byl 
spis později počatý, ale menší a k vydání snadnější z péra 
Jungmannova: „Atala aneb láska dvou divochů na poušti" 
(r. 1805.) přeložený z frančiny F. Chateaubrianda čili jak 
píše Jungmann sám, Chateau-Brianda. Překladatel nepo- 
depsal se na spise, ač při tehdejším praskrovném počtu 
„vlastenců" nebylo ovšem ani potřebí, aby se podpisoval 
a brzo věděli všickni, kdo jest spisovatelem. *) Jungmann, 
jenž za první úkol vybral si přeložení nejvznešenější básně 
v literatuře anglické, na nížto brousil a šlechtil básnický 
jazyk český, obral si za druhý úkol čarovný obraz z pra- 
lesů amerických, jejžto přenášeje na domácí půdu vzdělával 
básnickou naši prosu a to s nemenším prospěchem. 

Atala jest částka většího spisu, v němžto spisovatel, 
nadšený bojovník idey křesťanské, složil své přesvědčení: 
Le génie du christianisme. Chtěje složiti báseň hrdinskou 
o člověku jak vyšel z rukou matky přírody vyvolil sobě za 
předmět boj praamerických Natchezů s Francouzi 1. 1727. 
Aby pak líčení jeho nabylo věrnosti a živosti, vydal se do 
krajů, ježto bývaly jevištěm boje tohoto. Z této jeho pouti 
a pobytu mezi Indiány vzrostla Atala, kteráž měla býti 
toliko episodou v básni veliké, nikdy nevyvedené. Skládaje 



*) Také se tajemství v této příčině nezachovávalo příliš ouzkostlive. 
Palkovičův Týdenník n. p. r. 1813. na str. 500. oznamuje, že vyšla 
od Josefa Jungmanna, král. Professora v Litoměřicích v Cechách 
„Atala" z francouzského, „pěkná báseň" za 27 kr. 



62 



obrazy své na místě samém, v pralesích a chatrčích indi- 
ánských dodal jim té živé původní barvitosti, která této po- 
vídce pojišťuje místa trvalého v nové literatuře. Není po- 
chybno, že Jungmann sám unesen byl těmito přednostmi po- 
vídky tou měrou, že odhodlal se přeložiti ji. Pravit v před- 
mluvě ku prvnímu vydání : „Myslím, že chvalné spisu tohoto 
po celém světě křesťanském přijetí, za kteréž vedle paterého 
v brzkém času vydání trojí do vlašiny, jedno do němčiny 
a dvojí do ruského jazyka přeložení nejjistější jest rukojmě, — 
živý, jakýmsi milostným zármutkem promíšený cit a to sličné 
pustého a jako původního světa vymalování, kterým, zdá mi 
se, nemálo vděku přidal skladatel spisu svému — mne dosti 
vymluvena učiní PP. vlastencům mým, že tím neposledním 
kvítkem literatury Francouzské naši Českou zahrádku o krá- 
siti jsem neostýchal se." 

Ze Jungmann právě tuto povídku obral si ku převedení 
na jazyk český, jest z nejedné příčiny zanímavé. Viděti 
z toho, že v mládí svém bedlivě všímal si pěkné literatury 
francouzské a stopoval její rozvoj ; vyslat Atala poprvé 
r. 1802. a za tři léta již vydána jest v překladu českém, 
což jest na ten čas neobyčejně rychlé. Zanímavější ještě jest 
přeložení této básně z té strany, že tím čistý soud jeho este- 
tický jeví se v plném světle nedávaje se mýliti ani másti 
názorem na svět zcela různým. Smýšlení Jungmannovo 
o věcech náboženských srovnávajíc se celkem s duchem fran- 
couzské filosofie předešlého století lišilo se docela od onoho 
vroucího citu křesťanského, jenž dýše tímto obrazem z pra- 
lesův amerických. Nicméně podjal se Jungmann s nadšením 
krásné duše toho díla a oblékl je v české roucho tak pečlivě 
a zprávně, že i tím zůstavil pěkný pomník jemného vkusu 
a volné mysli opravdu filosofické. 

Řeč Jungmannova v tomto překladu jest zvláště svěží 
a nad obyčej té doby smělejší. Spisovatel užil nejednoho 
slova tehdejšímu pokolení z paměti vymizelého, nejedno nové 
slovo uvedl zde poprvé do světa, a převedl k nám i několik 
slov z bratrských jazykův slovanských neuposlech v té pří- 



3G 



čině rady „zkušených některých PP. vlastenců a přátelů". 
Nechceme se jednak s tím tajiti, že veliký obnovitel jazyka 
v prvním tomto spise svém na světlo vydaném není zcela 
prost i nedostatků a poklesků jazykových, mezi nimiž ze- 
jména nalézá se osudné ne 1 zel o, které později došlo jakési 
velmi nemilé slovútnosti. 

Sluší toliko doložiti, že dílko toto dočkalo se r. 1832. 
vydání nového, v maličkostech opraveného. 



Hlava šestá. 

Jungmannova činnost při časopisech, Hlasateli 
a Vídenských Listech. 

Samostatná díla, kteráž Jungmann vydal z Litoměřic, 
jsou pomníky jeho úsilí o vzdělávaní jazyka českého zvláště 
k vyšším účelům básnickým a podnět jím daný působil 
v celý další vývoj našeho básnictví a působí podnes. 

Čilý jeho duch nedal se však ani povinnostmi úřadu 
svého ani jinou namáhavou prací tak unaviti, aby si ne- 
všímal všeho, co jakkoli dotýkalo se bytu našeho národu, 
jeho tužeb a přání a co mohlo vésti k jeho zvelebení. Tím 
pak veden jest tichý genius na pole časopisecké, té doby 
ovšem opuštěné a smutné. Krameryusovy noviny za- 
sluhují ovšem chvály, že dělaly tolik, co možné bylo v tě- 
sných okolnostech a jadrným, ryzým jazykem vypravovaly 
lidu, co se ve světě dělo a činívaly zmínku vycházejících 
plodech domácí literatury. Ale dlouho nebylo listu, kde by 
poučení a zábava nalézaly útočiště, kde by se mohlo pro- 
mluviti o těch věcech z života národního a zvláště literár- 
ního, jichžto krutá té doby censura nevylučovala. Cítili 
ovšem tehdejší spisovatelé, jak pilně potřebí jest takového 
listu a již r. 1800. přetřásali přední vlastenci Pražští my- 
šlénku, jak by k zvelebení literatury napomáhali založením 
nějakého orgánu literárního.*) Teprve o šest let později 



*) Dne 31. července r. 1800. psal F. M. Pelzel V. Zlobickému do 
Vídně: „Es will sich hier eine bóhmische Gesellschaft formiren, 
um die Sprache emporzubringen ; dazu will Grammerius (sic) alle 



G5 



podařilo se vyvésti myšlénku dávno uvažovanou: Jan Ne- 
jedlý, professor řeči a literatury české, jal se vydávati 
Hlasatele Českého, „spis čtvrtletní k prospěchu a po- 
těšení všech vlastenců." 

Těžko pochopiti nyní zúplna, čím byl tento Hlasatel 
otcům našim. Neměli posud orgánu nižádného, jímž by po- 
třebám duševním bylo se jakkoli činilo zadost : nebylo ani listu 
zábavného, ani poučného, ani literárního a tím vším stal se 
Hlasatel Český. Proto má Hlasatel v prvním desítiletí 
devatenáctého věku přední místo v literatuře naší, i převyšuje 
důležitostí a působením v další rozvoj národu našeho vše 
ostatní, co té doby u nás na poli literárním objevilo se a po- 
jišťuje zakladateli a vydavateli svému památky nehynoucí. 
Byltě tehdy Jan Nejedlý na vrchu síly a činnosti své nej- 
plodnějším spisovatelem českým, vládna jazykem vybroušeným 
dle vzorů z doby Veleslavínské. Jsa o tři léta mladší než 
Jungmann předstihl jej záhy množstvím a rozmanitostí spisů vy- 
daných získav si zvláště překladem prvního zpěvu Iliady uznání 
předních té doby mužů v literatuře české, Procházky, Dobrov- 
ského i Pelzla. Když pak Pelzl ochuravěl, stal se Nejedlý 
v 25. roce věku svého zástupcem jeho v učitelství českého 
jazyka při universitě, kteréž mu po brzké smrti Pelzlově 
uděleno definitivně. Mladistvý nástupce přestárlého Pelzla 
hned při prvním vystoupení na stolici učitelskou způsobil 
příjemný dojem v posluchačstvu pružnější výmluvností svou 
i jevil v prvních letech činnost neobyčejnou. Roku 1806. byv 
k tomu pohádán od přátel jal se vydávati Hlasatele Českého 
i dal se do díla s nevšední horlivostí a s plným vědomím 
úkolu, jejž podstupoval. Slova, jimiž provázel Hlasatele 
při první výpravě na cestu, nelze ani této chvíle — téměř 
po sedmdesáti letech — čísti bez pohnutí. „Beř se Hla- 



Wochen einen halben Bogen seiner Zeitung beilegen sub titulo: 
Hlasatel literatury české. Aber es geht sehr langsam. 
Man tritt alle Montag bei Dobroský (sic) zusammen." Y bibl. 
musejní. 

5 



66 

sateli milý! z Prahy k krajanům svým Čechům, Moravanům 
i všem podlé jazyka zpřízněným široko daleko 
bydlícím Slovanům! Projdi směle i předních 
Pánů skvostné a nádherné domy i nízké oby- 
vatelů chaloupky; hlásej jim svatou povinnost k vlasti; 
upevňuj a rozněcuj neuhasitedlným ohněm ušlechtilých vla- 
stenců neporušenou horlivost, svadlá a vyprahlá nevlastenců 
srdce občerstvuj, aby jako štípko vé vadnoucí zalíváním opět 
se ujali a hojné i prospěšné ovoce vydali vlasti. Vzhůru! 
Rychlým pospěš si krokem a neustávej v předsevzetí svém 
chvalitebném; vlastenci praví a věrní tebe rádi přijmou 
a s tebou se potěší; přijdeš-li na některého cizozemce aneb 
odpadlého cizokrojného Slovana, an by tě, že Slovan jsi, 
haněl a tupil, aneb tvému Slovanskému uštipačně se posmíval 
kroji, opři a oboř se naň; neb jsa ze slavného, 
statečného i po všem světě nejrozšířenějšího 
národu pošlý na své bratří žádné neslušné a utrhačné 
nesmíš dopustiti hany; braň a zastávej velikého národu 
slávu, rozšiřuj štěstí a slavné Slovanů jméno" a t. d. 

Pěkná, zvučná slova nebyla nikterak mamidlem slabých 
duší, prýštila se z plného přesvědčení a z pevné vůle, jakož 
Nejedlý osvědčil skutkem. Byltě netoliko vydavatelem a 
redaktorem, ale z veliké části i spisovatelem svého Hla- 
satele, v němžto kolem sebe shromáždil téměř všecky 
píšící „vlastence." 

Předním pomocníkem při důležitém a nesnadném dílo 
byl mu náš Jungmann. Nejedlý sám vytkl mu v prvním 
díle místo čestné položiv článek jeho „O jazyku Českém" 
hned po svém předním článku „O lásce k vlasti." 

Rozmlouvání toto jest nejstarší sepsání pro- 
saické, ježto máme z péra Jungmannova. Skládaje tuto 
památnou obranu jazyka svého byl právě třicetiletý, v tom 
věku, kde smělá myšlénka nebledne příliš chladnou rozva- 
hou; i neváháme tvrditi, že nade všecko, co prosaickélio 
zůstavil po sobě Josef Jungmann, rozmlouvání „o jazyku 



67 



českém" předčí svěžestí a jadrností jazyka i smělostí my- 
šlének. *) 

Kozmlouvání toto jest zahrnuto dvěma články, rozsá- 
hlostí a povahou zcela různými. 

První — vyšlý hned v prvním díle prvního ročníku 
Hlasatelova — líčí potkání se Daniele Adama z Veleslavína 
v podsvětí se zvrhlým Čechem, jazyk český přebídně zpo- 
tvořujícím, ustrnutí Veleslavínovo nad národní kleslostí kra- 
janův svých a srdce jímající bolest jeho s dramatickou ži- 
vostí. Bídný Čecháček, rozumem i jazykem rovnou měrou 
směšný, staví se tu za stín velebné postavě Veleslavínově, 
jenž jako prorok na zříceninách jerusalemských hořekuje nad 
záhubou vlasti své. Šťastným obratem umí pak spisovatel, 
jenž pojednáním tímto chce povznésti mysli krajanů svých 
a zbuditi v nich naději v lepší budoucnost, dáti rozmlouvání 
svému směr povzbuzující a smiřující. 

K Danieli Adamovi přistoupí Němec, střízlivý a spra- 
vedlivý svědek toho, co se nyní v Čechách děje a ukazuje 
mu znamení lepší budoucnosti v národě Českém. „Nermuť 
se Danieli," praví, „není ještě posavad po všem veta. Živ 
jest národ ten, jehožto jazyk zcela nepošel. Stojí až po tu 
dobu onen štěp vašinců, ač odraný, ač ostím vůkol dušený, 
nicméně zdá se pouštěti nové pupeny, silné dosti, aby ještě 
jednou jeho předešlá mladost se obnovila; jen ať dobrý za- 
hradník jest ho šetrný, jenžto v sadu svém každý strůmek 
rovnou péčí pěstuje. Povstává, dím, ušlechtilejší Česká ro- 
dina, zdární synové vlasti, povinnou k té matce lásku 
v prsech čijící. Ti, kde jste vy snažíce se ustali, uchopují 
se českého umění a vytrhnou (buďtež jednosvorní!) slavnou 



*) V „Sebraných spisech" svých vydávaje „Kozmluvy" o jazyku 
českém po druhé (r. 1841.) naznačil Jungmann I. vydání jejich : 
„(1803. v Hlasateli I. str. 43)," což způsobilo nedorozumění, jakoby 
rozmluvy r. 1803. v Hlasateli byly vytištěny, ježto Hlasatel vy- 
dávati se počal teprve 1806.; rok 1803. ukazuje toliko čas, kdy 
byly rozmluvy sepsány, jakož Jungmann na str. 153. „Sebraných 
spisů" výše dotčených výslovně připomíná. 

5* 



es 

druhdy vlast svou z přísloví a posměchu okolních národů, 
jen jestli (a lze-li pochybovati?) ten dobrý otec národů, král 
náš milostivý, k žádosti Milionů věrných nakloní ucha svého 
a bude, jímž byl Karel i Rudolf odpoly, docela otcem Slo- 
vanům svým!" 

Rozmlouvání toto první snaží se vzbuditi cit národní 
v čtenáři; ježto zvrhlý Čecháček s bídnou hatlaninou na 
jazyku a podlým smýšlením v srdci nutí čtenáře ku pohr- 
dání jím, vymáhá si Daniel Adam, obraz Čechův bývalých, 
vznešenou myslí a horoucí láskou k vlasti své plnou úctu 
a hořem nad záhubou vlasti nejživějšími barvami vylíčeným 
uchvacuje srdce čtenářovo. 

Jiné povahy jest rozmlouvání druhé, vytištěné v třetím 
díle prvního ročníku Hlasatelova na prvním místě, převyšu- 
jíc znamenitě pojednání první rozsáhlostí svou.*) Ježto 
v prvním rozmlouvání učiněn skvělý útok na srdce čtenářovo, 
mluví v druhém bystrý rozum za věc jazyka a národu če- 
ského porážeje břitkou zbraní všeliké ty námitky, které lichá 
vzdělanost, povrchní „světaobčanství" a pohodlná politika 
prospěšnosti snažení národnímu té doby činívaly a činí posud ; 
v rozmlouvání druhém chce spisovatel čtenáře přesvědčiti. 
Slavomil svírá „světaobčana" Protivu tuhým řetězem rozu- 
mování svého tak, že musí jednu posici po druhé opouštěti 
a uznati, kterak rozdílnost národů přirozeně na rozdílném 
jazyku zakládá se a kterak z toho lidu Českému mnoho 
škody vzchází, že ti, kdo mají jej učiti a zpravovati, jazyka 
jeho nejsou znalí; i nezbývá mu posléze proti národnímu 
snažení českému jiného důvodu kromě toho, že „dobré panu- 
jícího domu toho žádá, aby z Čechů Němci se stali." Ani 
toho choulostivého důvodu neleká se statečný neméně než 
opatrný „Slavomil." „Já bych zjevně mluvil," dí, „byť i celý 
svět za svědka stál. Dvůr náš i s nepřátely zachází pra- 
votně: my bychom s pravdou předen jíti se štítili?" i vy- 
zývá přímě krajany své, aby prosebně obrátili se ku pano- 



*) Rozmlouvání I. ujímá v Sebr. spisech" 4 strany, II. téměř 21. 



69 



vniku o šetření jazyka svého. „ Již-li jim, kdy čeho požádali, 
odepřel? Zdaž k pokynutí svých věrných vždycky nebyl 
přeochotný?" Vyvrátiv pak námitku, že by mnohojazyčnost 
překážela síle a moci říše, klade na konci „několik po- 
božných žádostí," „aby nám opět do škol a radnic 
jazyk náš milý uvedli, aby se mládež Češtině učiti musela, 
aby všem Čechům láska k vlasti své a svornost mezi sebou. 
Němcům pak našim větší snášelivost nás a větší chuť k na- 
šemu jazyku s nebe do srdce vstoupila" dodávaje posledním 
tržením péra ještě ironického přání, „aby každý, čemuž jak 
náleží nerozumí, jak slušno na skromného Člověka, haněti 
a tupiti hezky varoval se." Celý chod rozmluvy svědčí 
o nevšední dialektické obratnosti spisovatelově, an námitku 
z námitky přirozeně vyvozuje a břitkým mečem poráží a 
odpůrce přivádí k mlčení. Ale rozmlouvání svědčí o nemenší 
statečnosti občanské původce svého. 

Vyslovuj eť tu mínění své s takovou otevřeností, rázností 
a neohrožeností, že tu stojí co nějaký tribun lidu utlačeného 
vytýkaje utiskovatelům křivdy, které páchají, i odsuzuje 
přímo celou tu soustavu poněmčovací vymyšlenou na záhubu 
národu Českému. Kdo by se nepodivil mravní smělosti 
učitele státem zřízeného, an nazývá školy naše „ktomu 
nejvíce hodnými, by i poslední znik vtipu 
Českého udusily" a proti německým soudům zdvihá 
skromnou otázkou těžkou obžalobu : „zdaž od našich ouřadů 
pouhý Čech spravedlivosti bezpečně se nadíti může?" kdo 
by nehleděl s úctou k šlechetnému obhájci, an jazykem 
opravdu biblickým líčí opovrženost a bídu utištěného národu 
svého, jenž „jako tam u Egypcanů ku pluhu aneb šidlu otců 
svých zakleň jest, ježto zatím cizozemec nadutý v správu 
zemskou a prospěchy jeho se uvazuje." Tak přímá, rázná 
a vlastenecky vroucí jest řeč v těchto rozmluvách, že jenom 
z neznalosti jazyka českého a úplné nevšímavosti spisův 
českých při vyšších úřadech té doby možná vysvětliti si, 
kterak zůstala bez následků spisovateli nemilých. Byloť 
jedinou asi výhodou, kterou měl národ Český z neznalosti 



70 



jazyka svého při úřadech, že spisy české mohly pronésti 
mnohou myšlénku, jejížto smělost by byla vzbouřila krev 
jednak bázlivé, jednak nepříznivé byrokracie. 

Kozmlouvání „o jazyku Českém" nemohlo zůstati bez 
dojmu hlubokého ve čtenáře. Postačí ukázati k tomu, že 
dva z největších duchů, jichžto díla národní literaturou a životem 
duševním vůbec u nás nad jiné mocněji hnula, Šafařík a 
Palacký, zvláště tímto „rozmlouváním" byli probuzeni k citu 
a snažení národnímu.*) 

Jungmannbyl i dále po tři léta, co vycházel Hlasatel v první 
době své — 1806., 1807. a 1808. — stálým jeho přítelem 
a pomocníkem. Mezi články z péra jeho do Hlasatele pře- 
šlými klademe zde na prvním místě překlady tří roz- 
mluvLuciana Samosatenského, ježto svědčí o zvláštním 
zalíbení Jungmannově v tomto vtipném rouhači pohanském. 
Že Jungmann již za prvních let Litoměřických spisy Luci- 
anovy pilně čítal, viděti netoliko z těchto překladů tří jeho 
dialogů, ale i z toho, že v druhém rozmlouvání „o jazyku 
českém" třikrát Lucianem se dokládá; aniž mýlíme se při- 
čítajíce působení Jungmannovu i to, že svat a kolléga jeho 
Ignác Hájek, jenž jinak neukázal veliké chuti k spisovatelství, 
jal se překládati rozmluvy Lucianovy na jazyk český; vy- 
zývat jej Jungmann ještě r. 1820. (v Slovesnosti str. 321.) 
veřejně k dalšímu překládaní slovy velmi srozumitelnými: 
„Od něho (Hájka) čekáme českého Luciana." 

Jest pak v ročníku prvním Hlasatele dlouhý dialog 
„Timon neb nevlídník," v ročníku třetím dva kratší „O mar- 
nosti krásy" a „Diogenes a Pollux." Zdá se, že Jungmann 



') Viz Šafaříkúv životopis v Nauč. Slov. sepsaný synem jeho Vojtěchem. 
Palacký ve schůzce sboru na oslavení Jos. Jungnianna dne 23. 
února 1873. v staré síni radnice Staroměstské, jížto předsedal 
Dr. Rieger a přítomni byli kromě jiných členů hr. J. Clam-Martinic ř 
nám. purk. Huleš, radní Hanke, šk. rada Wenzig a j. výslovně 
pravil, že čtením „rozmlouvání o jazyku Českém" vzbuzen v něm 
cit národní a snaha naučiti se důkladně jazyku svému. 



71 



sám kromě těchto tří rozmluv ničeho více z Luciana nepře- 
ložil ponechávaje díla toho J. Hájkovi, jenž je aspoň z části 
vyvedl. *) 

Jako ukázky z Luciana svědčí o studium literatury 
řecké, viděti z jiných článků Jungmannových v Hlasateli, 
že čilá jeho mysl obrácena byla ku poesii předních národův 
novověkých. Již v prvním ročníku potkáváme se s výtečným 
na ten čas překladem Burgerovy „Eleonory," kterouž tu pře- 
kladatel nazývá „Lenkou" (v H. vydání Lenorou); z litera- 
tury anglické potkáváme se tu v II. roč. s heroidou „Psaní 
Eloyzy Abelardovi" od Popea a s Grayovou proslulou „elegií 
na hrobkách veských" ; v roč. EL přeložena jest delší saty- 
rická báseň Popeova „Lazebnice." Jakož tyto překlady jsou 
vůbec jazykem i veršem mistrovské, sluší zvláště povšimnouti 
si výtečného verše jambického, jenž pravidly pří zvuku 
naskrze zpravuje se. Zajímavý zajisté úkaz, že Jungmann 
jsa, jakož výše vyloženo, té doby přesvědčen o tom, že pří- 
zvuk nemůže býti základem českého veršování, přece skut- 
kem přidržoval se ho velmi svědomitě čekaje konečného 
nálezu onoho areopagu učeného, jemuž důležitou při časo- 
míry proti přízvuku předložil k rozhodnutí. 

Kromě těchto překladů básnických vydal Jungmana 
v Hlasateli (HI.) původní elegii „na smrt Stanislava Vydry," 
jížto vděčný žák tklivě vyjádřil zármutek věrných Čechů 
z odchodu horlivého učitele a vlasteneckého jesuity. 

Z prosaických Článků ostatních nejrozsáhlejší jest 
„Hra v šachy" (Hlas. li), kde příběhy vzácné této hry se 
vypravují a ku konci připojuje se jambický překlad latinské 
básně o šachovní hře, kterou vlaský jesuita Dominik Ludovici 
složil; i v těchto verších překladatel šetřil co nejsvědomitěji 
pravidel přízvuku. Pěkný jest i výňatek ze spisů šlechet- 
ného kvakera a proslulého vynálezce hromosvodu Benjamina 
Franklina, tohoto pravého praktického mudrce nové doby, 
„Starý, ch u d ý R i ch a r d aneb prostředek bohatým býti " ; 



*) V. J. Jungmanna Hist. lit. čes. II. vydání str. 435. čís. 928. 



72 



(Hlas II.) ; v témž díle nalézáme i „příběh satyrický," z ruského 
přeložený, v němžto líčí se úmysl Jupiterův, „učiniti všecky 
lidi šťastné," kterak když proto posláno sedm Mus na svět 
s prostředky k oblažení člověka a když přinesly bohům 
zprávy, že lidé toliko po uveselení, cti a bohatství se shánějí, 
rozumu a ctnosti nedbajíce pevně uložili, že těmito dary 
po těch třech poselkyních toliko ty opatří, kteří „mají rozum 
a ctnost." 

Kromě těchto Článků, ježto všecky nalézají se i v jeho 
„Sebraných spisech" (r. 1841.), jsou v Hlasateli ještě dva kusy 
prosaické z péra Jungmannova, které měly zanímavost toliko 
časovou a jimž Jungmann sbíraje u vysokém stáří roztroušené 
plody mládí svého nedopřál místa mezi vybranými. Jest to 
„Kristiána Flisa, holandského lodního správce 
udatnost a podivné se zachování" (II. str. 457 — 466) 
aSlezskápovodeň (III. 304 — 313). Než Jungmann pečoval 
o Hlasatele i povzbuzováním přátel svých ku práci; píšet 
dne 15. listopadu r. 1808. A. Markovi: „Zvláště pak prosím 
Vás, byste Hlasatele vzal do své starosti a vždy něco do 
něho P. Nejedlému posílal, buď bezprostředně, neb když se 
nahodí skrze mne, neb to jsem jemu již psal a připověděl 
na jeho o pomůcku žádost, že nemoha pro velmi důležité 
zanesení se pracemi jinými sám psáti, za sebe muže jiného 
postavím a ten muž že jste Vy!" 

Pomáhal pak Jungmann Hlasateli nejenom rozmanitými 
a četnými plody ducha veršem i prosou, než i prací způsobu 
méně příjemného a vděčného: byltě sběratelem předplatitelů 
na Hlasatele v Litoměřicích a v okolí. Ve čtvrtém dílu 
„Hlasatele" r. 1806. jest „zpráva o tomto spisu čtvrtletním," 
v nížto se oznamuje, kde se naň předplácí; tu pak mimo 
Prahu jmenují se na prvním místě Litoměřice, kdežto se před- 
plácí „u Pana Professora Jozeffa Jungmanna." 

Roku 1809. přestal Nejedlý vydávati list svůj neodříkaje 
se ovšem nikterak vydávaní dalšího, ano čině spisovatelům 
otázkami a žádostmi naň dotírajícím neustále sliby, že bude 
vydávati jej opět, jak mile odstraní se překážky, příliš drahý 



L;\ 



papír a p. Ubíhal rok po roce a Nejedlý neplnil slibu 
často opakovaného. Nikdo nestopoval přípovědí a nadějí 
v té příčině dávaných a vzbuzovaných bedlivěji a nedočkávej i 
než Jungmann. Listy jeho příteli Markovi dotýkají Hlasatele 
každé chvíle. Dne 20. června 1809. neví ještě ničeho jistého: 
„Hlasatel snad čeká lepších časů" ; koncem téhož roku, dne 
30. prosince, opakuje v listu témuž příteli slova Pálko viče, 
„muže výborného a neunaveného," jenž prý „právem touží 
do P. Nejedlého, že ustává a z první vroucnosti své vychladl," 
i dokládá s trpkostí: „tak jest! jeden u nás se spoléhá na 
druhého a pracovati nikdo nerodí." Dne 9. února 1810. má 
opět naději, že Hlasatel bude vydávati se an píše příteli, že 
„zpěv o Igorově tažení proti Polovcům" vyjde v Hlasateli 
a „tak že ho bez toho uvidí." 

Ale již v listu 18. dubna t. r. mluví o tom, že pro 
drahotu papíru „nechce Nejedlý Hlasatele tlačiti, leč že by 
se jeho cena zvýšila aspoň na 3 zl., k čemuž on, prý, mu 
radil mněje lepším býti, abychom dražšího nežli žádného 
Hlasatele měli; ale v témž listě touží Jungmann na J. Ne- 
jedlého, „že více Advokát než liter ator jest." Leč brzo potom 
(v listě bez datum) dává A. Markovi stručně veselou zprávu : 
„Hlasatel se tlačí" — ježto se ovšem ukázala býti nepravdivou. 

Dne 5. července 1810. mluví o vydávaní nějakého den- 
níku jako o zbožném přání, kteréžto by se vyplnilo, kdyby 
„společnost česká" se „stloukla," která „z úroku jistiny (dobře 
opatřené) knihy vydávati by mohla, zvláště denník nějaký, 
třeba jen Hlasatele dále, však když řádně vycházeti bude, 
a více pracujících vznikne a laciněji se dáti moci bude, také 
dobrý bude." Koncem srpna (29.) má opět zprávu o něco 
radostnější: „Hlasatele posavad z těžká vydal Nejedlý — 
člověk líný nad míru, ale vydá jak mi píše." Sliby na 
licho činěné těžce nesl Jungmann i dává příteli „posledního 
listopadu" věděti, „že P. Nejedlému před včírem psal a jemu 
ještě jednou předložil, aby Hlasatele konečně vydal;" po 
čemž Nejedlý konejšil horlivého pomocníka a povzbuzovat ele 
svého opětným slibem, jak Jungmann oznamuje Markovi 



74 



dne 29. prosince: „Nejedlý mi píše, abychom jen shromáždili, 
že Hlasatele zajisté vydá, jen co poněkud lacinější 
papír a tisk bude." Za celý rok 1811. neděje se v listech 
Jungmannových zmínky o Hlasateli až v den předposlední 
(30. prosince), kdežto oznamuje příteli Markovi, že jeho „Vý- 
razy nevrlosti" i Nejedlý do Hlasatele chce vzíti, kteroužto 
zprávu opakuje dne 6. ledna r. 1812. s opatrným doložením : 
„jest-liže přece někdy ho vydá." A v prvních měsících 
r. 1812. (v listě bez datum): „Hlasatele vydá zajisté Ne- 
jedlý, ale ne dříve než budou lepší peníze, poněvadž tuze 
drahý tisk i papír." Tato naděje byla 2. března ještě velmi 
vzdálena, nebo čteme v listě jeho opět zbožné vzdechnutí: 
„Kéž jen P. Nejedlý posléze k vydání Hlasatele se naměří!" 
Potom tratí se „mořský had" z listův Jungmannových, až 
opět po více než třech letech ukazuje se na povrchu — 
dne 30. srpna r. 1815. — v předposledním listě A. Markovi 
z Litoměřic poslaném praví dvěma slovy: „O Hlasatele vy- 
jití pochybuji." I do Prahy provázel neumořitelný Hlasatel 
Jungmanna; první jeho list odtud A. Markovi daný 11. ledna 
1316. přináší veselou novinu: „P. Nejedlý mým ponuknutím 
a přimluvením posléze zaměřil se vydávati Hlasatele ; má as 
na 2 svazečky pohromadě a zbírá na 3. a na 4tý, aby 
aspoň na jeden běh založen byl. Můžete-li tam něco sebrati 
a Pana Vetešníka neb jiných též k tomu pozvati, doufám, 
že to učiníte," připojuje dále zanímavé zdání o J. Nejedlém. 
„P. Nejedlý zdá se poněkud vraceti k předešlé své lepší 
povaze, toliko ničeho o novotách v dobropísemnosti slyšeti 
nechce; já o to s ním se nechci nes nad i ti, věda 
jako každý, že v tom vzdělání naší literatury 
nezáleží! Kýž bychom měli hodně mnoho pěkných spisů, 
třebas jen v bratrské orthografii !" Avšak po více než devíti 
měsících, dne 30. října, nemůže dáti příteli jiné zprávy než : 
,.P. Nejedlý o novém roce jistě že vydá Hlasatele i referentu 
l\ Tvrdému*) připověděl." Zatím řídký obláček pravopisný 



*) t. j. referent o věcech školních při gubernium, upřímný vlastenec, 
jejž oslavil Jungmann ódou r. 1816. (v Sebr. spisech 1841. na str. 7.) 



75 



zhustl v černý mrak a již 31. července r. 1817. dává Jung- 
niann A. Markovi zprávu velmi vážnou, že přistoupení veřejné 
k opravě pravopisní „stálo ho přátelství Nejedlého." Po tomto 
roztržení dávných druhů literárních, z něhož potom oběma 
vzešlo mnoho trpkosti, dotýká Jungmann Hlasatele ještě při 
samém konci r. 1817. „S Nejedlým jsem více než po půl létě 
tyto dni poprvé mluvil, mytrochujsmemrzutinasebe 
skrze tu orthografii; on nechce snésti té novoty a já 
bych i rád jí užil : nevím tedy jak to vypadne. Hlasatele 
přislíbil mi vydávati (ale to již kolikrát) aspoň 2 částky 
v rok. Nevydali on, musím hnedle jinak se o to starati ; 
již bych se byl ven pustil, kdyby Slovník na srdci pří- 
lišně neležel." 

Tenkrát — po desetiletém odkládaní — byl slib Neje- 
dlého vykonán, r. 1818. vyšel Hlasatel opět, v okolnostech 
zúplna proměněných; vydavatel, jenž byl r. 1808. středištěm 
všech literárních snah, byl nyní toliko hlavou strany stavící 
se příkře proti všelikému pokroku v jazyku ; a dorůstající 
pokolení obracelo zraky své k straně protivné, usilující o další 
vzdělávaní jazyka, k straně, jejížto korouhví byla oprava 
pravopisní Dobrovským navržená, jejížto hlavou stal se 
Josef Jungmann. 

V Hlasateli r. 1818. není již ani řádku z péra Jungmannova. 



Hlava sedmá. 

Prvotiny pěkných umění Hromádkovy. 

(Listy Vídenské). 

Tou dobou, když Nejedlý vydávaní Hlasatele neustále 
přisliboval a neustále odkládal omlouvaje se drahotou pa- 
píru a lety válečnými, založil ve Vídni na počátku roku 1813., 
když se mysli všech národův evropských již chystaly k válce 
o život a o smrt proti nenáviděnému světoborci, nový list 
literní Jan Hromádko*). 

Úkol, jenž zdál se býti na ten čas příliš nesnadným 
na půdě domácí přednímu spisovateli té doby, vzal na se na 
půdě cizí muž beze jména, bez schopností ano — což při 
učiteli jazyka českého na vysokých školách zvláště hodno 
paměti, i bez dostatečného vzdělání jazykového. Ze všech 
vlastností potřebných k dílu předsevzatému měl Jan Hro- 
mádko jedinou, jakousi smělou, téměř dobrodružnou podni- 
kavost, jížto však nedostávalo se ani potřebné rozvahy při 
počínaní ani pořádku a zprávnosti při provádění. 

S novinami svými spojil zvláštním způsobem i pojištění 
proti ohni a krupobití tak, že každý předplatitel na celý rok 
pojistil si zároveň statku svého. 

Začav r. 1812. vydávati „Cis král. Vídenské noviny,'' 
té doby nejrozšířenější noviny české, přijímal do nich též 
naučné a zábavné články, jimžto od 1813. věnoval zvláštní 



*) Jest to jedna z mnohých zvláštností tohoto „professora řeči a 
literatury české," že jméno své na listě svém čtverým způsobem 
dával tisknouti : Hromádko, Hromádko, Hromatko, Hromátko ; nej- 
častěji vyškytá se Hromádko. 



77 



list půlarchový, později též archový, jenž však nevycházel 
pravidelně jednou za týden, nýbrž dosti často několik neděl 
neobjevoval se s nemalou bolestí nedočkavých vlastenců. 

Tyto „Prvotiny pěkných umění" shromáždily kolem 
sebe za nedlouho všecko téměř spisovatelstvo české — tak 
veliká byla potřeba listu podobného. Vydavateli dostalo se 
cti, že mohl kromě jiných mezi spolupracovníky svými uvá- 
děti nejslavnější té doby spisovatele, Dobrovského, Puchma- 
jera, Hněvkovského, Kinského, Poláka, Dlabače, Gallaše, 
a mladistvé tehdy A. Marka, V. Hanku, V. Svobodu Nava- 
rovského; mezi podporovateli byl ovšem i Josef Jungmann. 

Meltě Jungmann té doby, zvláště od vydání „Ztrace- 
ného ráje" pověst ve spisovatelstvu českém tak slavnou, že 
Hromádko počínaje vydávati „Prvotiny" přál si jeho rady 
a pomoci. Než Jungmann nevšímal si z počátku ani novin jeho 
politických ani literních příloh k nim tou měrou, že ani ne- 
předplatil na ně. Dostav prvních čísel příloh ku přečtení 
píše A. Markovi dne 22. února 1813. „Ta jedna příloha 
k Hromadkovým novinám se mi líbí; kdyby jen u každého 
numera něco takového měl; ta satyra Horácova ještě hezky 
plyne a že prosodie kulhá,*) za to nemůže ten, kdo ji 

zaslal." 

Ještě 1. dubna táže se Marka, zdali „drží Noviny Hro- 

madkovy;" rád by je prošel třeba po „roce najednou." 

Hromádko vi však bylo stranění se tak váženého spisovatele 

jako J. Jungmann velmi nemilé a snažil se získati si jej ; 

i obrátil se k němu dvojím listem, aby si jeho pomoc zjednal: 

píšeť Jungmann dne 8. dubna r. 1813. příteli Markovi: 

„Tuším jsem v předešlém psaní Vám zmínil o Hromadkově 

druhém ke mně listu**) a mé k němu odpovědi, v které 

jsem mu radil, na místě novin Denník na způsob Hlasatele 

vydávati, aby asi 3 zl. stál, že mu pomáhati budeme. On 

myslím od novin neustoupí." 



*) Hexametry tohoto překladu (v II. Listě 1813.) jsou přízvuóné. 
**) Zmínky takové není v listě předešlém. 



78 



V témž listě oznamuje příteli, že ,,mu Pan Hromádka 
(sic) včera ponejprv novin svých poslal, ač jich nežádal" 
a nemůže se dovtípiti, „bylo-li to omylem čili nějakým ou- 
myslem." Ježto té doby nebyl ještě díla Hromádkova ni- 
žádným skutkem účasten, dává o dva měsíce později, dne 
9. června témuž příteli věděti, že „panu Hromádkovi, kterýž 
mu nechtějícímu posílá svých novin, poslal — cizích prací" — 
mezi nimi jeho „elegii na Durycha." 

Od té doby byl pak Jungmann r. 1813. a 1814. z nej- 
horlivějších pomocníků Hromadkových netoliko prací svou 
než i přátel svých A. Marka, Fr. Vetešníka a kanovníka 
Litoměřického, Jana Tachecího. 

První patrný příspěvek Jungmannův do „Prvotin" jest 
překlad známého místa ze spisu ušlechtilého Němce Herdera, 
jenž výmluvně hájí Slovanův proti útržkům, cizincův, zejména 
svých krajanův vlastních a uznávaje dobré vlastnosti a ohlé- 
daje rozsáhlá sídla Slovanských národův prorokuje jim šťast- 
nější budoucnost. Byl tě Herder vůbec miláčkem Jungman- 
novým, jehož na nejednom místě vděčně dotýká. 

O slovanském směru Jungmannově svědčí též překlad 
pojednání Bartoloměje Kopitara „o slovanský ch nářečí ch 
a prostředcích j im se naučiti," kterýž té doby velikou 
pozornost k sobě obrátil. 

Stručné pojednání Kopitarovo podávajíc světlého pře- 
hledu jazyků a národů slovanských vytýkalo i hlavní doby 
literatury všech větví. 

Čím se však vlastenci slovanští zvláště rozehřáli, byla 
na konci pojednání — ač opatrně*) — vyslovena naděje, že 
jako „někdy řecké dialekty v jeden srostly, tak se někdy 
může díti s slovanskými." Ano „vychytralý Krajinec" — jak 
Kopitara nazývá neméně vychytralý baron Hormayer v listu 
k Dobrovskému < — byl tehdy ještě tak upřímným Slovanem, 
že jakkoli by si byl přál, aby obecným jazykem spisovním 



*) Vytištěno bylo původně v „Wiener allg. Gelehrten-Zeitung 1813. " 
v dubnu. 



79 



stalo se Slovanům jedno z poledních nářečí, „svou přiro- 
zenou povahou jemnějších a měkčích," nenamítal ničeho ani 
proti tomu, kdyby štěstí „třeba nejtvrdšímu žezla podalo;" 
vždy, prý, by ještě i tento jazyk proti jiným jazykům libě 
zazníval. 

Vlastenecký překladatel přisvědčiv celému článku bez 
námitky, v skromném poznamenání toliko hájí nářečí „našich," 
že mají mnohé zvláštní přednosti. 

Tímto směrem všeslovanským bére se i jiný delší článek, 
ukazující k tomu, kterak si učení Poláci všímají literatury 
české. Jest to „výtah z řeči Jana Kosakovského, 
člena tovaryšstva přátel nauk, čtené dne 5. února 1803. 
ve Varšavě." Učený biskup v této řeči velmi upřímně při- 
pomíná i svazkův příbuzenských i historických mezi národem 
Polským a Českým a s radostí ukazuje, kterak vzmáhá se 
nový život duševní v uhněteném národě Českém, jmenuje 
dva spisy z nejnovější té doby literatury České, Kroniku 
Pelzlovu a Nejedlého překlad prvního zpěvu Iliady vykládaje 
se zvláštní zálibou krásy české Iliady i vyvozuje odtud, jak 
blízký jest jazyk Český Polského. Obrátiv se potom 
k velikému počtu národů slovanských i k rozsáhlosti jejich 
sídel vyzývá vlastenecky druhy své v učené společnosti, aby 
vyhledávali prostředkův, jimiž by zakládaly se literární svazky 
s učenými Slovany ostatních kmenů. „Jak rozlehlé otevřelo 
by se, učení mužové, pracem vašim pole." S nadšeným 
důvtipem vykládá pak dále, kterak by takový svazek jazykův 
slovanských každému z nich byl užitečným, kterak by ze- 
jména nedostatek v jednom nářečí doplňoval se hojností dru- 
hého. Vlastenecký biskup končí řeč prorockým hledem 
v budoucnost, kdežto „umění na půlnoci stále budou míti 
sídlo a z půlnočních do jiných krajů půjde jejich světlo." 

Netřeba vykládati, jak vzácnou pochoutkou byla slo- 
vanskému srdci Jungmannovu taková slova učence polského. 
Překypující srdce nemohlo přestati na pouhém výtahu z řeči 
biskupovy; pudiloť jej k vyslovení zdání svého. Opraviv 



80 



napřed, čeho polský spisovatel z českého veršovnictví — 
o časomíře a přízvuku — nepojal dosti světle, uznává s pravým 
nadšením „šlechetné, lidské a vlastenecké city předůstojného 
biskupa" i raduje se, že „tato vznešená osoba s našimi nyní 
v slavné monarchii Rakouské u všech Slovanů jako nějakým 
božským ponuknutím probuzenými žádostmi odměnného se 
všech slovanských dialektů k sobě bratrského zhlížení tak 
výborně srovnává!" A roznícená obraznost jeho zanáší jej 
tak daleko, že již vidí v budoucnosti bližší vzdálenější, kterak 
mocnářové Rakouští stanou se zakladateli jednotné řeči slo- 
vanské v říši své ! „Nemejlíme se, všecko ve světě zraje 
k dokonalosti. Našemu otci Františkovi aneb Nejjasnějšímu 
některému nástupníku jeho schována ta sláva býti tvorcem 
všeobecné spisovné řeči Slovanů pod jeho žezlem životu se 
těšících, jestli ne všech, aspoň těch, kteří latinských liter 
v psaní užívají. Tím sobě v srdci svých věrných věkostálé 
vystaví oltáře." 

Však tu zpomíná si v čas, že jest ještě úkolem vla- 
stencův, „toho možnost a prospěch neomylný prvé ukázati!" 

Vroucím vzdechnutím, aby zde (totiž v listech Víden- 
ských) našinci brzo čítali, „kde a od koho jaký pokrok 
k tomu velikému cíli učiněn" končí Jungmann tento památný 
výlev srdce svého. 

Menší plody péra Jungmannova v listě Hromádkově 
jsou básně původtíí i přeložené. Původní básně nalézají se 
v „Prvotinách" tři, z nichž dvě časové, příležité. Ryk válečný 
r. 1813. i jeho z blízka se dotýkající vyrušil jej z obvyklé 
klidnosti a touha po míru nekonečnými válkami ve všech 
srdcích vzbuzená vdechla mu vlasteneckou „píseň pro cis. 
král. obranu českou." Píseň tato, které původce nedopřál 
místa v „sebraných spisech" a proto téměř zúplna neznámá *) 
vyzývá ohnivě Čecha ke zbrani : 

Vzhůru Čechu! chop se zbraně, 
Slyš! volá tě český král. 

*) Vytištěna v „Prvotinách pěkných umění" v příloze klistu XXYI. 1813. 



81 



a povzbuzuje jich k udatnosti líče velmi živě ohavnosti, které 
Francouzi pod rouškou svobody páchali; ano vytýká příkře 
Francouzům všeliké jejich skutky: 

„Tam, kde vaše vzteklé hlůzy 

V ukrutnosti, v podvodu 

V chrámu, domu tropí hrůzy, 
Tam voláte svobodu." 

I chválí si básník štěstí České země, 

„Kde všechněm všecko rovně dáno 
Jako slunce, jako den, 
Darů Božích všechněm přáno, 
Žádný od nich svoboden." 

Sluší doložiti, že tak příkře jak v této písni Jungmann 
nikdy ani veřejně, ani v listech důvěrných nemluvil o Fran- 
couzích, i zdá se, že jemu samému v době pozdější celý 
tento výlev vlasteneckých citů znelíbil se; aspoň to, že ne- 
přijal dosti dlouhé „písně" této do sebraných spisů, dosti 
zřetelně mluví v ten rozum. 

Druhá báseň původní pochází z téže doby válečné, která 
nenadálými obraty přivedla do Litoměřic vojsko ruské, v němžto 
poznal Jungmann vrchního kazatele obrany Penzenské, Ale- 
xandra Vasiljeva, s nímžto vešel i v užší známost tou měrou, 
že kněz ruský odcházeje z Litoměřic slíbil mu, že mu bude 
psáti, což, jak se zdá, nikdy se nestalo. Tento muž „mno- 
hým drahý dobrým lidem" když se v Litoměřicích rozstonal, 
Jungmann zaklíná Litoměřice, „hrad nehostinský", aby „snesly 
sem hojebné dary hor svých" a byly laskavý na „Slovany". *) 

Utěšená jest třetí báseň původní z péra Jungmannova 
v „Prvotinách": „Slavěnka Slavínovi (list XVII. r. 1813.)**) 
Básnička tato jest odpověď spanilomyslnému mladíku slo- 
vanskému Samueli Rožnayi, jenž přesadiv „Kvítí řecké" z do- 
mácí zahrady do české, zejména pak „Bionoio naříkání nad 



*) V Prvotinách r. 1814. č. 9. 

**) Jungmann nepoznamenal v Prvotinách (1813. List XVII.) básně této 
svým „J. J. u nýbrž **— n, ale vzal ji do Sebr. spisů 1841. str. 50. 

6 



82 

Adonisem", „Mimnernovu píseň na lásku" a „Anakreonovy 
písně při víně", r. 1807. v Hlasateli (na str. 570 — 583) 
předložil je „Slavěnce" s přípisem vroucí láskou k vlaste- 
necké literatuře dyšícím, v němžto slibuje, že „budou-li jí 
tyto květinky příjemné, za nedlouho i druhým i třetím tako- 
výmto sebráním pozavděčí se." K otázce pak Slavěnčině 
„jak se mu za to pěkné odslouží," odpovídá Slavín něžně, 
že „její rozkošné zření, kteréž se tomuto kvítí zasměje, bude 
odplatou nejpříjemnější." K tomuto listu Slavínovu odpovídá 
tu „Slavěnka" básnickým posláním vysokého vzletu, kte- 
rýmž vřelý dík vyslovuje „vlastenci, kochánku, miláčku," že 
„se jí zavděčuje kyticí tou z Enny a Tempe," již „zná po 
vůni lahodné," chválíc že „outličkou strháno rukou i v krásotě 
svíží." Jedinké toliko přání vyslovuje skromně Slavěnka: 
„kdyby je chtěl také vázati prostolibým proutkem, jak v zá- 
ňadří je nesla sama krásná Helenka." Než „od něho dar 
každý vzácen, on pýcha Slavěnky." Jmenovitě toto poslání 
jest drahocenný ostatek vybroušeného vkusu Jungmannova, 
jest i důstojným pomníkem mladistvému pěvci, jenž zbudiv 
krásné naděje zemřel než je mohl naplniti. 

Sluší povšimnouti si jemného pokynutí, jímž Jungmann 
vybízí nadějného básníka slovenského, jenž přeložil básně 
starohelenské veršem přízvučným a rýmovaným, aby „vázal 
kvítí prostolibým proutkem, jak v zánadří je nesla krásná 
Helenka" : aby veršoval časoměrně, jakož samo poslání Jung- 
mannovo hexametrem časoměrným jest složeno. 

Překlady z básníkův cizích Jungmann vydal v Prvoti- 
nách toliko dva: z Drydena Ohlášení lásky, (v listě XIH. 
1813. „Proč bych Jene zapírala" atd.) a „Radost" Schillerovu 
(v listě XXIX.); první z těchto básní nepokládal za hodnou, 
aby ji přijal do „sebr. spisů". 

Posléze zmiňujeme se o článečku, jenž první z péra 
Jungmannova dostal se do „Prvotin" (v XII. listě r. 1813.), 
kdežto pod záhlavím „Literatura českého básnířství" ukázav 
k tomu, kterak „k nemalému poesii vlastenské prospěchu a ná- 
rodu slovanskému k poctě P. Tablic v svých poesiích počal 



83 



křísit a jako z nepaměti lidské vybavovati jména i skládaní 
zemřelých básnířů vlasteneckých a „v té naději, že některý 
z PP. vlastenců k podobnému zbírání zpěvů starších a zpráv 
o jejich skladatelích se probudí," klade tu malý počátek po- 
dávaje stručné zprávy o Janu Hájkovi, bratru svata svého 
Ignáce. Článeček tento jest první, skrovný kamének na ve- 
řejnost jím vynesený z oboru dějin literatury české : skrovný 
i tím, že týkal se muže, jehož jediný do té doby tištěný 
spis byla píseň složená na uvítání biskupa Litoměřického 
„Ferdinanda rytíře ze Šůlsteynu v Hradišti". Dvě z ru- 
kopisních jeho básní, „kterých žel! málo se zachovalo", dal 
Jungmann v Prvotinách vytisknouti. 

Posléze sluší dotknouti ještě účastenství, ježto Jungmann 
měl při Puchmírově básnickém sborníku. Ve svazku IV # 
r. 1802. vydaném nalézá se „Těžké vybrání", první pokus 
znělky v českém jazyku od r. 1798., jak praví v Sebraných 
spisech r. 1841. na str. 125. 

V posledním pak svazku pátém, r. 1814. vydaném jest 
z péra Jungmannova původní prostoduchá „Spokojenost"; 
a překlady Popeova „Messiáše" a Schillerovy „Rukavičky". 
Všecky tyto kusy jsou i v Sebraných spisech r. 1841. 

V témž díle jest i památné „básnířské psaní" Markovo 
Jungmannovi. 



Hlava osmá. 

Bohemarius. Půtka s ním a její osudy. 

Věnujeme zvláštní oddělení statečnému boji za jazyk a ná- 
rod, jejž Jungmann podstoupil s nevšední bystrostí ducha i sta- 
tečností charakteru, boji, který potkal se té doby s velmi živým 
účastenstvím vlastencův a nabyl jakési důležitosti i v ději- 
nách literatury naší, boji i tím památnému, že přemožený po- 
znal upřímně křivdy, jížto se dopustil a činil vše, seč byl, 
aby ji napravil — stal se ze Šavla Pavlem, z hanobce a 
tupitele jazyka českého jeho přítelem, ano v pozdějším věku 
na půdě cizí skládal verše velmi perné na odrodilce v tom 
jazyku, jejž v mládí doma tupil. 

Roku 1812. vyšlo v Praze první číslo listu právě zalo- 
ženého, nazvaného Bohemia.*) Zdá se, že vydavatelé chtěli 
hned prvním číslem stropiti mnoho hluku a přivábiti si obe- 
censtvo. Nahromadili předmětů a titulů vnadivých, aby jistěji 
hnuli líným, roztržitým obecenstvem. V čele listu posmívali 
se „módní náruživosti — dobročinnosti"; „o nemravnosti na- 
šich básníků", „o nedostatku ražené mince v Evropě" byly za- 
jisté tituly, které mohly drážditi i vysoké vrstvy společnosti 
hledající čest a slávu ve skutcích veřejné dobročinnosti, i vzdě- 



*) Pohříchu nenalezli jsme této „Bohemie" v nižádné bibliotéce Praž- 
ské a nevíme tedy o obsahu zlopověstného tohoto listu více než 
čeho jsme se dočetli v polemice Jungmannově. Číslo první, proti 
němuž Jungmann tak rozhodně vystoupil, bylo i posledním; obe- 
censtvo nedalo se tehdy omámiti dryáčnickým křikem. — Sluší 
doložiti, že rok 1812. tuto položen jest proto, že v polemice 
Jungmannově v Listě XXXXVI. jest uveden. 



85 



lané třídy vůbec, jimžto čtení básníků bývá módou, pochout- 
kou neb potřebou, i ony velmi vážné kruhy, jimžto ražená 
mince jest nade všecky jiné rozkoše tohoto světa. Ale nebylo 
toho dosti, dráždidlo musilo býti ještě ostřejší: Bohemia obo- 
řila se zhurta na jazyk český vytýkajíc mu, že jest chudý, bez 
vyššího vzdělání, neschopný k vyjádření pojmuv odtažitých a jsa 
již od časů Kudolfových a Matiášových němčinou pokažený ne- 
může ovšem nižádným úsilím od záhuby býti zachráněn ; nově 
se vzbuzující život literární v jazyku českém jest jako knot 
lampy dohořívaj ící, j enž zaplápolá j eště j ednou než docela uhasne. 

Takový útok byl té doby cosi nevídaného a neslýcha- 
ného. Bylo sice nevážení si češtiny u vyšších vrstvách obecné, 
ale tak urputných, ano surových útokův na ni nebývalo před 
tím nikdy. Jedněm nezdála se čeština býti nepřítelem tak 
mocným, aby podstupovali boje proti ní ; druhým bránil vro- 
zený cit posmívati se pozůstatku — jakkoli jim snad chatrnému 
— po předcích; vůbec pak opatrná censura dusila každé 
slovo, které mohlo kdekoli způsobiti nějaké rozčilení myslí. 
Snadno tedy porozuměti tomu, kterak úsměšný a hanlivý 
článek podráždil řídkých té doby vlastencův českých, nikoho 
pak tou měrou jako Jungmanna. Živ jsa vznešené myšlénce 
křísiti literaturu českou a tím povznésti celý národ, nemohl 
necítiti do nejhlubší duše té drzé urážky, která učiněna jest 
listem nesoucím jméno země České na čele jazyku a národu 
Českému, i rozhorlil se tak, že pustil se sám do tuhého 
boje s „Bohemariusem", jak s úsměškem nazývá protivníka 
svého v Bohemii. Jak mocné bylo pohnutí jeho mysli, 
vidíme z toho, že napsal v té příčině tři články, které v „Prvo- 
tinách" naplňují téměř dva archy ! Jeví se tu náš tichý genius 
jako pravý Staročech: jsa přítel míru hledí si toliko práce 
své a nechává každého na pokoji; ale jsa přinucen k obraně 
brání se jako lev proti svévolnému násilníku. 

První článek nazývá spisovatel Antibohemia ukazuje 
již titulem, kam střely namířeny. Za heslo položil před 
článkem pěkná slova z posledního zpěvu Góthova Heřmana 
a Doroty: 



86 



setrvejme a držme; 

Pevně se držme *) 

Ve způsobu rozmluvy mezi A a B spisovatel vykládá 
tu zřetelně a živě, co Bohemarius proti jazyku českému na- 
hromadil úšklebků a surovostí i mrská nelítostně všeliké 
ty důkazy sprostého, ano podlého smýšlení, mnohé překrou- 
cenosti a nemotornosti, s nimiž se potkává. Na konec smluví 
se oba rozmlouvající, že Bohemariusovi ..pošlou nějaké slovo, 
by jestli on sám nezmoudří, aspoň jiní se nezbláznili." Toto 
„slovo" učiněno jest tělem hned v následujícím Listu „Prvo- 
tin" XXXXVIL, kdežto čteme „Slovo k statečnému a blaho- 
vzdělanému Bohemariusovi." 

„Slovo" jest nejskvělejší do té doby plod národní pole- 
miky české proti krutým nepřátelům a ukazuje nám Jung- 
manna ve světle novém — co výtečného publicistu. Vyvra- 
ceje liché námitky a úsměšky odpůrcovy brzo pádnými důvody 
brzo lehkým vtipem neb žertem staví obranu jazyka českého 
a snah o jeho povznesení na tak pevných základech, že 
i nyní po vypršení šedesáti let obdivujeme se pevné stavbě 
a poznáváme ruky mistrovské. 

Napřed vykládá odpůrci rozdíl mezi jazykem českým 
a německým, z nichž každý své přednosti má, český jako 
jazyky klasické více k básnictví a hudbě, německý více 
k filosofii se hodí; proti jeho úsudku o barbarství jazyka 
českého staví mu mínění výtečných spisovatelův německých, 
Herdera, Schlótzera a Jenische. Mudrování jeho o vmě- 
šování slov německých do češtiny odbývá snadně tím, že 
ukazuje k hojnému zřídlu, z něhož — když toho potřebí — 
Čechovi milo vážiti — k zbratřeným nářečím slovanským. 
I vyzývá protivníka na učený souboj o průpověď, „že český 
jazykvybroušený, zvučný a zvláštěpomocísvých 
zbratřenýchnářečíkevšemuměnímavědomostem 
spůsobilýjest," volaje naň vyzývavě : „ Jste-li muž, vstupte 
do okolu, dejte se v závod: kdokoli vzdělanější v národu 

*) Těchto několik veršů jest nejstarší stopou, že se Jungmann za- 
býval překládáním prostomilé idylly Góthovy. 



87 



a našeho jazyka vědomý znatel, bud soudcem mezi námi." 
I poráží chutě po sobě všech námitek a důvodův protivní- 
kových : „že se v žádné společnosti, v žádné besedě a schůzce 
česky nemluví." Mluvte vy česky, a hned máte jeden lepší 
spolek, v kterém se bude mluviti česky ; já učiním též v mém, 
každý v svém, a hle! ve všech spolcích český jazyk se roz- 
líhá! Nestydme se za sedláky, jsou naši lidé, jsou naši 
bratří. „Chceme-li býti jich lepší, buďme jim v ctnostech 
za příklad! Nechtějme jen sami věděti, an národ ve tmě tápá; 
vědouce dobře, že každý národ j en vsvémjazyku 
nejjistěji a nejrychleji vzdělán býti může, svůj 
národní jazyk, zvláště že toho tak velice hoden jest, vydo- 
konaliti usilujme. Máme-li jakou stížnost do němčiny, není 
to tak do ní samé, jako raději do jejích přepjatých a vám 
podobných ctitelů, kteří nestydí se náš jazyk čím ho méně 
znají, tím urputněji tupiti, a tu panování svého, tu podro- 
benství našeho nám s zlolajícnou toho zlého přízní v oči 
a uši vytýkati, což věru špatným jest vzdělaného ducha a 
dobrých mravů důkazem. Neočekávejte, aby nejmilostivější 
král náš .třinácte milionů jemu srdcem oddaných Slovanů 
takovým násilím, jaké nerozum a zlost vaše namítá, svaté 
jim národnosti zbaviti ráčil." 

Odbyv pak náruživého protivníka způsobem rovněž dů- 
tklivým jako důstojným líčí počínání vlastencův českých, ježto 
.Jakkoli pilni a snažni o zachování všeho, což od Boha jim 
dáno, výše nad možnost se nepnou, a přejíce sousedům, ma- 
jí-li jaké nad nás domnělé přednosti tichým a jistým krokem 
k vrchu dokonalosti se blíží. Jakož, prý, ne každý člověk 
s to jest, aby velikým, bohatým, mocným a znamenitým — 
avšak každý aby poctivým a Bohu i lidem zalíbeným obča- 
nem se učinil: tak ne každý národ po veliké vládě a moci 
státi a každý v svých mezech a své míře dokonalým býti 
může. Přílišná ctižádost všude škodná." Končí pak důraz- 
nou obranu jazyka i národu svého slovem Hněvkovského : 
„Že jest malý národ český, 
Pro něj také malý zpěv jen hezký." 



88 



Odbyv břitkým slovem k „Bohemariusovi" všeliké jeho 
výčitky a úšklebky Jungmann obrátil proti němu ještě jeden 
důvod pádnější všech předešlých: proti lžiněmeckému Bohe- 
mariusovi postavil nejjadrnějšího Praném ce té doby. proslu- 
lého turnéře Fridricha Ludvíka Jahna ukazuje na něm, jak 
pravý Němec smýšlí o oárodnosti. *) Byltě právě té doby 
tuhým jařmem, jež uvalil Napoleon na národ německý, 
v Němcích probuzen cit národní tak mocně, že cokoli bylo 
cizího neb i polovičatého co nejurčitěji od sebe odmítal a 
čisté ryzé národnosti vyhledával. Duchem tímto proniknut 
byl celý spis Jahnův o německé národnosti čili jak Jungmann 
jej nazývá „o německém národství.' : 

„Smíšenci zvířecí nemají dobré plodnosti n. p. mezkové, 
a bastardní národové nemají vlastního národního živobytí." 
„Jen v jednom jazyku možno velkým býti." „Y svém ja- 
zyku ctí se každý národ: v pokladu jazyka pamět vzdělání 
jeho složena. Národ odříkaje se jazyka odříká se hlasu 
svého v člověčenstvu a odsouzen jest býti němou osobou na 
divadle národním. Nechať se naučí všem jazykům ve světě 
a přeučen jsa bude tlumačem u Babelu — a však proto 
vždy není více národem, jest smíšeninou papoušků a špačků." 
Tak mocná, biblicky jadrná byla řeč německého turnéře: jí 
dovršeno jest vítězství Jungmannovo v seči novinářské.**) 

Boj nezůstal bez účinkův. Nehodláme tu šířiti se o 
povznesení mysli způsobeném v kruzích vlasteneckých tak 
ráznou obranou práv národu Českého ; vítězství Jungmannovo 
mělo úspěch ještě vzácnější: přemožený uznal sám vítězství 
protivníkovo a kál se. 

Alois Uhle, jehož Jungmann v polemice veřejné ne- 
jmenoval neskrývaje jeho jména přátelům*"*), rodem Pražan, 



*) Ve spise : Das deutsche Volksthum. 1810. 
**) Z celé polemiky proti Bohemariusovi přijal Jungmann toliko tento 

výňatek z Jahna do „Sebraných spisů" r. 1841. 
***) Zprávy o prof. Uhlovi, pokud se týkají doby, kdy působil v Hradci 
Jindřichově a Písku, vypsány jsou z úřední „historie" těchto gy- 
mnasií laskavostí professorňv Augustina Pirchana v J. Hradci a 



89 



od r. 1807. do 1815. professor dějepisu na gymnasium v Jin- 
dřichově Hradci, od počátku školního roku 1816. do 31. ledna 
1818. professor humanitní v Písku, odkud odešel do Lvova 
za ředitele školy reální nově zřízené, muž ducha velmi čilého, 
dobrosrdečný ale náhlý, sveden byl rozdrážděností okamži- 
tou k napsání hanlivého článku, jenž došel spravedlivého 
pokáraní se strany Jungmannovy. Pádné důvody a pronikavý 
smysl vlastenecký řeči Jungmannovy hnuly jeho srdcem 
a téhož ještě roku 1814. složil jazykem nedávno uštěpačně 
tupeným „Vroucnou píseň k srdečnému poděkování za slavné 
vítězství 31. m. března 1814. obdržené a za hrdinské vzetí 
města Paříže," a jméno jeho již r. 1825. zaznamenáno mezi 
spisovateli českými v Jungmannově historii literatury české. *) 
Paměti hodnému tomuto zápasu novinářskému dostalo 
se po osmnácti letech zanímavé dohry, jejížto krátké vylí- 



Karla Ningra v Písku. Co se tu praví o povahách Uhlových, 
jest z části z vypravování prof. A. Unschulda, kollegy jeho v J. 
Hradci, z části dle článku někdejšího ředitele něm. školy reální 
v Praze, výtečného Františka Schneidra, jenž v zanímavém 
článku autobiografickém : „Wie ein armer Dorfknabe zum Studiren 
kam u (v časopise Oestr. Schulbote 1856. č. 2—9.) prof. Uhle, do- 
brodince svého, velmi zanímavě vylíčil. 
*) Tím, že články Jungmannovy proti Bohemariusovi vydány jsou 
v Listech XXXXVL, XXXXVII. a XXXXVIII. „Prvotin pěkných 
umění" na rok 1813. povstalo mylné domnění, že polemika Jung- 
mannova připadá do r. 1813., ježto v skutku vedena jest s jara 
r. 1814. „Listy" vycházely totiž nepravidelně i stávalo se, že někdy 
po několik neděl vůbec nevyšly, čím vysvětluje se, že ročník 1813. 
ukončen teprve koncem dubna 1814. a 1. číslo na r. 1814. vy- 
dáno teprve 5. května 1814. Ježto „Listy" na r. 1813. nejsou 
datovány, nelze ovšem udati dnův, kdy vydány byly, ale z toho 
že v čísle XXXXVII., kde vytištěno jest Jungmannovo „Slovo 
k Bohemariusovi," jest i A. Markova „elegie na smrt Josefa hr. 
z Waldsteina dne 17. března 1814." zřejmě viděti, že polemika 
tato nepřipadá před konec března a počátek dubna r. 1814. — 
V listě A. Markovi 4. máje 1814. píše Jungmann: „Dnes jsem 
s radostí četl Vaši elegii v Listu. Škoda že P. Hromádko pilněji 
neprohlíží omyly: v mém Slovu jich náramně nechal." Musilo 
tedy č. XXXXVII. býti nedávno před tím vydáno. 



90 

cení ač předbíhá proud vypravování našeho, nebude tu ne- 
místné. Proslulý pěvec Slávy Dcery věnovav v prvním úpl- 
ném vydání díla svého r. 1832. pátý zpěv „Acheron" všeli- 
kým škůdcům Slovanstva „zrádců holotě" obmyslil je i tresty 
příslušnými. V znělce 585. vystavěl potupný pomník i zlo- 
pověstnému Bohemariusovi strh s něho roušku, ježto posud 
veřejnosti tvář jeho zakrývala; vypravuj et kterak „dostali 
novináře jakéhos Uhl jménem, jenž časopis nectný v řeči 
Němce začal proti Čechům čarbati" a kterak proto ortel 
vyřčen, „aby toho lháře věčně českým trestem trestali, totiž 
z oken na zem metali." Trest byl krutý: Uhle stál na pra- 
nýři před obecenstvem českým jakožto jeden z úhlavních 
nepřátel národu svého. A divná náhoda chtěla tomu, že 
právě tou dobou, když v Pešti vyřčena jest naň hrozná 
kletba, Uhle způsobem velmi vřelým a důrazným osvědčil 
smýšlení ryze české. Nebo v časopise musejním r. 1832. vyšly 
„Písně o české vlasti v Polště zpívané od A. V." proniknuté 
duchem tak jadrně českým a dorážející tak ostře na odrodilá 
„češata", že jim podnes nemnoho podobných může se po- 
staviti po boku, ano nyní po čtyřiceti letech ještě po vlastech 
našich se ozývají. *) Bylať to nemilá hra slepé náhody, že 
dostalo se Šavlovi krutého potrestání právě té chvíle, když 
osvědčil se skvěle Pavlem ! — Však i pěvce Slávy Dcery 
stihla pokuta dosti citlivá za lehké nedopatření, jehož do- 
pustil se při Uhlovi nepovšim si toho, co nešťastný Bohe- 
marius po spáchaní hříchu národního ovšem šeredného vykonal 
na důkaz, že se polepšil. 

Nevčasně potrestanému Bohemariusovi povstal mstitel 
z bývalých jeho žáků. Tři léta po vydání Slávy Dcery 
zdvihl v České Včele F. L. Čelakovský, redaktor její, boj 
na obranu svého bývalého učitele Uhla vydávaje mu svě- 
dectví, že „byl mezi prvními, kteří lásku k mateřskému ja- 
zyku v žácích jsou budili, na jeho krásu a dokonalost je 

*) Tři písně v Čas. č. Mus. podané jsou tyto: „Jsou jsou po Slova- 
nech Češata/ „Bratři povšimněte sobě" a „Nuže nuže milí bratří 
zpívejme ! u 



91 

pozorný činíce." Uhle byl očištěn, ale i obranu potkala ne- 
hoda, že přišla v nepravou chvíli; právě té doby, když Jan 
Kollár jeda pro Minu dlouho hořce oplakávanou a líbezně 
opěvovanou meškal několik dní v Praze, vydána jest ve 
Včele „obrana", na str. 288., v nížto Čelakovský blaženému 
velebiteli „Miny" dosti srozumitelně a ovšem i pravdivě po- 
věděl, že by Slávy Dceři nebyl nikterak ublížil, kdyby ji 
byl o pátý zpěv učinil kratší. — Poslední tento výstup ve hře, 
která se pojila k slavnému zápasu mládí jeho, dojal za těchto 
okolností velmi nemile útlého citu Jungmannova, jakož 
viděti z tohoto místa v listu A. Markovi dne 13. září r. 1835. 
psaném: „Ve středu přišel ke mně Kollár, který přes Prahu 
jel sobě pro nevěstu (Minu svou) před 15 lety*) zamilova- 
nou! Nemilo bylo mi, že právě v jeho zde bytu Čelakovský 
vytasil se s tou obranou Demidova**) a Uhla a mrzím se, 
že ten pán tak rád vozí se po jiných." 

Ten byl po mnohých letech konec této episody v klid- 
ném životě Jungmannově nad jiné zanímavější. 

*) Vlastně tehdy již před 17 lety, totiž r. 1818. 
**) V článku výše dotčeném Čelakovský hájil i boháče ruského, hra- 
běte Demidova, jemuž Kollár vytýkal, že „vlastním chudým bral 
a cizím dával." (Acheron zn. 520. vyd. 1832.) 



Hlava devátá. 

Slovník. 

Roku 1779. mladistvý Dobroský položil v literárním 
listě, jejž sám vydával*) úsečným způsobem svým tyto 
otázky : 

1. „Mají-li Čechové, ježto jsou tak hrdi jazykem svým, 
úplný slovník český?", ku kteréžto otázce odpověděv určitě 
a stručně, že nemají, táže se 

2. „Není-li úplného slovníku ani očekávati?" I zde jest 
odpověď záporná: „Brzo nehrubě. Přejí si ho sice a mnozí 
v Čechách i mimo Čechy pracují o něm; ale jednak není 
jmění na vydání jeho, jiný zase nemá síly a pochvilí, aby 
ho dokončil." Vykládaje pak dále, kterých vlastností potře- 
buje skladatel slovníku českého,' dává na srozuměnou, jak 
velice těžký jest úkol dotčený. 

Zdání bystrého 261etého kritika osvědčilo se pravdivým 
tou měrou, že se toho snad ani sám nenadal : neboť ačkoliv 
po vytištění důtklivých těch otázek živ byl ještě padesát 
let, nedočkal se příznivé k nim odpovědi; a teprve deset 
let po jeho smrti odpověděl k nim velikolepým dílem cti- 
hodný kmet, jenž té doby, když otázky jsou položeny národu 
Českému, sotva začínal učiti se slabikovati ve škole vesnické 
v lesích Křivoklátských. 

Kdo byli ti „mnozí", kteří okolo r. 1779. pracovali 



*) Viz jeho spis pokračující: Bóhmische Literatur auf das Jahr 1779. 
na str. 250. 



93 

v Čechách a mimo Čechy o vzdělání úplného slovníku, Dobrov- 
ský nepověděl; víme toliko z pozdějších příběhů na poli 
tomto, že někteří z předních spisovatelů a učenců našich 
konali práce směru tohoto, ač neměli všickni úmyslu spiso- 
vati úplný slovník : pracoval po mnohá léta o zevrubném slov- 
níku německo-českém Jan Zeberer, kancléř Nového Města 
Pražského; vypisoval a zapisoval bedlivě ze starých spisů 
slova i obraty řeči František Faustin Procházka, v pozdějších 
aspoň letech s tím úmyslem, aby vydal úplný slovník; také 
František Martin Pelzel, později první učitel jazyka českého 
na universitě Pražské, byl bedlivým sběratelem látky na 
slovník; rovněž horlivě sbíral si pěkné a jadrné způsoby 
mluvení Vácslav M. Kramerius přihlédaje ovšem více k po- 
třebě své než k složení díla lexikografického ; začali za ne- 
dlouho sbírati slovce i někteří mladíci študující na vysokých 
školách Pražských, jichžto přední byl Vácslav Bergner; 
ano i sám velmistr nauky jazykové, Dobrovský, mno- 
hými jinými pracemi jsa zanesen měl vydání důkladného 
slovníku po mnohá léta na mysli; kromě Cech sbírali na 
Slovensku Leška a Rybay a ve Vídni pilný Moravan 
Zlobický. 

Ze všech těchto větším dílem důkladných dělníků nedo- 
čkal se ani jediný té odměny práce své, aby dílo své byl 
spatřil vydané, ano kromě Zeberera nedokončil ani jediný 
díla svého. Dva toliko mužové té doby vydali slovníky, 
které na titulech nazývali úplnými, Karel Ignác Thám 
a František Tomsa; ale pouhý pohled na slovníky tyto 
přesvědčí každého, že nemohou býti úplné; dílům Tha- 
movým vytýkal sám Dobrovský krom toho ledabylost a po- 
vrchnost, obě pak činila zadost obyčejným toliko potřebám 
jsouce velmi vzdálená toho ideálu, jejž slovníkářům vylíčil 
Dobrovský, ačkoli k dílu Tomsovu napsal sám památnou 
předmluvu. 

Ježto nebylo naděje, že by důkladný slovník mohl 
býti za krátký čas sepsán, přemýšlelo se na vydání díla již 



94 



o celé století dříve sepsaného, rukopisného slovníku Rosová;*) 
než ani to nedospělo konce. 

V těchto okolnostech učinil náš Jungmann první krok na 
té dráze, kteráž nikoho před ním nedovedla k cíli. Roku 
1800. počal proložený Tomsův slovník, r. 1799. vydaný, do- 
plňovati některými slovy od F. M. Pelzla sebranými. Čině 
tak nemínil nikterak spisovati a vydávati slovník, „nýbrž pro- 
hledal toliko k své vlastní potřebě znamenaje brzo s poli- 
továním, že od pilného a soudného Tomsy ani hlavní pramen 
Veleslavínův čtyřjazyčný slovář cele použit a vyčerpán nebyl." 
Tak prostě vykládá Jungmann o třicet pět roků později 
první počátky velikého díla svého v předmluvě k slovníku. 
A co odjinud, zejména z vlastních listů Jungmannových jest 
o tom po vědomo, stvrzuje tato jeho slova. V prvních listech, 
ježto zmiňují se o práci slovníkářské, nesahajíce bohužel dále 
než do r. 1808., není nikterak znamenati, že by měl úmysl 
spisovati slovník sám, ano spíše mínil sbírkami svými pomá- 
hati výtečnému F. F. Procházkovi, jenž měl již rozsáhlé 
materialie a s nímž — obecným ředitelem všech gymnasií 
v Cechách, — měl příležitost seznámiti se z blízka a v němž 
plnou skládal naději, že spíše dokonalý slovník. „Procházka 
umřel a s ním národní slovář," volá s bolestí na konci 
r. 1809. Však „ne z mutného oka, z ruky pilné naděje kvitne" 
a Jungmann vida, že klesl pod těžkým břemenem výtečný 
dělník jest ihned hotov nastoupiti na jeho místo a podjíti se 
úkolu po něm pozůstalého. Dva měsíce po smrti Procházkově 
píše již příteli svému dne 9. února 1810. : „Více než kdy 
jindy nyní jedná se o slovář; neklesne li má síla, chci 
spisování jeho na se vzíti." Zde poprvé vyslovil Jung- 
mann světle a určitě úmysl tento. 

Úmysl jeho počal se ještě jednou viklati, nikoli proto, 
že by se byl lekal břemene, které bral na bedra svá, nýbrž 



*) Píše o tom F. M. Pelzel Jos. Dobrovskému dne 1. ledna 1788. : 
„Sie (die Frau von Neuberg) will das Lexicon Rosae in Druck 
herausgeben. Man ráth ihrs an. Also gibt sie keine Abschrift her." 
Paní Neuberková jest vdova po rytíři Janu z N. (f 1784). 



95 



že vyskytla se naděje, že jiná ruka vykoná krušné to dílo. 
Jiří Palkovič, professor řeči a literatury české při evange- 
lickém lyceum Prešpurském, důkladný znalec a nadšený ctitel 
jazyka Veleslavínského, pilný i plodný spisovatel, nelekající se 
ani drsné cesty na výšiny Parnasské, ani všední práce ku po- 
učení a povzbuzení lidu, muž, jehož přičinlivost Jungmann 
sám vřele Uznával,*) oznámil již z počátku r. 1810. předse- 
vzetí své, vydati obšírný slovník jazyka českého. 

Jungmannovi „spadl kámen se srdce" i „radostně uvolil 
se Palkovičovi všecky své materialie podati na tom dosti 
maje, když jich užito bude," ano povzbuzoval k práci i 
přítele Marka a Markem Vetešníka, by mu byli nápomocni. 
Pohřížeje pak se v této práci s velikým úsilím a rostoucím 
zalíbením zviklal se v důvěře ve způsobilost Palkovičovu 
listem, v němž mu Palkovič vyslovil zdání své o „Ztraceném 
Ráji". Vytýkal mu Palkovič, jak píše Jungmann Markovi 
dne 6. ledna 1812. že „náramně po cizích a neznámých slovích 
lapá." Výčitka tato prýštila se u Palkoviče z přílišného nad- 
sazování jazyka „zlatého věku," jenž mu byl jedinou mírou 
dokonalosti jazyka českého. 

Dal se Palkovič jakož i jiní výteční znalci jazyka če- 
ského vésti mylnou obdobou jazyků mrtvých, latiny a řečtiny, 
které majíce již celý život svůj za sebou honosí se jednou 
dobou jakožto nejdokonalejší, nad nižto nelze vyniknouti. 
Jungmann však prohlédaje ku povznesení literatury české 
na výši, na nížto by se rovnala ostatním literaturám evrop- 
ským pojímajíc v sebe i nejvyšších výsledkův vědeckých, 
cítil a rozuměl hluboce, kterak jazyk český — neopouštěje 
ovšem základů starých — musí vzdělávati se dále a k úzko- 
prsé kritice Palkovičově dokládá polobolestně a polonevrle: 
„Nemáme-li užívati vší zálohy jazyka, zvláště ve větších 
básních, tu nevím, co pojde z literatury naší!" 



*) Dne 30. prosince 1809. psal Jungmann A.Markovi: „Z Prcšpurku 
ještě nemám známosti, jak se vedlo ubohému Palkovičovi, když 
tam byl nepřítel. — Příteli, ten muž jest výborný a ne- 
unavený . ." 



96 



Kterak toto zdání Palkovičovo otřáslo důvěrou, jižto Jung- 
mann v něm skládal, ukazují světle další slova : „Kdyby se 
jeho kritika netýkala přímo mé maličkosti, skoro bych dal 
Puchmírovi za pravdu, že by ten slovář podle mého očeká- 
vání vyvésti nebyl v stavu."*) 

V létě 1812. Jungmann nechtě již svěřiti velikého díla 
Pálko vičovi nabízel mu pomoc v ten způsob, aby „vydal 
Slovář jménem společnosti," i oznamuje A. Markovi 
dne 16. srpna, že nebude-li chtíti Pálko vič přistoupiti na 
tento návrh, nýbrž vydati jej sám, oni sami dílo s pomocí 
Boží zde vydají." Palkovič nepřijal tohoto nabídnutí, jak 
oznamuje Jungmann A. Markovi 1. dubna 1813. a od té 
doby nepomýšlel Jungmann již na pomáhaní Palkovičovi, 
jakkoli Dobrovský listem několik neděl dříve, dne 26. ledna 
r. 1813. psaným, rozhodně domlouval Jungmannovi, aby se 
s Palkovičem, „o jehož schopnosti nelze pochybovati" spo- 
jili jak chtějí a mohou. Jemu (Dobrovskému), prý. „jest jedno, 
kým něco dobrého se vykoná;" ale dospěl-li již Palkovič 
příliš daleko a neustoupí-li od svého záměru, obává se Do- 
brovský roztržek, čím by celé pěkné předsevzetí mohlo při- 
jíti na zmar. Přece však přál by si, aby dílo před se vzaté 
bylo českými učenci dokonáno, „poněvadž slova žijící 
posud v ústech našich Čechů a ve spisech se nenalézající jenom 
Čechům mohou býti známa." Proto nezavrhuje, prý, sloven- 
ských ; ano vzal by do slovníku kořeny netoliko slovenské 
ale i ruské, kdyby třeba jenom vlastní jméno vyložily, jako 
bole aby pod ním položil Boleslav" atd. 

Než úmysl Jungmannův nedal se ničím zvrátiti: přes 
důtklivá slova Dobrovského, jehož rady u věcech jazykových 
vážil nade všecko, nehodlal již pomáhati Palkoviči. Ale zdá se, 
jako by ještě té doby úkol byl se mu zdál přílišným i ohlí- 
žel se po nějakém společníku. Y témž listě, v němžto A. 
Markovi oznamuje, že Palkovič zamítl nabídnutí učiněné. 



N ) A. Markovi 6. února 1811. 



97 



píše mu, že Puchmayer s ním společně chce slovník vydati 
i dokládá, že by mu Puchmayer byl milejší než Palkovič. 

Nebyl ovšem ani Puchmayer nováčkem v díle slovní- 
kářském. Již mladík 241etý sbíral z úst lidu slova v Tom- 
sově slovníku vynechaná i získal si již tehdy důvěru Dobrov- 
ského tou měrou, že se s ním tento velmistr jazykovědy 
české sdílel o své sbírky k slovníku českému: „Sbírám ode 
dvou let," píše Dobrovskému 23. září 1795., „slova česká, 
pokud bylo posud možná i byl jsem tak šťasten, že jsem 
slyšel, četl a připsal mnohá dobrá slova, jichžto se Tomsovi 
nedostává. Jenom v písmeně š sebral jsem více než 250, 
jichž v Tomsovi není." I byl Dobrovskému velmi platným po- 
mocníkem při slovníku německo-českém. 

Jednal pak Jungmann opravdu s Puchmayerem o plán 
díla. Ale rozcházeli se již o základ, ježto Jungmann chtěl 
pořádku abecednímu, Puchmayer zase etymólogickému ; shodli 
se však aspoň o to, že Jungmann, cokoli spíše, bude posí- 
lati Puchmayerovi ku prohlédnutí. Leč ani to nedařilo se Jung- 
mannovi s uspokojením. Bystrý a důmyslný, ale méně pra- 
videlně pracovitý Puchmayer nemohl postačiti neunavené 
pilnosti Jungmannově. Na podzim, dne 16. října 1815. naříká 
si Jungmann, že „Puchmayer, maje lit. B. již dlouhý čas, 
ani nepíše, dostal-li ji čili nic, já, prý, od toho času již mno- 
hem více sepsal než on prošel." Obává se krom toho, že 
nepřistoupí Puchmayer k jeho plánu abecednímu, ano tak 
pozbyl Jungmann tehdy důvěry i v tohoto druha, že vyslo- 
vuje obávání, že by i v tom případě, kdyby cele jeho plán 
přijal, vždy „svou váhavostí v cestě byl". 

I bylo mínění Puchmayerovo opravdu proti celému způ- 
sobu slovníku Jungmannova, jak viděti z jeho listu dne 24. 
„Ounora" 1816.: „Literu B. jsem přešel a Vaší trpělivosti 
neméně jako Vaší ostromyslnosti dosti se vynadiviti nemohl. 
Ale příteli drahý, mám mínění své bezelstně vyjeviti? Po- 
važte, jen litera B má tolik svazků, kolik svazků bude mu- 
siti býti pro celou abecedu? Vy skoro celého Lindě, Heyma 
a jiné cizoslovanské slovníky vypisujete, což já nikoli chváliti 



98 



nemohu. Tuť nebude více český, ale slovanský 
všeobecný slovník. Dobře by bylo, kdyby takový se 
vyhotovil; ale kdo na to outraty a náklad povede? Naše 
řeč málo bez toho má milovníků; a čím více pro cizince 
pracovati budeme, tím více naše vlastní zanedbáme. Kde 
se Slované dělí ve vyjádření, nejsem proti tomu, by se pod 
českým slovem cizoslovanské vyjádření postavilo. K tomu já 
jsem dosavád toho mínění, byste slovník podlé kořen- 
ných slov pořádati hleděl; v čemž nyní maje mistra při 
ruce, lehce všecky povstalé pochybnosti odstraniti budete 
moci. Ye všech ale věcech podlé něho také nepokračujte; poně- 
vadž jemu 'jest všecko světlé, tedy chce vše míti zkrátka; 
větší ale částka čtenářů aspoň dosavadních potřebuje raději 
víc než míň. Chtěl jsem přecházeje práci Vaši sem tam něco 
připsati, ale vida že co podstatného skoro vše máte, povynechal 
sem s tím oumyslem, až nyní budete míti pochvíli, navštívíte mne 
a tu celý slovník přejdeme. Nebude-li se to moci dříve státi, 
aspoň o feriích a pak je u mne budete moci ztráviti a škra- 
bati až Vás to omrzí. Při první bezpečné příležitosti Vám 
Vaše svazky odešli." Drahocenný tento list Puchmayerův 
psán byl, když Jungmann byl již v Praze a nemohl míti 
působení jiného kromě toho, že utvrdil jej v přesvědčení, že 
musí veliké dílo podstoupiti sám. Nebo úmysl tento byl již 
v listě 16. září 1815. výše dotčeném vyslovil určitě: „Nebu- 
deli (Puchmayer) ochotnější, vyvedeme sami co můžeme; 
ale myslím, že na Vás (A. Marka) drahná část ještě přijde." 
Tak zbýval Jungmannovi nejstarší jeho a nejvěrnější po- 
mocník, jenž s neochabující pilností slova z knih vypisoval 
i z lidu sbíral, ac ovšem nemohl polovice břemene na se 
vzíti — A. Marek. Tím se zároveň končí kolísaní Jung- 
mannovo; odcházeje hned po sepsání listu tohoto do Prahy 
prohledal tehdy již k sepsání slovníku jakožto k úkolu 
svému. 

Vylíčili jsme tuto stručně dle listův Junginannovych. 
kterak v něm znenáhla uzrával úmysl sepsati úplný slovník 
jazyka českého. Jest pak známkou charakteristickou při 



99 



Jungmannovi, z nížto se nesmírný jeho úspěch snadně vy- 
světlí, že vším tímto kolotáním nedával se nikterak mýliti 
v práci a nevěda, má-li podstoupiti dílo sám či s někým 
do spolku či prostě darovati sbírky své někomu,* jenž by 
slovník úplný chtěl vydati, pracoval přece o díle s neuna- 
venou pilností a horlivě povzbuzoval ku práci přátel svých. 
Šlo pak dílo v první době — jakož ani nemohlo býti jinak — 
povlovněji před se než v letech pozdějších, když nabyté zatím 
zkušenosti práci usnadňovaly a urychlovaly. Jakkoli do r. 
1808. není možné vypsati zevrubněji, kterak dílo postupovalo, 
dovídáme se ze stručného vypravování Jungmannova, že ještě 
r. 1810. nebyla vykonána zúplna ani ta práce, kterouž pod- 
stoupil hned po vepsání slov Pelzlem sebraných do slovníku 
Tomsova, totiž přepsání a urovnání Veleslavínova slováře 
čtyřjazyčného do sbírky, nebo praví, že mu při tom poněkud 
nápomocni byli professor Kouble a kaplan Budyňský V. 
Kareš;*) prof. Kouble pak přišel do Litoměřic teprve po r. 
1810. Však ještě než tato práce byla vykonána, přistoupil 
s pomocí mladistvých přátel, v jazyku českém žáků svých, 
V. Káry, Jos. Kramáře, Fr. Vetešníka a zvláště horlivého A. 
Marka k vypisování celého prvního dílu německo-českého 
slovníku Dobrovského na cedulky; přátelé tito sbírali při 
tom pilně i slova z úst lidu každý v kraji svém, Marek 
zejména sebral ony četné obraty z jazyka lidu, které v slov- 
níku Jungmannově vytčeny jsou jakožto Turnovské. 

Sem asi dospěl Jungmann do smrti Procházkovy (2. pros. 
1809.). Prostřednictvím J. Nejedlého dostal Jungmann ne- 
dlouho potom hojné jeho sbírky a vypsal šiji k účelu svému zúplna. 

Zatím zvěděl Dobrovský o úmyslu Jungmannově; při- 
cházeltě ctihodný patriarcha slavistiky časem do Litoměřic 
navštívit starého přítele, děkana kapitolního, pozdějšího bi- 
skupa Hurdálka, při kterýchžto příležitostech zblízka poznal 
skromného, pracovitého i důmyslného Jungmanna. Nemohlo 



*) Také jméno tohoto „srdečného podpůrce literatury české," jak jej 
Jungmann nazývá (Hist. lit. č. 1825. str. 659.) nenalézá se v Slov- 
níku Naučném. 

7* 



100 

býti jinak než že Dobrovský plnou důvěrou naklonil se k ne- 
unavenému dělníku a všemi sbírkami svými i přátel svých 
jej ochotně podporoval. Choval pak u sebe Dobrovský 
i důkladně sestavenou sbírku přítele svého záhy zesnulého 
Píšelího, Vídenského professora Zlobického, moravského 
faráře Zabranského, slovenského kazatele Rybaye, kaplana 
Boleslavského a vlasteneckého veršovce Knoblocha, faráře 
Komárovského Vambery a j. 

Bohaté tyto sbírky byly Jungmannovi „velikou a vele- 
platnou pomocí" tak ochotně a přátelsky poskytovanou, že 
A. J. Puchmayer, jenž s Dobrovským stále si dopisoval, 
s patrnou žárlivostí vyčítal velebenému mistru svému, že 
Jungmannovi nadržuje. *) 

Způsob, jímžto se Jungmann prvotně dal do zapisování 
slov do slovníku Tomsova, přinášel s sebou, že neučinil sobě 
napřed světlého plánu celého díla a zapisoval slova na listy 
po sobě. 

Tímto způsobem nahromadilo se v slovníku Tomsově 
třemi, někdy i sedmi listy proloženém slov v takovém množství 
i nepořádku, že když sbírky počal rovnati, teprve poznal 
s nemalou škodou svou, že potřebí, má-li prospěšně užiti sbírek 
svých, všecka slova přepsati na cedulky! Práce dlouhá 
a bolestná, při kteréž není divu, že snaživému dělníku vy- 
rvalo se z prsou smutné vzdechnutí : „Já nyní celý čas pře- 
pisuji cedulky, a tak z jedné láhve do druhé přelívám sám 
nevěda, v které ta vodka zůstati má. Tím ujde čas a věk!' 

Bylyť i jiné nesnáze. Jungmann skromný a u věci tak 
vážné sobě nedosti důvěřující doptával se rady mužův v té 
příčině na slovo vzatých, zejména Dobrovského. 

Počav koncem r. 1812. látku pilností svou a pomocí 



*) Píšeť Puchmayer dne 12. března 1813. Dobrovskému: „Podivné, 
Jungmann dostal od Vaší Milosti všech sešitův na slovník český 
a já musím bráti všecko sám ze sebe. Mně se neposílá ničehož. 
Proto bude český díl také dokonalejší než německý. u Puchmayer 
pracoval totiž té doby o druhém díle slovníku némecko-českého, 
jehož první díl Dobrovský již r. 1800. vydal. 



101 



přátel nashromážděnou rovnati a skládati a předloživ začátek 
díla mistru, zaražen byl nemálo, když tento ho neschvaloval, 
,,a) že tam jsou i cizá slova, jenž mají býti zvlášť na zadu, 
b) že se drží abecedy a ne kořenů." I octl se Jungmann na 
rozpacích, co by měl činiti. Jednak viděl, že si nikdo ne- 
přeje pořádku jiného než abecedního, jednak bylo mu příkro 
jednati proti radě prvního znalce jazyka českého. Pokoušel 
se tedy ještě jednou o to, zdali by bylo možné nějakým 
usnesením předních té doby spisovatelův rozhodnouti spor. 
„Půjdu k sv. Janu do Prahy," píše 13. dubna 1815. A. 
Markovi, „a pozvu tam i Puchmayera, abychom se konečně 
usnesli o všecko." Byla-li porada tato kdy konána, není 
viděti z listů Jungmannových; tolik však jest jisto, že Jung- 
mann spisoval „slovář" dále pořádkem abecedním. 

Mocnou pobudkou v díle nesnadném stal se Jungman- 
novi polský slovník Lindův, jejž mu Dobrovský od starého 
svého přítele literárního, polského lexikografa, poslal, aby 
ilo něho činil poznámky, jichž by potom spisovatel k zdo- 
konalení díla svého užil. Přirovnávaje ohromné dílo polské 
k svým materialiím volá dne 8. prosince 1812. s ustrnutím : 
„Lindě 800 knih užil, my jich ani 50 celých ještě vytažených 
nemáme !" Ano 800 knih Lindových utkvělo mu na mysli 
tak, že jich opětně připomíná ; a dílo polské stalo se mu na- 
mnoze vzorem, jímžto se řídil i autoritou, kterouž se hradil. 

Jakož „Slovník" jest základním kamenem nové litera- 
tury naší, nebude od místa ani bohdá čtenáři nevděk, sesta- 
víme-li tuto jakýsi denník, z něhož by aspoň od r. 1808. 
bylo lze stopovati každý krok k jeho sepsání. Jde totiž od 
té chvíle, co se počalo dopisování Jos. Jungmanna s Anto- 
nínem Markem — r. 1807. — nepřetržitý proud zanímavých 
zpráv o „slováři" listy Jungmannovými po celou dobu Lito- 
měřickou. Viděti z těchto zpráv, s jakou pílí Jungmann 
i mladistvý přítel jeho pracovali, jak Jungmann někdy po- 
kračujícímu dílu se raduje, mnohem častěji však ohromnosti 
jeho se leká a z nekonečnosti jeho téměř zoufá, vždy však 



102 



věrného pomocníka ku práci povzbuzuje a sám s neumdlévající 
usilovností pracuje. Píše pak J. Jungmann Antonínu Markoví: 

30. pros. 1808. „Za slovíčka mně opět poslaná slušně 
děkuji a ničehož ani těch ani z Dobrovského nezmařím. To- 
liko lituji, že nevím, co vlastně vytaženo, t. j. kterých archů 
v slováři Dobrov. tak užito jest, aby se jich napotom když 
práce dále se povede, minouti svědomitě mohlo, což, pama- 
tujete-li Vy, poznamenati račte. Bez toho ještě velký poklad 
máte za sebou v slovích af tak dím horáckých, kterých jsem 
přepsati sobě opominul byv té naděje, že se ovšem ve Vašich 
rukou neztratí." 

29. března 1809. „Za výtahy z Petrarchy slušné díky 
činím a s poděkováním jich Vám za příležitosti odvedu, 
jakož i ostatní." 

20. června 1809. „Chtěl jsem Vám poslati něco těch 
slovíček zpátky, ale nechám toho na podruhé, poněvadž ne- 
jsem s nimi ještě hotov nemoha a nechtěje ty časy nic 
pracovati." 

5. pros. 1809. „P. Procházka 2. t. m. umřel a s ním 
národní slovář, leda že jakož doufám některý se vynajde. 
an by jeho materialie sobě osobiv toho se pokusil, což on 
tak pěkně vyvésti mohl. Psal jsem o tom P. Nejedlému 
dnes a Čekám odpovědi." 

9. února 1810. „Více než kdy jindy nyní jedná se o slo- 
vář; neklesne-li má síla, chci spisování jeho na 
sebe vzíti, ovšem s pomocí jiných vlastenců, mezi kteréž 
Vás na prvním místě kladu; co nejdříve o tom více psáti 
budu." 

10. dubna 1810. „Nevím, psal-li jsem Vám o tom, že 
zvěděv úmysl P. Palkoviče o vydání SI o vaře, jakož slušno, 
mínil jsem jemu v tom býti nápomocen aneb aspoň požádati 
ušlechtilejších vlastenců, aby mi nápomocni byli. Pročež 
Vám posílám připiš jeho plánu, o kterémž ne tak úsudek 
Váš očekávám (nebo tuším v celosti Vám se jako mně líbiti 
bude), jako prosím, abyste, jakož jste posud činili, i dále 
o vyvedení a vydokonalení jeho skutkem se ostarali. K tomu 



103 



cíli Vám krátce položím, co se stalo, aby jste (sic) věděli, 
co se státi má. Co jsem já a co jste Vy vytáhli z knih, to 
bez toho víte. Důst. P. Procházka vytáhl: 

1. Celou biblí, 2. Solferna, 3. Hájka, 4. Rozmlouvání 
o kázaní do Emaus, 5. Z Velesl. předmluvu k křest. živ. 
(vše celé; to já dostána od Nejedlého, an to koupil, přepíši 
a Palkoviči pošli). 

Sám Pálko vič vytáhl: 1. biblí kralickou i s výklady, 
2. Vel. Politia historica, 3. Kalendář Vel. II. vyd., 4. Zem- 
ská práv. kr. Česk. a Markb. Mor. Vydání Brněnské in folio, 
b. Cyropaedii Gunther, 6. Labyr. Světa Com., 7. Kšaft umí- 
rající jednoty Com., 8. z Smutného Hlasu zaplaš. Com., 
9. Janua linguar. Com., 10. Lomnick. Hospodář, 11. Některá 
kázaní Žalanského. (Vše celé.) Nad to z novějších zlé i dobré 
slovce a sice: 

1. Lesky uvedení k grunt. pozn. náb. křest, 2. Puchm. 
Sebrání básní, 3. Pavlovsk. práva přiroz., 4. Tablic summa 
práv Uhersk., 5. Dlabače nový svět, 6. Dobrov. Bildsamkeit 
der Bóhm. Sp., 7. Thamův slovník (kde prý hrozná mícha- 
nina jest), 8. Vussina Slovář, 9. z 1 svazku Dobrov. Něm.- 
Česk. Slov. (naše tedy vytahování bylo zbytečné). 

Nyní vytahuje 1. Vel. Sylvám., 2. Vel. Herbář, 3. Puto- 
vání Svatých. Ostatně užije k své práci 1. Slováře Rosy, 
2. Pomoci a zbírky P. Lesky, 3. pomoci svého posluchače 
bývalého P. Rožnajho (překladatele Anakreonova), 4. Slováře 
v Rukop. Zemana Uhersk. Ďárnayho (hmotné knihy), 5. Slov. 
Prokopiusova a jin. 

Doufám, že mu i Čechové pomocni budou, zvláště Puch- 
mayer a Dobrovský etc. A tak vidíte co jest. Žádá tedy 
Palkovič, abychom jemu v Čechách zbírali 1. slova a mlu- 
vení způsoby, přísloví i pořekadla mezi lidem pozůstávající, 
jakož i jména hor, lesů, měst etc. 2. Výtahy z knih starých 
tuto ještě nejmenovaných, zvláště z ostatních Velesl. spisů 
a Kocinových k. p. Eusebia Pamp. Vy snad tam máte i la- 
tinskou tu historii a tudy by jste (sic) pohodlně vždy vej- 
znam přidati mohli — potom z takových knížek, které jsou 



104 



vzácnější a řidší k dostání, jakových Vy tam zajisté mnoho 
míti budete. Především by jste (sic) mi oznámiti mohli, 
z jakých vytahovati chcete, abych mu toho pro dobrý po- 
řádek oznámiti mohl. — Můžete-li P. Vetešníka nebo ně- 
které tam k pomoci namluviti, učiňte to prosím Vás. Rozhorliž 
Vás ta myšlénka, že Slovář národní jest první po- 
třebnost a bez jednoty a svornosti úsilí ničeho 
se nezpůsobí." 

18. dubna 1810. „Dostal jsem od Nejedlého materialiř 
(zálohy?) k Slováři, bych je přepsal pro Palkoviče! Jest 
to Tomsův Slovník Česko-Něm.-lat. proložený jednou a ne- 
zdá se mi tolik obsahovati aby (jakž jsem z úst P. Procházky 
slyšel) Adelunga na množství převýšil. My sem tam mnohem 
více máme! Dobrovský pravil, že vlastní materialie koupil 
skrze Antiquára Hartmana jistý Auer. Já hned běžel k Hart- 
manovi, kterýž i mne v tom potvrdil pravě, že to bylo 50 
svazků Českého Adelunga ; avšak nevěděl ani povědíti bližší 
obsah, ba aniž to, zdaž německy čili česky psán byl; on 
myslí, že promíchaně. — Nejedlý ale ujišťuje, že Hartmann 
ne Českého Adelunga, nébrz Materialie k Reálnímu Slováři 
koupil (a jisto jest, že Proch. takového cos pracoval!) Ne- 
vím tedy, dostalo-li se co z našich materialií do rukou cizích 
čili nic. Zatím mi toho můj bratr a ještě jeden vyšetří a já, 
co mám v rukou, přepíši, an i toho hodná částka jest." . . 
„Má hlavní naděje a potěšení jest národní Slovář, který Pal- 
kovič vydati míní, a o kteréhož vydokonalení postarati se 
Vás co nejsnažněji prosím a žádám, nejvíce zbírkou živých 
mezi lidem slov, v čemž já jsa mezi Němci přispěti nemohu." 

Bez datum 1810? „Z putování Svatých a Herbáře jakož 
i Sylva Quadril. sám Palkovič vytáhl, těch tedy nechejte, 
a raději něco neznámějšího zvláště z knížeček, kterých k do- 
stání všude není, vytahujte k. p. Karionovy Kroniky obo- 
jího vydání — Tureckou kroniku, acta mezi Ferdin. a stavy, 
theatrum! — To vše dobré bude, aniž toho ještě vytaženo, 
ba ani z Konáčových ostatních spisů. — Psal jsem Vám 
tuším obšírně, co Palkovič má i Procházka, jehož já nyní 



105 



pilně přepisuji. — Dalemila (sic) já vytáhnu, maje i Ješí- 
novo vydání při ruce." 

Bez datum 1810? „Nyní má hlavuí práce jest opisování 
Slováře P. Procházky, jenž sporé jest zvláště pro mne, an 
steré mezi tím práce konám — teprve jsem v liteře D. 
P. Proch. velmi pilně vytahoval!! — Mluvení způsobů má 
více než my, ale slov my více než on!" 

30. listop. 1810. „Vaše fijjea dobře u mne zachována 
bude ; a slovíček přiložených užito k Slováři. Ach že já tak 
málo, tak zdlouha pracuji!" 

24. pros. 1810. „Já nyní pilně přepisuji Procházkovu 
zbírku k Slováři. Jest to zdlouhavá práce, zvláště mně 
krátkozrakému." 

11* dubna 1811. „Za slovo šemný Vám děkuji; měl 
je i P. Procházka zaznamenané v svém rukopisu, ač beze 
všeho vejznamu." 

5. září 1811. „Palkovič hned po sněmu Uherském ohlásí 
Slovář; já tedy na kvap, kde co mohu konečně sebírám (sic), 
abych nejdéle v půl létě mu, co my máme, odeslati mohl. 
Myslím, že budu museti přepisovati: P. Dobrovského mate- 
rialie, protože on je má porůznu sem tam v knihách, tak 
že nelze jich tak daleko poslati. P. Dobrovský praví, že 
svůj Dictionář*) vydá tu zimu zajisté, O již hotovo jest." 

12. září 1811. „Na Vaše nové výtahy se těším. Věru 
myslím kromě Lesky, (jenž prý přemnoho a dobrých pomůcek 
dal Palkovičovi), nebude nad Vaši a snad i mou pomoc. Již 
jsem Vám myslím psal, že chci P. Dobrovského zbírky 
v jednu uvésti, an by sice jich užiti nemohl." 

30. pros. 1811. „Za slovíčka děkuji. Vy jste tak pilen, 
že Vám sotně postačím. Nyní přepisuji J. Zlobického mate- 
rialie k Slovníku Tomsově přidané, jichž mi P. Dobr. zapůjčil." 

6. ledna 1812. „Já dopsal Zlobického materialie, jest 
jich přes 30 archů ne sice zhusta psaných, ale přece piplavé 
to dílo, an vždy hledati třeba, mám-li každé slovo již v tom 

*) t. j. druhý díl slovníka svého německo-ceského, jehož první díl 
vyšel již r. 1800. 



106 



smyslu zaznamenané. Ještě skoro piplavější mám nyní Vussina 
P. Dob. proloženého, kdež bez pořádku skoro na každém 
listu slovce prohozena jsou, mezi nimiž jen co neznámého 
vybírám. A tak čím dál to jde, tím hůř takové dílo se vede, 
poněvadž dlouho hledati v mém i v tamtom musím. Ale já 
rád to vše podnikám a myslím, že to skoro na ten 
čas nejpotřebnější práce. . . . Dal mi Palkovič své 
zdání o mém ráji a vystavuje (sic) mi, že náramně po cizích 
a neznámých slovích lapám; a však byť i z částky pravdu 
řekl, zcela tomu právě odepříti mohu, ano doložiti, že bá- 
snířský jazyk náš téměř jiný nemůže býti než někomu za- 
tmělejší, čehož mnohé příčiny mám snad i jiným známé. On 
praví, že já chybně i v próze na místě mluvení mluvu kladu, 
nevím, kde jsem slova toho užil, ale to vím, že mluvení 
a mluv (mluva) rozdílná jsou n. p. ztratil mluv! Mluvení 
způsob! — dnová záře prý jest od dna Boden. On ovšem 
nezdá se věděti že dnový v Letop. Troj. několikrát polo- 
ženo, a že i poláci (sic) dniový mají. Utkati nepřítele 
prý jest texere, a nač prý místo známého potkati? — To 
ale v Hájku a jiných zhusta stojí. Nemáme-li užívati vší 
zálohy jazyka, zvláště ve větších básních, tu nevím, co 
pojde z literatury naší, zůstane jak mezemi a politikou tak 
samým sebou sklíčeným (?). Kdyby se jeho kritika netýkala 
přímo mé maličkosti, skoro bych dal Puchmírovi za pravdu, 
že by ten Slovář podlé mého očekávání vyvésti nebyl v stavu, 
ale já mu dal slovo, že mu své a Vaše materialie poslem, 
a tedy buď jak bud, to zplniti chci, nebo nejsa žádný z nás 
v Praze dlouho by ho ani já ani kdo jiný vydati nemohl. 
Nebude-li dokonalý jeho Slovář, bude snad vždy lepší všech 
předešlých, a já mu pilně, kde mohu, dávám kritické otázky, 
aby skoumal a srovnával! — Od Rybayho také ještě čekám 
odpovědi z strany jeho zbírky." 

2. března 1812. „Rybay mi konečně odpověděl z strany 
zbírek svých, kteréž na šestero rozdělené má, Phraze (sic), 
slova, přísloví etc. a každé spočtené! tak že phrazí 14.500, 
slov k Tomsovi 5.400, přísl. přes 3000 počítá, a však málo 



107 



kde pramen ukázaný má, a jak pozoruji nepořádně, t. j. ne 
podlé řádu abecedy, tak že by snad byla větší práce toho 
všeho užiti než to shledávati. Všeho prý 100 archů jest, 
každý pak arch po 3 fl. 30 kr., tedy všecko za 4500 fl. 
(sic) dáti chce. To mu Bergner stěží dá, ostatně, až uživu 
jeho psaní k odpovědi Bergneru a Palkoviči, podám je 
Vám, abyste ho blíže seznali. — Já připisuji ještě k Vussinu 
Dobrov. poznamenání, jichž hojně jest, ale pracno vybírati; 
již zase mi poslal Tomsu svého proloženého a cedulky ne- 
božtíka Píšelího připověděl. — Hněvkovský mi píše, že 
minulý týden navštíviv Puchmayra nalezl při opravování 
litery S německého Slováře, an prý mu i zbírky k Českému 
ukázal. Zdá se, že znova Puchmír pobuzený více neustane." 

25. Května 1812. „Za výtahy děkuji . . . Nyní jsem 
dopsal Vussina P. Dobrovského a vytahuji z 1. dílu Nové 
úmluvy P. F. Novotného slovce, též i z Obory Panenské (1634), 
kdež dosti mnoho slovcí dobrých mezi zlými se nachází, ale 
mnišského nesmyslu a pošetilosti až k dávení. Již bych rád 
všecko, co kde mám honem dopsal a Palkovičovi poslal, 
neb se mi věru brzo při tom mechanismu steskne." 

16. srpna 1812. „Dobrovský šed skrze Litoměřice do 
Teplic (sic) před několika nedělmi (sic), pravil, abychme dle 
příkladu Kuské Akademie tištěný Elenchus (zboř) slovcí mezi 
pracující oudy rozeslali, z kterýchžto přídavků by se potom 
Slovník složil. Já bych radil, aby ne tištěný zboř, ale hned 
od jednoho vypracovaný arch po archu k druhému oudu se 
posílal (an nás bez toho málo), ze všech přídavků jeden by 
něco celého vyvedl. Napřed by se ale ujednati musilo, 
a) kdo pracovati chce, b) jaké pomůcky má a vezme, c) od 
koho komu posílati? Psal jsem P. Palkoviči obojí zdání 
a čekám odpovědi; nebude-li chtíti vydati Slováře jménem 
Společnosti nébrž sám, vydáme ho zde sami s Boží pomocí. 
Já vytahuji Quadril. Vel. na slovo ; Pana Vetešníka jsem po- 
žádal, aby přísloví Dobr. vytáhl na cedulky ; Vy zajisté také 
ještě by jste (sic) přispěli s Dasypodiem Veleslavini, nebo-li 
jeho Latinsko-Českým slovářem aneb Rescheliem, na cedulky 



108 



psaným, aby se dle Abecedy srovnati mohly ; do mého Slo- 
váře ničeho více neopisuji, nébrž všecko na cedulky. — Psal 
jsem i to Pálko vičovi, aby tu práci jménem Společnosti vy- 
dal, v Předmluvě zprávu dal o jeho povstání, a na své (chce-li) 
outraty vytiskna sobě nechal, jen každému oudu několik 
Exx. dal, by ten s těmi, kdož mu pomáhali, se zděliti 
mohl." — 

19. listop. 1812. „Což se Vám tedy vidí, abychom se 
pustili opravdu sami do Slováře? Nejedlý tak myslí a ne- 
chce Palkoviči ani dověry (sic) ani cti té dopříti. Na tom 
nezáleží, zdali o rok neb dvě léta dříve neb později se vyho- 
toví, jen kdy dobře! Já ovšem mnoho mám po hromadě, 
ale vezmu-li Lindě na příklad neb za vzor — tuze málo. 
I P. Dobr. vždy téměř bez citací knihy a strany neb listu 
zbíral; jediný Procházka a Píšelý důkladně zbírali; Yy též 
dobře, jen ne vždy (což i já opomenul) s orthografií původní, 
na čemž však nemnoho záležeti bude, snad i lépe, aby se 
(vyňma kde potřeba jinak káže) vůbec nová dobropísebnost 
zachovala: psal jsem o tom P. Dobrovskému, co on myslí, 
ale nemám posud odpovědi. 

Vy zlatý příteli, tolik jste již učinil, že nelze Vás ne- 
počísti za druha věrného při té práci. U mne se tak snáší, 
že nepřistoupí-li Pálko vič jmenovitě k spolku, jeho docela 
nechaje s Vámi a kdo se připojí, Slovář vydáme. Nic j á 
ale všechno my. — A již, co se týče Vašeho úmyslu vybírati 
z Rešelia a Terence Veleslavínova, mním aby jste (sic) obojí 
jen zběžně prošli, dílem že slovník má jen váhu neb aucto- 
ritatem secundi generis; dílem že již z něho Dobr. já (sem 
tam) vybírali : jen co by se Vám neznámějšího zdálo, to jako 
po čichu vysliďte a vytáhněte, třeba jen pag. naznamenaje, 
poněvadž já oba maje v nouzi, co napovíte, naleznu; zvláště 
kde by jste (sic) mnoho při jednom slově psáti musili. Hlavní 
prosba má a práce Vaše buď to, aby jste (sic) z knih ještě vý- 
tahy dělali a sice a) z Puchmírových zbírek, b) z Hlasatele, 
c) z Tablicových poezií a co máte ostatně, jen mi napřed 
věděti dejte, abych já též samé vytahuje času nemařil. Neboť 



109 



Slovník musí jako celou literaturu obsahovati, aby takměř 
ničeho v žádné knize nebylo, čehož vysvětlení by v Slováři 
se nenalézalo. Lindě 800 knih zlých i dobrých prošel. Všudy 
račte pag. přidati. Já vytahuji Dobr. a) Bildung der Nenn- 
wórter, b) Grammatik etc. a jak budu hotov s tím (což snad 
k jaru bude), počnu rovnati, Vy vždy vytahovati a cedulky 
posílati můžete, ne sešité jako posud, nébrž jak jste Vy 
v předu úmysl měli, podlé abecedy spořádané, k. p. ba, be, 
bi a každé nití zavázané; konečné jich spořádání bez toho 
v opisování se státi může a musí. Sylva quadrilinguis již 
celá jest. Což tam nikdo nemá Concordancí Českou od 
Loučka (tuším) Slováka vydanou? Ta by mi dobře poslou- 
žila. Mám ostatně i Polského Bandtke (Lexikon dosti vý- 
borný) Stul li latino-illyricum, Voltiggi illyr. uživu i Ade- 
lunga a Campe. Dej bůh jen sílu a život, abych neustal! 
Starost má bude též, aby nebyl tuze obšírný a tudy lacinější, 
a však přece dokonalý. Chci tedy z stejných phrází jen 
jednu, nejvíce dvě vždy bráti. Kéž jsme blíže sebe, abychom 
se častěji umluviti mohli. Zatím čiňme co možné." 

P. S. „Na jaký způsob myslíte, mohl bych Palkoviče 
nakloniti, aby k nám se připojil nebo nás k sobě — jen 
aby on sám jeho vydati nerodil, což ani mně, ani komu 
z našich se nelíbí. Poraďte!" — 

8. pros. 1812. „Přemilo i mně býti musí, že se veliko- 
myslně i napotom k Slovníku obětujete, myslím, že co (vy- 
jmuli ten zůstatek po P. Procházkovi a něco těch materialií 
od P. Dobrovského) my dva sebereme a uděláme, toho nej- 
více bude. Puchmayer příliš váhavý jest a jak nejnověji 
slyšeti lakomství se celý oddal! Věřím tomu, jinak nepochopuji, 
proč by pátého dílu básní ne sám vydal, ale od P. Nejedlého 
vydati nechal. Což by mu to uškodilo, aby na se za tolik 
let opět na skrovnou knížku outraty vzal! — 

Ostatní se s založenýma rukama na nás koukají a naše 
počínání schvalují. Vetešník musí svou částku robiti. Vaše 
důvody, aby Slovář v Čechách vyšel, jsou pravé a silné; 
jen tu běží o outraty a correcturu, což Palkovičovi vše snáze 



110 



přijde, an tiskárnu má u ruky, jíž i directorem státi se má. 
Já mu psal onehdy: „že jsem jeho úmyslu (vydati slovník 
pod svým jménem) posavad všem našincům oznámiti nemohl ; 
s kterými jsem mluvil, ti že jednohlasně žádají, aby se 
vydal jménem Společnosti, pak že mi P. Dobrovský posud 
nepůjčil svých foliantů, že tudy prosím, aby sobě nestížil 
poslati mi některou částku svého Sebrání k. p. S — sau, 
k té že já co mám, přisadím (sic) a vše to s P. Dobr. dotče- 
nými folianty srovnám, abychom věděli, zdaž předce tak 
tuze o ně bude státi, při tom že oba uvidíme, jak daleko 
jsme." Nepošle-li mi ničeho, neuslyší ode mne nic více o 
těch věcech: pošle-li avšak na svém zůstane, uvidíme co 
má a jestli hrubě o jeho sbírku státi; vždy potom ještě dělati 
můžeme co chceme. Tak učiniti se mně i P. K. Tachecímu 
líbilo a vidělo. — 

Co se týče způsobu a pořádku slov vytažených, račte 
vše podlé abecedy činiti, nebo třeba i pochodící stála pod 
původními, vždy také v svém pořádku státi musejí; tak 
učinil též Lindě ; tak i pohodlí hledajících a přidejme i po- 
třeba z strany mnohých nedouků etc. káže. Bez toho se 
vždy na původ poukáže čtenář. Z přiloženého balíčku neb 
svazečku a lístku (o které zase prosím) poznáte nejlépe, 
jak zbírám; napsav několik lístků rozstříhám a tak nití sváži, 
jako tuto; až bude všecko pohromadě, potom podlé Abe- 
cedy se rozdělí, a teprv při srovnávání konečném se toho 
užije, sice bych to víckrát psáti musil. — Teprve nyní vidím, 
že nám tuze mnoho schází!! Lindě 800 knih užil. 

My jich ani 50 celých ještě vytažených nemáme. Při- 
ložený list Vám řekne, co se posud stalo ; prosím zase mi 
pošlete, nebo ho nemám než jedenkrát psaný, kterýž Vám 
ukazuji. Mé poslední výtahy ii) kk) 11) teprv jsou v úmyslu 
a můžete si Tablice vzíti, ač že toho dost máte." 

2. ledna 1813. „Uctivé díky za ífcešela. Vděčno mi, že 
jste se uvolil ještě k více zbírkám. Lindě mimo dialekty 
800 knih vytáhl. 

My ovšem se k němu rovnati nesmíme, ale mnohých 



111 



věcí u p. z práv etc. dokonce málo máme, nevím co Palk. 
učinil v té věci, an není — jurista. Mnohé umělé knížky 
nevyhnutelně musejí se ještě vytáhnouti, jako z přirozených 
věcí historie (Gostkova, Bartolomeid. etc.) o stavitelství (na 
které (?) i Dobr. pracoval) a j. Mám v ruce Bylinář Velesl. 
tam jest přemnoho dobrých slov! Nevím jak pilně Palk. je 
vytáhl? Kdyby jen psal, co míní! ještě nevím, nakloní-li 
se k tomu, aby se s námi spojil, a ne sám Slovníku 
vydati chtěl. 

Očekávám od něho denně psaní i nějakých knížek, též 
kalendářů několik. Já již pokusuji, quid valeant humeri, 
a srovnávám lit. A., kteréž Vám, až bude hotova, na ukázku 
poslati míním. Jest to perná, zdlouhavá, ač ne nepříjemná 
práce. 

28. ledna 1813. „Ta elegie na Durycha všecku citedlnost 
srdce mého zbudila, a přicházím sobě v té lexikografické 
práci jako vězeň na galejích, který by rád pouta roztrhna 
tak svobodně kráčel, tak kvítky zbíral jako jiní synové 
volnosti, jako Vy! třeba tak pěkných více nenašel jako Vy 
nacházíte . . . 

Rád, přerád bych vám ukázal Lit. A. Slovníka, již 
srovnávám, až na au, které snad pod u položím. P. Far. No- 
votný v Luštěnicích uvolil se také přispěti. 

Z strany Turecké kroniky prosím račte mi jedno 
neb druhé slovíčko napovědíti, abych se mohl podívati, zdaž 
jsem vejtahy z ní v mé materialie vepsal čili tak nešťastný 
byl a jich potratil." 

22. února 1813. „Pan Dobr. mi psal, že on spokojen 
jest tím, aby Palkovič (kterému se i dosti důvěřuje) Slovník 
sám vydal a pomocníky honoris caussa v předmluvě po- 
znamenal. Jestliže i Vy spokojeni jste, mně to též dobře, 
a rád mu postoupím té veliké práce a zabývati budu se 
příjemnější kterousi. Ale nemyslím, aby Pal. dříve 10ti let 
to vyhotovil při svém Týdenníku. — Teprve při srovnávání 
viděti, čeho se nedostává; hodí se, že jediné slovce, jediný 



112 



vejznam celé dni hledáním ujme. Z Turecké kroniky vejtahů 
vytažených nemám (bohužel!), ještě se podívám do všech 
koutů, kde by založeni leželi, abych Vám práce uspořil." 

1. dubna 1813. „Palkovič mi tedy lakonicky odpověděl 
takto: „Tedy Vašinci žádají, aby se Slovník od Společnosti 
vyhotovil! Toho mi velice líto; z té veliké věci tedy nic 
nebude." On tedy sám všecko vydati a udělati chce. Puch- 
mayer, kterýž s Něm. dílem jest již u Weit a brzo celý 
skončiti míní, myslí i také český vydati a sice prý se mnou 
společně, abych já vše srovnal a jemu poslal. Pomocníkům 
všem že podlé každého zasloužení chválu v předmluvě vy- 
staví. Já nevím co činiti. Jest tu jen o náklad, jinak by 
Puchmayer mně milejší byl než Palkovič." 

8. dubna 1813. „Za výtahy z Magd. P. děkuji přátelsky. 
Uvidím, co z toho Slovníku pojde. Já vždy ještě on pečuji, 
ač že mne k tak velikému dílu nestačí. Slušné i nám my- 
sliti s Hesiodem, že půl více jest nežli celé." 

9. června 1813. „Vaše starostlivost o Slovář mne velice 
těší, kýž by i jiných více tak smejšlelo! Nevím, co z toho 
všeho bude. Palkovič (jsa jinak svého zisku i cti tuze žá- 
dostivý) s těžkém s námi se spojí a sám věru nám zadosti 
neučiní. Ještě vždy nám to zůstává, chceme-li naší zbírkou 
jej oslaviti. — Puchmayer se uvoluje společně Slovník vy- 
dati. Jen se ještě mezi námi jedná o pořádek slov. On 
k lepší, já k pohodlnější straně lnu. Chce on dle Kosy 
vždy u kořene (radix) všecka po chodící etc. slovce klásti a 
na konci podlé abecedy všecko ještě spořádati odvolávaje 
se na hlavní text. Tak bychom tedy dvojí Slovník měli, 
neb raději chtěj íce něco najíti vždy (aspoň mnozí z násj 
dvakrát hledati musili, jako u p. Latinský Diet. Rescheliův 
neb Scapulae řecký. — Ovšem to Etymologu náramný prospěch 
jest, když celý sklad jednoho slova pohromadě má; ale což 
cizích slov, jako appellací etc. slušno-li docela odstraniti, bojím 
se, aby nám potom učedlníci novější všelikých potvorných 
forem a způsobů nenatvořili, jakž to v pravdě již i Slováci 
činí; nám jejich appellacie a jiné — ie protivněji zní. — Já 



113 



na vzor Linda bych volil pokračovati neb Schellera latinského 
vždy ovšem se odvolávaje na kořen. — Sul li mi není 
při ruce." 

2. srpna 1813. „S tím naším Slovářem to nechce z místa. 
Palkovič s žádným naprosto, nébrž toliko sám jej vydati 
míní, ostatně rád, co mu kdo dá, přijmouti chce. Puchmayer 
na tom stojí, aby se nejinak než podlé Rosy pokráčelo t. j. 
po kořenu hned derivata, composita etc. kladly a druhý 
Elenchus na konci přidal alfabetický. Já bych opět podlé 
Lindova nejraději (neb jako Šelerův latinský) chodil, proto 
že tak zřízen jest, že netřeba než jednou hledati a nalezne 
člověk i derivací etc. Až přijdete ke mně, (což buď jak buď 
brzo .učiniti musíte) více o tom rozmluvíme." 

24. září 1813. „Že jsem Dobrovského navštívil v Praze, 
nevím, psalli jsem Vám o tom. Dal mi Lindeho V. díl 
sebou (sic). Mám toho nyní tolik před rukama, že nevím 
kam s tím. Samému mně zvláště při professuře téměř nelze 
co velkého vyvésti, a tak pořád zoufám nad tím Slovářem. 
Kdyby jen ještě jeden byl mi na ruku, šlo by to veseleji. 
Druhé jest nemilo vždy jen jednoho způsobu práci konati a 
pravá oběť sebe samého. Vezmuli co mezi tím, jen že čtu 
noviny, již mi teskno o to hlavní. Posledně nevím, jak 
všech těch pánů smysly sjednotiti. Až mne navštívíte, více 
o tom porozmluvíme." 

30. list. 1813. „Vaše pěkná zbírka z užívání obecného 
mne převelmi těší, neboť to jest právě, čeho se nám nedo- 
stává. Já bohužel málo takového co nazbírati mohu a ne- 
budu míti (ač přijdeli to kdy k konci !) žádné jiné zásluhy 
kromě že jsem, co jiní nazbírali, opsal. Vyzlatinký! nejlépe 
cítíte nesnáz té práce, poněvadž jste již tak velkou její část 
podnikl. Co se mé snažnosti dotýká, ta sice posud neulevila, 
avšak tolik toho vidím před sebou, že konce dohlédnouti se 
nelze; vždy ještě na počátku býti se sobě zdám." 

23. března 1814. „Já nyní celý čas — přepisuji cedulky 
— a tak z jedné láhve do druhé přelévám sám nevěda, 
v které ta vodka zůstati má. Tím ujde čas a — věk." 

8 



114 



21. července 1814. „Já na Slovníku pořád sedím a nic 
vyseděti nemohu, tak to nekonečné jest. Nadto mne celého 
zmátli svým rozličným razením. Již po třetím plánu začínám 
a nemohu všem vhod; naposled přece jen dle abecedy po- 
kračovati budu." 

11. října 1814. „Možnéli Vám to B k Slovníku mi 
hodně brzy sebrati, prosím učiňte tak; já u bydla bydlím, 
nevěda jistě prvního vejznamu ; řekl bych, abyste mi přispěl, 
ale jest takových pochyb mnoho, až bude všecko hotovo, po 
tom bez toho ještě jednou Vaši dobroty požádám k přehlédnutí." 

29. pros. 1814. „Vy tedy tu trudnou slovářskou práci se 
mnou věrně sdělujete posílaje opět drahnou část výtahů, za 
něž Vám slušné díky vzkládám. Škoda, že ty názvy mlýnské 
dobropísemněji psány nejsou ..." „Časem Vy nějakou 
zbírku svých prací vydati musíte, na kterouž i nyní vždy 
myslete ; nejprve ale, prosím, svůj podíl na Slovníku celý učiňte." 

25. ledna 1815. „Za poslaná mi slovka mlynářská 
uctivě děkuji; ale žel mnohých užiti nemohu, protože jsou 
tuze daremně psána. Pro boha ! Možnáli věc, aby v Čechách 
kdo psal česky německou ortografií? Toť mi udělal někdo 
schválně, aby mi bolest v srdci zbudil; a kdož byl ten V 
Snad ne P. Hala? — tenť lépe psáti snad umí? Ubohý 
národ!!" — . . „Já literu Ch*) srovnal, a nyní Č rovnám; 
potom hned D vezmu; zatím jej (sic) do Vaší lásky a 
předběžné starosti poroučím. Pan Far. Novotný ještě 
neposlal lit B ani C. Já ale nebudu na žádného se ohle- 
dati a vždy o dokonání státi; kdo pomohl, ten pomohl: 
toho zásluha i čest, a dá bůh, i odplata. Budeli na 
odbyt, dokáži svým pomocníkům, že jsem poctivý muž; 
nebude-li — i nu! naší to vinou nebude a já rád tu oběť 
vlasti, třeba nevděčná byla, přináším. Od Vás nejmilejší 
posavad největší mi se pomoc stala a doufám, že i dodržíte." 

13. dubna 1815. „Můj počátek Slováře se Dobrovskému 
nelíbí pro dvě příčiny a) že tam jsou cizá slova, jenž mají 



*) Viděti, že Jungmann tehdy ještě ch kladl pod lit. C a že teprve 
při konečném rovnám slovníku položil ch za h. 






115 



býti zvlášť na zadu b) že se držím abecedy a ne kořenů. 
Půjdu tedy k sv. Janu do Prahy a pozvu tam i Puchmayera, 
abychom se konečně usnesli o všecko." 

1. července 1815. „Dobrovský, jak slyším, chce jakousi 
konkordancí Slovenských biblí (hle počátek Šlecerova Etymolo- 
gykona) vyhotoviti. Já bych Bohu děkoval, kdybychom jen 
zatím dobrý český Slovář měli; ale i ten nesnadný! Sám 
nemohu nic pracovati, maje slit. Č. posavad své milé i ne- 
milé zaměstknání ... Za cedulky Vám velice děkuji, a jsa 
jako pes jedno polykám po druhém koukám volaje: víc toho!" 

30. srpna 1815. „Za vysvětlení slovíček a cedulky nové 
slušné vám díky vzdávám. Dá Bůh, čím dále to lépe půjde, 
již částka od lit. D, ač malá posud, hotová proti liteře B 
lepší. — Ale ten výborný jazyk tak hojný jest, že nikdy ne- 
dojdem konce, bude celá ta práce naše jen — začátek." 

16. října 1815. „Vy jste vždy nejpilnější můj pomocník 
v slovařské té naší práci. P. Puchmayer maje lit. B již dlouhý 
čas ani nepíše, dostal-li ji čili nic, já od toho času již mnohem 
více sepsal než on prošel. Nadto zdá se, že k mému plánu 
abecednímu nikoli nepřistoupí; a nikdo jiného nežádá; byť 
pak i já celý jeho plán přijal, vždy by tuším svou váhavostí 
nám v cestě byl. Nebudeli ochotnější, vyvedeme sami co 
můžeme; ale myslím, že na Vás drahná část ještě přijde. Já 
zajisté tento čas ani písmena nepíši a snad celý první rok 
psáti moci nebudu, dokavad sobě nějaké víry nezjednám. 
Přišel jsem teprve k slovu: dlouhočekanlivý. Snad by 
to lépe ucházelo, kdyby jste (sic) Vy některé písmena 
skládati sobě oblíbili. Až mne v Praze navštívíte, o tom se 
dále usneseme." 

Toho stupně dospělo nekonečné dílo v době Litoměřické : 
i jest to zajisté náhoda plná významu, že práce slovníkářská, 
kterou si z Litoměřic odvážel co plod mnoholeté činnosti, 
sahala právě do slova: Dlouhočekanlivý.*) 



'*) Viz dodatky k této hlavě v příloze CC. 



8* 



Hlava desátá. 

Jungmann buditelem a rádcem literárním: J. Hájek, 
Jos. Kouble, Jan Tachecí; A. Marek, J. Vetešník. 

Jakkoli v Litoměřicích větším dílem již poněmčilých 
Jungmann byl vzdálen ohniska literárního a vlasteneckého, 
nebyl nikterak osamělý, ovšem pak tvořil si mocí ducha 
svého zvláštní kruh literární kolem sebe, jenž otáčeje se koleni 
něho jako slunce svého dostával od něho i světla i tepla 
i napomáhal vzdělávati roli literární žalostně zpustlou. 

Výše již dotkli jsme svata Jungmannova, Ignáce Hájka, 
jehož — ovšem nehojnou — činnost spisovatelskou, překlá- 
daní rozmluv Luciana Samosatenského a drobností z frančiny 
přičítáme hlavně působení Jungmannovu; ostatně však ne- 
jeví se, že by byl Hájek býval u věcech literárních a vlaste- 
neckých důvěrníkem svata svého, jenž ho v listech svých 
v podobných příčinách nejmenuje nikdy. 

Také druhý kolléga Jungmannův za posledních let Lito- 
měřických, Josef Kouble, učitel matematiky, byl dobrý Čech, 
ano psal i jadrně česky. Skládaje spis o přírodopise, jak 
tuším on první napsal na místě „historie přirozených věcí", 
utíkal se k Jungmannovi o radu v přemnohých nesnázích 
terminologických i tehdy, když Jungmann byl již v Praze. 
Však ani s ním nebyl, jak se zdá, Jungmann ve svazku 
důvěrnějším. 

Důvěrným rádcem Jungmannovým v Litoměřicích u věcech 
vlasteneckých byl — aspoň v druhé polovici doby této — 
Jan Tachecí (Tachezý). Narodiv se v Praze dne 14. února 
r. 1763. byl dne 31. srpna r. 1788 na kněžství posvěcen. 
Pobyv třináct let kaplanem v Kožlanech a jeden rok loká- 






117 



listou v Křiči jmenován byl od biskupa Litoměřického Vác- 
slava Leopolda Chlumčanského rytíře z Přestavlk r. 1802. 
sacellanem, sekretářem a bibliotékářem, r. 1804. stal se pro- 
řessorem biblického studium starého i nového zákona v Lito- 
měřicích, r. 1808. residentiálním kanovníkem Litoměřickým, 
r. 1816. diecesalním dozorcem nad školami, a zemřel v Lito- 
měřicích dne 31. července r. 1828. Jan Tachecí byl muž 
ducha čilého, učený a pracovitý. Jsa kanovníkem učil roku 
1812. denně po tři hodiny předmětům biblickým beze vší 
náhrady; později, když rozděleno studium biblické dvěma 
učitelům, vykládal nějaký čas písmo sv. starého zákona 
a učil nářečí arabskému, syrskému a chaldejskému.*) Tachecí 
byl i horlivý Cech, muž bedlivě si všímající příběhů časových, 
pilný čtenář novin i listů literárních, o kteréž se s Jung- 
mannem přátelsky sdílel. S ním radíval se Jungmann 
i o věci nejdůležitější, jakož vysvítá z listův jeho A. Mar- 
kovi; v jeho srdce vyléval i vlastenecké city, když jim bylo 
potřebí úlevy okamžité. Dávaje příteli Markovi věděti o po- 
lemice své s Uhlem dokládá, že se „nad jeho hanebnou 
brošurkou s Tachecím nemálo zlobil" ; po dlouhém uvažo- 
vání, má-li sbírky své na slovník dáti Palkoviči neb státi 
o vydání společné neb samostatné, oznamuje konečný úmysl 
svůj A. Markovi slovy: „Tak učiniti se mně i P. K. Tache- 
címu líbilo a vidělo." Také u věcech učených důvěřoval 
Jungmann Tachecímu; když A. Marek poslal český rukopis 
biblí, aby se přirovnal k textu rukopisu při kapitole Lito- 
měřické chovaného, odevzdal Jungmann biblí Markovu Ta- 
checímu, jehož potom „lístek" Markovi posílá (2. března 1812.) 
s doložením, že mu „nejlépe řekne, pokavad se jeho bible 
s zdejší českou v rukop. srovnává." Jungmann snažil se 
muže učeného a vlasteneckého přiměti i k činnosti literární, 
což se mu — měrou ovšem velmi skrovnou — i podařilo ; ozna- 



*) Z těchto zpráv o osobě Jana Tachecího děkujeme p. kanovníkovi 
J. Drbohlavovi v Litoměřicích; sepsal je ze spisňv při konsistoři 
Litoměřické chovaných p. František Prachenský, registrátor při 
tamější biskupské konsistoři. 



118 



mujeť v témž listu Markovi, že Tachecí „na jeho ponuknutí 
přeložil vypsání Vatikánského chrámu nebo vlastněji Osví- 
cení kříže tam obyčejné — někdy," k čemuž s tou myslí 
vlastenecky skromnou, jížto každý kamének na stavbu ná- 
rodní literatury jest drahocenDým, dodává: „Také podobné 
věci jsou dobré, když s vyšším duchem psány jsou jako 
tato." *) 

Paměti hodné jest a významné svědectví o tehdejších 
okolnostech literatury naší, co Jungmann k zprávě své o tomto 
novém spisovateli dále připojuje: „Nyní i grammatiku 
čte P. Tachecí." 

Účinnější a plodnější bylo působení Jungmannovo v mla- 
distvém kole spisovatelském, které sám si vychoval a které 
v činnosti své jeho pokynutím a radou rádo se zpravovalo. 
Jsou to jeho žáci v jazyku českém Josef Kramář, Fr. Veteš- 
ník a přede všemi Antonín Marek, nejmilejší a nejvroucnější 
přítel, ano měříme-li slovo to přísným měřídkem, přítel 
jeho jediný. 

Již v předposledním roce studií theologických A. Marek 
získal si přátelství Jungmannovo tou měrou, že ho Jung- 
mann o prázdninách r. 1807. v rodišti jeho Turnově na- 
vštívil a s ním u matky jeho několik dní příjemně trávil. 
List, kterýmžto Markovi a jeho „výborné Paní mateři za tu 
lásku a vlídnost, kterouž mu prokázala neznámému a neza- 
sloužilému co nejslušnější díky skládá", psaný dne 5. října 
1807. jest prvním článkem v korrespondencí čtyřicetileté, 
svědkyni věrného přátelství a neumdlévajícího přičinění Jung- 
mannova, aby přítele k vytrvalé práci na roli literární po- 



*) Překlad tento, jediný tuším plod literární činnosti Jana Tachecího 
na světlo vyšlý, vytištěn jest ve Vídenských Listech Hromádko- 
vých, č. 17. dne 26. srpna 1814. pod titulem: Osvětlený kříž 
na zelený čtvrtek v chrámu Vatikánském Sv. Petra 
v Ěímě; překladatel nepodepsal se, ale pod jednou poznámkou 
vytištěna jsou písmena J. T. K. L., t. j. Jan Tachecí kanovník 
Litoměřický. Za tento článek jest Tachecí i v seznamu spisovatelů 
v Hist. lit. č. 1825. 



119 



vzbuzoval a zápalu jeho šlechetnému nedal umu* líti. „Bal- 
ladujte, pište, shromažďujte," volá naň již v prvním listě 
a podobně ozývá se hlas Jungmannův i po mnohá léta všemi 
listy. O rok později, když A. Marek po ukončení studií 
odešel za kaplana do Rožďalovic, posílá mu obávaje se pa- 
trně, aby v návalu všedních prací a vzdálen jsa všeliké spo- 
lečnosti povzbuzující neodvrátil se od snah vlasteneckých, 
zvláště důtklivé vyzvání k dílu literárnímu: „Že pracovati 
budete, to již z zaslaného mi laskavě důkazu vidím, i do 
Vás se naději, kterýžto (bez pochleby řečeno bud) mne jak 
duchem tak i hnedle jazyka našeho milého známostí před- 
číte. K tomu mladosti a ohně a zvláště toho prospěchu 
když povážím, že s Cechy obcujete, já s špatnými toliko 
latiníky*) a Němci. — Nejen doufati, ale prositi se Vás 
úsilně opovažuji, by jste (sic) pro lásku k vlasti, pro svou 
vlastní oslavu tak pěkně založenou — a konečně pro naše 
přátelství, nad něž mi nic v světě sladšího a vzácnějšího není 
— všecku svou sílu vynaložil k tomu, aby jste (sic) podle 
jiných stavu a povolání svého povinností vždy něco Čechům 
k poučení a zvelebení psal ; překládaje i skládaje, jak k tomu 
chuť a srdce pokaždé Vás ponese. Že to nejmilejší učiníte, 
již mi ne naděje, ale jistota." Aby pak měl určitý úkol, 
jenž by činnost jeho stále podněcoval, prosí ho zvláště, by 
Hlasatele vzal do své starosti a vždy něco do něho P. Ne- 
jedlému posílal, nebo, prý, „to jemu již psal a připověděl 
na jeho snažnou o pomůcku žádost, že nemoha pro velmi 
důležité zanesení se pracemi jinými sám psáti, za sebe muže 
jiného postaví a ten muž že jest — Marek." Všeliké plody 
básnického péra Markova, ježto příteli a mistru posílají se, 
docházejí vřelé často nadšené pochvaly, k nížto když vidělo 
se přimísiti nějakou radu neb pokynutí, stává se vždy s tak 
jemnou opatrností, aby mladistvý básník nemohl nikterak 
pozbyti důvěry v síly své. „Vždy více o tom se přesvědčuji," 



*) Viděti, že té doby mužové ve školách ještě zcela latinských 
vzdělaní — ovšem již staršího pokolení — užívali i v rozmlou- 
vání jazyka latinského. 



120 



píše mu Jungmann dne 30. prosince 1808. „co jsem již dávno 
myslil i sem tam prořekl, že Čechům jediný pokvete 
Marek." O dvě léta později píše mu s zápalem téměř 
milencovým : „Kdykoli od Vás listu nějakého dostanu, ob- 
živlého se znovu cítím. Vy jste nyní má pobůdka! Kterak 
sličně píšete — ! několik řádků, které jsem hned očima 
zběhl, ručí mi, že to bude mistrovský Váš kus. . . . Nad 
Vás zlatinký nebylo a nebude! k Vám my ostatní brzo do 
školy půjdeme." A asi o rok později, když ho došel poe- 
tický list Markův,*) jenž zpomínaje elegicky blažených dob 
v Litoměřicích s Jungmannem zažilých vyzývá k mužné vy- 
trvalosti v těžkém díle, píše mu s opravdovým pohnutím 
mysli: což říci mám o listu poetickém? Ěeknu-li co myslím, 
kterak můj úsudek nazvete, an jste již ondy menší chválu 
přechvalou nazvali? To jedno pravím, že slzeje radostí hluboko 
do paměti nebo raději do srdce jsem sobě jej vložil a jist 
jsem, že nejednomu z našich dobrých vlastenců čtoucímu 
jej v Hlasateli podobnou rozkoš přinese. Již jste daleko 
přede mnou a můj věk a obstárnější duch Vás dohoniti všecku 
mi naději přejímá, a však ani sám nad sebou pro tak zda- 
řilé dílo radost nemáte, jako já mám nad Vámi." Přečet 
Markovu odu na Trosky píše mu týmiž takořka slovy : „Vaše 
oda na Trosky opět mi dosvědčuje, že jste mne daleko před- 
honil a jistě — první Čech jste." Nemenší pochvaly do- 
stalo se elegii na Durycha. „Ta elegie na Durycha všecku 
citedlnost srdce mého zbudila, přicházím sobě v té lexiko- 
grafické práci jako vězeň na galejích, který by rád pouta 
roztrhna tak svobodně kráčel, tak kvítky sbíral jako jiní 
synové zvolnosti, jako Vy! třeba tak pěkných více nenašel 
jako Vy nacházíte. Opět základ nesmrtedlnosti!" Jindy zase 
(8. dubna 1813.) dávaje příteli věděti, že jeden rým (rovno- 
sloh) v elegii jeho nelíbí se mu a že chtěl jej proměniti ozna- 
muje mu to těmito slovy: „Již jsem se pokoušel o jiný rovno- 



*) „Poslání Josefu Jungmannovi, vytištěné poprvé v Puchmayrově 
sbírce „Nové básně" r. 1814. na str. 116. 



121 



sloh, ale snáze Olimpickému Jupiteru nový prst vložiti než 
u Vás slovíčka změniti." Tu opět dodává mladistvému spi- 
sovateli důvěry a chuti k dílu uváděje mu na mysl pochvalné 
hlasy mužův na slovo vzatých. Tu mu píše, kterak kanovník 
Tachecí a děkan Hurdálek s radostí slyšeli rozmlouvati o jeho 
básních, tu opět, že Dobrovský „s potěšením" mu vypravo- 
val jeho chválu; jindy zase kterak horlivý vlastenec Brněnský 
Karafiát „kdykoli mu píše, vždy se po Markovi ptá." 

Mnohem mocnější a důtklivější bývalo pak slovo přítele 
staršího mladšímu, když v jeho listech znamenal stopy, že 
by horlivost a zanícenost jeho národní umdlévala aneb mysl 
jeho pohledem na smutné okolnosti a příhody časové skor- 
moucená jevila nějakou nedůvěru ve zdar věci vlastenské; 
tu dosahuje síly často biblické. Píšeť mu dne 30. prosince 
r. 1809. : „Ty smutné myšlénky, které Vás troudí, i mne 
stíhají. Durych, Pelzel, Procházka jsou tam; jediný Dobrov- 
ský mezi námi. Zatím pomněje na lidských věcí nestálost 
tím se kojím, že dokavad národ nepojde, vždy někdo k zvele- 
bení vlasti se narodí, ano právě ta smutná mužův tak výborných 
smrt mne více pamatuje, že již na nás dochází o vlast se 
starati. Když starý hospodář usne, mladý k domácnosti 
hleděti musí; že nemá té zkušenosti — což na tom! dobý- 
vej jí! — Na nás jest pořad, kdo z nás může, ten pra- 
cuj, abychom (možné-li) lepší vlasti dochovali 
potomkům, než námodpředkův zůstavena. Pojde- 
li vlast, ať jen za nás, okolo nás, dokud my saháme a sta- 
číme, nepojde. Vás tedy majícího vtip právě Český nic 
omluvena neučiní, jestli že vynakládati ho někdy ustanete." 

I byl učeň k radosti učiteli svému. Konal netoliko pilné 
služby při slovníku, z nichžto mistr nestačil takořka děko- 
vati, ale i plody jeho básnické dosahovaly brzo takové do- 
konalosti, že nade všecky tehdejší veršovce naše — jediného 
Puchmayera vyjímaje — značně se vznesl a vlasteneckou 
smělostí básní svých i samého Puchmayera převýšil. 
Tento zakladatel nového básnictví českého jest i tvůrcem 



122 



poesie naší politické ; on první šťastnou rukou sáhl v struny 
opěvaje hrozné neštěstí svírající srdce národu Českému ; ano 
nemáme do té chvíle mnoho básní, jichžto účinek rovnal 
by se Puchmayerově : „Jak žalostné jsme dočkali se chvíle." 
Ale Puchmayer obdivoval se veliké minulosti a kvílel nad žalost- 
nou přítomností; roušky zakrývající budoucnost neodvážil se 
odhrnouti a věstiti, co tam oko spatřovalo. Toho první odvá- 
žil se Antonín Marek. Jeho „poslání Josefovi Jungmannovi" 
jest nejodvážlivější od obnovení literatury po onu dobu tištěná 
báseň v jazyku českém; tu zní nám v udivené ucho již ne- 
toliko elegický bol ze zmizelých šťastnějších dob, tu slyšeti 
strašnou kletbu na kruté utiskovatele a s tváří na východ 
obrácenou věstiti strýzněnému národu doby slavnější. Před 
pěvcem Slávy Dcery zpíval nadšený Turnovan s nemenší 
vroucností a silou, ač nikoli s rovnou lahodou o společné 
matce Slavii, ano neostýchal se ukazovati radostně ahrdě 
k mocnému synu jejímu na východě jakožto strůjci lepší 
budoucnosti plemeni slovanskému. Byl i v tom Antonín 
Marek věrným hlasatelem Josefa Jungmanna. 

Věrným přítelem Antonína Marka a neméně horlivým 
ctitelem mistra svého byl František Vetešník, rodem ze Vtelna 
Jizerného. I on byl z oněch posluchačův bohosloví, které 
Jungmann roku 1807. jazyku českému vyučovati se jal, i on 
konal Jungmannovi práce pomocné při slovníku, i on probu- 
zen jest Jungmannem k citu a snažení národnímu, jakož to 
vyslovil prostě a srdečně v „Podlísce svému Jungmannovi" 
(v Listech Vídenských 20. dubna 1815.) Rovnaje se příteli 
Markovi vroucností citu a upřímností snah národních nedo- 
sahoval ho schopnostmi básnickými, z nichžto nevykvětlo 
leč několik básní nejvíce příležitých nevelké ceny, ač Jung- 
mann o baladě jeho Hněvsa z Stranová vyslovil se, že 
,. hodná bude a Vetešníkovi čest přinese," i může se poklá- 
dati za nejzdařilejší plod Vetešníkův veršem psaný. Oce- 
ňuje spravedlivě jeho vědomosti a schopnosti povzbuzoval 
ho Jungmann, jenž s ním prostřednictvím Markovým i přímo 
byl ve styku, k sepsání statistiky české, kterou, prý, 



123 



„P. Dobrovský již dávno vydati radí" a P. Vetešník „jest k ta- 
kovým věcem narozen." Tohoto vyzvání Vetešník jsa tehdy 
i nápotom vždy na malých místech bez nevyhnutelné k tomu 
větší bibliotéky nikdy nevykonal, ale byl i tehdy i v po- 
zdějších letech činným na poli literárním překládaje a vzdě- 
lávaje pojednání poučná a povídky zábavné, ježto Jungman- 
novi do Litoměřic posílával, aby je co do jazyka vybrousil. 
Hromádkovy Prvotiny pěkných umění (listy Vídenské) za- 
hrnují v sobě mnohý zanímavý plod jeho péra veršem i prosou. 
Nejedno jeho pojednání vydává svědectví o jeho smýšlení 
slovanském, jehožto vřelostí rovnal se i mistru i druhu svému. 
Po Markovi byl Vetešník z bývalých žáků Litoměřických 
nejblíže srdce Jungmannova, jenž v listech A. Markovi velmi 
často ho připomíná, jeho osudu vždy s srdečným účasten- 
stvím se doptává důvěrně jej Františkem nazývaje. 

O něco dále stál Josef Kramář, rodem z Vysokého, 
jenž zároveň druhům svým v Prvotinách Hromádkových ob- 
jevil se s básní příležitou, ač po ní jiných nevyšlo. V po- 
sledním roce pobytu Jungmannova v Litoměřicích pustil se 
Kramář do spisování knihy o obecném zeměpise, při čemž 
sobě žádal rady Jungmannovy zejména co do spisů českých 
z tohoto oboru, jížto se mu ochotně dostalo. I sepsal Kra- 
mář dílo zeměpisní, jemužto Jungmann již napřed ustanovil 
místo v malé „encyklopedii nauk" již v době Litoměřické 
mezi přátely přetřásané; ale spis tento nedočkal se nikdy 
vydání. V pozdější době literární činnost Kramářova zúplna 
ochabla. 

Zcela opačně vedl si Vácslav Kára, poslední z tohoto 
kruhu, jenž z mládí kromě pomoci Jungmannovi při slovníku 
poskytované nijak nejevil činnosti literární a teprve v pozd- 
ním věku jsa postaven u vysokém důstojenství při kapitole 
Litoměřické vzdělával literaturu církevní. Na poli literatury 
pěkné o nic nepokusil se. S Jungmannem osobně nejeví se, 
že by byl později býval ve spojení, s kruhem jeho literárním 
souvisel však přítelem Vetešníkem, jenž mu věnoval i báseň 
„V. Károvi, příchozímu z Litoměřic 29. května 1811." vy- 



124 



tištěnou v Hromádkových Prvotinách r. 1815. v č. 40., v nížto 
slovy vroucími připomíná i Jungmanna mluvě ku příteli: 
„Všecky miluješ, jimž ve vážnosti," 
Viď i muže milovného české ctnosti? 
Jeho všems dal pocelování. 
Měj si prv co srdce pocítilo, 
S Jungmannem jak ladně hovořilo: 
Toho v dílu mém buď seznání. 
Mezi vlastenecké chovance Jungmannovy počítati sluší 
mladistvého „Josefa Linku, bohoslova v L." jakož pode- 
psán jest pod básní: „Podnětové k útěše" v Prvotinách Hro- 
mádkových vytištěnou. Že Linka byl v literatuře české žákem 
Jungmannovým, viděti z listu A. Markovi dne 2. srpna 1813. 
psaného, v němž Jungmann vytýká dvě chyby v otisku té 
básně, jichžto poznati mohl jedině přirovnávaje rukopis k otisku. 
Lehkostí a obratností slohu předčí Linka nad ostatní básníky 
školy Litoměřické vyjímaje jediného Marka; pohříchu za- 
nikl mladý spisovatel za nedlouho ; Jungmann připomíná ho 
v seznamu spisovatelův českých r. 1825. co studujícího, 
z čehož soudíme, že studií theologických neukončil. 

Ti jsou spisovatelé vypěstovaní Jungmannem v době Li- 
toměřické, o nichžto smíme říci, že by bez jeho povzbuzení 
sotva kdy byli stali se vzdělavateli zpustlé role národní. 
Ale působení Jungmannovo sahalo již za doby Litoměřické 
po celé vlasti. Pověst, jížto si dobyl výtečnými překlady 
i články původními, vábila k němu i přespolní mladíky 
vyššího ducha, jimž pak tichý genius stal se milým rádcem 
v rozličných potřebách a vůdcem k dílu vlasteneckému. 
Mezi těmito klademe na prvním místě Vácslava Svobodu 
Navarovského, mladíka nevšedních schopností, jenž již v sedm- 
náctém roce objevil se na literárním zápasišti „v Hlasateli" 
(r. 1808.) i budil pěkné naděje, ježto později — rozptýliv 
činnost svou na různé věci titěrné a skládaje verše v třech 
jazycích*) — jen z malé části vyplnil. Z mládí jevil vsak 

*) Známo vůbec, že pěvec Slávy dcery „Čecha" Svobodu a „Němce" 
Schneidra (Karla Sudimíra) ostře kára pro „dvojjazyčnost", Svo- 



125 



horlivost tak unášející, že Jungmann dostav od A. Marka 
psaní jeho ku přečtení píše tomuto příteli svému dne 
16. srpna 1812. s radostí vlasteneckou: „Psaní P. Svobody 
s poděkováním vracuji, přece hle naděje jest, že i po nás 
budou mnozí smýšleti jakož jsme my smýšleli." Zjednav si 
takto přízeň Jungmannovu obrátil se k němu o pomoc při 
díle, které s počátku r. 1814. před se vzal, překládaní Lou- 
pežníků Schillerových ; poslaltě Jungmannovi „1. jednání do 
korrektury", kteréžto služby Jungmann pracemi ovšem nad 
míru zanesený nemohl mu vykonati i za tou příčinou, že 
„ještě tuze německy a nucené psal a tudy snáze bylo by 
to přeložiti než jeho přeložení zlepšiti." I do Prahy přestě- 
hovav se byl Jungmann ještě po několik let se Svobodou, 
tehdy professorem Jindřichohradeckým a později Malostran- 
ským v literárním přátelství, kteréžto však, když Svoboda 
očekávání zbuzeného nikterak nenaplňoval „Čechům sliboval 
a Němcům dával", zřejmě ochladlo. 

Z doby prvního nadšení vlasteneckého Svobodova po- 
chází báseň „k jmeninám milého vlastence Josefa Jungmanna" 
(v XXXXI. Listě Hromádkových Prvotin r. 1813). Třiceti- 
šestiřádková oda plýtvajíc obrazy mythologickými a neoby- 
čejnými slovy vyjadřuje přání: 

„O kýž dlouho ještě Čechům zpívá, 
Dlouho pravdy Božské símě sívá 
Věčně s námi dlí." 

Jest to první báseň blahopřejná, jížto Jungmann veřejně 
byl oslaven. 

Také Jan Evangelista Purkyně veden jest r. 1811. 
touhou vlasteneckou do Litoměřic, aby spatřil ušlechtilého 
vlastence, jenž právě tehdy vydaným překladem „Ztraceného 
Kaje" pověst svou znamenitě zvýšil. Čilá mysl mladistvého 
Libochovičana neubírala se tehdy ještě drahou, která jej 
později dovedla k nehynoucí slávě, nýbrž sbírala ještě med 



bodá však skládal verše netoliko české a německé, ale i latinské 
přeloživ výbor básní Schillerových veršem rýmovaným na jazyk 
latinský. 



126 



a vosk ze všech květin a všestranně vzdělaný jinoch uměl 
s krasocitým vykladačem Chateaubriandovým a Miltonovým 
mluviti o básnictví a filologii tak rozumně, že Jungmann velmi 
příznivě o něm soudil. Nebude nezanímavé čtenáři, položí- 
meli zde slova, která po tomto prvním setkání se Josef 
Jungmann, tehdy 381etý, napsal Janu Purkyni ještě ne- 
zúplna 241etém. „Před 5 dny," píše 12. září 1811. A. Markovi, 
„byl u mne jistý Půrky ně z Libochovic rodilý, pěstoun 
mladého Barona Hildebranda (sic) v Blatné etc, kterýžto 
byv v noviciátu Piaristském, odtud pak vyšed nejvíce ted 
s filologií se zanáší, a jakož slušno Slovanskou sobě oblíbil. 
Také do básnířství Českého se pustil a Idylly dětské, 
jakých prý ještě v žádném jazyku zkušeno, některé složil; 
ostatně z rozprávění viděti, že se dosti hluboko v Etymo- 
logii jak vůbec, tak slovanskou zabral. Ten měl nad Vašimi 
Výrazy*) převelikou radost. Nejedlého řeč se mu zdá tuze 
obecná neb sprostá pro poesii, Puchmayera ale a Palkoviče 
chválí, i se mnou prý spokojen jest, což ovšem přidal pro 
zdvořilost, an u mne byl." **) 



*) Výrazy svrchované nevrlosti (dle Kotzebue) báseň nejprudší bol 

světový mocně vyjadřující, Markem jadrně přeložená. 
**) Viz přílohu CC. 



Hlava jedenáctá. 

Styky Jungmannovy se spisovateli a jinými vlastenci 

československými v době Litoměřické. 

„Česká společnost". 

Český život literární byl s počátku našeho století tak 
chudý a neutěšený, že řídcí „vlastenci" jsouce se všech 
stran obklíčeni živly buď nepřátelskými neb — to arci 
mnohem častěji — nevšímavými a tupými tím vřeleji a 
upřímněji lnuli k sobě činíce takořka jedinou rodinu, v nížto 
časem sice bývaly rozličné spory, sváry a nedorozumění, 
ale v nížto cit a smysl společného úkolu držel vrch nade 
všemi malichernými příčinami rozmíšek a roztržek. Důvěrně 
radívali se přední spisovatelé té doby o všeliké práce své, 
sílíce se vzájemně vlasteneckými dopisy a jsouce druh druhu 
i zasílatelem knih i knihkupcem. 

Ohniskem života jak literárního tak vlasteneckého vůbec 
byla jako vždy Praha, ale venkov měl té doby mnohem 
více váhy proti ní než kdy před tím a potom. Faustin Pro- 
cházka, Josef Dobrovský a Jan Nejedlý dodávali Praze 
důležitosti, jížto se nižádné druhé místo rovnat! nemohlo ; ale 
celá nová škola básnická byla mimo Prahu, Puchmayer a 
Vojtěch Nejedlý farářovali na malých místech a Hněvkovský 
pracoval v kanceláři v městečkách Planici a Žebráce. Na 
východě učinil čilý Liboslav Ziegler nepatrnou vesnici horskou 
Dobřany na čas útulkem skromné Musy české : mladistvý 
pěvec Vznešenosti přírody, Milota Zdirad Polák, plodný Si- 
lorad Patrčka a pilný mladý kněz Mirovít Král užili tam 
utěšených chvil s vlasteneckým hostitelem i roznesli pověst 



128 



neznámé před tím dědiny daleko široko: s jakousi hrdostí 
Patrčka i Král podepsali se pod básněmi složenými : „Y Do- 
břanech psal."*) 

Jeden z nejhorlivějších a nejrozumnějších činitelů té 
doby, Eautenkranc, působil v okolí Kutnohorském, v Nových 
Dvorech a Sedlci. Morava honosila se tehdy dvěma zvláště 
muži, krasocitým piaristou Dominikem Kinským v Brně a 
plodným veršovcem Gallašem, ježto Slovensko mohlo uká- 
zati rovněž k dvěma synům, kteří i ryzým, jadrným slohem 
i plodností spisovatelskou i usilovným snažením stáli dů- 
stojně po boku i nejlepším spisovatelům v Čechách zrozeným 
a žijícím: Bohuslavu Tablicovi a Jiřímu Palkoviči. Kostelní 
Moravce dobyly si Tablicem pověsti podobné k Dobřanům. 

Kromě zemí jazyka československého byla pak i Vídeň 
na několik let povýšena za jakési ohnisko snah českých 
novinářskou činností Hromádkovou. 

Se všemi téměř těmito ohnisky vlasteneckými byl 
Jungmann, sám tvůrce a hlava školy Litoměřické, v přátel- 
ském stýkání se. Nejživěji ovšem dopisoval si s Prahou a 
to s hlavním tehdy činitelem na literární roli, s Janem Ne- 
jedlým. Již r. 1804. vyzývaje spisovatelstvo české k sou- 
kromému hlasování o prosodii, jímž by se rozhodlo, máli 
zakládati se na přízvuku či na časomíře, Jungmann učinil 
J. Nejedlého prostředníkem všeho zasílaní v této věci; vy- 
dávaní Hlasatele od r. 1806. do 1808. způsobilo ještě užší 
spojení horlivého spolupracovníka s redaktorem, jakož zase 
Jungmann vydávaje „Ztracený ráj", žádal i dostával rady 
J. Nejedlého, jehož prostřednictvím též po smrti Faustina 
Procházky zjednal si drahocenné materialie k slovníku po 
něm pozůstalé. 

Kromě Nejedlého nedopisoval si Jungmann obyčejně s ni- 
žádným ze spisovatelů Pražských, ani s bratrem svým An- 
tonínem nezdá se, že by si byl psával často, jakkoli v pří- 
činách nahodilých užíval přátelských jeho služeb. **) 

*) Viz Prvotiny pěkných umění r. 1814. č. 3. a 11. 
**) V literární pozůstalosti Jungmannově nalézá se jediný list bratra 



129 



Zvláštní bylo v době Litoměřické spojení Jungmannovo 
s Dobrovským. Ačkoli si nedopisovali, *) dovídal se od 
něho zanímavých novinek literárních z Prahy i z ostatního 
světa slovanského při návštěvách, které činíval Dobrovský 
starému příteli svému, Josefu Hurdálkovi, děkanu kapitol- 
nímu, později biskupu Litoměřickému ; od něho dostával i za- 
nímavých knih jinoslovanských, jeho prostřednictvím vešel 
již v Litoměřicích v jakýsi svazek literární i s proslulým 
lexikografem polským Lindem, jenž mu poslal darem slovník 
svůj žádaje ho, aby mu činil poznámky o věcech, které by 
potřebovaly opravy. Může se říci, že v době Litoměřické 
Jungmann se světem slovanským spojen byl hlavně prostřed- 
kem J. Dobrovského. 

Kromě Prahy byl Jungmann ve spojení zejména s Puch- 
mayerem, Hněvkovským a Eautenkrancem. Puchmayerovi 
konal v okolí Litoměřickém již v prvních letech služby knih- 
kupecké, jakož svědčí zápisky činěné; ale nebylo stálého 
spojení mezi nimi. Příležité poznámky Jungmannovy v listech 
A. Markovi o Puchmayerovi prohozené dokazují, že Jungmann 
ceně vysoko schopnosti Puchmayerovy neměl rovné důvěry 
v jeho vlasteneckou snaživost. Píšeť dne 29. prosince 1810. 
A. Markovi, jehož povzbuzuje k činnosti spisovatelské: 

„Ať řeknu vpravdě, Puch mír mohl býti nejvýbornější, 
ale co farářem a děkanem jest, zdá se býti jeden z mnohých," 
k čemuž ovšem spravedlivě přidává: „Nejedlý J. a Hněv- 
kovský jsou naprosto právníci." Dověděv se od Hněvkovského, 
že navštíviv Puchmayera minulý týden nalezl jej při opra- 
vování lit. S slovníka německého a že mu i sbírky k če- 
skému ukázal, vyslovuje naději dne 2. března r. 1812: „Zdá 



jeho Antonína, psaný dne 28. listopadu 1812., jímž Josefovi dává 
věděti, že se mu narodila dcera a děkuje zároveň za mest od 
něho darem poslaný. Pravopis listu tohoto psaného více než rok 
po vydání „Ztraceného ráje" jest dostatečným výkladem, proč 
Antonín J. nebyl tomuto dílu dobrým kerrektorem. 
*) Jediný list Jos. Dobrovského Jungmannovi týkající se slovníku 
jest výše uveden. 

9 



130 



se, že z nova Puchmír probuzený více neustane." Ale za 
nedlouho dne 8. prosince r. 1812. píše opět předešlým způ- 
sobem: „Puchmayer příliš váhavý jest, a jak nejnověji slyšeti, 
lakomství se celý oddal! Věřím tomu, jinak nepochopuji, 
proč by pátého dílu básní ne sám vydal, ale od P. Nej. 
vydati nechal (sic). Což by mu to uškodilo, aby na se za 
tolik let opět na skrovnou knížku outraty vzal!" Ale přes 
takové pochybnosti Jungmann jest po třech měsících ochoten 
spojiti se s ním k sepsání slovníku i vážil jeho radu o vě- 
cech jazykových nejvíce jediného toliko mistra Dobrovského 
vyjímaje. 

Také s básníkem Děvína, Sebastianem Hněvkovským 
Jungmann, ač toliko zřídka, dopisoval si, ano zdá se, že mu 
ze čtyř hlavních údů školy Puchmayerovy — čítaje k nim 
i J. Nejedlého — Hněvkovský byl osobně nejmilejší. Jak- 
koli po celou dobu Litoměřickou jenom dvakrát zmiňuje se 
o listech od Hněvkovského, jeví se poměr mezi nimi dosti 
důvěrný i z té okolnosti, že Hněvkovského strejc as půl 
léta byl u Jungmanna v Litoměřicích, což pokládati sluší za 
zvláštní důkaz přátelské ochoty se strany Jungmannovy, po- 
něvadž nemíval strávníků v bytu svém. Také velmi příznivé 
mínění vyslovené v polemice proti Bohemariusovi (Prvot. pěk. 
um. list 47.) o Hněvkovském co básníku může se do jisté 
míry přičísti přátelské jeho náklonnosti; mluvě o prost o- 
národnosti v literatuře píše tam Jungmann: „Jest to 
zvláštní dar, kterým se jako v každém národě některé perly 
tak n. p. u němců Burger, Miller, ba i — cokoli proti tomu 
psal, sám Šiller v svých ballaclách rozkošných zaskvívá. 
Tím darem i náš Hněvkovský nesmrtelným se 
stan e." 

Různost mínění o základech prosodie, ježto je učinila 
literárními protivníky, objevila se příkře teprv později. 

Kromě spisovatelův v Čechách žijících byli v době Lito- 
měřické zvláště oba Slováci tehdy na poli literárním v po- 
předí činní, Jiří Palkovič a Bohuslav Tablic s Jungmanuem 
v dopisování dosti živém. Ano můžeme říci, že Jungmann 



131 



se zvláštním zalíbením mluvívá o těchto mužích, nejednou 
i za vzor je představuje v listech mladistvému příteli Ant. 
Markovi. Dávaje mu dne 5. července 1810. zprávu, že 
„v Uhřích již opět jedna společnost na živě," že „dne 16. máje 
držela první sezení v Kostelních Moravcích, praeses její že 
jest Lonich, sekretář a snad i původce Tablic," že „usta- 
noven od společnosti za professora gramm. a literát, prof. 
Royko v Šťávnici na gymnasium" táže se radostně: „Co 
říkáte těm dobrým Slovákům?" 

První, s nímž na Slovensku vešel Jungmann v literární 
dopisování, byl Palkovič, *) nebo již r. 1808. dne 30. prosince 
píše A. Markovi, že mu Palkovič nedávno psal, odkud zá- 
roveň jakož i z pozdějších listů A. Markovi psaných viděti, 
že Jungmann tehdy již i Palkovičovi konal služby přátelské 
prodávaje exempláře spisů jeho sobě zaslané. Vyslovuje 
i upřímnou starost o něj u válce r. 1809., v nížto lid Napo- 
leonův opanovav Vídeň obsadil i Prešpurk, v listě 30. pros. 
1809. A. Markovi: „Z Prešpurku ještě nemám známosti, jak 
se vedlo ubohému Palkovičovi, když tam byl nepřítel. — 
Příteli, ten muž jest výborný a neúnavný." Kterak brzo 
po tom, s jara r. 1810. literární přátelé jali se jednati spolu 
o sepsání slovníku a kterak neshoda v zásadách při tom na 
jevo vyšlá zvrátila prvotní úmysl Jungmannův pomáhati zá- 
sobami svými Palkovičovi, výše jsme vyložili. Však ani 
tímto skutkem, jenž ovšem poněkud uvolnil obapolné svazky, 
nebylo spojení jejich literární nikterak přetrženo; nebo dne 
1. července 1815. Jungmann dává věděti A. Markovi, že 
mu „psal Palkovič stížnost nad těmi novotami v dobropíseb- 
nosti; Slováci, prý, nikoli od bratrské neodstoupí. On v tom 
konečnou zkázu našeho jazyka viděti chce a i na Dobrov- 
ského se mrzí, že svou grammatikou nedoukům příčinu dal 
k podobné roztržce." Ani toto druhé objevení se různého 
mínění nemohlo roztrhati starých svazkův, ježto té doby 



*) Po hříchu nezachovalo se v literární pozůstalosti Jungmannově 
ani jediného listu Palkovičova ani Tablicova. 



132 



Jungmann, jakkoli uznával v pravopise změnu Dobrovským 
navrženou za oprávněnou, nepokládal jí nikterak za důleži- 
tou, jak v témž listě příteli vykládá. „Já mu to poněkud 
vyvraceti snažil se, ač i mně to ou nikoli se nelíbí; ale ne 
že nové, nébrž že neetymologické jest, an bych proti i po 
s, c, z svým místem nežehral; toliko to mi nemilo, že ne- 
jsa (sic) posud to pravidlo upevněno a obmezeno, mnohé 
snadno přes meze vodí k p. Hromádku. Abych řekl, 
jakž jsem i Palkovičovi psal a jak smýšlím, vše to jsou 
titěrky. Bohdejž bychom jen v bratrské orthografii bo- 
hatou a váženou doma i vně literaturu měli."*) Důkazem 
pak skutečným, že Jungmann té doby Palkovičovi přál, jest 
zpráva v témž listě podaná, „že poslal Palkovičovi (do Týden- 
níka) od Koubleho kousek z přírodopisu neb tak ne- 
pravě řečené historie přirozených věcí." A že ani Palkovič 
nepozbyl důvěry v Jungmanna vida, že se s ním co do pra- 
vopisu zúplna nesrovnává, ukazuje jednání jeho při 
vydávaní slovníku, ježto požádal Jungmanna, aby zpravo- 
val Vydávaní jeho slovníku v Praze, jakož oznamuje dne 
21. listopadu 1817. v č. 46. Týdenníka čtenářům, že „slov- 
ník netiskne se zde v Prešpurku, jakž se nadál, ale v Praze 
pod zprávou vysoce učeného pána prof. Jozefa Jungmanna." 
Teprve po mnohých letech (po r. 1828.) obnovený spor 
o pravopis, náruživostmi osobními ztrpčený, roztrhl konečně 
starý svazek přátelství literárního i svedl ctihodného sice 
Palkoviče k užívaní zbraně, jížto se vždy jindy svědomitě 
vystříhal. 

Velmi záhy Jungmann začal dopisovati sobě i s Ta- 
blicem, jakož vysvítá z listu A. Markovi dne 5. prosince 
r. 1809 : „Tablicovi nemohu psáti, ani on mně, dokud z Vídně 
Francouzi docela nebudou." Zanímavější jest o něm zmínka 
v listě dne 25. ledna 1815: „Tablic Vás pozdravuje; psal 
mi, abych mu zprávu dal o tom, co se děje v Čechách. Já 



*) Zevrubněji vylíčeno bude tehdejší mínění Jungmannovo o pravo- 
pise v souvislosti v době Pražské. 



133 



mnoho sice slyšel o tom, co ten neb onen dělati 
chce; ale o tom, co kdo udělal, velmi málo .... Víteli 
Vy něco potěšitedlného, napište mi to asi mezi třemi nedě- 
lemi, abych toho Tablicovi podati mohl. On tu naši zprávu 
v zasezení společnosti Šťávnické, kteréž připadne na počátek 
máje (dvakrát v roce) veřejně čísti míní. Hle! tento ubohý 
pastor*) společnost zřídil, která se od r. 1800. udržuje a 
více a více prospívá. Každý oud složil 10 fl. a tak mají 
jistinku, z které živí aspoň z částky professora (Royko nyní) 
českého a i na kněh vydávání dílek obracují!" — Že se 
Tablicovi dostalo žádaných zpráv z Čech, viděti z listu 
16. října 1815., kde Jungmann píše Markovi: „Mně též psal 
p. Tablic poděkování za zprávy jemu dané; až budu míti 
po chvíli, odpovím jemu a snad také k jich společnosti při- 
stoupím, abyste Vy samotný z Čechů mezi nimi nebyli." 
K čemuž pak přidává významné vzdechnutí: „Kdyby jen ti 
lidé mezi sebou svorni byli! Tablic žehrá na Palkoviče a 
ten na onoho; ale Palk. zdá se býti příliš svůj." 

I později dopisoval si Jungmann příležitě s Tablicem, ač 
nezdá se, že by bylo dopisování jejich bývalo zvláště živé. 

Nemalou zanímavost měly by dopisy Jungmannovy Jo- 
sefu Mil. Rautenkrancovi v příčině české společnosti 
okolo r. 1810. činěné, o nichž dovídáme se toliko z listův 
k Ant. Markovi. 

Již v posledním desetiletí osmnáctého věku pomýšleli 
přední spisovatelé čeští na založení společnosti jakési lite- 
rární, jejímžto úkolem bylo by vzdělávání a rozšiřování ja- 
zyka, zvláště pak sepsání úplného slovníku českého; první 
stopu úmyslu takového nalezli jsme v listě Pelzlově V. Zlo- 
bickému dne 13. října r. 1791; ale list téhož o devět let 
později dne 31. července r. 1800. psaný**) svědčí, že za ten 



*) Tablic nebyl ubohým pastorem, an po něm zůstalo asi 50.000 zl., 
kteréž po něm dědili pouzí Maďaři. Za to dostalo se mu ostrého 
pokáraní v znělce 432. Slávy dcery i v „Výkladu" k ní (vyd. 1832). 

**) List Pelzlův Zlobickému 13. října 1791. praví: „Man ist hier ge- 



134 

čas ničeho v té přičíně nestalo se, ačkoli tehdy duší všeho 
jednání byl nejúčinlivější a nejobratnější spisovatel té doby 
Václav M. Kramerius a největší učenec Josef Dobrovský do- 
dával věci jménem svým lesku. *) 

Za dalších devět let nehnula se věc ani z místa. Tu 
se myšlénka vyskytuje opět v listech Jungmannových ; 
z týchž listův viděti, že Jungmann v té příčině byl jen ve- 
dlejším činitelem. Poprvé děje se zmínka o české společnosti 
v listě Jungmannově A. Markovi dne 30. prosince r. 1809. 
A. Marek pokládal tehdy brzké zřízení společnosti za 
tak jisté, že na ni poslal Jungmannovi 20 zl. z polovice 
svých a z polovice Vetešníkových. Jungmann dosvědčuje 
mu, že ho peníze došly, připomínaje tehdejší rozviklanosti 
státních financí jako překážky velmi důležité. „Zatím, poně- 
vadž ještě tuze brzo jest, nebo dokud se neusadí běh peněžný, 
kam jisto bude jistinu tak svatou uložiti? Komu nyní 
víra, jestliže i Řízení k ní nestojí? Pročež napíši ovšem 
k svému místu o tom Vašem dárku i onom P. Vetešníka 
tolikéž obsahujícím, ale zatím je u sebe ponechám, až se 
vyjasní docela nebe a slunce prosvititi bude moci. Vám pak tímto 
psaním quituji formaliter, že jsem 20 fl. k dotčené příčině 
od Vás obdržel, jichžto v nejhorším případu t. j. kdyby se 
úsilí těch dobrých Čechův v nivec rozplynulo, ode mne s po- 
ctivostí zpět obdržíte, ano i kdyby potřeba bylo, od mých 
dědicův — protož i moje manželka o tom jest zpravena. 
Budu Vám snad brzo něco více o té společnosti psáti." 

Kdo by byli ti „dobří Čechové," kteří o založení spo- 
lečnosti té doby usilovali, Jungmann v rozličných listech A. 



sonnen eine czecliische Gesellschaft zu errichten, die zuř Absicht 
liaben soli die Verbreitung und Ausbilduug der bókmischen 
Sprache und die zu stand Bringung eines vollstáudigen bóhmi- 
schen Lexici." V listě dne 31. července 1800. praví to téméř 
týmiž slovy (viz str. 64. Pozn.) 
*) O zanímavé věci té posud nemnoho známo; sám nejbedlivější 
badatel A. Rybička nezmiňuje se v životopisech V. Krameriusa 
a J. Rautenkrance o činnosti jejich v této příčině. 



135 



Markovi příležitě vypravuje. Hlavní v celé příčině osobou 
byl dle listů Jungmannových A. Markovi patrně Josef Milo- 
slav Rautenkranc; jemu, ač sním sice nebyl ve spojení, 
Jungmann o tom před jinými píše, od něho očekává určité 
zprávy, jak se věci daří, na něj i hněvá se, že žádaných 
novin dlouho neposílá. Píšeť dne 18. dubna 1810. Markovi: 
„Společnost ještě nemá zniku. Nejedlý (který žel! více 
advokát než literator jest) předstírá to, že jich málo v Praze, 
an prý Tomsa a Rulík k tomu se nehodí. Bude psáti co 
nejdříve Rautenkrancovi a Puchmayerovi, abychom aspoň 
založili společnost dopisující (société correspondante). — 
Jest tu jen o dobrý plán." Po třech měsících věc stojí na 
starém místě, an Jungmann v listě 5. července touží: „Rau- 
tenkranc mi nic o tom nepíše ! Hanba nám Čechům, že tak 
všecko váhavě jde!" 

Kromě Rautenkrance byli, jak z listův Jungmannových 
vysvítá, zvláště tři horliví vlastenci nespisující, ježto o 
zřízení společnosti usilovali. Byli to zejména již dříve do- 
tčení mecenášové „Ztraceného ráje" Berger a Karafiát 
a sice nepovědomý setník Benedetti rodem z Pardubic. 
O Karafiátovi píše Jungmann v té příčině Markovi dne 
5. července 1810.: „Onehdy jsem Karafiátovi do Brna o 
Vás tak mnoho psal, jak jsem věděl; on jest Slovan 
málo kterému podobný: sám, jak praví, neumí dobře česky, 
ale předraze sobě dobré češtiny váží. Chce nyní, jakož 
udělal s Miltonem mým, tak udělati s Ottokarem V. Ne- 
jedlého, kterému za 200 fl. exem. ujistí a koupiv je Preš- 
purské stolici daruje. Žaluje na zdlouhavost Nejedlého 
s Hlasatelem a kupuje vše, co jest Slovanského i stojí se 
všemi skoro v Uhřích a v Moravě učenými v dopisování. 
On jest jeden z hlavních osob, které se o vzniknutí té naší 
společnosti starají; dejž Bůh, aby brzo to bylo!" O Berg- 
nerovi zmiňuje se v té příčině později, dne 30. srpna 1815. 
„Bergner byv u mne Vás pozdravuje a v zimě navštíviti 
míní. On žádá přijíti ad latus Gubernialnímu Radě in coni- 
mercialibus a dosáhne-li toho, bude na vždy v Praze bytem 



136 



a pak se vznaměřil konečně zaraziti společnost Českou, ku 
které snadno prý dovolení ve Vídni získá, o čemž i s Vámi 
promluviti chce." Naděje Bergnerova, že by se mu dostalo 
úřadu v Praze, sklamalajej, aniž víme, činil-li nějaké kroky, 
aby si vymohl slibované a důvěrně očekávané dovolení 
čili nic. 

O Benedettim zmiňuje se Jungmann dne 10. dubna 1810. : 
„Rád bych Vás potěšil bližší zprávou o společnosti, ale 
nevím posud nic, než že ve Vídni několik se jich o ni ujímá, 
zvláště setník Benedetti (z Pardubic), který zbírku za- 
razil." 

Dle slov Jungmannových v rozličných listech tuto uve- 
dených měla míti společnost dvojí účel, jeden literární, 
druhý nakladatelský. Že měla býti i rázu literárního, viděti 
jednak ze slov J. Nejedlého, že jest spisovatelův v Praze 
málo a že Tomsa a Rulík k tomu se nehodí; také z toho 
vychází vyšší účel společnosti zamýšlené na jevo, že by 
v nejhorším případě Jungmann přijal za vděk i takovou spo- 
lečností, která by aspoň vydávala knihy; píše v listě častěji 
připomenutém dne 5. července r. 1810. ukázav k společnosti 
Šťávnické: „Hle tu by mohl pan Čebiš něco dobrého půso- 
biti, kdyby k společnosti České nápomoci chtěl, nebude-li 
jiná, aspoň ta se přece stluče, která z úroku jistiny (dobře 
opatřené) knihy vydávati by mohla, zvláště denník nějaký, 
třeba jen Hlasatele dále, však když řádně vycházeti bude 
a laciněji se dáti moci bude, také dobrý bude!" 

Máme tu základní myšlénku „Matice" světle vyslovenou 
i s „denníkem" — časopisem českého museum! 

F. Č eb i š výše připomenutý j evil v příčině společnosti 
jakousi činnost, ač neumíme pověděti jakou. František Čebiš 
byl bohatý měšťan Turnovský a seznámil se s Jungmannem 
prostředkem krajana svého A. Marka. I on pomýšlel na 
založení společnosti, jejížto povahy však nelze poznati ze 
stručné o ní zmínky, ač musila bud míti do sebe ráz po- 
někud smělý neb Jungmann o ní dověděl se v nešťastné 
nějaké chvíli. Nebo ačkoli tou dobou o založení společnosti 






137 



s nemalým zalíbením psával a celou věc pokládal za tak 
jistou, že mladistvé přátely vybízel ku pomoci a jejich peníz 
společnosti věnovaný k sobě přijal té patrně jsa naděje, že 
co nevidět společnost bude zřízena, měl myšlénku Čebišovu 
za velmi nesnadnou ku provedení, ano téměř ji zamítal. 
„Co píšete o P. Čebiši," praví v listu A. Markovi nedato- 
vaném , *) „líbí se mi, jakož všecka snažnost toho vý- 
borného muže; ale tu myšlénku již Pekl měl, i se o to 
jednalo, ale Rakouská HeBJía.na toho nikdy nedopustí. Čechům 
ničeho nezbývá, než aby podtají, necitedlno všemožně hleděli 
zachovati národ na budoucí časy, jichž věk tento přinésti 
chtít se zdál, ale teprve jiný další přinésti musí!" 

Světí eji ještě vyjadřuje myšlénku svou Jungmann listem 
5. července r. 1810. : „Výborně pravíte, že nám to k lepšímu 
an nás Bjiajja 3a Hínn,e drží. Bene vixit, qui bene latuit! 
Tím samým jsem Vám psal, aby p. Čebiš do hnízda vo- 
sího nepíchal, ale raději, můželi co, podtají a nepatrně vlasti 
České napomáhal, a tak my všickni dělejme! Dobrého nám 
a vlasti nikdo z BhjjhIj neporučí." 

Zatím společnost ani v nejkrotší podobě nestala se 
skutkem a Jungmann, jenž v prosinci r. 1809. přijal ochotně 
peníz účelům jejím věnovaný na schování, vrací jej dne 11. 
dubna r. 1811. příteli svému: „O Společnosti Rauten- 
kranc nic nepíše, Vaše peníze u mne zahálejí, pročež po- 



*) List pochází patrně z doby mezi 10. dub. a 5. červencem 
r. 1810., nebo v něm Jungmann praví, že „nyní jeho hlavní práce 
jest opisování slováře P. Procházky." „Slovář" ten pak obdržel 
nedlouho před 10. dubnem; ještě v listě dne 17. dubna 1810. 
oznamuje příteli, že jej od Nejedlého dostal, ale nezmiňuje se, 
že by jej již opisoval; v listě pak dne 5. července roku 1810. 
Jungmann již odpovídá k nějakým námitkám, které přítel Marek 
proti jeho zdání v listu nedatovaném vyslovenému pronesl. Jakož 
pak Jungmann již listem 30. prosince r. 1809. dosvědčuje vděčně, 
že přijal od Marka 20 zl. „na pomůcku společnosti české," jest 
viděti zřejmě, že pochybnosti proti záměru Čebišovu vyslovil 
v době, kdy myšlénku „české společnosti" horlivě schvaloval. 



138 

sílám jich zpět, až přijde čas, můžete dělati, co se Vám 
zlíbí." 

Zkušenosti od půl druhého roku nabyté poučily ho, že 
naděje, kterou měl před tím za velmi blízkou, nebude 
snadno skutkem; i bylo potřebí opravdu ještě dvaceti let T 
než tato myšlénka tělem učiněna jest. 



Hlava dvanáctá. 

Jungmann stopuje věci veřejné. Smýšlení jeho po- 
litické. Smýšlení slovanské. Styky jeho s vojskem 
ruským r. 1812. 

Jako si všímal Jungmann s napjatou bedlivostí a vroucím 
citem domácích věcí českých, sám rukou obratnou i pevnou 
časem sahaje v rozvoj tehdejších chudých příběhů našich 
domácích: rovněž pozorně, ano s myslí často rozechvělou 
stopoval události světové, ježto za mladších jeho let otřá- 
saly Evropou a několikráte přibližovaly se i k vlasti české, 
ač přímo . dotýkaly se toliko její obruby. Zejména události 
války r. 1809., úžasný obrat nájezdu Napoleonova do Rus 
a krutý zápas celé Evropy r. 1813., jenž přímo zasahoval 
i do krajiny Litoměřické a na chvíli tichý příbytek jeho 
naplnil vřavou válečnou, zbudily nejvroucnější jeho účasten- 
ství nutíce jej ku přemítání o následcích světoborných 
těchto událostí. 

Hlediště, s něhož Jungmann díval se celému rozvoji 
věcí veřejných, bylo čistě slovanské; cokoli se dělo na 
poli válečném neb diplomatickém, jediná jeho myšlénka byla 
vždy, kterak prospívati bude Slovanům. 

Mohutné Slovanstvo bylo mu nejjistějším rukojemstvím, 
že i národ Český unikne konečně útrap jej svírajících. 

Stanovisko jeho české jest pevně založeno na širokém 
základě slovanském a nemůže s ním nikdy dostati se 
v rozpor; a jakkoli beznadějné jsou mu věci české, nikdy 
netratí důvěry v lepší budoucnost, mocné Slovanstvo spasí 
i národ Český. Tať jest základní myšlénka všeho rozumo- 
vání jeho o věcech veřejných. 



140 



Listy jeho k Markovi z let 1809. do 1815. jsou věrným 
obrazem tohoto jeho smýšlení. Tak píše dne 20. června, 
čtyry neděle po bitvě Ošperské (Aspernské), když Napoleon 
stál u Vídně sbíraje čerstvé síly k nové bitvě: „Naše řízení 
jde k konci; Polsku skoro celou opanovali Varšavci; Ru- 
sové jim pomáhají, Uhrové málo dělají; Rakousy jsou v ruce 
Napoleonově; Vlachy, Tyroly ztraceny; Murat táhne s osm- 
desáti tisíci ku Bonapartu; Kellermann od Mohuče do Sas; 
Čechy a Morava trpět musí. Vyjde Fénix z popela!"*) 

Po míru Vídenském píše dne 5. prosince 1809 : „Mám 
radost, že zase částka Slovanů jha Německého osvobozena 
jest — v Polště — a čáka, že i více bude." Dne 5. čer- 
vence 1810: „Po lanům nastává jak slyším brzké vykoupení 
z otroctví, ale Srbům ubohým se plete!" 

Zanímavé jsou zvláště úsudky Jungmannovy o válce 
roku 1812. proti Rusům. Soucit jeho provázel ovšem 
Rusy, „naše bratry," proti Napoleonovi, jehož „bodej ž vě- 
zili." Ale i kdyby světoborce zvítězil, jest mu aspoň to 
útěchou, že „vždy jedna strana Slovenská zvítězí. Buď Polská 
monarchie v celosti vzkvete pod králem Jozeffem Napo- 
leonem (jemuž Ferdinand Wircpurský — princ Rakouský — 
v Španělích a tomu Sasky král nástupcem prý býti má), 
buď což by snad ještě lépe bylo, Rusové Evropy polovici 
zatopí a větší díl ještě Slovan spolčí a sloučí." Když pak 
přítel A. Marek, rozhodnější přítel Rusův, proti takovému 
názoru činil námitky, vyslovuje Jungmann ještě světlej i a 
určitěji mínění své, dne 30. pros. 1811.: „Rusům ovšem 
i já nade všecko přeji, to však mne ještě poněkud zpoko- 
juje, že nevyhraj í-li oni, — Poláci vzrostou a tam ti — 
přece nezaškoudnou." (V listě 10. srpna 1811.) A dne 6. ledna 
1812. píše za obecných již příprav k válce: „Tedy Slované 
na všecky strany pohlídnemeli, v úplném jsou pohybování. 



*) Tyto věty jsou v listě psaném písmem latinským položeny literami 
ruskými, což i v mnohých jiných listech nalézá se, když 
Jungmann chtěl propověděti něco smělého. Při tehdejších okolnostech 
mohl býti zúplna jist, že písma ruského nepřečte nikdo nepovolaný. 



141 



Bohdej aby se jen zachovali; vyproštění z něm. klepet 
nemine." 

A když z jara r. 1812. ohromné přípravy Napoleonovy 
proti Rusku budily spravedlivé obávání přátel jejich, nepo- 
zbývá nikterak naděje a sílí se důmyslným slovem Dobrov- 
ského v listě 26. března 1812. : „Byť i snad ještě jednou 
Slované přemoženi byli skrze všeobecnou vládu neb monar- 
chii, dlouho pod Francouzi býti nemohou: napjatá síla Franská 
ochabne, Slovanská zrůstající se vypne. Milion vojska ani 
Napoleon do voru nevstrčí a Dobrovský dobře praví, že 
Bonapart ještě Rusův nezkusil, proto že se o svou kůži po- 
savad nebránili. A vždy ho naučili u Jílového a Fridlandu, 
aby je nazval: ,,1'autre grande nation! — O Srby mám větší 
starost, aby se nedostali pod to měkké panování R — ." Když 
pak Napoleon vtrhl do zemí Ruských, sleduje Jungmann 
s napjatou zvědavostí všeliké obraty válečné, raduje se roz- 
ličným pověstem příznivým, ježto se tehdy rodily jako houby 
po dešti a nepozbývá nadějí při nepříznivých. Jak upřímné 
bylo jeho přátelství k Rusům, ukazují slova psaná dne 19. 
listopadu 1812: „P. Vetešník u mne nedávno byv pravil, 
že Vám brzo psáti chce a sice po poště o novinách příjem- 
ných, kteréž ó by se potvrdily! — že se Rusům podařilo 
Francouze z Moskvy vytlačiti, že Španělé do Francie vra- 
zivše Bayonne vyvrátili, Tulonské lodstvo vzali atd." Viděti 
ze slov těchto zároveň, jak zdlouhavým krokem šířily se 
i nejdůležitější noviny, když více než měsíc po vyklizení 
Moskvy, té chvíle, když žalostné zbytky „veliké armády" 
blížily se již k osudným břehům Berezinským, pilný čtenář 
novin ještě nevěděl, zdali skutečně Francouzi opustili Moskvu; 
ježto zase pověsti o věcech španělských ukazují, jak činná 
byla fantasie, když zvědavosti nedostávalo se zpráv hodno- 
věrných. A fantasie dostávala ovšem ohromujícími událostmi 
mocného podnětu! Dne 2. ledna 1813. psal Jungmann 
Markovi: „Naši Rusové ovšem udatně bojují. Z Rumburgu 
jdou zprávy, že v Berlíně — sklízejí ; Královec jistě v rukou 
jejich. Tři divisí pod Oudinotem, S. Cyrem a ještě jedním 



142 



cele se poddaly Rusům, kteří u Vilny poslední půtku majíce 
11.000 F. zajali. Bonapart prý jako žid přestro- 
jený kozákům se ukradl a podlé novin 18. prosince 
v Paříži byl. Ztratili Francouzi napřed koně, potom všecku 
těžkou střelbu, všecken téměř lid, pokladnice vojenské i stříbro, 
na kterém N. jídal, kteréž v Petrově jako trofeje ukazují. 
Tak náramné porážky a ztráty není v pamětech žádných. 
Rusové pořád ku předu postupují. ..Již Rusové ne- 
padnou, ano sadím, větší budou! — Poláků mi 
líto, že tak draze poddanost sobě koupili! Jednak co 
z toho? Aspoň bude pokrok k dalšímu Slovanů spojení!" 
Toto opravdu slovanské smýšlení radující se s radujícím 
a truchlící s truchlícím bratrem vyjádřeno je i 1. dubna 1813: 
„Rusové prý mají Děvín (Magdeburg) i Hamburg a v Drážďa- 
nech jest 24.000 Prusů. Slované zajisté již nepadnou! — 
Polákův mi ale líto. Tak pěkně vznikati počínali !" — Když 
pak s jara 1813. Rusové s Prusy spojení v severních Něm- 
cích válčili s Napoleonem, Jungmann píše dne 9. června: 
„Rusové mají pochvalu v celé Evropě a jisté že napotom 
nikdo se neopováží jich barbary nazývati. Bud již jak 
buď, oni se zachovají a slovanské jméno zvýší!" 
O politice Rakouské zahraniční, pokud byla proti Rusku 
neb nerozhodná, soudí ovšem velmi nepříznivě. Mluvě dne 
2. ledna r. 1813. o tom, že Rakousko i dále hodlá pomáhati 
Napoleonovi, zejména pak o pověsti, že Rakousko postaví 
armádu proti Bavorům, aby jich potrestalo za to, že k na- 
léhání „prince" (Ludvíka?) král nechce Napoleonovi další 
pomoci dávati, volá rozhorleně: „O slepota Rak.!" Když 
pak neutralita Rakouská stala se skutkem, byla tato poli- 
tika patrně Jungmannovi zcela vhod, ano když v létě r. 1813. 
podobalo se, že jednání smírné v Praze konané ukončí se 
válkou, ježto by při tehdejším rozložení vojů proti sobě sto- 
jících byla se musila dotýkati země České, zvláště pak 
části její severní, vyslovuje 2. srpna 1813. toužebné přání: 
„Kýž jen ta vojna nepropukne!" přání, kteréž té doby 
ovšem i tím ukazovalo se marným býti, co se kolem Jung- 



143 



manna dělo a co v témž listě vypisuje: „U nás to straší; 
od předměstí dlouhobranského až ke kamenému mostu jsou 
náspy a jako malá tvrz, ba i dále nad vinicemi pp. ka- 
novníků. Císař tu byl v pátek a řekl komus, že přijdeli ještě 
jedna taková odpověď, — Terezínov (sic) co nejdříve zavřín 
bude." Ještě 14. srpna nepouští Jungmann naděje, že bude 
mír zachován, an píše Markovi: 

„O Congressu povídalo se, že se rozešel, a však tomu 
není tak. Bylo sice mezi nimi nějaké zakyselení, an Nar- 
bonne (franc. vysl.) k Metternichovi (našemu) několikrát přišel 
a přístupu neobdržel, ač se mocí do pokoje vedrati chtěl. 
Francouzi na tom stojí, aby každý, co má, podržel; naši 
více, Rusové pak nejvíce žádají. Již se praví, že Bonap. 
slevuje; a k tomu že ho připudila nesvornost senátu, z něhož 
několik oudů jemu do Paříže chtějícímu na proti jelo a pří- 
chod tam zradilo, an zatím císařovna v Mohuči jej klečíc 
o pokoj prosila. On na svém státi umínil, ale postojíli, čas 
ukáže." Jak byla mysl veřejná rozčilena blížícím se nebez- 
pečím válečným, ukazují podivné pověsti, jichž dotýká 
Jungmann : „Tu se rozpráví opět o zradách, an prý jeden 
vysoký generál oběšen býti má (Weissenwolf) a jiný ještě 
vyšší (Šwarcenberk) zavřín. Caž ale jistoty stěží jaké má." 

Zatím však vojna obnovena a Rakousko přistoupilo k spolku 
proti Napoleonovi, čarokrásný kraj od Litoměřic na sever 
a severozápad se prostírající postižen hrůzami válečnými. 
Samy Litoměřice zaplaveny jsou vojskem po nezdařeném 
útoku na Drážďany do Čech couvajícím; ano Jungmannovi 
dostalo se zvláštního nikoli nemilého překvapení, an vrátiv 
se z krátké návštěvy z Prahy do Litoměřic nalezl v domě 
svém vysoké důstojníky ruské ubytované. Píšeť 10. září 
1813. A. Markovi: „Před včírem přišed z Prahy (kdež jsem 
s Dobrovským, Nejedlým, Rautenkrancem rozprávěl) nalezl 
jsem u sebe Ruského generála Tolla. S jeho adjutantem 
jsem mnoho hovořil a dobře jsme se smluvili, jak brzo ale 
mezi sebou mluvili Rusové, nemohl jsem ničeho rozuměti 
pro čerstvost mluvení. Za 3 neb 4 týdny bychom však 



144 



dobře jim rozuměli." Po čtrnácti dnech dává příteli zprávy 
o skutečném boji, píšeť dne 24. září: „Že jste slyšeli střelbu 
jednou, víte aspoň jak jest těm, kteří ji slyší častěji a to 
z blízka. Minulou sobotu byl jsem na Ostrém (Vostraj vulg.) 
tak nazvaném vrchu blíž Oustí nad Labem a díval jsem se 
na boj, v kterém ves Knínice hořela dílem od našich, dílem 
od Francouzů zapálená. Celý ten čas chodím jako zmámený; 
teprv jsem dnes knihy ze sklepa vynesl uslyšev býti hlavní 
byt v Komotově (sic), ano i o pokoji blízkém, kterýž, dej 
Bůh, aby brzo přišel. Rusové tudy zhusta táhnou, dnes jich 
čekáme 120 tisíců (!!), kterých průchod město 9 tisíc zla- 
tých stojí. Já pilně govorju s nimi, a nalézám, že 
jsou mezi nimi velmi dobromyslní lidé, a že, co se o krádeži 
a loupeži jich tu zvláště od němců mluví, ne jim, ale špat- 
nému jich zakládaní (sic) a picování přičteno býti musí; 
nejeden mi na to, když jsem otevřeně o té věci s ním mlu- 
vil, odpověděl, co bych já dělal, kdybych jako Oni několik 
neděl bez potravy v poli v nehodě ležev přišel k pokrmu ? — 
hladem umříti a bojovati že by hloupé bylo. Ostatně že 
málo jich mezi nimi, kteří svévolně by věci lidem kazili etc. 
etc. Naposledy uznati slušno, že našich nejsou horší." Vy- 
líčiv tak obcování své vojákům ruským přidává několik slov 
vydávajících světlé svědectví, že Jungmann té chvíle poroz- 
uměl, kterak důležité jest toto blízké seznámení se lidu 
českého s velikou mocí Ruskou, kterak tím zvláště národní 
vědomí české sesílí se a povznese: „Neškodí to Čechům, 
že se trochu seznámili s Rusy, aspoň vědí, že více Slovanů 
ve světě." 

Toto přátelské obcování Jungmannovo vojsku ruskému 
zvěčněno i v literatuře zanímavým pomníkem, ódou výše 
(str. 81) připomenutou: „Při rozstonání D. C. H. Pána Ale- 
xandra Vasilieva, Penzenského opolčení při cis. ruském vojsku 
vrchního kazatele dne 1. října 1813." O muži, jehož nemoc 
tuto básničku způsobila, zmiňuje se Jungmann v listě 30. listo- 
padu 1813.: „Byl zde Protopop Ruský, s kterým jsem se 
seznámil. On mi chce dopisovati z Rusie. Bude-li pravda." 



145 



Známosti této užil Jungmann k tomu, že si rukou jeho na- 
psati dal ruskou azbuku, aby tvary její viděl ve skutečné, 
v Kuších oblíbené podobě; nebo posud znal písmo ruské 
toliko ze spisu Ant. Puchmayera (Pravopis ruskočeský), 
o němžto zdálo se mu, že „dav nám tištěné písmo rusko- 
české do rukou sám snad nevěděl, jak vyhlíží běžné Rusův 
písmo" (v listě 9. února 1810.). Poněvadž pak přítel Marek 
si již před tím oblíbil písmo ruské tou měrou, že někdy 
jím celé listy psal, Jungmann posílá mu na ukázku opis 
azbuky od něho napsané i několik veršů, kterých si zpět 
žádá nemaje již originálu. — Ostatně nezdá se, že by kněz 
ruský byl vyplnil slib Jungmannovi daný, že mu bude z Rus 
psáti; nenalezli jsme toho aspoň ani sebe menší stopy. 

Důvěrné obcování vojsku ruskému, spojenci vojska ra- 
kouského, nemělo tehdy ovšem ničeho nebezpečného do sebe, 
ano sympathie ruské nepokládaly se nikterak za předmět 
policii podezřelý a nadšená óda opěvující velikodušného 
císaře Alexandra tištěna s ochotou a okázalostí v příloze 
k cis. kr. privilegovaným Novinám Vídenským Hromadkovým, 
v „Prvotinách pěkných umění ;" *) ano Slované rakouští 
hlásili se radostně a hrdě k východním bratřím, kteřížto 
mohutnými ranami poráželi sloupy železnému trůnu vysta- 
venému na šíjích národů jižních a západních. Prostě a jadrně 
vyslovil Palkovičův Týdenník slovanské smýšlení (1813. 
str. 586) vypravuje „O vjetí J. Jasnosti Císaře Ruského 
Alexandra, tohoto veleslavného Slovanského mocnáře do 
rovně Slovanského hlavního a vznešeného města Prahy, " 
jejížto obyvatelstvo vítalo velikého mocnáře severního osvět- 
lením ulic, kterými jel. A vojsko ruské splácelo přízeň mu 
osvědčovanou rovnou vlídností. Důstojníci ruští chodili do 
českých představení na divadle Pražském, ano ruský gene- 



*) Dne 19. května 1814. č. 3 : „Oda k jmenovinám Jeho Veličenstva 
Alexandra I. panovníka všech Rusů dne 26. února 1814." od Sil. 
Patrčky. Stalo se snad náhodou, že hned následující číslo 4. při- 
neslo „Píseň ke cti Jeho Milosti Františka I." od V. Hanky. 

10 



146 



rál navštíviv Prahu šel poklonit se proslulému po všem Slo- 
vanstvě patriarchovi literatury slovanské, Josefu Dobrovskému.*) 

Ano Jungmannovo obcování vojsku ruskému mělo i stránku 
samým úřadům císařským velmi příjemnou : jsa v Litoměřicích 
a v okolí dobře povědom znalostí jazyka ruského býval otl 
úřadův žádán, aby jim překládal kvitance potravní a pícovní 
od vojska ruského vydávané, což ochotně konaje získal si 
tím uznalost samého úřadu krajského, jenž mu o dvě léta 
později, když Jungmann domáhal se přeložení do Prahy, 
za to napsal zvláštní dekret pochvalný, v němž se výslovně 
praví, že Jungmann tímto jednáním získal si úplnou spoko- 
jenost úřadu krajského a vážnost všech úřadů hospodářských 
v kraji Litoměřickém.**) 

Vichřice válečná vzdálila se hranic českých a Jungmann 
oddávaje se opět zúplna na práce své literární věnuje v listech 
svých méně pozornosti hlučným událostem světovým, ač jich 
nikdy netratí se zřetele a zvláště věcí slovanských s nej- 
větší bedlivostí sobě všímá. Za konečný jeho soud o krva- 
vých událostech od r. 1812. do 1814. sběhlých můžeme po- 
kládati slova psaná v listu A. Markovi dne 4. máje 1814., 
slova, která vznášejíce se k výši věštecké jsou nehynoucím 
svědectvím ryzého smýšlení jeho slovanského: „Zdejší Němci 
a Nedoněmci zlobí se náramně na noviny, že vždy jen 
o Ruších hovoří! všecko prý oni!! Ta válka Slovanský 
svět zvelebila, a nemálo přispěje k jejich vydokonalení. 
Ne nadarmo naučila se Evropa je a oni Evropu znáti. Budou 
tuším za málo let po vší Evropě bukvárek lépe než posud 
poznávati ; a nyní jisto, že múzy sobě sídlo v Se- 
veru zarazí." 



*) Velmi zanímavé o tom zprávy podává A. Bybička v životopise 
„J. Havelky" ve Světozoru r. 1871. str. 231. dle ústního vypra- 
vování ctihodného J. Havelky samého, jenž zanímavé návštěvy 
ruského generála u Dobrovského s několika jinými mladíky, ktoří 
s ním chodívali na mluvnické výklady k Dobrovskému, byl pří- 
tomen. J. Havelka jmenuje generála Barclay de Tolly; zda ae 
podobnější, že byl generál hrabě Toll, o němž i z výše dotčeného 
listu Jungmannova jisto jest, že v létě r. 1813. byl v Čechách. 

**) Viz přílohu N. 



Hlava třináctá. 

Život Jungmannův domácí v Litoměřicích. Slasti 

a strasti. Touha po Praze. Přeložení na gymnasium 

Staroměstské v Praze. 

Zatím utíkala léta pilnou prací, Jungmann překročil 
již čtyřicátý rok věku svého a každým dnem vzmáhala se 
v něm touha, aby z maloměstské samoty dostal se do středu 
života národního, do Prahy. Byl sice život jeho v Litomě- 
řicích, obyčejným jazykem mluvě, dosti šťasten. V úředním 
postavení neměl příčiny k nespokojenosti; prefekt Schirmer 
vážil si výtečného učitele i dával mu důkazy důvěry své. 
Když v listopadu r. 1812. založena jest přičiněním prefek- 
tovým a odkazem Josefa Rasche, bývalého žáka Jungman- 
nova, vychovatele v domě Harrachovském bibliotéka gymna- 
sialní, Jungmann stal se prvním jejím bibliotékářem. *) 

I život rodinný plynul mu tiše a šťastně. Od r. 1801. 
do 1811. obdařen jest šesti dětmi, z nichžto nejstarší, Josef, 
narodiv se dne 13. srpna 1801. byl otcovou radostí a nadějí; 
po něm narodily se mu dcery Johanna, dne 13. dubna 1803., 
Anna dne 5. března 1808. a Kateřina dne 11. prosince 1811. 
Dva synáčkové mezi tím narození zemřeli za nedlouho. 

Jungmann byl vychování dítek svých zvláště pilen ; nebo 
měly-li v městě, kde ve škole i v obcování slýchaly toliko 
němčinu, vychovány býti po česku, bylo z jeho strany opra- 
vdového přičinění zapotřebí. Pevnou vůlí přemohl svědomitý 
otec všeliké překážky a děti vychovány jsou duchem 



*) Ze zprávy této jakož i jiných některých děkujeme laskavosti p. 
Jindřicha Klučaka, c. k. šk. rady a řed. gymn. v Litoměřicích. 

10* 



148 



i jazykem českým; i můžeme si představiti radost otcovu, 
když 30. prosince r. 1808. psal příteli Markovi : „Moji Vás 
uctivě pozdravují a Pepiček zvláště že hubičku posílá. On 
čte a píše — česky." 

Také postavení hmotné se Jungmannovi znamenitě zlep- 
šilo. Teta jeho manželky a její vychovatelka, Františka 
Roszelová, zemřelá dne 27. ledna 1807. odkázala neteři své 
dům s zahradou a některými pozemky. *) Jungmann stal 
se usedlým měšťanem i hospodářem v Litoměřicích. Nový 
majetek působil muži v knihách žijícímu kromě radosti 
mnohé nemilé zaměstknání a starosti. Jsa ve všem svědo- 
mitý a nemoha hospodářství mnoho času věnovati vyžádal 
si od měšťana Turnovského Fr. Čebiše, zkušeného hospo- 
dáře rady, jak by měl zpravovati hospodářství své. **) Ne- 
umíme pověděti, jak velký prospěch vzal učenec v knihách 
pohřížený z dobromyslné rady poctivého a zkušeného Tur- 
novana; jisto však jest, že všední starosti hospodářské mysli 
jeho k nejvyšším úkolům lidským obrácené velmi záhy 
zošklivily se. 

Míval sice radostné chvíle zvláště na podzim na vinnici 
své. „Já zbírkou a lisem zaměstknán jsem," píše 19. listo- 
padu 1812. Markovi. „Kéž možné Vám jen sklenici mostu 
podati." Ale takových chvil nebylo mnoho. Dne 29. března 
r. 1809. píše: „Již několik měsíců visí cedule na mém domě, 
že jest na prodej a však, kdož v času vojny ho koupí? — 
Rád bych se toho celého hospodářství zprostil ..." Svízele 
a trampoty v tehdejších bězích válečných ubytováním vojska 
působené nemohly mu ovšem držení hospodářství činiti pří- 
jemnějším. 

Svízele takové podněcovaly v něm tím mocněji touhu 
po Praze. Rozličné byly příčiny, které ho tam pudily. Není 
pochybnosti, že nejhlubší z nich byla snaha dostati se do 
středu činnosti vlastenecké, jížto celé srdce a nejlepší síly 



*) Byl to dům pod čís. 179 v Dlouhé ulici. 
**) Viz přílohu O. 



149 



své věnoval. Byly pak i příčiny zvláštní, osobní. Pečlivý 
otec záhy prohlédaje k vyššímu vzdělání dítek viděl, jaké 
nesnáze bude při tom míti v Litoměřicích a jak velice by 
se mu usnadnilo v hlavním městě. Krom toho znepokojo- 
vala jej v Litoměřicích zvláštní okolnost, kteráž zdála se mu 
činiti postavení při tamějším gymnasium nejistým. Biskup 
Chlumčanský jsa velkým ctitelem řádu piaristského zasazo- 
val se usilovně o to, aby gymnasium Litoměřické odevzdáno 
bylo otcům pobožných škol. Toto jeho usilování působilo 
pak Jungmannovi nemálo starostí, více tuším než okolnosti 
jeho s sebou přinášely. Jak díval se snahám takovým Jung- 
mann, vyslovuje toužebným vzdechnutím v listě dne 15. listo- 
padu 1808. : „Kýž mi Bůh dá jisté jednou sídlo, z něhož 
by mne ani žádný Piár, ani Piára horší nedostatek nevy- 
háněl. Ovšem nemluvím o nouzi, té Bohu chvála nemám, 
ale jsou jiné věci zvláště dětem mým potřebné, kterých v Lito- 
měřicích se dožiti nelze." Nebezpečí piaristské nedalo mu 
dlouho pokoje, píšeť 29. března 1809. opět: „Že naše gym- 
nasium Piárům (Cyklopům) se dostane, zase znova slyšeti. 
Tehdy ke všemu soužení ještě nejistota bytí a osudu mne 
dáví." A po dvou letech není ještě nikterak uspokojen 
s této strany: „Já již všemožně toho žádám," píše 11. dubna 
1811., „aby jednou se rozhodnul osud našeho gymnázium. 
P. Biskup mi pravil, abych měl strpení jen — 2 léta, že se 
to potom ukáže! Já však, jak se co vyskytne hodného 
v Praze, hned žádati budu." 

Zatím pak již od r. 1807. hlásil se o rozličná místa 
v Praze. Hned v prvním listě, jejž A. Markovi psal, dne 
5. října 1807. oznamuje mu, že hlásiv se do Prahy zůstane 
v Litoměřicích, „poněvadž do Prahy jen pod vejminkou žádal, 
kdyby Piarové přišli" a ti, prý, nepřijdou. To, prý, řekl 
mu sám Faustin Procházka, tehdejší ředitel gymnasií čes- 
kých. O rok později přemýšlel opravdově na jiné místo 
v Praze, na stolici fysiky při universitě. Majíce Jungmanna 
na mysli co znamenitého učence v oboru nauky jazykové 
podivíme se slyšíce poprvé o takovém úmysle. Nebyl však 



150 



tak divný, jak by se této doby zdál. Jungmann za času 
studií universitních neměl jednostranného zalíbení v nauce 
nijaké, nébrž pěstoval všecky rovněž horlivě. Také na gym- 
nasium vyučoval předmětům různým, ano první léta liboval 
si zvláště v zeměpise fysicko-astronomickém ; dával tedy té 
doby ještě přednost předmětu matematickému a přírodovědec- 
kému. Na velikém úkole životním, slovníku, tehdy ještě dokud 
o takovém díle pracoval Faustin Procházka — nikterak se ne- 
ustanovil, ač ovšem látku rozličnou naň pilně sbíral ; a pře- 
chod z učitelské stolice gymnasialní na filosofickou nebyl tehdy 
nikterak řídkou událostí, jak ukazoval příklad kollégův 
jeho Litoměřických Titze a Klára, z nichžto onen povolán 
r. 1803. na filosofický ústav do Lince, tento pak r. 1806. 
přímo na universitu Pražskou. A tak chystal se na podzim 
r. 1808. uslyšev, že Šmíd, professor fysiky v Praze má býti 
dán na odpočinutí, k konkursu o tuto stolici. Píšeť dne 
15. listopadu 1808. Markovi: „Mne nyní na dlouhý čas veliká 
práce zaměstknává, ale žel! ne slovanská! Připravuji se 
k professuře jisté na vyšších školách (což u mne tajemstvím 
jest a bude jedinému Vám svěřeným), poněvadž toho lepšost 
(ať dím s Poláky) mé rodiny žádá. — Budu-li moci mezi 
tím co pracovati, pochybuji . . . Kam toto čelí a jaká to 
professura? to bych oustně bez odtahu Vám pověděl, psaní 
svěřiti se zpěčuji." Po více než čtyřech měsících, dne 29. 
března 1809. zjevuje příteli tajemství posud zachovávané 
dodávaje k tomu, že nemá naděje: „Na mne se také svaluje 
všeliké břemeno života lidského. S jedné strany zloba sou- 
sedů, magistrátu, direktorátu, *) vinařův, oráčův, vojáků 
(jichž mi hodně mnoho dávají) a jiných šelem mne souží, 
z druhé, malá naděje k dosažení cíle předsevzatého (ten byl 
— mezi námi — fysika na universitátu) pro náramný 
počet soků a pro velkou nespravedlivost R . . dvora, který 



*) Musila býti věc nahodilá, nebo není sebe menší stopy, že by té 
doby byl měl s direktorátem nějaké nepříjemnosti; snad se tu míní 
direktorát lokální, jejž obyčejně zpravoval krajský? 



151 



nedávno 3 professory z Vídně do Prahy dal, jako bychom 
v Čechách samí oslové byli a jiné steré davy a tíhoty mne 
trápí. Již jsem mnoho pracoval ve fysice (slyšev, že Šmíd 
má býti jubilován), avšak tyto okolnosti mi všecku chuť pře- 
jímají tak, že skoro na tom jsem pustiti všecku naději a od- 
dati se opět mé milé češtině, v které jsem ještě nejvíce 
blahosti posavad zakusil." 

Roku 1811. hlásil se o professuru poetiky a rhetoriky 
na gymnasium Malostranském v Praze, kteréhožto místa do- 
stalo se však staršímu Kaubovi. Píšef v listě nedatovaném 
Markovi : „Já ovšem zadal spis prosební do Poetiky, ale 
Direktor mi vzkázal, že Gauba, který 23 let slouží, přednost 
má; až prý po druhé. Holečku přijď zejtra ! !" Klidněji 
uvažoval věc, když byla konečně rozhodnuta, oznamuje 
stručně Markovi dne 30. prosince 1811.: „Do Prahy — ne- 
přijdu. Gauba již má dekret. Mathematiky nechci a raději 
počkám na něco lepšího. Vždyť se neztratím v Litoměřicích." 

Od r. 1813. pomýšlel na gymnasium Staroměstské v Praze, 
kde prefekt Wolráb, poslední jesuita na tomto učilišti, jsa 
již věkem velmi sešlý, za nedlouho musil jíti na odpočinutí, 
avšak „zpěčoval se vzíti pensí", jak praví Jungmann v listě 
dne 10. září 1813., dokládaje si s útěchou, „zatím kdo ví 
proč to dobré!" 

Tato naděje nesklamala ho. Roku 1815. v létě přijel 
tehdejší direktor gymnasií, Wilhelm, na visitaci do Litoměřic, 
událost tehdy velmi vzácná, ježto se přihodila vždy jednou 
za mnoho let. Přesvědčiv se o výtečném působení Jung- 
mannově — jak svědčí list pochvalný*) po této visitací 
Jungmannovi vydaný, — připověděl mu, že „co na něm jest, 
jej do Prahy, jak co pražného bude, přesadí", jak praví 
Jungmannn v listě 1. července 1815. 

Wilhelm dostál slovu. Když na místě Wolrábové stal 
se prefektem na gymnasium Staroměstském P. Petritsch, po- 
savadní professor humanitní, uděleno jest místo tím uprázd- 
něné Jungmannovi. 
*) Viz přílohu P. 



152 

Dne 16. října 1815. Jungmann psal příteli svému „po- 
slední psaní z Litoměřic" zvěděv soukromou cestou, že jeho 
„dekret již v Praze leží." Dva dni před tím, dne 14. října 
zdělán byl připiš c. k. místodržitelství, jímžto se Jungman- 
novi oznamovalo, že došlým dekretem c. k. dvorní kommissí 
nad studiemi, daným dne 29. září t. r. udělena mu stolice 
učitelská druhé třídy humanitní při c. k. gymnasium Staro- 
městském v Praze i nařizuje se mu, aby počátkem nastáva- 
jícího roku školního na úřad ten najisto nastoupil. Rok 
školní počínal se tehdy 1. listopadem. 

Koncem měsíce října r. 1815. Jungmann opouštěl Lito- 
měřice, v nichžto trávil šestnáct let nejpěknějšího věku 
v šťastném zátiší venkovském, šestnáct let plných neúnavné, 
opravdové práce. Stál tehdy na vrcholi věku mužského, 
v čtyřicátém třetím roce věku svého. S nasbíranými mno- 
holetou pilností poklady, se světlým vědomím úkolu svého 
a s neoblomnou vůlí vykonati jej ubíral se tichý genius 
k srdci vlasti své, věžaté Praze. 



<H<f> 



Kniha třetí. 

J. Jungmann v Praze až do vydání Slovníku 1815—1839. 
Hlava první. 

Jungmann professorem humanitním na gymnasium 
Staroměstském. (1815—1834.) 

V době důležité a národu Českému nadějné Jungmann 
přibyl do Prahy. Docházelyť ho již v Litoměřicích radostné 
zprávy, kterak „v Praze česká řeč se podivně zdvihá a s ní 
láska k vlasti a národu," jakož píše A. Markovi dne 13. dubna 
1815.*) Nový tento duch jevil se nejživěji a nejmocněji při 
mládeži studující: jinochové ze všech konců země České na 
vysokých školách Karlových se shromažďující cítili se již 
syny národa svého a dobývali citu a smýšlení svému plat- 
nosti i v životě veřejném. Nejsnažnější mezi nimi nepřestá- 
vajíce na tom, čemu se o jazyku českém mohli naučiti z ve- 
řejných výkladů Jana Nejedlého, chodili k velmistru jazykův 
slovanských, Josefu Dobrovskému, nabývajíce tam důklad- 
nějších vědomostí o -mateřském jazyku svém.**) Aby jazyk 
svůj v vyšších vrstvách opovržený vznesli na vyšší stupeň váž- 
nosti, pořádali v síních universitních veřejné slavnosti dekla- 



*) Také Puchmayer píše Jungmannovi dne 24. února 1816: „Za- 
slýchám s mnoha stran, že jazyk český v Praze se 
tak tuze zmáhá atd. 
**) Ještě z Litoměřic dne 13. dubna 1815. Jungmann psal Markovi, 
čeho v té příčině dověděl se z Prahy : „V Praze tedy znikla nová 
škola vedle staré. Hanka s některými jinými ještě posavad u Dob- 
rovského berou a čerpají důkladnou známost jazyka českého 
a Slovanského přinášejíce a odnášejíce bilety ; sám pak Hanka 
drží učení České maje asi 20 filozofů, které do chrámu vlasten- 
ského uvádí a posvěcuje." 



154 



matorní, jež i nejvyšší šlechta pilně navštěvovala osvědčujíc 
tím veřejně úctu k jazyku českému. Také divadlem hleděli 
horliví jinochové jazyk svůj uváděti v obyvatelstvě Pražském 
u větší vážnost sestavivše se ve společnost ochotnickou, ježto 
se za nedlouho honosila i jménem Vácslava Klicpery, prvního 
Čecha, jenž umělým štětcem vylíčil obraz i nynějšího i minu- 
lého života národního.*) 

Radostný tento ruch v mládeži vzdělané nenalézal sice 
dosti ohlasu v českém obyvatelstvě Pražském, ježto jenom 
v řídkých případech jednotlivci probouzeli se z národní otu- 
pělosti obecně panující. Ale v nejvyšších vrstvách národních, 
do nichž nejhloub vnikla cizota, jevil se tehdy duch ušlechtilý, 
nesoucí se k zvelebení země naukami a uměním. Zpravovaltě 
té doby zemi Českou nejvyšší purkrabí, František Antonín 
Libšteinský z Kolovrat, muž ducha osvíceného i ač jazykem 
německým vychovaný, přece věrně pamětlivý slávy otcův 
svých a přirozenému rozvoji národu svého přející ; starý pak 
rod pánův ze Šternberka skvěl se té doby dvěma údy, ježto 
sluší přičísti k nejvzácnějším ozdobám dějin našich novo- 
věkých, Františkem a Kašparem ! Oba prosluli učeností i čis- 
totou povah mravních : mysl Františkova byla však obrácena 
téměř výhradně k rozmanitým stránkám dějin českých, kdežto 
Kašpar bystrým a důkladným duchem vnikal v nauky pří- 
rodní dobyv si slávy velikého zpytatele. Jeho duch první 
pojal velikou myšlénku: založiti v Praze národní museum 
jakožto základ a střediště vyššího života vědeckého. Boj proti 
hroznému světoborci nebyl ještě zúplna dobojován, an Kašpar 
Šternberk se vší opravdivostí konal první kroky ku provedení 
velikého úmyslu svého. 

V době této, když nový život počal prouditi se žilami 
staroslavné hlavy království Českého, přišel do ní Josef 
Jungmann. Přicházel v čas. Byloť jeho vodící ruky zapotřebí. 
Mládež zahořela snahami vlasteneckými, aniž bylo vůdce, 



*) Velmi zanímavý obraz vlasteneckého působení tehdejšího stu- 
dentstva Pražského vylíčil A. Rybička v životopise Josefa Havelky 
ve Světozoru r. 1871. str. 222 atd. 






155 



jemuž by byli mohli svěřiti se na nesnadné cestě. Ctihodný 
tvůrce slavistiky, Josef Dobrovský, vyučoval sice horlivé 
mladíky se vzácnou ochotností jazyku českému i uváděl je 
aspoň na práh příbuzných jazykův; ale vůdcem v činnosti 
spisovatelské nemohl jim býti nemaje víry v další rozvíjení 
se národního života českého, a jakkoli zdálo se, že „sám 
tou školou omladěl,"*) byl tehdy již u věku kmetském aniž 
mohl mladému pokolení státi se tím, čím o dvacet let dříve 
byl Ant. Puchmayerovi. Nejčinnější pak do nedávná spiso- 
vatel Jan Nejedlý, jediný té doby úřední zástupce češtiny, 
zanechával tehdy již ideálův mládí svého hledě si čím dále 
tím výhradněji všedního výdělku. Tu bylo místo důležité 
v národním životě, jehož nikdo tak důstojně a prospěšně ne- 
mohl ujíti jako pilný, jemný, vysoce vzdělaný, vlast i mládež 
rovně milující Jungmann. Tomuto důležitému povolání Jung- 
mannovu světle rozuměl jediný jeho přítel, an mu ještě do 
Litoměřic dne 3. října 1815. psal: „Vaše obývání v Praze 
nebude jistě bez velkých a spasitedlných účinků — ta stu- 
dující mládež Vás se důvěrněji přidrží a jako 
vůdce svého následovati bude." 

Jungmann sám pokládal od té chvíle, co ho došla zpráva 
o přeložení do Prahy, další osud svůj za nerozlučně s Prahou 
spojený: umínil si usaditi se v Praze stále, navždy. 

Nebo nemaje v rukou ještě ani úřadní zprávy, že pře- 
ložen jest do Prahy na gymnasium akademické, vyslovil již 
úmysl, že si koupí dům v Praze. Píše již v posledním listě 
z Litoměřic, dne 16. října 1815. příteli A. Markovi, že jeho 
„první péče jest koupiti nějaký dům v Praze a co zde movi- 
tého i nemovitého to prodati," Přivykl patrně dlouhým pře- 
býváním v domě svém vlastním mile povznášejícímu pocitu, 
že jest ve svém; a bydliti v domě cizím bylo mu téměř 
tolik, jako „nebýti doma." I prodav zboží své Litoměřické, 
ohlížel se hned po příchode do Prahy po domě nějakém, jejž 
by si koupil; jakož pak jmění jeho nestačilo, aby si koupil 



') Jungmann A. Markovi 13. dubna 1815. 



156 

dům sám, spolčil se s radním magistrátním Korbrem, s nímž 
v Litoměřicích již ve známost vešel, a koupil s ním na 
polovic dům v Široké ulici na Novém městě.*) Že v té pří- 
čině velmi pospíchal, viděti z toho, že již čtvrtý měsíc — 
dne 18. února 1816 — oznamuje A. Markovi, že „koupí 
domek;" dne 13. června pak zvěstuje již vesele témuž příteli: 
„O sv. Jakube budu se stěhovati do svéhopůl domu, an 
jsem koupil s radou městskou (sic) P. Korbrem dům na 
Široké ulici." I opustil o Jakube 1816 byt najatý v ulici 
Liliové, v němž prvních devět měsíců v Praze bydlil, **) a od 
té doby přebýval ve svém. 

Než nedlouho trval spolek s Korbrem ; již z počátku 
r. 1820 dne 17. února dává věděti Markovi : „V našem do- 
mácím živobytí učinili jsme si sami zbytečnou starost, přejavše 
druhou polovici domu od P. Kórbra." 

Tak si zjednal své přístřeší v Praze, v němžto si zřídil 
ač skrovný, však příhodný byt, jsa prost všelikých rozpaků 
a nepříjemností z této strany. Jenom jednou způsobil mu 
dům opravdové starosti: r. 1839. magistrát poručil mu, aby 
„stavěl střechu a komíny," jakož oznamuje A. Markovi listem 
26. ledna. Jsa tímto rozkazem z obyčejného pohodlí vytržen 
užil nemilé této příležitosti k tomu, že k domu dosud jedno- 
patrovému přistavěl druhé poschodí. Tím nabyl dům jeho 
posavadní podoby své.***) 

V úřad na gymnasium akademickém uveden jest při 
samém začátku roku školního. Dne 1. listopadu 1815. přijel 
do Prahy ;f) dne 3. listopadu slavilo se Veni Sancte a dne 
5. téhož měsíce odpoledne prefekt Petritsch představil jej 
slavně mládeži gymnasialní. Stalo se to způsobem formál- 



*) Jest to dům pod čísl. 749., v němž potom Jungmann až do smrti 
živ byl, posud majetek rodiny jeho. 
**) Dům pod čís. 249. 
***) Od Jiří 1839, kde se dům počal přestavovati, až do podzimu 
Jungmann přebýval v ulici Vodičkové v domě Soukupově. List 
A. Markovi 20. března 1839. 
f) Dle vypravování paní Petrovičové, kteráž to často slýchala z úst 
otcových. 



157 



ním tehdy obvyklým. Prefekt měl uváděje nového professora 
delší řeč, v nížto se šířil o čisté povaze mravní a vzácné 
učenosti jeho, osvědčené několika spisy, po čemž Josef Jung- 
mann odpověděl slovy případnými a výmluvnými.*) 

Úřad sám, v nějž tímto způsobem uvázal se, byl mnohem 
obtížnější a méně příjemný než v Litoměřicích. Břemenem 
posud neznámým byl mu zvláště přílišný počet? žáků, jímžto 
se konání povinností nad míru stěžovalo. **) K tomu nebylo 
mu postavení při gymnasium akademickém tak milé a pří- 
jemné jako v Litoměřicích. Z města téměř poněmčeného přišel 
do města jádrem obyvatelstva českého, než divná hra osudu 
chtěla tomu, že té doby gymnasium akademické mělo učitel- 
stvem ráz více německý než gymnasium Litoměřické. Mezi 
osmi učiteli — i prefekta počítaje — byl kromě Jungmanna 
jediný toliko Čech, František Svoboda, tehdy professor 
třetí a čtvrté třídy, muž prostosrdečný a vlasti své upřímně 
milovný, jenž ohnivým slovem v srdci útlé mládeže budil a 
pěstoval čistý cit národní. Všickni ostatní učitelé byli jazykem 
Němci ; mezi nimi byl nejstarší Josef L u m b e, professor „poesie 
a jazyka řeckého", první professor světský na gymnasium 
Staroměstském ; s ním jakož i s katechetou Antonínem Poeslem, 
knězem řádu Maltézského, mužem poctivým a dobrým kazate- 
lem, Jungmann žil ve svazku mile kollegiálním, čehož nej- 
pěknějším svědectvím jest, že prof. Lumbe (f 1823) ustanovil 
Jungmanna poručníkem dětem svým.***) 



*) Historie (úřední) c. k. akad. gymnasium vypravuje příběh takto: 
„Eodem die (V. Nov.) a meridie neocreatus Khetoricae Professor 
Josephus Jungmann Litomericio accersitus, ubi 18 (sic) annis 
tum Grammaticam, tum bonas artes docuit, vir morům sancti- 
tate, eruditionis pluribus operibus comprobatae fáma insignis, 
a Praefecto juventuti academicae fuit praesentatus nabita inau- 
gurali oratione, cui novus Professor concinne aeque ac facunde 
respondit." Tak vypravuje sám prefekt, k jehož úřadu spisování 
„kroniky" náleželo. 
**) Bývalo žákův aspoň 80, často však mnohem více; roku 1822. 
měl v třídě své 117 žáků. List A. Markovi dne 10. ledna 1822. 
***) Z synů jeho jmenujeme Josefa šl. Lumbe, bývalého ředitele poly- 
techniky Pražské a MDra Karla Lumbe. 



158 



Mnohem méně příjemný, ano po nedlouhém čase příkrý 
byl poměr Jungmannův ku prefektu P. Petritschovi. V Lito- 
měřicích Jungmann požíval přátelské náklonnosti a upřímné 
vážnosti prefekta Schirmera, muže i stářím i povahami mrav- 
ními ctihodného, zejména pak úplně prostého všeliké náru- 
živosti národní. Petritsch, o několik let mladší než Jungmann, 
byl smýšlení německého, ježto zabíhalo až v nenávist jazyka 
českého. *) Jakkoli opatrný a skromný býval Jungmann 
ve všelikém jednání úředním, nemohli v takových okolno- 
stech dlouho pracovati klidně podlé sebe; i není se čemu diviti, 
že již v druhém roce působení svého na gymnasium Staro- 
městském stýská si Jungmann na nesnášelivost a náruživost 
národní při prefektovi. 

Hned po příchodu do Prahy Jungmann jal se vyučovati 
jazyku českému v „hodinách vedlejších", jakož činíval před 
tím v Litoměřicích, proti čemuž prefekt nemohl arci ničeho 
namítati. Ale po ukončení prvního roku školního věci se 
náhle změnily: vydán jest dne 23. srpna 1816. pověstný dekret 
c. k. dvorní kommissí nad studiemi, od něhož dobromyslní 
vlastenci očekávali nové zlaté doby řeči a literatury české. 
Bylo pak znění tohoto dekretu takového způsobu, že již po 
věky nebylo z Vídně slyšeti ničeho podobného; nařizovalo 
se v něm, aby 1. na gymnasie v místech českých neb tak 
řečených utrakvistických jenom takoví prefekti a professoři 
navrhovali se, kteří i českého jazyka znalí jsou; 2. aby na 
těchto gymnasiích žáci, kteří znalost jazyka českého z tri- 
viálních škol neb domácího vychování s sebou přinášejí, také 
v českém překládání a skládání českých spisů cvičili se; 
3. má se s počátku každého roku školního v posluchárnách 



*) V úřední „historii" gymn. akad. praví se o Petritschovi při jeho 
smrti ( f 30. dubna 1834J, že zemřel v 58. roce věku svého ; 
Jungmannovi šlo tehdy již na 61. rok. — Zanímavá věc, že i 
tento nepříznivec jazyka českého oslavován jest českou básní, 
když byl jmenován prefektem při gymn. akademickém. V Jung- 
mannově historii lit. č. I. vyd. čte se na str. 525. pod. č. 229: 
Fr. B. Veverky Citové studujících Čechů k. starom. ak. Gymna- 
sium při ustanovení P. F. Petritsche na důstojnost Prefekta 1815." 



159 



filosofických a právnických ohlašovati, že při osazování úřadů 
politických v zemích českých studujícím jazyka českého 
znalým při rovných jiných schopnostech dá se přednost. 

Nedlouho potom, dne 20. prosince, nařízení toto doplněno 
jest dekretem dvorským, dle něhož i bohoslovcům měla 
se zjednati příležitost i vlastními učiteli, kde by se vyskytli, 
naučiti se jazyku českému, jakož i posluchačům lékařství 
a ranhojičství melo se oznamovati, že ti, kdo budou chtíti 
státi se .krajskými lékaři, ranhojiči, městskými i vrchnosten- 
skými lékaři v krajinách českých neb smíšených neb lékaři 
a ranhojiči v nemocnicích neb professory lékařské a ranhojič- 
ské kliniky neb babictví, budou musiti prokázati se, není-li 
jim jazyk český mateřským, znalostí jazyka českého. 

Tato nařízení byla od poněmčovací doby Josefínské prvním 
zavanutím ducha národu Českému příznivějšího; jakkoli ne- 
určitě byla složena, vyslovovala přece dosti zřetelně vůli, aby 
vzdělanci v Čechách uměli česky. 

Bylo by nemístné hledati příčiny těchto nařízení v hlu- 
bokých zámyslech tehdejší vlády Vídenské; že nařízení ne- 
pocházela z důkladných úvah a pevných úmyslů vlády, uká- 
zalo se brzo dosti zřetelně tím, že se jich málo kde opravdu 
šetřilo a že nejdůležitější jejich část po několika letech obme- 
zujícím výkladem jest téměř zrušena; nemýlíme se hrubě při- 
čítajíce zásluhy těchto opatření několika mužům tehdy v důleži- 
tých úřadech v Praze postaveným. Nejvyšší zprávce zemský 
hrabě Kolovrat přál národu svému tolik svobodného rozvíjení, 
kolik mohla snésti politika Vídenská; tehdejší referent o věcech 
vyučovacích při gubernium, František Tvrdý, byl upřímným, ano 
horlivým vlastencem. Ale první krok u věci té neučinil ani 
jeden ani druhý z těchto mužův, nýbrž muž rodu německého, 
Milo Grún, tehdejší opat kláštera Strahovského. Jsa ředitelem 
studií filosofických při universitě Pražské měl ovšem dost 
příležitosti poznati, jak velice zanedbána jest mládež česká 
v jazyku, jímžto má někdy působiti ve vzdělání národu svého. 
Obcuje krom toho učencům i spisovatelům českým přátel- 
sky a maje i v klášteře svém zasloužilého spisovatele Jana 



160 



Bohumíra Dlabače znal i tužby a přání vzdělancův českých 
i podal již r. 1815. důkladný spis k gubernium, jímžto vyložil 
potřebu pečovati o vzdělání mládeže v jazyku českém. Jakož 
pak gubernium se vším důrazem přidalo se k žádosti Griinově, 
vyhověla vláda Vídenská přání Pražskému i vydala nařízení 
výše položené. Zanímavé jest, co Jungmann vypravuje o vše- 
likých příhodách, ježto nařízení toto mělo před vyjitím na 
světlo, ano dokud ještě pochybno bylo, zdali kdy světlo světa 
spatří. Píše dne 10. října 1816. nevěda, jakož patrně viděti, 
ještě ničeho o nařízení 23. srpna podepsaném : „Dá Bůh, námi 
lepší epocha literatury české vznikne, jen jestli to, o čem se 
pracuje, aby český jazyk sobě každý duchovní, právník 
i lékař přiosobiti musil! (sic). — Nebožtík direktor filosofie 
Mílo zadal ke dvoru navržení toho a potřebu. Jeho důkladný 
spis gubernium dvoru podalo s velikou domluvou a důpisem. 
Dvůr nemoha zavrhnouti důvodů podal toho na Ordinariaty, 
direktorát medicínský a dvorní kancelář juridickou.*) Biskup 
a konsistoř Litoměřická cele pro. tu věc byla; ale jednu 
poštu později přišlo psaní od Pražské konsistoře, vlastně jen 
Bretfelda**) a Karoliho, aby se proti tomu ohlásili a tak 
hned tam obrátili! Toho já se dověděv nastražil jsem P. 
Nejedlého, aby co možná proti těm Němcům pracoval. Byl 
tu Tachecí i Piller, těm to bylo vstrčeno, že ono psaní není 
vůle zdejší konsistoře, nýbrž jen Němcův — a tak nevím, 
budou-li Litoměřičtí dosti mužové, aby na svém zůstali a jestli 
ten pes (Bretfeld) také druhých konsistoří nepřevrátí. — My 
ubozí maličtí pomáháme jak můžeme. — Dej Bůh šťastný 
konec. Co se týče fakultátu medicinského, tedy ač Dr. Kromb- 
holz a jiní — Němci — proti tomu se ohlásili, předce Proto- 
medicus a Director Matuška — z částky na ponuknutí 
Nejedlého — proto se ohlásil a tak tedy již jedna rána dobře 
padla. Tvrdý (referent) také s námi jest a tak mám naději, 
že spravedlnost naše prorazí. O Juristech nic nevím, proto 



*) Jungmann zde patrně míní tehdejší nejvyšší úřad justiční. 
**) Bretfeld, advokát, byl světským radním při konsistoři Pražské, 
jak se podobá, pravé factotum v tomto sboru. 



161 



že to ve Vídni se jedná neb snad později k našim přijde ; 
přijde-li, blaze! Krtička direktor jest Čech a vlastenec. 
Snad se za našeho věku ta veliká rána, kterou Josef jazyku 
našemu vťal, aspoň zahoj ovati počne a časem dá bůh i zahojí. 
To však vám jako věc tajnou k potěšení toliko a k vědo- 
mosti píši, nechtě toho tedy při sobě, abychom Němců na se 
více nepohodli a sobě nevčasně jednajíce neuškodili. Potom 
knihy české lepší odchod míti budou, an každý student vždy 
něco čísti musí, aby se česky naučil, -polehoučku ve všech 
ouřadech češtější lidé zasednou a tak národnost naše zkvétati 
bude! Kýž to bůh dá!" O dvacet dní později, dne 30. října, 
věda již o nařízení daném dne 23. srpna přidává příteli některé 
ještě zprávy o tom, jak se rozliční činitelé při tom zachovali. 
„Matuška, Krtička (t. direktoři medicín, a juridic. fakultátu) 
proto se ohlásili. Mezi Orclinariáty pražská a litoměřická 
konsistoř hanebně, budějovická dobře, králohradecká vý- 
borně se ohlásily." 

Překážky dobré věci ještě před porodem stavěné byly 
přemoženy a nařízení češtině příznivá dostala se šťastně na 
světlo. Radost z nich byla mezi vlastenci veliká ! I Jung- 
mann, jakož viděti z kusů výše uvedených, očekával odtud 
velikých účinkův ; ale hlas jeho jest nad míru střízlivý proti 
hlasům jiných píšících vlastencův. Do nejsmělejší výše po- 
vznesl se asi Vojtěch Sedláček, professor při filosofickém 
učilišti Plzeňském, nedávno před tím na víru vlasteneckou 
obrácený, *) jenž nadšenou ódou opěvoval „city Čechů pro 
krále Františka I. při uvedení Českého jazyka do vyšších 
škol." Horujícímu pěvci tomuto již 

„Český lev se zdvihá, mužně hřívou třesa, 
Ze zas jazyk český vzhůru vstupuje: 
Čtrnáct milionů Slovanů teď plesá, 
Že jim milost pod Tvým žezlem panuje . ." 

Vděčné nadšení nedalo viděti otcům našich slabých stránek, 
které prospěšnost nařízení tohoto činily velmi pochybnou. 



*) Viz zanímavý jelio životopis v Čas. Cesk. mus. r. 1833. 

11 



162 

Nebyloť nijak vyřčeno, má-li se jazyku českému vyučovati 
v hodinách školních jako předmětu řádnému či mimo ně 
jakožto předmětu vedlejšímu ; horší ještě nedostatek nařízení 
toho byl, že v tom případě, když by učitelé již ustanovení 
byli nezpůsobilí k úkolu, jenž se jim tímto nařízením vymě- 
řoval, nebylo nikterak možná zákonu dosti činiti. Tohoto pří- 
padu pak nebylo potřebí vyhledávati daleko ; nalézal se tehdy 
při všech gymnasiích. Jako gymnasium Staroměstské měly 
ostatní gymnasie velikou většinu učitelů českého jazyka ne- 
znalých — co mělo se tu počíti, aby se nařízení provedlo? 

Než tím nedali se vlastenečtí učitelé másti, přistoupili 
chutě k dílu. Jungmann roku školního 1818. nevyučoval již 
češtině v hodinách vedlejších, nýbrž jako jiným předmětům 
v hodinách školních. Vypravuje pak o tom zřetelně v listě 
dne 29. prosince 1817. příteli Markovi: „Letos nedávám vedlejší 
české hodiny, ale podlé předpisu se zpravuji." Avšak dodává 
k tomu hned dále: „U skoumání Prefekt, jak ledva malou 
strofu česky také pronesli, hned žáka okřikl, aby německy 
překládal a to před Direktorem. Co jsem já měl dělati? 
Vojnu vésti ? — nechal jsem toho a polehoučku myslím také 
daleko dojdu. Ve škole co německy řeknu, to vše i česky, 
na stejno, aby se nevztekli vrahové, ač předce vztekají." — 

Různost mínění o smyslu zákona tímto způsobem na 
jevo vyšlá mezi horlivým učitelem češtiny a urputným jejím 
odpůrcem objevila se ještě světleji po vydání Jungmannovy 
Slovesnosti, kteréžto — jediné knihy k tomu příhodné — uží- 
vali učitelé na gymnasiích v třídách vyšších za knihu učební. 
Tím vzbouřila se krev nepříznivcům a všelikými pletichami 
vymohli za nedlouho (dne 16. února 1821.) dvorské nařízení, 
dle něhož, prý, znamenalo se, že na některých gymnasiích 
učení českému jazyku děje se jako řádnému předmětu vy- 
kládáním české gramatiky a chrestomathie professora Jung- 
manna, což proti ustanovení od 30. března 1818. čelí, kterým 
se dovolilo chrestomathii tu studujícím schváliti, ne však za 
řádnou školní knihu v gymnasiích uvésti, proto že by žákům, 



163 

kteří toho jazyka neumějí, ujalo se času veřejnému učení 
zákonem vyměřeného."*) 

Nařízením tímto vysvětleno jest nařízení dané 23. srpna 
1816. způsobem češtině velmi nepříznivým : co zůstalo neroz- 
hodnutého v onom dekretu — zdali totiž má se češtině vy- 
učovati jako předmětu řádnému, rozhodlo se proti ní, vylou- 
čena jest výslovně z předmětův řádných. Jakož pak z tohoto 
nového nařízení vál vítr snahám českým nepříznivý, stalo se, 
že lidé řídící se v jednání svém dle větru ochabli v horlivosti 
své a že od té doby — jak Jungmann sám dí — „pro český 
jazyk na gymnasiích českých více se nedělo, než před r. 1816 
se dalo." Tak hrozně sklamány jsou naděje dobromyslných 
vlastenců vzbuzené dekrety r. 1816. 

Ze věc šťastně počatá vzala obrat tak nepříznivý, Jung- 
mann sám přičítá úkladům německým a zejména Petritschovi. 
Píšeť dne 7. máje 1822. A.Markovi: „P. Sír psal i nám něco 
o tom jakéms dekretu z strany češtiny; já posud zde ničehož 
neviděl a neslyšel podobného i rád bych celý ten zaklínači 
list četl; snad mi ještě dosti brzo na oči přijde. Toho pří- 
čina jest klevetění a sočení Němců, zvláště našeho pre- 
fekta zlotřilého, jehož i slova vtom dekretu prý 
stojí."*-) 



*) Historie lit. české 1825. st. 491. 

**) Že domněnka o tajném působení Petritschově proti češtině ne- 
byla bez důvodu, viděti z listu dvorního rady Langa, referenta 
o gymnasiích při c. k. dvorní kommissí. List daný 30. července 
1819. obrácen jest ku prefektu duchovnímu (Hochwiirdiger, hoch- 
gelehrter Herr Práfekt) dle všeho Petritschovi samému, jenž se 
tázal, jak se věc s strany češtiny má. Píše pak p. Lang takto: 
Die hóchste Verordnung, von welcher • Sie in Ihrem Schreiben 
vom 15. Juli Meldung machen, dass an den Gymnasien in Boh- 
men nur solche Mánner angestellt werden sollen, welche der 
bóhmischen Sprache kundig sind, ist mir ganz unbekannt; ich 
bitte mir daher eine Abschriít davon zu schicken. Meines Wis- 
sens hat das Gubernium vor 2 Jahren (sic) darauf angetragen, 
dass an ganz bóhmischen Oertern zu Grammatikal-Lehrámtern 
vorzugsweise jene gewáhlt werden sollen, welche der bóhmischen 
Sprache kundig sind, damit sie den der deutschen Sprache nicht 
hinlánglich kundigen Schulern sich deutlicher machen kónnen. 

11* 



164 



Že příkrý poměr mezi Jungmaimem a Petritschem, jenž 
těmito slovy mocně se jeví, v následujících letech nepolepšil 
se, toho nepopiratelným svědectvím jest příhoda, kterou F. L. 
Čelakovský zevrubně vypravuje v listě Jos. V. Kamarýtovi 
dne 11. září 1824*): „Přihodilo se mu (Jungmannovi) cosi 
jemu i nám všem nemilého. Byly totiž zkoušky a vyslýchal 
pro classibus jednoho ze svých školáků, kterýžto jinak nedbalec 
mnoho neuměl překládaje z latiny na němčinu. Chtěl mu 
báťuška pomoci a dí, by překládal česky, že snad to lépe 
půjde. Šlo to ale stejně, ba snad i hůře, načež se přinucena 
viděl mu druhou klas dáti. I jde ten smělý kluk k prefek- 
tovi a snad jím pobídnut i k školnímu direktoru předstíraje, 
že mu báťuška při zkoušce otázky dával z českého krom 
předpisu školního a poněvadž z nich neobstál, že mu dal 
druhou klas. Byl tedy k Petritschovi **) volán a k direktoru, 
kde zvláště ten kovaný Němec Petritsch s hrubou na něj si 
vyjel; že prý zaměstnáváním se češtinou bez toho školní věci 
zanedbává, a že mu to bez toho nic plátno není, že nikam 
se čeština nevyšme (sic), že daremně jen bez vší odměny 
čas mrhá, aby prý raději pro němčinu pracoval a t. d. Načež 
on mu moudře odpověděl, že svou zachovalost a pilnost pro- 
fessorskou nejedním pochvalným dekretem dokázati může a 
zbývajícím časem jak má nakládati, protože žádný ani před- 
pis nemá, ani že jej od nikoho nepřijímá. Ostatně jestli 
onen tupý chlapec míní, že by se mu křivda byla stala, ať 
se dá ještě jednou přede vším třeba světem zkoušeti. Direktor 
však, kanovník Póllner jsa přirozeně při professoru bez 
všeho hluku to skončil." 

Jakož z obrázku tohoto vylíčeného patrně dle zprávy 
od Jungmanna samého pocházející, jemuž mladistvý tehdy 



Dieses ist genebniigt worden, weiter aber Nicbts. Die bobmiscbe 
Cbrestoniatbie des Prof. Jungmann, welcbe als Zwang hatte vor- 
gescbrieben werden sollen, ist der freyen Benůtzung der Schůler 
iiberlassen worden. Es bestebt also fůr die Gymnasien keine 
Verordnung, welcbe das Betreiben des Bóbmiscben anbefiehlt." 

*) F. L. Čelakovskébo Sebrané listy v Praze 18G4., str. 165. 

**) Ve vydání „Sebr. listů Čelak." jest tu chyba tisku „Patricovi". 



165 

Čelakovský důvěrně obcoval, jde na jevo, byl Petritsch proti 
Jungmannovi rovněž náruživě předpojat jako proti jazyku 
českému ; zapomínal patrně, že Jungmannovi sám odevzdal 
již několikero pochval za výtečné působení v úřadě učitel- 
ském od obecného c. k. direktorátu udělených, poslední jenom 
několik měsíců před touto náruživou důtkou.*) Viděti však 
též, že František Póllner, tehdy kanovník, později děkan a 
probošt kapituly Pražské, od roku 1823. direktor gymnasií 
českých, jenž bývá často líčen jako osobní nepřítel Jung- 
mannův, v této příčině slušně a sprovedlivě se zachoval, 
jakož pak vůbec sluší doložiti, že Póllner, jakkoli češtině 
nepřál, k Jungmannovi osobně míval se vždy vlídně a přívě- 
tivě, ano docházel k němu někdy i do bytu. V listech svých 
A. Markovi zmiňuje se Jungmann nejednou o tom, kterak 
Póllner po něm se poptával a s přátelským účastenstvím 
o něm se vyslovil ; píše mu dne 20. března 1828. : „P. Póll- 
ner často o Vás rozpráví a pozdravení své oznámiti mi 
nařídil. Škoda, že jest Čechům tak málo nakloněn! — 
On by mohl mnoho prospěti." Také v pozdějších letech 
čině zmínku o Póllnerovi mluvívá o něm jako o někom, 
jemuž přívětivě obcuje. 

Nesnáze a nepříjemnosti, které Petritsch strojil Jung- 
mannovi pro vyučování češtině, byly asi příčinou, že v po- 
sledních letech učení češtině ve škole více a více zanechával. 
Pracuje s rostoucím úsilím o dokonání hlavního díla svého 
potřeboval ovšem mysli pokojné a vyhýbal se tedy opatrně 
všeliké příčině sporů s prefektem, jimiž se mu život ztrpčoval. 
Mužové na slovo vzatí, kteří byli v těch letech žáky Jung- 
mannovými, **) vypravují, že tehdy Jungmann jazyku českému 



*) Viz přílohu Q. 

'*) Zejména p. J. Malý, jenž byl žákem Jungmannovým r. 1827—28, 
p. Vácslav Svoboda, c. k. inspektor škol středních a P. Vácslav 
Stulc, probošt kapituly Vyšehradské, jenž byli r. 1831.— 33. žáky 
Jungmannovými, posledními, které Jungmann oběma třídami hu- 
manitními provedl. 



166 



vůbec již nevyučoval, nýbrž toliko v soukromí bystřejší hlavy 
k mateřštině povzbuzoval, od nich i české úkoly písemní 
přijímal a sem tam, ač velmi zřídka, při vykládaní klassikův 
i češtiny užil ku přirovnání; sice bylo tehdy všecko vyučo- 
vání pouze německé a latinské. Působení jeho ku pro- 
buzení citu a smyslu národního v žácích tím arci nikterak 
nebylo přetrženo, než přestávajíc na těch, při nichžto bylo 
nadíti se zvláště zdárného prospěchu, bylo tím vroucnější a 
účinnější. S nadšením vypravují tito chovanci ducha Jung- 
mannova o tom, kterak při naskytlých příležitostech, zvláště 
když vyšla nějaká zanímavá kniha, miláčky své k sobě 
brával, knihy jim s vlasteneckou radostí ukazoval, jim půj- 
čoval a k dílu národnímu je vzbuzoval.") 

Bylyť ovšem kromě nepřízně prefektovy i jiné okolnosti, 
které Jungmanna nutily k největší opatrnosti v úřadě uči- 
telském. 

Vypravuje sám v pamětech svých (Zápisky str. 37.), 
že „přesazen byv z Litoměřic do Prahy vběhl jakožto známý 
český vlastenec v tajné vyšetřování policejní, an každý Cech 
vládě podezřelý byl."**) Vykládá pak šíře, kterak zejména 
zlopověstný Jan Zimmermann, křižovník a skriptor při c. k. 
bibliotéce, byl „nejlezlejší a nejnebezpečnější", vtíraje se mu za 
společníka a rozmluvu pokaždé na českou historii, na stav 
České země a národnosti, na Rakouský dům, na císaře 
a na všecky lapavé předměty obraceje. Jakkoli nemotorné 
byly nástrahy Zimmermannovy a jeho druhův v ošemetném 
umění, nemohlo jejich působení v mysl tichého učence býti 
leč zkórmucujícím. Vida se bedlivě pozorována mocnostmi 
tajnými vystříhal se potom tím opatrněji všeho, co mohlo 
buditi jakékoli podezření. 



) Zejména vypravoval nám Yácslav Štulc, kterak po vyjití Slávy 
Dcery (1832.) Jungmann ho po škole vzal s sebou domů slibuje, 
že mu „něco u ukáže. Přijda do bytu zavedl Štulce do zadního 
pokoje a s zářící se tváří dal mu do ruky Slávy Dceru. 

: ) Sluší povšimnouti si toho, že Jungmann toto střežení osoby Btf 
po příchodu do Prahy nikterak neuvádí ve spojení s Janem 
Nejedlým. 



167 



Ale nejenom osoba Jungmannova byla podezřelá úzkost- 
livým strážcům veřejné bezpečnosti, i ú ř a d sám budil tehdy 
obávaní moci státní. V době, když Jungmann přišel do Prahy, 
počal jeviti se v sousedních státech německých v mládeži 
studující duch nespokojený, nesoucí se k jednotě a svobodě 
všeho národu Německého, duch, jemuž protivníci říkali krátce 
revoluční. Zvláště hlučná slavnost studentská na staroslavném 
hradě Wartburku na podzim r. 1817. a zavraždění známého 
Kotzebue fanatickým studentem Sandem s jara 1819. polekalo 
všech státníků evropských a vedlo je ku přísnému střežení 
professorstva i studentstva. Jakkoli pak nebylo nijakého spo- 
jení studujících zdejších s zahraničními, jevily úřady dozorčí 
nevšední bedlivost a stíhaly i Pražské studující pro věci, jichžto 
si před tím nikdy nevšímaly. Kterak se věc dotkla i nevinné 
mládeže gymnasialní, o tom vypravuje historie gymnasium 
Staroměstského zevrubně a dosti uštěpačně při roce 1819. 
„Tohoto roku školního, dí, byla doba letní poněkud bouřlivá. 
Když totiž August Kotzebue zavražděn byl Th. Cand. Karlem 
Sandem a roznesla se pověst, že někteří mladíci zavázavše 
se smluvou do rozličných krajin rozesláni jsou, aby na ne- 
přátely svobody německé podobným úmyslem udeřili: i naše 
mládež vešla v podezření, že by byla zmítána křivou láskou 
k svobodě. Podezření to utvrzeno jest tím, že větší počet 
studujících Halských a Jenských do Prahy přišel, jimžto 
mladíci naši dle způsobu mladického přátelsky obcovali, jakož 
i tím, že mladíci naši na místech veřejných častěji scházeli 
se ku pití a ku hře. Ježto odtud za to se mělo, že mají mezi 
sebou tajný spolek, byli někteří z nich v noci z lože ná- 
silně odvlečeni k hejtmanu městskému, mnozí jiní pak dru- 
hého dne k témuž jsou odvedeni, stráže v městě nejinak 
než v Římě v čas spiknutí Catilinova se rozestavily a vojáci 
i v noci města ostříhali. Při vyšetřování neshledalo 
se při nich nižádné viny; ale pět z nich od hejtmana 
městského po pět dní ve vazbě jest držáno. Když věc do 
Vídně nejvyšší komissí nad studiemi předložena, potrestáni 
jsou někteří karcerem akademickým, postem a horší známkou 



168 

z mravů pro porušení zákonů akademických, jimiž se jim 
zapovídá choditi do veřejných hospod a v noci popíjeti. Byli 
vesměs studující práv a filosofie, kteřížto poslední poněkud 
nevázaně žili. I žáci gymnasialní, ač ničím neprovinili 
se, jsou potrestáni, nebo nařízením vydaným nejvyšší zprávou 
zemskou zapovědělo se jim společně vycházeti a vně města 
si hráti, čehož jim zákony školní za přítomnosti některého 
učitele přály. Takového dovolení užívali žáci gymnasialní již 
od časův tovaryšstva Ježíšova, aniž to kdy státu bylo na 
záhubu." 

Nelze diviti se, že jednání tak slepě řádící musilo učitele 
nutiti k opatrnosti, ježto by se okolností tehdejších neznalým 
mohla zdáti přílišnou. 

Samo postavení Jungmannovo při gymnasium Staroměst- 
ském proměnilo se novým plánem učebním, r. 1819. na místo 
zřízení gymnasialního z r. 1808. zavedeným. Změnu tuto 
těžko si vyložiti jinak než zásadou, že školy mají vychovávati 
toliko „dobré poddané." Byloť nové zřízení patrně horší 
předešlého. Ježto dle předešlého plánu každý učitel učil 
jednomu skupení nauk příbuzných — latině a řečtině 
mathematice, fysice a přírodopisu — dějepisu a zeměpisu, za- 
vedena jest nyní soustava třídní, dle nížto každý učitel 
převzal všecky předměty v jedné třídě kromě náboženství, 
tedy latina, řečtinu, počty, zeměpis i dějepis. Nesnáze a ne- 
srovnalosti z toho vzniklé byly ovšem veliké ; učitelé mathe- 
matiky musili najednou zápasiti s latinou i řečtinou, učitelé 
zeměpisu a dějepisu s mathematikou ; fysika a přírodopis jsou 
z gymnasium úplně vyloučeny. 

Jungmann byl z těch nemnohých učitelův, jimžto tato 
změna nezpůsobila rozpaků, ač se mu břemene přidalo. Vy- 
učoval do r. 1808. všem předmětům gymnasialním a po jede- 
náctileté přestávce jal se vyučovati jim opět s někdejším 
prospěchem. Jakkoli vykládaní klasikův bylo mu nejoblíbe- 
nější stránkou všeho vyučování, jimžto i mládež nejmocněji 
uchvacoval, nebylo znamenati v nižádném předmětu, že by 



169 



ho kdy uvedl v rozpaky, zejména pak vykládal i mathematiku, 
tuto slabou stránku mnohých výtečných učitelův, zcela zřetelně 
a světle. *) Ale úkol jeho byl nyní zřejmě obtížnější. Kromě 
připravování se na předměty cizorodé měl nyní o čtyři hodiny 
za týden více než před tím, šestnáct na místě dvanácti. 



') Dle svědectví výše připomenutých žákův V. Svobody a V* 
Štulce. 



Hlava druhá. 

Slovesnost. 

Přijda do Prahy Jungmann měl na mysli vydávaní jakési 
encyklopedie nauk, jejížto spolupracovníky měli býti žáci jeho, 
Marek pro filosofii, Kramář pro zeměpis, kolléga jeho Lito- 
měřický Kouble pro nauky přírodní, Jan Jodl pro dějepis, 
on pak sám měl vésti zprávu celého díla. Avšak dílo prese 
všecku usilovnost jeho bralo se račím krokem před se. Okol- 
nosti a potřeby časové vedly jej k dílu nenadálému, k sepsání 
učební knihy české mládeži gymnasialní. 

Když vydáno jest nařízení dne 23. srpna 1816. otvírající 
jazyku českému přístup do gymnasií, bylo cítiti bolestně dvojí 
nedostatek, nedostatek způsobilých učitelův a nedostatek knih. 
Nedostatek první možná bylo odstraniti toliko časem, když 
by mladíci schopní a jazyka českého znalí hlásili se k učitel- 
ství gymnasialnímu ; nedostatek druhý vyzval k činnosti sa- 
mého Jungmanna. Bystrý a zkušený učitel viděl, že zvláště 
ve vyšších třídách — humanitních — potřebí učitelům i žákům 
příhodné knihy, nemá-li všeliké učení býti zúplna marným. 
Mohly zajisté nižším třídám jakž takž vyhověti mluvnice 
jazyka českého, ježto byly v dostatečném počtu po ruce ; ale 
vyšším třídám nedostávalo se příhodné knihy čítači, v nížto 
by se nalézalo, co nejlepšího posud literatura česká vykonala, 
knihy, která by se mohla postaviti po boku citacím knihám 
latinské, řecké a zvláště německé. Potřeba byla tak zřejmá, 
že ji uznávali i ti, kdo sice věcí českých nijak si nevšímali : 
sám Jos. Ant. Koehler, velmistr křižovnický, tehdejší direktor 
gymnasií českých, měl Jungmanna k složení takové knihy. 
Horlivosti vlastenecké a neúnavné pilnosti Jungmannově ne- 
bylo ovšem potřebí domlouvání k dílu opravdu potřebnému, 



171 



i dal se hned do práce sbíraje vhodné příklady. „Chresto- 
matie se zbírá," píše již dne 21. února 1817. A. Markovi, 
„ale sebraná ještě není, tím méně vydaná. Kdybych měl 
pochvíli, přidal bych krátkou nauku o slohu, ač soudil- li 
by to Direktor za dobré." Nebyla tedy nauka o slohu 
částí knihy, o jejíž sepsání se patrně již s direktorem smluvil. 
Direktor ovšem přistoupil na přídavek zřejmě velmi prospěšný 
a Jungmann pracoval pilně dále. Bylať práce nade všecko při- 
rovnání těžší než této chvíle : nebyloť ovšem té doby snadno 
z literatury nové teprve několika větším dílem skromnými plody 
se jevící sestaviti pěkný, svěží, mládež k oblíbení a pěstování 
jazyka českého povzbuzující výbor, starší pak literatury 
musil užívati velmi střídmě, ježto by mládeži jazyka spiso- 
vního zúplna neznalé byly příklady z ní nesnadné. Proto 
musil, aby všecky druhy umění slovesného měl doložené pří- 
klady, dáti si spisovati některé kusy zvláště k účelu svému. 
Píšeť dne 17. dubna 1817. A. Markovi : „Já potřebí mám 
jednoho kázaníčka do chrestomatye školní, na způsob Heiden- 
reychových neb Zollikoferových, máte-li nějaké, račte mi je 
darovati — však netřeba hned; neboť ještě mnoho mi se 
nedostává a než všecko shledám, zatím i to vyhledati neb 
i složiti můžete." Vždy ochotný Marek pomohl příteli svému 
duchovní řečí „O Novém Létu." *) Také oba vzory poesie 
dramatické : „smutnohra" Svatislav a „činohra" Bratří slo- 
ženy byly k žádosti Jungmannově pro čítači jeho knihu jedi- 
ným té doby dramatikem českým, Vácslavem Klicperou, 
tehdy ještě kandidátem učitelství gymnasialního. 

Letního času r. 1817. maje již knihu čítači sestavenou, spi- 
soval učení o slohu, vzav si za základ podobný spis Pólitzův. **j 
Nesnáze díla nezáležely v předmětu, jemuž Jungmann ve 
škole již po mnohá léta učil: ale řeč stavěla tu překážky 
nesmírné. Množství pojmů filosofických nenalézalo posud 



*) Yiz Slovesnost I. vyd. str. 284. 
**) „Já nyní posavad, ač pro školní práce zdlouha, na theorii ma- 
ličké k Chrestomatyi pracuji vzav za základ Politzovou." List 
Jungmannův A. Markovi dne 31. července 1817. 



172 

v češtině slov příhodných i nastal tudy Jungmannovi úkol 
nesnadný, ovšem i nebezpečný, tvořiti si řeč, kterou měl vy- 
kládati nauku. Byl k tomu ovšem lépe způsobilý, než kdo- 
koli jiný v Čechách, i studiemi lexikografickými, i zápasem 
s Miltonovým Rájem i poradami s jinými znalci i zvláště 
jemným citem jazykovým, všemi těmito prostředky vybrou- 
šeným. Obyčejnou usilovností přemohl všeliké nesnáze a 
již před koncem roku 1817. byla „Slovesnost" hotova a Jung- 
mann mohl dne 29. prosince 1817. A. Markovi psáti: „Chresto- 
matie má poslána jest do Vídně s otázkou, jestli jí třeba? 
Tvrdý ovšem ji schválil, ale přijde to na Referenta ve Vídni, 
jestli Němec, dobrou noc! — Vyjde předce, a potom lepší." 

O tom, kterak se vedlo Slovesnosti ve Vídni, oznamuje 
listem dne 24. února 1818. A. Markovi: „Chrestomatie jest 
(dle ústního slova Directorova) povolena pro školy, jak a 
kterak ještě nevím. To prý navrhl Němeček (který byl Cen- 
sorem jejím), aby se zkrátila a všecko přeložení vynechalo. 
Buď jak buď, jen když je k platnosti." Nedlouho po tomto 
listě dne 30. března 1818. učinila dvorní komissí nad studiemi 
nález, jímžto se nařizovalo, aby kniha, až bude vytištěna, 
předložila se opět, ostatně že se studujícím může schváliti. *) 
Rozhodnutí toto Jungmanna nemohlo zúplna uspokojiti ; nadál 
se, že „Slovesnost" přijme se za řádnou knihu školní a 
vláda sama že o vydání její bude pečovati; kniha však Jung- 
mannovi vrácena a dáno mu na vůli, jak s knihou naložiti. 
Od té doby minul téměř rok, než kniha dvorní kommissí 
schválená dostala se do censury; teprve dne 25. března 1819. 
oznamuje Jungmann Markovi: „Má česká slovesnost konečně 
do censury dána." 

O čtvrt roku později dne 14. července 1819. Jungmann 
dává příteli některé zevrubnější zprávy o tom, jak censor 
naložil s rukopisem. „Ten známý censor N. **) přetrhl mi 
Vaši Vlast (z Hlas.) a poslední strofu z Veliše, kterou 



*) Viz Jungmannovu bist. lit. č. I. vyd. str. 490. 
**) Jet patrně Němeček výše dotčený. 



173 



když vezmeme pryč, vzat jest duch celé elegii a protož ji 
raději schovám k jiné příhodě; z Poslání básnického 4 verše: 
Murad přijď neb Muštafa atd., ba sám již nevím co ještě, 
jen zříceniny mi nechal. Celou tragedii Klicperovou také 
zavrhl (ač to strká na Tvrdého), protože se tam jeden zabil!!" 
Vykonavši posléze, ač nikoli bez ourazu, cestu c. k. cen- 
surou, spatřila Slovesnost v lednu r. 1820. světlo světa.*) 

Maje při skládaní knihy této mládež studující na mysli, 
položil v čele Slovesnosti slova „k vlastenecké mládeži". 
Vyloživ stručně, kterak známost jazyka českého ve vlasti naší 
i vládou uznána jest za potřebnou, podává „mladým krajanům, 
kvetoucí naději vlasti" tuto „pomůcku" k naučení se mu. Na 
dvojí stranu obrací pak ostří slova svého : jednak radí důrazně, 
aby čítali zvláště staré spisy vlastenské, jednak brání se mocně 
proti těm, kdo by mu užívaní slov nových vytýkali. Vyslo- 
vuje tu Jungmann světle a pevně jádro smýšlení svého o tom, 
čeho češtině potřebí: pilného studování vzorův starých a dal- 
šího vzdělávaní, by postačila zvýšeným potřebám doby nové. 
Proti odpůrcům všech slov a obratů nových hradí se Horácem : 
„Mnedle co Lomnickým popřáno, to dáti nemá se 
Puchmírům? Proč, získati-li mně maličko, nenávist 
Na mne sočí, jelikož Daniel jako rovně Komenský 
Otcovskou bohatit směli řeč, věci názvy novými 
Pojmenují se nové?" 

Na konci připomíná, jestli by komu sbírka zdála se 
býti nedokonalou, aby povážil, že to „první taková českých 
příkladů sbírka" ; posléze pak jenom jako mimochodom do- 
týká i toho, že sbírka vytištěna novým pravopisem. „Že jsem 
pravopísemnosti té užil, kterouž za lepší uznávám, to jakožto 
maličkost lépe mlčením pominouti." 



*) Titul její zní úplně: „Slovesnost aneb zbírka příkladů s krátkým 
pojednáním o slonu. K prospěchu vlastenské mládeže od Josefa 
Jungmanna, doktora ve filosofii a professora humanitní třídy na 
c. k. gymnasium akademie Pražské. V Praze 1820. Vytištěná u 
Josefy Fetterlové z Wildenbrunnu , v arcibiskupské Impressí 
v Seminarium, za Faktora Tomáše Kubelky. St. CI a 331. 



174 



Tak vyslal do světa spis, jenž od obnovení literatury 
české neměl co do způsobu sobě rovného. Slovesnost vyslo- 
vila důrazně zásadu, že potřebí vzdělávati jazyk dále a tuto 
zásadu ihned provedla odvážlivě a šťastně, představila diví- 
cím se zrakům celou novou terminologii, ano takořka nový 
jazyk vědecký. Těm, kdo pochybovali o tom, že by se jazyk 
český mohl vzdělávati dále, odpověděla Slovesnost samým 
skutkem: Zde máte český jazyk vědecký. Kdo přirovná 
jazyk Slovesnosti k jazyku staršímu i k nejnovějšímu jeho 
rozvoji, nebude leč obdivovati se i smělosti i štěstí spisova- 
telovu: co tu nových slov, ano plných sto stran nových 
slov — a největší jich díl ujal se v půdě národní: nejsvětlejší 
důkaz, že vyšla z půdy opravdu národní, z hlavy ryze české. 

Jednak z povahy knihy samé vysvětliti snadno, že mezi 
ustrnulými obdivovateli jazyka zlatého věku tak řečeného 
kniha zbudila nechuť a ošklivost, ano pravou hrůzu. Podivná 
věc, že o spise, jenž byl nejsvětlejším svědectvím, že jazyk 
český k dalšímu rozvíjení a vzdělávaní jest způsobilý, nej- 
příkřeji soudil muž, jenž hlubokým důmyslem první vyložil 
zákony, jimiž jazyk český v rozvíjení svém zpravuje se. Josef 
Dobrovský nepopíral sice nikterak zásady, že by se jazyk 
český mohl vzdělávati dále, ale zdálo se mu býti věcí takořka 
nemožnou, aby v okolnostech všecken život národu Českého 
těžce svírajících dospěl stupně vyššího nad věk Rudolfův. 
i pokládaje všeliké snahy o další vzdělávaní jeho za daremné 
měl za nejvyšší úkol spisovatelův českých to, aby zacho- 
vali jazyk svůj v té výši a čistotě, jížto dosáhl v zlatém 
věku.*) Z tohoto základního mínění J. Dobrovského snadno 



*) Nejzřetelněji tuším vyřkl toto zdání své již za mladých let ve 
svém Liter. Mag. 1780. str. 106., kde zamítaje nerozumné ovšem 
novoty Pólový praví: „Hátte H Pol zu einer Zeit gelebt, zu der 
die ganze Nation fur die Ausbildung ihrer Sprache besorgt war, 
so hátten wir vielleicht jetzt Ursache ihin zu folgen. Nun aber 
ist es um die fernere Kultur der bóhmischen Sprache geschehen ; 
folglich sind alle dergleicken Bemuhungen fruchtlos. Kunste und 
Wissenschaíten lernt man hier in Bóhmen aus lateinischen, fran- 
zósischen und meistens deutschen Buckem ; daher ist die weitere 



175 



vyrozuměti, proč se mu spis Jungmannův, ze jména část 
jeho theoretická, musil příčiti tou měrou, že jej nazval 
i „příšerou". *) 

Mnohem snáze porozuměti tomu, že Jan Nejedlý, jenž 
veřejně a hlučně hlásal učení, že jazyk český v ničem nesmí 
uchýliti se od vzorů doby Veleslavínovy, Slovesnost naprosto 
zatracoval a ji za věc literatuře přímo záhubnou rozhlašoval.**) 
Tu však octli jsme se u věci v Jungmannově životě nad jiné 
důležitější, jižto o sobě vylíčiti sluší. 



Ausbildung der bohmischen Sprache nicht mehr móglich. Unsere 
Sorge soli nunmehr ganz dahin gehen, die bóhmische Sprache 
so wie sie war und wie sie ist zu erhalten und sie nicht durch 
unmássige Kúnsteleien veráchtlich und unkennbar zu machen." 
*) Příkré toto slovo Dobrovského, jakkoli jenom soukromě prone- 
sené, dotklo se, jakož netěžko porozuměti, Jungmanna velmi 
bolestně, tak že nejednou se o něm zmiňuje. Píšeť již 7. března 
1820. A. Markovi : „Dobrovský se hněvá, že jsem se veřejně 
proti jeho prosodii prohlásil a jmenoval Slovesnost : Das bóh- 
mische Ungeheuer". Jungmann přičítá zde příkré vyjádření Do- 
brovského jakési rozdrážděnosti osobní. Nechceme nikterak tvrditi, 
že Dobrovský nebyl veden rozdrážděnosti při úsudku výše dotče- 
ném; ale dokládáme, že jednak povaha Dobrovského, jednak 
zvláštní, nevídaný ráz knihy Jungmannovy dostatečně vysvětlují 
ono slovo. Dobrovský vyjadřoval úsudky své rád perně. 
**) Viz přílohu CC, obsahující dodatky k druhému vydání. 



Hlava třetí. 

Jungmannovo postavení k opravě pravopisu, k J. 
Dobrovskému, J. Nejedlému a V. Hankovi. 

Když Jungmann po šestnácti letech vrátil se do Prahy, 
byli tam na poli literatury české tři mužové v popředí, každý 
z nich zástupce jiného pokolení: Josef Dobrovský, Jan Nejedlý 
a Vácslav Hanka. Dobrovský, tehdy již v šedesátém třetím 
roce věku svého, ač ovšem ještě plný síly tělesní i duševní, 
byl poslední a největší z těch mužův, kteří důkladným ba- 
dáním v dějinách, v literatuře a řeči české v poslední čtvrti 
věku osmnáctého počali veliké dílo, vzkříšení národu Českého. 
I pokládán byl již po celé pokolení lidské za vlastní hlavu 
celého literárního i vědeckého snažení v Čechách požívaje 
i za hranicemi zvláště mezi národy slovanskými takové slávy, 
že jí od časův Jana Amosa Komenského nedostihlo ani jediné 
jméno České; ano smíme říci, že z hlubokého pokoření, jehož 
se dostalo národu našemu v době Pobělohorské, Dobrovský 
první vznesl jej duchem svým na výši neočekávanou; jeho 
jméno dodávalo samo národu Českému zvláště v očích učenců 
jino slovanských takového lesku, že hrdě hlásili se opět ku 
příbuzenství s národem do nedávná opovrženým. Velmožové 
polští a knížata ruští mluvili v listech svých rovněž uctivě 
a skromně s proslulým patriarchou jako učenci všech kmenův 
slovanských. *) 

I ve vlasti své Dobrovský byl ctěn a slaven, jako se 
toho nikomu před ním nedostalo. Škola básnická Puchmajerova 






*) Pohříchu není posud užito k vylíčení velikého mistra přehojných 
pokladů chovaných v našem museum, zvláště bohaté korrespon- 
dence s učenci polskými Bandtkiem, Lindem, hr. Ossolinskim, 
s Rusy Šiškovém, Kóppenem a mn. j. 



177 



ctila jej co zákonodárce českého veršovnictví a zvláště Puchmír 
sám přibližoval se k mistru svému s takovou úctou a po- 
korou, že pokolení naše vyrostlé v okolnostech a názorech 
zcela proměněných dosti nesnadno porozumí, kterak toto 
chování zakládalo se na čistém uznávaní velikého ducha.*) 
I nejmladší pokolení vlastenecké sotva ještě školám odrůsta- 
jící velebilo s nemenší úctou velikého mistra, jenž ochotně 
propůjčoval se mu k hlubšímu vyučování jazyku českému 
a vykládaní příbuzenství s ostatními jazyky slovanskými: 
ústy nejčinnějšího člena svého, Vácslava Hanky vyslovilo mu 
r. 1815. vřelou vděčnost a nadšené obdivování.**) 

Zralé plody důmyslného ducha Dobrovského na poli 
české mluvnice, literatury i dějepisu mocně působily již od 
více než třiceti let v další rozvíjení se nauk u nás; ale 
hlučněji než nejznamenitější jeho díla působila v této době 
— po r. 1815. — jedna z myšlének v mluvnici české r. 1809. 
vyložených o pravopise českém. Horlivý velebitel dokonalosti 
jazyka českého z doby Veleslavínské dotkl se tam ustáleného 
pravidla, dle něhož se po c, s z vždy musilo psáti y, nikdy i; 
Dobrovský dovolávaje se obdoby jazykové tvrdil, že by po 
c nemělo se psáti nikdy ?/, posaz však jenom tehdy, 
kde toho analogie žádá. 

Vykládaje tyto postuláty mluvnického rozumu Dobrovský 



*) Nemohouce zde šířiti se o tomto zvláštním poměru zmiňujeme 
se toliko, že Puchmír Dobrovského nazývá v listech svých ne- 
jinak než „Euer Gnaden", ježto Dobrovský byl prostým kně- 
zem bez důstojenství — abbé. 
**) Báseň na listě kvartovém má nápis: „Jeho Dóstojnosti Jozefovi 
Dobrovskému, skutečnému údu mnoha učených společností. Od 
Čechov v Praze dne 19. března 1815." Jména Hankova na básni 
není; že však od něho pochází, viděti i z dopisu Jungmannova 
Markovi dne 13. dubna 1815.: „Z přiložené Hanko vy básně 
uvidíte, jaké dobropísemnosti se ta nová škola držeti chce a t. d. u 
I jest tu pravopis opravdu zvláštní ; ó ž= ů, V' = w, i zz. j (starému, 
nynější j = g), u na začátku slov, ale po c všude y. Ostatně 
jest báseň zcela slovanským duchem proniknuta: 

„Jméno tvé se vplete v věnac sladký 

Od Šumavy až tam do Kamčatky." 

12 



178 



nemínil nikterak způsobiti sporů a bojů o pravopis; ano Do- 
brovský sám nejenom nepřičiňoval se, aby tato oprava se 
ujala, nýbrž i samému Jungmannovi tážícímu se, zdali by 
měl slovník svůj spisovati tímto pravopisem opraveným, radil, 
aby toho nečinil. *) 

Tak olympicky klidně uvažoval sám původce proměnu, 
která v dějinách literatury české v první třetině devatenáctého 
věku způsobila bouři, jížto na tomto poli není rovné, rozdělila 
celé spisovatelstvo české na dva tábory, jednak pod zname- 
ním i, jednak y z tuha proti sobě válčící, učinila ze starých 
přátel urputné nepřátely a ztrpčila život nejednomu horlivému 
dělníku vlasteneckému, ovšem i jemnému Jungmannovi. 

Ze rozepře čistě mluvnická a sama sebou nepatrná vedla 
se s takovou příkrostí a náruživostí osobní, toho příčiny sluší 
hledati zvláště v poměru dvou prvotních hlavních zápasníků, 
Jana Nejedlého a Vácslava Hanky. 

Výše vylíčili jsme podivuhodnou činnost, kterou Jan 
Nejedlý již ve 30. roce věku svého byl předním spisovatelem 
a středištěm celé tehdejší literatury. Ale ukázalo se i při 
něm, že chůze příliš rychlá unavuje ; Jan Nejedlý byl asi 
v 35. roce věku svého již starým mužem, prázdným všeho 
zápalu pro věc národní, od nížto se čím dále tím více od- 
vracel k věcem světsky prospěšnějším, zištnějším. Učitelství 
jazyka českého při universitě, ač mu dávalo titul professorský, 
bylo spojeno s tak chatrným platem, **) že nebylo téměř možné 
žíti z něho slušně; i není se právě čemu diviti, že Nejedlý 
hleděl si zjednati jiný ještě důchod, i dosáhl advokátstvívPraze. 
Tu pak vyšlo na jevo i při něm, že nelze sloužiti dvěma pá- 



*) Veliké váhy v té příčině jest list Dobrovského Jungmannovi 
daný 26. ledna 1813.: „Nach s, C, z, wiinschte ich wohl, dass 
man i und y nach der Analogie uutersch ei den móclite, allein 
fůr die Bóhmen ist es nicht nóthig, und etwa auch zu schwer ; 
auch noch nicht angenommen oder eingefiihrt. Ich that es in 
der Gram matik aus guten Grunden, ohne desshalb anderen 
vorschreiben zu wollen. Im W ort erb uch scheint es nicht 
so nóthig zu seyn. a 
**) 60() zl. stř. ročně. 



179 



nům tak různým, jako literatura česká a pachtění se po pe- 
nězích, a přátelé jeho brzo naříkali, že Nejedlý jest toliko 
advokátem. Bylo pak i to jakýmsi zlověstným znamením, 
že v 36. roce věku svého — r. 1812 za opravení překladu 
zákonníka občanského, — vyznamenán jest titulem „cis. rady", 
jehož dostávalo se obecně starým pánům, hodlajícím již od- 
počívati na vavřínech úředních. Jisto aspoň jest, že „Milost 
pan rada", jak od té doby dával se titulovati, odtud příliš 
povýšeným býti se domníval nad ostatní spisovatelstvo za- 
pomínaje ovšem, že Musy nevybírají si miláčkův dle vyšších 
neb nižších titulův a důstojenství. Různé snahy byly asi 
příčinou, že Nejedlý úřad učitelský konal s mnohem menší 
horlivostí než před tím. Tím se nejsnáze vysvětlí podivný příběh, 
z něhož vyrostlo úhlavní záští mezi ním a mladistvým Hankou. 

Vácslav Hanka*) přišed do Prahy na podzim r. 1809. 
na studie filosofické, byl za nedlouho jedním z předních mladí- 
kův vlasteneckých, kteří se snažili jazyk svůj mateřský při- 
vésti ku platnosti veřejné. Záhy seznámil se s Dobrovským, 
jehož pilným žákem vedle jiných stal se již r. 1813. 

Tehdy právě jednalo se mezi Dobrovským a předními 
učenci jiných Slovanů rakouských, zejména Polákem Lindem 
a Slovincem Kopitarem o jakési sjednocení pravopisu těchto 
národů na základě písma latinského.**) Mladistvý Hanka 



*) Mimochodem dokládáme zde, že biblická povídka, dle nížto 
Hanka až do 16. roku pásl stáda otce svého a již dospělý při- 
šel na gymnasium Hradecké, kde prý třídy stahoval, jest zúplna 
vymyšlena. Hanka přišel na gymnasium 13letý r. 1804, odbyl 
třídu po třídě zcela pravidelně a koncem r. školního 1809. opu- 
stil gymnasium Hradecké. Pověst tuto i samým zasvěceným bio- 
grafem Hankovým, Gliickseligem vylíčenou, vyvrátil již bedlivý 
A. Kybička (ve Světozoru 1871. str. 222. „Josef Havelka") dle 
staré cedule klasovní. Abych všeliké pochybnosti unikl, vyžádal 
jsem si výpisů z katalogů při gymn. Hradeckém chovaných, 
kteréž mně pan ředitel Klumpar s nevšední ochotou učinil. Dle 
úředních zpráv trávil Hanka plných 5 let na gymnasium, jako 
tehdy všichni ostatní žáci. Mimochodem zmiňujeme se, že Hanka 
na gymnasium byl žákem jen prostředním. 
**) Zevrubněji promluví se o tom níže. 

12* 



180 

přilnul s takovým zápalem k této myšlénce, že za celý další 
téměř padesátiletý život nespustil jí nikdy s mysli a několik 
znamének mistrem Dobrovským tehdy jako maní sestavených 
stalo se takořka korouhví, pod nížto do smrti statečně bojo- 
val, ac vynálezce sám si jich patrně nikdy již nevšiml, jak 
mile se jimi nedosáhlo toho, k čemu byly vymyšleny, totiž 
sjednocení Slovanův rakouských pravopisem. Odešed na pod- 
zim r. 1813. do Vídně, kde studoval druhý rok práv jsa při 
tom spolupracovníkem Hromádkovým, Hanka pustil tam uzdu 
snahám reformatorským v pravopisu přiměv nevinného Hro- 
mádku k tomu, že v „XXXX. Listě" vyhlásil všem pomoc- 
níkům svým svobodu pravopisu. *) „Dokavadž, prý, se všickni 
o pravidlech dobropísemnosti neshodnou, každému, kdož toho 
žádá, jeho se orthografie ponechá." I nastal touto „svobodou" 



*) Přičítajíce Hankovi zásluhu, že v „Listech" Hromádkových za- 
vedena „svoboda" pravopisu, nemáme ovšem jiného důkazu, leč 
že se to stalo té doby, které působil Hanka při „Listech"; meltě 
tehdy ubohý Hromádko tolik jiných starostí, že by byl na opravu 
pravopisu sotva asi vzpomněl. Krom toho byl Hanka právě tehdy 
v prvním zápalu reformy orthografické a působil tím přátelům 
Pražským jednak vyražení, jednak nelibost. Zanímavý jest list 
známého přítele Hankova Lindy k Hankovi dne 15. dubna 1814: 
„Oh jaké podivování, jaké posuzování té Vaše (sic) orthografie; 
řícti (sic) mi jest upřímně, že jedinký Vám je nechválil, ale ten 
se zasmáv, ten rozhorliv, ten zaškarediv, každý opovrženě na 
to pohleděv přič (sic) se odebral; ano i mnozí ji cikánskou, jiný 
kalmuckou etc. písebností potupně jmenujíc na Vás se osočil. 
Můj rozsudek nad tím jest ten: Tak jak nerozumě (sic) jest věc 
novou bez všeho předložení na vzor Dominikánů do ohně za- 
tratit, protože nová jest, tak také nerozumně by bylo věc novou 
začíti bez vší příčiny, což doufám, že u Vás to v témž nepozú- 
stává při této pisebnosti a raději hádám, že touto písebností 
směřujete k oné tak žhoucně žádané všeobecné „Slovíně" a pak 
tomu-li tak, Váš úmysl ctím, jejž Vám Nejvyšší žehnej ! a Ko- 
pitarove (sic) přání Vám k tomu chvalitebnému podniknutí tu 
bránu k slovanské literární všeobecnosti otevře, Vídeň svými 
papuškami (sic) to rozestře a Vaše jméno tento způsob, když tento 
Váš úmysl neb zřed (sic) oznámíte, u mnohých Čechů v vážnost 
uvede a t. d." Pravopis jest podivná strakatina; Linda neznaje 
té doby ještě vůbec pravopisu českého užíval již Hankovy re- 
formy (v za w, x za ch, a zase po c y a t. <L). 



181 



v Listech Hromádkových za nedlouho Babylonský zmatek, 
když Hromádko zavedl — ovšem již po Hankově odchodu 
— od nového roku 1816. latinské písmo a neoznačo- 
val délky slabik, čímž písmo pozbývalo rázu českého. 
Není se čemu diviti, že všickni povážliví lidé zatracovali ne- 
rozumné toto řádění, nejméně pak bude divno, že neupro- 
sitelný strážce jazyka Veleslavínského, Jan Nejedlý, nešťast- 
nému Hromádkovi po příteli Zieglerovi vzkázal, „že jest 
blázen".*) Listy Hromádko vy z té doby obsahují mnohé 
plody prosté Musy Hankovy, ježto ani tehdy jich neopustila 
úplně, když Hanka z Vídně odešel. 

Vrátiv se po roce do Prahy, kde mu zatím Norbert Vaněk 
zjednal výživu, stal se zkušeností a pověstí ve Vídni nabytou 
za nedlouho jakýmsi vůdcem vlasteneckého studentstva. Chodě 
sám s některými druhy na učení k Dobrovskému jal se vy- 
učovati ty, kdo uměli ještě méně.**) Malý z počátku hlouček 
jeho žáků zrůstal rychle tou měrou, že v školním roce 1816. 
Hanka — sám ještě jsa studujícím práv — jal se veřejně 
v českém sále vyučovati češtině. Nebyla zajisté výtečnost 
výkladův Hankových, ježto k němu pudila vlastenecké mla- 
díky, nebo ze spisů jeho tehdejších neviděti ještě důkladné 
znalosti jazyka českého; aniž pak toho, čeho se nedostávalo 
důkladnosti, uměl nahraditi unášející výmluvností, neboť jak- 
koli znal mnohé jazyky, neovládl svým jazykem materským 
nikdy tak, aby nějakou myšlénku vyslovil bez nesnází. Poutal 
mládež vlasteneckou národním zápalem, jehož se suchým vý- 
kladům Nejedlého ovšem nedostávalo, a brzo ji připoutal 



*) J. Jungmann A. Markovi dne 21. července 1814. Příkré toto 
slovo bylo větším prohřešením proti dvornosti společenské než 
proti pravdě; o pět let později objektivní soudce Jos. Dobrov- 
ský vyjádřil se týmiž slovy ve smyslu ovšem širším: „U Hro- 
mádky sme s p. Kopitarem jednou byli u oběda. Chlap je 
blázen docela." List V. Hankovi 5. pros. 1819. Čas. č. mus. 
18Y0. str. 321. 
**) V listě 13. dubna 1815. píše o tom Jungmann Markovi: „Sám 
pak Hanka drží učení České, maje asi 20 filozofů, které do 
Chrámu vlastenského uvádí a posvěcuje." 



182 



i tím kouzlem, ježto víže zvláště mladý lid k věci pronásledo- 
vané. Zvěděv totiž Nejedlý o těchto pokoutních kollejích 
honil mladistvého soupeře ze síně do síně, až mu posléze 
toto nedovolené učení zúplna zastavil.*) 

Aby posluchačům svým mocně rozptýleným zůstavil pa- 
mátku a vítěznému odpůrci radost ztrpčil, vydal Hanka téhož 
roku svůj „Pravopis český podlé základu Grammatiky Do- 
brovského," veda tím válku na poli literárním dále. 

Z tohoto vylíčení bude snadno vyložiti sobě, kterak boj 
o pravopis analogický stal se jakousi osobní hádkou mezi 
Nejedlým a Hankou a kterak Nejedlý nespatřuje v celém 
počínání Hankově leč dorážení opovážlivého mladíka na své 
professorské důstojenství roznítil se hněvem, jenž brzo pro- 
měnil se v hluboké záští.**) 

Byl tedy r. 1817. boj o pravopis skutečným soubojem 



*) Pro důležitost stůj zde toto místo z životopisu Hankova od 
Glůckseliga (1852.): „Im J. 1816. hatte Hanka auch seine eige- 
nen Vortráge, seinen so genannten bohmischen Unterricht eróff- 
net. Da es einen von der Regierung bestellten Professor der 
bohmischen Sprache und Literatur in der Person des Dr. 
Joseph (sic) Nejedlý gab, so wurden Hanka's Vortráge als 
Winkel-Collegien verfolgt; und je leidenschaftlicher Nejedlý dem 
zwar unbefugten, aber auch unbesoldeten und weit beliebteren 
Privatdocenten zusetzte, welcher uber drei hundert Zuhórer mehr 
hatte als Nejedlý, desto záher hielt Hanka mit seiner Zuhorer- 
schaft zusammen, so dass sie sich aus dem bohmischen Hórsaal 
in jenen der Physik, aus dem Normalschul-Zeichnungssaal in das 
Carolinum flúchteten, endlich 1817. aber auch da aufhóren mussten. 
Aus dieser persónlichen Fehde erwuchs aber auch 
noch eine literarische; indem Hanka zum Andenken an jene 
unterdrůckten Vortráge seine Anstoss erregende Orthographie 
(Pravopis český) etc. u Sluší doložiti, že životopis Hankňv od 
Glůckseliga jest takořka autobiografií Hankovou, jenž Glůckse- 
ligovi i korrespondenci svou k tomu propůjčil i mnoho pověděl, 
čeho by Glůckselig sice věděti nemohl. Také sluší míti na pa- 
měti, že Hanka po vydání tohoto životopisu ještě více než osm 
let žil, aniž čeho kdy vyvracel. Ostatně se k tomuto ošemet- 
nému spisu ještě několikrát musíme vrátiti. 

::: ) Sem asi položiti sluší, co Jungmann (viz Záp. str. 28.) vypra- 
vuje, že „když Hanka té novoty se uchytil", Nejedlý r u vrch- 
nosti Hořeňovské, kamž Hanka rodem náležel, vymoci se snažil, 
by soka jeho mladého co poběhlce na vojnu odvedla. u 



183 



mezi dvěma rozhořčenými zápasníky. Mimo ně nebyl nikdo 
ze spisovatelův ani s té ani s druhé strany boje účasten, 
nikdo nechtěl dobyti si nebezpečné zásluhy, vtírati se jakkoli 
mezi rozsápané protivníky; sám původce opravy choval se 
tak, jakoby mu po celé rozepři ničeho nebylo. 

Jungmann ujímal k opravě pravopisu Dobrovským na- 
vržené hned od prvopočátku postavení zvláštní: byltě velmi 
bedlivým pozorovatelem, ale dlouho nemohl přidati se k ni- 
žádné straně. Byl mu ovšem Dobrovský u věcech jazykových 
autoritou, kteréžto se velmi ochotně podroboval i uznával, že 
proměna jeho jest oprávněna, ač ji pokládal — rovněž jako 
Dobrovský sám — za věc velmi nepatrnou, bez nížto by 
jazyk český krásně mohl zkvétati; uznával rovnou měrou, 
jak veliké jsou výhody pravopisu ustáleného, aniž chtěl se 
těchto odříci, leč kdyby opravou přiblížil se jazyk český 
k jiným slovanským,*) což se mu vidělo býti velikým po- 
krokem k konečnému sjednocení všech Slovanův Rakouských. 



*) Listy Jungmannovy k A. Markovi od r. 1813. do 1818. jsou velmi 
zanímavými svědectvími, kterak Jungmann každé doby o opravě 
pravopisu smýšlel. Stůjtež tu místa některá zvlášť důležitá. Dne 
10. září 1813. píše: „Dobrovský a Lindě i jiní Slované se smlou- 
vají o to, kterak by se orthografie jich sjednotila. Položíce la- 
tinské písmena za základ není nouze než o sikavé: c, č, š, ž, ř 
a ch. Dobrovský myslí s Pražany, aby č za ruské H, což se 
mně dobře líbí, za z =r z (3), za ž zz 3, š r= «." Dne 30. listo- 
padu 1813. : „Kýž pak brzo ukončí se ono sjednocené všech Slo- 
vanů Rakouských písmo latinské! tak bychom již velký pokrok 
učinili k konečnému všech nás spojení! a Vy byste toho mohli 
hned užíti v Orthografii. (Marek jsa velmi nadšeným přívržencem 
nové orthografie hodlal vydati spis o ní.) Bude-li však váhati 
Dobrovský a ti, kdo to mají na starosti, můžete vy je předejíti 
a jsa výborný krasopisec nějakých liter ponavrhnouti a t. d." 
Dne 23. března 1814. : „To jeho (Hromádkovo) ou se nechce 
líbiti a věru nic tím nezíská. Již jest čas, aby se s tou orthografii 
novou hýbalo. Snad by nejlépe bylo, aby v některém denníku 
nebo v Hrom. Nov. všecko o to rokování a jako sněm se za- 
razil, kdež by každý své zdání položiti mohl, a což by většímu 
dílu líbilo (se) (NB. zdravějšímu) — o čemž by i Hromádkovi 
zpráva se dáti mohla — to by právem bylo. Ale já myslím, 
že neučiň í-1 i se srovnání všech, aspoň latinský ch 



184 



Novoty v Hromádkových listech té doby lehkovážně 
prováděné nechutily se Jungmannovi tou měrou, že nejednou 
v listech příteli Markovi s nelibostí jich dotýká se a vida, 
kterak protivníkům všeliké opravy pravopisní anarchie Hro- 
mádkou zaváděná jest zbraní velmi účinnou, vyřkl i trpké 



abeced slovanských (Polsk., Illyr., Krain., Horvat, 
a t. d.) jinak proměna dobropísemnosti k větší škodě než užitku 
by nám byla." Brzo potom píše v listě nedatovaném: „mně milo 
bylo poznati Váš vyšší úmysl z strany dobropísemnosti; an i již 
to znáte, čehož P. Dob. navrhuje . . . toliko bych žádal, abyste 
nedělal ničeho bez vědomí jiných Slovanů, jmenovitě Krainů 
(Slovenců) a raději hned o to jednal s Kopitarem a s tím pro- 
fessorem v Hradci, jehož jméno mi hned nenapadá, i s Dobrov- 
ským. Tak by jakýs neviditelný senát ústavu udělal budoucím 
věkům ... Na všechen způsob musí býti to navržení takové, 
aby se všem Slovanům Kakouským (možná-li i jiným) hodilo. 
Sice ničeho nezískáme a bude vše, než bylo, pomatenější." Dne 
4. máje 1814. : „Vám jak viděti orthografie na srdci leží jako 
mně Slovář. Kéž Vám mohu přispěti v oné, jak Vy jste mně 
přispěli a přispíváte v tomto!! Ale já v té věci jsem vrtkavý a 
bázlivý boje se, abychom více nezkazili než napravili. Bychom 
my z čistá na něčem se usnesli, kdož nám za to, že ostatní 
s námi Slované držeti budou . . . Nic neslyším, jak daleko to 
mezi P. Dobrovským, Kopitarem a Lindem přišlo." Dne 1. července 
1815. viz str. 131. a 132. Z Prahy pak Jungmann píše dne 
11. ledna 1816.: „P. Nejedlý zdá se poněkud vraceti k předešlé 
své lepší povaze, toliko ničeho o novotách v dobropísebnosti 
slyšeti nechce; já o to s ním se nechci nesnadniti věda 
jako každý, že v tom vzdělání naší řeči nezáleží? 
Kýžbychom měli hodně mnoho pěkných spisů, třebas 
jen v bratrské orthografii! Palkovič a Uhři také se drží 
zuby nehty bratrské, snad že biblí ní (sic) psána a oni mnoho 
s biblí se zanášejí. Já tedy myslím, abychom pro tak 
nedůležitou věc jako jest i roztržek škodných ne- 
tropili, a skoro jsem rád, že P. Kramář svou část 
zeměpisnou v bratrské orthografii vyhotovil." Dne 
13. června 1816. : „Puchmajer, Hněvkovský, Nejedlý Vojtěch 
byvše zde Vás srdečně pozdravují. Snesli jsme se po dlou- 
hém rokování z strany orthografie na tom, abychom 
při bratrské zůstali. Důvody toho jsou — zvyklost lidu 
a hlas všeobecný! — Bohužel! že jinak není, než myslím to 
maličkost; jen aby každý slovensky dobře psal a germanismu 
se varoval! !! u Dne 21. února 1817.: „Já nechtěje P. Nejedlého 
uraziti, posavad nepřistupuji k nové dobropísebnosti." 



185 



slovo v jeho ústech neobyčejné: „Konečně nám to všecko 
P. Hromádka et Comp. zbryndal." 

Přišed do Prahy Jungmann v první době obcoval přátel- 
sky oběma sokům a předním zápasníkům o pravopis ; i starému 
druhu literárnímu, Janu Nejedlému i mladistvému Vácslavu 
Hankovi, s nímž, jak se zdá, již z Litoměřic vešel v jakési 
spojení. Byl pak poměr tento tak nesnadný, že by k jeho 
zachování bylo bývalo potřebí mnohem více umění diploma- 
tického než měl prostoduchý a světa málo znalý učenec, jenž 
trávil celý život v knihách. Z počátku působil ovšem starý 
svazek mocněji : Jungmann navštívil s J. Nejedlým staré lite- 
rární přátely Puchmajera a V. Nejedlého a užil ochotných 
služeb J. Nejedlého, když bylo činiti o to, aby úřady univer- 
sitní vyslovily se příznivě o jazyku českém; těše se tomu, 
že Nejedlý počíná se probouzeti zase k činnosti vlastenecké 
čili „vraceti se k lepší povaze své," ochotně podroboval 
všeliké tužby své po opravě pravopisu vrtochům Nejedlého 
věda, že v nepatrné opravě této vzdělání řeči nezáleží. 

Jakož pak oprava tehdy hýbala myslemi, nebylo lze vy- 
hnouti se rozmluvám o nemilém předmětu, ano rokování toto 
nabylo jednou povahy jakéhosi usnesení sněmovního: staří 
druhové literární, Puchmajer, Hněvkovský, Vojtěch Nejedlý 
sešedše se s počátku června 1816. v Praze rokovali s Jung- 
mannem a Janem Nejedlým o pravopise a po dlouhém 
rokování usnesli se na tom, aby zůstali při ortho- 
grafiibratrské. Jakkoli usnesení toto nemohlo býti Jung- 
mannovi nikterak milé, poněvadž opravě rozumné přál, po- 
droboval se nicméně usnesení přátelskému, ano příteli Markovi 
horlivě dokazoval, že opravy pravopisní jsou maličkosti a že 
na tom toliko záleží, aby každý slovensky dobře psal a germa- 
nismů se varoval. Ještě v únoru 1817. Jungmann nechce 
přistoupiti k nové orthografii, aby neurazil Nejedlého. 

Ale již 31. července téhož roku oznamuje A. Markovi, 
že rozhodný krok učiněn a přátelství s J. Nejedlým roztrženo. 
Posílaje příteli první svazek „starobylých skládání" právě té 
doby Hankou vydaný vypravuje mu stručně příběh, jenž 



186 



měl státi se mu pramenem přemnohých trpkostí. „Jsem jist, 
že zvláště (Starobylá skládání) schválíte, ač mě to stálo 
přátelství Nejedlého. Poněvadž Hanka svéhlavě stojí 
na tom i po c, s, z, Nejedlý přemluviti chtěl Haaze, aby ne- 
tiskl té věci, an prý nikdo toho kupovati nebude ; já tedy 
(prosen o to od Hanky) ujal jsem se té knížky a 
i předmluvu k ní napsal, a proto jsem z milosti 
P. Nej. vypadl. On bez toho nic sám nedělá, aniž tak 
snadno dělati co bude, proč tedy v cestě těm, kdož chtí?" 
K čemu Jungmann dlouho nemohl odhodlati se, od čeho 
jej rozličné důvody mocně odvracely, k tomu přiměl jej, jak 
tuto sám hned po události vypravuje,*) mladík, v umění 
jednati s lidmi sběhlý. Měl Hanka opravdu zvláštní dar uží- 
vati lidí i okolností ve prospěch svůj. Neznámý mladík ven- 
kovský uměl si získati přístup k velebnému velmistru Do- 
brovskému a zjednati si přízeň jeho; začátečník v básnictví 
přiměl výtečného skladatele Tomáška k tomu, že jeho prosté 
písně v hudbu složil a písně začátečníkovy vyšly na světlo 
s nápěvy ! S nemenší opatrností vedl si nyní jsa zapleten do 
nerovného boje s J. Nejedlým. Bylo zřejmo, že kromě mlá- 
deže studující všecko ostatní obecenstvo přidržuje se autority 
J. Nejedlého. Proti autoritě musil tedy postaviti opět autoritu, 
měl-li míti jakou naději ve vítězství. Sepsav „pravopis" na- 
mířený proti Nejedlému přidal opatrně, že jest psán „na zá- 
kladě grammatiky Dobrovského" a na samém tituli nazval se 
vděčně jeho „žákem," dávaje tím sprostně jako holub a chytře 
jako had na srozuměnou, že v té knize potká se čtenář 
s duchem a s důkladností Dobrovského. Ještě chytřeji pro- 
vedl věc při díle, které vydal za nedlouho potom, v červenci 
1817., při „Starobylých skládáních." Drahocenné tyto zbytky 
starého básnictví připsal „Jeho Důstojnosti Jozefovi Dobrov- 
skému, Učiteli svému na důkaz vděčnosti," k čemuž ovšem 



*) Že vypravování toto psané lined po tom, když se věc sběhla, 
jest zúplna pravdivé, ježto vylíčení po třiceti téměř letech v Zá- 
piskácň z paměti napsané na mnoze jest mylné, samo sebou jest 
patrno. 



187 



měl vážné příčiny, nebo tyto staré básně byly „od našeho 
neunaveného Dobrovského shledané, jeho radou a pomocí od 
vydavatele pilně a věrně přepsané."*) Dedikace díla toho 
Dobrovskému byla tedy sama sebou pochopitelná a mistr 
přijal ochotně tuto čest sobě prokázanou dávaje s onou vzá- 
cnou dvorností, která jej zdobila v obcování společenském, 
vděčnému žáku pokynutí, že ostatní díly může dedikovati, 
komu libo.**) Ale jméno „orakula slovanského," jak Hanka 
sám nazývá Dobrovského,***) nezdálo se mu dostatečnou 
ozdobou a obranou spisu vydávanému; i nejčinnější, mezi mlá- 
deží nejoblíbenější a nejváženější spisovatel měl mu pomáhati. 
I přiblížil se k Jungmannovi s důvody, jimž jeho srdce ne- 
mohlo odolati. J. Nejedlý prý radí tiskaři, aby nevydával 
starobylých skládání, že jich nikdo nekoupí, poněvadž se 
tisknou pravopisem analogickým. Aby odstranil překážku 
hrozící vydání díla záslužného, Jungmann napsal předmluvu, 
vzal Hanku i se spisem pod ochranu a uvalil na se nesmi- 
řitelné nepřátelství Nejedlého, ač tomu, kdo tehdejších po- 
měrů literáraích jest povědom, nemůže býti pochybnosti, že 
rozpaky německého tiskaře Haase jméno Dobrovského, pod 
jehož křídly dílo vycházelo, mnohem mocněji zaplašovalo 
než kterékoli jiné v Čechách, ježto autoritě Dobrovského ne- 
bylo ani z daleka rovné. 

Že Jungmann veřejně přistoupil k analogickému pravo- 
pisu, to bylo ovšem nevyhnutelné, nemohl zajisté zapírati 
pravdy uznané; ale že k opravě přistoupil způsobem, jímžto 
se stal účastníkem osobního sporu mezi dvěma rozhořčenými 
protivníky, stalo se mu opravdovým neštěstím. Nebo jakkoli 
Nejedlý za poslední doby literatury se odcizoval, měl přece 



*) Slova Jungmannova v „předmluvě" k I. dílu Star. ski. — 
**) Viz Čas. mus. 1871. „Vzájemné dopisy V. Hanky a J. Dobrov- 
ského pod. A. J. Vrtátko," kde Dobrovský na str. 314. praví : 
„Najdete jistě i jiné ještě milovníky řeči staré, kterýchžto jména 
druhým dílům představíte." 
***) Dne 1. dubna 1820. Hanka píše Dobrovskému: „O račte šetřiti 
tak drahého zdraví, neboC by nejen naše milá vlast, ale i ostatní 
pobratřené krajiny v literním umění Orakul ztratily." 



188 



z let mladších tolik zasloužené slávy a krom toho tolik spo- 
lečenské vážnosti, že Jungmann za nedlouho trpce cítil, 
kterak tímto vystoupením za věc Hankovu v Praze téměř 
osaměl, načež si v listech svých A. Markovi často hořce na- 
říká.*) S druhé strany pak důvěrné obcování Hankovi uva- 
lilo na Jungmanna v očích Dobrovského podezření, jako by 
byl účastníkem literárního podvodu, jímžto Dobrovský tohoto 
„žáka" svého vinil, podezření se strany Jungmann ovy ničím 
nezaviněné. Bol duševní, jenž mu těmito příhodami byl způ- 
soben, kalil mu mnohá léta života sice klidného a šťastného, 
ano učinil mu zdoby mezil. 1817. a 1829. dobu strasti. Aniž pak 
smíme říci, že Jungmann obětovným skutkem, jímž vzal pod křídla 
svá mladého Hanku proti Nejedlému, získal si upřímnou jeho 
vděčnost ; vykonal sice Hanka Jungmannovi množství malých 
službiček, ale jak málo vděčné úcty choval k Jungmannovi, 
dokázal listem, jejž 23. srpna 1817. — asi tři neděle po vy- 
dání díla — psal Dobrovskému, v němžto vinu toho, že vy- 
světlení některých starých slov k spisu připojené jest nedo- 
statečné, svaluje z části — na Jungmanna: „P. prof. Jung- 
mann na všem (sic) tuze pochybuje a mne ještě v některých 
slovech zmátl." 

Ostatně jakkoli slova Jungmannova, jimiž oznamuje 
příteli nastalou roztržku s J. Nejedlým, zdají se vycházeti 
z úmyslu pevného a neodvratného : za nedlouhý čas Jung- 
mann vida, kterak veřejné postavení Nejedlého jest důležité 
a mohlo by se obrátiti k zvelebení věci národní, pokládal za 
možné opustiti korouhev pravopisní spíše do ruky sobě vlo- 
ženou než z vlastní horlivosti uchopenou a vrátiti se ku pra- 
vopisu bratrskému. Tak píše dne 24. února 1818. více než 
půl léta po znepřátelení se s Nejedlým: „Z strany orthograíie 
čekám, bude-li co z Museum, potom bych svéhlavosti Ne- 
jedlovské tu obět přinesl a psal mu hodně břichaté Ypsilon, 
jestli ale z toho nic nebude, a to jakož vidím, nejvíce jeho 
váhavostí, potom nevezmu na něho ohled, ač jest zlý a utrhavý 

*) Míst toho rozumu v listech Jungmannových jest velmi mnoho. 



18<> 



muž." Viděti z toho, že Jungmann u věci této vždy hotov 
byl smlouvati se a že by, kdyby odřekna senového pra- 
vopisu tím národu nějak byl mohl prospěti, byl neváhal pod- 
stoupiti té o b ě t i. Ale J. Nejedlý zanevřel na něj již tou měrou, 
že všeliké kroky jeho smířlivé urputně zamítal nedávaje se ani 
spojeným úsilím nejmilejších přátel svých bratra Vojtěcha, 
Puchmajera a Hněvkovského ukrotiti v hněvu svém.*) Kte- 
rými jinými prostředky hleděl i potom ještě Jungmann smí- 
řiti nesmířlivého, nemůžeme pověděti z nedostatku zpráv, ač 
že i tehdy o to se pokoušel, soudíme z listu dne 13. února 
1819., kdežto A. Markovi píše: „Chrestomatyi, kterou oprav- 
dově cídím, píši dobropísebností Dobrovského, pro- 
tože Nejedlý ničeho neváží, co jsem koli pokoji 
v obět přinášel." Od té doby, zdá se, již ničeho v té 
příčině nebral před se; nebo že Nejedlému poslal výtisk 
Slovesnosti s nápisem: „Na důkaz vážnosti", stalo se spíše 
z dvornosti ku přednímu učiteli jazyka českého než z naděje, 
že by tím ustálené již v mysli protivníkově záští mohlo se 
zviklati. **) 



*) Pokus tento, o němž Jungmann vypravuje v „Zápis." str. 29., 
klademe do r. 1818., ačkoli by dle „Záp. u byl musil se státi 
„několik let" po vydání spisu polemického: Beleuch- 
tung a t. d. vyšlého r. 1829. Ale Puchmajer, jemuž Jungmann 
přičítá hlavní úkol při tomto usilování, zemřel již r. 1820 ! Máme 
za to, že Jungmann maje u věci samé pravdu mýlí se v době; 
tu pak nalézáme v listech Jungmannových poslední zmínku o 
schůzi tří přátel v Praze v listu dne 3. března 1818., kde A. 
Markovi píše: „Jen ještě čekám, jestli by toho tvrdého Pána 
(J. Nejedlého) jeho P. bratr, Puchmajer a Hněvkovský, majíce 
sem pondělí budoucí přijíti, neoblomili, aby předce tu cestu vážil" 
(o museum totiž). O tom, co se v té schůzi dělo, ani o schůzi 
samé nenalezli jsme nikde zmínky; ale dle všeho zdá se nám, 
že tehdy byl učiněn marný onen pokus o smíření, jehož Jung- 
mann v Záp. dotýká. 

**) „Nejedlý se pronesl, že nedopustí, aby má Slovesnost v školy se 
uvedla, an by prý mládež se kazila. — Já nicméně jemu 1 vý- 
tisk poslal s nápisem: Na důkaz vážnosti. Tedy z mé strany 
žádná bitva, ale hluboký pokoj." List Ant. Markovi 17. 
února 1820. 



190 



Nepřátelství mezi Jungmannem a Nejedlým od r. 1817. 
kde povstalo, až do veřejné polemiky mezi nimi v létech 
1828. a 1829. vedené jevilo se toliko soukromě, rozličnými 
trpkými poznámkami, které J. Nejedlý činíval v přednáškách 
neb i rozmluvách se známými o Jungmannovi, které pak při- 
cházejíce rozličnými, ne vždycky rovnými cestami Jungmanna 
velmi pobuřovaly. Jakého asi způsobu byly tyto šípy na 
tichého učence metané, toho podává Jungmann sám několika 
příkladův. Dne 4. srpna 1818. píše A. Markovi: „J. Nejedlý 
onehdy mne veřejně směšná učinil ve škole pro to slovce pří- 
roda, že prý jsem Polák a Rus, ale česky neumím." O rok 
téměř později dne 6. června 1819. píše témuž: „Já nyní 
jako kůl stojím opuštěný. Nejedlý svou vážností a 
svým svatokupectvím všecky mi téměř zbaňkal, jen Turynský 
a někteří mladíci ke mně docházejí. Na Chmelu se, jak 
slyším, Nejedlý velice hněvá, že zastává iota (i), an prý 
mi zatne žílu!! — V stavu jest (sic) udělati nějaké kepství!" 
Když na světlo vyšla „Slovesnost", dochází Jungmanna zpráva, 
že „Nejedlý haní, jak a kde může pro dobropísemnost a prý 
nečeská (t. pol. a rus.) slova" (v listě Markovi 7. března 1820.). 

Ze by Jungmann ku podobným věcem nějak podobně 
byl odpovídal, toho zpráv nemáme nižádných, ač z místa 
v listu A. Marka k Jungmannovi dne 14. února 1820. viděti, 
že i Nejedlý domníval se, jako by se mu se strany Jung- 
mannovy bylo stalo nějaké příkoří; tážeť se Marek přítele 
svého: „Na lepší-li noze (sic) s Nejedlým stojíte, čili vyhrůžku 
zavěšené pře v skutek uvádí?" Pohříchu není lze pověděti, 
oč tu bylo činiti. 

Spor o pravopis zasáhl brzo mocně v kruhy spisovatel- 
ské a s tou tajemnou mocí, která jest znakem náruživostí 
lidských, roznítil za krátký čas vnitřní boj, jehož chtě nechtě 
brzo každý spisovatel byl účastníkem, aniž bylo snadno zů- 
stati neutrálním. Živý obrázek roztržky jakož i nesnáze těch, 
kdo chtěli šetřiti neutrálnosti, vylíčil Puchmayer prostomilym 
humorem svým píšeHankovi dne 3. listopadu 1817.: „P. Prof. 
Sedláček právě mi píše, že byv o vakacích v Praze, nalezl 






191 



vše strany yai rozkmnotřené. Co se ale jeho týče, obě strany 
zdály prý se jeho přátely býti. To já též vinšuji. Nejsem ne- 
přítel Nového, neřád ale tak hned Starého se zbavuji a tak 
vinšuji se všemi v harmonii živ býti. Která bude strana 
silnější, jako dobrý Politikus k té se také přirazím." 

Že ani Jungmann sám prese všecku jemnost a mírnost 
nemohl zůstati zúplna prost náruživosti, která zápasníky uchva- 
cuje mimovolně, že i on přivykl obecnému tehdy rozdělování 
spisovatelů na itysty a ypsilonisty, toho nejeden důkaz nalézá 
se v jeho listech A. Markovi. Když na podzim r. 1819. učiněn 
Norbert Vaněk úředním translatorem při gubernium, Jung- 
mann zmiňuje se o tom v listě 6. října t. r. těmito slovy: 
„Hanka . . . měl býti tlumočníkem právním u Gubernium asi 
s 500 zl. Conv., ale na pochvalu P. Nejedlého dostalo se to 
Panu Vaňkovi, aby snad žádný Itista do takového ouřadu 
nevkročil." A Norbert Vaněk jsa o sedm let starší soupeře 
svého vládl prosou českou obratně a zprávně, ježto Hanka, 
jenž uměl skládati dosti hezké verše, nikdy nenaučil se ob- 
stojně psáti prosou českou. 

Neméně světle jeví se smýšlení protiypsilonské při Jung- 
mannovi v této sice malicherné příhodě. Na podzim r. 1821. 
navštívil Prahu pilný spisovatel Josef Liboslav Ziegler, tehdy 
professor v Hradci Králové, věrný přívrženec ypsilonu; že 
pak hned v prvních dnech Jungmanna nenavštívil, přičítal to 
Jungmann urputnému jeho smýšlení starověreckému a píše 
11. října A. Markovi: „P. Ziegler jest v Praze, ale k Iti stům 
nejde." Že se této věci díval sklem příliš černým, svědčí 
list po několika dnech, 22. října témuž příteli psaný, z něhož 
viděti, že Ziegler k Jungmannovi později skutečně přišel a 
o věcech vlasteneckých s ním rozmlouval. Jak jindy uměl 
Jungmann v nedůtklivé této věci býti dvorným a vyhověti 
protivníkům opravy pravopisní, dokázal listy psanými témuž 
zasloužilému spisovateli, an užívaje vůbec pravopisu analo- 
gického v těchto užil pravopisu bratrského, dávaje tím ne- 
ústupnému stranníku ypsilonu příklad hodný následování.*) 
*) Viz pojednání A. Kybičky ve Světozoru r. 1869. str. 272 „Listy 



192 

Zatím oprava Dobrovského razila si cestu číin dále, tím 
širší; celý ten mocný proud literární, jenž se okolo r. 1820. 
objevil, nesl ji dále; i výteční básníci, i spisovatelé děl vě- 
deckých dobývali vítězství pravopisu analogickému.*) Vážné 
časopisy Krok r. 1821. a 1827. Časopis musejní, ozářený celou 
autoritou společnosti musejní držely se opravy; té doby již 
mohlo se vítězství analogické orthografie pokládati za zjištěné. 

Veřejně nebylo boje; válečné choutky Hankovy proti Ne- 
jedlému sem tam proskakující dušeny jsou opatrnou c. k. cen- 
surou, jakož dává věděti Jungmann A. Markovi „na den Bo- 
žího Těla 1823:" „(Nejedlý) přislíbil svým prý školákům, že 
vymůže zápověď orthografie analogické etc. a povídá se v městě, 
že obžaloval Čechy jako tajné spolníky Poláků a Eusů. Po- 
nukla jej, praví se, k tomu kritika na jeho grammatiku od 
Hanky a Svobody, kterou Z. (Zimmermann) maje v censuře 
jemu (zdá se) ukázal a zavrhl!" 

R. 1828. počala konsistoř Pražská vydávati časopis pro 
katolické duchovenstvo; Karel Vinařický, ceremoniář arci- 
biskupa Chlumčanského, byl předním původcem toho před- 
sevzetí a dovedl toho, že i tento list vycházející pod záštitou 
sboru velmi váženého užíval pravopisu analogického.**) Byloť 



Josefa Jungmanna Zieglerovi." — O tom, kterak Ziegler v Hradci 
Králové byl štítem pravopisu bratrského, svědčí list J. Host. 
Pospíšila dne 20. listopadu 1820. Hanko vi psaný, i tím zanímavý. 
že ukazuje, kterak Jungmann pokládán za předního obhájce 
opravy; píše pak takto: „ . .jest to (Chmela) slovutný vlastenec! 
povzbuzuje mládež, by pravopisy (Hankovy) kupovala, jakkoli 
ten spropadený paďoch Z. jej hleděl z té cesty svést, pravíc 
(sic), že jot dlouho trvat nebude, jak prý Jungmann zemře, tak 
(sic) prý s ním vše ostatní, co se Hanky týče, na tom prý nic 
nezáleží." 
*) Ze skladatelů spisu vědeckých tuším jediný Sedláček hlásil se k f. 
**) Jungmann praví v Zápisk. str. 29., že „působením Hanky" při- 
jata jest analogická orthografie v „Čas. pro kat. duch." Nepo- 
chybujíce nikterak, že Hanka též k tomu přičinil, máme za to, 
že Vinařický, sám horlivý přítel pravopisu analogického, byl tu 
hlavní osobou; působením Vinařického, vřelého ctitele Jungmnn- 
nova, stalo se asi též, že Jungmann vyzván k sepsání předmluvy 
jakož i k dohlížení k správnosti jazykové v prvním svazku. 



193 



to nové vítězství, aniž mohlo býti pocbybno, že jest to vítěz- 
ství neodolatelné. 

Příležitosti této užil nadšený bojovník za i, Vácslav Hanka 
k tomu, aby nenáviděného protivníka svého nejen na hlavu 
porazil, ale i porážku jeho všemu světu postavil na odiv. 
Staré pravidlo zkušených válečníkův, že poraženému nepří- 
teli mají se stavěti zlaté mosty, nemělo váhy při zaníceném 
rytíři pravopisu analogického, jenž nenáviděného protivníka 
se všech stran již poraženého chtěl donutiti ještě ku poslední 
veřejné bitvě, po nížto by se již nezpamatoval. A tak přiměl 
Jungmanna k tomu, že napsali oba „krátký spis o pravo- 
pisu, mající býti přípravou té učiněné změny."*) Že by ně- 
jaké „přípravy" k zavedení pravopisu analogického do no- 
vého časopisu bylo tehdy bývalo potřebí, nedá se nikterak 
vyrozuměti z tehdejších okolností. Nebyloť zajisté ničeho 
neslýchaného při tom; o rok dříve začal vycházeti časopis 
českého museum, nejvážnější list v jazyku českém i autoritou 
sboru, jehož jménem vycházel i vnitřním jádrem, i zavedl 
pravopis analogický beze všelikého připravování a ospravedl- 
ňování nepotkávaje se proto s nižádným odporem. Sám tento 
příklad daný společností tak váženou byl by postačil úplně, 
aby časopis pro katolické duchovenstvo mohl užívati bez vý- 
čitky pravopisu opraveného. **) Sám spisek pak, jakkoli Hanka 
jeho vlastním původcem a hlavním spisovatelem, Jungmann 
pak toliko upravovatelem, má na sobě patrné známky, že 
forma jeho jest dílem ruky Jungmannovy : ***) stručně a světle 



*) Jungmannovy Zápisky str. 29. 

**) O počátku a proměnách pravopisu českého a v čem tak nazvaná 
analogická od bratrské posavad užívané orthografie se rozděluje, 
k líbeznému a nestrannému uvážení všem pánům vlastencům 
v krátkosti podaná v Pr. 1828; před tím již otištěn v Rozl. pr. 
N. 1827 č. 98. 
***) Určitě vyslovuje syn Jungmannův, jak veliké bylo účastenství 
otcovo při spisku Hankově; praví v listě dne 4. dubna 1828. 
k Janu Kollárovi: „Začátek a konec od str. 13. je mého otce, 
ostatek p. Hanky práce." 

13 



194 

vyloženy jsou tu osudy pravopisu českého až do opravy, 
kterou 1809. Dobrovský navrhl. 

Jan Nejedlý, jenž boj proti novotám pravopisním posud 
vedl se stolice učitelské, roznítil se tímto spiskem dosti 
skromným tou měrou, že vyšel i na bojiště literární a to 
s nemalou důvěrou ve svou věc. „Vyvrácení tak řečených 
analogicko-pravopisních novot v jazyku českém"*) zní titul 
knížky, ježto velmi určitě ano hrdě dokazuje, že pravopis 
bratrský již od šestnáctého století vůbec panuje; že vše- 
liká analogie musí mlčeti tam, kde zvyk již rozhodl ; že tato 
oprava pravopis český krom toho nesnadný ještě nesnadněj- 
ším činí;**) že nižádného prospěchu nepřináší, posléze pak 
není ani původní, nýbrž z pouhého nápodobení pochází od 
lidí, kteří si tím snad chtějí pověst získati, ježto tato mali- 
cherná novota ani není jejich, nýbrž vzata z ruštiny. Tu pak 
obrací se s českou hrdostí proti takovému počínání: „My 
Čechové nemusíme ničeho vypůjčovati si z ruštiny aniž řeči 
své k ruské přibližovati, poněvadž jazyk náš český mezi 
všemi slovanskými nejdříve byl ušlechtěn a dávno před 
ruským dosáhl nejvyššího stupně mluvnické dokonalosti." 

Poslední toto místo dotklo se nejcitlivěji všech přátel 
pravopisu analogického ; spatřovali v tom jakousi denunciaci 
politickou a jisto jest, že Nejedlý věci své, sice vážně a dů- 
stojně vedené, tímto poukázáním nemálo ublížil. 

Spis Nejedlého nemohl zůstati bez odpovědi. Jungmann, 
jenž vážností a platností osobní byl předním mezi obhájci 
opravy Dobrovského, musil nyní pustiti se do boje sám, ježto 
záleželo ovšem neméně na tom, kdo zastává nový pravopis 
než jak jej zastává. Za tou příčinou uznal i čilý Vinařický, 
jenž hned po vydání spisu Nejedlého chystal odpověd, za 



*) Widerlegung der sogenannten analogisch-orthographischen Neue- 
rungen in der bóhmischen Sprache von J. Nejedlý. V Praze 1828. 
v Sommerově tiskáme, 20 str. v 8. 
**) Sluší doložiti, že téhož mínění byl sám původce opravy, Jos. 
Dobrovský, jakož svědčí místo z jeho listu k Jungmannovi 26. 
ledna 1813. svrchu uvedené na str. 178. 



195 



prospěšnější nevydávati spisu svého zvláště a Jungmann 
snesl obojí odpověď v jedno a vydal s jara 1829. *) 

Ani protivník nemůže popříti, že spis Jungmannův před- 
mět důkladně, světle a důrazně vyložil a že malicherné 
stránky svého protivníka odbyl jemnou ironií. Porážka 
J. Nejedlého byla tak úplná, že ani neodvážil se po druhé do 
pole a další boj zůstavil rovněž horlivému a neméně nešťast- 
nému Palkoviči, jenž v nemilé rozepři obdržel poslední slovo, 
nikoli vítězství. **) Starý klassicista doráží ostře, místem 
i příkře na novotáře, jimž jakož i Nejedlý vytýká, že výmysly 
svými jazyk zatemňují a kazí přezdívaje jim potupně Nelze- 
listy. ***) 

Dlouhý spor byl po třinácti letech ukončen, oprava pra- 
vopisu obdržela vrch, staří tvrdí přátelé y opouštěli prapor 
do prachu stržený přidávajíce se k vítězi. Nejzanímavější 
z nich byl Šebestian Hněvkovský, vřelý přítel „cis. rady" a 
posud neústupný obhájce y; i není divu, že jeho odstoupení 
od y pokládalo se za znamení úplné porážky strany Nejedlého. 

Líčíce dlouhý spor o pravopis nedotkli jsme posud nej- 
bolavější strany všeho toho zápasu, tak nemilé a odporné, že 
s opravdovou nelibostí dotýkáme se jí. 

Strana vítězná vytýkala Nejedlému, že nemoha ničeho 
poříditi zřejmým, poctivým bojem utíkal se proti odpůrcům 
svým ku prostředkům podlým, ano ze všech nejpodlejšímu, 
k udavačství policejnímu. Líčíce zápas dle listů a spisů 
samých hlavních bojovníků snažili jsme se uvésti mnohé 
přílišné mínění na pravou míru ; v t é t o věci však mizí vše- 
liká pevná půda, zde tratí se všeliká možnost dobrati se 
pravdy. Stal se J. Nejedlý, za mladých let nejhorlivější 



*) Beleuchtung der Streitfrage uber die bóhmische Orthographie 

v. J. Jungmann P. 1829. str. 83. 
**) Bestreitung der Neuerungen in der bohmischen Orthogr. v. Pál- 
ko vič. V Prešpurce 1830. 
***) Nelzelisté odvozeno od nemožné formy nelzelo, které Jung- 
mann ve spisech starších často užívá a kterou mu Dobrovský 
v kritice jeho hist. lit. české vytkl. 

13* 



196 

pěstoun literatury naší, na stará kolena tak podlým, že 
muže vlastenecké chtěl ničiti prostředky nejbídnějšími? 

Otázka tím smutnější, že není lze odpověděti určitě ani 
v tu ani v onu stranu. 

Jungmann sám vyřkl v Pamětech svých mínění, že 
J, Nejedlý popuzen jsa spisem jeho : Beleuchtung a t. d. ku 
pomstě, „vybral z jeho spisečků kde mohl jakou podezřelou 
průpověď, u policie jej tajně osočil a o jeho svržení z pro- 
fessury se zasadil. Ale zmehlo, prý, se mu." Těmito slovy 
žaluje Jungmann sám na protivníka svého na str. 29. Zápis. 

Čistá, nade všeliké podezření povýšená povaha Jung- 
; mannova nedovoluje pochybovati o tom, že Jungmann co 
psal, měl za pouhou pravdu; ale i tak naskytuje se nám 
otázka: Odkud vážil vědomost všeho toho, co v té příčině 
vypravuje, nebyly snad prameny kalné, z nichžto se mu do- 
stalo zpráv o denunciacích Nejedlého? 

Přinášíť to s sebou věc sama, že tajné udavačství zů- 
stává tajným, že ani ten, jehož osoby se týče, nedostane 
nikdy určitých vědomostí o něm. I nemůže býti pochybnosti, 
že ani Jungmann nedostal zpráv jistých, že Nejedlý a co 
proti němu tajnými cestami bral před se; i on musil vážiti 
vědomosti své z toho, co se po městě vypravovalo, z doslechu. 

Tu pak sluší míti na paměti, že veřejné mínění mezi 
vlastenci bylo té doby velmi rozhořčeno na Nejedlého, roz- 
hořčeno tou měrou, že opravdu žasneme čtouce jak se jevilo. 
Bohatým zdrojem ku poznání věci této jest zvláště korres- 
pondence Fr. Lad. Čelakovského s Jos. VI. Kamarýtem. Če- 
lakovský docházel k Jungmannovi, jehož byl nadšeným ctite- 
lem, i dával venkovskému příteli zprávy všeho, co se ve světě 
vlasteneckém dělo. V těchto dopisech pak Nejedlý sluje vůbec 
Jankem a téměř nikdy nepřipomíná se bez potupného ně- 
jakého přídavku. Kterak i obyčejný soucit lidský udušen 
rozhořčeností strannickou, viděti z listu Čelakovského dne 
1. ledna 1829: „Předzvídalť jsem, že ti illuminací*) zajisté 



*) Spisek Jungmannův: „Beleuchtung". 



197 



spůsobí radost a zde ti odesílám žádaných ostatních svíčiči- 
ček na Jankův pahrbečíček, který prý již těžce stůně. 
Můj bože! to bude elegií! a lékařům zas do pathologie při- 
bude jméno nové nemoci: Ypsilonomania. Teď je již po něm 
i po jeho slávě zypsilonovatělé." A sám krotký Kamarýt, 
žijící v zátiší Klokotském, rozehřál se tak zprávami váleč- 
nými z Prahy, že uchvácen jsa jakýmsi fanatismem proti- 
ypsilonským volá v listě 22. února 1829 : „A ty díly Musej- 
níku hned bych roztrhal, kde Nejedlého „Epické zlomky" 
#nem natuchlé vyjely.*)" 

Takový duch vládl té doby kruhy, v nichžto analogický 
pravopis měl přední přívržence. 

Kdož by se divil, že ve vzduchu takovém rodily se 
řeči a pověsti Nejedlému naprosto nepříznivé? kdož by se 
divil, že nenáviděný „Janek" vykřičen i za udavače? 

Článek „Jan Nejedlý" v Zápiskách, jenž určitě jmenuje 
Nejedlého udavačem, psán jest dlouho po neblahých příbězích 
(r. 1845.) a svědčí nepopiratelně, že Jungmann tehdy již ne- 
měl všech věcí v paměti. Nejpádnějším toho důkazem jest, 
že činí Puchmayera smírcem mezi sebou a J. Nejedlým ně- 
kolik let po 1829., ježto Puchmayer zemřel r. 1820. 

Listy Jungmannovy k A. Markovi po r. 1818. činí sice 
velmi zhusta zmínku o J. Nejedlém přičítajíce mu nezřídka 
všeliké úmysly a i skutky nepěkné, ovšem i udavaeství; nikdy 
však není viděti jiných pramenů leč řeči po městě. Vypra- 
vujeť dne 22. prosince 1822. A. Markovi : „Ten laskavý pán 
(Nejedlý) políčil na mne osidla, ale nechytil koho žádal. 
Žaloval u Policie zdejší, že někdo dal bez censury zprávu 
německou do Gesellschafteru Berlínského a hádal v srdci (!) 



*) Viz F. L. Celakovského sebrané listy str. 233. V příčině zpráv 
o bojích pravopisních připomínáme, že list vytištěný na str. 256. 
„2. prosince 1829." jest patrně chybně datován, ježto zde Cela- 
kovský dává Kamarýtovi první zprávu o Nejedlého spisku 
„Widerlegung" a t. d. jakož i že Vinařický chystá proti němu 
odpověď; musí tedy aspoň před listem „3. února 1829." položen 
býti, s nímž Čelakovský již spis Nejedlého posílá. Snad má býti 
„2. prosince 1828." 



198 



na mne; ale byl to Macháček, kterýž se s Bundem židem 
zaslatelem stavěti musil, — kdybych já to byl, bylo by mi 
platiti pokutu 200 zl. Convencí — ale co na studentu vzíti ? 
Vidíte jak mne miluje ta čertovská rada!" — V den Božího 
těla r. 1823. píše témuž: „ . . U nás vše opět ochabuje, 
toliko Nej. se hýbe na potlačení všech novot. Přislíbil svým 
prý školákům, že vymůže zápověď orthogr. analogické etc. 
a povídá se v městě, že obžaloval Čechy jako tajné spol- 
níky Poláků a Rusů. Ponukla jej, praví se, k tomu kritika 
na jeho grammatiku od Hanky a Svob. a t. d." Poslední 
slova dosti zřejmě ukazují, kdo asi přinášel Jungmannovi, 
co se povídá v městě. 

Podivnější ještě jest zpráva, kterou dává příteli due 22. 
dubna 1823 : „Já brzo Timonem budu. Již mne moji ne- 
přátelé (a to zejména netoliko zdávna Nej. ale i teď Dobr.) za 
náčelníka strany vydávají, která prý jakési politické spo- 
jení Slovanů obmýšlí. Jestli vláda uvěří takovým pošetilým 
klevetám, jest po mně veta! Nezůstává mi nic, než abych 
se docela odřekl vší literatury jakéhokoli jména a s nižádným 
z Čechů nezacházel." Zde jeví se předrážděná ouzkostlivost 
Jungmannova nejpatrněji ; i nejpošetilejší kleveta zdají se mu 
bezpečnými zprávami; sám Dobrovský, nejpřímější a nej- 
hrdější učenec, jenž od vlády nikdy ničeho nežádal a nikdy 
ničeho neobdržel, jenž předním velmožům českým obcoval 
jako sobě rovným, jehož docházely co den důkazy, kterak 
všecken svět učený jej hluboce ctí, i Dobrovský jest uda- 
vačem v sedmdesátém roce věku svého a osočuje jej jakožto 
hlavu strany panslavistické, ačkoli sám Dobrovský byl až 
do nedávná jediným prostředníkem mezi jinoslovanskými a 
českými učenci, zejména pak i Jungmaimem samým! 
Co J. Nejedlého samého se týče, zdá se nám zvláště jedna 
okolnost rozhodně svědčiti proti tomu, že by byl býval tajným 
udavačem. Po všecka léta mluvíval vždy veřejně a 
vším důrazem proti opravě pravopisní, „hřímal" proti novo- 
tářům s katedry ; protivníci tak zřejmí a veřejní nebývají taj- 
nými udavači. 






199 



O čem tyto věci vydávají svědectví nepopiratelné, jest 
jedině tolik: že Jungmann, jenž v Litoměřicích přivykl klid- 
nému životu venkovskému, přestěhovav se do Prahy a zna- 
menav, že orgánové vládní jeho činnosti si bedlivě všímají a 
ji i ostříhají a octnuv se v nemilém sporu o pravopis s pro- 
tivníkem postaveným v úřadě důležitém, cítil najednou, kterak 
všecky tyto okolnosti ho svírají, a stal se velmi ouzkostlivým ; 
dosléchaje pak různých řečí a klevet po městě kolujících, 
přikládal k nim tím snáze víru, čím méně sám mezi lidi 
přicházeje jejich vlastních povah poznati měl příležitost. Tak 
vzrostli mu protivníci literární v nepřátely usilující o jeho 
zničení, a starý, neústupný bojovník za ypsilon a neupro- 
sitelný protivník joty vzrostl mu v samého Černo- 
boha,*) jediný takořka pramen všeho zlého, které jej stí- 
halo, ovšem přečasto toliko stíhati se zdálo. 

Tak vykládáme si přirozenou cestou tehdejší stav mysli 
Jungmannovy. Byl-li Jan Nejedlý opravdu udavačem jeho či 
nebyl, nedá se té chvíle rozhodnouti ; mínění veřejné tehdejších 
vlastenců bylo proti němu — ale bylo by poprvé, že roz- 
drážděné veřejné mínění činilo křivdu muži nenáviděnému? 

My tvrdíme, že historie soud o Nejedlém nemůže ještě 
vyřknouti. **) 



*) Samo jméno Černobog dává Jungmann J. Nejedlému a jeho 
přátelům v listu J. Kollárovi dne 22. března 1829 : „Mimo to 
ráčíte věděti, že bohužel mezi námi jest strana nepřátelská zniku 
literatury čili jakýsi Černobog, všemu dobrému odporující a 
dobrým lidem nebezpečný. Příklad a důkaz toho poslal jsem 
skrze Kronbergra, totiž : Beleuchtung der orthog. Streitfrage etc, 
kteréž původové mne na čelo postavili, ačkoli jsem jen částku 
toho vypracoval." 
**) Viz přílohu R. 



Hlava čtvrtá. 

Jungmannovo iisilí o založení literatury vědecké. 

Malá encyklopedie nauk. Logika Markova. Krok. 

Založení českého museum. 

Utěšenější, ano opravdu velikolepý obraz představuje 
nám snaha Jungmannova dobyti literatuře české pole nového, 
pole, „jehož netklo ještě rádlo", pole naučného. První ze 
vzdělavatelů nové literatury české dospěl Jungmann světlého 
přesvědčení, že „buď celá literatura vzdělávati se musí, nebo 
nic naprosto." *) I bylo bystřejšímu oku zřejmo, že literatura 
česká nebude-li dosti činiti všem, i nejvyšším potřebám ná- 
rodu vzdělaného, zůstane hříčkou, ježto by mohla nějaký 
čas baviti lidi povrchní, ale nemohla jíti v zápas s ohromnou 
literaturou té doby u nás výhradně panující. 

Již v Litoměřicích choval a pěstoval tuto myšléuku 
hodlaje s přátely vydati knihy o naukách na ten čas nejpo- 
třebnějších, jakousi encyklopedii nauk. 

První o tom určitou zmínku nalézáme v listu Jungm a lí- 
nově k Markovi dne 30. srpna 1815: „Přijdu-li do Prahy, 
postarám se o to, aby něco v Čechách vycházelo, **) přede- 
vším chceme Encyklopedii Funkovu neb raději podobnou 
českou malou vydati. Pan Kouble přírodopisnou, P. Kramář 
zeměpisnou, P. Jodl***) (podlé psaní Kramářova) dějepisnou 



*) Viz Krok, díl I. částku II. str. 163. 
**) Jungmann míní zde nějaký list literami, jenž by nezabíhal v kraj- 

nosti jako Hromádkovy Prvotiny. 
***) Jan Jodl, jeden z druhů Ilankových za let studentských v Prazi 
a věrný jeho druh i v nadšeni orthografickém, budil tehdy na- 
děje, že bude pilným spisovatelem; avšak byv po několik let 
učitelem na gymnasiích v Písku, v Jičíně a Litoměřicích byl 
k žádosti své r. 1818. jmenován direktorem normálních škol 



201 



část na se vezmou, já vezmu přehlédnutí celého a korrekturu 
s tiskem na sebe; Vy by jste mohli logiku a dušesloví (Psycho- 
logii) na se vzíti, není toho mnoho." 

Myšlénky zde vyslovené nespustil nikdy s mysli ; ano po 
příchodu do Prahy usilovně domáhal se provedení, pokládaje 
to za vlastní úkol prvního roku v Praze, aby provedl vydání 
„Malé encyklopedie". Píše dne 11. ledna 181G. A. Markovi: 
„První rok málo tuším vyrobím pro naši literaturu, avšak 
aspoň o to se postarám, aby ta malá encyklopedie vyšla. 
P. Kramář mně to potěšení udělal a sám svou část (zeměpis) 
přinesl, kýž i Vás brzo tak uvidím! Již ani nevím, kdo a 
co na sebe vzal vypracovati k té věci. P. Jodl historický 
díl, Kouble přírodopisný a jestli Vy filosofický vyhotovíte, 
nezbyde mně ničeho než abych to srovnal a pod jednu měru 
a jeden způsob uvedl, což ovšem dost ještě práce dá." Vy- 
loživ takto plán obecný, obrací se k Markovi v jeho vlastní 
věci, spisování logiky radě mu: „Máte-li nějaké pomůcky, 
pusťte se svobodněji (Kiesewetteťs Logik, neb Kanťs etc.) — 
a by také na místě 12 archů 20 vyšlo, nebude příliš." 

Ale naděje, že prvního roku v Praze aspoň o „Malou 
encyklopedii" se postará, sklamala jej, nával prací úředních 
byl příliš veliký, jakož dává věděti příteli dne 13. června 
1816. „Ostatně byl jsem ne tak líný, jako zanesený pracemi 
až posud, že jsem literatury české posavad ani okem ne- 
viděl," ačkoli viděti z další zprávy, že „Malé encyklopedie" 
nikterak s mysli nespouštěl, ano že o plánu zevrubněji pře- 
mýšlel. „Až ke mně přijdete, umluvíme se, zdaliž lépe vy- 
dati Encyklopedii dlé Funke čili hned větší dlé Klúgla? — 
as ve 20 dílech? — zatím robte, co můžete, nic se neztratí." 



v Vinkovcích ve Vojenské Hranici a od té doby nebylo řeči O 
činnosti literární. „Škoda, že tak časně na vejměnek jde," vy- 
jadřuje se o tomto jelio kroku J. Kouble v listu A. Markovi 
dne 22. dubna 1818. Jadrné slovo Koublovo bylo pravdivé; 
vrátiv se po mnohých letech do Brna již neuměl vžíti se v nový 
život literární; zemřel před několika lety v Kralupech, tuším, 
rodišti svém. 



202 



Zatím však nařízení o českém jazyku dané dne 23. srpna 
1810. způsobilo, že myšlénka o vydávaní „encyklopedie" 
ustoupila v pozadí, ježto Jungmannovi tím vzrostl nenadále 
nový úkol ještě mnohem pilnější, k jehož vyvedení krom toho 
nebylo lze nalézti druhého způsobilého dělníka — sepsání 
chrestomathie české — Slovesnosti. Než spisování Sloves- 
uosti bylo co do věci samé nejpříhodnějším počátkem malé 
encyklopedie; má zajisté učení o slohu každému vzdělanci 
důležitost a zahrnuje v sobě množství slov v životě vzděla- 
ném neustále se vyskytujících; příklad naučné terminologie 
v tomto spise podaný usnadňoval velice práci ostatním děl- 
níkům dávaie jim vzor, jak by řešili úkol nesnadný. Ale 
„Malá encyklopedie" octla se tím nicméně v pozadí mysli 
Jungmannovy; toliko Logika, kterou A. Marek k jeho vy- 
zvání a radě jal se spisovati, zaměstknávala ho neustále, ano 
obracel k dílu tolik pečlivosti, jako by bylo jeho vlastní. 
Samo jméno „umnice" stvořil Jungmann.*) I všecka nová 
slova, jichžto při nauce posud jazykem českým nepěstované 
bylo drahně, Jungmann sám i s přátely probíral bedlivě, 
jakož píše dne 10. října 1816. Markovi: „Vaše slovce pilně 
a všemožně projdu a znatelům ukáži maje úmysl okolo 17. 
t. m. k Puchmayerovi a Nejedlému Vojtěchu s jeho bratrem 
Janem se bráti." 

Ještě dne 8. dubna 1818. mluví o „encyklopedii" se vší 
určitostí, ano zmiňuje se o novém spolupracovníku, bratru 
svém Antonínovi, dávaje Markovi věděti: „Bratr můj anthro- 
pologii (člověkosloví) rozšiřuje, tak aby bylo částkou budoucí 
Encyklopedie, jako Vaše Umnice a Koublovo Zvířecstvo, on 



*) Zanímavé jest v té příčině místo v listu Jungmannově A. Markovi 
4. ledna 1818., kdežto vykládaje příteli, jak Slované posud na- 
zvali logiku, posléze praví: „Předce se mi posud nejlépe líbí 
umnice aneb jestli to krátké, umovnice, třebas i Logikerinn 
sloulo. Čili raději umník (umovník) jako Slovník, mluv nik, 
za kteréž však Hanka raději chce mluvnice. Zdá se mi, jakoby 
snazší k rozumění bylo umnice nežli arnice, též se (smějte se 
tomu důvodu) tak mé Hanence mladé vidělo." Hanenka, nej- 
starší dcera Jungmannova, r. 1839. zemřelá. 



203 



tedy také dus es loví pojme a jestli jste Vy již co dělali, 
mohli by jste (sic) jemu neb on Vám své dílo (t. kdo méně 
má tomu kdo více) podati, aby se v jedno svařilo; neboť 
škoda času, aby dva to samé činili majíce tak široké pole 
před sebou." *) 

Zatím „Umnice" v létě 1818. octla se šťastně dokonána 
v rukou Jungmannových, jenž původci jejímu dne 18. srpna 
radostně psal: „Vaši trudnou práci t. Umnici jsem obdržel, 
a co povrchně vidím, jest všecko stopa pilnosti i dovtipnosti ; 
bohdejž prospěla Čechům, jak hodná prospěti! Líto mi, že 
mé škrabaniny **) první arch již vytištěn a já tudy ne ve 
všech významech s Vámi srovnávati se, ač bych chtěl, ne- 
mohu." Probírav pak s přátely terminologii Markovu shledal, 
že „na největším díle Vaše slova lepší byla než od nás pod- 
strkovaná. Až tedy vyjde z Censury, navrátí se vše na své 
místo vyjmouce několik slovíček, abychom my slepičky také 
darmo nebyly hrabaly," jak píše Markovi dne 6. října 1819. 

Ještě v poslední chvíli, když „Umnice" již měla jíti do 
tisku, táže se přítele, jak se má zachovati co clo termino- 
logie, kterážto otázka jest nad míru charakteristickou známkou 
smýšlení Jungmannova : „Jak kážete, aby se vydala — ne- 
proměněná ani v slovci, čili něco změniti chcete? Co P. 
Purkyně, Presl etc. tenkrát v prázdninách načarovali, to bez 
toho již jsem začal mazati a vše, co Vašeho, v celosti nechá- 
vati. Někteří žádají, abychom se usnesli o terminech a ne 
jeden tak, druhý onak pokračovali; ale já nenávidím samo- 
vládu v literatuře a rád vidím a slyším cizá (sic) mně i od- 
porná mínění; čas z toho, co býti má, ustanoví, ač ovšem 
počáteční hned svornost v terminech prospěšnější býti nepo- 
pírám. Vám tedy zůstavuji docela, aby jste (sic) co libo 
(jestli co?) změnili, mně to nepříslušno a — trudno!" 

Dílo Markovo již před početím Jungmannovi milé ko- 
nečně v červenci r. 1820. péčí jeho prošlo tiskem, ač nikoli 



*) Antonín Jungmann napsal toliko spis o těle lidském (Somato- 
logii); psychologie nesepsal nikdy. 
**) Jungmann mini „Slovesnost" svou. 



204 



co část nějaké encyklopedie, nýbrž o sobě, nákladem spiso- 
vatelovým. 

Zatím ovšem myšlénky Jungmannovy, které mu po ně- 
jaký čas vydávaní jakési encyklopedie činily úkolem velmi 
pilným, nabyly jiné podoby, když Jungmann poznal mladíka 
vzácné učenosti a horlivosti národní, Jana Svatopluka Presla. 
Mládež k dílu národnímu tehdy dorostlá nehonosila se aspoň 
v Cechách nikým, jenž by se vroucí oddaností a neumořitel- 
nou vytrvalostí a trpělivostí byl rovnal Svatopluku Preslovi, 
ano smíme říci, že povahami svými nejvíce přibližoval se 
k Jungmannovi, rovnaje se mu i skromnou, pilnou prací i 
tou zvláštní vroucností vlasteneckou, kteráž nedbajíc překážek 
celý život věnovala jediné myšlénce — povznesení národu. 
Mladistvý Presl poznav Jungmanna měl již dráhu svou zcela 
určitě vytčenou: vzdělávati nauky přírodní jazykem českým; 
cesta jeho shodovala se tedy zúplna s Jungmannovou, jenž 
uznával světle potřebu, aby literatura naše povznesla se i ku 
pěstování všech nauk a k tomu shledával pomocníky. Tanuly 
mu ovšem prvotně na mysli naučné spisy prostonárodní, ježto 
Presl zamýšlel od prvopočátku díla v rouchu vědeckém. 

Aby pak nesnadné předsevzetí razilo si cestu v nejvzdě- 
lanějších vrstvách národních, k tomu Presl pokládal za po- 
třebné vydávati list obsahu vědeckého, jenž by jednak obe- 
censtvo ke čtení spisů vědeckých připravoval, jednak názvo- 
sloví vědecké, posud zcela zanedbané a neustálené tříbil a 
utvrzoval. Jemu přičítá Jungmann sám první myšlénku onoho 
veledůležitého listu, jenž r. 1821. přijav jméno „Krok" poprvé 
se objevil. „D. Pressl nejvíc naléhá na to, abychom vydá- 
vali zálohu jakousi k Encyklopedii, snad na způsob Hlasatele, 
toliko ne pod jménem Denníku") a berouc samé vyšší předměty. 
Toho i Šafařík žádá," píše Jungmann s jara 1818. A. Markovi.*") 



*) Slova „denník" Jungmafra užívá za Journal, list literami, vědeclq 
**) List není datován; ale jakož se v něm praví, že spis Safaříkův 
a Palackého „o ceskóni básnictví" vyjde „za 4 prf neděle", a 
v listě dne 29. dubna 1818. píše, že onen spis má již v rukou; 
byl list svrchu řečený psán asi koncem března 1818, 



205 



Od té doby nespouští Jungmann „Kroka" s mysli, ač 
nesnadné dílo ovšem těžce a zdlouhavě rodilo se, tak že 
teprve po pul druhém roce mohl Jungmann psáti Markovi: 
„Kroka vydávati konečně usneseno. Hrabě Berchtold povede 
jej sám, maje při ruce Grammatika Hanku. Purkyně se roz- 
horlil a pracuje jako starý. Dobrý však Presl musí přece 
jíti do Holomúce, kdež arci ztracen nebude, ale zde by více 
prospěl." Hrabě Berchtold, jenž se tuto objevuje co budoucí 
pořadatel Kroka, bratr proslulého lidumila hraběte Leo- 
polda, učený přírodozpytec a přítel Svatopluka Presla, s nímž 
té doby společně vydával rozsáhlé dílo vědecké „Rostlinář", 
byl té doby mezi vlastenci Pražskými z nejdůležitějších, jakož 
viděti z toho, že obmýšlejíce založiti museum naň vznesli 
vzdělání stanov. Úkol, jenž mu při vydávání Kroka po od- 
chodu Preslově do Olomouce byl určen, ovšem nikdy naft 
nepřipadl, nebo než Krok mohl vydati se na pouť, vrátil se 
Presl do Prahy a ujal opět místo při Kroku. Hrabě Berchtold 
zůstal však Kroku věren a pomáhal mu při počátku méně prací 
ducha než penězi, jichžto Krok býval vždy velice potřeben. *) 

Odchodem Preslovým pozbylo dílo předsevzaté na čas 
ducha řídícího, nemelte nikdo jiný vytrvalosti potřebné ku 
přemáhaní překážek stavících se v cestu každému novému 
předsevzetí, ovšem pak zakládaní listu vědeckého jazykem, 
jímž na poli mnohých nauk posud ničeho nebylo psáno! 
I touží Jungmann trpce na liknavost a vrtkavost J. Purkyně, 
jenž měl starati se zatím o Kroka. „Náš literní život," píše 
Markovi dne 1. prosince 1819., „nemůže zdraví nabyti. P. 
Hrabě Berchtold sice již nechal u P. D. Presla (mladšího**) 
peníze na 1 svazek Kroka a chce 3 svazky sám zaplatiti 
v naději, že by se po tom čtvrtý a t. d. z zisku vyplatily, 
avšak co Svatopluk náš na Olomucké stolici sedí, učiněn 



*) Hrabě Bedřich Berchtold, přečkav všecky vrstevníky své, žije 
posud, dovršiv již 92. roku věku svého, v Buchlově Moravském, 
nejstarší té chvíle, pokud nám povědomo, vlastenec český, (f 1876. 
Pozn. k II. vyd. 
**) Jest tu míněn Karel Bořivoj Presl. 



206 



z Kroka — rak. P. Purkyně, který Vás k němu zve, sám 
brzo třeba má od Vás zván a pobádán býti : tak velmi 
vrtkavý jest! Vida těžkosti v tom, zvětšuje je sobě — a 
každou chvíli zoufá! Naděje ale jest, že se Svatopluk Presl 
navrátí do Prahy, jsa l mo loco odtud představen za Profes- 
sora Speciální historie naturální v Praze." 

Naděje, že Presl vrátí se dó Prahy, naplnila se; v srpnu 
1820. byl již mezi druhy svými a jal se prováděti oblíbenou 
myšlénku svou s takovým důrazem, že v únoru r. 1821. první 
svazek již vydán na světlo. 

Vedle Jana Svatopluka Presla, jejž ovšem sluší poklá- 
dati za tvůrce důležitého listu vědeckého, Jungmann byl 
předním pomocníkem, ano byl i spoluredaktorem listu. Svato- 
pluk Presl, důkladný učenec v oboru nauk přírodních, necítil 
v sobě povolání k vedení stránky filologické a literární, a Jung- 
mann stal se mu v tom věrným pomocníkem. Nebyl sice 
nikdy jmenován, ale pod poznámkou velmi důležitou jménem 
redakce psanou jeví se Jungmann podpisem svým J. J. ja- 
kožto zástupce redakce. *) Není nikterak bez zanímavosti, že 
v čele Kroka položena jest „jinotaj itelná pověst" Krok se- 
psaná J. Jungmannem; v básni té žehná věhlasný Hleděvic, 
Krok, dílu předsevzatému, ježto jménem jeho zdobí se. 

Krom toho jest Jungmann zvláště v první době vedle 
Presla nejpilnějším spolupracovníkem Kroka, vyloživ tam po- 
prvé přehled prosodie a metriky české, po mnohá léta již 
k vydání chystaný a nikdy nevydaný, a skládaje tam bystré 
a důkladné posudky o spisech nejdůležitějších jako o Polá- 
kově „Vznešenosti přírody" ; také tam obracel zřetel k růz- 
ným mylným obratům jazykovým i chybně tvořeným slovům 
vysílaje po nich svého „Lovce". 

Kromě Jungmanna věnovali Kroku práci nejvýtečnější 
spisovatelé mladší, jichžto Jungmann jsa v přátelském s nimi 
dopisování neopomíjel povzbuzovati ku pomoci: Šafařík, Pa- 
lacký a Kollár, ač oba první vzdělávali té doby ještě obory, 

*) Zejména v dílu II. str. 170, kde velmi důležité vyjádření o ja- 
zyku všeslovanském podepsáno „J. J." 



207 

na nichžto nezakládá se nepomíjející jejich sláva; psaltě Ša- 
fařík zvláště o metrice a překlady z řečtiny, Palacký pak 
děje estetiky. 

Vedle Kroka vycházely znenáhla již i celé spisy vědecké, 
z nichž Prcslův Rostlinář zcvrubností a nesnadností nade vše 
předčil; za nedlouho i Sedláčkova geometrie a později i 
stručná jeho fysika objevily se vzdělávajíce nauky tyto 
českým jazykem. I Sedláčkovy práce účasten byl Jungmann 
měrou nemalou, ježto Sedláček, jakkoli vřelý přítel J. Ne- 
jedlého, neváhal žádati vždy ochotného Jungmanna za radu i 
pomoc, jížto Jungmann ovšem hojně poskytoval. Píšeť Jungmann 
dne 22. října 1821. příteli Markovi: „Sedláček mi tu nechal 
Geometrie své ku prohlédnutí;" po vyjití díla toho dává 
témuž příteli dne 28. prosince 1822. zprávu jemnou ironií 
proniknutou: „Geometria (Sedláčkova) lépe odchází než jsme 
myslili; toho příčina, že P. J. Nejedlý ji pochválil jsoucí 
od pravověřícího vydanou nevěda ovšem, že i kacíři ně- 
jaký podíl na ní (sic) měli." Rovněž tak ochotně a 
s větším ještě namáháním přispěl Sedláčkovi ku pomoci při 
vydávaní jeho „Fysiky", kdežto terminologie stavěla ovšem 
překážky nade všecko přirovnání větší, nad nimiž na ten 
čas, dokud by nebylo slovníka úplného, docela zvítěziti zdálo 
se samému Jungmannovi býti věcí nemožnou. „P. Sedláček 
mne zúčastňuje své fysiky," píše dne 21. října 1823; „potíme 
se celé dny, kovajíce slova strojů a t. d., kteréž bez pochyby 
v konavém životě již lepší jména mají. Jest to bída. Techno- 
logie naše v nejhorším stavu. Měl by P. Sedláček byl po- 
někud zbírati pouhé názvy a psaní by se od sebe samo bylo 
podalo, on však dříve sepsal než názvů měl. Což však všecko 
k pochvale toho pilného a dobře smýšlejícího muže řečeno buď." 

Snahy tyto mužův za nejvyšším vzděláním jazyka českého 
se nesoucích nemohly ovšem uhoditi vždy na pravou žílu a 
mnohá slova i obraty příčily se v skutku duchu jazyka 
českého. Zvláště nesmírné pole nauk přírodních bylo poseto 
nesnázemi, s nimižto odvážiti se zápasu svědčilo již o ne- 
všední odhodlanosti a horlivosti za věc národní. Jednak 



208 



nelze diviti se tomu, že mužové kochající se v okrouhlém 
a vybroušeném jazyku doby Veleslavínské, s hrůzou odvra- 
celi se od nově tvořených, nezřídka arci zpotvořených slov. 
Že Jan Nejedlý neobliboval si nové této literatury, jest 
ovšem snadno pochopiti, on zajisté nesnesl snadno slova no- 
vého. Ale Jaroslav Puchmayer nebyl nikterak ustrnulým obdi- 
vovatelem jazyka z dob minulých, aniž váhal se raditi 
krajanům svým, aby na místě písma posud užívaného zavedli 
ruské, aniž sám rozpakoval se sáhnouti zvláště v naukách 
přírodních po slově jinoslovanském, *) kde by nebylo českého. 
Avšak i Puchmayer byl tou měrou pobouřen terminologií 
Preslovou, že ji pokládal za počátek barbarství, do jazyku 
našeho se hrnoucího a hořce ač nikoli bez humoru naříkal 
na „mladíky, kteří všecko bourají, místo aby stavěli."**) 



*) Velmi zanímavé jest toto místo z listu Puchmajerova Sedláčkovi 
(Puchmayerův Rýmovník str. XXIV.): „Odesílám Vám Funke 
dva díly zatím, byste maje 150 českých žáků, těm dospělejším 
uložil jako za pensum na 8 dní každému jednoho ptáka k pře- 
ložení a tím spůsobem se stane, že za 8 dní máte ty dva díly 
přeložené. To když se stane, odešlete mi je a já opravím, co se 
týká jmen ptáků, není-li překladateli povědomo, ať to vynechá 
a jen v překládání pokračuje, jméno já potom přidám ; vímf 
jich českých přes 200, a co nevím, dozvím se, a co nemáme, 
utvoříme neb z Polského a Ruského vezmeme. Když 
by se dílo dokonalo a já je podlé systému spořádal, vydali 
bychom je pod jménem Vaším a mým." Dílo tu dotčené nepřišlo 
arci nikdy k místu. 
**) List tento dne 7. června 1820. psaný J. Dobrovskému dí : 
„(Herrle) hat mir jetzt Presl Květina (?) geschickt; aber Gott be- 
wahre jeden Lexicographen (Puchmayer tehdy pracoval o II. díle 
slovníku Dobrovského) vor diesem Werke! Aus gewóhnliehen 
jedem Kráuterweibe bekannten specifischcn Nanien macht er 
einen generischen ; Bromus z. B. ist ihm sveřep. Risum teneatis. 
Die jungen Leute reissen alles nieder statt aufzubauen. Mit einer 
lebenden Sprache lásst sich doch nicht thun, was Linnée mit 
einer todten vorgenommen hat. Es ist doch wirklich ein 
Elend um unsere Literatur; sie versinkt von Tag zu Tag in 
grossere Barbarei. Und dann die neu geschmiedeten horrenden 
Namen! Sie werden in alle Ewigkeit in keines Kráuterweibes 
geweihtes Ohr kommen, um in ihrem Gedáchtniss aufbcwahrt 
zu werden" a t. d. 



209 



Sám pak velmistr Dobrovský, jenž ukázal vrstevníkům 
svým velmi zřetelně, kterými zákony řídí se jazyk český 
v díle tvůrčím, neschvaloval nijak způsobu, kterým neunavení 
vzdělavatelé jazyka českého vykonávali tyto zákony; ano 
zdálo se mu ovšem, že všecky tyto snahy jsou marné. To, 
co psali tito noví mistři, nebylo arci tak průhledné jako 
spisy z doby Veleslavínské. Slovo jeho o Kroku napsané 
V. Hanko vi v červnu 1821. jest v té příčině velmi charakte- 
ristické: „Kroka ctím, totiž starého Kroka, a rád bych 
ho poslouchal, ale nového Kroka nevím, jak mám uctiti. 
Starý by novému nerozuměl, a nový brzo usne."*) 

Tak soudili tři přední mužové v tehdejším literárním 
životě českém o počínaní, z něhož vyrostla za padesát let 
literatura vědecká, pevný základ samostatného snažení na- 
učného v národě Českém. 

Mocné postupování po dráze k vědeckému vzdělání 
jazyka mělo protivníky, z nichžto někteří, ovšem málo kteří, 
za J. Nejedlým zamítali vůbec všeliké další vzdělávaní jakožto 
nepotřebné ano nemožné; jiní zavrhovali toliko způsob, kterým 
ten neb onen vzdělavatel si vedl. Vůbec pak nevzbudila 
obrovská činnost reformatorská na tom poli odporu, jenž by 
se mohl z daleka přirovnávati k jízlivé rozepři vedené o 
malichernou opravu i za y. 

Jakkoli obojí snaha i o opravu pravopisu i o další vzdě- 
lávaní jazyka vůbec zakládala se na jedněch zásadách, jakož 
Jan Nejedlý v skutku zamítal obojí z téhož důvodu, svrcho- 
vané totiž dokonalosti jazyka z věku zlatého : neměli se spi- 
sovatelé nikterak jednostejným způsobem k obojí. Sám Jung- 



Ze nový Krok brzo usne, musil souditi každý, kdo znal tehdejší 
poměry české neznaje železné vůle, vytrvalosti a obětovnosti 
Preslovy a jeho spoludělníkův. Pracovali ovšem zadarmo, nedo- 
stávajíce ani výtisku toho listu, do kterého psali. ~ Vytrvalosti 
a trpělivosti Preslově sám Jungmann se divil. Dávaje A. Mar- 
kovi dne 10. ledna 1822. věděti, že „Presl měl opletáni skrze 
III. svazek Kroka pro článek o Macchiavellu" dokládá: „Musí 
duplikát psáti celého svazku ; cvičí ho v trpělivosti, kteréž on až 
nazbyt míti se zdá." 

14 



210 

mann, jenž co do pravopisu dosti dlouho se kolísal, neměl 
co do vzdělávaní jazyka sebe menší pochybnosti a vždy a 
všude pevně stál na zásadě své; a věčný apoštol opravy 
pravopisní, Váceslav Hanka, necítil nikdy potřeby připojovati 
se k zápasníkům o vyšší vzdělání jazykové, ježto jeho po- 
třebám jazyk posavadní postačoval ; Sedláček, jenž byl dlouho 
horlivým obhájcem starých práv ?/, neštítil se nikterak nových 
slov v geometrii a fysice. Ano sám Jan Nejedlý nenáviděl 
mnohem důkladněji i než nová slova vědecká: schvalovaltě, 
jako výše dotčeno, žákům svým Sedláčkovu geometrii, 
tištěnou ?/, ac v ní drahně nových slov bylo zahrnuto. Svědčí 
i tato okolnost mínění našemu, že ošklivost, kterou choval 
Nejedlý k nevinnému í, zakládala se ještě více na příčinách 
osobních než na zásadách. — 

Usilovné snahy, které choval Jungmann i druhové jeho 
o vzdělání jazyka vědeckého a založení vědecké literatury, 
vnukly jim i myšlénku, aby zasadili se o zřízení ústavu, 
jenž by jednak k dalšímu vzdělávaní a zvelebení jazyku 
českého přihlížel, jednak důkladnému pěstování nauk v zemi 
České byl středištěm a základem. Ustav takový znamenán 
ještě než povstal dle vzorův jiných slovem museum, ač ti, 
kdo užívali slova toho, nikterak nesrovnávali se v tom, co 
by ústav takový v sobě zahrnoval. V skutku pak užívaly 
jména museum té doby v samé Praze dva směry, příbuzné 
sice co do podstaty, ale v kusech některých se rozcházející. 
Hrabě Kašpar Šternberk a přátelé jeho, nejvyšší purkrabí 
Antonín Libsteinský z Kolovrat, hrabě Klebelsberg, František 
Sternberg majíce vzor Štýrskohradecký na mysli obmýšleli 
založiti ústav, v němž by všeliké znamenitosti přírodní a 
historické země České byly uloženy, aby učení badatelé 
mohli užívati jich při vědeckých pracích. Směr druhý, jehož 
hlavními zástupci byli učenci účastní snah o založení české 
literatury vědecké, vyslovuje totéž jméno měl na mysli 
mnohem více to, co se již po celé pokolení nazývalo „českou 
společností", spolek, jehožto hlavním účelem by bylo podpo- 
rovati řeč a literaturu českou. Josef Jungmann, hrabě Berch- 



211 

told a Svatopluk Presl byli předními muži této strany, která 
ovšem začala zasazovati se o provedení myšlénky své asi 
aspoň o tři léta později než hrabata z Kolovrat a ze Štern- 
berka. Ježto první myšlénky museum Šternberského sahají 
až do r. 1814., nalézáme myšlénku o museum v listech 
Jungmannových teprve dne 4. ledna 1818., kdežto píše A. 
Markovi: „Jedná se mezi nemnohými posud z nás o zalo- 
žení — Národního Museum, dej bůh, aby z toho co bylo, 
budeli naděje, hned Vás o tom zpravím, bez toho by se Vám 
oudem býti dostalo. Hrabě Berchtold udělal a dodělává plán. 
Karel má býti ochranou toho." O dvě neděle později dne 
19. t. m. dává témuž příteli zprávy již zevrubnější: „Jeden, 
jehož jméno však zamlčeno ještě býti má (hrabě Berchtold), 
udělal plán k českému Museum, o jehož zřízení se ně- 
kteří zde zasazujeme, bude-li možné je zaraziti, bude to vý- 
borná věc; ale posavad není veliká naděj e. a) Staro- 
žitností má Direktorem býti Dobrovský, který — nechce, 
h) hudby : Tomášek, s kterým se ještě nemluvilo, c) Manu- 
faktur neb rukodílen — Bergner, který v Brasilii jest. d) Při- 
rozených umění D. Duchek, který volen jest. e) Malířství 
Hořčička, který snad rád bude chtíti, f) bibliothéky Nejedlý, 
který — že direktor býti má — jakž takž chce. Všickni 
ostatní mají býti dílem kustosové, dílem čestní oudové, čehož 
by se Vám také dostalo. Karel má býti Protektor, zdejší 
hrabátka některá (budou-li?) presidenty zvláštních oddělení. 
Dej Bůh požehnání, bylo by to výborné. Jakmile dostane 
se povolení od policie, hned se subskripcí otevře — co kdo 
slíbí dáti — in re aut in aere — " *) 

Nemýlil se Jungmann vysloviv mínění, že naděje není 
velká. V skutku té doby nebylo naděje, že by vláda povo- 
lila pouhým učencům, — byltě i sám hr. Berchtold, doktor 
lékařství, více učencem nežli urozencem — co jinde bud 
údové císařské rodiny neb nejvyšší šlechty před se brali a 
oč i v Cechách té doby již mužové z nejvzácnějších rodin, 



T. j. věci ueb peníze. 

14* 



212 

majíce v čele samého náměstka králova se zasazovali. 
Jednání samo přivedlo ostatně na světlo zarytou nenávist 
J. Nejedlého k Jungmannovi, jenž snažil se marně získati 
muže postavením úředním mezi vlastenci vynikajícího svému 
účelu. Vypravuj et Jungmann nemilé zkušenosti v té příčině 
nabyté v listu dne 5. března 1818. příteli Markovi : „Nejedlý 
měl u sebe plán od posledního masopustního dne až do 
včerejška, maje jej Nejv. Purkrabímu (u kteréhož od D. Duchka 
již opovězín byl) donésti a o něj jednati ; ale ten dobrý muž 
ani ho nenesl ani — nečetl. Včera jsme ho od něho tedy 
vzali*) a budeme hleděti jiným způsobem to obkročiti. — 
Z druhé strany Němci, také chtíce Museum zaraziti, pracují 
usilovně, aby nám (sic) předešli — tak obojí ta důležitá věc 
na nedobrém místě a to váhavostí jediného člověka." 

Soudil Jungmann zcela pravdivě, že museum jím a 
přátely jeho obmýšlené „je na nedobrém místě" a touží 
spravedlivě na nevlasteneckou váhavost J. Nejedlého; ale 
uvažujíce všecky okolnosti tehdejší nemůžeme nikterak při- 
svědčiti Jungmannovi, že by touto váhavostí byla věc zma- 
řena. Sebe ochotnější jednání Nejedlého nebylo by zajisté 
postačilo, aby provedla se věc, jejížto provádění příčilo se 
tehdejšímu smýšlení ve vyšších vrstvách společnosti, věc, 
jejížto provedení nejvyšší úředník v zemi kladl si již od 
několika let za úkol čestný. 

Za několik neděl po sepsání listu Jungmannova, toužícího 
na váhavost Nejedlého učiněn jest krok, jímžto myšlénka o 
museum stala se najednou skutkem. Hrabě Antonín Kolovrat 
učinil vlastenecké provolání „k vlastencům umění milovným", 



*) V článku „Matice Česká" v Slovníku Naučném, sice pilně a 
obezřele sestaveném praví se, že Nejedlý „tři čtvrti roku plán u 
sebe maje ani kroku neučinil." To nesrovnává se s tím, co muž 
věci patrně nejlépe povědomý, Jungmann, v listech svých o věci 
praví. Od ^posledního dne masopustního do 4. března" neminulo 
zajisté více než asi tři neděle. Že plán u Nejedlého tři čtvrtě 
roku nemohl ležeti, jde na jevo již z toho, že dle listu dne 4. 
ledna 1818. Berchtold plán ještě „dodělával" a 4. března 1818. 
jej od Nejedlého již vzali. 



213 



aby založili spojeným obětovným úsilím ústav vlastenecký — 
museum. 

Provolání Kolovratovo jsouc prodchnuto duchem upřímně 
vlasteneckým vzbudilo radostné účastenství ve všech třídách 
obyvatelstva, zvláště pak mnohé rody panské osvědčily tehdy 
horlivost vlasteneckou již dlouho nevídanou. Radovali se 
ovšem i nadšení učenci a spisovatelé čeští slovům vlaste- 
neckým z úst nejvyššího purkrabí vyšlým; ale radost jejich 
nebyla bez trpkého příměsku. S bolestí pohřešovali v pro- 
volání Kolovratově místa, ježto by slibovalo v novém velkém 
ústavě národním útočiště tomu, co jim bylo nejdražšího — 
českému jazyku. Nikdo toho necítil bolestněji než Jung- 
mann; i umínil si učiniti krok, jímž by účel ústavu národního 
s té strany se rozšířil. S přítelem Svatoplukem Preslem a 
Maximilianem Milauerem, *) knězem řádu cisterciáckého z Vyš- 
šího Brodu a — jakkoli rodilým Němcem — jazyka českého 
znalým a literatury naší si všímajícím, jehož pomoci v té 
příčině dožádal se, odebrali se k hraběti Kolovratovi, pro- 
síce ho, aby při ústavě, jenž pod jeho ochranou právě po- 
vstává, i řeč a literatura česká docházela přízně a pomoci. 
Dobromyslný zprávce zemský přijav laskavě vlastenecké ža- 
datele a pustiv se s nimi v rozmluvu jich smýšlení lahodící 
unesen jest zápalem národním tou měrou, že zvolal: „Vždyť 
jsme ještě národem!" 

Slovy těmito skromní prosebníci nadšeni jsou tak, že odchá- 
zeli pevně přesvědčeni, kterak museum bude pěstovati řeč če- 
skou. Zvláště Jungmann sám uchvácen byv slovy vlasteneckými 



*) Smýšlení Millauerovo jeví se v jeho článku v časop. „Archiv 
fiir Geographie, Historie" etc. 21. August 1818. : „Wer kennt das 
Johanneum in Gratz, das Franzensmuseum in Brtinn, das Trop- 
pauer Kreismuseum wenigstens dem vortheilhaften Rufe nach 
nicht? Eine solche Anstalt aucb in der Hauptstadt Bóhmens zu 
bešitzen, nnd durch sie einerseits vortheilhaft auf Na- 
tionalgeist, Bildung und Sprache zu wirken, anderer- 
seits in den Umgebungen Achtung des Vaterlandes zu verbreiten, 
war schon lange der einstimmige und heisse Wunsch vieler 
Freunde des letzteren und der Wissenschaften," 



214 

hraběte Kolovrata vydal dne 25. dubna v novinách Kraine- 
riusových provolání Kolovratovo o založení vlasteneckého 
museum v českém překladu, k němuž přidal dodatek svůj, 
z něhož všecko jeho nadšení září. „Dávná žádost naše," 
volá, „zaražení společnosti pro zachování a zve- 
lebení jazyka českého jest výplně na! ... Svatý 
budiž tento ústav národu — jeho založení národní slavností, 
každý nějakou oběť na oltář národnosti přinášej! Učení 
vlastenci, květe národu, liknovali jste vydávati české spisy 
dílem pro velký náklad, dílem pro nejistý odbyt. Museum 
národní se o vydání jich budoucně postará, vy mu spisy 
svými velikomyslně pomáhejte." 

Slova Jungmannova ukazují nade všelikou pochybnost, 
že mu bylo museum spolkem na vydávaní českých knih, 
onou toužebně žádanou „společností", o kteréž již v době 
Litoměřické mnoho přemýšlel a psal.*) V tom se arci trpce 
sklamal. Byloť sice slovo Kolovratovo upřímné jako radost 
vlastencův z něho ; ale nejvyšší purkrabí ani blažení té chvíle 
spisovatelé před ním stojící nebyli aniž mohli býti vědomi 
cest a prostředků, jimiž by budoucí vlastenecké museum 
zvelebovalo řeč a literaturu českou. A museum dle plánu 
Kašpara Šternberka nemělo orgánu, jímž by přímo zvele- 
bovalo literaturu českou, jakkoli drahocennými sbírkami 
opravdové studie i v oboru přírodním i historickém velmi 
usnadňovalo a vzbuzením citu národního životu duševnímu 
v Čechách dalo mocný podnět. Ale tohoto prostředního pů- 
sobení nebylo viděti hned, mohloť se teprve po delším čase 
objeviti a literatura česká potřebovala pomoci neprodlené. 
Z toho se dá snadno vysvětliti, že mezi vlastenci za nedlouho 
vzniklo smýšlení o museum tím nepříznivější, čím skvělejší 



*) Nejinak uvažovali věc i jiní vlastenci; píšet J. L. Ziegler V. 
Hankovi v únoru 1822.: „Jen ať museum České knihy rozšiřuje 
a podporuje! Z toho ohledu každý tam peníze posílá, aby tím 
literatura česká stálého prospěchu získala." Ziegler byl velmi 
horlivým sběratelem do museum; poslal tam, jak praví v témž 
listě za r. 1820. a 1821. mimo materialie 906 zl. 



215 



byly naděje v něm skládané. Živě líčí trpké sklamání list 
mladistvého tehdy F. L. Čelakovského příteli Plánkoví (v. Sebr. 
listy Čelakovského str. 490.): „Co jsme si dělali za naděje 
od našeho tak vychváleného museum, ještě ani domu nemají, 
vše leží na hromadě a hrom to sbor ! Němci nad tím vládnou 
a hňupové chtí, by jim Čechové podružili.*) To mne mrzí. 
Snad se zjinačí." 

Také Jungmann poznal brzo, že nadšení vzbuzené krá- 
sným slovem Kolovratovým bylo předčasné a velmi trpce 
vyjadřoval toto sklamání své. Dávaje příteli zprávu o volbě 
prvního zprávního výboru praví v listě dne 28. prosince 1822 : 
„Sezení první oudů Musejních 23. t. m. vypadlo jak jsem 
sobě myslil — licho. President volen jest Kašp. Šternberk. 
Direktoři : Frant. Šternberk, hrabě Buquoi, hr. Kolovrat (ne 
purkrabí ale jiný), Millauer, Gerstner, Steinmann (chemik při 
technice) a ještě dva, kteří mi nepřipadají. **) Pouhá to němčina, 



*) Že nebyli ti, kdo vládli museum, Němci smýšlením, ukazují tato 
slova presidenta Kašp. Šternberka v prvním valném shromáždění 
dne 26. února 1823.: „Auch die slavische Zunge, in der wir 
aus dem dreizehnten Jahrhundert poetische Sammlungen von 
honem Werthe aufzuweisen haben, wie es die vom H. Bibliothe- 
kar Hanka aufgefundene und dem Museum geschenkte Kónigin- 
hofer Handschrift beweiset, in ihrer ursprunglichen Reinheit zu 
erhalten oder zu ihr zuruckzufúhren sei unser Bemuhen." Ale 
kterak hodlal prováděti úmysly tyto šlechetné, o tom vyslovuje 
se mnohem méně případně: „Die Herausgabe wohlfeiler Er- 
bauungsbúcher fúr den gemeinen Mann, welche die heilsamen 
Wahrheiten der Religion uod Moral in schlichter, reiner bóh- 
mischer Sprache enthalten, werden seiner Zeit, wenn die Mittel 
es vergónnen, einer Rucksicht wurdig seyn. Es ist wúnschens- 
werth, dass die Jugend nach verlassener Schule im elterlichen 
Hause fortgeúbt werde im Lesen und gleich wohlthatig fúr 
Eltern und Kinder besonders auf dem Lande^ wenn diese 
Uibung zur sittlichen Bildung mitwirkt." K. Šternberk měl 
toliko prostonárodní literaturu v jazyku českém za možnou 
rovněž tak jako Dobrovský: že by museum se někdy stalo 
hlavní záštitou a pákou vědecké literatury české, toho se 
ovšem nenadal. 

*) Tito dva ostatní byli : kn. A. Lon, Lobkovic a — Josef Do- 
brovský. 



216 



o českém ani zmínky ! — Já tedy neočekávám pro nás ničeho, 
zvláště půjde-li Hanka odtud." 

Kterak později museum stalo se v skutku přímo útulkem 
řeči a literatury české a kterak Jungmann blahoplodné této 
činnosti byl horlivým a neúnavným účastníkem, vylíčí se na 
svém místě zevrubněji. 



Hlava pátá. 

Činnost Jungmannova k povznesení literatury bá- 
snické. — „Počátkové českého básnictví, obzvláště 
prosodie." — Rukopis kralodvorský. 

Ježto snahy o vzdělání literatury vědecké vydávaly svě- 
dectví, jak vysoký vytkli přední spisovatelé úkol činnosti své 
a jak neoblomenou silou mravní vedeni jsou v díle svém: 
objevil se touž dobou křísící se duch národu Českého na 
roli básnické, na nížto zavzněly najednou s mnohých stran 
zpěvy nebývalé síly a krásy. 

Není v celém podivu hodném rozvoji národu našeho doby, 
kteráž by byla tolik šťastných pěvců vystupovati spatřila, jako 
desítiletí od r. 1813. do 1823. Polák a Hanka, Kollár a Če- 
lakovský, Kamarýt, Chmelenský a Jindřich Marek objevili 
se v té době rovněž jako dramatikové Klicpera a Turinský, 
hlásajíce světu jazykem dlouho zanedbávaným a opovrženým, 
že národ Český chystá se k novému, utěšenějšímu životu. 

Právě té doby, kdy nový svěží duch počal hýbati mlá- 
deží českou, objevil se spis, jenž myslem básnicky zaníceným 
snažil se dáti směr a úkol vyšší; s jara r. 1818. vyšly 
v Prešpurku: „Počátky českého básnictví, obzvláště prosodie." 
Spis vyšel beze jména; ale při skrovničkém počtu těch, kdo 
byli způsobilí k složení díla takového, spadla za nedlouho 
rouška původce zakrývající a za spisem ukázali se dva mla- 
díci, Pavel Josef Šafařík a František Palacký, onen ještě 
ne úplně dvacetitříletý, tento ještě ne dvacetiletý. 

Spis jednal hlavně o prosodii české s velikou nadšeností 
vykládaje a velebě prosodii časoměrnou a s nemenším opo- 
vržením mluvě o prosodii přízvučné a všech plodech básni- 
ckých na ní založených. 



218 



Předmětem, o němž jednal spis, nedalo by se nikterak 
vysvětliti ono rozčilení myslí, které tím povstalo ; byltě způsob 
spisu, jenž myslemi nejvzdělanější části obecenstva mocně 
pohnul. Mluvili mladí původcové „Počátků" s takovou dů- 
věrou ve svou věc, s takovým zápalem o vznešeném úkolu 
básnictví našeho a s tak hlubokým přesvědčením, že toliko 
na prosodii časoměrné může zakládati se zdárnější než posud 
básnictví, že tím se stal spis tento skutkem v dějinách našich 
vážným a důležitým. 

Jevilať se hrdá síla mladická již samými slovy úvodními, 
kde vydavatel dává ubezpečení, že mu „ani aristarchů mračno 
— pozor, ani tonomanů hromoblesky srdce lekem neomráčí ; 
ale ani nedospělou ch valné potleskování duše radostí neopojí." 
I doráží spis prudce na klinkavý „rým", ode dřevních 
barbarů podaný, i velebí časomíru, na nížto založená prosodie 
jest znamením vzdělanosti národu a řeči jeho. 

Spis Prešpurský vyslovil s mladistvým nadšením a s dů- 
razem osob nehledícím, co Jungmann již r. 1804. důkladně, 
ovšem pak s vědeckou klidností vyložil, že totiž základem 
veršování českého může býti toliko časomíra. Ano spis 
Prešpurský nebyl sepsán beze všeho přičinění a působení 
Jungmannova. Nemáme sice listův mezi Jungmannem s jedné, 
Safaříkem a Palackým s druhé strany psaných, které by o 
věci daly zcela světlé poučení; avšak i to, co víme od jinud, 
postačuje, abychom o spise nanejvýš zanímavém dobrali se 
pravdy. Výpovědí jednoho z účastníkův, F. Palackého, jest 
již na jisto postaveno, že při spise tomto Šafařík byl hlavní 
osobou.*) Šafařík totiž vraceje se v květnu r. 1817. ze studií 
na universitě Jenské domů, navštívil v Praze Jungmanna, 



*) Praví totiž F. Palacký v Doslovu k Radhoštu na str. 1., že ze 
spisu toho vyloučil tři listy psané do „Safaříkových Počátkuv 
českého básnictví, obzvláště prosodie." Poněvadž všech listu 
v „Počátcích" jest 6, napsal Palacký celou polovici spisu; jme- 
nuje-li tedy „Počátky" dílem Šafaříkovým, přičítá mu původ, 
ideu spisu toho. Benedikti, jenž býval jmenován též účast- 
níkem spisu, měl, jak F. Palacký spisovateli těchto řádků ústně 
pověděl, činiti toliko při vydání, nikoli pak při sepsání díla, 



219 



jehož zápal za prosodii časoměrnou dlouho opatrně dušený 
nikterak neochabl, a nemáme pochybnosti, že Jungmann mla- 
distvému vysoce vzdělanému básníku slovenskému vyložil 
mínění své, ano zdá se, že mu dal i přečísti spis svůj již 
od mnoha let sepsaný. I byl Jungmann též rádcem Šafaří- 
kovi při skládaní spisu, nebo té doby, když se chystaly 
„Počátky" k vydání, zmiňuje se několikrát v listech k Mar- 
kovi o spise tom a sice takovým způsobem, že patrně viděti, 
kterak mu obsah spisu byl dobře povědomý.*) 

Smělý, ano vítězoslavný ton, jímžto „Počátky" věc svou 
zastávaly, musil ovšem vyzvati do boje básnickou školu Puch- 
mayerovu, která přízvučnou prosodii Dobrovským založenou 
v život uvedla. Není pochybnosti, že by k nesnadnému tomu 
úkolu ze všech údů této školy byl měl největší způsobilost 
sám náčelník školy, Puchmayer. Ale jarý a mocný duch 
tento soužen jest tehdy již tělem očihledě chřadnoucím a 
nebyl s zápas, jenž vyhledával síly pružné. **) Meltě krom toho 



*) Píše Jungmann Markovi dne 24. února 1818. — asi dva měsíce 
před tím, než ho spis došel: „Že se tolikerým uším míra časová 
lepší býti zdá, již to samé jest jakýmsi důkazem její dobroty. 
Jen kterak ji zvelebiti a zaraziti? To, jak píšete, jediné básní- 
kům zůstaveno; 5000 veršů dle navržení Šaffaříkova 
více zpraví, než všecka pravidla." Níže pak v témž 
listě: „Šaffařík s Palackým (ač se jmenovati nechtí) vydají prý 
co nejdříve něco o českém básnictví, kteréž jak brzo vyjde, 
Vám odešlu." V listě nedatovaném brzo potom psaném opět: 
„Šafařík nepochybuje, že i prý Vy s ním a s Palackým (s kte- 
rýmž něco vydávají) v českém básnictví časové prosodii před- 
nost dáte. Za 4 prý neděle to vyjde." Také zanímavé místo 
v listě F. L. Čelakovského Jos. V. Kamarýtovi „na začátku 
února 1825" (Sebr. L. str. 171.) svědčí, že Jungmann sám si při- 
čítal jakési účastenství tohoto díla: „Tak daleko (jako s Poláky 
u veršování) by to přišlo, kdyby se zcela Dobrovského cestou 
bylo šlapalo. Kdo nás uchoval? Bá fuška. To nevíš, že dva 
listy (sic) v „Začátcích" jsou Palackého a 4 (sic) Šafaříkova 
práce. Původem ale všeho Jungmann." Čelakovský docházeje 
k Jungmannovi vyslovil často jeho mínění. 

**) Již 29. dubna 1818. v témž listé, jímž Markovi oznamuje, že 
„Počátky" již má v ruce, Jungmann píše: „Puchmír tuším stěží 
dočká roku, hnije prý uvnitř." — Viz dodatky kil. vydání v prii. CC, 



220 



Puchmayer — tuším, že on jediný — dobré příčiny hněvati 
se na spisovatele „Počátků", kteří mluvíce s ne vážností, ano 
s opovržením o všem, co poesie přízvučná zplodila, ani jeho 
z nemalé části zdařilých plodů nevyňali. I ulevil si chřad- 
noucí zakladatel nového básnictví českého listem k učiteli 
svému, Dobrovskému, jemuž ošklivost svou ze spisu Prešpur- 
ského jadrně a živě líčí. Puchmayer, jenž, jak se dle všeho 
podobá, byl mezi oněmi „pány vlastenci a Českého básníř- 
ství milovníky", jimžto Jungmann před lety své „nepředsudné 
mínění o prozodii české" ku posouzení předložil, a tedy spis 
Jungmannův znal, spatřoval v Šafaříkových „Počátcích" dílo 
Jungmannovo, aniž mohl pochopiti, kterak choutka, aby se 
s něčím novým vytasil, mohla Jungmanna svésti k tomu, že 
toto „šílené barbarství poslal do světa" a že jsou „lidé, kteří 
opouštějí snadnou stezku klopýtajíce přes příkré kamení".**) 
Boj, k němuž škola Puchmayerova byla vyzvána, pod- 
stoupil básník Děvína, Šebestian Hněvkovský, sepsav proti 
šesti listům Prešpurským tolikéž listův mnohem delších, ač 
ovšem i jalovějších. Hněvkovský provedl úkol nesnadný 
zcela nešťastně. Ježto z „Počátků" zářila jistota vítězství, 
svěží smělý duch vábil k sobě všecko čilejší čtenářstvo, Hněv- 
kovský jakýmsi střízlivým, všedním a krotkým, věci své nedů- 
věřujícím tonem odnímal mysli přívržencům. Ježto nadšení lila- 



*) List Puchmayerův Dobrovskému dne 30. ledna 1820. v Radni- 
cích zní v tomto charakteristickém místě původně takto: „Hněv- 
kovský schreibt wider Schaffařjk's Počátky 6 Briefe, die er 
auflegen lassen will . . . Ich begreife es gar nicht, wie die Sucht 
mit etwas Neuem angestochen zu kommen, Jungmann verleiten 
konnte, diese tolle Barbarey in die Welt zu sehicken und dass 
es Leute gebe, die lieber den leichten Pfad verlassen, um uber 
schroffes Steingerólle zu stolpern. Diess Meteor kann nicht lange 
dauern; denn ehe man in dieser časomírnost ein Lied maebt, 
kann man in Ihrcr Prosodie žehne machen. Lie Leute legen 
sich selbst unnóthige Fesseln an. Jetzt eben steht in der Kra- 
merius'schen Zeitung eine Anfforderung an bóhmische Dichter, 
by jisté společnosti zaslali časomírně psané písně, by se do 
hudby uvedly. Jungmann ist fleissig, aber der Guckuck hohle 
seine časomíra obásňomatlaniny. u 



221 



satelé „časomíry" zásadu svou v plné míře zastávají pří- 
zvučnou prosodii s opovržením zamítajíce: Ilnčvkovský sám 
princip svůj opouští, uznávaje obojí prosodii za rovné oprávně- 
nou, ano dávaje prosodii přízvučné místo toliko na poli bás- 
nictví prostonárodního : „Nechť básníci Čeští buď rýmu aneb 
Řeckého rytmu následují . . vždy vlasti se zavděčí; však 
rymovné básnictví jistě více čtenářů a zpěvkyní získá než 
rytmické; a ti, jenž pro větší počet našinců v nižším slohu 
k jejich bud vzdělání nebo obveselení pracují a je oblažují, 
tak dobře palmy zasluhují, jako řídcí samoletové, ani s Pin- 
darem a Klopštokem u výsosti zápasejí a odiv národům jsou." 

Ano zástupce přízvuku, maje vítězství patrně za nemožné, 
dovolává se toliko snášelivosti protivníků: „Z ohledu 
toho, že tomu způsob a sloh onen a onomu opět jiný se líbí, 
nenásleduje, že jeden z nich chybný býti musí; proto se 
Čechové mezi sebou haněti aneb pronásledovati nemusejí." 

Obrana Hněvkovského byla porážkou; ano porážkou 
musila státi se každá pouhá obrana, ježto váhavost a přílišná 
opatrnost při obraně smělosti a odvážlivosti duchem vedené 
nevyhnutelně ustupují. Porážka Hněvkovského pokládána pak 
za úplnou, když Jungmann v Kroku (I. 2.) zevrubným po- 
sudkem důvody Hněvkovského probrav časomíru vítězně 
proti nim postavil. Nebylot ovšem mezi přízvučníky nikoho, 
jenž by byl mohl Jungmanna podstoupiti na poli prosodickém. 
Tak slavil Jungmann skvělé vítězství své theorie mnohá léta 
po sepsání svého pojednání ; poslav mladé nadšené zápasníky 
do prvního boje, rozhodl v příhodné chvíli konečné vítězství. 

Není v dějinách literatury naší podivnějšího příběhu nad 
tento boj. Vítězství přiřčeno obecně časomíře, ano nebylo 
nikoho, aby je byl chtěl uvésti v pochybnost; ale v skutku vládl 
přízvuk v theorii úplně poražený celým básnictvím naším pů- 
vodním téměř výhradně nechávaje vítězi toliko překladův 
z jazykův klassických. *) 



$) Kterak toto theor etické vítězství časomíry nad přízvukem 
posud za skutečné vítězství se bére, ježto v skutku přízvuk 



222 



Jungmann pak sám tímto slavným bojem za prosodii 
časoměrnou pohřížil se na čas v jejích krásách, i vydal ně- 
které plody tohoto zalíbení svého. Již v prvním svazku 
„Kroka" položil „Krátký přehled prosodie a metriky indické 
podlé Hen. Thom. Colebroka", jsa přesvědčen, že to „nyní 
pro známý mezi námi o českou prosodii a metriku rozpor 
od místa nebude." Uvádí pak tu úžasnou rozmanitost roz- 
měrův indických, ježto se mu tak zalíbily, že v listě příteli 
Markovi dne 19. února 1821. píše s nadšením: „Račte prosím 
pozor svůj obrátiti na indickou metriku a možné-li vyskoumati, 
který by způsob veršů nám nejpříhodnější byl. Ti hoši indi- 
ánští jsou tak hbití a potočití ve veršování jako v provazo- 
lezství. Kdož po nich to dovede ! Kdybych bohat byl, vysadil 
bych odměnu za každou strofu 1 dukát, kterou by mi kdo 
udělal podlé tatra padé vjalinám s alliteracími." 

Ochotný přítel povšiml si pokynutí Jungmannova a již 
v druhém svazku Kroka (str. 35) čteme báseň jeho „U hrobu 
mateře". „Dle indického rozměru zvaného Akšara 
čhanda, slohy A. rodu Trištubh, tvaru Mauktika- 
mala." (Krok I. 55.) „V žízni pozemské nenabude 
člověk, jakkoli touží, klidu vytrvání" a t. d. Jakou 
rozkoší opojen jest Jungmann, dostav této básně Markovy a 
jak vysoko — ovšem příliš vysoko — cenil toto veršování 
po vzorech indických, vyslovuje v listu nedato váném, s jara 
1821. psaném: „Kdyby více Marků o prosodii Indickou a 



všemu našemu básnictví původnímu téměř neobmezeně panuje, 
viděti ze slov J. Jirečka „v úvodu u k „Anthologii z literatury 
české" 1872 str. IX., kde tento pilný badatel píše: „Dobrov- 
ského prozodie zajímavým jest důkazem, kterak jazyk náš 
ku konci XVIII. věku byl poklesl." Jak hluboce by 
musil jazyk náš nyní kleslým býti, když po výtečných spisech 
o prosodii časoměrné před více než padesáti lety vydaných 
jazyk tento posud ve všech výtvorech původních touto prosodii 
přízvučnou se řídí; když po Kolárovi a Celakovském, Vocelu. 
Jablonském a Erbenu i všickni — mezi nimi i výteční — 
veršovci našich dnů dle přízvuku verše skládají ! Případnost 
tato s přízvučnou prosodii dokazuje jenom, že sebe chatrnější 
obrana nemůže na zmar přivésti věci dobré. 



223 



niěry se pokoušelo, brzo bychom nad všecky Evropany vy- 
nikali. Poláci a Rusové půjdou třeba později, ale jistě touž 
cestou." 

Hned potom (Krok I. 2.) vyložil obecenstvu „Výměšky 
z prosodiky a metriky české." V úvodu ku pojednání tomu 
zmiňuje se o spise svém již r. 1804. o této věci složeném 
jakož i o tom, kterak se úmysl jeho tehdy nezdařil; dotýká 
též „Starého veršovce" i „Počátkův básnictví", vytýkaje 
prvnímu, že „některých osob dotknutím mysli jejich proti 
sobě a proti věci samé zakyselil;" také vydavatel „Počátků" 
dosti opatrně nepokročil, „nechváliv, koho měl." 

Osvědčiv se takto nestranným soudcem, aspoň nepřidav 
se napřed k nižádné straně, vystupuje tu jako smírce, jsa 
prese všecku okamžitou rozhořčenost stran „té jisté naděje 
do zdravého rozumu našich pánů literatorů na obě straně, 
že ta válka bez náramného prolití inkoustu k prospěchu pro- 
sodie a metriky české a k usmíření i spokojení obou stran 
se skončí." Výměšky zde položené mají býti „jako články 
budoucího pokoj e", proti nimžto kdyby kdo měl důležitou ná- 
mitku, žádá se, aby ji oznámil v Kroku. Nerozbíraje zá- 
kladův prosodie a tím vyhnuv se vlastnímu předmětu spor- 
nému vykládá hlavně (str. 20.) pravidla metriky. Tu pak 
připouští zastavatelům přízvuku, čeho opět nepřipustil žádný 
obhájce časomíry ani on sám r. 1804, že „tak nazvané pří- 
zvúčné básně mohou míti svou krásu, toliko, prý, metrických 
veršů dokonalosti sobě neosobujte ;" i dokládal dále, že „pří- 
zvučné verše jsou rhytmické, ale ne metrické." 

Obezřelost Jungmannova jeví se tu v nejkrásnějším světle; 
bylot vítězství veršování časoměrného té doby již dobyto a 
vítězi bývá mírnost netoliko ctností ale i největší moudrostí : 
a Jungmann podává poraženým svým někdejším druhům 
literárním ruky na smířenou právě té chvíle, když vítězství 
zdálo se býti nejpevněji utvrzeno. 

Krok pak stal se hlasatelem prosodie časoměrné i theo- 
retickými výklady i básněmi časomírou se zpravujícími; 
A. Marek, P. J. Šafařík, Svoboda Navarovský zápasili v první 



224 



době s lepotou veršův antických dosti šťastně, dodávajíce 
jazyku našemu básnickému odvahy a síly, jížto ve škole 
Puchmayerově nenabyl. 

Však i jinými cestami hleděl Jungmann zjednati veršům 
časoměrným oblibu obecenstva. Jsa hudebně vzdělán a znaje 
uchvacující moc hudby snažil se časomíře raziti cestu i do 
srdce velkého obecenstva operami veršem časoměrným slože- 
nými. K. S. Macháček, Jungmannův žák, jsa obratným ver- 
šovcem, podjal se tohoto nového úkolu a když první opera 
jím přeložená „Rodina Švej carská" provozovala se na divadle 
Pražském, Jungmann radoval se tomu jakožto slavnému 
vítězství libozvučnosti jazyka českého a jakkoli pracemi pře- 
důležitými zanesen, — kromě stálé práce o Slovník měl 
tehdy také historii literatury v péře — pustil se sám do pře- 
kládaní opery „Únos ze Serailu", aby díla toho byl i přímo 
účastným, i domlouval vřele přátelům A. Markovi a F. Sirovi, 
professoru na gymnasium Jičínském, aby rovněž tak učinili. 
Píšeť 5. února 1824. A. Markovi: „Naši mladí Čechové 
nyní o samých operách českých mluví, ale kromě Macháčka 
nikdo sobě nedůvěřuje več takového se vydati a tudy obrá- 
tili svůj zřetel k Vám, jejž za nejzpůsobilejšího k tomu 
uznávají. Máte ovšem snadnou výmluvu — nemoc! avšak 
jestli ta Vám nějakých pochvilek a jako lucida intervalla — 
popřává, nepochybuji, že jim tu radost způsobíte. Já sám 
své stuhlé nohy veršovské k tomu cíli pozdvihnu, 
ač p odtají — abych, nemoha dojíti takového cíle, hanbu 
sobě a smích nezbudil. Nemohu Vám vysloviti, jak nás Ro- 
dina Švej carská všecky okouzlila, veliká částka nás plakala 
radostí.*) Jediný Nejedlý, nenašed přízvučných veršů ve 
zpěve (kterémuž ostatně za mák nerozumí), pronesl ve škole 
při bubnování pochvalném nohami od svých školáků, že to 

*) I v historii lit. č. II. vydání str. 363 mluví Jungmann se zápa- 
lem o verši časoměrném v operách. „Obě opery (Rodina Svej- 
carská a Vodař) důkazem býti mohou, že verše časovou měrou 
spravené k zpěvu nejvlastněji se hodí a jazyku k libozvučnosti 
pomáhají, jakouž se toliko vlaský honositi může." 



225 



skandál bylo; ale jedna laštovice nedělá léta, dosti na 
tom, že se vůbec ten skandál líbil." 

Překlad opery Mozartovy „Únos ze serailu" Jungman- 
nem vzdělaný psán jest jambem časoměrným, ač sem tam 
i přízvuku povoluje se; aby jazyk dosáhl co nejdokonalejší 
zpěvnosti, užívá překladatel i licencí.*) 

Zpěvohra tato, ač v historii literatury již r. 1825. uve- 
dena co dílo hotové v rukopise, vydána jest teprve r. 1830. 
v arcibiskupské tiskárně, ovšem beze jména překladatelova; 
J. V. J. Michl však v „literaturami letopise" svém strhl na 
str. 130. roušku zakrývající jméno překladatelovo. 

Jakož Jungmann povzbuzením spisu „Počátky básnictví 
českého" pomáhal osvěžiti mladistvé básníky a obraceje zřetel 
k veršování klassickému nemálo přičinil k zdárnějšímu pěsto- 
vání básnického jazyka, účasten jest nenadálého rozkvětu 
básnictví i tím, že téměř všem předním básníkům našim byl 
jednak povzbuzovatelem a rádcem, jednak opravovatelem a 
šlechtitelem slohu jejich. 

První co do času pěvec té doby jest Milota Zdirad 
Polák. Již písně válečné a některé kusy básně popisné 
v Hromádkových „Prvotinách" vytištěné obrátily k mladíku 
obecnou pozornost. Ale Polák nikdy neopanoval jazyka tou 
měrou, jak toho spisovateli, zvláště pak básníku potřebí, 
má-li hýbati srdcem čtenářův; spisy jeho s té strany opra- 
voval přítel Ziegler.**) Když pak chystal se Polák k vy- 
dání úplnému velké básně své popisné, tu již pokládal Zie- 
gler umění své za nedostatečné, aby formu básně tak vy- 
brousil, jak toho vyhledávalo výtečné její jádro, a proto do- 
volával se pomoci Jungmannovy, jenž se i tu ochotně k ní 
propůjčil. 

Při té příležitosti Jungmann poznal osobně nadšeného 



*) Píše n. p. juž místo již (str. 12.), chci přijati (16), Anglané (24), 
duch můj sevřené; stoná (29) a t. d. Mezi nedopatření sluší po- 
čísti: Konstančinémw oknu m. Konstancinu (30.). 
**) Viz životopis Jos. Lib. Zieglera od A. Kybičky v Čas. mus., 
1869. a životopis Polákův při vydání jeho vybraných spisův. 

15 



226 

pěvce „Přírody", jenž se mu nemálo zalíbil. Píše zajisté 
Jungmann dne 16. prosince 1818. A. Markovi: „Včera byl 
P. Nadpor. Polák u mne. Jest živý, mladý, sličný jinoch, 
všecko mečem rozhodnouti hotov. Takových nám 100.000. — " 
Vyměřiti vše, co jemné péro Juugmannovo v básni mla- 
distvého Poláka opravilo a uhladilo, jest nemožné; jedno 
však smíme říci s úplnou jistotou : úvod k básni „V provod" 
jest co do formy dílem Jungmannovým. *) Úvodní tato báseň 
psána jest z největší části hexametrem časoměrným velmi 
vybroušeným ; ani Polák sám, ani Ziegler však neuměli sklá- 
dati veršův takových; také nikde neosvědčil Polák té obrat- 
nosti v jazyku, které se v tomto „Provodu" obdivujeme. 
Ziegler složil sice některé hexametry přízvučné dle příkladu 
Puchmayerova, ale do časoměrných nepouštěl se nikdy. 

Že Jungmann dílo Polákovo s nemalou prací brousil a 
tříbil, praví sám, ač ovšem velmi stručně a skromně, píše 
18. srpna 1819. příteli Markovi: „Já nyní vydávám Polá- 
kovu báseň o přírodě**) a mám s ní dost činiti." 

Vznešenost Přírody způsobila i vlasteneckému srdci 
Jungmannovu i jeho jemnému krasocitu tolik radosti, že již 
do prvního svazku Kroka napsal o ní posudek, v němž 
rozhodně praví, „že tato báseň jest v jistém ohledu nejvy- 
tečnější až posaváde plod českého básnictví a hodná nej- 
lepším toho tvaru cizokrajným básním na bok postavena 
býti." Jednu toliko vadu vytýká šetrný kritik, že není v básni 
rozprav jako na p. Thomsonův Damon a Musidora, kterých 
prý „by se tím více šetřiti mělo, poněvadž duch prodlouže- 
ným nazíráním a na obrazy hleděním rád se unaví a přesytí 
a nic tak schopné není zanímati duši čtoucího jako epické 
části člověka člověku ze všech tvorů nejbližšího představující 
a soucit jeho neb soustrastí (sympathia) nejvíce zbuzující." 



*) U vydání sebraných „Spisů Mil. Zdir. Poláka" na str. 7—14 

dílu I. 
**) Tnším, že sám název „Vznešenost přírody" pochází od Jung- 

manna, nebo výňatky v Hromádkových prvotinách mají tu ještě 

přirozenosti. 



227 



Posléze dává šťastnému básníku jemné pokynutí, aby 
nesrovnalost v tom záležející, že úvod psán jest veršem časo- 
měrným, ostatní pak části přízvučným, napravil tím, „že by 
celou báseň v též, jakou „Provod" její obnáší, aneb jiné 
rhytmické formě vystaviti sobě oblíbil," kterážto slova, vylo- 
žíme-li si je dle toho, co svrchu pověděno, znamenají vlastně, 
aby ostatní část přetvořil dle vzoru, jejž Jungmann sám 
v úvodní básni mu představil, ač tomuto pravému smyslu 
ze všeho čtenářstva jedině Polák mohl porozuměti. 

Od té doby zdá se, že nebylo po několik let ani jednání 
ani dopisování mezi Jungmannem a Polákem, jenž ovšem 
literatury české čím dále tím více vzdaloval se. 

Poslední, tuším, činné přihlášení se jeho k literatuře 
české stalo se s počátku r. 1828., an se obrátil k Jung- 
mannovi, žádaje ho při nové básni „Listopadu" za služby 
přátelské podobné k těm, které před lety vykonal na „Vzne- 
šenosti Přírody". Jungmann jsa té doby již pracemi příliš 
zanesen jmenoval mu F. L. Čelakovského, jenž se „za kor- 
rektora nové básně obětoval", jak viděti z listu Polákova 
Čelakovskému dne 20. února 1828. Báseň dle svědectví Če- 
lakovského „psána v hexametrách" — uposlechl tedy Polák 
pokynutí Jungmannova — ač měla mnohá přepěkná místa, 
předce se celkem „Vznešenosti Přírody" nerovnala. Světla 
nespatřila nikdy. 

Vřelejší a trvalejší bylo přátelství literární s Janem 
Kollárem, jenž tou dobou jal se opěvovati Minu a vlast zněl- 
kami, jimž se lahodou a líbezností nerovnalo nic, co po tu 
dobu básnictví české zplodilo. Jan Kollár vešel ve známost 
s Jungmannem na cestě Prahou na universitu Jenskou, zvláště 
vraceje se z Jeny meškal v Praze několik neděl. Byl již 
tehdy vřelým ctitelem Jungmannovým ; jeho první navštívení 
v Praze byl dům Jungmannův a při prvním uvidění se byli 
již jako na věky svoji.*) 

Nadšený pěvec slovanský zamiloval si Jungmanna ovšem 



*) Viz „Paměti" J. Kollára (Spisů J. Kollára IV.) str. 231. a 281. 

15* 



228 

jako vroucího Slovana „srdce všechněch Slávů u a dopisoval 
si s ním ve věcech literárních a vlasteneckých vůbec po 
mnohá léta pravidelně. *) I tak stalo se, že složiv básně své 
Kollár poslal je Jungmannovi, aby je vydal tiskem. Jungmann 
sice neopominul vylíčiti mu jednak nesnází spojených s vy- 
dáváním díla cizího : „mním, že by nejlepěji vyšlo dílo pod 
rukou samého spisovatele, neboť v pochybnostech dělávají 
se chyby nemilé" (list 2. února 1820.) — jednak i svízele 
censurní živě mu vyložiti. 

„Dané mi na starost básně vydati," píše mu 28. října 
1820. „bylo by mi potěšení, ale censura vše tíží. Zachraň 
bůh, aby nějaká myšlénka o spojení Uralu s Tatry ... se 
někde vyskytla, tu by jistě celý spis zavržen byl a literatuře 
by ještě větší pouta nastala ... Ty pěkné (ach přepěkné) 
části, které se Slavie týkají, nesmějí se na ten čas censuře 
předložiti bez znamenitého nebezpečenství dobré věci. Ano 
i druhá částka sotva celá vyjde. Ondy si stěžoval Ziegler, 
že mu Censor vymazal mimo 30 archů jiných věcí — i také 
písně erotického obsahu i s melodií ! ! Nemáme se ani Erosa 
ani politiky týkati — to žádost a podání Censury ! Já zatím 
přepsati dal básně Vaše pro Censuru, aby se aspoň neztra- 
tily, kdyby nám jich vrátiti nechtěli. Vlastence a několik 
nápisů sám jsem vynechal a schoval na lepší časy, ač že 
již vlastenec v opisech obíhá a nejlepším z našich znám 
jest. Každý říká, že tištěn aspoň nyní býti nemůže. Očeká- 
vám z Censury opis podaný a potom se s tiskem váhati ne- 
bude. To vám však říci musím, že našincové rádi by, aby 
básně Vaše antikou (vulg. latinskou lit.) tištěny byly, proto 
že nejsou pro sprosťáky; a kdo je čísti bude, zajisté i latin- 
ské litery znáti musí." 

Jaké trampoty měl v skutku s censurou, v listě 
dne 15. února 1821. líčí Kollárovi: „Nevím, co sobě myslíte 
otevra tento balíček a místo básní svých vida prozatím jen 



*) Listy Kollárovy k Jungmannovi v pozůstalosti Jungmannové 
nezachovaly se; v pozůstalosti Kollárově však zachovány jsou 
listy Jungmannovy, jichž užito. 



229 



Kroka. Na mně vina neleží, ale na censuře zdejší, která 
ještě mi přídavků nevrátila. Z prvních básní nemilosrdně 
mnoho přeškrtala a zrovna nejpěknější, k. p. ten sonet, kde 
ta Lada s Madonou tak milostně splývá! Ale myslím, že 
některou do Kroka ještě jim podstrčíme, aby co možné přišly 
na svět. Zatím i ten brak nechaný tak jest utěšený, že sobě 
ním (sic) věčné slávy u Slovanů získáte. Pravý to Petrar- 
chův duch!" 

Konečně posílá dne 14. dubna 1821. Jungmann příteli 
1 výtisk jeho „výborných básní" na psacím papíře, neb ra- 
ději „zůstatky jich z Censury; u jakkoli však censura krutě 
řádila, zdá se Jungmannovi, že může Kollár býti ještě spo- 
kojen. „Naše censura nemaže vždycky jediná slovce, aby se, 
jak pravíte, kropkami vyznačiti rány a jizvy mohly, ale ona 
hned pro jednu strofu veliký a tlustý kříž po celém díle 
učiní ... Co neprošlo nyní, může snad při druhém vydání 
jinde projíti, zatím sobě to vše milovníci Musy Vaší věrně 
opíší." Vyjádřiv pak slovem neobyčejné při něm jadrnosti 
nelibost z omylův sazečských vypisuje příteli výminky, o 
kteréž se s vydavatelkou jménem básníkovým smluvil, velmi 
charakteristické znamení tehdejších okolností literárních u nás. 
„Vytiskla Fetterlová kolik? — nevím; ale 500 Exempl. tisk- 
nouti dle usnesení se mnou měla a směla. 50 Exemplářů 
Vám dává a sice 1 na velínu, 5 na psacím, ostatní exempl. 
na tiskacím papíru." 

Jakkoli působení Jungmannovo při vydávaní básní 
Kollárových bylo více jen vnější, viděti přece z dopisů jeho, 
že obracel zřetel Kollárův — způsobem ovšem velmi jemným 
a šetrným, čehož při veliké nedůtklivosti Kollárově bylo 
dvojnásobně potřebí — k různým nedostatkům, jichžto opra- 
vení bylo žádoucí. Píšeť 28. října 1820.: „Některé pochyb- 
nosti, prosím, že mi vysvětliti ráčíte a sice Znělka I. Z prvních 
čtyř řádků nemohu jasný smysl vylouditi a t. d." A dne 15. 
února 1821. : „Některé tvrdosti nalézám v sonetách, ale trudno 
co takového opravovati, snadno bych z dobrého udělal zlé a 
ze zlého horší. 



230 

Že pak v skutku některé omyly jazykové i tvrdosti 
opravoval, praví sám v dopise 23. srpna 1821. : „Nej- 
lépe zajisté spisovateli, když sám korrekturu vésti může, 
neboť druhý snadno něco jinak neb docela nerozumí a tak 
nelze vyhnouti se omylu. Některé věci však schválně jsem 
tak změnil a nikdy bez příčiny, k. p. Čechům protiví se 
Nominativ místo Vocativu a věru nerádno se Vocativu zho- 
stiti, dokud ho máme a t. d." 

Pokynutí Jungmannova, že by dílu samému prospělo, 
kdyby je spisovatel sám v tisku spravoval, uposlechl Kollár 
při dalších vydáních, ježto všecka vyšla v Budíne a Pešti. 
Byloť by ovšem vydávaní jejich další v Praze bývalo ne- 
možné pro přísnost censury. 

Z básníků, jichžto vystoupení na Parnase Českém zna- 
mená svitání nové doby, nikdo neobcoval Jungmannovi tak 
dlouho a důvěrně, jako pěvec Růže stolisté, Fr. Lad. Če- 
lakovský. Jiní básníci mladiství meškavše některý čas 
na studiích v Praze opouštěli ji opět jdouce za povolá- 
ním svým, a svazek s Jungmannem učiněný byt se i 
úplně nepřetrhl, uvolnil se časem; i Polák a Kollár jenom 
na krátko s ním pobyli jsouce živi daleko od Prahy. Čela- 
kovský přišed do Prahy na studie byl až do odchodu na 
učitelskou stolici Vratislavskou po více než dvacet let v Praze 
a docházel pilně k Jungmannovi, jehož s mladistvým zápa- 
lem miloval nazývaje ho „báťuškou" svým a velebě ho co 
ideál Čecha a člověka. Listy jeho přátelům posílané, zejména 
pak listy z jeho mladších let psané příteli Jos. VI. Kamarý- 
tovi, jsou neposledním pramenem k vypsání té doby v životě 
Jungmannově vydávajíce zároveň výmluvné svědectví, kterak 
mocně působil Jungmann v mysl mladistvého ctitele. 

Přes to všecko nelze do podrobná vylíčiti, kterak pů- 
sobil duch Jungmannův ve vzdělání dospívajícího básníka. 
Právě tím, že byli po všecken čas pospolu v jednom městě, 
nebylo potřebí mezi nimi dopisů v, nejvěrnějších dokladuv 
rozvoje duševního a zprávy Čelakovským podávané přátelům 



231 



jsou v této příčině jakkoli časté, příliš krátké. Nicméně 
možná učiniti si obraz obecný tohoto blahodárného působení. 

Není pochybnosti, že mladíku vyššími myšlénkami ve- 
denému nemůže dostati se vzácnějšího štěstí, než dívati se 
z blízka životu muže, jenž život svůj nejvyšším účelům lid- 
ským věnuje a to s takovou vroucností a vytrvalostí, jako 
Jungmann to činil. Neméně jisto ještěže časté rozmluvy 
s vysoce vzdělaným krasocitým mužem Obohacovaly a tříbily 
myšlénky mladíkovy. Aniž odvažujeme se čeho tvrdíce, že 
častým rozmlouváním s největším mistrem jazyka českého 
Čelakovský dosáhl ryzého slohu českého, jímž nad všecky 
téměř vrstevníky své vynikl. 

Jungmann pěstoval krom toho se zvláštním zalíbením 
všecky hlavní literatury slovanské, důležité spisy ve všech 
jazycích slovanských čítal ve spolku s přátely svými J. S, 
Preslem, Hankou, Purkyní, A. Markem, Vetešníkem, později 
též Šafaříkem a Palackým; zvláště zanímavé a vážné spisy 
kupoval si i sám. Tato horlivost působila patrně i v mladi- 
stvého ctitele jeho, i on jal se studovati se vší horlivostí a dů- 
kladností jazyky slovanské a dosáhl ve všech nevšední zna- 
losti. *) 

Nelze též pochybovati, že i s jiné strany Jungmann 
přičinil k vytknutí směru, jímžto se bral Čelakovský. Ze 
všech velikých spisovatelův německých oblíbil si Jungmann 
nejvíce ušlechtilého Herdera, jehož čistě lidské smýšlení o 



") Kterak působily besedy s Jungmannem v mysl a srdce Čela- 
kovského, toho — kromě jiných mnohých — jest krásným svě- 
dectvím místo v listě Celakovského Kamarýtovi dne 20. ledna 
1825. (Sebr. listy str. 168) : „Dnes jsem byl zas jak náleží potě- 
šen a trochu se mi zde vyjiskřilo z očí. Byl jsem u báfušky 
pod večír, a tu jsme si zas o naší Slavěnce pohovořili, v horlení 
jeho nalézám jakousi zvláštní důraznost a povahy jeho jemné 
nejsouť k vypsání. Zvláště mně lahodí jeho přízeň ke mně; ne- 
bot pozoruji, že mne velmi rád u sebe vídává a, kde možná, 
svou náklonnost ke mně na jevo dává. Tof jest také má hlavní 
a jedinká potěcha a posila na světě, že mně několik šlechet- 
ných a vznešených duší, jimžto se zachovati a líbiti mé jediné 
snažení, přejí" a t. d. 



232 

národech cizích, zvláště pak o Slovanech, srdci jeho lahodilo. 
Studium spisův Herderových jest i Čelakovskému velmi oblí- 
beným úkolem a kráčeje v šlépějích jeho sbíral prosté kvítí 
národní poesie a mnoholetými studiemi vnikl v toto básnictví 
jako nikdo před ním u nás a duchem pružným uměle vy- 
tvořil kvítí, ježto dosahuje prostoty a lahody písně národní. 
Nadšené velebení Jungmanna, ježto při mladistvém Čelakov- 
ském nalézáme, jest i světlým znakem přítele jeho Kama- 
rýta, ač tento téměř jen dopisováním s Čelakovským s mistrem 
byl ve spojení. I jemu byl Jungmann dobrým duchem ná- 
rodu svého, i jemu byl pravzorem dokonalosti mysl povzná- 
šejícím a sílícím. 

Kromě toho Jungmann ještě zvláštním účinlivým způso- 
bem jal se tehdy mladé spisovatelstvo povzbuzovati k vyšším 
snahám a hlubším studiím: na podzim r. 1822. začal mladým 
přátelům činiti výklady o jazycích a literaturách slovanských, 
zejména pak též o kralodvorském rukopise. „Rozmilý náš 
Jungmann na druhý týden začne dávati hodiny (každého 
týhodne v úterý) : svobodné přednášky o filologických věcech 
slovanského jazyka; potom o věcech poetických a výklad 
na Kralodvorský rukopis. Nepochybně se dám tady také 
každý úterý vynajíti," píše Čelakovský Kamarýtovi dne 29. 
listopadu 1822. 

Jak dlouho tyto výklady trvaly a kdo jich kromě Čela- 
kovského býval účasten, nelze pověděti ; Čelakovský zmiňuje 
se o nich toliko ještě jednou dne 17. prosince t. r. příteli 
Kamarýtovi : „Včera nám P. J. vysvětloval slovo krůt o sť" atd. 

Kromě těchto básníků byli i dva mladiství dramatikové 
Klicpera a Turinský v obcování přátelském s Jungmannem. 
Klicpera byl, než se stal professorem v Hradci Králové, po 
delší čas auskultantem Jungmannovým, *) i důvěrně žil s mi- 
strem, jehož výtečnému vyučování o slohu obdivoval se. Také 
Jungmann často zmiňuje se o Klicperovi přátelsky. „Klicpera 



*) Máme z vypravování samého V. Klicpery, jenž v smutné době 
1852—53 elegicky si vzpomínával těchto šťastnějších dob 
minulých. 



233 



juž v Hradci učí a jest dobře spokojen," píše 14. července 
1819. A. Markovi. 

Že by bylo obcování Jungmannovi působilo mocně v roz- 
víjení se ducha Klicperova, nemůžeme tvrditi. Zdá se, že 
Klicpera měl té doby úplně cestu svou vytčenou, aniž pak 
samorostlý jeho způsob básnický snášel jakého vmíšení cizího; 
zvláště pak jeho sloh nejeví, že by byl „tichý genius" jej 
kdy pěstoval. Že si však Jungmann Musy Klicperovy opravdu 
vážil, ukazují kromě toho, že vzory básnictví dramatického 
v „Slovesnosti" vzal toliko z plodů Klicperových, slova 
v listu A. Markovi dne 5. března 1818. pronesená: „Nyní 
hráti budou od Klicpery kus tuším za 14 dní. — Musa 
Klicperova jest vyšší než Štěpánková, tam zde má Shake- 
spearské myšlénky." 

Spíše by se při lyrickém dramatikovi Turinském pěkné 
formy bedlivě šetřícím stopovati dalo, že býval důvěrným 
návštěvo vatelem Jungmannovým, k němuž docházel zvláště 
v té smutné době, když Jungmann znepřáteliv se s Nejedlým 
v tehdejší společnosti vlastenecké jaksi osamotněl. „Jen Tu- 
rinský a někteří mladíci ke mně docházejí," žalostně volá 
Jungmann v listě 6. června 1819. Turinský však dostav se 
na dráhu úřednickou, nevzdělával dále nevšedních schopností 
a naděje pěknými jeho počátky — Angelinou a Virginií — 
vzbuzené nestaly se pohříchu nikdy skutkem. 

Také mladý skladatel písní Vácslav Hanka byl od pří- 
chodu Jungmannova do Prahy — jakož vyloženo výše — 
hostem velmi častým v jeho domě; avšak básnická jeho indi- 
viduálnost byla tehdy již hotova, aniž vykročila kdy z úzkého 
kruhu, v němžto se dosti šťastně jevila; přicházel spíše o 
radu u věcech mluvnických, jížto zvláště u vydávaní Staro- 
bylých skládaní býval potřeben. 

Nezapomínal Jungmann ani svého chovance na poli 
poesie, Antonína Marka, povzbuzuje Musu jeho příležitě k vzlét- 
nutí. Tak stalo se, když děkan kapituly Litoměřické, Jos. 
Hurdálek povýšen na biskupství. Jungmann byl nadšeným 
jeho velebitelem pravě o něm (v listě 1. července 1815.) 



234 



„Mudrc to pravý, všecek výborný . ." Jak mile ho došla 
zpráva, že Hurdálek jmenován jest biskupem, vyzývá důtklivě 
Marka, aby povýšení jeho oslavil ódou. „Spište nějakou odu 
a položte mu na srdce, aby Čechům otcem byl a seminaristů 
k češtině měl." Oda tato vyšlá z povzbuzení Jungmannova 
vešla pak oslavenému zanímavým způsobem ve známost, 
jakož píše Jungmann Markovi 18. února 1816. : „Náhodou 
se stalo, že Censor (nerozuměje snad všemu) P. Dobrovského 
se tázal na něco v Vaší odě. V. Důst. P. Biskup navštíviv 
P. Dobrovského dověděl se o té odě i o tom, že Vám něco 
smazali." Jungmann sám ostatně v témž listě oslavuje no- 
vého biskupa slovy tak nadšenými, že jich ani sebe smělejší 
básník nepředstihne : „Dnes tu (v Praze) Předůstojný náš a 
milovaný P. biskup svěcen byl, čemuž já se dívati tak 
šťastný byl a radostí od pláče upokojiti se nemohl. Neboť 
jest to muž v tom zlém světě jeden z dobrých. Co se jiným 
důstojným jeho řáduzpoklony říkává, to jemu a 
o něm říci vše nedost atečn o. Dej mu Bůh dlouho a 
šťastně panování (sic)." Povzbuzování přítele k básnění ostatně 
tou dobou nenáhle přestávalo, ježto právě tehdy uvázal se 
v sepsání logiky. 

Přední pěvci naši těšili se všickni přátelskému účastenství, 
radě i pomoci Jungmannově. S nemenší radostí, ovšem pak 
s vroucím nadšením vlasteneckým vítal čilý jeho duch vzácné 
zbytky básnictví starého nalezené šťastnou rukou Hankovou 
v kostelní věži Kralodvorské. Muž, jemuž povznesení litera- 
tury české, zejména pak i básnické bylo úkolem životním, 
musil ovšem býti opojen rajskou rozkoší, zvěděv o draho- 
cenném nálezu. První zmínku jeho o rukopise Kralodvorském 
nalézáme v listu dne 29. prosince 1817., kde A. Markovi 
píše: „(Šafařík) všecek jest časův (t. j. časomíry), nic o 
přízvuku a rýmích, a což kdy uvidí nejstarší básně naše 
Hankou nalezené býti bez rýmu, ač ducha Ossianova! Již 
nepokojně čekám vydání jich. u Aby pak příteli ukázal jejich 
zvláštní krásu, opsal mu kus „O velikém pobití", i přidává 
zprávu: „Svoboda na požádání Hankovo to vše do Němčiny 



235 



překládá (mně nevděk !). Jak brzo to vyjde, neomeškám Vám 
poslati výtisk. Hle jest nám předce slyšeti něco od bardův 
našich." 

Působení rukopisu Kralodvorského v první jeho době 
nebylo tak mocné, jak si nyní vůbec myslíváme. Byloť ovšem 
pramálo těch, kdo rukopisu úplně porozuměli; znalost jazyka 
starého byla velmi chatrná, nový svět užaslým zrakům náhle 
se jevící těžko pochopitelný. Tím dá se vysvětliti, že skrovné 
vydání první postačilo mnohá léta, teprve 1829. potřebí bylo 
druhého. Ani učení nevěnovali rukopisu přílišné pozornosti ; 
Dobrovský pronesl o něm několik jadrných slov v novém 
vydání své historie literatury české. Jungmann byl první 
učenec, jenž mínění své, ač stručně a povšechně, přece však 
obšírněji vyslovil než kdokoli jiný. Neučinil toho v Kroku, 
jejž se strany literární sám zpravoval, nýbrž v „Dobroslavu",*) 
listě vycházejícím v Hradci Králové a řízeném činným Jos. 
Lib. Zieglerem. 

Jakož zdání Jungmannovo samo sebou vážné i tím 
důležitosti nabývá, že bylo první v listě českém vytištěno, 
klademe tu jeho jádro. „Nebude tuším pravého Čecha a 
vlastence, komu by tato kniha až posavad byla neznámou 
zůstala. Byl to duch vlasti, kterýžto nálezce šťastného k do- 
bytí tak drahého pokladu národního vedl; neboť jest to 
v pravdě národní poklad, žádnou cenou nevyrovnaný, zů- 



*) Dobroslav, díl III. svazek II. str. 27—39. Před článkem vyti- 
štěno celé jméno : Jozef Jungmann. 

Nejnadšeněji vyslovil, pokud nám povědonio, radost z naleze- 
ných starých básní D. Kinský: „Radost, již vysloviti nelze, jste 
mi způsobil svým návěštím o šťastně nalezeném rukopisu. Na 
potkání každému, Čechu i Němci o tom vypravuji. Moji poslu- 
chači, mezi nimiž někteří zdární jinoši se vynalézají, stejnou 
radostí pojati byli. I až na hádku (jen ne tak krvavou, jako 
někdy na ovocném trhu) mezi Čechy a Němci přišlo. Zlobiví 
závistnící (kýž na vás bratr Žižka!) nemohše zapříti prostoli- 
bosti obsahu a skladnosti veršův pokoutně se prohlásili, že to 
všecko jen tak vymyšleno jest! Ó těch bláhových a nedorostlých 
Hardoninův ! Ó kéž ten nad zlato vzácnější klenot tištěný vidím." 
List V. Hankovi z Brna dne 29. prosince 1817. (V arch. mus.) 



236 

statek šedé starožitnosti české, kterýž, kdyby ničeho naprosto 
mimo něj našeho věku bylo nedošlo, sám by národu českému 
zaslouženou chválu dávné vzdělanosti usvědčiti a na věky 
ujistiti mohl. Tím více musí nám s podivením býti, že nikdo 
posud v českém jazyku (vyjmouce prosté ohlášení v Zvěsto- 
vateli) o tak drahém nálezu slova veřejně nepronesl . . . ." 
„Řeč v těchto zpěvích jest ovšem staročeská, ale po malém 
domyslu srozumitelná, všude důstojná, příličná a naskrze 
básnická; proti níž mnohé našeho zlatého i pozdějšího věku 
verše pouhá próza jsou . . . Yerše p. vydavatel zrůznil, a 
doufám, že v druhém vydání, kteréž, jsme-li ještě Čechové, 
daleko býti nemůže, také slova všecka dle smyslu oddělí a 
že celou tu zbírku, což jí posavade chybí, bohatými histo- 
rickými, mythologickými a filologickými výklady objasní.' 4 

Apostrofa posledními slovy k vydavateli Hankovi, ač 
velmi dvorně i dosti důrazně učiněná, zůstala bez prospěchu ; 
nedospěl ovšem tehdy ještě mladistvý Hanka nikdy té výše du- 
chovní, aby byl v úkol slovy těmi mu vytčený mohl uvázati se.*) 

Méně klidně Jungmann požíval krásy jiného nově nale- 
zeného pozůstatku starého básnictví, nedlouho po rukopise 
Kralodvorském šťastnou příhodou na světlo vydaného — soudu 
Libušina či, jak nejnověji se zove, rukopisu Zelenohorského. 
Přepodivný, nehrubě pěkný způsob, jímžto rukopis zaslán 
byl nejvyššímu purkrabí, nemohl získati rukopisu přátel, 
i vzbudil napřed podezření muže, jehož neobyčejný důmysl 
a hluboká učenost tehdy činily předním soudcem v oboru české 



*) Nemůžeme nezmíniti se o slovích v Čas. mus. kr. česk. 1873. 
str. 93. pronesených, ježto v příčině rukopisu Kralodvorského 
dotýkají se Dobrovského a Jungmanna. „Dobrovský a Jungmann 
ze všech učencův v druhém desetiletí našeho věku jediné byli 
povoláni, aby se uvázati mohli v správné vydání jejich (t. zpě- 
vův Rkp. Král.). Než jak se k tomu zachovali? Onen přestal na 
několika, jakkoli vážných úvahách ve své hist. lit. č., tento pro- 
dléval vysloviti mínění své až do 1. 1822. a jak střídmá a tře- 
zvá jsou slova jeho." Divno nám, že p. spisovatel Jungmannovi, 
o němž jest jedno mínění, že vykonal dílo lidské síly téměř 
přesahující, mohl vytýkati, že neučinil přece dosti a že měl 
ještě více učiniti ! 



237 



řeči a literatury — Josefa Dobrovského. Meškaje té doby, 
když rukopis Zelenohorský se objevil, mimo Prahu a slyše 
něco o tom, co v něm obsaženo, zvláště „o plucích Cecho- 
vých", byl ihned pojat nedůvěrou, i psal do Prahy, aby se 
neukvapovali v mínění. Přikročiv pak k ohledání rukopisu 
s míněním již podjatým a vida podobu rukopisu ovšem zcela 
neobyčejnou,'") byl přesvědčen, že rukopis jest podvržený. 
Poněvadž pak Jungmann s Hankou rukopis velmi ne- 
snadný, jehož ani bystrý Puchmajer, ani sám Dobrovský 
zúplna nepřečetli, první šťastně rozluštili**), Dobrovský vzal 
Jungmanna, Hanku a Lindu, důvěrného přítele Hankova 
v podezření, že rukopis padělali. A dle obyčeje svého ne- 
skrýval Dobrovský mínění svého. Již několik neděl po obje- 
vení se rukopisu Zelenohorského vyslovil v listu ku přátelům 
určitě zdání své, že Jungmann neb Hanka neb oba spolu 



*) O vnější stránce rukopisu Zelenohorského vyslovuje se Fr. Pa- 
lacký v Čas. 6. mus. 1834. str. 464. „Co do soudu Libušina jest 
to arci jinače (než s evang. sv. Jana). Blána již před písmem 
špinavá a nečistá, inkoust zelený po celé blánce rozlezlý, litery 
sotva čitedlné, forma jejich neobyčejná — to vše zarazí na první 
pohled tuším každého i sebe zběhlejšího diplomatika. Protož 
není se čemu diviti, jestiže ikdo rozumný o nepra- 
vost rukopisu toho se zas adí." A ve spise: Die aeltesten 
Denkm. der bóhm. Spr. kritisch beleuchtet v. Šafařík u. Palacký 
1840. praví se na str. 19.: „Bei keiner Handschrift.und in keiner 
Urkunde, die wir in den Archiven und Bibliotheken der óster- 
reichischen Monarchie so wie in Deutschland und Italien uber- 
haupt bis jetzt zu sehen bekamen, ja vielleicht nicht im ganzen 
Gebiete der Palaeographie gibf es fůr das Ensemble dieser 
Erscheinung ein adaequates, vollkommen entsprechendes Beispiel, 
obgleich die einzelnen Momente allerdings insgesammt auch 
anderswo nachzuweisen sind." 

**) Zanímavá jest zpráva, kterou © tom dává v „Kroku" (I. 2. str. 48.) 
bratr Jungmannův, Antonín: „Pan Antonín Puchmajer (1820.) 
známý a ctěný vůbec Cech, zlomek dotčený na staré blance 
(pergamenu) barvou nazelenalou psaný dle možnosti sice oma- 
loval, avšak docela čísti nemoha do Prahy odeslal. Bratr můj 
starší Josef a pan V. Hanka rukopis pracně přečtli, spořádali a 
opsali." Vylíčení toto podané v listu, jejž na tomto poli J. Jung- 
mann sám redigoval, může se pokládati za jeho vlastní. 



238 



s Lindou písařem složili rukopis ; píšeť 29. ledna 1819. Puch- 
majerovi: „Ze skladatelé starého zlomku jej lépe rozdělují, 
čtou a mu rozumějí než Vy neb já, jest snadno pochopiti;" 
ano s větší ještě určitostí psal o několik dní později 9. února 
Vine. Zahradníkovi : „Rukopis ten, jejž horlitelé sami složili . . 
jistě podvržen a v nově na starém pergamene pozelenavým 
inkoustem napsán, jakž já hned z textu, než jsem ho viděl, 
soudil. Teď i jiní jinač o něm nesoudí, než p. Jungmann a 
Hanka ještě by ho rádi zastávati chtěli. Jednoho z těch 
pánů aneb oba já za skladatele a p. Lindu za písaře držím." 
(Aelteste Denkm. etc. str. 169). Jakož Dobrovský mínění 
své i v rozmluvách i v listech bez obalu vyslovoval, nemohlo 
Jungmanna dlouho zůstati tajno, i píše již dne 13. února 
1819. A. Markovi: „Dobrovský — ač vždy vysoce zasloužilý — 
často více Němec býti se zdá, to snad z politiky; ale proč 
tak urputně zapírá pravost toho Rps. o Libuši? — a (smějte 
se se mnou) mne, Hanku a Lindu za původce drží. Mně na 
tom nezáleží, ale Linda a Hanka jsou mladí lidé,*) kterým by 
to nebylo k pochvale, aby veřejnost a stavy tak šáliti měli. 
Blázen! já mu dám 100 zl. když to on dovede a každému 
jinému. Již ty starožitné litery, kterých nikdo posud z nás 
neviděl, svědčí, že to není nové dílo, neřkuli pergamen a 
barva etc." 



*) Zanímavé jest, že spis „Die áltesten Denkmáler" vyslovuje 
v té příčině mínění opačné (str. 192.): „Dass (Dobrovský) den 
damals nocli sehr jungen, durch einige poetische Arbeiten von 
mittelmássigem YVerth bekannten, ubrigens durch keine grun- 
dliche philologische Bildung ausgezeichneten, im J. 1834. ver- 
storbenen J. Linda, dass er ferner den, damals kaum noch 26. 
Jahre alten, der Dichtkunst und slavischen Sprachkunde zuge- 
wandten Hrn. W. Hanka, seinen eigenen dankbaren Schiiler fiir 
fáhig hielt, die Rolle „eines dichtenden Spassvogels" zu spielen. 
ist leichter zu begreifen und vielleicht auch zu entschuldigen ; 
dass er aber in diesen unseligen Streit auch J. Jungmann hin- 
einmischte und diesem, einem bereits damals bejahrten Mann. 
lediglich desshalb, weil er das verkannte Fragment in Schutz 
nahm, einen so ungleichen und unnaturlichen Bund zu einem 
Schelmstreich zumuthete — das mag Gott D. verzeihent* 



239 

Autorita Dobrovského obdržela vrch: výbor musejní po 
jeho zdání uznal rukopis za podvržený, jenž od té doby 
toliko péčí Hankovou jest zachován. 

Nikdo neměl té doby v Čechách tolik autority u věcech 
řeči a literatury české, aby se byl mohl postaviti přímo 
v odpor „patriarchovi slavistiky" ; ano nikdo neodvážil se 
ani vydati na světlo báseň odsouzenou s vysokého stolce. 
Než nalezla přece cestu do světa. Právě v tom čase Antonín 
Jungmann obdržel darem z Polska od Valentina Skorochoda 
Majevského knihu „o Slovanech i jejich pobratimcích", jížto 
se za peníze po knihkupcích dopíditi nemohl. Na poděkováni 
z té polské vlídnosti A. Jungmann poslal Majevskému spisek 
svůj „o koních", rukopis Kralodvorský a opis básně o soudu 
Libušině, žádaje přípisem latinským, aby se mu dostalo i 
pokračování učené knihy Majevského. I podivil se A. Jung- 
mann nemálo, čta i psaní své i opis soudu Libušina v prvním 
díle „Pravdy Ruské" od J. B. Rakowieckého vydávané i slyše, 
že i v 10. svazku „zpráv akademie ruské" vytištěn jest. *) 
Poněvadž pak chybně (nemohloť jinak býti) věc tak vážná 
tištěna jest, umínil si vydati ji v Kroku opravenou. Těmito 
slovy vypravuje příběh zasílatel A. Jungmann sám. 

Dobrovský zvěděv o tomto vytištění zlomku za padělaný 
vyhlášeného hněval se opravdu; byloť ovšem přesvědčení 
jeho, že soud Libušin jest podvržen, docela upřímné, jakož 
viděti z listu jeho V. Hankovi psaného v červnu 1821.:**) 
„Polák jakýsi, jenž Pravdu ruskou přeložil, v předmluvě 
dosti obšírně mluví také o verších českých nově vymyšlených 
o Libušiném soudu. Kdož pak mu takové věci, za kteréž 
bysme se styděti měli, tam poslal? Já aspoň to nerad 
vidím. Honosme se tím, co pravdivého máme a smyšlených 
věcí nechejmež těm, jenž nic staršího nemají." Mnohem více 
než posláním zlomku do Varšavy popuzen jest Dobrovský 
vydáním jeho y Kroku A. Jungmannem s výkladem od J. 



*) Viz Krok I. 3. str. 49. 
**) Viz „Vzájemné dopisy Jos. Dobrovského a V. Hanky" v Čas. 
mus. 1870. str. 329. 



240 



Jungmanna. Vyhlašuj eť Antonín Jungmann v „předmluvě" 
se vší určitostí „Libušin soud" za nejstarší pozůstatek někdejší 
literatury národní: „neboť, dí, odporuj kdo chce, nejstarší 
zlomek to jest nám známé české vzdělanosti." Slova tako- 
vého na vlastním jeho poli neodvážil se posud proti Dobrov- 
skému nikdo, i není se čemu diviti, že Dobrovský, činiv 
posud námitky jen ústně neb v listech přátelských, pustil 
se nyní do boje veřejného. Jakož té doby nebylo v Praze 
listu literárního, psával Dobrovský rozličné kratší zprávy a 
posudky literární nejvíce do časopisu vydávaného tehdy ve 
Vídni známým spisovatelem baronem Hormayerem, *) kdežto 
pojednání delší uveřejňoval ve Vídenských letopisech lite- 
rárních.**) Dobrovský vystoupil proti soudu Libušinu jakožto 
člen výboru musejního, jenž — jakož výše řečeno — rukopis již 
dávno odsoudil, a vylíčiv, kterak podivně rukopis byl poslán 
hraběti Kolovratovi a položiv celý nemotorný připiš nejme- 
novaného zasílatele vyvodil z toho, kterak sám tento připiš 
jest makavým důkazem, že rukopisný zlomek jest podvržen 
nepouštěje se do jiných důkazů svého mínění a vyslovil na 
konec naději, že „od té chvíle nikdo nebude zlomek pokládati 
leč za zřejmý podvod nějakého šibala, jenž lehkověrné krajany 
své chtěl balamutiti." 

Autorita Dobrovského neodstrašila obhájců Libušina soudu 
od boje; povstal na obranu jeho přítel Hankův, Vácslav Svo- 
boda Navarovský v témž listě, v němž učiněn byl útok. 
Svoboda hleděl Libušinu soudu mezi obecenstvem německým 
získati přátely tím, že před odpovědí položil pěkný překlad 
kaceřovaného zlomku, k němuž připojil poznámky k některým 
nesnadnějším místům i hleděl v odpovědi méně vyvraceti 
učených námitek a pochybností, než ukázati k zvláštnímu 
duchu starožitnému z básně vanoucímu, k síle a moci básnické 
a milé prostotě, ježto nedá se nijak vysvětliti, než skutečným 
stářím zlomků zavrhovaných. 



*) „Archiv fur Geschichte, Statistik, Literatur und Kunsf vycházel 
třikrát za týden. 
**) Wiener Jahrbucher der Literatur. 



241 



Dobrovský odbyl obranu Svobodovu krátkou odpovědí,*) 
napsal vsak nedlouho potom zevrubnou zprávu o Rakowieckého 
Pravdě ruské, v nížto všecky pochybnosti a námitky proti 
pravosti zlomků rukopisných zevrubně vyloživ domníval se, 
že tím věc na vždy odbyta.**) 

I zdálo se opravdu, že mínění Dobrovského podrží vrch ; 
aspoň veřejně nebylo slyšeti hlasu, jenž by se byl odvážil 
odporu proti slavnému mistru. Antonín Jungmann, na nějž 
se Dobrovský zvláště obořil pro zaslání rukopisu do Varšavy, 
napsal sice odpověď Dobrovskému, ale dal se od přátel pře- 
mluviti, že jí nevydal na veřejnost, aby hádka krom toho 
dosti prudká ještě neztrpčovala se, ježto Dobrovský v této 
příčině jevil se zvláště popudlivým a náruživým. ***) 

Josef Jungmann po celý čas urputného zápasu stál 
stranou, aniž uznával za prospěšné jíti na pomoc stísněným 
obhájcům soudu Libušina. Že útoky na drahocenné mu zlomky 
citu jeho dotýkaly se velmi bolestně, netřeba vykládati šíře ; 
v listech ku příteli A. Markovi jsou toho stopy hluboké. 
Zvláště živá jest bolest jeho i trpkost v listě nedatovaném, 
patrně však z r. 1824., z doby nejtvrdšího boje pocházejícím: 
„Dnes mi pravil P. Zimmermann, že Dobrovský s Millauerem 
a Steinmannem f ) (Němcem kovaným) vyšetřovali rukopis 
o Libuši a nalezli jej býti podvrženým. Steinmann chymicky 
shledal, že ta barva zelená ani 3 léta trvati nebude a Do- 
brovský shledal, že každé slovo a mluvení způsob odjinud 
čerpán, což on že ukázati hotov. Ubohý rukopis, ale i ubohá 
sláva Čechů, jestli takoví kritikové ji ohledávati budou, za 
několik set let uprou světu, že jsme tu kdy obývali Slované ! — 
Co s těmi blázny? Máme jim odpovědíti? čili pohrzeti nimi 
(sic) ? — Museum vydá první svazek svých denníků (němec- 

*) Vorláufige Antwort auf Herm W. S. Ausfálle (v č. 79. Archivu 

1824). 
**) Wiener Jahrbiielier der Literatur 27. Band str. 88—119. 
***) Dle zevrubného vylíčení v „Die áltesten Denkmáler der bóhm. 
Sprache" etc. str. 171. 
f) Steinmann byl professorem chemie a té doby členem výboru, 
později i jednatelem při museum. 

16 



242 

kých) a tam ta kletba vyjde." Když pak Dobrovský vydal 
první článek proti soudu Libušinu — v archive Hormayerově — 
a V. Svoboda chystal se k odpovědi, tu zdálo se Jungman- 
novi, že nepřestane-li Dobrovský i on bude musiti „vylézti" 
a postaviti se do boje; píšeť té doby — dne 8. května 1824 — 
Janu Kollárovi : „(Dobrovský) v Archivu Hormayerově vydal 
anathema na ten Rkps. Fr. Svoboda mu odpoví, a nepře- 
stane-li, musím i já vylézti, poněvadž mne jako přepiatého 
vlastence (což u nás tolik jest jako karbonář) vyhlašuje!" — 
Dobrovský v skutku nepřestal, ano učinil po odpovědi Svo- 
bodově útok mnohem opravdovější než kdy před tím, útok 
tak rozhodný, že rukopis na ten čas úplně pozbyl víry; než 
Jungmann ani tehdy nepodstoupil ho bojem. 

Vysvětliti si jednání toto Jungmannovo můžeme jenom 
ze zvláštní sklíčenosti mysli, kteráž se za těch let v listech 
jeho jeví a o nížto i listy Čelakovského vydávají zřejmé 
svědectví. Jakási rozčilenost a úzkostlivost vzniklá z rozma- 
nitých pověstí o všelikých úkladech a piklech protivníky 
mu strojených mluví zřetelně z mnohých jeho listů a pouštěti 
se do boje o předmět, jejž té doby veřejné mínění pokládalo 
za výmysl nějakého vlasteneckého podvodníka, o čemž po- 
chybovati by mohl toliko přemrštěný vlastenec*), pokládal asi 
za popuzování svých skutečných i domnělých protivníků. 
V takových okolnostech zpravoval se zásadou dne 22. září 
1824. v listu J. Kollárovi, ač za jinou příčinou vyslovenou: 
„Chciť všeho se varovati, co by nepřátelům mym proti mne 
zbraň do ruky podati mohlo." Že pak té doby již pokládal 
Dobrovského za nepřítele zarytého, toho důkazem jsou mnohá 
místa v listech jeho, zvláště pak list psaný A. Markovi dne 
13. února 1823., kde mínění své o Dobrovském zevrubné 
vykládá: „Spravedlivé bylo pohnutí Vaše nad jednáním Do- 



*) Die áltesteii Denkmáler der bóhui. Sprache krit. beleuchtet von 
Šafařík und Palacký na str. 171: „Die óffentliche Meinung in 
Bóhmeu bildete sich jetzt dahin aus, dass nur Hyperpatrioten 
noch an der Uuechtheit dieses Fraginents und an děni literari- 
scken Betruge zweifeln kónnten." 






243 



brovského,*) kterýž sobě jakž H — a (Hanka) dosvědčuje, 
též vůbec při sezení co Director Museum divně a neočeká- 
vaně počíná. Mýlili jsme se v tom člověku? — čili má on 
zvláštní příčiny toho jednání? Já vždy myslíval, že jest ne 
Cech, ale slawi sirén der Deutsche, a to tuším pravda. 
K čemu ona slova jeho : „der Bohemismus steckt den Leuten 
im Kopf!?" k čemu ono P. Preslovi a mně za odpověď na 
jistá slovce v Logice: „Man soli von solchen Dingen nicht 
bóhmisch schreiben." Bude tuším čím dále kyselejší, protože 
čím dále, tím více odpůrcův najde v mnohých svých výpo- 
vědech. Jeho Čech a největší kritika (?) zviklána jest ruko- 
pisem o Libuši, jeho mínění, že před křesťanstvím neuměli 
Slované čísti a psáti, již téměř vyvráceno, jeho prosodie — 
171etá práce — v pochybu uvedena a t. d. Dosti příčin, 
aby se kyselil k oněm lidem, kteří nějaký podíl mají na 
odporném jemu mínění, zvláště ke mně od několika let 
nelaskav jest. Slovesnost mou nazval Ungeheuer a kde 
mohl, mne snížil. Já ale vše to pro veliké jeho zásluhy 
promíjel, abych ale i rozum svůj jako nebožtík Puchmayer 
jeho rozumu slepě podrobil, toho nemohu na sobě dovésti 
a pročež — nejdu k němu, zvláště že on od několika 
let u mne nebyl, až tu skrze tu pěknou odpověď Vám 
ondy poslanou. Avšak mne dá Bůh nikdo neodvrátí od 
slabého mého usilování o zachování a vzdělávání jazyka a 
národu mého a t. d." 

Maje tak hluboké přesvědčení, že Dobrovský mu nepřeje, 
nechtěl patrně ctihodného jinak kmeta drážditi obranou věci, 



f ) A. Marek chtěl prostřednictvím. Dobrovského zjednati krajanům 
svým, měšťanům Turnovským povolení úřadův, aby mohli pro- 
vozovati české hry. Dobrovský přijal k sobě úkol nesnadný, 
ale nepořídil ničeho, jak oznamuje Jungmann A. Markovi listem 
nedatovaným: „Včera teprve navštívil mne — což (mezi námi) 
mne s jeho nevlídností onehdejší poněkud smířilo — a dal mi 
předběžnou zprávu, že se divadlo Turnovským nepovolí ani 
německé ani české, neboť prý řeči nebylo třeba jmenovati, jen 
věc. P. Nejv. Purkrabí pravil jemu, že mají poručení, zamezo- 
vati podobné podniknutí zvláště tam, kde není dohledu kraj- 

16* 



244 



v nížto Dobrovský kromě obyčeje svého jevil se velmi po- 
pudlivým.*) Žalostný tento boj neobnoven za živobytí Do- 
brovského na půdě domácí, ale nepěkný ohlas jeho dostal 
se za moře — do Angličan. 



ských úřadů a t. d." Dobrovský přijímaje prosbu od Jungmanna 
zdržoval se velmi nad tím, že A. Marek na prosbu podepsal se, 
a ne měštané Turnovští. Co by kromě toho v jednání Dobrov- 
ského v té příčině bylo bývalo příčinou nějakého pohnutí A. 
Markovi, z listů neviděti. 
*) „Es wurde oft . . . die Bemerkung gemacht, dass der Streit uber 
die Fragmente die letzten Jahre seines (Dobrovského) Lebens 
verbittert und er darin eine auffallend leidenschaftliche Heftig- 
keit an Tag gelegt hábe, die seinem Character sonst ganz fremd 
war." Die aeltesten Denkmaeler etc. str. 173. 



Hlava šestá. 

Historie literatury české. 

„Vydatel přítomného spisu pro sebe a k svému jediné 
poučení již okolo 1806. zbírku jakousi podlé jmen spiso- 
vatelů byl uspořádal, ale naděje se, že někdo z našinců u 
lepších pramenů sedící a za povoláním svým širší známost 
literatury mající něco dokonalejšího na světlo vydá, nemínil 
nikdy zbírky své, jejížto nedostatek dobře znamenal, na jevo 
vynésti." Těmito slovy Jungmann sám v předmluvě k historii 
literatury české (I. vyd.) vypravuje o počátku tohoto díla 
svého, o němž sice v dopisech ku přátelům nikde nezmiňuje 
se. Že však Jungmann s úmyslem spisovati historii literatury 
české nikterak se netajil, viděti z mluvnice J. Nejedlého 
r. 1809. vydané*), v nížto spisovatel na str. 411 — 429 polo- 
žil „Krátké obsažení České literatury" ; tam pak při jméně 
„Joz. Jungmann" praví se: „složil básně mnohé, přeložil 
z anglického ztracený ráj Miltonův, jest ještě v rukopisu; 
z francouzského Atalu 1805., z řeckého Lucianova mnohá 
rozmlouvání, spisuje literaturu českou obširně v jazyku 
českém." 

Jakož Nejedlý zprávy o tom musil dostati od Jungmanna 
samého, nesl se od té doby r. 1809. úmysl Jungmannův pa- 
trně výše, než by souditi bylo ze slov v předmluvě, výše 
dotčených, neměl totiž Jungmann dle slov J. Nejedlého na 
zřeteli nikterak sepsání díla pro sebe ak svému jediné 
poučení, nýbrž skládal obšírný spis pro veřejnost. Zdá se 
však, že předsevzetí toto návalem jiných prací, zvláště pak 



*) Practische bóhmische Grammatik fůr Deutsche. 2. Auílage. 
Prag 1809. 



246 



nekonečným dílem, slovníkem českým, později pak po pře- 
stěhování se do Prahy i skládáním „Slovesnosti" v pozadí 
se octlo, až náhoda povzbudila ho ku provedení díla dávno 
počatého. Slovutný učenec polský Bohumil Lindě, chtě vy- 
líčiti krajanům svým nenáhle obraz všech literatur slovan- 
ských obrátil se v prosinci r. 1822. k Jungmannovi žádaje 
ho, aby mu byl nápomocen při skládaní spisu o literatuře 
české. Byltě Jungmann s Lindem,*) jakož vyloženo výše, ve 
spojení literárním již několik let prohlížeje bedlivě polský 
slovník, jejž mu Lindě za tímto účelem poslal; v témž listě, 
jímžto prosí Jungmanna za pomoc k historii literatury české, 
děkuje mu vřele z toho, že v prohlížení jeho slovníku jest 
vytrvalý a neunavený. Dokonav tehdy právě překlad polský 
spisu „přítele svého" Gréče v Petrohradě „pokus historie 
literatury ruské" Lindě hodlal se pustiti do spisování dějin 
literatury české, k nížto se mu však nedostávalo naprosto 
pramenů, kromě tří spisů Dobrovského — jeho historii lite- 
ratury měl toliko u vydání 1792. — byly mu po ruce toliko 
některé drobnosti. Prosil tedy Jungmanna i jiných spisovatelů, 
aby mu při práci této pomáhali. Jakož útlociiý Jungmann 
za to měl, že učenci polskému „vděčností povinnovat" jest 
— z darování slovníka a jak se zdá i jiných služeb přátel- 
ských — : chtěl se mu zavděčiti a svou zásobou z oboru historie 
literární mu posloužiti. Doplňoval tedy sbírky své do po- 
slední doby v témž způsobe, v němžto od prvopočátku byla 
sestavována, dle spisovatelův. Tu však dostalo se mu do 
rukou dílo Gréčovo, polsky vzdělané B. Lindem, jehož slo- 
žení tak se mu zalíbilo, že jal se spis svůj zúplna dle vzoru 
jeho předělávati něco přidávaje, mnohem více vynechávaje. 
Gréč totiž oddělil zprávy politicko-historické od dějův jazyka 
a přehled literatury od spisův vlastních, což provedl Jung- 
mann celkem dle jeho vzoru v tom jednak od něho odstou- 
piv, že spisův neuvádí pode jmény spisovatelů, anobrž podlé 
předmětů, jména pak spisovatelů klade vzadu odvolávaje se 



*) Viz přílohu S. 



247 



při nich k číslům knih jimi složených, čím hleděl spojiti 
prospěch obojího pořádku, dle spisovatelův i dle předmětův. 

Zdá se, že Jungmann dostav listu Lindova dal se hned 
do práce — doplňování starých zásob ; soudíme tak z místa 
v listě dne 11. února 1823. příteli Markovi psaného, z něhož 
vychází zřejmě na jevo úmysl Jungmannův sepsati historii 
literatury české. „Lindě ve Varšavě všech Slovanů literaturu 
Polákům chystá. Čas jest, abychom my alespoň své 
jim podali celé." 

O pět měsíců později dostala se mu do rukou kniha 
Gréčova, kteráž posavadní plán jeho proměnila; píšeť dne 
17. července t. r. Markovi : „Gréčova literatura jest výborná, 
mám ji zde na 8 dní od P. Eady Keppena z Vídně." 

Od té chvíle nečiní r. 1823 další zmínky o spisování 
historie literatury; teprve v létě r. 1824. potkáváme se opět 
s tímto dílem v listě Markovi — dne 9. července — i viděti, 
že Jungmann v poslední době historii literatury měl na péči, 
ač díla jakousi náhodou mu uloženého a od hlavního 
úkolu jej odvracejícího již by se byl rád zhostil. „Pospí- 
chám (ač nemá se pospíchati v takových věcech) litera- 
turu dokončiti, protože mne již mrzí." 

Nicméně nejtvrdší kus práce vykonal po tomto vyznání 
a sice v prázdninách, to jest v měsících září a říjnu téhož 
roku. Prohlédl totiž katalog knih českých v universitní *) bi- 
bliotéce Pražské, nahlížeje při tom bezprostředně v mnohé 
knihy tam chované, v čemž že mu úředníci této bibliotéky 
P. Jan V. Zimmermann a Norbert Vaněk, oba známí spiso- 
vatelé čeští, ochotně pomáhali, vděčně uznává. „Já jsem 
všechen na tom," píše dne 5. října 1824. A. Markovi, „abych 
dohotovil literaturu, srovnávaje katalog v bibliotéce veřejné. 
Jest to suchá, krušná práce a tudy potřeba zapomenouti jí 
v sladké rozmluvě." 



") Tomuto „špatnému" katalogu, sestavenému skriptorem Zimmer- 
mannem přičítá J. J. Hanuš mnohé chyby v „hist. lit." Jung- 
mannově. Viz „Dodavky a doplňky k Jungmannově Historii lit. 
české" H. str. 3 a j. 



248 

Kromě toho záležela práce Jungmannova při historii 
literatury v soudném vybírání a sestavování toho, co posa- 
vadní badatelé v té příčině na světlo vynesli. Zdrojem nej- 
hojnějším v době starší byla mu historie literatury Dobrov- 
ským německy sepsaná, ježto však nesahala dále, než do 
r. 1526. Jungmann sám v předmluvě praví přímo, že „zna- 
menitější části její do slova přeložil." Dobrovský půjčil mu 
též Pelzlův rukopis „sepsání knih v českém jazyku tištěných 
od r. 1475. do 1798." Rovněž tak Jungmann užil rukopisního 
seznamu knih českých v cis. bibliotéce Vídenské se nacháze- 
jících, sepsaného slovutným Kopitarem jakož i J. Zlobického, 
Vídenského někdy professora řeči a literatury české, zásoby 
k literatuře české sahající do r. 1804. 

Dílo Jungmannovo nabylo rozsáhlosti, které se původce 
sám jaksi lekal; obával se, že nenajde se nakladatel. „Nyní 
jen," píše dne 21. října 1824. Markovi, „kterak propustiti 
ten balík censurou a presem. Některému tiskaři to vše da- 
ruji, vezme-li to který." Co se zvláště nesnází s censurou 
týče, vyslovuje již dříve — dne 9. července — obávaní, aby 
nepotkalo spis jeho neštěstí. „Nevím, jakého mrzáka mi P. 
Zimmermann z ní udělá, nějaký oud on ovšem utne." 

Poslední toto obávaní nevyplnilo se. Nenalézáme aspoň 
nižádné stopy v listech Jungmannových, že by literatura 
byla měla zápasiti s libovůlí censorskou; ano sluší uznati, 
že mnohé dosti přímé, ba ostré slovo propuštěno. 

Nakladatele Jungmann nenalezl, ač nemůžeme ani říci, 
hledal-li jakého. Vydal dílo nákladem svým.*) 

Byl to první úplný obraz literatury české jazykem če- 
ským vylíčený. Jungmann sám věděl ovšem, že kniha jeho — 
berouc slova přísně — není tím, zač ji titul vydává, totiž 
historií literatury; ovšem pak že spis jeho jest vlastně 



*) Historie literatury české aneb soustavný přehled spisů českých 
s krátkou historií národu, osvícení a jazyka. Prací Josefa Jung- 
manna, doktora filosofie a professora humanitního. V Praze. 
Písmem Antonína Straširypky. 1825. 



249 



bibliografií českou s výklady historickými a literárními. Píšeť 
o tom střízlivě a s jakousi resignací příteli Markovi dne 21. 
října 1824.: „Tyto prázdniny jsem celé obětoval dohotovení 
své literatury, mám-li tím jménem zváti pořad knih 
podlé věcí a let sestavených s nějakým předslovím. 
Dále jíti čas nepozvoluje, ani lidská vášeň, ani objem 
mimo nadání větší." 

Než dílo Jungmannovo vyplnilo úkol velmi důležitý. 
Literární ruch od několika let utěšeně se vzmáhající vyhle- 
dával nevyhnutelně, aby mladistvým dělníkům na roli literární 
dostalo se povzbuzení, rady a posily úplným přehledem toho, 
co v jazyku českém po mnohá století vykonáno ; posud ne- 
mohl, leč kdo sbíral vědomosti dlouhým studium, zjednati 
jakýs takýs obraz české literatury. Jak veliká byla v té 
příčině nevědomost obecenstva, Jungmann sám v předmluvě 
k dílu svému ukazuje. „Jsou, kdož posud tím nejvíce český 
jazyk porážeti usilují, že v něm nižádné literatury není; jsou 
naproti tomu, kdož spisovatele na kopy a na sta počítajíce 
literaturu naši rádi by s bohatými literaturami kvetoucích 
národů v rovnováhu položili." 

Kterak spis zejména mladému spisovatelstvu byl vhod, 
to stručně a jadrně vyslovuje F. L. Čelakovský v listě dne 
28. března 1825. příteli J. V. Kamarýtovi: „Bůh posilň 
Jungmanna, aby (historie literatury) již byla venku, ta 
mnohým mozky otevře, anto ani my, kteří se s litera- 
turou zanášíme, ani o polovici jsme nevěděli." 

Než nebyli všickni čtenáři tak vděčni, jako mladistvý 
ctitel neunaveného spisovatele. Nejednomu spisovateli zdálo 
se, že jeho zásluhy nedošly dostatečné pochvaly, i hněvali 
se na spisovatele.*) 

Jan Nejedlý, jehož stín Jungmann na všech cestách 



*) J. Jungmann píše J. L. Zieglerovi dne 13. února 1826: „Pan 
St. [Štěpánek?], jehož zásluhy já zajisté vysoko cením, uražen 
(prý), že jsem jeho v literatuře dosti nechválil; ale to neměla 
býti chvála, nébrž jen katalog soustavný." 



250 

svých v zápětí spatřoval, vytýkal se stolice učitelské Jung- 
mannovi, že jest lehkověrný a nemá ničeho nového.*) 

Než podobné hlasy v soukromí pronesené nemohly hrubě 
ublížiti záslužnému dílu aniž nadvážiti mínění a soudův pří- 
znivých od přátel literárních ho docházejících. Mocněji dotkl 
se Jungmanna hlas muže, jenž té doby právem pokládán za 
nejdůkladnějšího znalce literatury české, a jehož slovo o po- 
dobných věcech přijímalo se tehdy s úctou před tím a po 
tom u nás nevídanou — hlas Josefa Dobrovského. 

Vyložili jsme již, kterak se stalo, že Jungmann Do- 
brovského, jenž mu před tím byl mistrem vysoce váženým 
a příznivcem velmi ochotným, pokládal později za jednoho 
z úhlavních nepřátel dávaje mu místo hned podlé J. Neje- 
dlého. Nechuť tato jeví se i v jeho historii literatury dosti 
zřetelně. Ježto jiným mužům o literaturu českou zvláště zaslou- 
žilým dává všeliká pochvalná epitheta nazývaje n. p. Pelzla 
„o literaturu a historii českou vysoce zasloužilým" nedostalo 
se Dobrovskému nižádného čestného názvu, ač jeho zásluhy 
o literaturu českou vysoko se vznesly nad Pelclovy. 
Pominouce některých míst méně patrných ukazujeme toliko 
k str. 493, kde se nechuť k Dobrovskému jeví způsobem 
velmi žalostným. 

Jungmann líče rozdvojení jazyka spisovního koncem 
předešlého století na Slovensku Ant. Bernolákem způsobené 
vinu toho sčítá na Dobrovského. Vypravuje, kterak Bernolák 
a všickni skoro druhové jeho „studovali v Prešpurce tím 
časem, když Dobrovský rektorem byl Hradišťského semina- 
rium. Mezi učiteli a žáky obojí (sic) semináře vzniklo jakési 



*) V témž listu Zieglerovi píše Jungmann: „P. N. odsoudil mne 
jako lehkověrného a nic nového nemajícího; avšak nic netvrdím, 
čehož bych dokázati nemohl neb nedokázal; své pak osobní 
domysly střídmě jsem pronesl; nového pak historie vlastně nic 
obsahovati nemá (!), sice by nebyla historie. Z toho ráčíte vi- 
děti, že mne Vaše jakáž takáž spokojenost s mým dílem velmi 
těšiti musí a t. d. u Sluší doložiti, že Ziegler, jsa tehdy professo- 
rem v biskupském semináři v Hradci Králové, o rozšíření knihy 
Jungmannovy horlivě pečoval. 



251 



horlení o přednost. Bernolák na tom stál, že nalezl v Preš- 
purce slovenskou biblí (Rkp.), kterou v předmluvě k své 
grammatice slovácké (sic) nazývá Codicem slavobohemicum. 
Dobrovský vydávaje tehdáž svůj Magazin (něm.) pravil v 3. 
částce jeho, že má býti codicem bohémi cum a přidal ta 
slova: „Někteří mají ten zlý obyčej, že nerozeznávají slo- 
vanských dialektů již nyní určitých a svá jména majících, 
a těm jest slovansky a česky jedno." To čelilo vlastně proti 
Zlobickému, který mu latinskou zprávu o té biblí zaslal a 
ji slavonicum Ms. codicem jmenoval; ale to pohodlo se- 
minaristy prešpurské k oddělení se od české 
literatury a k vydání knih v sprostém slová- 
ckém nářečí od r. 1790. až do dneška k nenabyté 
obojích škodě." 

Nesnadno vysvětliti si, jak mohl střízlivý Jungmann tuto 
zmatenou povídku položiti do vážného spisu svého. Nestaloť 
se zajisté odtržení se Slováků od spisovní češtiny jedním 
rázem, aniž jest Bernolák první, jenž na místě forem českých 
jal se užívati slovenských; již v první polovici předešlého 
století jevily se snahy povýšiti slovenčinu za jazyk spisovní. 
I Bernolák kráčel tímto směrem, jemuž grammatikou výše 
dotčenou položil pevnější základ. Zmíniv se o Dobrovský o 
knize té nemohl teprve způsobiti rozdvojení, jehožto kniha 
Bernolákova byla již horlivou hlasatelkou. 

Podivné toto místo, jehož jalovost Jungmann později 
sám tím zřejmě uznal, že je v druhém vydání literatury 
zúplna vypustil, musilo ovšem nemile hnouti myslí Dobrov- 
ského a není se čemu diviti, přistoupilli ku posouzení knihy 
Jungmannovy s rozdrážděností. 

Zevrubná kritika Dobrovského vytištěna jest v literárním 
listě Vídenském*), v němž nejeden důležitý článek byl již 
před tím uložil. Kritika Jungmannovy historie literatury po- 
dána byla zároveň s kritikou německého díla Šafaříkova o 
dějinách všech literatur slovanských. Starý soudce vedl si tu 



") Jahrbucher der Literatur 1827 Januar— Márz. Wien. 



252 

způsobem svým již od půl století známým: maje na zřeteli 
požadavky vědy vynášel přísný soud nehledě hrubě nesnází, 
s nimiž spisovateli bylo zápasiti. *) 

Dobrovský uznával ochotně, že Jungmann vykonal práci 
krušnou a sebral s vytrvalou pilností tolik materialií, že 
mohl ve spise svém zaznamenati neméně než 5273 kusy, 
mezi nimiž prý ovšem jednotlivá kázaní, modlitby, patenty, 
listy novin, kalendáře, písničky, malé články v časopisech. 
Nedá, prý, se nikterak zapříti, že spisovatel usilovně sbíral 
zásoby a je systematicky sestavoval, ale dají se, prý, na- 
lézti mnohé stopy, že přílišně spěchal při skládaní díla. Při 
prvním pokuse nebylo, prý, ovšem nikterak očekávati, že 
všecko se vyváží; ale důležitého díla nebude, prý, nikdo 
snadno zde pohřešovati, ačkoli, prý, v seznamu jména někte- 
rých spisovatelů českých scházejí zúplna. 

Úvod tento byl na Dobrovského velmi mírný: uznávaje 
veliké nesnáze díla vykonaného nešetřil chvály pilnosti a 
vytrvalosti spisovatelově, a vyčítal-li dílu jeho, že jeví stopy 
přílišného spěchu, předešel Jungmann tuto výtku sám upří- 
mným v té příčině vyznáním v listě Markovi svrchu do- 
tčeném. 

Mnohem důtklivější jsou slova Dobrovského, an Jung- 
mannovi vytýká, že v úvodu se potkal s tvrzeními a domněn- 
kami, které prý spisovateli mohlo vnuknouti toliko přemrštěné 



^) Velmi jemně, ač tím důrazněji vytýká velebenému mistru svému 
tento příkrý způsob kritiky slavný učenec polský Lindě, an píše 
18. června 1813. Dobrovskému: „Eben so herzlick danke ich 
Ihnen auch fůr die mir mitgetheilte grůndliche Rezension meines 
Werkes aus den osterr. Annalen. Ich finde sie sehr belehrend 
und so wie sie nur von einem solchen Meister kommen konnte. 
Doch ist es vielleicbt gut, dass sie mir so spát erst, nachdem 
ich bereits den sechsten und letzten Band drucke, in die Hánde 
gekommen ist. Gleich beim Anfang meines Unternehmens wůrde 
ich vielleicht nicht Aufmunterung genug darin gefunden haben 
und diess scheinen auch Euer Wohlgeboren selbst in Ihrer gůti- 
gen Zuschrift zu besorgen. Aufrichtig zu reden wůnschte ich wohl, 
dass die freundschaftliche Humauitát Ihres Briefes mehr in jener 
Rezension vorherrschte." 



253 



zalíbení ve všem, co může Slovanům býti k oslavě ; sem po- 
čítá tvrzení Jungmannovo, že Slované pohanští měli již 
„časopočet" a „může býti i písmo"; neméně určitě zamítá 
domněnku, že by jméno Vendů, Antů pocházelo od Indů 
a Perun od Bramy. 

S velikou určitostí vyslovuje dále mínění své o Libušině 
soudě. Junginann vyjádřil se ve spise svém proti Dobrov- 
skému se vší určitostí, že rukopis Libušina soudu jest pravý. *) 
Tak určitě vysloveného odporu proti mínění svému nemohl 
arci snésti Dobrovský, jemuž se tu krom toho vytýkalo, že 
vyhlašuje rukopis za podvržený jaksi z osobních příčin, ježto 
některým jeho domněnkám historickým na odpor stojí. Roz- 
horleně volá tu Dobrovský: „Chce-li se více víry přikládati 
k výpovědem člověka nejmenovaného, světa se štítícího, než 
k důvodům filologickým a historickým, přivede jiný podvod- 
ník na potupu kritickému vzdělávaní dějin českých i proroctví 
Libušino a zákony Přemyslovy aneb snad i Čechův pochod 
z Indie brzo na světlo moha se nadíti, že nalezne lehkověrné 
obhájce výmyslův svých." 

Po této prudké apostrofě pouští se do vytýkaní četných 
omylův ve spise, v němž ovšem jeví se nevšední jeho zna- 
lost věci: pominouce všech ostatních dotkneme se jediné 
chyby vytčené, jakožto charakteristické, že totiž letopisové 
Trojanští nejsou historie, nýbrž román, jakož z chyb jazy- 
kových osudné to nelzelo. 

Kritika Dobrovského, sama sebou kromě mírného za- 
čátku ostrá, dotýkala se mysli Jungmannovy zvláště tím 
velmi bolestně, že se mu vytýkalo přemrštěné vlastenectví, 
přílišná láska ke všemu slovanskému. Vida kolem sebe samé 
nástrahy policejní vykládal si každé slovo podobného znění 
za útok na osobu i na postavení své úřední. 



*) „P. Dobrovský, jehož některým domněnkám historickým tento 
Kkp. na odpor stojí, jej za podvržený vyhlásil (v. Archiv der 
Geschichte etc. 1824 April), ale zajisté nedůvodně." Hist 
lit. české etc. str. 25. 



254 

Ano kritika Dobrovského rozčilovala Jungmanna ještě 
dříve, než spatřila světlo světa. Za maloměstských poměrů 
tehdy v Praze panujících Jungmann dověděl se záhy, že 
Dobrovský se chystá na jeho literaturu a sice palicí"), i po- 
rozumíme tomu snadno, kterak očekávaje mnoho měsícův 
hrozného soudu octl se Jungmann v neobyčejné rozčilenosti 
mysli a když posléze přišla kritika, skutečně nebyl s to, 
aby ji zcela klidně uvážil. 

Napsal odpověd k této kritice i podal redaktoru časo- 
pisu musejního, v němž měla býti vytištěna. Jakož časopis 
musejní byl vlastním orgánem společnosti musejní, jejížto 
zprávy Dobrovský byl předním účastníkem, redaktor časopisu 
Fr. Palacký nemoha bez přivolení jeho přijíti jí do listu 
předložil ji Dobrovskému. Dobrovský pak sice svolil, aby byla 
vytištěna, ale listem psaným V. Hankovi nabídl Jungmannovi 
„mír", kterýž se ovšem podobal k úplné kapitulací. „Panu 
Jungmannovi, jehož horlivost o literaturu naši jsem v recensí 
jeho historie literatury uznal, má se vyložiti, že bych jeho 
dílo s mnohem větší přísností byl mohl ' posuzovati, že bych 
recensí byl zcela nechal, kdyby mne z Vídně nebyli ně- 
kolikrát vyzývali; že jsem mu ochotně půjčil Pelzlův se- 
znam; své vlastní poznámky k dalšímu sepsání své historie 
že bych byl musil teprve pracně shledávati a že jsem za to 
ani žádán nebyl; že jest docela nepravdivé, jako bych byl 
vysloveným úsudkem Slováky k tomu přivedl, že se od nás 
odtrhli; co Jenský list literární o tom praví, že mně jest 
docela neznámo. Že by mu nemohlo býti ke cti, aby své 
citlivosti takovými ranami postrannými ulevoval. Že bych 
docela dobře k každému (NB. každému) kusu jeho výčitek 
mně činěných mohl a musil odpověděti naděje se, že obe- 
censtvo (čtenáře české) přesvědčím, že nemá pravdu, aspoň 

*) čteme v listě Josefovi ce Jungmanna A. Markovi dne 21. června 
(bez roku, ale musí býti patrně 1826.): „Dobrovský se chystá 
na Šafaříka a na Otce mého s ukrutnou kritikou, totiž s palicí.* 4 
A dne 11. července 1826. píše témuž: „Kritika p. Dobrovského 
na Otcovu a Šafaříkovu literaturu již je do některého něm. jour- 
nálu zaslána." 



255 



že jej uražená — jak se domnívá — citlivost oslepila, aby 
mým slovům dával jiný smysl. Že by další vedení rozepře 
nebylo ku poučení a povznesení čtenářův. Že bych proti 
přijetí jeho důtky do časopisu mohl učiniti představení u 
výboru, že však tohoto prostředku nechci užívati; aniž 
hodlám překážeti p. Palackému, aby nepřijímal důtky i bez 
mé odpovědi. Že by i censura mnohé musila přetrhnouti ; že 
jenom z lásky ku pokoji sobě přeji, aby p. Jungmann člá- 
nek svůj, pokud se mne týče, vzal nazpět a nezavdával pod- 
nětu k úvahám, které by mu jistě musily býti nemilé." *) 

Hanka vykonal úřad prostřednicí mezi učitelem svým 
Dobrovským a přítelem Jungmannem docela šťastně. „Hanka 
domlouval mi," píše Jungmann dne 10. listopadu 1827. Janu 
Kollárovi, „abych se s ním nedával u veřejný boj; já znaje 
hrubost jeho rád jsem ustoupil a pohanění na sobě nechal 
odpověď zmařiv." 

Ustoupením tímto osvědčila se mírumilovnost Jungmannova, 
ač nemůžeme přisvědčiti slovům jeho, že by byl „pohanění 
na sobě nechal." Kromě výčitky, že se dává někdy v úsud- 
cích másti přílišnou láskou ke všemu slovanskému, nebylo 
v celé recensí Dobrovského ničeho, čím by jeho mravních 
povah byl se dotkl; že pak tato výčitka Jungmannově ne- 
porušené pověsti nemohla ublížiti v očích obecenstva českého 
ani jinoslovanského, o tom nebude pochybnosti. Co pak se 
týkalo chyb a nedostatků Dobrovským spisu jeho vytýka- 
ných, mohl Jungmann slušně přestati na tom, co o té stránce 
pověděl Fr. Palacký:**) „Prof. Jungmann musel by nebýti 
člověkem, kdyby hned v prvním pokušení se o tak velké a 
pracné dílo byl měl ouplné dokonalosti dosíci. O tom však 
jistě přesvědčen jsem, že i žádný z nás, bud kdo buď, téhož 
by byl nedosáhl. Mnozí literatoři byli by v tom neb onom 
zvláštním datum té neb oné chybě se vyhnuli : v celosti každý 



*) Zanímavý list tento, jehož nadpis „Vorschlag zum Frieden" bez 
datum, vytištěn jest p. Vrtátkem Čas. mus. 1870. str. 340. 
**) V čas. č. mus. 1827. sv. I. str. 132, II. str. 144, III. 137. jest 
posudek historie lit. české od F. Palackého. 



256 



byl by některé mezery a nedostatky pozůstavil, protože 
žádnému nelze samému všecky skrejše prohlédnouti, kde ještě 
jaký český spis, jaká literní zpráva dosavad neznámá vězí." 
I uznává ochotně, že Jungmann „prací touto znamenitě roz- 
množil veliké zásluhy své o literaturu naši." 

Aby pak k opravení a doplnění důležitého díla napo- 
máhal, Palacký jakožto redaktor časopisu musejního vybízel 
všecky spisovatele, aby v tomto listě skládali všeliké zprávy, 
které by mohly sloužiti k doplnění známostí literatury naší, 
i činí sám začátek tím, že uvádí spisy, ježto nalezl od té 
doby, co Jungmann knihu svou vydal. 

Po vydání prvního svazku časopisu musejního, v němž 
tato recensí byla vytištěna, došla Palackého kritika Dobrov- 
ského ve Vídenských letopisech) literních. Uznávaje „učenost, 
důvodnost a zevrubnost velikého znatele literatury naší pro- 
zrazující", Palacký položil důležitější opravy a přídavky 
nejmenovaného recensenta do musejníka, hodlaje postaviti 
tam každou zprávu, jížto by se známost literatury opravila 
a doplnila. Vynechav všeho, co nebylo přísně věcného, vyňal 
z recensí Dobrovského všecky skutečné opravy a doplňky 
spisu Jungmannova i končí úvahy své o něm takto : „Veliká 
cena knihy té pro nás a zásluhy spisovatele každému, kdo 
ji do rukou pojme, zjevněji vůči se staví, než aby pochvaly 
mé k tomu potřebí bylo. Krátký obsah historie národu 
osvícení a jazyka všude, zvláště v oddělení sedmém s velikou 
pilností z dobrých pramenů sebrán a šťastně sestaven jest; 
v přehledu spisů nechybí nižádná důležitější kniha, aspoň 
v počtu tištěných; že v poznamenání rukopisů taž ouplnost 
není, to sama věci přirozenost s sebou nese. Litovati jest, 
že p. Spis. soud svůj o zdařilosti a vnitřní ceně spisů od 
něho poznamenaných tak zřídka vynáší." 

Konečně slibuje recensent, že v příštích svazcích bude 
dávati „poznamenání a opravy ke spisu p. Jung., které jej 
od některých literatorů již došly aneb ještě dojdou." 

Sluší uznati, že časopis musejní důležité dílo uvítal 
velmi důstojně. Čině plnou měrou spravedlnost vytrvalé 



257 



pilnosti a snaze vlastenecké, ježto je na světlo vynesly, 
hleděl seč byl napomáhati k zdokonalení spisu. 

Nicméně nebyl Jungmann ani touto recensí mile dojat. 
Cítil příliš bolestně osten kritiky Dobrovského, aby mohl 
klidně uvážiti a oceniti úvahu, v nížto ona kritika uznávala 
se za učenou, důvodnou a zevrubnou. A tak šetrná a vděčná 
kritika Palackého stala se jednou z předních příčin, které 
mysl Jungmannovu odvracely od F. Palackého, což ovšem 
netrvalo déle, než častějším obcováním výtečné jeho vlast- 
nosti poznal.*) Samo pak jméno Dobrovského budilo v něm 
od té doby tak trpké myšlénky, že v listě J. Kollárovi 3. ledna 
1828. píše zcela přímě: „Nepřeji nikomu škody, ale kdyby 
Dobrovskému někdo jiný jeho plody podobným způsobem 
tříbil, jak on jiné tříbí, vždy bych tajně se těšil, třeba to 
drobátko nekřesťansky znělo." 

Podobného uspokojení dostalo se Jungmannovi posudkem 
došlým z krajiny zámořské sepsaným jazykem, v němž o 
literních věcech českých od vzkříšení nového života duše- 
vního u nás posud nebývalo psáno — posudkem Angličana 
Johna Bowringa. Vzácný tento muž znalý všech důležitějších 
jazyků evropských a nejednoho mimo-evropského a horlivý 
přítel různých literatur všímal si záhy i jazyků a literatur 
slovanských; Pavel Josef Šafařík, tehdy professor v Novém 
Sadě, jenž mu v poznání věcí jihoslovanských byl nápo- 
mocen, obrátil zřetel jeho i k rukopisu Kralodvorskému a 
tím k literatuře české. Dostávaje pak od F. L. Čelakovského, 



fi ) Nelibost Juugmannova vysvítá zejména z tohoto místa v listě 
jeho J. Kollárovi dne 10. listopadu 1827.: „Já neveliké štěstí 
mám v jeho (Palackého) spisu (totiž v časopise musejním). První 
mou maličkost o klassičnosti tak mi ostříhal, že docela jiný cit 
v čtenáři působiti musí, než by měla. Dále ve své sice laskavé 
kritice na mou Literaturu uměstil (ovšem zmírněný) posudek jí 
od Dobrovského, kterýž v Jahrb. der Lit. mne a P. Šaffaříka 
dosti jizlivě dotekl. Mou maličkou odpověď do Musejníka po- 
danou dal (jinak arci v svých okolnostech nemohl) Dobrovskému 
nejprve k posouzení, máli ji vydati. Ten stařec sice to dovolil; 
ale psal P. Hankovi, že vyjde-li, on na každé slovo odpoví a 
tak, že mne to mrzeti zajisté bude. Hanka domlouval mi atd. u 

17 



258 

s nímž vešel ve spojení dopisováním, potřebných materialií, 
napsal do časopisu věnovaného cizím literaturám *) delší 
článek o spise Jungmannově, v němžto hleděl krajanům 
svým věcí českých zúplna neznalým dáti ač stručný, však 
jasný přehled dějin českých a nejnovějšího snažení literárního. 
Že úsudek jeho vykládaný obecenstvu nemajícímu sebe menších 
vědomostí o národě českém nemohl se pouštěti do hlubšího 
rozboru učeného spisu, netřeba dokládati ; uměl však případně 
ukázati krajanům svým, jak zanímavé i důležité jsou dějiny 
české. „Toto dílo," praví, „obsahuje seznam více než patnácti 
set spisovatelů českých, z nichž každý svého času přičinil 
něco k zvelebení národu svého — ale sotva které jméno do- 
neslo se do této země, sotva které uniklo onoho vítězného zapo- 
menutí, které dá tak zřídka které pověsti vznášeti se vítězo- 
slavně nad vlnami. Ze jmen národům milých a ctihodných 
spočítají se brzo ona, která společný hlas pokolení lidského 
vychvacuje z temnosti. Ne snad že by Čechy nebyly zplodily 
dosti slavných mužů : nebo jména Jana Husa, Jeronýma Praž- 
ského a hrdinného Jana Žižky ujímají v dějinách evropských 
místo znamenité." 

„Spisovatel historie literatury české jest rozumný a schopny 
muž, jenž netoliko rozmnožil literní poklady a ušlechtil vkus 
země své několika výtečnými překlady a některými skladbami 
původními značné ceny, ale vyskoumal všecky skrýše české 
literatury: nižádná Část neušla jeho pracovité bdělosti — a 
můžeme hledati poučení v jeho spise s plnou důvěrou, že 
ničeho neopominul, co učená píle může vykonati." 

K konci obrací se důmyslný Angličan proti slovům, která 
Jungmann v pojednání „o klassičnosti literatury" v časopise 
musejním položeném pronesl o budoucnosti literatury české. 
Vida kolem sebe známky vzmáhající se germanisace, jížto 
se sám lid již dobrovolně a ochotně podával, Jungmann 
pouštěl téměř naději v zachování jazyka českého. Proti 
zoufalým jeho slovům ozval se důmyslný Angličan rozhodně. 
„Nedíváme se tak smutně literatuře české. Vzniká znova silná 
*) The Foreign Quarterley Review. 



259 



a jadrná a zachování její nezáleží na úmyslech a dekretech 
jiných lidí, nýbrž na vlastenectví a přičinlivosti Čechů samých." 

Dokazuje pak světle, že poněmčovací snahy vládní musí 
vésti k konci opačnému. „V takovém zápase proti citu ná- 
rodnímu vláda musí býti na jisto poražena a resultát jeho 
byl, jakož jsme viděli, nikoli potlačení jazyka českého, nýbrž 
zbuzení vroucnější náklonnosti k němu. Rakouská vláda uči- 
nila podobný pokus v Uhřích a s podobnými výpadky. Květy 
vyrůstající na slovanské a maďarské větvi jsou občerstvo- 
vány a okrašlovány tím, že zalívaly se vodami zármutku. " 

Svobodný Brit vykojený řízením svézprávným hlásal tu 
otcům našim učení o důvěře v sebe : „Pomozte si sami a Bůh 
vám pomůže." Památné toto pojednání ušlechtilého Angličana 
má však i stránku, kteráž vnitřní spor český přenesla na půdu 
cizí a podnes bolestně dojímá srdce upřímného Čecha. V stru- 
čném přehledu Bowringově dostalo se všem, o nichžto učiněna 
zmínka, vrchovaté chvály; jediný muž postaven jest do stínu 
a sice ten, jenž bystrým duchem nejhloub vnikl do svatyně 
jazyka českého a dějiny literatury české v době starší nej- 
platněji vzdělával — Josef Dobrovský. Otec slavistiky stržen 
jest s vysokého místa, na němž v mínění všech vzdělaných 
Slovanů stál, a postaven níže Kopitara. „Ze všech spisovatelů 
o jazycích slovanských," praví Bowring, „učený Dr. Kopitar, 
císařský bibliotékář (sic) ve Vídni, vykonal věci nejplatnější 
službu. Klidný a filosofický v soudě svém, rozmanité uče- 
nosti, bystré chápavosti, neunavené pilnosti a nepochybných 
schopností napomáhal spisy a snahami svými ku povzbuzování 
všeho výtečného, k vyvrácení všeho mylného, k utišení náruživé 
nadšenosti přemrštěného vlastenectví a ku postavení a utvrzení 
literatury slovanské na základě zdravé a soudné kritiky." 

Po této nadšené pochvale zní konečný úsudek o Do- 
brovském velmi suše a střízlivě: „Cokoli píše Dobrovský, 
oplývá učeností, ačkoli kritické a filosofické jeho zásluhy ne- 
rovnají se snad jeho vědomostem." *) 

*) „Everything Dobrovský writes is pregnant with erudition, though 
his critical and philosophical merits are perhaps not on a level 
with his knowledge," str. 2. 

17* 



260 

Kterak tato slova, jimiž patriarcha slovanský vyhlášen 
jest za člověka učeného, ale prázdného soudnosti kritické, 
dojala sedmdesátipětiletého Dobrovského, toho živým svě- 
dectvím jsou dopisy jeho Hankovi z té doby. Jsa hluboce 
uražen u vědomí zásluh svých o vědu českou a slovan- 
skou volá: „Kdo jest asi onen zrádce, lhář a Jidáš, jenž 
mne Bowringovi tak hanebně vylíčil a kritiku i filosofii mně 
upírá?" *) 

Abychom této rozdrážděnosti velikého učence porozuměli, 
musíme si připomenouti, že již téměř od půl století pokládán 
byl u všech národů slovanských za přední, beze vší pochyb- 
nosti nejvyšší autoritu u věcech jazykových a že takovým 
způsobem jako John Bowring nepsal o něm před tím nikdo. 
Ano tak veliká byla vážnost jména jeho, že by na půdě 
domácí nikdo nebyl opovážil se vydati podobný o něm soud 
na světlo s podpisem svým. Tím mocněji musilo jím pohnouti, 
když úsudek zřejmě nespravedlivý pronesen jest ve vzdálené 
cizině mužem, jenž prese všeliké studie literatury evropské 
nebyl nikterak oprávněn souditi o tom před obecenstvem, 
z něhož snad ani jediný nerozuměl věci, o které se tu roz- 
hodovalo. 

Zdá se, že sám Kopitar, jenž se vždy nazýval přítelem 
Dobrovského, cítil, kterak oslavování jeho osoby na újmu 
Dobrovského vrhá naň nepříznivé světlo a že i přemýšlel, 
kterak by se poněkud napravilo, čím Dobrovskému ukřivdilo 
se.**) Ale smrt Dobrovského učinila po několika měsících 
podobné snažení marným. 

Jediného dostiučinění dostalo se uraženému kmetu ještě 
za živobytí v časopise musejním. Fr. Palacký, jenž všelikých 
sporů malicherných a zvláště osobních třenic zůstával vzdálen. 



*) Viz časopis mus. r. 1870., kde na str. 335, 336, 337 a 338 vy- 
tištěny jsou dopisy Dobrovského Hankovi v této příčině péci 
p. Vrťátka. 

**) Viděti to z místa v listě Dobrovského V. Hankovi dne 30. srpna 
1828: „Jak by se to mohlo poněkud napraviti, pan Kopitar, 
jehožto zde očekávám, Vám psáti bude." Čas. mus. 1870 str. 337. 



261 

povšiml si v časopise musejním zanímavých pojednání anglických 
o literatuře české i dal o nich čtenářům dosti zevrubnou zprávu. 
Uznávaje pak ochotně, kterak p. Bowring s velikou pilností 
celý obor staré a nové literatury české přehlédnouti a cizo- 
zemcům ve známost uvésti se snažil, dokládá ovšem ihned, 
že dílo nemohlo býti beze všech omylů a poblouzení, vytýkaje 
zejména: „Hned na počátku pojednání svého mluvě o tom, 
co pp. Jungmann, Šafařík, Kopitar a Dobrovský k důvodní 
známosti řeči a literatury Slovanské v zemích těchto zjednali, 
zdá se nám, že práce posledního, kterémuž beze vší pochyb- 
nosti a odpornosti přednost mezi všemi toho druhu spisovateli 
náleží, ne veskrz podlé zásluhy jeho se cení."*) 

Tak napravil časopis musejní, čím ukřivdilo se vysoce 
zasloužilému tvůrci nauky slovanské. 



Viz čas. mus. 1828. sv. II 133 a t. d. a sv. III. 132 a t. d. 



Hlava sedniá. 

Časopis musejní. Jungmaimovo účastenství při něm. 

Založení sboru musejního pro řeč a literaturu českou. 

Založení Matice České. 

Zatím museum národní, ježto při založení svém zdálo 
se býti nadšeným vlastencům jakousi dennicí vycházející 
ubohé literatuře české, nenaplňovalo nikterak skvělých na- 
dějí, ano snášejíc a ukládajíc české poklady přírodní i histo- 
rické nevšímalo si téměř nově zkvétající role literní v Čechách. 
Vlastenci čeští nesouce bolestně tento způsob věcí toužili 
naň trpce, ale nebylo mezi nimi nikoho, aby se byl chopil 
příhodných prostředků k odstranění zla srdcím jejich tak 
příkrého. Horlivý Vácslav Michal Pěšina, tehdy farář 
Blučinský na Moravě, uhodil první na prostředek, jenž měl 
museum vésti ku podporování českých snah literních, učiniv 
r. 1821. provolání k vlastencům*), vyzývaje k založení spolku, 
jenž by peněžitými příspěvky podporoval literaturu českou 
tím způsobem, že by dával odměny spisovatelům za nejlepší 
spisy všeho druhu. Spolek měl pod ochranou nejvyššího 
purkrabí Pražského připojiti se k národnímu museum. My- 
šlénka Pešinova potkala se s takovou přízní u obecenstva 
českého, že V. Hanka ji mohl předložiti hraběti Kašparu 
Šternberkovi, presidentu musejnímu na uvážení.**) Odpověď 
výboru musejního vyslovovala jednak ochotu podporovati lite- 



*) V Cechoslavu č. 84, 97, 98. 

**) Jungmann píše A. Markovi 10. ledna 1822.: „Pešinovo provolání 
P. Hanka dal V. H. Kašparu Šternberků, kterýž prý jménem 
Musea odpoví, a tak byla by naděje, že by toho navržení Museum 
patronem bylo, však ať jen patronem ! u Poslední slova jeví již 
zakořenělou nedůvěru v museum. 



263 

raturu českou, jednak ukazovala k tomu, že posavadní pro- 
středky musejní nepostačují k tomu; kdyby však vlastenci 
čeští svěřili zprávě musejní prostředky peněžité na podporo- 
vání literatury, že jich užije svědomitě k tomu účelu. 

Vlastenci Pražští vykládali si odpověď musejní na dobrou 
stránku radíce se, kterak by návrh Pešinův dal se provésti. *) 
Ale ani tyto porady, ani nabídnutí samého Pěšiny, že zřídili 
se při museum spolek na podporu spisovatelův českých, on 
s přátely svými hotov jest posílati ročně 200 zl. vid. č., ne- 
měly žádoucího prospěchu, a myšlénka Pešinova za nedlouho 
padla v zapomenutí. 

Čeho neuměli provésti přední, nejslavnější a nejzkušenější 
té doby vlastenci čeští, vykonal konečně mladý Moravan, 
jejž cit národní a snahy vědecké v dubnu r. 1823. přivedly 
do Prahy, kdež hodlal oddati se na skoumání dějin českých, 
zejména doby Husitské, František Palacký. Nebyl neznámý 
přicházeje do hlavního ohniska života českého: spisy roz- 
ličné svědčící o nevšední bystrosti i neobyčejném vzdělání 
ducha zjednaly mu přízeň předních mužů**) v literatuře české, 
zvláště pak Jungmannovu, jenž s radostí opravdu vlastene- 
ckou viděl na východě vycházeti téměř jednou dobou skvělé 
trojhvězdí, Kollára, Šafaříka a Palackého nazývaje je svou 
nejmilejší trojicí.***) Když mu Palacký oznámil úmysl přijíti 



*) Píšeť Jungmann 20. února 1822. A. Markovi: „Budoucí neděli 
schůzka má býti zdejších některých Čechů chtějících se uraditi 
z strany Pešinova navržení." 
**) Kterak jevil se mladistvý Moravan starším spisovatelům našim, 
toho živý obraz vylíčil vysoce vzdělaný Dominik Kinský v listu 
V. Hankovi, nedatovaném, pocházejícím však patrně z první po- 
lovice r. 1824.: „Nemohu Vám dosti vyjádřiti, jakého potěšení 
jsem nabyl, seznaje se s výtečným naším Palackým: Teď právě 
čtu jeho pojednání v 4. svazku Kroka 1823. Což se mu podivuji! 
Skoda, že tak na krátce zde byl, že mi dopřáno nebylo déle 
jeho rozmluv užiti. Nestydím se upřímně vyznati, že nám starším 
jest čemu se naučiti z spisů takových mužů, jako on a spolu- 
dělníci v Kroku jsou." 
***) „Šafaříkovi také dnes píši i Palackému. Vy jste má nejmilejší 
trojice." Jungmann J. Kollárovi 15. února 1821. 



264 

do Prahy, radoval se tomu Jungmann upřímně očekávaje 
odtud hojného prospěchu literatuře. „Našeho milého Pala- 
ckého Čekám co den a hodinu," píše J. Kollárovi dne 5. 
dubna 1823., „ale dlouho mi nejde; chtěli, jak snad Vám 
vědomo, v Čechách se osaditi, což ač nesnadno avšak možno 
a mně nad míru příjemnou *) 

Byv uveden za nedlouho Dobrovským do domu hraběte 
Františka Šternberka získal si spisem genealogickým o rodu 
Šternberském i důvěru tohoto učeného ochrance snah věde- 
ckých i krasoumných jakož i příbuzného jeho, hraběte Ka- 
špara Šternberka, presidenta musejního. Důvěry a přízně 
takto nabyté užil pak Palacký, že při vhodné příležitosti 
přiměl hraběte Kašpara o zdárné rozvíjení vlasteneckého 
museum velmi pečlivého k tomu, aby společnost musejní 
vydávala dvojí časopis vědecký, český a německý. Oba 
listy měly býti orgány společnosti musejní, buditi účastenství 
obecenstva v tomto mladistvém ústavu tehdy již valně ocha- 
bující i pěstovati nauky způsobem vůbec srozumitelným. 

Dne 8. ledna 1826. učiněno opět důležité usnesení 
výboru musejního, jímžto vážný tento sbor nastoupil na cestu 



*) Jakkoli z tohoto místa viděti, kterak Jungmann s radostí oče- 
kával příchodu Fr. Palackého do Prahy, není pravdivé líčení těch, 
kdo přičítají příchod tento působení Jungmannovu. Svědčí proti 
tomu dva svědci zúplna hodnověrní, Jungmann a F. Palacký. 
Jungmann píše A. Markovi 22. dubna 1823., několik dní po pří- 
chodu Palackého do Prahy: „Palacký jest v Praze, hledá zde 
nějakého zaopatření sebe pro budoucnost, však malá toho na- 
děje pro rozdílnost víry. Jest vtipný, usedlý a milování hodný 
mladý člověk, kterému bych z toho srdce pomohl, kdyby 
mne s to bylo." Palacký pak v „Doslovu" k Radhoštu na 
str. 3. píše: „. , . na počátku r. 1823., nabyv trochu potřebného 
času i jmění, užil jsem své doby ku podívání se do Prahy, abych 
tu poznal a prostudoval nevydané ještě prameny dějin husitských . . 
Mělf jsem za to, že za nedlouho vrátím se s kořistí svou opět 
na dráhu dřívější a t. d. u Spisovatel těchto řádků chtě u věci 
té uniknouti všeliké pochybnosti, tázal se p. Palackého, zdali 
jej Jungmann neb který jiný tehdejší vlastenec vyzval do Prahy, 
k čemuž ctihodný Nestor odpověděl určitě, že nikdo ho do 
Prahy nezval, že šel toliko za svým vlastním pudem. 



265 

vroucími tužbami vlastencův českých od prvopočátku ukazo- 
vanou — podporování literatury české; usnesení to pak na- 
bývalo důležitosti ještě větší tím, že řízení obojího časo- 
pisu svěřeno témuž důmyslnému a energickému mladíku, 
jenž byl vlastním původcem myšlénky o vydávaní jich, Fran- 
tiškovi Palackému. 

Radost z tohoto prvního kroku vážné společnosti musejní 
ve prospěch literatury české nebyla té doby mezi skromnými 
sice vlastenci Pražskými tak veliká,^ jak by se bylo bývalo 
nadíti. Příčiny toho byly různé. Že časopis německý má 
se vydávati každý měsíc a český toliko za čtvrt roku, dalo 
se snadno pochopiti z nepatrného tehdy počtu spisovatelův 
českých*) i z hojnosti látky, jížto se bylo nadíti do časopisu 
německého. Ano sluší uznati velkou myšlénku v tom zále- 
žející, že národní museum časopisy obojím jazykem vydáva- 
nými mělo jedním směrem působiti v nejvzdělanější vrstvu 
obojího jazyka a pěstovati jednotu ve smýšlení a snažení 
prese všelikou různost jazyka. Zřetelně vyslovil se sám 
redaktor o potřebě německého listu musejního v českém 
časopise (1828. I. str. 133): „Poněvadž velký, anobrž větší 
díl vzdělanců ve vlasti naší německy čísti a psáti navykl, 
ano i spisovatelů německy píšících větší počet jest, kteřížto 
všickni k rozšíření známosti a vzdělanosti ve vlasti naší při- 
spívati nejen mocni ale i ochotni jsou, zjednali se jim pro- 
středek, kterýmžto by literární plody své veřejnosti podávati 
mohli: tou bez pochyby příčinou pohnuta jsouc Společnost 
našeho Museum, zavedla se také do vydávaní měsíčníka ně- 
meckého" a t, d. Nicméně vykládali si to spisovatelé čeští 
na mnoze za znamení nepřízně, kterou, prý, chová výbor 



*) F. L. Čelakovský píše v září 1826. J. V. Kamarýtovi: „Ohlášení 
národních časopisů bez pochyby již budeš v rukou míti; jsme 
tu žádostiví a budeli jen polovice pravda, budeme spokojeni. 
Myslím ale, že nebude rukou, které by na vystavení té věže 
pomáhaly, aspoň není k obávání, že by pod tíží svou měla 
klesnouti." 



266 

musejní k řeči české, mníce to býti křivdou národu Českému 
činěnou.*) 

Jiným zase řídícím se více ohledy osobními než pro- 
spěchem věci samé, nebyla osoba redaktorova po chuti. 
Z těch zvláště V. Hanka, té doby již protivník Palackého, 
kojil se již od samého založení vlasteneckého museum na- 
dějí, že bude vydávati musejní časopis český, i není pochyb- 
nosti, že sklamání naděje léta chované nedalo se mu přívě- 
tivě dívati časopisu soupeřem jeho zpravovanému.**) Vůbec 
pak mezi spisovateli Pražskými nový redaktor nedošel obliby 
osobní, ježto od prvního počátku nepřidal se k nižádné ze 
stran válčících, dívaje se spíše s útrpností než živým účasten- 
stvím malichernému zápasu o i a 3/, jenž tehdy spisovatele 
české dělil v dva tábory nepřátelské uvalující na sebe po- 
směch lidí snažení národního bud se vzdalujících neb nená- 
vidících. Jakož pak strany válčící byly tak rozhořčeny, že 
diváka nestranného pokládaly za protivníka, pozbyl Palacky 
lásky všech věrných bojovníků za i neb proti němu, i ne- 
musíme míti za přemrštěné, co o veřejném v té příčině mínění 
vypravuje F. L. Čelakovský v listé J. V. Kamarýtovi dne 4. 
března 1826. : „Za spořadatele a jakoby (sic) vůdce (časo- 
pisů musejních) ustanoven Palacký. Tu se mnoho nevyvede, 
pamatuj na mne. Žádný z nás Staročechů jej ani cítiti ne- 
může." ***) 



*) Nejpříkřeji vyslovil mínění takové F. L. Čelakovský v listě 
J. V. Kamarýtovi dne 21. července 1827.: „Ode mne mnoho ne- 
nabere (Palacký pro časopis musejní). Zvláště proto, že s mno- 
hými z našich srozuměn jsem raději k hanbě musejních vůdců 
ten časopis zajíti nechati, nežli ním (sic) ještě více němčinu 
ploditi. (!) Proč nevychází v rovné míře s německým? Národ 
nezakládal museum německé, ale české." 

**) Kterak Hanka hned po založení, ještě před úředním potvrzením 
českého museum dělal si naději v této příčině, o tom píše Jung- 
mann A. Markovi dne 6. června 1819.: „Hanka mi dělá naději, 
že bude vydávat jménem Museum český denník. Dajíli mu 
český? pochybuji, ač bych přál." 

***) Viz F. L. Čelakovského sebrané listy str. 191. 



2G7 



Nikdy proroctví nezmýlilo se důkladněji než toto ! Mladý 
redaktor dal se do díla s takovou opravdovostí a s tak světlým 
vědomím úkolu svého, že časopis musejní prese všecku ne- 
přízeň mnohých spisovatelův za několik let soustředil nej- 
výtečnější duchy české i ty, kteří se proti němu s počátku 
stavěli nejpříkřeji, i stal se nejvyšší stolicí u věcech jazyka 
českého, tak že založení tohoto časopisu jest epochou v nové 
naší literatuře. Také obávaní horlivých vlastencův, že by 
časopis český vedle německého častěji na světlo vycházejí- 
cího ustoupil v pozadí, zmizelo za nedlouho docela. List 
český dobýval si rychle přízně obecenstva, ježto německý 
ani výborným obsahem ani známým vychválením Goetheovým 
nemohl býti zachráněn od záhuby, k nížto jej odsoudila ne- 
všímavost obecenstva. *) 

Časopis musejní postavil se hned od počátku nad strany 
válčící, „vybíraje u obou stran to, v čem měly pravdu, ne- 
spouštěje se základův starojazykových, ale přibíraje k nim 
vše, bez čeho věk náš obejíti se nemůže, nemáli odříci se 
osvěty vyšší a tudíž i veškeré budoucnosti." Těmito zásadami 
octl se časopis musejní v straně přející dalšímu vzdělávaní 
jazyka, ale ujal místo — smímeli tak říci — na nejkrajnější 
pravici strany této, kde se stýkala s nejrozvážlivějšími údy 
strany staro věr ecké. S touto stranou spojovalo ho přesvědčení, 
že formální strany jazyka Veleslavínského sluší naprosto šetřiti; 
k této straně přibližoval se i tím, že se nově tvořeným slovům 
rád vyhýbal, ježto světlé porozumění potřebám novověkým 
vedlo jej k tvoření nových slov, kdekoli jazyk bez nich 



*) Památné jest, že zkušený cizinec dívající se věcem našim z dálky 
více znal a cenil tehdejší okolnosti naše literární, než kdokoli 
jiný. Baron Hormayr píše J. Dobrovskému 12. prosince 1826. : 
Wenn etwas Interessantes in Bóhmen erscheint, so hoffe ich ganz 
gewiss, Sie machen mich darauf aufmerksam, damit meinem 
Archive wenigstens die Créme der slavischen Literatur nicht 
ganz fremd bleibe, so wenig als die beiden mit dem neuen 
Jahre beginnenden Prager Zeitschriften, aus denen ich der 
bóhmischen viel Gedeihliches weissage, der deutschen aber 
einen baldigen Untergang." (Arch. musejní). 



268 

obejíti se nemohl, což bylo páskou mezi ním a přátely 
opravy jazykové, k nimžto F. Palacký od prvního vystoupení 
na poli literárním ovšem náležel. 

Jungmann byl ochotným pomocníkem novému dílu ná- 
rodnímu, jako býval vždy před tím a po tom. Již první 
svazek časopisu musejního ozdoben jest výborným jeho po- 
jednáním „O klassičnosti v literatuře vůbec a zvláště české." 
Spisovatel uživ některých myšlének Němce Pólitze, mluví o 
vznešeném účelu literatury, dotýkaje ovšem i sporu mezi 
domácími klassicisty a jejich protivníky i vyslovuje posléze 
mínění i jinde již hájené, že „buď jest nám úsilně za pří- 
kladem jiných národů přistupovati ku předu, bud všeho tak 
nechati a podati se všepřeplavícímu cizích literatur návalu." 
Památné jest při tomto pojednání, že neúnavný dělník 
na roli literárním, sám jeden z předních vzdělavatelů křísící 
se literatury, rozhlížeje se po okolnostech svírajících a dusí- 
cích všecken život národní na okamžení uchvácen jest citem 
jakési zmalátnělosti : „Neklamemli sebe sami, vidíme zajisté, 
v jakém stavu se řeč a literatura česká toho věku nachází, 
až nikdy v horším se nenacházela. Již jsme ke všemu, což 
vlastenecké jest, ochladli a zelhostejněli. Mocnější odcizili se 
nás a jsou cele Němci anebo pro obzvláštnost Francouzi. 
Chudina což může? a i ta děti své raději k německému 
nežli k českému syllabikáři posílá. Němčina ve všech stavích 
den co den se plodí a šíří a přijde brzo na to, že jakž to 
bývalo v Pomořanech, bez němčiny nikdo ani nejsprostším 
řemeslníkem učiněn nebude. Ona a učiliště její z bohatých 
nadání se radují: česká pravidelní škola, již od zeměpána 
povolena, pro chudobu vzniknouti nemůže. Nám se dostalo 
(ó kéž se mýlím) býti svědky a pomocníky konečného mateř- 
činy zahynutí. 

Námi (ach v tom hoři dejž odtuchu, 

Jsili kde a ochraň, český duchu!) 

Odrodnými obstoupená syny 

Vlast se řítí v smutné rozvaliny. 

Puchmajer." 



269 



A divná příhoda! Proti zoufalému volání nejvytrvalejšího 
Čecha ozval se hlas z zámoří, bystroduchý Angličan jal se 
výmluvnými slovy vyvraceti melancholické jeho rozjímaní. 
John Bowring dávaje obšírnou zprávu o historii Jungman- 
nově, vyvrací, jakož výše vyloženo, jeho zoufalé volání. 

Důležitější bylo působení tohoto pojednání v obapolné 
poměry mezi Jungmannem a redaktorem časopisu musejního. 
F. Palacký veden jsa pevným úmyslem nedávati místa v listě 
svém rozepřím a hádkám osobním, vytrhl z pojednání Jung- 
manna místo, v němž ostře, ano peprně doráželo se na 
osobu J. Nejedlého.*) Rovněž tak Palacký vynechal konce 
pojednání, jehož — jak se zdá, nepokládal za příhodný. 

Jungmann byl nenadálou a při muži tak mladém neoby- 
čejnou samostatností tou měrou dojat, že přátelům svým 
trpce si stěžoval. „Jungmann se (na Palackého) zle zlobí, 
že mu samovolně (o klassic.) mnohá místa vymazal, která 
byla duchem závěrku psaná. A tak mnozí jiní," píše Čela- 
kovský Kamarýtovi dne 21. ledna 1827. Jungmann pak sám 
píše touž dobou — 4. ledna — Janu Kollárovi: „Já tam 
(v časopise musejním) mám o klassičnosti malé pojednání, 
které mi P. Palacký velice ostříhal; zvláště mne mrzí, že 
mi odřezal konec, v němž jsem s Heerenem pravil, že kdo 
píše německy, na tu chvíli přestává býti Čechem a musí 
býti Němcem a t. d. Snad to na sebe potáhl?!" 

Proměny Palackým v pojednání učiněné Jungmann 
později — r. 1841. — když krutý boj s ypsilonáři byl již 
dobojován a rozdrážděnost okamžitá ustoupila klidné rozvaze, 
uznal sám za oprávněné dav pojednání své vytisknouti zúplna 
v tom znění, jehož mu dodala ruka Palackého; ale na tu 
chvíli trpkost v srdci jeho tím povstalá odvrátila mysl jeho 
od časopisu musejního, do něhož po půl druhého léta nepo- 
ložil ani sebe nepatrnějšího článečku. 

Zatím chystal se na světlo nový list důležitý, časopis 
pro katolické duchovenstvo. Karel Vinařický, jsa té doby 



*) Viz přílohu T. 



270 



ceremoniářera arcibiskupa Chlumčanského, jehož přízně a 
důvěry požíval, byl vlastním původcem nového předsevzetí. 
Jsa plný mladistvého nadšení a přikládaje horlivě ruku 
k dílu národnímu Vinaři cký zjednal si přátelství Jos. Jung- 
manna, jehož pomoci při vydávaní nového časopisu snadno 
dosáhl ; ano tou měrou Jungmann schvaloval úmysl vydávati 
duchovenstvu českému list jazykem českým, že k němu i 
předmluvu sepsal a v prvním svazku i jazyk opravoval.*) 
Předmluva tato proniknutá duchem vlasteneckým i čistě lid- 
ským, obrací zřetel čtenářův k tomu, kterak duchovnímu 
k vykonávaní vznešených a svatých jeho povinností potřebí 
jest mimo mnohostranné vzdělání také hluboké známosti 
jazyka, v kterém s lidem mluví a jedná. Vylíčivši pak štěstí 
německého duchovenstva, jenž tou řečí, v které mysliti, cítiti, 
mluviti navyklo, také jedná a působí, předmluva dotýká ně- 
kolika mocnými slovy smutného osudu duchovního českého : 
„Jak rozdílný stav našince k témuž ouřadu povolaného. 
Ledva počav jazyka přirozeného sobě vědom býti, již zase 
jeho takřka odříci se a německému všecku svou pilnost obě- 
tovati musí právě v tom věku, který ku přijetí všeliké formy 
jest nejschopnější." I vyvozuje z neblahého tohoto způsobu 
věcí domácích, kterak duchovenstvu českému všeho vzdělání 
jazykem cizím nabývajícímu potřebí časopisu jazykem mateř- 
ským psaného, když i Němci a jiní národové toliko svým 
jazykem výhradně se vzdělávající nicméně potřebu časopisu 
theologického uznávají. 

Kromě Jungmanna i jiní spisovatelé světští, zvláště bližší 
přátelé Vinařického pomáhali rozličnými články časopisu 
duchovenskému: Vácslav Hanka, Josef Krasoslav Ckmelen- 
ský a přede všemi Fr. Lad. Čelakovský, jemuž dostalo se 
brzo při novém listě stálého zaměstknání, ježto úkol opra- 



*) „Počal vycházeti časopis theologický, jehož první svazek mně 
co do správnosti jazyka svěřen byl a k němuž jsem i předmluvu 
vyhotovil* 4 Zápisky str. 29. — Kterak vydávaní „čas. pro kat. 
duchov." souvisí se sporem o pravopis, výše na svém místě vy- 
líčeno. 



271 



vovati jazyk, jejž Jungmann s počátku k sobě přijal, vznesen 
jest naň a za nedlouho i překládaní velikého spisu Augustinova 
„o městě Božím" mu svěřeno. Jungmann pak dále nepři činil 
ničeho k listu, jehož zdárnému prospěchu nepřestával se těšiti. 

Mimochodem dotýkáme zde případu, souvisícího s čin- 
ností jeho při časopisu duchovenském, případu, jenž Jungmanna 
po některý čas nemálo znepokojoval, ač minul zúplna bez zlých 
následků. František Jabulka, kaplan Příbramský, nemoha toho 
snésti, že Jungmann v pojednání o „klassičnosti" pěstování lite- 
ratury jaksi za nejvyšší úkol národní vyhlašuje, napsal ostrý 
článek proti tomu do časopisu duchovenského, jejž Jungmann 
jsa opravovatelem slohu takořka z povinnosti úřední musil čísti 
a opravovati. Však dobromyslný censor laskavě smazal co bylo 
nejhoršího a redakce dovršila záslužného díla tím, že nerozumný 
článek zcela zamítla,*) 

Zatím nemilá příhoda, ježto potkala pojednání „o klas- 
sičnosti" v časopise musejním, časem pozbývala v mysli Jung- 
mannově prvotní příkrosti a upřímné snaze horlivého redaktora 
podařilo se získati výtečné péro jeho zase časopisu musejnímu. 
V třetím svazku na r. 1828. vytištěn výtečný překlad Jung- 
mannňv „Čtyři sprostní bramíni" z indického, podlé A. W. 
Schlegela. Že smíření bylo úplné, jeví se i z toho, že touž dobou 
časopis musejní vydal i některé články syna Jungmannova, 
Josefovice. Léta pak následujícího objevilo se literární přátelství 
Jungmannovo s Palackým velmi pochvalným posudkem, jejž 



') Kterak Jungmann pobouřen byl nejapným kouskem p. Jabulko- 
vým, viděti z listu jeho A. Markovi dne 20. března 1828: „ ..ne- 
přátelé neočekávaní mně útoky všelikteré obrážejí. Tak u př. 
pan Jabulka, nevím proč, jméno mé a co mého jest tupiti povstal, 
P. Biskupovi mne jako náčelníka revolucí představoval, proti 
mému pojednání okleštěnému v Musejníku jizlivou odpověď na- 
psal a já ještě tu mrzutost měl, že jsem ji z strany jazyka opra- 
vovati musil. Censor však co nejhoršího bylo laskavě smazal. u 
Že Jungmann touto příhodou byl velice dojat, i z toho zřejmo. 
že i v listě Kollárovi dne 26. února 1828. o tom se síří. „Na 
mne se opět vypařil Jabulka, kaplan Příbramský, zaslav do 
theologického časopisu článek proti mému v Musejníku a dovozuje, 
žene literatura nám potřebná, ale jediné náboženství; právě jako 
bych já byl proti náboženství něco psal." — Sluší doložiti, že v „Cas. 
p. kat. duch." ani r. 1828. ani 1829. není stopy podobného článku. 



272 

Jungmann napsal do časopisu musejního o vydání třetího 
českého svazku „Starých letopisů českých," kteréž Palacký 
k vyzvání kr. české společnosti nauk velmi pilně a obezřele 
vykonal. 

Neunavená přičinlivost a bystrý smysl praktický F. Pala- 
ckého uhodily zatím na cestu, která oba tyto neobyčejné muže 
na všecken další čas života spojovala, činíc je věrnými spolu- 
pracovníky při zvelebování ústavu, po němž již předešlé poko- 
lení vlastencův českých marně toužilo a jenž i Jungmannovi po 
více než dvacet let tanul na mysli — českéspolečnosti. 

František Palacký užívaje obezřele okolností příznivých 
dosáhl toho, že společnost musejní jala se vydávati časopis i 
český pod ochranou svou. Nyní shledav dobu příhodnou umínil 
si učiniti krok další a zjednati vážnějším, zvláště vědeckým 
oborům literatury české útulek, jehož byla plnou měrou po- 
třebná. Byloť ovšem čtenářův vážnějších spisův českých tak 
pořídku, že nebylo lze nalézti nakladatele, a spisovatelé věnor 
vavše léta důkladnému dílu octli se konečně v nejhorších roz- 
pacích, když je ukončili, nevědouce, jak je vypraviti do světa. 
Tu nebylo pomoci kromě spojení sil. Ale vládě tehdejší Víden- 
ské byly všeliké spolky pravou hrůzou a spolek k zvelebení 
české literatury nebyl by se těšil podpoře všemohoucí 
byrokracie." 

I sluší uznati, že Palacký v příčině té nesnadné vedl si 
s nevyrovnanou opatrností, Měl dvě mocné opory, jichžto dů- 
věry požíval plnou měrou, hraběte Karla Chotka, nejvyššího 
purkrabí, a hraběte Kašpara Šternberka, presidenta společnosti 
musejní. Jejich pomocí umínil si založiti při museum, čeho se 
mu posud nedostávalo, zvláštní odbor pro řeč a literaturu českou. 
Odbor tento vyrostl mu pak sám sebou z předsevzetí literár- 
ního, ježto pokládal za nevyhnutelný základ všelikého dalšího 
rozvoje písemnictví českého: mínil pomocí ostatních spiso- 
vatelův spisovati a vydávati slovník encyklopedický — naučný/ 
Poněvadž ku provedení díla toho potřebí bylo častých porad 
spolupracovníkův, kterými, kdyby se byly děly bez ohlášení 
úřadům, bylo by se zbudilo podezření moci policejní: Palacky 
dříve než učinil který krok, oznámil úmysl svůj přípisem hrab. 
Chotkovi. Připiš ten datovaný dne 4. října 1829. jest sám o sobě 
mistrovský. Bylo napřed činiti o to, aby se zaplašilo všeliké 



273 



obávaní, které jméno samo „encyklopedický" slovník po- 
věstí svou francouzskou vládám působilo. Proto dává připiš 
napřed ubezpečení, že dílo má býti upraveno docela dle duše- 
vních potřeb národu Českého a příbuzných Moravanův a Slo- 
vákův, že má býti původní; ostatně že nemá býti čtením 
sedlákům, nýbrž pomůckou professorům, učitelům, studujícím, 
úředníkům, průmyslníkům, měšťanům a t. d. Zároveň učinil by 
se tu pokus, aby se neúplná posud terminologie vědecká a umě- 
lecká v jazyku českém dle potřeb doby nynější ustálila. Poně- 
vadž pak dílo takové bez mnohostranné pomoci nemůže přijíti 
k místu a proto časté schůzky a porady činí nevyhnutelnými, 
prosí připiš, aby nejvyšší purkrabí ochrany, kterou všem 
předsevzetím vůbec prospěšným udílí, milostivě dopřál i dílu 
tomuto. Spisovatelé díla tohoto nechtí prý nikterak zakládati 
společnosti nějaké, ani dávati si stanov; spojení jejich má 
býti toliko ku provedení tohoto díla a po jeho vydání tiskem 
přestati. 

Hrabě Chotek, jehož přirozená čilost duševní a horlivá 
snaha o zvelebení země srovnávaly se podivně s nehybným 
systémem vládním, jehož byl sluhou, nenamítal ovšem ničeho 
proti oznámenému předsevzetí a Palacký spůsobil dne 12. listo- 
padu poradu předních spisovatelů Pražských o slovníku ency- 
klopedickém. Porada konala se u starosty literatury české, Jos. 
Jungmanna. Palacký vyložil tu zřetelně plán díla obmýšleného. 
Vylíčil, kterak toho potřeba nevyhnutelná, aby se Čechovi pou- 
hému zjednal volný přístup ke vzdělanosti řečí mateřskou, aby 
budoucně chtěje sobě vzdělanost věku nynějšího osobití nemusil 
odnárodniti a utíkati se o pomoc k cizincům. Ukázal dále, kterak 
usilovným snažením, aby, co od věkův zanedbáno, najednou opa- 
třilo se, již od několika let plodí se slova na pospěch u větší než 
přirozené ourodnosti. Jsouce pak opuštěni ode vší porady a po- 
moci vyšší jestliže často bloudíme, což v tom divného ? Avšak 
zkušenost trpká nás učí, jak veliká škoda na řeč a literaturu 
naši z poklesků a bludů takových vyplývá. Již, prý, čas svr- 
chovaný, aby všem těm zmatkům mezi sebou konec učinili. 
„Společnou poradou a svorným ustanovením," volá důrazně 
Palacký, „vyměřmež tedy aspoň povrchně a krátce všecka pole 
nauk a věd lidských ; dokonejmež vědecké vzdělání mateřčiny 
své v tomto encyklopedickém díle aspoň tak, aby napotom 

18 



274 



český spisovatel každý co do naučné terminologie na něm se 
zakládati a národ k ouplnému dorozumění nových i starých 
slov vědeckých v řeči své naveden býti mohl." 

Návrh zavdal podnět k hlučnému rokování i došel schvá- 
lení přítomných.*) 

Ujistiv se pomocí předních spisovatelův Palacký již 21. 
listopadu učinil oznámení hr. Chotkovi o této schůzi, jejížto 
účastníci — dvanáct osob — v tom se shodli, že dílo má 
opravdový, vědecký směr spojovati s největší srozumitelností 
a prospěšností ; že má zahrnovati sice všecky nauky, věcí vla- 
steneckých však přede vším dbáti. Dílo má se skládati ze tří 
hlavních tříd: historicko-zeměpisní, jejíž redaktorem bude 
Palacký sám; z přírodovědecké a technologické, již bude 
zpravovati J. S. Presl, a íilologicko-filosofické, již redigo- 
vati bude Jos. Jungmann ; poslední redakci bude míti Palacký. 
Posléze Palacký jmenuje všecky hlavní spolupracovníky, jichžto 
jména měla býti dalším rukojemstvím nezávadného směru 
celého díla.**) 

K oznámení tomuto hrabě Chotek s rychlostí při úřa- 
dech neobyčejnou odpověděl již 28. listopadu F. Palackému, 
že hledě k oznámenému předsevzetí i řádným povahám 
účastníků jmenovaných přijímá oznámení toto na vědomost 
připomínaje toliko, aby ve schůzích svých o ničem nejednaly 
leč co se týče díla onoho, aby se nekonstituovali, nýbrž byli 
pamětlivi platných zákonů, jimiž všeliký tajný spolek zapo- 
vídá se. Maje dovolení nejvyššího purkrabí, aby se s přátel v 



*) Zmiňuje se o tom Čelakovský v listě dne 18. listopadu 1829. 
J. V. Kamarýtovi: „Ondyno bylo hlučné rokování u báťušky. 
Palacký přednášel projekt a t. d. Hlasy se o tom rozdílně pro- 
nesly, většina však zůstala při chuti a t. d." 

:: *) Jakož jména ta obsahují přední spisovatele té doby, nebude ne- 
zanímavé položiti je tuto. V Praze: 1. Josef Jungmann, 2. Antonín 
Jungmann, 3. Jan Sv. Presl, 4. Karel Boř. Presl, 5. V. Hanka. 
6. V. AI. Svoboda (Navarovský), 7. Norbert Vaněk, 8. K. Vinařický, 
9. F. L. Čelakovský, 10. Jos. Chmelenský, 11. A. Faehnrich, 12. Vác. 
J. Tomášek, 13. F. Palacký. Kromě Prahy : 14. Hr. Frid. Berchtold, 
15. Vác. Bergner, 16. Jos. Chrněla, 17. Jan Kórner, 18. Jan Kollár, 
19. K. Š. Macháček, 20. Ant. Marek, 21. J. Purkyně, 22. M. Zd. Polák 
(vědy vojenské), 23. Vojtěch Sedláček, 24. K. Šádek, 25. P. J. 
Šafařík, 26. Jos. Schoen, 27. Fr. Sír, 28. F. Vetešník. 



275 



literárními scházel na porady, Palacký užil ho neprodleně 
k dalšímu kroku důležitému ; dne 6. ledna 1830. podal žádost 
presidentu společnosti musejní, hr. Kašparu Šternberkovi, v nížto 
táhna se k dovolení hr. Chotka prosí, aby výbor musejní spiso- 
vatele k vydávaní českého slovníku encyklopedického spojené 
přijal co zvláštní sbor musejní pro vědecké vzdělání jazyka 
českého pod dozorství a ochranu. Vyloživ stručně, kterak dů- 
ležité jest, aby dílem předsevzatým položily se hráze záhub- 
nému purismu i novotění v jazyku a kterak při nynějších 
okolnostech není pochybnosti, že dílo se vydaří, nabízí spo- 
lečnosti musejní, ježto hned po zřízení přijala pěstování jazyka 
českého mezi předměty činnosti své, vděčně i vlastnictví díla 
encyklopedického, ježto spisovatelé k vydávaní jeho spojení 
nejsouce společností uzavřenou nemohou nabývati vlastnictví. 

Výhody z takového přijetí tohoto spojení spisovatelského 
za odbor musejní byly by obapolné: spojení spisovatelské 
nabylo by pevnosti a vážnosti, vlastenské pak museum ochra- 
nou jemu poskytovanou nových práv k vděčnosti národní. 

Výbor musejní nerozpakoval se, co činiti. Již dne 11. 
ledna hrabě Kašpar Šternberk oznamoval F. Palackému, že 
výbor musejní těše se tomu, když se mu poskytne příležitost 
podporovati snahy vědecké, neváhá zříditi komitét pro vědecké 
vzdělání řeči a literatury české přijímaje zároveň redaktory 
slovníku encyklopedického, Fr. Palackého, J. S. Presla a 
Jos. Jungmanna za jeho údy. Nečině se nijak odpovědným 
z vydávaní slovníku encyklopedického výbor očekává, že 
budou spisovatelé šetřiti zása& vyslovených v obou přípisech 
k hraběti Chotkovi vystříhajíce se novotářství v jazyku a sbíra- 
jíce zvláště slova technologická v rozličných krajích zachovaná. 
Posléze výbor ukládá novému komitétu, aby každého měsíce 
února podával výboru zprávnímu krátkého přehledu činnosti své. 

Po čem od znovuzrození literárního života v Čechách 
vlastenci vroucně toužili, bylo nyní skutkem, česká společnost 
byla založena. Skládala se sice toliko z tří mužův, ale jeden 
každý z těchto tří znamenal celý veliký odbor literatury. 
V skutku pak nebylo v literatuře české nikdy podobného 

18* 



276 



triumvirátu jako v nově založeném komitétu musejním. Josef 
Jungmann, věkem i zásluhami přední byl již od třiceti let 
nejpilnějším a nejuvědomělejším vzdělavatelem české role 
literární i vytkl skromným pracím spisovatelstva českého 
účel tak vysoký, že mnohým zdál se býti nedostižitelným 
— mělť se Čech prací ducha svého postaviti na roven i 
předním národům vzdělaným ; Jan Svatopluk Presl razil nevý- 
slovným úsilím jazyku českému cestu do pole, jehož se posud 
takořka ani nedotkl, do nauk přírodních, sám jediný jsa 
národu svému celou akademií nauk přírodních. Oba tito 
mužové předčili pilností, bystrostí ducha a úplnou oddaností 
věci národní; ale oběma nedostávalo se rovnou měrou způso- 
bilosti zastupovati věc národní hledíc k úřadům a mocnostem 
vyšším. Žijíce zúplna vědám neměli ovšem příležitosti poznati 
lidí a nabyti obratnosti ve všelikém jednání s nimi. Z té strany 
doplňoval F. Palacký obou druhův ; rovnaje se starším druhům 
vytrvalostí povahy, bystrostí a vzdělaností ducha převyšoval 
je známostí světa nabytou již za let jinošských delším obco- 
váním v šlechtických rodinách uherských i uměl brzo zjednati 
si platnost v vyšší společnosti Pražské, do níž jej J. Dobrov- 
ský uvedl a jížto nyní sám jediný ze spisovatelův českých 
obcoval užívaje výhod tohoto postavení ve prospěch věci 
národní. Proto mu v památném triumviráte připadl sám 
sebou úřad zástupce společnosti ve všelikém jednání vnějším.") 
Nově založený sbor musejní pro vzdělání řeči a literatury 
české došel za nedlouho přesvědčení, že by literatuře ne- 
mnoho prospěl, kdyby neměl jistých důchodův a poznání toto 
vedlo k založení pokladnice na vydávaní knih — Matice české. 



f ) Velmi případně líčí tehdejší působení a postavení Palackého 
P. J. Šafařík několik měsíců po příchodu svém do Prahy v listě 
J. Kollárovi (v srpnu? 1833): „Bez Palackého zde věci nejdou 
nijak: on jest jediný, který to všecko v běhu udržuje. Výborný 
Jungmann celý ve slovníku vězí a ovšem dobře dělá." A dne 
5. října t. r. píše opět témuž : Palacký . . jest duše všeho našeho 
jednání; on sám má volný přístup ke šlechtě a stavům; Matice 
jest jeho stvoření ; kníže Kynský jemu jest přátelsky nakloněn 
a na jeho slovo vykázal Čelakovskému pensi" a t. d. 



277 



Založení Matice české — kteréžto jméno dáno jest lite- 
rární pokladnici po závodě Srbův uherských 1826. zalo- 
ženém — provedeno jest beze všelikých nesnází. Ježto 
museum mělo právo činiti sbírky k rozličným účelům svým, 
nemohlo se mu ovšem brániti sbírati peněz na podporování 
literatury české, když takové podporování bylo uznáno též 
za úkol společnosti musejní. Pročež nežádaje za další po- 
volení složil sbor musejní pro řeč a literaturu českou již 
2. března 1830. provolání „k vlastencům národní literatury 
milovným", v němžto stručně a jadrně líčí se nesnáze lite- 
ratury české okřívající sice za poslední doby, avšak posud 
chudé a vlastenecké pomoci potřebné. I vyzývá tedy přátely 
jazyka českého, aby pomáhali k založení pokladnice literární 
— Matice české. Kdo k tomuto účelu nejméně 50 zl. přičiní, 
stane se zakladatelem i dostane se mu po jednom výtisku 
každého spisu, jenž nákladem Matice bude vydán. Které 
knihy budou se vydávati nákladem Matice, ustanoví sbor; 
na všechen způsob však sbor bude pečovati o vydání dvo- 
jího díla — úplného slovníku kritického jazyka českého a 
slovníku encyklopedického. 

Jakkoli tímto provoláním úkol sboru musejního nad 
prvotní účel rozšiřoval se tou měrou, že co bylo vytčeno za 
hlavní, ano jediný účel sboru — vzdělání slovníku encyklo- 
pedického — nyní octlo se mezi jinými, ano i za jinými 
účely — výbor musejní nerozpakoval se nikterak schváliti 
tohoto provolání již dne 14. března. I nejvyšší purkrabí po- 
kládal novou literární pokladnici za věc stanovami musejními 
oprávněnou schváliv provolání „k vlastencům". 

Dne 1. ledna 1831. datováno jest toto provolání, jímž 
národ Český vyzývá se k založení „Matice" a od té doby 
počíná se činnost „sboru" v této příčině. Obětovní členové 
sboru ustanovili si za pravidlo, že střídavě každého roku 
jeden z nich nazývaje se jednatelem bude konati všecku 
práci, kterou zpráva nové pokladnice bude vymáhati. Přijí- 
maní a opatrování vlasteneckých darů a příspěvků do Matice, 
starání se o všecky potřeby běžné, zapisování všeho důleži- 



278 

tého do „knihy Matičně" bylo úkolem jednatelovým, ježto 
věci důležitější, jako ukládaní jistin, ustanovení, nač a jak 
se ouroky obraceti mají, zůstavily se na rozhodování ce- 
lému sboru. 

Jungmann byl prvním jednatelem dívaje se s citem 
vlastenecky rozechvělým různým příhodám při počátku i zde 
nesnadném. Ježto štědrost několika předních pánů, zejména 
knížete Rudolfa Kinského, obradovala srdce věrných vla- 
stencův, nebyly naděje jejich zvláště prvního roku hrubě 
vyplněny, ježto urození i neurození nevšímali si závodu po 
mnohá léta toužebně očekávaného; ani zvláštní list sepsaný 
Fr. Palackým, jenž s pojednáním o literatuře české rozeslal 
se šlechtě a vyššímu duchovenstvu, neměl účinků žádaných. 
Za první rok přistoupily toliko 32 osoby, mezi nimiž ovšem 
byli šlechtičtí členové výboru musejního i přední spisovatelé ; 
obecenstvo ostatní téměř ani nepovšimlo si vlasteneckého 
ústavu. Jedné však radosti upřímné dostalo se vlasteneckému 
srdci prvního jednatele, an viděl některé chudé jinochy 
studující přinášeti ochotně do pokladnice vlastenecké peníz 
dobytý úsilím svým. Zapisuje nejstarší příběhy „Matice české" 
v „knize Matičně" Jungmann zvěčnil tam i tuto radost svou: 
„S srdečným pohnutím zajisté patřiti bylo na chudé opravdu 
studující některé jinochy vyučováním dítek po domích vydo- 
byté peníze na základ Matice přinášející."*) 

Chtíce získati „Matici" přízeň vyšších míst údové sboru 
usnesli se o to, že oslaví svým způsobem památku čtyřiceti- 
letého panování císaře Františka, ježto připadala na den 
1. března 1832. Přední spisovatelé čeští opěvovali vzácnou 
slavnost kojíce se té doby nadějí, že pomocí vlády zemské 
jazyku českému dostane se místa ve školách. I Jungmann 
slavil „veliký den" vzletnou ódou „v Hlásí ch vlastencův" : 
„Čí to jméno slaví v rozložitém poli ?" Jakož pak Matice té doby 
ještě neměla dostatku vydajných peněz ukládajíc všecky pří- 



*) Nebude nezanímavé čtenáři, doložíme-li, že první studující, jenž 
k Matici přistoupil, byl Vácslav Štulc, tehdy žák Jungmannův. 
V „knize Matičně" jest zapsán pod č. 20. 



279 



spěvky na jistinu a vydávajíc toliko úroky, zaplatil celý 
náklad spanilomyslný kurátor, kníže Kinský. *) 

Však ani tento důkaz loyalnosti nemohl zprostiti Matice 
nepřízně. Stalo pak se v měsíci máji r. 1832., že censura 
v c. k. presidialní kanceláři najednou zapověděla užívati slov 
„Matice Česká". Té doby Palacký byl na cestách. Polekaní 
tím ostatní dva údové sboru, Jos. Jungmann a Svat. Presl, 
nevědouce co činiti čekali jeho návratu. I nemeškal Palacký, 
jak mile vrátil se do Prahy, dotazovati se nejvyššího purkrabí, 
která by byla příčina nenadálé zápovědi. Hrabě Chotek upo- 
kojil jej odpovědí, že s vyšších míst nepřišlo nařízení proti 
Matici. Avšali, přes toto vysvětlení sekretář při c. k. zem- 
ském gubernium stál při zápovědi. 

Když za tou příčinou Palacký došel opět k nejvyššímu 
purkrabí dne 11. června prose za ochranu Matice, znamenal 
ovšem z rozmluvy, že u věcech vyšší policie hrabě Chotek 
není důvěrníkem vlády Vídenské, ježto jeho sekretář proti 
němu tvrdě hájil mínění, že Matice jest spolek od vlády ne- 
povolený, s nímž se tedy nakládati má jakožto se společností 
tajnou a zapovězenou. Vida pak Palacký, že nepřátelé Matice 
chytře užili jména tohoto proti ní, uvolil se jménem sboru ji 
zpravujícího, že napotom nebude užívati se veřejně těchto 
slov. Hrabě Chotek ochotně schválil tento prostředek, jímžto 
se věc zachránila, ač jméno na čas zmizelo z veřejných 
ohlášení a provolání. Sám nepřátelský sekretář pak uznal, 
že „pokladnice na vydávaní dobrých knih českých" jest po 
zákoně zřízena. 

Tím odvráceno sice nebezpečí valící se na mladistvý 
závod s hůry, však Matice měla protivníky i v samém lůně 
musejním. Zdálo se některým údům jazyku českému nehrubě 
příznivým, že od té doby, co Matice založena, přízeň obe- 



*) Spanilomyslný skutek kn. Kinského zbudil nadšení i v mysli 
Jungmannově: „Byli jsme šCastni s Maticí, že ... p. kníže 
Kinský outraty za vytištění Hlasů (110 zl. C. M.) sám zapravil ! 
Vivat a dej bůh více takových Čechů!" píše dne 12. března 
1832. A. Markovi. 



280 



censtva obrací se od museum k ní, že museum krom toho 
Matici všelikých výhod poskytuje nemajíc z ní samo prospěchu 
nižádného, ano společnosti musejní že po Matici nic není. Tak 
příkrými slovy mluvil o Matici Palackému Max Millauer, za- 
tímní jednatel společnosti musejní. Palacký vyvraceje marně 
jeho námitky proti Matici a obávaje se, aby Millauer smýšlení 
podobného v musejním výboru nešířil, obrátil se důrazným 
listem ku presidentu Kašparu Šternberkovi stěžuje si trpce 
na taková smýšlení, jímžto se museum zbavuje jediné pod- 
mínky zdárného trvání, lásky totiž a účinlivého účastenství 
obecenstva vlasteneckého. Hrabě Šternberk jsa ovšem pro- 
tivníkem všech strannických piklův vyslovil se velmi důtklivě 
o řeči Millauerově slíbiv pomoc svou, kdyby se opakovala 
a snad i u výboru musejním samém ozvala. 

Prese všeliké zlomyslné i malicherné týrání sbor musejní 
hleděl si pevně úkolu svého. První krok ku podporování 
literatury české učinil tím, že časopis musejní se svolením 
výboru musejního přejal od r. 1832. za orgán svůj, čím sbor 
nabyl orgánu, požívajícího již nemalé vážnosti, časopis pak 
sám octl se na základě zcela pevném. 

Vydávaní časopisu pak osvědčilo se velmi prospěšným 
spojujíc obecenstvo stále se sborem, aniž pak vymáhajíc ná- 
kladů velkých, ježto redaktor všelikou práci svou konal 
zcela zdarma a spisovatelé větším dílem honoráru nebrali. 

Také knihy jali se již druhého roku vydávati. První 
spis přijatý sborem k vydání byl čistě prostonárodní, „Domácí 
lékař", vzdělaný dle Paulického od Antonína Jungmanna, 
Druhé dílo byl historický „přehled současný nejvyšších dů- 
stojníků zemských i dvorských v království Českém", sesta- 
vený Fr. Palackým. Díla vydána jsou s nevelkým nákladem : 
nepřijaliť spisovatelé honoráru, toliko F. L. Čelakovskému 
dostalo se velmi skrovné odměny za opravení jazyka v „Do- 
mácím lékaři". 

Jakož pak „sbor" r. 1832. počal činnost blahodárnou 
na poli sobě vlastně vyměřeném, vykonal s důrazem i dvojí 
věc ležící vlastně kromě oboru jeho, obojí velmi vážnou, 



281 



z nichžto jedna literatuře naší přinesla prospěch nehynoucí: 
totiž podal spis pamětní o jazyku českém nejvyššímu purk- 
rabí a způsobil, že Pavel Josef Šafařík přistěhoval se do 
Prahy. 

Sbor musejní pro vzdělání řeči a literatury české jsa 
sám jediný v zemích koruny České oprávněn jmenovati se 
společnosti českou, cítil se jaksi býti povinným pečovati 
vůbec o všecko, čím by se jazyku českému prospělo, byť 
mu to stanovami nebylo přiřčeno. Zvláště pak F. Palacký 
chápal se každé příležitosti, aby přesvědčil nejvyššího purk- 
rabí, kterak politika vlády Vídenské hledíc k jazyku našemu 
jest nespravedlivá a nerozumná. S počátku r. 1832. rozmlou- 
vaje důvěrně o této věci s hrabětem Chotkem byl od něho 
vyzván, aby se postaral o sepsání spisu pamětního, v němž 
by vše zevrubně se vylíčilo, k čemuž že by nově založený 
sbor musejní ovšem zvláště měl způsobilost i povinnost. 

Palacký oznámiv soudruhům svým vybídnutí tak slibné 
způsobil, že ihned spis pamětní začal skládati se. Uvázal 
se v dílo to Karel Vinařický, ceremonář arcibiskupský, 
stylista velmi obratný, jemuž v nedůtklivém díle pomáhal 
Jungmann. 

Dne 10. dubna přijal sbor musejní pro řeč a literaturu 
českou spis pamětní sobě předložený za svůj a podal 
ho neprodleně nejvyššímu purkrabí s prosbou, aby jej před- 
ložil samému císaři. Chotek slíbil ovšem ochotně, že před- 
loží spis, jenž vlastně pocházel z jeho vybídnutí.*) 



*) Pamětní tento spis vytištěn jest v Č. mus. r. 1872. na str. 343 
a t. d. pod záhlavím: „Z literární pozůstalosti Karla Vinařického." 
Jak veliké bylo účastenství Jungmannovo při „spise pamětním", 
o němž Čelakovský v „sebraných listech" opětně mluví, („Vina- 
řický a Jungmann již píší na memoriálu, který nejvyššímu purkra- 
bímu (na jeho pobídnutí) a do Vídně přímo k císaři poslán bude 
týkaje se našich škol a vychování" dne 14. března 1832.) možná 
určiti jen obecně dle toho, že o nařízení daném dne 23. srpna 
1816. velmi zevrubně se mluví, což můžeme přičísti bez rozpaků 
Jungmannovi, v jehož životě nařízení to má ovšem převelikou 
důležitost. — Spis byl původně sdělán německy. 



282 

Skladatelé spisu pamětního vykonali úkol svůj obezřele 
a na ten čas i dosti směle. Všeliké neřesti, rodící se z ne- 
rozumného vyučování dětí jazykem, jemuž nerozumějí, vy- 
líčeny jsou zevrubně, živě ano místem i drasticky a podávají 
se návrhy, kterak by se mohl spravedlivější a prospěšnější 
řád vyučovací zavésti. Z těchto jejich návrhů jde najevo, jak 
krotké byly tužby národní předních vlastenců tehdejších. 
Skromní žadatelé přestávají vůbec na tom, aby němčina 
zůstala jazykem vyučovacím na školách hlavních i na 
gymnasiích žádajíce toliko, aby se náboženství ještě ve 
čtvrté třídě gymnasialní vykládalo česky a v rozličných 
předmětech aby se užívalo na pomoc i češtiny. 

Eovněž tak universita zachovala by ráz německý, toliko 
stolice jazyka českého měla by se zříditi jinak a bohoslovci 
měli by se cvičiti v prostonárodním slohu českém. O jediné 
škole vyslovují přání, aby se tam česky učilo, o škole reální 
v Rakovníku nově zřízené. 

Vroucí tužby upřímných vlastenců provázely žádost sboru 
musejního. „Kýž nebe Kinskému a Chotkovi taková slova na 
jazyk nebo do péra dá, které by srdce mocnářovo k dobrému 
pohnuly," volá zbožně J. V. Kamarýt v listě k F. L. Čela- 
kovskému,*) zvěděv od tohoto přítele, že „kníže Kinský a 
nejvyšší purkrabí sami v jakémsi memoriálu k samému císaři 
hodlají skrze utištěný náš jazyk promluviti a jemu tu věc 
na srdce vložiti." 

Všeliké naděje jsou i tehdy trpce zklamány. Půl čtvrtá 
roku minulo, nežli sbor došla odpověď; císař František zatím 
zesnul a teprve za jeho nástupce dáno žadatelům vyřízení, 
podepsané hr. Chotkem dne 19. října 1835. 

Bylof zajisté smutnou povinností přímému, bystrému a 
dobromyslnému Chotkovi, když musil podepsati dlouhou řadu 
kroucených vytáček a smělých tvrzení, jichžto krátký smysl 
byl ten, že prý mnohé věci, za které sbor žádal, již se pro- 
vádějí, v ostatních pak že nemůže se ničeho měniti. Bylof pak 



") V listě dne 13. února 1832. 



283 

jakousi osudnou ironií, že jediná věc, kterou odpověď slibovala 
žadatelům, bylo nařízení direktorátu gymnasialnímu, aby se 
pilně šetřilo pověstného dekretu daného 23. srpna 1816.*) 
Mnohem šťastnější bylo druhé předsevzetí, které sbor 
téměř touž dobou ve prospěch literatury české, ač ovšem 
jenom soukromě provedl. Veliký učenec Pavel Josef Šafařík, 
professor při gymnasium Novosadském, nemoha snášeti déle 
trapného postavení ani dočkati se povolání do Petrohradu již 
od několika let slibovaného, **) ani nadíti se brzkého naplnění 
nadějí z Berlína mu činěných, vyslovil přátelům svým Praž- 
ským F. Palackému a J. Jungmannovi ***) úmysl opustiti místo 

*) Viz přílohu U. 

Dne 3. listopadu 1835. Jungmann píše A. Markovi : „Na podané 
od Zboru našeho písmo nejv . P. purkrabímu [jejž (sic) byl 
V. p. Vinařický vyhotovil] dostali jsme včera odpověď dlouhou, 
jejíž summa jest, že vláda dělá bez toho co může a více že nemůže 
činiti." Dne 14. ledna 1836. píše pak témuž: „Naše Vám pově- 
domé zadání žádosti ku presidium aspoň to vymohlo, že se 
gymnasia napomenula, aby ve vedlejších hodinách českému ja- 
zyku učeno bylo. U nás p. Adjunkt tu práci na se vezme v bu- 
doucím kursu pololetním, co jinde se stane, čas ukáže." 
**) Viz přílohu V. 

***) Palackému listem 10. října, Jungmannovi dne 18. října 1832. 
Dne 25. října 1832. P. J. Šafařík psal o' tom J. Kollárovi : „Já 
jsem, milý příteli, naposledy na té myšlénce ustrnul, abych se, 
padni co padni, v Praze osadil. Psal jsem již o tom obšírně 
Palackému a na krátce Jungmannovi a prosil jich, aby mi 
tam nějakého místa vyjednati hleděli. Já úřadův, hodností, 
titulův, bohatství a t. d. nehledám, aniž jich co evangelík 
v katolické Praze míti mohu; kdybych jen poctivé vyživení 
v Praze najíti a literatuře slovenské zachován býti mohl! Nyní 
tedy Vás, příteli milý a věrný, snažně prosím, abyste i Vy 
ze své strany Jungmannovi psali . . . Kdyby mi aspoň na tři 
léta u některého z pánův českých místo nějakého bibliotekáře 
anebo archiváře, sekretáře a t. d. s hospodou (t. j. bytem) a s ně- 
jakým platem vyjednati mohli! Pomyslete, co bych v Praze 
pracovati mohl při encyklopedii české, časopisu a t. d. . . Naproti 
tomu, nebudeli to věčná hanba národu našemu, jestli já anebo 
i s rodinou svou u těchto neznabohů zahynu anebo Němcům duši 
prodám ! Nebo já, příteli, nenaleznuli v Praze místa, budoucího 
března věci své rozprodám a někam do Němec na universitu co 
privátní učitel zalezu, abych aspoň na německé zemi kosti složil, 
jestli pro ně na slovenské místa není!" 



284 

své a přibrati se do Prahy, ač budeli možná zjednati mu 
zde aspoň na čas nějaké „vy živení čko." „Sbor uváživ, jakový 
prospěch literatuře naší získáním toho muže a zase, jaká 
škoda jeho ztrátou nastati by musely, přičinil se o to a 
zjednal jemu předběžně na pět let jistý měsíční plat, jejžto 
jednatel sborový po každé u několika milovníků a podpůrců 
literatury naší k tomu se uvolivších vybírati a p. Šafaříkovi 
dodávati má. Vybírání to počalo se měsícem lednem 1833. 
a oučty o něm zvláště se vedou; protože ušlechtilí dárcové 
všickni na tom se usnesli, že jména jejich jak vůbec, tak i 
zvláště před p. Safaříkem tajena býti mají. Avšak pro uva- 
rování všelikých z toho povstati mohoucích nedorozumění a 
mrzutostí letošní jednatel Palacký zjednání toto jak nejvyš- 
šímu purkrabímu hraběti Chotkovi tak i policejnímu direktoru 
rytíři Hochovi oznámiv přivolením jejich se ubezpečil. Šafařík 
na to i s rodinou svou přijel do Prahy dne 4. máje 1833."*) 
Řádky tyto vypravují o jednom z nejpěknějších a nej- 
šťastnějších skutků v dějinách sboru matičního. Jakož jednání 
Šafaříkovo svědčí o mocné důvěře v přátely, k nížto jen ušlechtilý 
muž bývá schopen, rovněž tak jest jednání přátel jeho Praž- 
ských útlocité a opravdu vlastenecké. Poněvadž by Šafařík 
bez pomoci této přátelské těsnými okolnostmi od literatury 
české byl úplně odveden, můžeme vším právem říci, že sbor 
skutkem svým Šafaříka jazyku českému dobyl**) a tím lite- 



*) Tak vypravuje toto „zjednání o p. Šafaříkovi" „kniha Matičná". 
Celý tento článek v „knize M. a psán jest F. Palackým, jednatelem 
r. 1833. 

**) Tak vyslovil se Jungmann v listě A. Markovi 27. října 1833.: 
„Šafařík pilně spisuje všeslovanskou literaturu. Úvod k ní bude 
obšírný a velmi důležitý; mám potěšení nad tím (sic), že jsme 
si (ho) jaksi uvázali a češtině dobyli. 44 — Že Šafařík toliko pře- 
stěhováním se do Prahy veden jest k spisování českému, ukazují 
tato slova v listě jeho J. Kollárovi daném 27. listopadu 1828.: 
„Vy přede vším jste, jak se zdá, zapomněli, že jsem já v Novém 
Sadě od 10 let už téměř zapomněl česky. Člověk je člověk; 
nejsa Bohem nemůže býti všemohoucí; tisíc sil a tisíc okolností 
dělají ho tím, čím jest; a jakož nemohu Dunaje staviti, třebas 
bych do něho skočil, tak nemohu za Jungmannem v českém slohu 
řevnovati." 



285 



raturu naši obohatil o nesmrtelná díla, která Šafařík za po- 
bytu svého v Praze složil. Zásluha mužů, kteří vlasteneckým 
úsilím učenci osudem stíhanému zjednali možnost pěstovati 
literaturu českou, nemůže se ani dost vysoko ceniti.*) 

Účastníky tohoto vlasteneckého spolku byli kromě tří 
údů sboru musejního kníže Rudolf Kinský, kurátor Matice, 
hrabě Kašpar Šternberk, president musejní, hrabě Jan Kra- 
kovský z Kolovrat, Ant. Marek, K. Vinařický a první rok 
také Jan N. Štěpánek. 

Hned po příchodu do Prahy Šafařík počal konati důle- 
žité služby sboru samému pomáhaje Palackému mnohými 
jinými pracemi, zvláště ovšem historickými, zanesenému při 
zprávě časopisu musejního, **) v čemž pokračoval až do roku 
1838, kdežto po odstoupení Palackého sám ujal redakci. 

Zřízení Matice a účastenství zprávy její činí v životě 
Jungmannově obrat nade vše důležitější. 

Od prvního počátku sbor musejní vytkl si za prapor 
zachování čistoty jazyka českého a ochránění ho od nerozum- 
ného purismu a nepotřebného novotění jednak uznávaje, že 
jazyk Český, máli dosti činiti všem potřebám národu novo- 
věkého, nemůže nikterak spustiti se práva jazykův živých, 
vzdělávati se dále. Zásady, které Palacký v časopise musej- 
ním s důrazem hlásal a opatrně vykonával, staly se pravidly, 
jimiž se sbor v činnosti své svědomitě zpravoval. Jungman- 
novým zásadám i skutkům v té příčině nebyla pravidla tato 



*) Šafařík sám přičítal hlavní, ano jedinou zásluhu v té příčině 
F. Palackému, an píše dne 5. října 1833. J. Kollárovi: „Palacký 
jest i mého bytu a pohodlí zde jediným původem" ; ačkoli v listě 
dne 15. listopadu 1832. ještě z Nového Sadu Kollárovi psaném 
uznává vřele i přičinění Jungmannovo : „ Jungmann při tom 
jednání se pravým vlastencem a přítelem býti ukázal." 
**) Kniha Matičná praví o tom při r. 1833. : „Jednatel (té doby Pa- 
lacký) jakožto redaktor časopisu musejního požádal sboru, aby 
pomocníku jeho při časopisu onom p. Šafaříkovi slušný nějaký 
honorár za výtečné jeho práce povolen byl — první tohoto 
způsobu plat z Matice české. Sbor zmocnil jednatele 
k vydání 60 zl. ve stř. p. Šafaříkovi jménem honoráru na r. 1833. 
šmahem, což písemně kvitováno býti má. 44 



286 



nikterak na odpor, ač s větším důrazem mluvíval o zdoko- 
nalování jazyka a s menší hrůzou o novotářství, než činil sbor 
pro řeč a literaturu českou. Ano vyslovil při rozličných příle- 
žitostech, zvláště v starších spisech myšlénky o nenáhlém 
sbližování se jazykův slovanských a splynutí jich v jeden 
jazyk spisovní, které — nehledíc toho, že podobným způsobem 
nikdy nepovstal jazyk spisovní — kdyby se byly mohly státi 
skutkem, byl by jazyk český pozbyl zvláštních znakův, 
jimiž stává se samostatným jazykem. Přirozená jakási ná- 
klonnost ku pochybování a někdy až přílišná ochotnost ku 
přijímání názorů a mínění cizích bývala příčinou, že jakkoli 
ve spisech svých vůbec svědomitě šetřil ustálených pravidel 
jazykových, schvaloval slovy i u věku velmi dospělém o 
zdokonalení formální strany jazyka českého nejedny myšlénky, 
které bouraly vokalisaci v jazyku českém historicky ustá- 
lenou. Nejpatrnější toho příklad jest přijetí známého po- 
jednání Kollárova „Myšlénky o libozvučnosti řečí vůbec, 
obzvláště českoslovanské" do časopisu Kroku,*) ale i vý- 
slovné schvalování ho.**) 

Jsa nyní oudem sboru, jenž zi zachování starého, pře- 
sného jazyka pokládal za hlavní úkol, Jungmann hájí vždy 
a všude s důrazem historického základu jazykového mluvě 
o vzorech z věku Veleslavínského s nemenším obdivováním, 
než jeho mnoholetý protivník Jan Nejedlý. Ano když okolo 
roku 1830. někteří Čechové v Moravě usedlí, zvláště Frant. 
Trnka z Humpolce a Vincenc Žák z Ousobí, počali hlásati 
evangelium jakéhosi nového jazyka spisovního formami 



*) I. dílu svaz. III. str. 32—47. 

**) Velmi vážné v té příčině jest místo v listě jeho J. Kollárovi 
dne 14. dubna 1821.: „Že Vaše myšlénky v pojednání o 
Dobrozvuku etc. (to jest vlastně „O libozvučnosti jazyka" a t. d. 
Spis.) srovnávají se s myšlénkami všech jasněji 
o Slovenčině myslících toho jistotu mějte. Stání 
čeština celá jest skoro Vaše Slovenská. Polehku dalo by se to 
spojování zvláště skrze básníky. — Nebude to ovšem bez ná- 
silného hřmotu Gotšedů českých, zvláště Nejedlého et Compagnie ; 
ale nic na škodu, dělejme co můžeme; já již dávno želati 
osmělil se oživovati na místě vinšovati nebo přepilovaného želeti." 



287 



zvláštními moravskými ušlechtěného a když i na Slovensku 
J. Kollár jazyk spisovní dle choutek svých přistřihoval : 
Jungmann postavil se proti dobromyslným, ale krátkozrakým 
opravcům do boje napsav proti nim stručné, ale jadrné pojednání : 
„O různění českého písemního jazyka."*) Jungmann doráží 
tu na „dvě sobě odporné strany mezi spisovateli českými", 
které dalšímu zniku literatury nemálo škoditi se vidí," na 
jednu, ježto „sobě jistou dobu minulosti, kterou zlatým věkem 
nazvati ráčila, za nejvrchnější a nejdokonalejší obraz všeho 
psaní vystavila a nesnášelivě i urputně má se k těm, kteří 
jen o vlas od vedoucí tam cesty se uchylují, byť to i s napra- 
vením a uhlazením té veliké silnice díti se mělo" ; doráží pak 
ještě důtklivějina stranu druhou, „daleko škodnější literatuře 
naší", která „od došlého nás způsobu psaní nepotřebně od- 
stupuje anebo dokonce nová nářečí v písemní jazyk uvozuje." 
Stavě pak stranu tuto proti urputným starověrcům, dává 
těmto velmi určitě přednost, nebo „jakkoli tito starověrci 
literaturu v pokroku jejím nemálo zdržují a ji jako Niobu 
v nepohnutelný kámen Qbrátiti usilují; přece však, kdyby 
se jim toliko, čehož ovšem daleci jsou, podařilo Veleslavínů 
a Komenských v pravdě dostihnouti, zapříti nelze, že by 
vždy tak ještě veliký národu a literatuře jeho užitek přinášeli. 
Neměl by český národ spisů ve třídě soustavných věd a 
vyššího básnictví, ale historickými a z prosta poučujícími 
knihami by oplývati mohl." A proti drobícím snahám novo- 
tářským staví „starou literaturu naši za hlavní školu jazyka 
písemního," „obzvláště spisy 16. věku a mezi těmi na prvním 
místě biblí kralickou, ten poklad neoceněný národu našeho." 
Dojímavými slovy obrací se posléze k novotářům připomínaje 
jim, kterak „svorností malé věci rostou, nesvorností veliké se 
rozpadají."**) 



*) V. čas. musej. 1832. II. str. 165. 

**) Pojednání toto vytištěno jest i později ve spise : „Hlasové o 
potřebě jednoty spisovního jazyka pro Cechy, Moravany a Slo- 
váky" r. 1846. působením Jana Kollára Maticí vydaném. — Kterak 
působila mocná slova Jungmannova v mysli tehdejších vlastenců, 



288 

Přední novotáři nedali se ovšem ani dojímavě proseb- 
nými slovy Jungmannovými mýliti ve svém počínaní. Ano 
Vincenc Žák poslal Jungmannovi pojednání, jímžto článek 
jeho uštěpačně probíraje vinu všelikého rozdrobování lite- 
ratury*) sčítá na českou hrdost a neústupnost, která, prý, 
byla příčinou, že i Bernolák s druhy odtrhl se od literatury 
české. Divně spořádané hlavě rodáka Ousobského jevila 
se celá rozepře v ten rozum, že písemní jazyk český, od- 
chýliv se rozvojem svým historickým mnohými formami od 
moravských a slovenských, srovnávajících se na mnoze se 
staročeskými, vlastně se odtrhl od Moravanův a Slovákův, 
pročež má se k těmto starším formám vrátiti a tím si po- 
zbyté lásky lidu moravského a slovenského opět dobyti. 

Odpověď tato, s nížto se Jungmann přátelům svým ne- 
tajil, vedla do boje i F. Palackého, jenž způsobem velmi 
světlým i důrazným, místem i velmi perným dokázal, kterak 
neprospěšné a škodlivé jest počínaní toto novotářské.**) Byla 
pak v tom jakási podivná ironie, že proti dvěma Čechům 
písemní jazyk český pošetile opravujícím a svévolně mění- 
cím bystrozraký Moravan neodolatelně zastával tento kace- 
řovaný jazyk český. 

Jungmann pak sám i později vždy hájil zásad v po- 
jednání svrchu dotčeném vyložených; ano v listě Janu 
Kollárovi (26. dubna 1836.) vytýkaje mu, že dal nebezpečný 
příklad novotářství, vyslovuje téměř i žal z toho, že sám 
též autoritu jazyka Veleslavínského poněkud oslabil; píše 
pak: „Příteli, já Vás srdečně miluji a Vás sobě velice 
vážím, ale mám do Vás tu stížnost, že novotami svými jako 



viděti z listu Frant. Slámy d. na Vorlíku 10. července 1832. 
Josefovici, synu Jungmannovu: „Pojednání Vašeho pana Otce 
o různění našeho jazyka proniká duši a kosti; čta str. 175 a 
násl. slzel jsem . . . Kéž by to pojednání na každého tak pů- 
sobilo, jako to mé srdce cítilo. Uherští Slované majíce dost 
nepřátel v madarstvu chtějí se také o ty přately připraviti, 
kterým svůj nátisk jedině potoužiti mohli" a t. d. 
*) Viz přílohu X. 
**) Čas. česk. mus. 1832. sv. III. str. 352—373. 



289 



zlý genius na veškeré spisovatelstvo působíte. Vy jste 
opustili dráhu dochované nám v bouřích časových písemné 
řeči a tím jste zviklali slabé hlavy na všech stranách. 
Z toho pošel zmatek, jehož jen Vy opět s rozvití jste. Pište, 
jak psal Komenský a slovenští protestanti lepší a pohrnou 
se opět za Vámi. Tím kázáním, které jsem onehdy spatřil, 
stavěti počali jste chyneskou zeď mezi Čechy a Slováky. 
V tom já vidím konečně již záhubu obojí literatury, alespoň 
škodu nenahraditelnou. I mea culpa! Já také poněkud 
uškodil jsem vážnosti našich Veleslavínů atd. tvrzením svým, 
že jejich jazyk nestačí nám ke dnešní potřebě: ale já formy 
jazyka od nich vzdělaného svatě jsem šetřil, toliko materielně 
jej rozmnožiti usiloval. Toho nuznou potřebu ještě podnes 
vidím, ale lituji, že se počala i forma trhati; tu ovšem 
z něho nic nezbývá a nový jazyk povstávati má, jehož po- 
vstání se všecky okolnosti příčí. V Čechách nikdy nebude 
se psáti jak Vy píšete; s nechutí se odvracujeme od toho 
způsobu. A to jest příčina, že i Vás ne již mezi naše, ale 
mezi jiného nářečí spisovatele klademe, a sice nářečí ne 
slovenského, jako jsou Bernoláci, ale ve fantasii utvořeného, 
nijaké podpory pro nás nemajícího."*) 

Tak se umírnila v Jungmannovi věkem a působením 
mnohých okolností vnějších snaha někdy vroucí po zdokona- 
lování jazyka českého; nezapřel ovšem nikdy zásad, že 
jazyk český jest potřeben vzdělání dalšího a k němu scho- 
pen, ale předním úkolem stalo se mu zachování staré, přesné 
češtiny, ježto další vzdělávaní octlo se na místě druhém. 



*) S radostí Jungmann oznamuje příteli F. Sirovi 13. března 1838., 
že „Kollár — dle kázaní posledního (jubilárního) — vrátil se 
k čisté češtině! Mám radost nad ním větší," dokládá, „než nad 
99 nezbloudilými." Velmi zanímavé jest i místo v listě A. Markovi 
dne 2. června 1831.: „P. prefekt Liška poslal sem dva první 
zpěvy Iliady své, ale tak pomíchal staré s novým, dobré s ne- 
dobrým, že to tisknouti bylo by k hanbě a ke škodě literatuře. 
Jest veliký čas, aby ti páni vrátili se k biblické češtině, ano 
sice každý zarazí jiné nářečí a učiní to pravdou, co nám Ne- 
jedlý a consortes vystavují (sic)." Liška byl od mládí přítelem 
Hankovým. 

19 



290 

Obcuje od konce r. 1829. přátelsky redaktoru časopisu 
musejního Jungmann pomáhal mu horlivě v nesnadném díle, 
vydávaní časopisu toho. Napsal r. 1830. zanímavý článek 
„o českém jazyku", úsudek Lukáše Hornického (Górnického), 
Poláka v XVI. století, připomínající velmi mocně minulé 
slávy jazyka našeho, an budil řevnivost mocných tehdy 
Polákův; nejhojnější pak bylo účastenství Jungmannovo při 
časopise musejním r. 1832, ježto v něm podal kromě dotče- 
ného již pojednání „o různění českého písemního jazyka" 
výtečných překladův veršovaných „Vyučenec Řekův" z Klop- 
stocka a „Kůň z hory" z Her dera, dvou článků lehkou, 
hladkou prosou psaných „Plivník" a „o beáních akademi- 
ckých" ; konečně tam jest položena i polemika či vlastně 
obrana proti Palkovičově „Tatrance", ježto neostýchala se 
vytisknouti, co posud na světlo veřejnosti .nikdy neodvážilo 
se, že totiž J. Jungmann jest z padělatelů soudu Libušina. 
Jungmann odmítl od sebe pošetilý útok opravdově a důstojně, 
beze všeliké náruživosti, jakož se slušelo na muže čistého 
svědomí a vznešeného v národě postavení. 

Jsa zaměstknán nekonečným „slovníkem" a spisuje dle 
potřeby i rozličná pojednání a i lehčí články do časopisu 
musejního míval Jungmann i pochvilí, pečovati o zprávny 
jazyk v rozličných spisech zábavných. K tomu dával mu 
v této době hojnou příležitost syn Josef, jenž si vzdělávaní 
lehkého slohu zábavného obral za hlavní předmět Činnosti 
své literární. 

Josef Josefo vic — jak syn Jungniannův i sám se psá- 
val i od přátel býval jmenován, učiv se na gymnasium Lito- 
měřickém a Staropražském, potom na filosofické a právnické 
fakultě v Praze s prospěchem vždy výtečným, dal se po 
ukončení studií na dráhu právnickou. Nebyl na ni veden 
pudem vnitřním, ano suchá práce kancelářská příčila se 
čilému jeho duchu tou měrou, že nejednou uvažoval, zdali by 
ji neměl opustiti a dáti se jinou cestou, slibnější. Zejména 
s důvěrnými přátely otce svého i svými, Antonínem Markem 
a Františkem Šírém, radil se v listech opravdově, zdali by 



291 



neměl obrátiti se ku „professuře". Že nevolil si dráhy 
učitelské, toho kromě jiných bylo hlavní příčinou obávaní, 
že by mu prefekt Petritsch nenávidící otce jeho z té duše 
v dosažení místa překážel. *) 

I tak setrval na dráze právnické, ač se mu nikterak 
nelíbila, ani příliš vábivých výhledů do budoucnosti ne- 
poskytovala. **) 

Mladistvý Josefovic hledal po neutěšené práci úřední 
upokojení mysli v přátelském dopisování a pěstování litera- 
tury. Byltě velmi pilným dopisovatelem zastupuje v tom 
namnoze otce, jenž čím více se pohřižoval v díle slovníkáv- 
ském, tím míval méně pochvilí k listům přátelským. Tu pak 
čilý Josefovic ochotně psával na místě otcově rozličným jeho 
přátelům literárním. 

Nejhojnější jsou dopisy jeho k nejdůvěrnějšímu příteli 
otcovu, Antonínu Markovi, jenž i k synu tak vroucně při- 
lnul jako k otci; i Josefovic zamiloval si přítele otcova tak 
upřímně, že se mu se všemi důležitostmi svými upřímně 
svěřoval žádaje si nezřídka jeho rady a posílaje mu na 
vzájem častá vyzvání a povzbuzení k dílu literárnímu. Ne- 



*) Velmi zanímavý v té příčině jest list daný „dne 4. máje" bez 
roku, pocházející však patrně z r. 1826, poněvadž v něm uvádí 
se mladý učenec polský, Kuchařský, jakožto v Praze přítomný. 
což v r. 1826. připadá. V listě tomto Josefovic dává A. Markovi 
zprávy o tom, jak zaryté záští chovají ve Vídni při dvorní kom- 
missí nad studiemi k uvědomělým Cechům, i uvádí zejména 
piaristu Langa, referenta o gymnasiích, jenž, prý, kandidátu če- 
skému Filípkovi velmi zřejmě podobné smýšlení objevil „Petrič", 
píše dále, „ouhlavní nepřítel Čechů, svými lžemi všem překáží 
a víme, že tenkráte, co Tvrdý, rada u gubernium a jiní vy- 
mohli, to on, ten hanebník, ošemetně, utrhavě zvrhl. Kdybych 
tedy já chtěl k (sic) professuře jíti, ten by vše nasadil, jen 
abych jí nedosáhl a ve Vídni bych odpůrců největších nalezl." 
Ze působení Petričovo zde přílišně se cení, jest samo sebou patrno. 
**) „K tomu vyhlídky jsou špatné, zůstanuli v Praze, nemám na- 
děje, že při senátě i za 12 let k nějakému salarium přijdu," píše 
Josefovic v listě nedatovaném — asi z r. 1826. — příteli svému 
F. Sirovi do Jičína, žádaje ho za radu, zdali by se měl obrátit 
ku professuře. 

19* 



292 

méně důvěrně psával druhému příteli otcovu, Františkovi 
Sirovi, professoru v Jičíně, jehožto vroucnost vlastenecká a 
nadšené smýšlení slovanské činily Jungmannovi samému 
v poslední třetině jeho života přítelem po A. Markovi nej- 
milejším. Sirovi — věkem sobě téměř rovnému*) — Jose- 
fovic psával zcela nenucené a prostosrdečně, téměř žensky 
měkká povaha jeho jeví se tu nejsvětleji. 

Také pěvci Slávy Dcery byl Josefovic pilným dopiso- 
vatelem dávaje mu hojné zprávy o literatuře i o všem, co se 
v Praze a v Čechách dělo, a konaje mu jakož i ostatním 
přátelům všeliké služby zasilatelské. 

Josefovic dědil po otci příjemné stránky jeho povahy, 
nikoli však veliké. Nevšední ochotnost ku přátelům, láska 
k jazyku a národu zdobily jeho srdce a činily jej milým 
druhem všem mladším vlastencům; činnost jeho na poli 
literárním nedosáhla však nikde míry poněkud vyšší. 

První činnost na poli literárním jevil r. 1824. vyzývaje 
přátely Marka a Síra ku překládaní — ovšem časoměr- 
nému — textů operních. 

Jeví v listech ku přátelům nadšení časoměrné, rovné 
otcovu, i nepřestává povzbuzovati jich k dílu. Ochotný 
F. Sír dal se opravdu neprodleně do díla a poslal po některém 
čase překlad opery: Cosi fan tutte (Jedna jako druhá). 
Radost z toho byla nesmírná, Josefovic poslal mu neprodleně 
vřelou pochvalu, ač neopominul vytknouti i některé chyby, 
jichžto překladatel hudby neznalý dopustil se.**) Jakkoli 
pak zápal Josefovicův v překládaní oper byl mocný, neod- 
vážil se sám díla podobného. 

Účinnější bylo působení Josefa Josefo vice při pěstování 
literatury zábavné. Vzmáhající se zalíbení ve čtení českém 



*) Sír byl jenom o pět let starší než Josefovic. 
**) „K potěšení a obdivení mému Váš převod ke mně zavítal. 
Všechna chvála mu náleží; líbí se nám velmi. Na mou duši, 
milý Jakuboviči, Vy jstt povolaný a vyvolený! přál bych naší 
siré vlastici hodně takových vlastenců pilných a pracovitých, 
jaký Vy jste. Málo hluku a přece dost musiky." Josefovic J. 
dne 8. ledna 1825. F. Sirovi. 



293 



ukládalo spisovatelstvu důležitý úkol, pečovati o čtení zá- 
bavné*), a čilý Josefovic chopil se úkolu tohoto s nevšedním 
zalíbením. 

Stvořiti na rychlo původní literaturu zábavnou, bylo arci 
nemožné ; ale vybírati a překládati nejlepší spisy cizojazyčné, 
k tomu bylo již dosti způsobilých dělníků. Tohoto úkolu 
chopil se Josefovic s zápalem.**) Listy plnými vlastenecké 
horlivosti vyzýval přátely své k dílu vykládaje jim nevšední 
toho důležitost, posílaje jim sám potřebné spisy původní a 
povzbuzuje jich k rychlé práci. Účinlivé jeho snaze podařilo 
se založiti jakýs spolek přátel svých, jenž jal se překládati 
spisy oblíbeného romanopisce německého van der Velde. 
Spolek skládal se z osobních přátel Josefovicových, v kra- 
jině Libuňské byl jich největší počet : Antonín Marek, tehdy 
již farář Libuňský a důvěrný přítel jeho Vetešník, jeho 
mladší přítel Jan Šolc, před tím kaplan Libuňský, tehdy 
zprávce duchovní na Hrubé Skále, František Sír a Josef 
Hollmann v Jičíně; dále pak Jos. Chrněla (Třebický) 
v Hradci Králové, Jos. Vlast. Kamarýt a mladistvý tehdy 



*) Jak se tehdy cítil nedostatek spisův zábavných v jazyku českém, 
svědčí list Jana Purkyně V. Hankovi dne 1. listopadu 1834. : 
„Jest k politování, že tak málo zábavných knížek v Češtině se 
vydává, že i ti, kteří by rádi čtli (sic), nedostatkem k jinojazyč- 
ným sahati jsou přinuceni. Kdyby se aspoň pilně překládalo, 
dopoky (sic) by jakýs originální duch se vyskytl. Na taký 
způsob není možná odolati knihové povodni z Němec na Cechy 
se co rok tužeji hrnoucí." 
**) Zřetelně vyslovuje mínění své o této věci Josefovic v listě 
J. Kollárovi (nedatovaném, ale rukou Kol] arovou připsáno 25. 
září 1824.): „Velmi nám zábavných spisů třeba, nebo naše vyšší 
publicum, míním všeliké slečinky a jonáky studující, pro zábavu 
v českém nic nenacházejí; a jen pro zábavu čítajíce německých 
kněh se chytati musejí. Tuším, že v našich časech nejlépe by 
se překládání nebo skládání dobrých románů dařilo, nebo odbyt 
mají, čtou se všude a rády, a což mi jiného žádáme, než aby 
se české knihy četly? Scott, Schiller, Goethe, Jean Paul, z těch 
by se bráti dalo, zvláště z prvního, ale básníř musí básníře pře- 
kládat. Myslil jsem, aby se více vlastenců sestoupilo a bibliothéka 
cestopisná by se vydala; mohli by se Kampe, Zimmermann a 
jiní novější překládati, aby naše menší mládež co čítati měla" atd. 



294 



Frant. J. Vacek (Kamenický). R. 1827. počaly se překlady 
tyto vydávati v tiskárně Vetterlovské , zpravované tehdy 
V. Špinkou, jenž sám s nemalou horlivostí též k dílu po- 
vzbuzoval. Josefovic byl neúnavným prostředníkem mezi 
druhy po celé zemi rozptýlenými, tu pobízeje do práce, tu 
vytýkaje — ovšem velmi jemně — i nedostatky díla. Kterak 
překládajícím přátelům dodával jednak chuti k dílu, jednak 
se jim za dílo vykonané odměňoval, viděti z četných listů 
A. Markovi a F. Sirovi. Píšeť tomuto dne 21. listopadu 1831. : 
„Budtež tak laskav a vemte si do práce své „Mexika do- 
bytí"'"') a dílek po dílku ho přehlížejte a vybruste. Jestli si 
každý clen hodinu přivstanete, dlouho to trvati nebude a 
práci tu dokonáte. Periody trochu zkraťte a oblomte, slova 
ne dosti známá obyčejnými nahraďte a t. d., jak to sám nej- 
lépe víte . . Přeložení to pod jménem Vaším vyjíti musí, 
aby ti (sic) páni viděli, že umíte taky co jiného než etymo- 
logovat. Mějtež tu lásku ke mně a k věci naší a dodejte 
si chuti k tomu!" 

A. Markovi pak dostav jeho překladu van der Veldeovy 
povídky „Divadlo z ochoty" píše celý blažený dne 27. února 
1828.: „To „divadlo z ochoty" mne učinilo jaksi ochotného 
a veselého, ač jsem vždy velmi zamračený a posupný. Otci 
mému také se velice líbí. To je přece vzorový sloh, z něhož 
se naši povídkopravci čemu naučí; takových vzorů se nám 
posud nedostávalo a proto také ten sloh v povídkách tak 
bídný jest. Ale to „divadlo z ochoty" je samorostlé, jako 
by pan Velde na něm (sic) juž žádného oučastenství neměl." 

Při této příležitosti dovídáme se, že Jungmann sám byl 
posledním revisorem slohu v povídkách van der Veldeových ; 
snaha vzdělávati jazyk na všecky strany nedala mu nevší- 
mati si díla, ježto pod jeho střechou se soustřeďujíc mělo půso- 
biti v ušlechtění vyšší řeči společenské, i přispíval ku pomoci 
synu plnému sice dobré vůle, ale nevládnoucímu jazykem 
dosti pevně. Píše pak o této činnosti své starému příteli 



*) Povídka van der Veldeova. 



295 



dne 15. června 1830.: „Divadlo z ochoty někdy k revisí mi 
přicházívá, kterýž přehled, ač jsem již dávno byl v rukopise 
celé četl, vždy opět novou radost mi působí. Vy jste nás 
všechny jadrností a obratností slohu za sebou daleko zůsta- 
vili. Tam čeština vůbec přijíti musí, budeli vzdělávána, kde 
Vaše jest;" dokládaje s vlasteneckým vzdechnutím: „Ó kdyby 
jen trochu vláda nám přála, co by z nás bylo!!" 



Hlava osmá. 

Dokončení Slovníka (1833). — Smrt jediného syna. 

Jungmann prefektem při gymnasium akademickém. 

Vydávání Slovníka. (1834.— 1839.) 

Již v Litoměřicích Jungmann, jakož výše vyloženo, ne- 
náhle došel přesvědčení, že není nadíti se odjinud zevrub- 
ného slovníka i dozrál v něm pevný úmysl, podstoupiti 
ohromné dílo svými silami; nesl s sebou plod mnoholeté 
práce — ač toliko počátek díla nekonečného — do nového 
bydliště, hodlaje k jeho dokonání obrátiti všecken čas i vše- 
likou sílu, ježto by mu zbývaly po vykonání povinností 
úředních. 

Avšak objevilo se i zde, že okolnosti mocněji vládnou 
než sebe pevnější vůle lidská; Jungmann první léta v Praze za- 
nesen jest jednak pracemi školními, jednak nahodilými, tehdejší 
však době důležitými úkoly tou měrou, že velikému dílu ne- 
mohl věnovati leč dobu prázdnin a sem tam některou chvíli, 
utrženou žádoucímu odpočinutí po namáhavé práci školní. 

První rok v Praze minul, jak se toho Jungmann sám 
ještě v Litoměřicích nadál*), aniž mohl jeviti činnosti na roli 
literární. Obývaje tento rok v domě cizím, v němžto necítil 
se býti doma a zanesen jsa pracemi povolání svého, nespatřil 
za ten čas literatury české ani okem;**) teprve v létě 1816. 
počal činnost slovníkářskou v Praze tím, že stříhal cedulky 
došlé od starého přítele V. Bergnera. ***) Zatím horlivost 
jeho v díle mocně se podnítila, když jej došel poslední — 



*) Viz str. 115. 

**) List A. Markovi dne 13. června 1816. 
***) V témž listě. 



297 



šestý — svazek velikého slovníku polského Linoleová, prv- 
ního velikého díla slovanského na tomto poli, ježto se mu 
stalo jako svítícím vzorem. 

Přestěhovav se o Jakube r. 1816. do svého domu užil 
času prázdnin k dalšímu vzdělávání slovníka s takovou hor- 
livostí, že v dubnu měsíci r. 1817 octl se již v písmeně g (j). 

Vydané zatím nařízení o jazyku českém na gymnasiích 
a naděje jím vzbuzené vedly jej k sepsání „Slovesnosti", 
kteréžto dílo zaneprázdňovalo mu namnoze mysl i čas v letech 
1817., 1818. a 1819. Nicméně nespouštěl ani tehdy slovníku 
se zřetele; v únoru měsíci r. 1818. dává příteli Markovi 
věděti, že octl se v liteře H při slově hospodařiti ; ano úkol 
slovníkářský zaměstnává mysl jeho tou měrou, že jakkoli by 
rád vydal dílek sebraných poesií a prosy, které od přátel 
svých v rukou choval, nechtěl do toho pouštěti se, poněvadž 
mu „líto od slovníka odstupovati".*) 

O dvě léta později — dne 17. února 1820. — dává 
věděti příteli Markovi, že „po dvou letech opět počíná 
zřetel obraceti k slovníku". 

Zatím se k ostatním překážkám, ježto bránily rychlej- 
šímu postupování v díle slovníkářském, přidala nová, velmi 
vážná, ježto hrozila neunavenému dělníku, že nespatří konce 
prací svých. Od r. 1820. Jungmann, jehož zdraví posud 
podstupovalo šťastně zkoušky velmi těžké, téměř neslýchané, 
počíná churavěti a mine mu málo který rok zúplna ve zdraví. 
Již tehdy počínali vlastenci báti se o jeho život.**) 

Než ani tím nedal se mýliti u velikém předsevzetí svém ; 
jak mile neduh ulevil, pracoval dále s touž pružností a vy- 
trvalostí jako kdy před tím. 



*) List A. Markovi, daný 24. února 1818. 

**) Kterak i vzdálenější vlastenci stopovali zprávy o nemoci Jung- 
mannově, důkazem list A. Lišky, tehdy professora humanitního 
v Hradci J., Hankovi, dne 29. března 1821. : „O Jungmanna jsme 
se velice všickni strachovali, když nás pověst došla, že velice 
nemocen jest, . . . pročež ho mějte k tomu, aby se více šetřil." 



298 

V měsíci září r. 1821. dostal se do konce písmeny X*), 
načež po několika měsících dává věděti příteli A. Markovi, 
že tyto prázdniny chce obrátit „na koušček slováře". 

Od té doby po šest let nečiní zmínky v listech svých 
A.Markovi, kterak prospívá dílo slovníkářské ; bylot jednak 
dopisování jeho se starým přítelem méně časté, ježto syn 
Josefovic tím pilněji psával, jednak nemíval Jungmann pod- 
nětu, aby se o slovníku zmiňoval, ježto nepřicházely od A. 
Marka nové zásilky do slovníka. 

Zpráva pak, kterou po této době dává Jungmann témuž 
příteli, svědčí, že slovník zatím značně postoupil ku předu, 
píšeť mu dne 20. března 1828., že „rovná praeposici pod." 
Sluší ovšem míti na paměti, že v léta právě minulá připadá 
spisování, upravování a vydávání historie literatury české, 
kteréžto rozsáhlé dílo zejména r. 1823., 1824. a 1825. jej 
zaměstknávalo. 

Léta po vydání historie literatury české prošlá sluší míti 
za onu dobu, v nížto Jungmann usilovněji a neodvratněji než 
kdy před tím soustřeďoval všecku činnost svou v slovníku. 
Ježto před tím pouštěl se i při slovníku v díla větší, roz- 
sáhlá, jimižto i na delší čas píle jeho obracela se v jinou 
stranu: jest této doby již pevně odhodlán nedáti se ničím od- 
vrátiti od ohromného díla, jemuž dobrou část posavadního 
života svého věnoval, obávaje se, aby mnoholetá práce ne- 
přišla na zmar, kdyby odumřel díla nedokončeného. „Mne 
od slovníka nesmí nic více odloučiti, máli před 
mou smrtí neli celý, aspoň z většího dílu hotov býti" — tato 
slova psaná dne 17. února 1829. příteli Markovi jsou heslem, 
jímž v té době zpravoval všecko jednání své veda neko- 
nečný spis s úsilím vždy rostoucím dále. 

Ještě důrazněji vyslovuje myšlénku tuto o tři léta po- 
zději v listě příteli F. Sirovi dne 1. září 1832.: „Jest mi, 
když něco jiného psáti mám nežli slovník, jako bych 



*) „Od září měsíce, v kterém jsem L dohotovil, posud jsem ničeho, 
co by k slováři náleželo, ani okem nespatřil," píše A. Markoví 
dne 10. ledna 1822. 



299 



svatokrádež páchal; tak jsem navykl tomu jhu a té práci 
robotné, ano sobě ani svobodnějšího oddechu nepřeju" atd. 

Na podzim dne 5. října 1831. dává věděti A. Markovi, 
že „pokročil do póly U u ; o čtyry měsíce později, dne 16. 
února 1832. syn Josefovic dává věděti J. Kollárovi, že „otec 
velmi pilně pracuje na svém slovníku," v němž došel až do 
slova „ves" ; do konce Josefovic počítá, že má ještě psáti 
75 svazků po 10 arších na listech do polovice založených 
a to doplňky znamenité do přednějších liter nepočítaje." 
Ku konci téhož roku, dne 9. prosince píše Josefovic Kollárovi 
opět, že „otec ve Slovníku dorazil až do „Vyslán", píše, 
prý, 30. svazek litery W (V), kterou byl po novém roce 
začal a tudy letos přes 250 archů napsal, ač jemu choroby 
časté snad přes tři měsíce odňaly." Dne 10. července 1833. 
píše opět témuž, že „otec pracuje nyní stále na slovníku; 
teď píše třetí svazek v druhé polovici litery Z. — Do konce 
Z a Ž. ještě má as 20 svazků osmiarchových. Nejdéle do 
jara bude hotov." — 

Dílo jeho pokládali již od mnoha let učenci a spiso- 
vatelé čeští za dílo všem společné, dílo národní a všickni 
téměř přičiňovali k němu i hřivnu svou. 

„Nejedni přátelé a milovníci literatury české, nepochybně 
proto, že rovně potřebnost slovníka nového cítili, obraceli 
k němu zřetel svůj, jej k setrvání v díle všelijak pobádajíce 
a radou a pomocí oučinnou přispívajíce," vypravuje Jung- 
mann sám v předmluvě k slovníku uváděje na prvním místě 
„v pánu zesnulého arcibiskupa Vácslava Chlumčanského 
z Přestavlk, který zvěděv od našeho literatora Vinařického, 
tehdáž ceremoniára svého, o tom podniknutí, nabídl se, zna- 
menitou peněžnou pomoc písaři při takovéto práci potřebnému 
udíleti, což i po dvě léta až do svého bezživotí milostivě činil." 

Byltě tento skutek dobromyslného primasa království 
Českého jediným paprskem mecenášské přízně, jenž ozářil 
Jungmannovi mnoholetou krušnou práci slovník ářskou. *) 

*) Kterak želel Jungmann smrti arcibiskupa Chlumčanského, viděti 
ze slov jeho v listě A. Markovi dne 15. června 1830.: „Můj 



300 

Hojnější byla ovšem pomoc od rozličných vlastenců spi- 
sujících, kteří s vlasteneckou horlivostí, ovšem i obětovností 
sbírky své lexikální, namnoze s nemalou prací učiněné, Jung- 
mannovi posílali. Z blízka i z daleka docházely ho takové 
vlastenecké dary. Professor Sedláček v Plzni propůjčil mu 
k užití slovník českoněmecký , s počátku století farářem 
Fabrim ač beze všech citátů zhotovený; farář Krolmus 
půjčil opis Thamova slovníka s dodatky rozličnými; ano 
Čech žijící ve Štýrsku, kněz církevní Janda poslal celý 
německočeský slovník Dobrovského v pořádek českoněmecký 
pilně a pracně obrácený; práce zajisté nesmírná, která by 
byla ukončení díla Jungmannova o drahný čas přispíšila, 
kdyby ho nebyla došla teprve, když práci tu již sám vykonal! 

Dostalo se mu i sbírky horlivého někdy učitele Eožmi- 
tálského Ryby, ježto zahrnovala zvláště způsoby mluvení ze 
spisů Veleslavínových : rovněž tak daroval mu syn V. M. Kra- 
meriusa četné výpisky otce svého. 

„Znamenité a vzácné" byly přídavky, o kteréž se s ním 
sdělili přátelé literární Dominik Kinský, spanilomyslný 
piarista, Josef Seidl, děkan Berounský, starý přítel Jung- 
mannův; V. Hanka, jenž nabyl jakési obratnosti v díle slo- 
vníkářském při konečném upravování druhého dílu slovníka 
Dobrovského ; Jan K o 1 1 á r, jenž poslal zejména množství slova- 
kismů ; Štěpán L e š k a, rovněž kazatel evangelický v Uhřích, 
pilný dělník na roli slovníkářské ; dále Moravané prof. Boček 
v Olomouci a Jos. Chrněla v Hradci Králové, výteční knězi 
Šimon Vrána, farář Mirovický a nevyrovnaný Sláma; gym. 
prefekt Schon s katechetou Bezděkou v Písku poslali výpisky 
z archivu Píseckého a Vodhanského. 

Také bratří Antonín a Jan pomáhali mu seč byli : Antonín, 
jenž staré spisy lékařské čítal slovce z nich vybíraje a i při 
pořádaní cedulek byl tytýž nápomocen; Jan pak jsa admi- 



slovník ztratil největší svou záštitu a pomoc," k nimž dodává: 
„Dej bůh abych tu práci skončil, jinak by ji ne tak brzo kdo 
dohotovil. Nyní pracuji pilně, ač bych neměl jsa kašlem trápen 
tak, že ani do školy jíti nesmím" a t. d. 



301 



nistratorem na Tursku «sbíral pilně slovce v onom okolí 
obyčejná. 

Vůbec Jungmann „těšil se každého téměř času vždy 
z nějakého laskavého pomocníka u vybírání a vypisování 
slovcí ze spisů a snad málo který vlastenec, aby něčeho bud 
z úst národu nebo z knih vzatého k slovníku nepřičinil;"*) 
uvádí pak zejména mladší vlastence, professory Jičínské 
Síra a Macháčka, dále Ant. Hansgirga, Ondráka, 
Amerlinga, Havránka, zlopověstného sice censora Z i m- 
m e r m a n n a, Norberta Vaňka, zaniklého později Hampeysa, 
J a ch i m a, později úředníka Lvovského, J. Hulakovského, 
své bývalé žáky V. Štulce a Pichla, tehdy ještě studu- 
jící, F. Douchu a m. j. 

Hojností látky od vlasteneckých pomocníků poskytované 
bylo Jungmannovi dílo do jisté míry usnadňováno, ač ovšem 
byl to jedině materiál, který svým duchem a svou prací 
musil proniknouti, upraviti a učiniti ústroj ným článkem ohromné 
stavby své. Proto se těmito vlasteneckými pomocníky, jichžto 
práce namnoze byla veliká a zásluha nepopiratelná, zásluha 
Jungmannova nikterak neztenčuje, ježto jeho vzácný důmysl 
a neunavená pilnost tuto sice neplodnou cizí práci v obecný 
prospěch obrátily. Ovšem pak horliví tito pomocníci hodni 
jsou vděčnosti naší i proto, že živým účastenstvím Jung- 
mannovi skutky osvědčovaným sílili jej při klopotné práci, 
ježto nekonečností svou i obrovskou pilnost Jungmannovu 
tytýž uváděla v zoufalství. 

Roku 1833. ohromné dílo blížilo se již k žádoucímu 
konci. V měsíci červenci byl již v druhé polovici litery Z 
a v listě**) ku příteli A. Markovi vyslovuje, kterak by rád 
ukončil k novému roku 1833. slovník „z hrubá". „Ó kterak 
již toužím po tom očekávaném konci," dokládá tu z hloubi 
duše své. A přání toto jest naplněno. O vánocích r. 1833. 
byl slovník „z hrubá" ukončen. 



*) Viz předmluvu k slovníku str. VI. 
**) List tento není datován, pochází však patrně z r. 1833. 



302 

Nesnadno pomysliti sobě, jakou rozkoší oplývala mysl 
neunaveného dělníka vidoucího po více než třicetileté klopotné 
práci dokonané rukou svou dílo, ježto sílu jednoho člověka 
téměř přesahovalo! 

Ale této radosti nedopřáno mu užiti : podivným setkáním 
okolností naplnilo se srdce jeho největším zármutkem té 
chvíle, když pocítilo největší radost z díla vykonaného : do- 
končení slovníka znamenáno v životě Jungmannově smrtí 
jediného syna. 

Hrozná tato rána stihla Jungmanna dosti nenadále. Byltě 
Josofovic pevného zdraví, aspoň nedovídáme se ani z listů 
Jungmannových ani z jeho vlastních, že by kdy byl býval 
opravdově nemocen. S obyčejnou čilostí dopisoval si s přátely 
svými, zvláště s Antonínem Markem v Libuni a Františkem 
Šírém v Jičíně o věcech literárních a vůbec vlasteneckých, 
konaje při tom i jim i jiným přátelům všeliké služby přátel- 
ské, zasílaje jim knihy a různé věci objednávané. Rovněž 
tak horlivě dbal i zprávného vydávání povídek Van der 
Veldeových, těše se zdárnému jejich prospívání. Také na 
dráze úřední — sice velmi neutěšené — zasvítil mu na pod- 
zim r. 1833. první paprsek příznivějšího osudu, dostalot se 
mu — v třicátém třetím roce věku jeho — skrovného ad- 
jutum tak řečeného.*) 

Dne 20. června 1833. Jungmann píše A. Markovi, že 
„Joza na chrypku (chřipku) již také několik dní stoná;" dále 
nezmiňuje se o této chorobě a zdá se, že za nedlouho vy- 
zdravěl, aspoň se měl i sám i byl pokládán za vyzdravělého, 
ač jakýsi nepokoj duševní svědčil, že netěší se zdraví pře- 
dešlému. Nepokoj ten pudil jej mocí jakousi neodolatelnou 
ještě pozdě na podzim — v měsíci říjnu 1833. — do tiché 



*) O tomto píše A. Marek Jungmannovi dne 22. října 1833. na len 
cas významně: „Těšil sem se, že mu konečně adjutum usou- 
zeno! Není to ovšem odměna přiměřená letům a pracím vyl>- 
potěným (?) než jednak něco! k upokojení mysli sloužící poda- 
rek! — za nímž Bohdá i druhé i třetí, což chlebem a úřadem 
sluje, znenáhla poplyne." 



303 



Libuně ku příteli A. Markovi, jakoby na rozloučenou ještě 
jednou spatřiti chtěl ta místa, kde u věrného přítele otcova 
i svého užil mnohých chvil utěšených, i nedal se zdržeti 
domlouváním otcovým, jenž v tak pozdní době měl takovou 
vyjížďku na venek za méně příležitou. *) Však ani Marek sám 
tehdy jsachurav netušil, že by mladý přítel byl opravdu nemocen. 

Teprve počátkem měsíce prosince ukázala se nemoc ne- 
bezpečná; píšeť dne 5. prosince Jungmann Františkovi Si- 
rovi: „Můj Joza jest nemocen na silnou katharalní zimnici." 

Zdraví Josefovo horšilo se rychle naplňujíc obáváním 
přátely výtečného otce a dne 24. prosince „o štědrém dni" 
Josefo vic rozžehnal se se světem. Krátce před smrtí slyšel 
ještě z úst otce svého radostnou novinu, že ukončil slovník, 
poslední novina, jížto rozuměl i radoval se.**) 

Kána srdci Jungmannovu byla hrozná; probdělé noci a 
zármutek vrhly jej na lože i zbudily v něm kašel krevní. 
Ale mysl jeho nabyla za nedlouho klidu svého, jakož viděti 
z listu dne 2. ledna r. 1834. psaného A. Markovi: „Líbám 
Vás tisíckrát za přátelskou sdílnost mého ukrutného neštěstí. 
Jest to zajisté velké utěšení bolesti, když člověk vidí, ano 
jiné dobré duše ji sdělují a jako rozbírají, aby celou svou 
tíží na hruď jiného nepadala. Vám to z druhé strany budiž 
důkazem veliké náklonnosti, kterou se celý dům náš k Vám 
nese. Jako já dny u Vás a s Vámi ztrávené mezi nejblažší 
života svého počítám, tak náš milý Josef v tušení temném 
dokonávajícího života neodvratitelně puzen byl k Vám jako 
by umříti nemohl leda by Vás ještě uviděl a s Vámi se 
rozloučil."***) 



*) Po návratu jeho do Prahy Jungmann píše A. Markovi dne 27. října 
1833: „Joza náš tažen byv nevýslovnou k Vám žádostí nedal se 
zdržeti, aby k Vám se nevydal." O churavosti své píše A. Marek 
dne 22. října t. r. Jungmannovi; „Líto mi jest, že jsem za touto 
těla mého klesavostí tomu mému předrahému hosti tak málo 
k vyražení a vůbec k libosti býti mohl." 
**) Zprávu tuto máme od paní Petrovičové. 

***) List tento jest odpověď k listu, jejž A. Marek dostav od Fr. Síra 
zprávy o smrti Josefově, dne 27. prosince psal Jungmannovi. 



304 



Účastenství, kteréž nemoc a smrt syna Jungmannova 
budily mezi ctiteli jeho, jeví se živě i v dopisoch Čelakov- 
ského a jeho přátel. Dne 21. prosince F. L. Čelakovský 
dává věděti Vinařickému, že „ubohý Jungmaun mladý včera 
byl zaopatřen a dnes je den právě osudný a krisis nemoci 
jeho," dodávaje k tomu: „Přál bych, aby z tohoto vyniknul; 
otec nebyl by sic k utěšení. Letos veliké nehody naň dolé- 
hají." Vinařický pak, vždy vřelý ctitel Jungmannův, vyslovil 
listem Jungmannovi hlubokou soustrast a v „Zalozpěvu 
o smrti Josefa Černého" (f 1834) zpomíná tklivě i „druha 
Mladoně, věrných bratra, miláčka Čechů."*) 

Z listu tohoto vřelým citem přátelským proniknutého stůjtež tu 
některá slova: „Vaše hrozná ztráta jest i mou ztrátou! — protož 
hořem svým musím kojiti hoře Vaše . . . Ach neste, trpte, neste 
prosím tuto bolestnou ránu myslí zmužilou ! — však ne zmužilou, 
toho nežádám, nébrž myslí dobroduchého člověka a otce, jenž 
nepřestává milovati toho, kterýž mu odešel a i ty, kteréž mu 
pozůstaveny, myslí odhodlanou, jenž se snaží oddíleti se od své 
zlé záhubné bolesti. — I já jsem Váš a máte mne dosti vzdá- 
leného od sebe, i Josef jest Váš a máte ho téměř bližšího u 
sebe ... V letošním podzimku ještě pobyl u nás v Libuni — 
ach jak si toho vážím, že neodešel bez rozloučení! že ještě 
svým navštívením naši krajinku jaksi posvětil. S bratrskou trpě- 
livostí přihlížel, když jsem stonal, k mému neduhu, káral mne 
ústně i psaním z mé opovážlivé neostražitosti ! . . Drahý Příteli ! 
když mluvím k Vám o něm, jest mi jakobych mluvil s ním. 
Ó vezmětež podíl v tomto utěšeném domnění, odevzdejte se 
tomu snu, jako byste slyšíce mluvícího mne o něm, slyšeli jej 
samého. Tužba mne táhne do Vašeho náručí a k Vaším pře- 
milým drahým; ale nastojte, sváteční dnové církve zbraňují mi, 
slaviti slavnost Vašeho přátelství ve Vaší rodině. Než dá Bůh, 
že se mi udá přijíti k Vám a pak budeme rozprávěti o našem 
výborném Josefu." 
*) Viz K. Vinařického sebrané spisy sv. I. str. 235 : 

„Ukrutné, Morano, tvé za dnů těchto je žezlo 

ledva se výroční den hoře mého vracel, 

den, kdys mi Mladoně druha odňala, neklamavého 

vlasti syna, věrných bratra, miláčka Cechů, 

sotva se jizva krutá raněného ulíčila srdce: 

již lítým šípem ránu bodeš mi novou." 
Vinařický postavil již před tím přátelství svému k Josefovici 
pomník v básnickém listě Josefu Jungmannovi ml. (z Teplice 
v červenci 1825). Sebr. sp. I. st. 135. 



305 



Také nejmladší pokolení spisovatelstva českého vyjevilo 
upřímnou úctu k otci těžce zkoušenému skládajíc básně na 
předčasně zemřelého syna. J. Malý a V. J. Picek opěvovali ve 
„Květech", Jan Sl.Tomíček ve „Včele" smrt milovaného druha. 

Ježto ukončení Slovníka znamenáno jest v životě Jung- 
mannově největším neštěstím rodinným, očekávalo naň téže 
doby v úřadě povýšení, jehož, jakkoli bylo jediné v jeho 
okolnostech možné, měl málo příčiny nadíti se, povýšení, 
jímžto se mu klopotná práce při konečném upravování a vy- 
dávání slovníka znamenitě usnadnila. 

V měsíci dubnu r. 1834. prefekt Petritsch roznemohl se 
těžce. Jungmann jsa té doby starším professorem humanitním 
ustanoven jest náměstkem jeho, až by se uzdravil ; *) avšak 
Petritsch zemřel již 30. téhož měsíce a Jungmannovi zůstala 
zpráva úřadu prefektského poručena až do konečného 
obsazení místa. 

Když vypsán jest konkurs o úřad prefektský, Jung- 
mann hlásil se o propůjčení konečné tohoto místa. Byloť 
mu z nejedné příčiny žádoucí: nebo jednak zvýšil by se tím 
jeho důchod, jednak stalo by se mu konání povinností úřed- 
ních méně obtížným. Neměl ovšem prefekt tehdejší nikterak 
povinnosti sám vyučovati, stránka pak kancelářská vymáhala 
mnohem méně práce než nyní; krom toho pak měl prefekt 
při gymnasium akademickém ku pomoci adjunkta, jenž vedle 
nahodilého zastupování onemocnělých učitelů býval hlavně 
písařem prefektovým. Jungmann sám v žádosti za tento 
úřad dovolával se toho, že by jej mohl ještě několik let 
zpravovati, poněvadž by nemusil namáhati prsou od několika 
let sesláblých, ježto by povinností učitelských, dle nichž 
musí šestnáct hodin za týden přednášeti, nemohl již dlouho 
konati. 



*) Přípisem c. k. direktorátu gymnasialního dne 23. dubna, dekretem 
guber. dne 9. května. V přípisu c. k. direktorátu dává se mu 
ku pomoci gymn. professor Ottenberger, syndik universitní, „muž 
jednání úředního zběhlý". 

20 



306 



Než ačkoli sloužil již plných třicet pět roků, jsa té doby 
asi nejstarším učitelem humanitním v Cechách a uváděl 
v žádosti své osm dekretů pochvalných za zdárnou činnost 
učitelskou mu udělených, ačkoli mu díla literární dávala 
čestné místo mezi předními učenci v zemi: nebyla jeho na- 
děje, že by se mu úřadu dostalo, hrubě veliká. Byloť starou 
zvyklostí nejvyšší zprávy školní, udíleti úřady prefektské 
kněžím, při čemž málo dbali toho, měl-li duchovní kandidát 
i způsobilost k úřadu. *) Jednali i v té příčině dle téhož 
zvyku, jenž propůjčoval vrchní zprávu gymnasií vyšším hod- 
nostům církevním nevšímaje si naprosto toho, jsouli k úřadu 
takovému opravdu povoláni. 

I tak není se čemu diviti, že direktorát gymnasialní 
uznávaje sice zásluhy Jungmannovy nepředložil ho na prvním 
místě k úřadu, nýbrž dával přednost druhému professoru 
humanitnímu při témž gymnasium, P. Antonínu Dittrichovi, 
knězi řádu cisterciáckého z Oseku, ač asi o dvacet let mlad- 
šímu než byl Jungmann. Avšak při gubernium zemském 
uznávajíce nevšední zásluhy Jungmannovy položili ho na 
místě prvním a dvorní komissí nad studiemi přidala se k ná- 
vrhu z Prahy došlému.**) 



*) Kterak si počínaly úřady při obsazování míst prefektských. 
viděti zřetelně v životě P. Jos. Schocna, jenž 26letý byl skuteč- 
ným prefektem v Jičíně. Není nám povědomo, jaké bylo té 
doby učitelstvo při gymn. Jičínském ; ale mýlíme se sotva tvrdíce, 
že P. Schoen byl nade vše přirovnání nejmladší v tom sboru, 
jehož byl představeným. Viz článek J. Rissa v Čas. mus. 1871. 
str. 359 a t. d. 
**) Jungmann sám vypravuje tento příběh v listě A. Markovi, dne 13. 
listopadu 1834. „Bylo to na váhách, tak že jsem toho málo oče- 
kával. Direktor Imo loco postavil Dittricha jakožto duchovního 
mne ovšem také pochváliv ; to samé učinil referent gubernialní, ale 
per majora gubernium mne předsadilo. U dvorské komissí dali 
převahu na mou stranu a tak nevím, k dobrému či k horšímu 
mně dáno místo." Cím působením stalo se, že gubernium za- 
mítlo návrh direktorátu gymnasialního i svého vlastního refe- 
renta, toho není se lze dočísti v listech Jungmannových ani 
jinde; že však musil býti hlas velmi vážný, jest samo sebou 
dosti zřejmo. Tu pak nezdá se nám býti příliš smělé domnívati 



307 



I jmenován jest Jungmann prefektem dekretem c. k. 
dvorní komissí nad studiemi dne 26. října 1834.*) 

Jungmann radoval se tomuto povýšení v úřadě zvláště 
za tou příčinou, že mu přibylo času k konečnému vyvedení 
velikého díla — slovníka, jakkoli služba prefektská záleže- 
jící hlavně ve zprávě hospodářské byla mu sama sebou méně 
příjemná než posavadní učitelská. Píšet dne 13. listopadu 1834. 
v té příčině příteli Markovi : „Tolik aspoň doufám, že k vy- 
dávání Slovníka něco více času nabudu, bych i v příjem- 
nosti služby ztratil a z literního umění na hospodářství ze- 
vnitřní školské se dostal." **) 

Dne 1. prosince r. 1834. Jungmann uveden jest slavně 
v nový úřad svůj. Direktor gymnasialní Fr. Póllner představil 
jej delší řečí učitelstvu i žákům, jemu odpovídaje Jungmann 
velebil dojímavými slovy cesty prozřetelnosti, ježto jej nyní 
po druhé vede v obor činnosti předchůdce Fr. Petritsche, 
a vyslovil nejvroucnější díky těm, kdo ho na tento úřad po- 
výšili poroučeje se lásce učitelstva a dětinné důvěře žáctva. 
P. Antonín Poesel, učitel náboženství, vyjádřil pak jménem 
učitelstva radost, jížto jmenování muže vysoce váženého a 
vroucně milovaného naplnilo srdce všech; posléze pak vý- 
tečný žák druhé třídy humanitní, G. Ritter z Rittershainu za 
celou mládež gymnasialní pronesl příhodnými slovy radostné 
city z povýšení učitele milovaného. Slavnost světská skon- 
čila se zpíváním hymny „Bože zachovej nám krále" latin- 
ským jazykem. Potom konaly se slavné služby Boží s Te 



se, že sám nejvyšší purkrabí hrabě Chotek naklonil váhu ve 
prospěch Jungmannovi. Soudíme tak ze vzácné úcty a důvěry, 
kterou se tento důmyslný státník k Nestorovi našemu o několik 
let později osvědčil, jakož se dále zevrubněji vyloží. 
*) O deset dní dříve, dne 16. října t. r. Jungmann ještě psal 
A. Markovi: „Již bych rád pozbyl toho nemilého prefektování, 
jehož mám na počátku roku až do boha." 
**) Týmiž téměř slovy vyjadřuje se Jungmann o pět neděl později 
v listě témuž příteli dne 20. pros. 1834. : „Co se týká mého 
v prefektství usazení, ač nepatrné v sobě, mně však tím milé 
jest, že přece více času ke korrekturám dlouhého vydávání 
Slovníka nabyti doufám." 

20* 



308 

Deum; odpoledne pak dovršena celá slavnost veselou ho- 
stinou. *) 

Polehčení v pracích úředních právě té doby, když mu 
vydávaní Slovníka nastalo, přišlo Jungmannovi velmi vhod. 
Neboť ačkoli slovník byl „z hrubá" dokončen, zbývalo mu 
ještě mnoho činiti při konečném upravování, přehlížení, do- 
plňování a opravování rukopisu, korrigování sazby a nad to 
nade všecko naléhaly naň z tuha starosti hmotné, nejrozma- 
nitější mrzutosti s tiskařem a knihkupci, i může se právem 
říci, že doba, v nížto slovník vydával se, od r. 1834. do 1839. 
jest nejklopotnější v životě Jungmannově, ježto dříve jakkoli 
usilovně pracoval, mohl si spíše vyhověti nejsa vázán dnem 
a hodinou, nyní však za celý čas neměl takořka oddechu, 
nemělali nepořádkem u vydávání vzbuditi se omrzelost 
v obecenstvě. I potkáváme se té doby v listech Jungman- 
nových s nejedním vzdechnutím svědčícím, že krušné toto 
dílo dávalo se někdy tvrdě cítiti i otuženým jeho rukoum. 
„Se slovníkem mám mnoho starostí, protože litec zdlouha 
sobě počíná a čas veliký tu jest," píše hned při počátku — 
dne 17. července 1834. — příteli Markovi. O vlastní však 
povaze prací svých píše o několik neděl později — dne 
11. září t. r. — témuž, že musí „celý den bud revisí čísti, 
bud korrigovati, buď k tisku chystati." Ano chvílemi tížilo 
jej břímě slovníkářské tak z tuha, že téměř zoufale naně 
touží; píšeť ještě 17. července 1834. Františkovi Sirovi do 
Jičína : „Ten slovník mi dělá tolik starostí a prací, že kdybych 
již tak daleko byl se nepustil, všeho bych tak nechal a bo- 



*) Dle „Prager Zeitung" 1834. 6. 191. Německý list líčí s jakýmsi 
nadšením celou slavnost, o Jungmannovi samém pak mluví 
s velmi vřelým uznáním konče zprávu takto: „Die Feier galt 
einem Manne, der im Kreise der Lehrer des Vaterlandes ausge- 
zeichnet, im Gebiete der slawischen Literatur als Stern der ersten 
Grosse bewundert, von sámmtlichen Umgebungen geachtet seine 
Verdienste mit einem Dienstposten gelohnt sieht, von welchem 
sich Mit- und Nachwelt wo móglich noch reichere Fnicbte ver- 
sprechen darf." Skoupěji vyslovily se české Pr. noviny dne 4. 
pros., jimž Jungmann jest toliko „vysoce zasloužilým a každému 
Čecbu známým mužem". 



309 



jím se, že posléze více hanby než cti mi přinese, tak trudno 
jest velikému stavení dokonalou formu vštípiti." 

První, takořka základní péče Jungmannova při ukončení 
slovníka byla o to, jak jej vydati na světlo, kde vzíti po- 
třebný naň náklad. Jakkoli minulo více než půl století od 
té chvíle, co byla pronesena slova Dobrovského, nepozbyla 
posud úplně platnosti: „Není jmění na vydání úplného 
slovníka českého."*) Jak velikou se tato nesnáz býti zdála 
ještě nedávno před tím mužům vlasteneckým, viděti nejsvět- 
leji z dobrodružných jejich myšlének o tom, kterak by se 
slovník měl vydati. Nejstarší a nejvěrnější přítel radil Jung- 
mannovi,**) „až by ta práce konce dospívala, aby se pomoc 
k vydání od P. Stavův požádala, snad by to učinili pro 
svou čest, a kdyby se při nich ničeho nedovedlo, snad by 
druhoslovanští šlechticové ruky své podali." (!) 
A F. L. Čelakovský vyslovil mínění své o tom, kterak Jung- 
mann hodlá vydati na světlo slovník, že „jak se mu zdá, 
dohotovený hodlá odeslati do St. Petrsburku, kde akademie, 
která všecky slovanské slovníky kupuje a vydává, jej, prý, 
vděčně přijme."***) 

Založením Matice dalo se spisovatelstvo české cestou, 
kterou vyměřuje hrdé slovo: „Člověče pomoz si sám a bůh 
ti pomůže;" a tím i vydávaní „slovníka" s povětrných říší 
octlo se na pevném základě. Od samého založení Matice 
pokládalo se za přední úkol její, aby kromě slovníka na- 
učného postarala se o vydání slovníka Jungmannova, aniž 
se kdy spustil sbor tohoto úmyslu; avšak síly mladistvé 
Matice byly té doby ještě příliš slabé, aby sama dílo tak 
rozsáhlé a nákladné podnikla ; pročež pustil se sbor tehdy 
poprvé cestou později často oblíbenou, že poskytoval slovníku 
toliko pomoci své jdávaje zakladatelům spis za cenu po- 
loviční. Výhoda zakladatelům poskytovaná neměla však té 
doby tolik moci, aby byla Matici zjednala valný přírůstek 



*) Viz svrchu str. 92. 
**) A. Marek dne 7. února 1816. 
***) F. L. Čelakovský J. V. Kamarýtovi dne 2. pros. 1821. 



310 

členů; ano jakož pro veliký náklad na slovník nemohly se 
touž dobou jiné spisy vydávati, jimiž by se touze obecenstva 
po knihách obecně prospěšných a prostonárodních bylo vy- 
hovělo, *) ubývalo právě té doby, když se základní toto dílo 
literatury novočeské vydávalo a Matice tím nejskvěleji se 
osvědčila , žalostným způsobem účastenství obecenstva. **) 
Protož spisovatel musil nastupovati i na jiné cesty, jimiž by 
dílu svému zjednal rozšíření v národě. Napsav ohlášení díla 
v jazyku českém a německém rozesílal je netoliko obyčej- 
ným způsobem s novinami a časopisy jinými, ale obrátil 
se i k konsistořím biskupským žádaje jich, aby dílo jeho 
duchovenstvu oznámily ; i chválil si konsistoř Litoměřickou v té 
příčině velmi ochotnou touže zároveň na liknavost ostatních.***) 
I k světské vrchnosti obrátil se Jungmann žádaje za 
podporu v nesnadném díle svém. Podal nejvyššímu kancléři 
hraběti Mitrovskému spis prosebný, v némžto vyloživ, kterak 
po mnohá léta usilovně pracoval o díle vůbec potřebném a 
prospěšném, jehož vydávání potkává se s nemalými nesná- 
zemi, vyslovil žádost, aby mohl prositi vlád zemských v Ce- 
chách a na Moravě, aby slovník jeho českoněmecký domi- 
niím a magistrátům schválily v ten způsob, aby úředníci 
směli sbírati předplatitele; za to nabízel úředníkům, ježto 



*) Že po takových spisech obecenstvo Matice České nejvíce toužilo, 
vyslovuje velmi živě list P. Jana Šolce, tehdy administrátora 
fary Hruboskalské , před tím kaplana Libunského a přítele 
A. Marka; píšef dne 16. pros. 1833. Jungmannovi: „Domácí 
lékař (Paulickéko, nedávno před tím Maticí vydaný) to je 
ten magnet, jenž k sobě každého táhne; kdo ho jen povrchně 
zhlédl, juž se na vějičku chytá řka: Když Matice takové knihy 
vydávati bude, to také přistoupím. Jen takových vůbec^ uži- 
tečných, srozumitelných prostonárodních kněh a Matice Česká 
ku podivu se zmůže." 

**) Viz přílohu Y. 

***) Píšeť Jungmann dne 12. máje 1834. A. Markovi: „Litoměřická 
konsistoř, ano p. Sekretář mým jménem prosebný list jí podal, 
činila věru dosti; tím méně ostatní konsistoře, ku kterým p. ka- 
novník Pěšina poslal ohlášení bez supplik; což já znamenaje 
teprve včera jsem všudy suppliky rozeslal; neníli pozdě? vyjeví 
se." Další zmínky o tom nenalézáme. 



311 



by předplatitele sbírali, příhodnou odměnu peněžitou jakož 
i část výtěžku tou cestou dobytého k účelům dobročinným. 

Odpověď nejvyššího kancléře oznámená Jungmannovi 
nejvyšším purkrabím hrabětem Chotkem byla velmi zdvořilá, 
ale v podstatě odepřela žádosti naprosto. „Nejvyšší kancléř 
přijal, prý, zprávu o tomto díle s pochvalou a přeje mu zdárného 
prospěchu. Co však se týče žádosti jmenovaného professora i 
aby jeho dílo bylo schváleno a předplatitelé sbírali se od úřadů, 
začež by obrátil jisté procento k účelům dobročinným a ve 
prospěch úředníkův, kteří by práci tuto konali : může se této 
žádosti hledě ku platným předpisům jenom potud vyhověti, že 
se presidium zemskému dalo na vůli, obrátiti zřetel podřízených 
úřadův a jimi obyvatelův zemských k vydávání takového díla 
klassického, při čemž by však nevyzývaly aniž braly na se 
závazku, že by podniknutí šířily. Co do žádosti tohoto pro- 
fessora, aby se předplatitelé sbírali, výtisky předplacené úřa- 
dem se rozesílaly a t. d. nemůže se nikterak ani jemu ani komu 
jinému povoliti. Přeje-li si však spisovatel, aby dílo jeho 
schváleno bylo správci zemskými úřadům podřízeným, nechať 
přiloží přiměřený počet návěští." Není pochybnosti, že Jung- 
mann užil ochotně i této skrovné „pomoci" nejvyšším kan- 
cléřem podávané, ač v jeho pozůstalosti není toho stopy. *) 

Tato návěští vyšla koncem měsíce února**) r. 1834. 
jazykem českým a německým i s archem slovníku na ukázku 
vytištěným, jenž však ani velikostí formátu, ani úhledností 
papíru nedosahoval úpravy slovníka samého. 

Dne 20. března 1834. sbor musejní pro řeč a literaturu 
českou povolil první peníz na Slovník. Jungmann jsa té 
doby sám jednatelem sboru, předložil mu žádost, „aby ku 
pomoci vydání Slovníka jemu nějaká summa na oučet před- 
platkem dána byla;" načež uzavřeno, aby na tento rok 1834. 
z vydaných peněz předběžně 350 zl. C. M. z pokladnice jemu 
vydáno bylo. 



*) Viz přílohu Z. 

**) V žádosti k nejvyššímu kancléři hr. Mitrovskému Jungmann 
uvádí den 27. měsíce února. 



312 



Konečně s počátku měsíce října 1834. dílo dlouho tou- 
žebně očekávané objevilo se prvním svazkem i vzbudilo 
v kruzích vlasteneckých nevýslovnou radost, ano pravé nad- 
šení. Naplňovalať ovšem již sama vnější úprava velikého 
díla skromné vlastence hrdostí; na ten čas byla opravdu 
skvělá převyšujíc z daleka vše, co posud jazykem českým 
bylo vydáno. Nad to pak důkladná zevrubnost díla, v němžto 
najednou všecken poklad jazyka svého spatřovali pečlivě 
snesený a spořádaný ! 1 nelze diviti se tomu, že radost všech 
pravých vlastencův byla veliká jevíc se slovy nadšenými 
a skutky upřímně vděčnými. Vroucně vlastenecký Dominik 
Kinský píše o díle Jungmannově dne 10. března 1835. 
V. Hankovi: „Nevím, může-li se nějaký slovník vyjma For- 
cellini Thesaurus Jungmannovi vyrovnati." Nikdo však ne- 
vyjádřil vlastenecké radosti z velikého díla národního tak 
jadrně jako ctihodný probošt Jindřichohradecký, P. Vojtěch 
Juhn, v listě V. Hankovi dne 22. prosince 1834.: „Co dávno 
mé srdce žadonilo, to se vyplnilo ve vydávání onoho slovníka 
neúnavnou prací našeho přemilého pana Jungmanna skon- 
čeného. Potěšen jsa prvním svazkem nemohl jsem se dosti 
vynadiviti, kterak duchem jednoho muže tak hmotná a obrov- 
ská práce' podstoupena býti mohla; mysle, proč nejsem 
mocnářem, abych z Jungmanna knížete zplodil?" 
Sám vážný časopis musejní mluvě (1835. str. 332) o díle 
tomto „ve známosti řeči a literatury české novou 
epochu" zakládajícím povznáší se nad tón střízlivě vědecký 
dokládaje, že „Slovník p. Jungmannův obecenstvu již známý 
sám se v nevyrovnané ceně své již dávno každému ctiteli 
naší literatury zjevil, aniž pak naší chvály potřebuje." 

Úcta a vděčnost k Jungmannovi vedly přední vlastence 
tehdejší k tomu, že si umínili ozdobiti první díl „Slovníka" 
jeho podobiznou. Úmysl tento když oznámen jest Jungman- 
novi, potkal se s jakýmsi zdráháním se, ježto se skromné 
jeho mysli zdálo, jakoby to bylo nadsazování ceny jeho díla 
a neuznalost k jeho pomocníkům.*) 

*) Již před ukončením slovníka někteří vlastenci Pražští,, v jichž 



313 



Domlouváním přátelským odstraněny jsou všeliké po- 
chybnosti Jungmannovy a první díl „Slovníka" jest ozdoben 
podobiznou spisovatelovou, prvním té doby rytcem českým, 
Dóblerem, výborně vyvedenou. 

S prvním dílem vyšla i předmluva, v nížto Jungmann 
stručně líčí příhody svého Slovníka, vypisuje, kterak veden 
jest k sepsání tohoto díla, vykládá zásady, jimiž při Slovníku 
zpravoval se, jmenuje rozličné prameny, z nichž vážil a uvádí 
jména všech těch, kdo mu jakýmkoli způsobem byli nápo- 



čele byl V. Hanka, naléhali na Jungmanna, aby se dal malovati 
a podobiznu svou k slovníku připojil. Píšeť o tom Jungmann 
A. Markovi dne 20. března 1832.: „Někteří zdejší PP. vlastenci 
mně domlouvají, abych se dal malovati, tak velice nadsazují 
cenu Slovníka mého, že i obrazu spisovatelova žádají. Běda 
mně, jestli se zmýlí v očekávání . . . Nevím tedy, mámli dáti 
se přemluviti k tomu marnému postupu. Učinímli, již se napřed 
stydím za tu slabost, ku které mne nevděk nutí." K důvěrné 
otázce v těchto slovích zahrnuté A. Marek odpověděl dne 9. 
dubna 1832.: „O tom, čemuž se skrovnost Vaše přílišná vyhýbá, 
měl jsem už v Praze hned s Vámi jednati a Vás podlé přátel- 
ské moci své nad Vámi k svoleni namlouvati, ale hledaje pří- 
hodné doby poobmeškal jsem se svým úmyslem! — Řeknu 
jenom tolik: Jste Otec náš — učiňte radost vděčným synům — 
ať se těší i s Vaším obrazem ! Ze tak rád zpomínáte na některé 
pomocníky své při slovařské práci, jest ovšem šlechetnost duše 
následování hodná, ale zásluha jich tak vzdálená stojí za Vaší, 
že ani stý díl světlosti na ni nepadá." Že Hanka byl předním 
původcem této myšlénky, soudíme z toho, že všecko dopisování 
v té příčině i o náklad na vyvedení obrazu i s rytcem Dóble- 
rem (s tímto prostřednictvím probošta Juhna) u něho se sbíhalo. 
Tak píše Hankovi D. Kinský dne 12. máje 1835.: „Přiložené dva 
dukáty milerád obětuji na důkaz úcty vlastimilá Jungmanna (sic). 
Prosím jenom o jeden výtisk na velikém papíru." Zahradník 
pak píše dne 28. května 1835. Hankovi : „Velmi mne to těší, že 
jste se o vyobrazení tváři převýborného Jungmanna našeho po- 
starali. Pročež- ku této záslužné věci, chudým jsa málo sice, 
ale srdečně rád obětuji" (2 zl. stř.). Podobizna tato k „Slovníku" 
přidaná a Dóblerem vyrytá jest nejvěrnější obraz Jungmannův 
vůbec vydaný. 

(Na důkaz jednání Hankova s proboštem Juhnem p. sekretář 
A. Rybička přivádí též dva listy tehdejšího hradeckého kaplana 
Řečického, v nichž zachovala se vědomost o tom, že Dóbler za 
rytinu žádal 40 zl. — Vyd.) 



314 

mocni. K konci žádá „milých krajanův a vlastencův, aby 
přijali vděčně jakoukoli tuto práci a raději k tomu hleděli, 
co jim podáno než k tomu, čehož dáno není pomníce, že u 
velikých věcech i na vůli dosti." *) 



*) Věc památná, že touto předmluvou urazil Jungmann muže, jenž 
se dělal nejhorlivějším jeho přítelem — V. Hanku. Jungmann 
praví v předmluvě na str. VI. takto: „Znamenité a vzácné 
přídavky zdělili mi přátelé moji Dominik Kinský, Jos. Seidl, 
Václ. Hanka, Jan Kollár a Lesk a, prof. Boček, Chrněla, 
farář Vrána, Sláma, prof. S ch o e n s s prof. Bezděkou a bratří moji 
Antonín a Jan u a t. d. V. Hankovi zdálo se však, že přídavky jeho 
nejsou slovy znamenité a vzácné dosti oceněny a že jméno 
jeho není postaveno na místě dosti povýšeném; a nemoha neb 
nechtěje Jungmannovi samému žalosti své vylíti do srdce žaloval 
si jeho důvěrnému příteli A. Markovi, jakož viděti z této odpovědi 
A. Marka dne 18. září 1835.: „V stížnosti Vašnostině srdečný podíl 
beru, ač nemaje posud předmluvy Jungmannovi v rukou svých 
jí náležitě posouditi nemohu. Jednak se ale říci dá : že tato před- 
mluva buď ona jakákoliv, nemůže slouti jediné neomylné criterium 
zásluh Vašnostiných nebo kohokoli jiného! aniž p. Jungmann 
umínil sobě v ní jakousi klassiíikaci literatorů českých umístiti. 
Vašnost jako žádný jiný z Cechů uznán od nejpřednějšího 
Slovana totiž C. Mikuláše! Králodvorským rukopisem 
mohli jste se a můžete se vykázati mezi všemi toliko Vy" at. d. 
Avšak ani tento silný balšám přiložený na bolavou ránu neza- 
hojil jí; nebo po sedmnácti letech nalézáme tuto stížnost opět 
v životopise Hankově, složeném od jeho důvěrníka Legis- 
Glůckseliga: „Hanka's Sammlungen waren fůr den hochverdienten 
Lexicographen ^Jungmann) eine schátzbare nnd wol auch unent- 
behrliche Vorarbeit (!) ; die Vorrede (S.VI.) nennt Hanka 's 
Namenunter denenvieler anderer „Wórtersammler." 
(Legis-Gliickselig V. Hanka str. 58. a 59). Viděti, kterak ura- 
žená ješitnost učinila V. Hanku nespravedlivým žalobníkem ještě 
po smrti Jungmannově. Nebo není pravda, že by byl Jungmann 
jmenoval Hanku mezi „mnohými" sběrateli slov, nebylť zajisté 
D. Kinský, Kollár, Leška, prof. Boček a Chrněla, Sláma muži, 
za jichžto společnost by se Hanka byl musil styděti! Uvažuje 
věc chladněji byl by Hanka uznal, že i jeho sbírka byla Jung- 
mannovi pouhým materiálem, jenž se z nemalé části v jiných 
sbírkách opakoval a že zásluha — složení různých těch kamínků 
v jednotnou stavbu — byla celá Jungmannova. Výčitka, že by 
se byl Jungmann k V. Hankovi zachoval nevděčně, jest patrně 
nedůvodná. — Osobivá jsou i další slova životopisu: „Zu einer 
strengen Beurtheilung und Supplementirung des Ganzen (t. Jung. 



315 



Dílo postupovalo pravidelným krokem dále; vycházely 
za rok asi čtyry svazky dosti pravidelně. Tiskárna arci- 
biskupská, řízená té doby V. Špinkou, konala povinnosti 
tiskařské tak správně, že Jungmann, když v listopadu 1834. 
Špinka se roznemohl, opravdově obával se o jeho zdraví. 
„P. Špinka," píše dne 13. listopadu A. Markovi, „jest ne- 
mocen na zapálení jater ... On jest mi předůležitá osoba. 
Takového impressora bych více nenašel." Chvála tato týkala 
se zvláště bedlivé první korrektury v tiskárně, kterou Špinka 
sám jsa jazyka spisovního dosti důkladně znalý vykonával. 
Uznání toho zůstal Špinka po všecken čas zúplna hoden, ač 
později Jungmann nejednou stěžoval si do jeho zprávy ho- 
spodářské. 

Mnohem více mrzutostí působilo Jungmannovi jednání 
s kněhkupci, kteří jej nepravidelným placením uváděli v ta- 
kové nesnáze, že všecek nevrlý z jejich jednání zvolal: 
„Všickni kněhkupci a tiskaři a t. d. jsou praví řemeslníci." *) 
Že rozpaky peněžité často z tuha doléhaly na ušlechtilého 
kmeta, vyslovuje list jeho k V. Špinkovi:**) „Já strkám do 
Slovníka každý krejcar ze Salarium nuzně uspořený, celou 
činži z domu a kde co dobudu a nevím posud, jestli se mi 
to vrátí čili nic." Z nejhorších nesnází vytrhla jej však po- 
moc Matice i vydal svědectví pravdě an vyřkl slovo: „Kdyby 
Matice nebylo, uvázlo by již dávno vydání."***) Matice pak 
sama konajíc pomocí „Slovníku" poskytovanou nejdůležitější 
úkol jí uložený octla se v nesnázích, které toliko tím pře- 
mohla, že si vypůjčovala peněz od jistin matičních, t. j. 
brala peníze i z jistiny základní s tím ovšem závazkem, že 



slov.) hat sich Hanka niemals entschliessen kónnen und so (!) ist der 
kritische und materielle Werth des Jungmann'schen Slovník in der 
óffeutlichen Meinung noch immer nicht sicher gestellt." O tom 
netřeba šířiti slov! 
*) V listě dne 5. března 1837. A. Markovi. 

**) Nedatovaný koncept jest v pozůstalosti Jungmannově ; pochází 
patrně z r. 1836 , poněvadž se v něm praví, že „již osmý svazek 
tisknouti se má." 

***) V listě A. Markovi dne 5. března 1837. 



316 

po vydání Slovníka jistině vrátí, čeho si z ní vypůjčila. Výbor 
musejní, přísný strážce jmění Máti čina, pó některém zdráhaní 
se schválil prostředek „Sborem" navržený, jediný, jímžto se 
dílo předsevzaté mohlo vésti dále. 

Jakož vydávaní Slovníku i hmotné svízele s sebou při- 
nášelo i práce nepřetržité nevšední měrou vyhledávalo : Jung- 
mann za nedlouho musil přibrati si pomocníka, jenž by se 
s ním o práci rozdělil. Pomocníkem tímto stal se mu mla- 
distvý tehdy Jakub B. Malý, jenž vynikal záhy již oprav- 
dovou snahou psáti ryzým jazykem českým, a jsa velmi 
pilný a zprávný v konání povinností svých Jungmannovi ne- 
snesitedlné sice břímě znamenitě ulehčil.*) 

Jiného ještě pomocníka podařilo se Jungmannovi získati 
si, nejdůmyslnějšího zpytatele jazyků, jejž Praha chovala 
v lůně svém — Pavla Josefa Šafařík a. Bylof to 
spanilomyslnému Jungmannovi důstojnou odměnou jeho snahy, 
aby velikému učenci Novosadskému zjednalo se útočiště nad 
Vltavou, že nyní mohl užiti jeho ducha a svědomitosti při 
posledním upravování velikého díla svého. Šafařík „podvolil 
se ku prohlédnutí rukopisu a jedné korrektuře," **) kterážto 
služba dílu samému ovšem velice prospěla.***) 



*) Jakož o vnitřní zprávě při vydávaní „Slovníka" není z Jung- 
mannovy ruky téměř nižádných zpráv, klademe tuto slova ze 
Slov. Nauč. (či. Jakub Malý), pocházející patrně od p. Malého. 
„M. ochotně přijal návrh Jungmannův státi se jeho pomocníkem 
při vydávání Slovníka a nastoupil práci svou (sic) slovem daleký. 
Práce ta byla dvojí: předně musilo se vpraviti do díla již v celku 
hotového nesmírné množství nasbíraných a vždy ještě se mno- 
žících doplňků; za druhé musily písmeny až do R sestavené dle 
jiného plánu než odtud až do Ž, přepracovány býti podle tohoto 
posledního. Při této práci získal si M. brzo důvěru Jungman- 
novu v takové míře, že mu veškerý (sic) materiál svůj beze vší 
kontroly svěřil. Po celých pět let vedl M. redakci doplňků 
k Slovníku Jungmannovu, s počátku sám vše konaje, později 
užívaje pomoci písaře, kterého mu Jungmann k ruce přidal." 
**) Slova Jungmannova v „předmluvě" k Slovníku. 
***) Kromě uznání výslovného v předmluvě výše dotčeného nena- 
lézáme zmínky ve spisech Jungmannových, z nížto by se mohlo 
souditi, jak účinné bylo účastenství Šafaříkovo při konečném 



317 



Neumořitelnou vytrvalostí svou, věrnou pomocí přátelskou 
a vždy ochotnou podporou „Matice České" Jungmann pře- 
máhal nesmírné obtíže naskytující se při ohromném díle, ač 
i tehdy, když slovník již větším dílem byl na světlo vydán, 
chvílemi cítil, jak nesmírné jsou nesnáze, s nimiž mu bylo 
zápasiti. Ještě dne 9. října 1838. píše A. Markovi: „Dej mi 
bůh dohotovit Slovník, jenž čím dále tím trudněji mi 
se býti vidí. Již se chvála bohu a Geniovi vlasti tiskne 
V. díl, který asi za 3 / 4 roku skončiti hodlám." Po půl létě 
píše veseleji témuž příteli dne 20. března 1839. : „As v po- 
lovici červnu doufám, že poslední, 23. svazek, vydán bude." 
Mnoholeté dopisování o Slovníku s přítelem Markem 
končí se dne 9. října 1839. těmito slovy : „Posílaje tuto 
exemplář na holandském papíru prosím, byste jej na pa- 
mátku a na znamení mé k Vám za velikou pomoc ke Slov- 
níku vděčnosti přijmouti ráčili." 

Za pět let vydáno jest na světlo dílo převyšující důle- 
žitostí svou vše, co od vzkříšení po tu dobu objevilo se 
v jazyku českém: položen základní kámen novočeské lite- 
ratury. Ti, kdo si bedlivě všímali vzmáhajícího se snažení 
národního a do hloubi jeho uměli pohlížeti, slavili veliký 
skutek ducha českého s nadšenou vděčností. Nejmocněji 
sáhl do strun pěvec „Růže stolisté" vzletnou ódou „Panu 
Josefovi Jungmannovi při dokončení Slovníka českého 1839.", 
velebě mistra veleslavného týmž jazykem, jehož „nesmírné 
bohatství objal nesmírnou pílí a umem divu hodným." 

„Základní hle i kámen božnice české 

Tvou položen tu rukou, ba Teboutě 

Nezmožený ! vstala ze zbořenin sama zbožnice jasná ! . . 



upravování arcidíla Jungmannova. Tím nabývá zanímavosti místo 
v listě Šafaříková J. Kollárovi, daném 26. října 1834.: „Můj čas 
slovník a Světozor téměř docela pohlcují. Ale nemůže na ten 
čas jinak býti. Slovník jest pro nás důležité dílo. Jakový by 
bez mé pomoci byl, vímt já nejlépe a ví ctihodný 
i vysoce zasloužilý p. spisovatel (kterýž pod tíží svých 
mnoholičných prací jen že neklesá), sám dobře." Vyložiti 
slova tato zevrubněji na ten čas naprosto nelze. 



318 

Nuž bratří nad zasvěceným tím národu dílem 

Zpevněme slib veliký, doby po vše 

Věrně stříci naší bohatých mluvy žídel a čistých 

A v davu ve všelikém neústupně 

Státi za práva její proti útiskům luzy bujné 

I štěkavé závisti nepřátel." 

Ohromné dílo vymáhalo obecné obdivování, aniž do- 
pouštělo vrstevníkům rozbírati kriticky, máli které nedostatky 
a jaké. Měli zajisté všickni spisovatelé čeští tak mnoho učiti 
se ze „Slovníka", že jim nezbývalo času na kritiku. I tak 
sluší uznati, že hlasy bez výminky pochvalné a obdivující 
se, jimiž spisovatelstvo české vůbec vítalo dílo Jungmannovo, 
byly jedině odůvodněny. Po letech teprve vyslovil bystrý 
znalec jazyka českého ■ — sám nadšený opěvovatel slavného 
díla, Fr. L. Čelakovský '"') úsudek, jehož platnost ovšem po- 
dnes trvá : „Od roku teprv 1839. slušně se honositi můžeme 
slovníkem, jakovým s to jest vykázati se (sic) málo který 
národ — slovníkem sneseným z přehojných pramenův 
písemních i ústních tou neúnavnou pilností, tím bystrým a 
zdravým soudem, tou pečlivou svědomitostí, která šlechtila 
muže toho v každém jeho podniknutí. Při veliké však úplnosti 
a dokonalosti nadmíněného díla nemysliž předce nikdo, by 
tím už veškery proudy mluvy naší měly býti vyčerpány, 
a tudy pracovníkům budoucím ničeho k sbírání, aspoň k pa- 
běrkování, zbývati nemělo. Rozvíjíť se a bude se bohdá 
ještě dále rozvíjeti jazyk náš, čímž přibývati bude vždy 
čerstvého materiálu, zasluhujícího přijatu býti do slovníka, 
tohoto pravého semeniště pomyslů lidských. Nepřečteni jsou, 
tím méně veskrz použiti z nejedné stránky známí mnozí 
starší pokladové literatury naší, noví pak se čas od času 
vždy ještě objevují. A jak mnohý mimo to jadrný výraz 
skrývá se posud po odlehlejších krajinách jako řídká rostlina 



*) Viz jeho „Připomenutí" k „Dodavkům ke Slovníku Jos. Jung- 
manna". V Praze 1851. 



319 

v tajném zákoutí vycházeje na jevo toliko při jisté příleži- 
tosti a jen pozorlivému sluchu se naskýtaje."*) 

Kromě upřímné vděčnosti vlastencův českých dostávalo 
se Jungmannovi té doby, když vydával slovník, i hojných 
známek vznešeného uznání, ježto mnohým bývá cílem horou- 
cích tužeb, jemuž Jungmann v skrovnosti a střízlivosti své 
nepřičítal více důležitosti než náleželo. 

První paprslek s hůry byl list hraběte Františka Lib- 
šteinského z Kolovrat, státního a konferenčního ministra, 
jemuž Jungmann první díl Slovníka poslal. Bývalý nejvyšší 
purkrabí, jehož vlastenecká slova před mnohými lety Jung- 
manna mocně rozehřála, spatřoval „v tom díle důkaz, že 
vlast naše rovněž důkladně v naukách jako v průmyslu pokra- 
čuje." „Vaše dílo," dokládá, „resultát mnoholetých studií jest 
důležitým pokrokem ve zdokonalování bohatého českého jazyka 
a korunou posavadním snahám badatelův slovanských." **) 



*) J. I. Hanuš ve spise „Život a působení Frant. L. Čelakovského" 
v Praze, 1855. str. 45. výše položený úsudek Čelakovského o slov- 
níku Jungmannově doplňuje v ten smysl, že prý „Čelakovský 
v těchto dobách (t. j. okolo r. 1851. když „Dodavky" vydával) 
práci Jungmannově právem hlavně to vytýkal, že nebývá v ní 
vždy postoupnost různých významů jednotlivých slov od původ- 
ního či smyslného významu až do přenesených významův šetřena." 
**) List Kolovratův dán jest ve Vídni 26. října 1835. — Jungmann 
dává toho vědomost A. Markovi v listu dne 3. listopadu 1835.: 
„Psal jsem Vám tuším, že jsem podal ruskému poslanci 1 exem- 
plář Imperatoru, jakož i p. hrab. Kolovratu. Tento poslední mi 
pochlebné psaní poslal." Zanímavé jest, že Jungmann s vyslan- 
cem ruským setkal se u nejvyššího purkrabí hrab. Chotka, od 
něhož byl zároveň s ním k stolu pozván; tam rozmlouvaje s vy- 
slancem slíbil mu exemplář Slovníka, jakož viděti z tohoto listu 
latinského, jehož koncept zachoval se v pozůstalosti Jungman- 
nově: „Excellentissime Domine! Primům volumen lexici mei, quod 
nuper ad mensám Exc. D. Supremi Bcirgravii TUAE Excellentiae 
oblaturum me promisi, precor, ut suscipere, alterum vero exem- 
plár Augustissimo Imperatori Nicolao, utpote signum humillimae 
devotionis meae tradere digneris, infimis precibus peto et supplico. 
Pragae 9. Octobris 1835. J. J." Na koncepte není řečeno, komu 
byl psán, ale z výše uvedeného listu A. Markovi patrno, že vy- 
slanci ruskému. 



320 

Jiného způsobu bylo vyznamenání, ježto přišlo od půl- 
noci. Císařská akademie nauk v Petrohradě dostávši prvních 
tří svazků Slovníka poslala mu uznávajíc zásluhy jeho o slo- 
vanský jazyk i literaturu, jichžto si dobyl rozličnými spisy a 
mezi jiným slovníkem českoněmeckým, prostřední zlatou 
medalii. *) Jakkoli radoval se Jungmann tomuto uznání po- 
cházejícímu od učeného sboru slovanského, nebyla radost 
jeho beze všeho příměsku citu jeho nehrubě příjemného. Sám 
připiš akademie obrácený ku „panu bibliotekáři Pražského 
národního museum Jungmannovi", vydával dosti zřetelné svě- 
dectví, že učení akademikové nad Něvou nepřečetli ani titule 
knihy, kdežto stav spisovatelův zcela zevrubně byl udán; 
i vyvozoval odtud Jungmann rovněž skromně jako důmyslně, 
že ani dalších stran díla příliš bedlivě neskoumali a tudy 
jejich „uznání :: pozbývá základu a podstaty.**) 

O rok později došla Jungmanna známka přízně a uznání 
z Vídně. Podaltě Jungmann prostředkem ministra hraběte 
Kolovrata exemplář prvního dílu Slovníka císaři a králi 
Ferdinandovi. Jeho Milost přijal „toto zdařilé dílo jeho pilnosti" 
laskavě i udělil mu listem podepsaným dne 1. dubna 1837. 



*) Připiš cis. akademie datován jest dne 9. října r. 1835., avšak 
zásilka došla Jungmanna teprve dne 13. února 1836. 
**) Smýšlení Jungmannovo v té příčině jeví se velmi případně z to- 
hoto místa v listu A. Markovi dne 14. února 1836. : „Že mi 
akademie ruská poslala prostřední zlatou medalii, již nepochybně 
z novin věděti budete a těším se na to okamžení, když Vám 
ji budu ukázati moci To jest mi v pravdě milejší než jakýkoli 
présent od cis., poněvadž v tom jakás pochvala býti se vidí, 
aspoň mým samomilenstvím zaslepeným očím. Mnoho však 
na tom sobě nezakládám znamenaje, že pravou cenu aniž 
nedostatky slovníka snad a bez snadu ani na váhu rozsudku ti 
páni akademikové nepoložili nečtouce ani na tituli, kdo jsem 
a drželi mne za bibliotékáře při Museum! — Zatím jestli předce 
jaké uznání vnitřní ceny toho díla, jim posud jen z malé části 
známého, čest toho nenáleží mně samému, ale z veliké části jiným 
•a nejvíce Vám, ano jste mne vzbírání materialií tak snažně pod- 
porovali! — Téměř mi to nelibo, že ten kousek cti jen mně 
samému platiti má a jest mi k mysli, jakobych cizím zbožím 
obohacovati se měl. u 



321 



„uznávaje působení jeho ve prospěch literatury české" prsten 
s začáteční písmenou jména svého." 

Tato pocta měla té doby nevšední důležitost : činnost ve 
prospěch literatury české došla skvělého uznání od samého 
stolce královského. Jakož posud mnozí nerozumní neb zlo- 
myslní orgánové vládní všeliké počínání „vlastencův" českých 
osočovali a v podezření uváděli, čím se slabé duše mezi 
vlastenci všelijak mýlily a v činnosti ochabovaly : měl skutek 
královský — krom toho nad míru řídký — nemalou váhu. 
S té strany měl Jungmann upřímnou radost z této vzácné 
známky milosti královské, jakož viděti z listu jeho A. Markovi 
daného 13. máje 1837.: „U mne nemá to jiné ceny než tu, 
že české pilnosti to dáno a sice ode dvora vladařova."*) 

Mnohem vzácnější ještě byla pocta, jížto se mu dostalo 
s téhož místa po úplném vydání Slovníka, koncem r. 1839. 
udělením řádu Leopoldova. 

Tak vzácného vyznamenání nedostalo se posud ani jedi- 
nému spisovateli českému, ano sám řád, z něhož plynulo 
povýšení v dědičný stav rytířský v mocnářství Eakouském, 
uděloval se tehdy tak zřídka, že jmenování skromného učence 
českého způsobilo mezi vlastenci radostné užasnutí, a i mezi 
ydmi věci národní sobě nevšímajícími vzbudilo podivení.**) 
Jungmannovi samému stalo se nenadálé toto vyznamenání 
tím zvláště příjemným, že sám nejvyšší kancléř hrabě 
Mitrovský dal mu o tom zprávu listem nad míru přívětivým 
a dvorným. „Jakožto president nejvyššího úřadu, jemuž jest 
Jeho Majestátem svěřena zpráva veřejného vyučování a dozor- 
ství ke všem ústavům vzdělávacím," psal mu hr. Mitrovský, 
„kladl jsem si za povinnost dáti Jeho Majestátu, vznešenému 



*) I v tomto listu jest opět skromný dodatek: „Vlastně nepravě u 
mne samého ten dárek jest, ano náleží i těm, kteří mně v práci 
té lexikální pomáhali, mezi nimiž největší díl Váš jest." 

**) Kterak u lidí všedních vážnost Jungmannova nenadále se po- 
vznesla, když jmenován jest rytířem Leopoldovým, toho rozkošný 
příklad vypravuje sám v „zápiskách" v článku: „Utrhavý po- 
chlebník." 

21 



322 



příznivci a ochránci všelikých předsevzetí vědeckých, toho 
vědomost, že jste důležitý veliký národní slovník český 
šťastně přivedli k místu i užil jsem této příležitosti ochotně, 
abych vylíčil dlouholeté a výtečné zásluhy, jichžto jste si 
dobyli co veterán v oboru vyučovacím a čtyrycetiletou pil- 
ností o nauky a zvláště o literaturu českou. Jest mi se 
zvláštním potěšením, že Vašnostem tímto důvěrným listem 
mohu dáti předběžně příjemnou zprávu, že vznešená přízeň 
Jeho Majestátu vážíc a uznávajíc nejmilostivěji zásluhy Yaše 
přípisem dne 30. listopadu mne došlým Vám ráčil uděliti 
rytířský kříž vznešeného rakouského císařského řádu Leo- 
poldova. Přijměte i ode mne jakožto od krajana [neboť 
ačkoli jsem v Moravě narozen, náleží má rodina mezi rody 
staročeské*)] ujištění, že mám nejupřímnější účastenství při 
tomto Vám a Vámi jakožto rektorem i universitě a české 
národnosti velmi čestném vyznamenání trvaje" a t. d. 
Ve Vídni, dne 1. prosince 1839. 

hr. Mitrovský, 
nejvyšší kancléř." 
Slova tato muže v důstojenství tak vysokém posta- 
veného a jménem mocnářovým mluvícího, slova, jimiž čest 
Jungmannovi činěná vykládala se za čest konanou národu 
českému, byla ovšem spravedlivou a povznášející odmě- 
nou muži, jenž po celý život věrně a usilovně pracoval 
za národ svůj. Tak sluší rozuměti slovům, jimiž Jungmann 
děkoval A. Markovi z přátelského účastenství při tomto vy- 
znamenání: „Vlastně mi ten způsob, kterým se to stalo a 
listové,**) kteréž jsem při tom obdržel, milejší byli nežli věc 
sama; potom rád jsem, že to naše mladé Čechy k pilnosti 
poněkud povzbudí."***) 



*) Hrabě Mitrovský nevěděl, jak se zdá, že Moravan v Čechách 

jakož i Cech v Moravě vždy za domácího býval pokládán. 
**) V pozůstalosti Jungmannově nalezli jsme toliko list hr. Miírov- 
ského; listu hr. Kolovrata v té příčině psaného není mezi 
spisy jeho. 
***) Tytéž myšlénky vysloveny jsou i v listu Vinařickému, jímž mu 
Jungmann při téže příležitosti děkuje z účastenství přátelského — 



323 



Že neobyčejná tato pocta i mysli Jungmannovy dosti 
hluboce dojala, viděti z obšírného článku, který po letech 
na samém sklonku života o věci té napsal, v němžto smý- 
šlení své vyslovil přímě a bez obalu, poněvadž článek nebyl 
určen veřejnosti. „Znamení pocty," píše Jungmann, „které 
se mně od dobrého a milostivého krále našeho dostaly, ač 
mně nad míru příjemné byly, předce mne z mé skromnosti 
domácí nevytrhly. Prsten drahý za I. díl Slovníka, kterýž 
J. M. v museum nejvyšší p. purkrabí podal — přicházel mi 
co záplata velikomyslná a královská za výtisk knihy i s vaz- 
bou daleko méně stojící, více samého dárce nežli bérce če- 
štící. Křížek pak řádový mně po doplnění celého exempláře 
nejmilostivěji udělený došel mne v takových okolnostech, že 
nemohl to u mne způsobiti, co u jiného, jmenovitě p. H.* 
způsobil. Já byl sloužil 40 let a direktor chtě nechtě co 
jiným všem činil, mně činiti před světem musil t. by mne 
pro peníz zlatý s pentlí vys. slavnému gubernium představil. 
Toto an jsem krom ouřadu svého v některých literárních 
záležitostech platnou a ochotnou službu jemu vykonal, na 
místo pentle řetěz zlatý postavilo, nejv. purkrabí mne osobně 
znající k tituli cis. k. rady zdání své připojil. Mezi tím 
exemplář dokončeného Slovníka jak J. M. tak výbornému a 
mne z mladosti poněkud znajícímu ministru hr. K*(olovratovi) 
i přednostě nad kommissí studijní hr. M*(itrovskému) do 
rukou ode mne se dostal. Eektorem university Pražské ten čas 
právě byl jsem. Tyto- okolnosti zajisté určily udělení mně 
křížku řádového, při čemž mne nejvíce těšily dopisy obou 
dotčených pp. hrabat, zvláště K. (?), jenž ten samý den ještě 
vlastnoručně mi zprávu dal a že to za českou knihu! Čest 
tu přičítal jsem právem ne zásluhám svým ale příznivým 



dne 24. prosince 1839.: „Odpusťte, milý příteli, že od bolesti 
své počal jsem list, maje děkovati Vti ze vzatého podílu v poctě 
tak vzácné, tak neslýchané. Která, ač mi vlastně nic platná není, 
mne přece nad míru těší, poněvadž dobře působí na naše 
Vlastence a důkazem jest, jakž mi pravil nejv. P. Purkrabí, že 
dvůr Slovanům nakloněn jest a jakž mi p. hrabě Kancléř 
(M.*) psal, českou národnost velebí." 

21* 



324 



okolnostem, nad níž radost, kterou jsem vždy předce cítil, 
potlačena téměř cele jest úmrtím toho času připadlým mé 
milé dcery Johanny, perly mé milé rodiny." 

Poslední slova dotýkají jedné z nejbolestnějších příhod 
v životě Jungmannově, smrti nejstarší dcery jeho Johanny. 
Jako ukončení mnoholeté práce o Slovník znamenáno jest 
smrtí synovou, tak označila smrt zamilované dcery dovršené 
vydání jeho setkavši se s nejskvělejším uznáním za veliké 
dílo jeho života. 

Johanna, nejstarší dcera Jungmannova, vynikala i dary 
ducha i ušlechtilými povahami mravními i bývala miláčkem 
otcovým, jenž ji v listech k Markovi svou „mladou Hanenkou" 
nazývá.*) O způsobu její nemoci Jungmann píše Markovi 
po smrti její dne 26. pros. 1839. : „Jedenácte dní toliko 
ležela, ač v bolestech, ano ji hostec vlády v nohou, jedné 
po druhé, pak v rukou zbavil, přece jí tichá její povaha, 
sebe zapírající, o jiné pečující neopustila a my nebezpečen- 
ství netušili, až předposlední noc smrtelné ouzkosti pociťovala 
a potom náramnou rychlostí ku konci se blížila. Umřela ve 
své nevinnosti, bohu oddané, tiché povaze, jak jen lepší lidé 
umírati mohou." Jak hluboce dojat byl Jungmann smrtí touto, 
jeví zvláště v listu k Janu Kollárovi dne 5. ledna 1840. líče 
rukou hluboce dojatou obraz dcery své: „Cítím to opravdově, 
že mimo víru v Boha oučastnost dobrých lidí a přátel nej- 
větší jest v neštěstí potěcha. Má Johanka vzala s sebou 
dobré jméno, lásku mnohých mladých přítelkyň a památku 
ctnostné a nevinné i rozumné panny. Ona však nebyla pro 
tento svět, ani svět ten cele pro ni; bylať plna vyšších 
ideálů — a protož odmítnouci několik jí podaných sňatku 
raději svobodnou zůstávala. Byla konečně Češka, ráda číta- 
jíc české knihy, zvláště Vaše spisy a z těch opět Vaše ká- 
zaní. Odpusťte však, že já otec v její chválu se zahlubuji; 
jest i to srdci zarmoucenému potěšitedlno." Zármutek rodičův 



*) Z poznamenání na str. 202. viděti, že Jungmann i o věcech lite- 
rárních záhy s ní mluvíval i soud její na váhu kladl. 



325 

líčí zvláště živě list Fr. Sirovi, té doby kromě Marka nej- 
důvěrnějšímu příteli, daný dne 26. prosince 1839.: „Před 6 
lety dne 24. prosince umřel můj nenahraditedlný syn a letos 
osm dní dříve nejmilejší dcera. Téhož dne 24. prosince má 
žena otce ztratila. Jest to osudný nám měsíc ! ! Nemohu vy- 
psati žalost naši, zvláště pak mé manželky. První myšlénka 
po shasnutí ubohé Hanenky byla: Pryč jeti, daleko jeti! ale 
kam? Buďto do Libuně, kdež bychom uprostřed Vás a So- 
boteckého (Vetešuíka) bolest svou zmírnili — buďto do Lito- 
měřic k bratru a k přátelům; ale mráz nastávající bál jsem 
se, aby nám nevyspalým a rozčileným neublížil; pročež vy- 
stěhovali jsme se ke Koni černému do hostince, kdež jsme 
3 dni přečkali, abychom přípravami ku pohřbu a smutným 
průvodem žalost svou nemnožili. ' Byl průvod pěkný, lidí 
množství — takový podíl veřejný, jakož jen lepším lidem bývá. 
Což třeba marné, podivným způsobem srdce potěšuje." *) — 

Kromě skvělých vyznamenání od panujícího mocnáře 
dostalo se Jungmannovi listu pochvalného od arciknížete 
Františka Karla, jemuž podal exemplář Slovníka.**) 

Zvláštní radost způsobili Jungmannovi s jara 1836. ctitelé 
jeho pod Krkonoši poslavše mu darem krásnou číši skleněnou 
s nápisem citem vroucím dýšícím: „Vlasti miláčku, Mladoni 
drahý! — Ctíť tebe vroucně — Čechie vděčná!" — „I v Krko- 
noších srdce vřelé."***) Úplné tajemství, ježto ušlechtilí dár- 
cové zachovávali, dodávalo celé věci zanímavosti a rozněco- 
valo zvědavost. Nemoha nikterak uhodnouti, kde by slušelo 
hledati ona „srdce vřelá" domníval se, že snad i věrný jeho 



*) Na smrt Johanny Jnngmannovy složil F. L. Čelakovský „Zpěv u 

hrobu slečny J. J." ve Květech r. 1840. str. 6. 
**) S. kais. Hoheit geruhten dieses die vaterlándische Litteratur mit 
einem sehr nutzlichen und schátzbaren linguistischen Werke be- 
reichernde Buch mit besonderem Wohlgefallen aiifzunehmen und 
beauftragten Hóchst Ihren Herm Obersthofmeister in gerechter 
Wurdigung der Verdienstlichkeit des Verfassers mich zu er- 
suchen Ihnen dieses hóchste Wohlgefallen bekannt zu geben." 
Dáno v Praze 4. dubna 1837. Chotek. 
***) Viz Květy 1837. str. 8. 



326 



A. Marek mezi nimi a zejména že „mistrné verše" jsou jeho 
dílo. Píšeť dne 17. června 1836. šťastný obdařenec starému 
příteli : „Poslán mi jest koflík skleněný krásného díla s velmi 
pochlebnými nápisy. Tento dar mi ze všech nejpříjemnější." 
Domněnku Jungmannovu, že by byl skladatelem veršů v ná- 
pise, vyvrací A. Marek listem dne 28. srpna 1836. : „Ušlechtilé 
podezření z ohledu veršů indickým měrem skládaných od 
sebe chtě nechtě odvracuji, jakkoli by zhotovení jich mně 
ke cti a radosti sloužilo. Zatím čím věc jest tajemnější, tím 
cena daru tohoto vyšší, jelikož zřejměji v pouhém nezkaleném 
vlastenectví důvod má."*) 

Četné důkazy vděčnosti a uznalosti, ježto Jungmanna 
docházely z blízka i z daleka, od stolce královského i ze 
skromných příbytků horských, zdály se jeho skromné, slávě 
světské nehrubě přivyklé mysli přesahovati míru štěstí lid- 
skému vytčenou i volá v šťastné chvíli — obávaje se jaksi 
antické závisti bohův — starému příteli : „Já téměř rád musím 
býti, že jest přece, co se mi ještě nedostává,**) jinak bych 
zpupněti mohl samou slávou mně činěnou." 

Výše jsme vyložili, kterak Jungmann dlouho rozmýšlel 
se, máli při vzdělávaní Slovníka voliti pořádek etymologický 
či abecední a kterak mimo radu samého mistra Dobrovského 
přidržel se pořádku abecedního, jelikož pohodlnějšího a tudy 



*) J. V. J. Mi clil v „Ouplném literaturami letopise" v Praze 1839 
na str. 228. praví, že Jungmanu dostal číši r od jednoho nejme- 
novaného (Poličanského, učitele triviálního v Jilemnici)." Zdá se 
však, že dárcův bylo několik, nebo v listu daném v Pešti 25. 
ledna 1840. hlásí se „Jan Kadavý ev. slov. učitel v Pešti" co 
účastník: „Jsa dalece vzdálen všeho lichotného a ošemetného 
pochlebenství opovažuji se ještě příležitostně oznámiti, že jsem 
již dávno ctil a velebil Předůstojnou milost Vaši, Hlavu a Srdce 
všech nás Slovanů, jakož jsem toho před čtyřmi roky tajně 
skromný důkaz dáti hleděl c o oud vlastenecké společnosti 
v Krkonoších, kteráž se osmělila Předůstojné Milosti Vaší po- 
dati číši svědčící, že jest „i v Krkonoších srdce vřelé." 
Jan Kadavý byl, jak v témž listě praví, r. 1836. učitelem v Heř- 
manzeifě v Cechách. 

**) V listě A. Markovi 17. června 1836. Jungmann byl té doby 
trápen kašlem. 



327 



ku potřebě obecné žádanějšího, ač uznával pořádek etymo- 
logický za „dokonalejší a k poučení hodnější". Aby pak 
dílu svému zjednal i přednosti prýštící se z pořádku etymo- 
logického a „skoumatelům jazyka posloužil", zamýšlel přidati 
na konci „stručný etymologický přehled podle základů Do- 
brovského v knize Etymologicon nazvané postavených, v kte- 
rouž práci p. Fr. Lad. Čelakovský, muž v nářečích slovan- 
ských zběhlý a o českou literaturu velmi zasloužilý ochotně 
se uvázal." *) 

Čelakovský dal se opravdově do práce nesnadné, jakož 
viděti z listu jeho J. K. Chmelenskému (1. září 1837.), jímžto 
mu dává věděti, že první díl slovníku Jungmannova „etymo- 
logický na cedulky vypsal" ; také nalezl se v literární po- 
zůstalosti Čelakovského velký etymologický slovník český 
i podle kořenův koncovek všech částí mluvnických uspořá- 
daný.**) Zpráva o slovníku etymologickém F. L. Čelakov- 
ského dostala se i do listův zahraničních, ano ruský učenec 
Keppen, jenž po mnohá léta věcí českých velmi bedlivě si 
všímal, oznamoval v žurnále ministerstva národní osvěty — 
v březnu 1836. — že slovník ten bude vydán co šestý díl 
slovníku Jungmannova. 

Slibované toto dílo Čelakovského nevyšlo však na světlo 
ani co doplněk slovníku Jungmannova, ani o sobě. Proč se 
tak stalo, zevrubný sice biograf F. L. Čelakovského J. I. Hanuš 
nikterak nevyložil. 

Také Jungmann nezmiňuje se nikde o příčinách, jimiž to 
vyplnění slibu obecenstvu učiněného zmařilo se. 

Nezůstaneme asi hrubě vzdáleni pravdy domnívajíce se, 
že nesnáze peněžité, s nimiž ohromné dílo zápasilo, působily 
nejmocněji k tomu, že etymologického doplňku Čelakovského 
po vytištění díla Jungmannova nebylo zpomínáno. Slova 
V. Staňka v listu F. L. Čelakovskému (3. břez. 1843. v Č. 



*) Tak píše Jungmann na str. VI. v „Předmluvě" k Slovníku. 
**) Viz J. I. Hanuše Život a působení F. L. Čelakovského a t. d. 
na str. 64. 



328 



mus. 1871. str. 238: „Často rozprávím s p. Jungmannern o 
velké potřebě Vašeho slovníka etymologického") zdají se 
svědčiti, že spis Cel. nebyl tehdy ještě dokonán. 

Také s druhé strany mělo býti veliké dílo doplněno: 
jak mile slovník českoněmecký by byl dotištěn, mělo se ne- 
prodleně přikročiti k vydávaní slovníka německočeského, o 
němž prý se již pracuje, jak oznamovalo návěští obecenstvu. 

Nelze diviti se, že J. Jungmann dovršiv při vydání po- 
sledního svazku již šedesátého šestého roku nepustil se do 
díla, kteréž jakkoli předešlými pracemi velmi usnadněné bylo 
by nicméně vymáhalo práci mnoholetou ; pročež zůstavil péči 
o toto dílo mladšímu bratrovi, Antonínovi, jenž i některý čas 
materiál sbíral, ale jak se zdá, čím dále tím opravdověji 
zkoušel nesnáze díla v oboru sobě cizím; nebo po několika 
letech, když Josef Franta (Šumavský) jal se vydávati slovník 
německočeský, Ant. Jungmann postoupil mu hojný materiál 
svůj. Slovník Jos. Franty stal se tímto skutkem do jisté 
míry doplňkem díla Jungmannova. — 

Jakkoli Jungmann v těch letech, kde se slovník vydával, 
pracemi a starostmi nejrozmanitějšími až do umdlení byl za- 
městknán, shledáváme nicméně i v této době. že horlivost 
vlastenecká a ochotnost přátelská pomnožily mu díla. Když 
s jara r. 1837. Palacký vydal se na cestu do Říma*) vyhle- 
dávat a sbírat pramenů k dějepisu českému, uvázal se k jeho 
žádosti Jungmann zatím ve zprávu časopisu musejního. Druhý 
a třetí svazek toho roku byl vydán jeho péčí. Sestavování 
a pořádaní musejníka, ježto spolupracovníkův bylo po řídku, 
vymáhalo dosti práce, jakož sobě Jungmann příteli Markovi 
dne 1. června stěžuje: „Já sebral druhý svazeček Musejníka 
v nebytu zde Palackého, ale ke třetímu ještě nemám dosti, 
sám pak psáti v stavu (sic) nejsem pro neustálé korrektury 
Slovníka a t. d. a již jsem i z taktu vyšel a nedověřuji 
sobě co podniknouti slabšími den po dni silami." Že se 



*) Dne 25. března 1837. Jungmann píše Markovi: „Palacký odjev 
do Říma na půl léta zanechal mi Redakcí Musejníka; pročež 
toužebně prosím o pomůcky Vás i Jičínských pánů. u 



329 



Jungmann při zatímním řízení časopisu musejního zpravoval 
zúplna zásadami Palackým v platnost uvedenými, netřeba 
dokládati zvláště. Přece však neušel zúplna příkrého soudu; 
a soud ten vynesl jeden z jeho dávných ctitelů, F. Lad. Ce- 
lakovský. Přijal tě Jungmann do časopisu musejního V. Han- 
kovo pojednání „o českých korunovačních mincích", kteréž 
zasahujíc do oboru nauky nemnohými v Čechách pěstované 
a oblíbené nebylo arci čtením širšímu obecenstvu. *) Než po- 
dobným článkům přísně odborným časopis musejní, ač se 
redaktoři jeho vždy snažili, aby obsah listu byl každému 
vzdělanci srozumitelným, nikdy nemohl se zúplna vyhnouti, 
poněvadž by sice pojednání vědecká nebyla nalezla nikde 
útočiště. A proto zůstavujíce zdání Čelakovského, „že by 
Jungmann toho člověka (Hanku) nerad si rozhněval", ve své 
míře, musíme vyhlásiti za nespravedlivou výčitku Jungman- 
novi činěnou, že by jenom z přílišné povolnosti k Hankovi 
byl do musejníka přijal článek jeho. Byltě Hanka mezi 
tehdejšími učenci českými předním znalcem numismatiky 
a jeho pojednání z oboru tohoto nalézala i za Palackého i 
za Šafaříka místo v časopise musejním, pročež jednání Jung- 
mannovo v té příčině nemůže slouti leč úplně zprávným. 

Sluší si povšimnouti ještě i toho, že F. L. Čelakovský 
čině křivdu muži, jehož byl sice upřímným, ano nadšeným 
ctitelem, mimovolně vydává skvělé, ovšem spravedlivé svě- 
dectví redaktorské činnosti F. Palackého, jemuž v té příčině 
nejednou býval křiv.**) 



*) Čelakovský píše dne 31. července 1837. J. K. Chmelenskému : 
„Mus. čas. teprv 7. archů: bude ještě tuším 1\, což tak do po- 
lovice tohoto měsíce se potáhne. Pravou ohyzdou svazku toho 
jest článek o korunních mincích přes arch silný — kdo 
bude míti trpělivost ho přečísti — nevím; já nejméně 5krát 
korrekturu odložiti musel, boje se hryzení. — Palacký, mám za 
to, byl by cos takového jistě tisknouti nedal, a kdyby měl pod 
kozí jiné vzíti. Však vybyly jsou, jen co já vím, dva lepší 
články, tedy z nuzné potřeby se to nestalo, ale p. interimre- 
daktor jest již té povahy, že by člověka toho nerad si rozhněval." 

*) Zatímní řízení časopisu musejního J. Jungmannem r. 1837. ozna- 
čeno jest památným článkem J. K. Chmelenského Slovo o 



330 



Z péra Jungmanna samého nalézáme té doby, když 
redaktora časopisu musejního zastupoval, jedinou obšírnější 
zprávu literární o známém latinském rukopise Pavla Zídka 
v bibliotéce Krakovské chovaném, jednajícím „o dvacátém 
umění", jehož popsání s životopisem Zídkovým vydal Polák 
Muczkowski.*) Jungmann podávaje z Muczkowského zpráv 
o Zídkoví, jimiž se Balbin a Pelzel namnoze opravují, schva- 
luje rukopis zvláště „českým filologům z ohledu na jména 
česká, kteráž spisovatel k latinským terminům namnoze při- 
činil." 

Také r. 1838., když redakcí po odstoupení F. Palackého 
ujal P. J. Šafařík, nalézáme v časopise musejním stopu ne- 
unavené píle Jungmannovy: přeložené jím z ruského pojed- 
nání „O povstání povětrných kamenů a přítoku mořského. 
Od p. Maceroniho, anglického plukovníka. Z bibliotéky dlja 
čtenija." **) Poslední tento příklad vydává vzácné svědectví 
vlastenecké ochotnosti Jungmannově, jenž ani u vysokém 
stáří zavalen jsa pracemi nejvážnějšími nezdráhal se pomá- 
hati přátelům pomoci literní potřebným neštítě se ani tako- 
vých oborů, jichžto po mnoha let již nepěstoval. 



kritice," v němž tento „panenský" pěvec vylíčil i obraz před- 
ního kritika našeho té doby, redaktora časopisu musejního, 
Fr. Palackého, dokládaje na ospravedlnění své: „Tyto řádky o 
výtečném spisovateli tomto bychom do časopisu toho nekladli, 
aniž by tomu skromný náš pan redaktor byl svolil; že však 
svazku druhého a třetího redakcí náš vzácný vlastenec pan 
prefekt Jos. Jungmann proto na se vzíti se uvolil, že pan 
Palacký as pět měsíců v Římě za příčinou historického bádání 
meškati musí, bylo nám přáno své upřímné mínění o tomto 
slovutném muži zde pronésti." 
* Viz čas. česk. mus. 1837. III. 225. 
**) Viz Čas. česk. mus. 1838. str. 177. 



Kniha ětvrtá. 

Od vydání Slovnika do smrti Jungmannovy. 1839—1847, 



Hlava první. 

Obecný ráz poslední doby v životě Jnngmannově. — 

Šťastné stáří. — Jungmann rektorem vysokých škol 

Pražských. — Vydání Všehrdových knih. — Činnost 

Jnngmannova literární. 

Vydáním „Slovnika" Jungmann dovršil velikého úkolu 
života svého. Cokoli od té doby bral před se, byt bylo dosti 
vážné a důležité, aby jménu méně známému zjednalo chvat- 
nou pověst a paměť vděčnou: Jungmannova sláva nemohla 
již co do podstaty zvýšiti a zvelebiti se. Jungmann byl nyní 
vděčně, ano nadšeně uznávaným Nestorem národa svého, 
ano čestný tento název s jeho jménem takořka srostl.*) 

Po nadějném jaru a klopotném létě v životě Jungman- 
nově nastala pěkná, utěšená jeseň; nižádný spisovatel český 
netěšil se tak šťastnému a klidnému stáří jako on. Rozhlí- 
žeje se u vysokém věku kolem sebe viděl na všech stranách 
— největší blaženost muži vznešených snah ! — hojné plody 
činnosti své, viděl nadějný život tam, kde před ním bývala 
poušť, viděl svým slovem vzbuzené a svým příkladem utvr- 
zené apoštoly onoho učení, jenžto vrátilo život národu 
Českému. 



*) Téměř všickni spisovatelé souvěcí počínaje přítelem A. Markem 
dávají toto jméno a podobná Jungmannovi. 



332 

Ježto pak všichni věrní synové čeští a s nimi i nejlepší 
slovanští z upřímného srdce ctili a milovali „tichého genia", 
nemohli ani ti, kdo nehlásili se k jeho zásadám, nevážiti si 
kmeta, jenž všecku sílu věku jinošského a mužského posvě- 
til nezištně ideálním snahám! Ano i ony všední duše, ježto 
ve všem hledí toliko lesklé skořápky, shýbaly šíje své 
neobyčejnému učenci, jehož ve skromné komůrce dostihly 
paprsky vznešené přízně a milosti královské. 

Sám počátek této poslední doby oslavily Jungmannovi 
vysoké školy Karlovy povolavše ho dne 22. července 1839. 
k nejvyššímu důstojenství universitnímu — úřadu rektor- 
skému. 

Jungmann byl údem university Pražské, zejména pak 
fakulty filosofické od r. 1817. Přišed z Litoměřic do Prahy, 
podrobil se hned první rok zkouškám k dosažení stupně 
doktorského ve filosofii nařízeným užívaje při tom starého 
práva professorův humanitních při gymnasium akademickém, 
že mohli na místě obyčejných zkoušek ústních sepsati dvojí 
pojednání o předmětech od professorů při fakultě filosofické 
určených. Jungmann sepsal dvojí dissertací, jednu „z filosofie 
theoretické", druhou z matematiky; pojednání tato došla 
schválení sboru professorského při fakultě filosofické a Jung- 
mann dosáhl stupně doktora filosofie dne 4. února 1817. 
spolu se svým někdy Litoměřickým a tehdy zase pražským 
kollégou P. Josefem Fichtnerem, professorem matematiky, 
fysiky a přírodopisu.*) 



*) Úřední „historie" c. k. gymnasia akademického vypravuje věc takto: 
„Die IV. Februarii in aedibus Carolinis Doctorum Philosophiae 
Laurea condecorati šunt . . . D. Josephus Fichtner et Praenob. 
ac Doctis. D. Jos. Jungmann, quorum prior tentamina rigorosa 
subiit et dissertationem ex historia elucubravit, posterior e 
Přivil egi o, quo gaudent Professores humanitatis 
gymnasii academie i, duplici dissertatione, alte r a e 
Philosopkiatheoretica, alteraeMathesihochonoris 
gradu dignum se probaverat. u — Ukázalo se snad při 
této příležitosti, o čem zmiňuje se A. Marek v listě Jos. Jung- 
mannovi dne 14. února 1820., že Jungmannovi byl Bernard 
Bolzano protivníkem? Slova Markova jsou tato: „Jistě s uža- 



333 



Dobýval si každým rokem větší vážnosti mezi učenými 
i v obecenstvě tou měrou, že fakulta filosofická vyvolila jej na 
rok 1828. za děkana svého. Čestný tento úřad neukládaje 
Jungmannovi kromě nepříliš četných schůzí nižádných po- 
vinností měl ten dobrý následek, že Jungmann z uzounkého 
kruhu, v němž živ byl, poněkud vykročil; sice nepřičítal 
tomuto „důstojenství" pražádné váhy, jakož viděti ze způ- 
sobu, jímžto o něm píše příteli A. Markovi.*) 

Svazek s universitou úřadem tímto utužený přiměl Jung- 
manna i k činnosti učeně literární, ježto kollégovi svému 
Antonínu Dittrichovi, r. 1830. a 1831. děkanu fakulty filoso- 
fické pomáhal roku 1830. vydávati prameny historické vyso- 
kých škol pražských z kodexu pergamenového v Pražské 
bibliotéce veřejně chovaného, kteréžto dílo A. Dittrich potom 



lením (sic) byl bych přijal zprávu o svévolném Vídenského dvora 
s Pražskými professory smýkání, kdyby to právě bylo nepotkalo 
Čechů nepřítele a Vašeho protivníka. Na takových 
českého ducha záhubcích nechať se opětuje podobné rozhněva- 
ného nebe káráni. Fessel nadšený Bolzana pravidly a drzejší 
všeho, co sám nezplodil, tupitel, snadno svého mistra osudem 
se podělí a láska, v které u Biskupa nejen uvázati, ale ukovati 
se uměl, neochrání jej před střelou, kteráž z Říma naň hozena 
a t. d." Jakož Jungmann z učeného zátiší svého téměř nevykračoval, 
aniž nalézáme sebe nepatrnější stopy, že by se byl kdy s B. Bol- 
zanem přátelsky či nepřátelsky setkal, nebude snad pokládána 
za příliš smělou domněnka, že B. Bernard co člen sboru profes- 
sorského při fakultě filosofické zachoval se nedosti vlídně k Jung- 
mannovi, domáhajícímu se stupně doktorského při této fakultě. 
Že Jungmann sám o snahách Bolzanových nesmýšlel hrubě 
příznivě, viděti z listu jeho A. Markovi dne 6. června 1819., tedy 
ještě před pádem Bolzanovým a Fesslovým: „Tedy jen předce 
ta Bolzano-Fesslovská sekta vítězí nad starými světy, an Vy 
toho zakoušíte vrchovatě. Dabit Deus his quoque finem." — Ze 
líčení B. Bolzana jakožto nepřítele Čechův zakládá se na ne- 
pravém pojímaní jeho činnosti, netřeba šíře dokazovati. 
*) Jungmann píše Markovi dne 28. července 1828., přeje mu štěstí 
k tomu, že povýšen za osobního děkana v Libuni. „Kácíte mne 
laskavě k své hodnosti přiměšovati a rovnati, avšak to mé dě- 
kanství od Vašeho tak se liší, jako titulus od vitula, skořepka 
od ořechu, jméno od věci. Kdyby popluží Libuňské na mém 
děkanství viselo, tuším, že by se mi ještě nebylo dostalo." 



334 

dále vedl bez pomoci Jungmannovy, jejž dílo slovníkářské 
zúplna zaměstknávalo. *) 

Roku 1835. když vydávaní Slovníka obrátilo k Jung- 
mannovi zřetel všech vzdělanců větší než kdy před tím měrou, 
před volbou rektora universitního se všech stran jevil se 
úmysl voliti Jungmanna; Jungmann však byv soukromě 
tázán, zdali by volbu přijal, omlouval se přílišným jiným za- 
městknáním, po čemž vyvolen jest Knoll, professor dějin 
všeobecných, člověk sice nepatrný.**) 

Na rok 1839. fakulta filosofická zvolila Jungmanna po- 
druhé za děkana, a jakož toho roku bratr jeho Antonín, pro- 
fessor při fakultě lékařské, volen jest za rektora, byly z pěti 
nejvyšších úřadů universitních dva v rukou synův obuvníka 
Hudlického. 

Roku následujícího vrátili se voličové celé university 
k Jos. Jungmannovi, tenkráte s lepším prospěchem. Bylyť 
tehdy okolnosti tak zvláštní, že Jungmann již napřed všeliké 
zdráhání pustil mimo sebe. Jakož rektorem r. 1839. byl bratr 
jeho Antonín, zástupcové všech čtyř fakult vedeni jsou kromě 
úcty k Jungmannovi i tím úmyslem, aby rozmanité dějiny 
staroslavné učené mateře obohatili vzácnou případností, že 



*) Monumenta histor. universitatis Pragensis. 1830. I. tom. Historie 
c. k. gymn. akad. praví o tom při r. 1830.: „Decanus hoc anno 
facultati philosophicae praefuit Keligiosus ac Doctissimus Ant. 
Dittrich, hum. professor, quo auctore et multum conante, adju- 
vante aequo eonamine Sp e ctabili Josepho Jungmann 
codex membraneus C. R. Bibliothecae Pragensis typis mandari 
coepit, eujus volumen I. jam mense Augusto in lucem prodiit." 
Při r. 1834. píše tatáž historie: „Hic (Dittrich) eodem anno in 
edendis diplomatibus Universitatis solus desudavit professore 
Jungmann typům lexici sui Bohemicogermanici curante." 
**) O věci té píše F. L. Čelakovský Chmel enskému dne 6. čer- 
vence 1835.: „V sobotu bylo volení rektora magnifika. Jung- 
mann na předběžné oznámení, že ho voliti chtějí, se poděkoval 
a nepřijal předstíraje množství zaměstnání svých, Kóhler (generál 
křižovnický) též odpověděl a pročež zvolen Knoll." Fr. L. Cela- 
kovského Sebrané listy str. 327. 



335 



by totiž bratr od bratra přijal úřad rektorský.*) I vyvolen 
jest dne 20. července 1839. Josef Jungmann jednohlasně za 
rektora universitního na rok školní 1840. Vzácnost celého 
případu ukázala se veřejně při slavnosti installační dne 
1. listopadu 1839. v chrámě Matky Boží před Týnem konané, 
při které odstupující rektor odevzdával úřad bratru svému 
co nástupci, ježto třetí bratr Jan, kněz řádu křížovnického 
s červenou hvězdou, sloužil slavnou mši.**) 

Sám Jungmann byl tímto výjevem hluboce dojat, ano 
o něm nejednou s patrným zalíbením vypravuje. 

Úřad rektorský nepřinášel s sebou téměř nižádné oprav- 
dové práce, ale vyžadoval dosti času k rozličným poradám 
a okázalým výstupům zejména při promocích. Jest pak 
charakteristickou známkou povah Jungmannových, že bedlivě 
p řipravoval se i na vystupování pouze formální, jakož se na- 
lézají vypracované řeči, které míval při promocích doktorských. 



*) Takové případnosti po tu dobu v dějinách university Pražské 
nebylo. Koku 1505. byl po smrti rektora Josefa Pacovského 
zvolen za nástupce jeho bratr Vácslav. — Že zástupci university 
opravdu byli zúplna vědomi, kterak vzácný případ v dějinách 
universitních bude způsoben vyvolením Jos. Jungmanna za 
rektora, viděti z listu Jos. Jungmanna psaného hned po vyvo- 
lení jeho bratra Antonína, Ant. Markovi dne 27. července 1838.: 
„Z novin mne se týkajících to psáti mohu, že můj bratr Antonín 
na r. 1839. za Rektora Universitního zvolen jest, mně po druhé 
děkanství svěřeno, a puštěn hlas některých, že mi bratr 
na rok rektorát odevzdá propter rei magnam rári- 
tatem, ano v analích University jen jediný příklad se nachází, 
že bratr po bratru nastoupil a to ještě po mrtvém. Já nestojím 
o žádné hodnosti, ale nemohl a nesměl bych toho lehce 
odepříti, kdyby toho ti páni žádali, což však ještě v dálce jest 
a mysl lidská nestálá a tudy budoucnost nejistá." 
**) J. Jungmann sám vypravuje v historii c. k. gymn. akademického 
příběh takto: „Praefectus Jos. Jungmann rector Universitatis e 
facultate philosophica 20. Julii 1839. unanimi omnium Facultatum 
consensu electus, die vero 1. Novembris e. a. ab recedente rectore 
Fac. Med. fratre suo minore Antonio, artis obstetriciae Profes- 
sore inauguratus est (sic), tertio fratre Joanne ex Ordine Cruci- 
gerorum cum rubra stella sacerdote missae solemnis sacrificium 
peragente." 



336 

Ježto úřední zástupcové nauk oslavili učeného kmeta 
nejvzácnějším důstojenstvím, kteréž měli právo udělovati: 
skromní vlastenci čeští umínili si původci velikého slovníka 
národního vyjádřiti díky skutkem trvalým , vydati totiž na 
oslavu jména jeho znamenitý spis staročeský. Obrali k tomu 
proslulé dílo Yšehrdovo „Knihy devatery o právích a soudech 
i o dskách země České" a darovavše peníze sebrané Matici 
zjednali jí možnost vydati toto dílo. Vydání svěřeno jest 
V. Hankovi, jenž v „připomenutí" sám o sobě praví, že „dávno 
se obíral starými památníky práva českého," nicméně úkol 
dosti zle vykonal.*) Chatrné „připomenutí" V. Hanky na- 
praveno jest důmyslným „úvodem" Fr. Palackého, v čele 
pak spisu vyslovena úcta a vděčnost J. Jungmannovi dedi- 
kací: „Vysoce učenému, urozenému Pánu, Panu Josefu Jung- 
mannovi, toho času rektoru veleslavnému na Karlo-Ferdinand- 
ské universitě Pražské na důkaz vděčnosti za vydání 
českého slovníka od jeho ctitelů obětováno." 

Dílo toto vydáno jest za první číslo „Staročeské biblio- 
théky". Usnesl se sbor matiční r. 1840., když vydáním 
Slovníka vykonal povinnost síly jeho po několik let vížící, 
že vydávati bude čtverou řadu spisů, totiž bibliotéku staro- 
českou, novočeskou, bibliotéku klassikův a bibliotéku domácí, 
později nazvanou malou encyklopedií nauk. Návrh ten, jímž 
činnosti Matice vyměřeny jsou určité dráhy, jimiž měla půso- 
biti v další vzdělávaní řeči a literatury české, pocházel od 
Jungmanna samého.**) 



*) Píše o tom F. Čelakovský K. Vinařickému dne 27. prosince 1840. : 
„Staročeská bibliotheka s prvním číslem svým Kornelem nelila 
hrubě šťastna. Výbor se spolehl na učeného redaktora spisu 
toho a po vytištění tep rva viděli jsou nadělení! Teď se musí 
několik archův a zde a tam celé listy přetiskovati, by aspoň to 
nejhorší se trochu zakrylo. Budeť ale přece jen drátovaný pekáč. 
Leč o tom dosti; budoucně budou radní páni moudřejší." 

: *) F. L. Čelakovský píše 27. prosince 1840. K. Vinařickému: „Měli 
jsme malou schůzku u J., kde se konečně za příčinou nového 
roku rokovalo, co a jak od Matice příštím časem má vycházeti. 
Učiněni tři rozdílové, a) Biblioth. staroč. b) novoč. c) klassikův 
jinostranných totiž cizonárodních. K prvním dvěma se již ledacos 



337 



Bibliotéka „novočeská", totiž sbírka spisňv z nové lite- 
ratury české měla dle prvotního úmyslu sboru matičního počíti 
se vydáním básní Puchmajerových, ježto jimi samostatná 
literatura novočeská v skutku jest založena. Však poněvadž 
tyto básně nedávno před tím (1833.) na světlo vyšly a po 
tu dobu nebyly rozprodány, sbor matiční uznal za dobré po- 
staviti v čelo „novočeské bibliotéky" sebrání drobných spisů 
Jungmanna samého, předního mezi těmi muži, jichžto úsilím 
nová literatura povstala. Vyhovuje žádosti přátel svých Jung- 
mann sebral různé kusy básnické i prosaické od čtyřiceti 
let složené a po Časopisech roztroušené vynechav toliko ně- 
kterých článků, ježto měly cenu jenom časovou a několika 
básní příležitých. Z větších kusů pojal do té sbírky překlad 
„Ataly" a Goetheova „Heřmana a Doroty". Poslední toto 
dílo, které počal překládati již v době Litoměřické, po tu 
dobu však zúplna neměl přeložené, do této sbírky schválné 
dokonal. *) 

Jungmann přehlížeje menší tyto plody činnosti své lite- 
rární a ukládaje do nové sbírky neměnil při nich téměř 
ničeho kromě poklesků jazykových, ježto bedlivě opravil. 
Kde krom toho něco změnil, chtěl se tím přiblížiti k jazyku 
Veleslavínskému a vystříhati se neologismů, jimžto té doby 
již nehrubě přál. 

Vydávaje na světlo rozptýlené posud plody mladších let 



předběžně ponavrhlo, co se s jistotou přijmouti dá; leč třetí! tu 
to vázlo; a nevím by i nevázlo, nenajdou-li se k tomu ruce, a 
přede vším ruce vaše" a t. d. 
') O tom píše Jungmann v listě A. Markovi dne 6. září 1841.: 
„Letos, jakož věděti ráčíte, mé škrábaniny sebrané na ponuknutí 
zdejších přátel některých od Matice vydány. Na rok Fysika 
Smetanova se chystá, pak Geologie Presslova, čímž tuším dvě léta 
se vyplní. Potom bych rád, aby se s Yašimi sbírkami neváhalo. 
Poněvadž pak za pravidlo jest, aby kniha Maticí rokem jedním 
vydaná aspoň 20 archů neb něco výše obnášela, Vašeho sebrání 
ale tuším tolik nebude, radil a žádal bych, abyste, jak jsem já 
učinil, také učiniti se rozhodli, totiž k doplnění archů dodělal 
jsem překlad Hermana Goethova." Připomínáme, že „sebrané 
spisy J. činí bez „Hermana" 21 arch." 

22 



338 

provodil je slovy tak skromnými, že téměř zdá se prositi za 
prominutí, že sbírku tu vysílá na světlo doufaje „tím po- 
někud proti přísnějším posuzovatelům zaštítěn býti, že toliko 
na úsilné některých přátel domlouvání a z naděje nějakého 
snad fondu českému, vůbec matice zvanému, odtud možného 
užitku k vydání jejímu se propůjčil," dokládaje, kterak „dobře 
ví, že byla-li jaká kdy cena jeho zkoušek poetických i pro- 
saických, ta od okolností doby visela, v které psány byly." 
Jednu ovšem zásluhu sobě neváhá se přičítati, „že mezi 
prvními byl, kteří zanedbanou české literatury nivu vzdělá- 
vati počali," nechtěje se „měřiti s těmi, kdož později k též 
práci ruku přičinivše zdařilejším plodům snažení svého se 
radují," a dodávaje skromně biblicky, „že nebude na škodu 
věci, jestli v poradě vydávaných spisů nám se přihodí, co 
dalo se v Kaně Galilejské na svatbě, že nejprve špatnější, 
potom pak lepší víno hostům se předkládalo." 

Sbor musejní nedávaje se mýliti přílišnou skromností 
spisovatelovou vymohl na něm, že se odhodlal k novému 
vydání i překladu, prvního znamenitého překladu v naší lite- 
ratuře „Miltonova Ztraceného ráje".*) I toto dílo vydal bez 
znamenitých proměn zachovávaje všude rčení staré kromě 
toho, že opravil některé omyly a některé příliš smělé novoty 
vydání prvního. V předmluvě ospravedlňuje se z toho, že 
překlad vydává téměř neproměněný. „Aby on překlad tento, 
jakž toho snad žádati bylo, naskrze znovu předělal, k tomu 
času a síly dostatečné nemaje menší omyly, pokud mohl. 
snažně napravil," praví ke konci kratičké „předmluvy k dru- 
hému vydání". Památné předmluvy k vydání prvnímu vy- 
nechal zúplna. 

Mnohém větší práci vymáhalo vydání třetího díla — 
Slovesnosti. Za čtvrt století, ježto minulo od prvního vy- 
dání knihy této, literatura česká nabyla zcela jiné tvářnosti. 



*) „Mne přemluvili páni sboru našeho (t. matičného), abych překlad 
Miltonova ráje co druhý díl sbírek svých vydal. Jest mi to 
jaksi ožahavo, že nemohu ničím novým se vytasiti a ohřívanou 
krmi podávati mám." J. Jungmann A. Markovi dne 29. března 1843. 



339 



i veršem i prosou promluvili mužové vyššího ducha, litera- 
tura, ježto se r. 1820. teprve křísila, byla nyní již živá. Tím 
veden jest Jungmann k úplnému přepracování díla prvotního 
i v části theoretické i u výboru příkladů i může se právem 
říci, že Slovesnost roku 1845. jest dílo lišící se zúplna od 
Slovesnosti o dvacet pět let dříve vydané. Spisovatel sám 
praví o díle svém, že „vychází tuto po druhé s theorií cele 
předělanou a s příklady ze spisů od oné doby vyšlých 
rozmnoženými." Co do části skumné vykládá, proč ne- 
toužil po slávě, aby sepsání jeho nazývalo se původním : 
„Vydavatel k tomu hleděl, aby známé věci v pořádek uvedl 
a co možné na jednom základu celou budovu postavil. Něco, 
prý, ovšem jemu samému, mnohem více Reinbecku, Poelicovi. 
Eberhardu a jiným náleží." K čemuž přidává zlatá slova: 
„Domnívat se on, že jakož umy a vědy stojí, lépe jest vý- 
borných spisův užiti než něco méně dobrého, třeba originál- 
ního vyvésti." 

Obnovená tato „Slovesnost" přijata jest způsobem, jenž 
sám sebou výmluvně svědčil, kterak se za čtvrt století věci 
změnily: vydání r. 1845. učiněné rozebralo se ihned a Matice 
musila, čehož se jí po tu dobu ještě nedostalo, následujícího 
roku učiniti nové vydání, kteréž ovšem bylo pouhým otiskem 
vydání druhého. 

Zatím i mezi těmito pracemi podjal se jiné, nade vše 
přirovnání těžší — opravování a doplňování své historie 
literatury české. Již v zimě r. 1842. dává věděti A. Markovi, 
že ho „pohádají zdejší někteří Čechové, aby se o druhé vy- 
dání literatury přičinil." Jakkoli pak k tomu dokládá, že se 
„k tomu nedostává času a potřebné síly," jest odhodlán dáti 
se do díla: „Nicméně polehoučku předce klovati počnu, ačli 
se kdy jádra doklovám."*) 

I dal se chutě do díla a s podivuhodnou pilností opra- 
voval, tříbil a doplňoval dílo i sestavil bibliografii českou 



*) List tento není datován; tužkou (rukou Markovou?) jest při- 
psáno: „42 — 25./2. u Že jest list z r. 1842. jest nepochybné. 

22* 



340 

téměř až do smrti své sahající, totiž až do konce roku 1846. 
I sluší uznati, že druhé vydání „historie literatury české" 
jest dílo takořka nové, ježto nejenom množstvím látky, ale 
i opravením mnohých omylův a nedostatkův, jadrnějším vy- 
líčením příběhův, ano i jazykem uhlazenějším a namnoze 
zprávnějším předčí nad první z daleka. *) 

Ochabující nenáhle síly tělesné, ovšem pak i duševní, 
nedaly Jungmannovi díla tohoto zúplna dovršiti; sepsal sice 
všecken text, ale zdělati rejstříky knize této nevyhnutelné 
již nestačil a sbor matiční, jenž dílo to vydával, uložil jejich 
sepsání tehdejšímu sekretáři svému, V. V. Tomkovi. Ježto 
pak v nepokojích brzo po smrti Jungmannově nastalých V. V. 
Tomek zaměstknán byl mnohými jinými pracemi, dostalo se 
dílo, jehožto text byl větším dílem ještě za živobytí a pod 
dozorem Jungmanna samého dotištěn, teprve v únoru 1849. 
obecenstvu do rukou, ježto rejstříky teprve koncem r. 1851. 
jsou vydány.**) 

*) Sama čísla jsou dosti výmluvná, ježto v I. vyd. 1825. zazname- 
náno jest 5428 spisů, má jich vydání II. neméně než 7466. — 
Připomínáme zvláště, že všeliké nedostatky Dobrovským vy- 
tčené jsou opraveny, jakož i místa, ježto jevila jakousi kyselost 
proti němu, vynechána. 
**) Tiz předmluvu k „J. Jungmanna historii literatury české" II. 
vydání, od V. V. Tomka, danou r v Praze dne 30. října 1851.", 
ačkoli na titulním listu celého díla položen jest rok 1849. — 
Text Jungmannňv (bez rej střiků v) byl aspoň počátkem roku 
1849. zúplna již vytištěn a vydával se bez rejstříku, jakož viděti 
z přípisu „Sboru musejního pro řeč a literaturu českou" daného 
dne 25. února 1849. a podepsaného P. J. Šafaříkem „t. č. před- 
sedou" : „Sbor musejní pro řeč a literaturu českou ve shromáž- 
dění svém dne 24. b. m. za dobré uznal ustanoviti, aby pohrob- 
ného, nákladem Matice české vycházejícího díla zvěčnělého pana 
manžela Vašeho Blahorodí, totiž Historie literatury česko 
druhého vydání text v tisku botový, 33 archův obsahující bez 
prodlení vydán, předmluva a registříky do druhého svazku od- 
kázány a Vašemu Blahorodí jménem honoráru po 25 zlatých ve 
stříbře za arch, tedy dohromady 825 zl. stř. od správce ducho- 
dův Matice České p. doktora Frice vyplaceno bylo." Jakkoli 
skrovná byla tato odměna práce učené, nedostalo se Jungman- 
novi za celé živobytí nikdy tak veliké sumy za kterýkoli spis, 
jako byla tato vyplacená vdově jeho po jeho smrti. 



341 



Opravuje a vydávaje na světlo všecko, co za mladších 
let na poli literatury české vykonal, Jungmann i v pozdní 
této době měl ještě dost pružnosti ducha, že skládal i pů- 
vodní pojednání o předmětech literatuře neb i vůbec životu 
národnímu důležitých. Časopis musejní i Květy podávají 
zdárných plodův této pozdní jeho literární činnosti. Roku 
1842. vynesl v Musejníku na světlo žertovnou „rozepři mezi 
písmeny" povstalou té doby, když i a y v tuhém boji se 
potíraly, „spor onoho času dosti důležitý, nyní ledva k víře 
podobný." 

Roku následujícího napsal do téhož časopisu zprávu 
„o cestování Fr. z Donína" mluvě o rukopise z počátku 
17. století, o pěti cestách tohoto pána a podávaje výňatků 
na ukázku ukazuje k jadrnému jazyku, jímž dílo složeno. 
V témž ročníku vyslovil i se vším důrazem staré své zalí- 
bení v prosodii časoměrné v „úvaze" o nápěvech k písním 
F. Jar. Kamenického; potěšení, které mu písně způsobily, 
brzo prý se skalilo nedokonalostí prosodie i vyslovuje velmi 
ostře nechuť k verši přízvučnému jakožto nezpěvnému. 

Rok 1844. přinesl v témž časopise báseň z frančiny 
přeloženou „Trojí způsob". 

Zvláštním důkazem podivuhodné jímavosti duševní Jung- 
mannovy na samém sklonku života jest vřele psané jeho 
pojednání o „Spolcích střídmosti" v témž časopise r. 1846. 
vytištěné. Známo vůbec, že té doby po příkladu severní 
Ameriky i v západních zemích evropských, ano i v Moravě 
horlivě zakládaly se „spolky střídmosti", ježto měly zvláště 
lid dělnický vyrvati z objetí ne střídmosti jej tělesně i mravně 
hubící. Jungmann uchopil se myšlénky té s vřelostí tako- 
řka mladickou a opravdovostí vlasteneckou. Vylíčiv stručně 
a jadrně, kterak „ta spasitelná mravní oprava" všude i v ze- 
mích sousedních se šíří táže se důtklivě: „A což naše milá 
vlast česká? ta-li jen vždy škodných obyčejův cizích násle- 
dovati bude? Nikoli. Již i k nám prostírá se to žádané 
blahověští. Jmenovitě v hlavním městě počínají vznikati 
podobné spolky" atd. 



342 

Ježto z pojednání tohoto viděti, jak vřelý byl v Jung- 
mannově srdci smysl vlastenecký, ukázal týmž časem básní 
„Hvězdohora" složenou v sedmdesátém druhém roce věku 
svého, kterak umí vyjádřiti slasti života venkovského i cit 
vlastenecký veršem plynným a jazykem svěžím a jadrným.*) 

Touž dobou Jungmann učinil se horlivě účastným před- 
sevzetí Šafaříkova, jenž po vydání znamenitého spisu: „Die 
áltesten Denkmáler der bóhmischen Sprache" pokládal sou- 
stavné proskoumání rukopisné části starší literatury české 
za důležité a přední badatele jazyka českého, Jungmanna, 
Čelakovského a Hanku přiměl k tomu, že se s ním k tomuto 
dílu spojili.**) 

Jungmann četl ve schůzkách nové sekce filologické 
„učené společnosti" čtvero pojednání, z nichžto nejdůležitější 
a nejzanímavější jest o spisech šlechetného mudrce našeho 
Tomáše Štítného.***) 



*) Hvězdohora jest překlad německého jména „Šternberg", ježto 
zde znamená místo lázeňské vůbec povědomé nedaleko Smečna, 
kdežto Jungmann v létě 1845. nějaký čas meškal a známé své 
aforismy („Zápisky") sepsal. Hvězdohora vytištěna jest r. 1845. 
ve Květech v čís. 78 ; tamže v č. 82. jest i „Umrlčí hlava" 
z Goethe. 
**) „Viz Paul Joseť Šafařík. Ein biographisches Denkmal v. Joseph 
Jireček v „Oesterreichische Revue 1865. Achter Band" na str. 32. 
„Šafařík vermochte die damals in Prag weilenden Gelehrten 
an eine systematische Durchforschung des handschriftlichen Theiles 
der bóhmischen Literatur zu gehen." 
***) Viz níže „seznam spisů" Jungmannových — I. J. Hanuš ve 
spise svém: Quellenkunde und Bibliographie der bohmisch-slo- 
venischen Literatargeschichte" v Praze 1868. str. 140 praví, že filo- 
logická sekce při kr. české učené společnosti nauk povstala „pod- 
nětem Jungmannovým a Šafaříkovým. („Es bildete sich namlich 
auf die Anregung Jungnianus und Šafařík ? s eine eigene Section 
fiir slav. Linguistik und Literaturgeschichte, welche die Pflege 
der alten bóhmischen Literatur zu ihrem Hauptziele niachte" 
atd. Dle authentického životopisu Fr. Palackého v „Slovníku 
Naučném" (díl VI. str. 29) jest pak „filologická sekce" kr. spo- 
lečnosti učené vlastním dílem Fr. Palackého, jenž byv 1. prosince 
1839. zvolen za sekretáře společnosti, užil tohoto nejdůležitějšího 
úřadu při ní k tomu, že provedl nové roztřídění společnosti na čtyry 



343 



„Rozbor staročeské literatury" ve schůzkách učené spo- 
lečnosti prvními badateli čítaný a v „aktách" jejích vydá- 
vaný vítali vděční vlastencové čeští jakožto první „udeření 
českých žil v těle kr. české společnosti nauk".*) 

Neunavená byla činnost Jungmannova v posledních jeho 
letech při Matici České, kterouž s přátely svými Palackým a 
Preslem od samého založení nezištně zpravoval a kteráž 
po vyjití nákladného jeho slovníku volněji si oddychujíc od 
r. 1840. nenadále se vzmáhala a počala tak účinně působiti, 
že skromné naděje zakladatelů svých z daleka předstihla. 
Jakož pak Matice ctihodnému tvůrci „Slovníka" jevila upří- 
mnou vděčnost tím, že vydávala všecka jeho díla mezi prv- 
ními knihami nákladem jejím vyšlými, Jungmann s nevšední 
horlivostí pečoval o to, aby Matice vydávala spisy i obsahem 
i jazykem dobré nešetře v tom času ani práce, tu povzbu- 
zuje přítele k spisování díla užitečného, tu probíraje a upra- 
vuje bedlivě jazyk ve spisech Maticí k vydání přijatých. 
Může se říci, že od r. 1840. spisy Maticí vydané nesou na 
sobě vůbec pečeť ruky Juugmannovy, jenž jazyk jejich pilně 
opravoval. Službu tuto vykonal zejména v míře velmi roz- 
sáhlé spisu Jos. F. Smetany, Fysice, kterou co do jazyka 
pilně a svědomitě brousil jako o dvacet let dříve podobný 
spis V. Sedláčka.**) 

Podobný úkol — tříbení jazyka vzal na se i při díle 



odbory, z nichž odbor nový, filologický stal se vlastním úto- 
čištěm jazyka českého, před tím ve společnosti nijak nepěsto- 
vaného. — Zdá se nám, že obojí zpráva dobře se srovnává. 
V častých rozmluvách s přítelem Jungmann a Šafařík neopo- 
míjeli zajisté obraceti zřetel jeho ku potřebám řeči české ; 
Palacký pak organisatorským duchem provedl, čeho si přátelé 
žádali, ale nemohli provésti. 

*) Viz „Noviny z oboru literatury, umění a věd" (příloha k Květům) 
1842. č. XIV. 

**) „Já vzal na sebe korrekturu Fysiky páně Smetanovy, což mi 
pro bídný zrak poněkud obtížno jest, zvláště v zimě," psal Jung- 
mann A. Markovi dne 28. prosince 1841. 



344 



přírodopisném dra Vácslava Staňka, ač vlastní korrekturu 
z hrubá konal Jos. Chrněla.*) 

Zvláště účinným byl Jungmann při sestavování velikého 
díla, které mělo čtenářstvu českému býti co možná věrným 
obrazem starší literatury v době pobělohorské takořka po- 
hřbené a tehdejšímu pokolení jen jmény některými známé. 
„Výbor" jest co do prvního dílu sestaven péčí J. Jungmanna, 
ač mu v nesnadné práci i ostatní přední spisovatelé tehdejší, 
zejména Palacký, Šafařík a Hanka pomáhali. **) Bylo to dílo 
na ten čas znamenité, k němužto přidaná mluvnice starého 
jazyka českého od P. J. Šafaříka učinila obecenstvu staré 
památky teprve srozumitelnými dávajíc mu do rukou klíč 
k jejich jazyku.***) 



*■) V. Staněk píše F. L. Čelakovskému dne 2. bře2na 1843. „Mého 
přírodopisu se tiskne třetí arch. Chrněla a p. J. Jungmann vzali 
na se těžkou práci opravování a já musím za mnohý cizí hřích 
odpovídati, ale jaká pomoc! tak to musí býti." Ze práci hrubou 
konal při tomto díle J. Chrněla, Jungmann pak toliko tříbil jazyk 
již opravený, viděti z toho, že sbor Matiční prof. Chmeloví ve 
schůzi dne 1. prosince 1843. „za opravování přírodopisu Staň- 
kova" 60 zl. stř. odměny určil. Kniha mat. 
**) I. J. Hanuš praví v „Quellenkunde und Bibliographie der bohm. 
slov. Literaturgeschichte" na str. 146: „Den ersten Band der 
Literatur (t. j. „výboru") bearbeitete Jos. Jungmann, den zweiten 
K. J. Erben." Dodáváme k tomu, že sbírky Jungmannovy obsa- 
hovaly ještě nemálo materiálu i do dílu druhého. 
***) „Das bedeutendste Werk, das in dem Jahre 1845. erschien. war 
unstreitig der Výbor z literatury české" a t. d. Quellenkunde 
etc. von Hanuš str. 146. Že kromě Juugmanna Šafařík, Palacký 
a Hanka pomáhali při nesnadném díle, toho svědectvím jest tento 
list P. J. Šafaříka V. Hankovi due 24. února 1844.: „Posílaje 
Vám zde popis básnických statí od p. Palackého pro I. díl 
Výboru literatury české určených prosím Vás, že jej bedlivě 
přehlednouti a ze své známosti staré literatury doplniti ráčíte. 
Záleží nám na tom, aby nic dobrého vypuštěno nebylo. Pan 
Palacký, mním, velmi přísně vybíral. Kdo má z vlastního názoru 
a z vlastní zkušeuosti lepší známost staročeského básnictví nežli 
Vy? Projděte Dobrov. a Juugm. hist. lit. české, též časopis mu- 
sejní a jiné pomůcky a pak připište, co za hodné uznáte. Neli- 
tujte té práce, jedná se o naši společnou a to nemalou věc . . . 
Popis prosaických článkňv pošlu později." 



345 



Při sestavování výboru ze staré literatury měl ctihodný 
kmet hojnou příležitost kochati se v libé prostotě staré poe- 
sie a přirovnávati plody její k nechutným výtvorům nábo- 
ženské třeštěnosti pozdějších století; a tu se z vroucího 
citu vlasteneckého vyprýštilo hluboké povzdechnutí, jenž nám 
světle ukazuje, kterak zkušený mudřec díval se někdejším 
rozbrojům náboženským : „Básně od r. 1410. jsou již pohro- 
madě. Srdce mne bolí, když se na ně dívám. Proč naši 
otcové v tom duchu dále nepokračovali, proč opustivše pě- 
knou slovesnost uvrhli se do hádek o náboženství, z kterých 
je teprv meč bělohorský se záhubou jedné jich strany a to, 
mezi námi, pracovitější, vytrhl! Než co se stalo, odestati se 
nemůže. Jest na nás, abychom to, možnoli ? napravili. Snad 
božská prozřetedlnost to vše k dobrému našemu zpravila. 
Doufejme tedy a pracujme."*) 

Také Zapovu rozsáhlému „zeměpisu", aspoň první jeho 
části dostalo se pečlivého prohlédnutí a opravení umělou 
rukou Jungmannovou. **) 

Méně příjemnou a mnohem méně užitečnou práci způ- 
sobil Jungmannovi jiný spis Maticí r. 1846. vydaný, To- 
míčkova „Doba prvního člověčenstva". Spis sám sebou ceny 
neveliké, v němžto však nějaká duše méně zbožného než 
udavaČského zrna nalezla skryté útoky na náboženství kře- 
sťanské a žalovavši u arcibiskupského ordinariatu Pražského 
způsobila pro věc nepatrnou velikou bouři. Ordinariat totiž 
nepřestal na stížnosti podané sboru samému, nýbrž veden 
jsa neblahým starým zvykem utíkal se zároveň pod křídla 
moci státní, veda stížnost u nejvyššího úřadu policejního ve 
Vídni na spis od Matice vydaný a žaluje, že úřad censorský 
v Praze nekoná povinnosti dosti svědomitě. Sbor matiční, 
jemuž od prvopočátku na tom záleželo, aby pověst jeho co 



*) List J. Jungmanna A. Markovi dne 26. března 1844. Místo toto 
nebyvši určeno k uveřejnění vyslovuje smýšlení Jungmannovo 
přesněji než podobné místo v Hist. lit. č. II vyd. str. 47. 
**) „Já opět ku svým hračkám zasedl a korriguji 6. a 7. arch Ze- 
měpisu p. Zapova". Jungmann A. Markovi dne 16. září 1845. 



346 

do smýšlení o věcech politických a církevních zastala ne- 
poskvrněna, byl tím útokem nemálo poděšen ; ctihodný Nestor 
literatury české uvázal se sám v sepsání obrany proti zlo- 
myslnému nařknutí i provedl nesnadný úkol s nevšední 
obratností, ukazuje samými místy knihy nařčené, že proti 
zjevenému náboženství nikde nemluví a ničeho závadného 
v sobě neobsahuje.*) 

Obrana Jungmannem sepsaná pokládala se u samého 
nejvyššího úřadu policejního za tak úplnou, že sbor matiční 
odtud dalších nesnází pro spis Tomíčkův neměl ; nastalé ne- 
dlouho potom převraty u věcech veřejných nedaly úřadům 
krom toho zabývati se péčemi podobnými. 

Mnohem větší byla zásluha Jungmannova o vydání spisův 
filosofických nákladem Matice České. Jako o čtvrt století 
dříve neustálým povzbuzováním a domlouváním přiměl přítele 
A. Marka k sepsání logiky jazykem českým, rovněž tak 



*) Y pozůstalosti Juugmannově nalézá se odpověď tato — německá 
— v koncepte. (Viz přílohu AA.) Jungmannova výroku o celé této 
nepříjemné příhodě nenalézáme; za to však jest v listě A. Marka 
J. Jungmannovi dne 10. dubna 1847. velmi důrazné a zanímavé 
slovo o věci. „S pravým uboleváním (sic) přijal jsem zprávu Va- 
šnostinu o propastech, které literatura vycházející nadáním matice 
České křesťanským dušem vykopává! — Takto se staří časové, 
o kterých jsme se nadali, že v moře nepaměti uplynuli, vždy 
opět k nám vracejí jako věčnou klatbou na nás vyřknutí. — 
Ne! není to horlivost duchovní, to jest německá závist 
pod zástěrou nábožnosti! jenž se na naše slabé literní 
počátky osupuje, ona si najala to vysoké černokněžstvo k zá- 
hubě našich počátků! — Jinak si to vysvětliti neumím! — Co 
se sem do Čech německých naplaví knih, řekl bych málo, kdy- 
bych řekl nekatolických, ale spíše bezbožných, které ve štítě 
svém nesou vyslovenou tendenci, aby podkopávaly, a naši hor- 
litelé se nekřižují držíce za to, že ti, kteří je čtou čítati je smějí ! 
ale česká knížka, kteráž na každé stránce nezavání katechismem 
Kanisiovým, ta jest u nich zátraty hodná. — Ať uzamykají ně- 
mecká divadla u nás, kde se nekatolické kusy provozují! — 
at uzavrou ústa tragikům, jenž bezbožné bohoprázdné sady ve- 
řejně pronášejí, až vlasy vzhůru vstávají! — Ale to vše může 
býti, to žádného nezkazí! Jenom české knihy jsou jedovatý — 
a nanejvýš škodný a protož lépe, aby se ani netiskly! Bůh to 
naprav a narovnej." 



347 

nyní neustál u vlasteneckém vyzývaní starého druha svého, 
až od něho obdržel slib, že vzdělá metafysiku. *) Pečlivému 
pěstounu vědeckého jazyka záleželo ovšem hlavně na 
tom, aby se jazyk i s této strany vzdělával. 

I novému tomuto spisu přítele svého věnoval nevšední píli 
probíraje slovce nově utvořená a pomáhaje mu přátelskou 
radou i skutkem. 

Důležité v příčině této jest, že této doby již vystříhá 
přítele svého přílišného purismu, čehož při logice jeho 
naprosto nečinil.**) 

Rovněž tak Jungmann tříbil jazyk i v Hynově „Duše- 
sloví zkušebném", touž dobou nákladem Matice České vy- 
daném. ***) 



*) Již dne 27. října 1833. Jungmann psal A. Markovi: „Pěšina a 
někteří jiní Čechové chtí Vt. prositi, abyste nás Metafysikou 
obdarovali" a t. d. Dne 6. září 1841.: „Nikdo kromě Vás není 
mocen něco takového vyvésti (t. metafysiku sepsati). Běda tornu? 
kdo Vás od toho svádí a vlasti tak potřebného spisu nepřeje." 
Dne 13. listopadu 1841. posílá muJaegrův krátký spis o metafy- 
sice „k líbeznému nahlédnutí, kdyby snad se Vti. líbilo, bud 
ji přeložiti (censura by ji bez rozpaku propustila jakožto Vídeň- 
ské vydání) aneb něco podobného sepsati. Bylo by to pěkné a 
všem Cechům příjemné, kdyby ona s logikou pospolu na světlo 
vlastenské vyjíti mohla." Dne 21. února 1842. pak píše: „Vy- 
rozuměl jsem s potěšením z Vašeho listu, že se zabýváte Meta- 
fysikou; to netoliko mně, ale všem dobrým Čechům ano i 
ostatním Slovanům milo a příjemno býti dlužno, poněvadž filo- 
sofický jazyk slovanský ještě nejméně vzdělán jest." 
**) „Radili jsme se o slovce nám laskavě zdělená a na tom jsme 
se usnesli, Vašnost prositi, abyste ku přílišnému purismu ne- 
hleděli, zvláště tam, kdež všickni evropejští jazykové se jako 
shodli, leda že by naskytlo se slovo velmi dobré a snadno sroz- 
umitelné. A pročež myslíme, že by všeobecné významy filoso- 
fie, ontologie, metafysika ba i fysika a t. p. se podržeti, 
měly, jakož i ta, kteráž již obyčejem přijata jsou, k. p. podmět, 
předmět, ježto i Rusům známa. P. Purkyňova úsoba a výsoba 
nechce se líbiti . . . Vůbec ještě jednou opakuji svou prosbu 
Vašnosti, abyste sebe nejvíce slyšeti ráčili, toliko srozumitelnosti 
obecné hleděli." 
***) Zde nebude od místa, uvedeme-li některá slova Jungmannova, 
ježto ukazují, kterak Jungmann smýšlel o snahách některých 
urputných přívržencův německých systémů v filosofických, kteří 



348 

Kterak tito horliví pěstounové literatury naučné podstu- 
pujíce nesnadnou práci toliko prospěch věci a zásluhu vlaste- 
neckou měli na zřeteli, ukazuje zanímavý list Jungmannův 
A. Markovi po vytištění jeho logiky a nietafysiky. Dávaje 
příteli věděti, že jeho „filosofie na světlo páně vyšla k veliké 
nás všech dobře smýšlejících radosti", dokládá způsobem 
jakýmsi poloúředním: „Sbor náš, jehož tenkrát co tajemník 
(jednatel) nehodným orgánem jsem, díky své uctivé V" vzdává 
a znaje přeušlechtilé Vaše smýšlení a lásku k věci naší, 
neopovažuj e se V ašnosti podávati peněžité pocty. 



shlížejíce s výše učení svého jednak všecko, co posud česky o 
filosofii psáno bylo, příliš lehce vážili, jednak samospasitelný 
systém mermomocí v češtinu uváděli. Jungmann píše A. Markovi 
dne 21. ledna 1843.: „Na metafysiku (Markovu) den ode dne 
toužebněji čekám, vida, že p. Klácel Hegelianismem vše 
zaplaviti hrozí." V neúplném konceptu listu z posledních let 
(asi 1845—47) praví pak: „V tom ohledu, ač mnozí nad tím 
plesali, mne zarmucovalo počínání některých výtečných hlav 
českých, lidí učených, kteří postavivše se na vrch německé filo- 
sofie odtud vše snažení druhých vlastencův ve vědách a umech 
posuzovati a vše haněti a zavrhovati se jali, co se s přijatým 
od nich systémem zevrub nesrovnávalo. Našinec ostýchal se 
péro do ruky vzíti ve strachu, aby vyjda na den myšlénkou 
svou na některého Hegelistu, Herbartistu a jiného istu nevrazil. 
Ubozí eklektikové (Jungmann byl sám ve filosofii eklektikem. 
Spis.) při tom měli se nejhůře, poněvadž žádné straně se zavdě- 
čiti nemohli a ode všech systémů ranami se potkávali. — Nám 
nemůže než příjemno býti. když se na poli tom, kde se bavíme, 
shledáváme s člověkem ne mlhou učenosti školské obaleným, ale 
rozumu přirozeného září osvíceným, který jako Sokrat sofisti - 
ckou moudrost zaplašuje a pravé moudrosti průchod činí. — Po- 
savadní snažení Čechů na poli vědeckém bylo podáním někte- 
rých potřebných slov připravovati cestu jakékoli povstati mo- 
houcí české filosofii, nebo aspoň českému vzdělávání věd a umění, 
kteréž vzdělávání, jakož nyní věci stojí, bez nějakého vědeckého 
slohu a bez jistých názorů zdá se býti nemožné. Až potud to. 
co posud z logiky, metafysiky a psychologie vyšlo, jako počá- 
tek a proprava k dalšímu vzdělání věd doufáme že není bez 
platnosti. A protož ten, kdo cestu našincům ukáže, kterou jíti 
bylo by nejlépe, více nám prospěje, než kdo sebe ostřejší kritiky 
na díla posavadní hotoví a sám ničeho lepšího nedovede nebo 
dokonce všecko na brdo svého Herbarta neb Hegla tkáti káže." 



349 



uébrž prosí, abyste ráčili k své potřebě poručiti, kolik ex. 
V tí libo vzíti" i posílá mu „prozatím 20 exemplářů".*) 

Zatím Matice, jejímuž rozvíjení se Jungmann od prvního 
počátku pečlivě napomáhal, dobyla si v obecenstvě půdy 
tou měrou, že vládnouc prostředky ještě nedávno neočeká- 
vanými dala se ku povzbuzení spisovatelstva cestou mécé- 
nášskou. Po návrhu Palackého usnesl se sbor matiční r. 1842. 
o to, že mají se za výtečné i věcí i jazykem spisy dávati 
každého roku odměny počínaje rokem 1844. K rozsuzování, 
který ze spisů vyšlých by byl před jinými hoden odměny, 
kterýžto úkol byl neméně nesnadný než nevděčný, propůjčil 
se jako vždy v podobných případnostech se zvláštní ochot- 
ností i Jungmann a kterak svědomitě plnil povinnosti při- 
jaté, toho nepopiratelným důkazem jsou dva posudky spisův 
v jeho pozůstalosti se nalézající, v nichžto světlé i stinné 
stránky spisův svědomitě vytýká zvláště bedlivě všímaje si 
pokleskův jazykových. **) 



*) V listě dne 15. října 1844. 

*) Velmi zanímavý jest jeho posudek o díle, ježto v dějinách české 
kritiky nad jiné proslulo, o Tylově „Posledním Čechu". „Hlavní 
idea spisovatelova byla patrně ne jiná, než stav českého jazyka 
a národnosti v přítomném věku našem. Snažil se ukázati, kdy 
a kterak novější literatura česká a vůbec láska české národnosti 
vznikla, s jakým odporem zápasiti musí po tu dobu a vzbuditi 
konečně naději, že šfastně přemohou se obtížnosti a literatura 
i národnost naše zkvetou. Tu částku výborné provedl . . . 
Hrabě Velenský jest jako zůstatek lepších časův, kterýž bolestí 
nad zkázou národnosti a drží se za posledního Čecha, jest jako 
představovatel částky národa trpného, vidí hynouti národství, ač 
pomoci nemůže. Částka ta dobře vyvedena jest a zavříti 
se dá v průpověď: Česká národnost nezahyne ... Nalezení. 
Děj pravdě podobný, živý, uzel točí se okolo tajemství hrab. 
Vel., charaktery rázné, živé, činné, sobě věrné. Toliko katastrofa 
ne tak pilně vyvedena jako ostatek, zdá se jakoby skladatel již 
byl pospíchal. Vytváření posledního Čecha od Pedrazziho jako 
žert bylo nevčasné, neslušné, jako opravdovost byla šalba a sa- 
tyra urážející hraběte, jehož přátelství hledal. Postavení Pedraz- 
ziho k Velenskému mladému, Ladislava k Ludmile, stav starého 
hraběte, který Miladu Svobodovi dal s statkem a nyní kajícímu 
synu co dáti nemá, který poutníka chtěje těšit nalezne v něm 



350 



Ve sboru musejním pro řeč a literaturu českou Jung- 
mannovi naskytla se i příležitost, působiti v opravení pravo- 
pisu Dobrovským stanoveného. Okolo r. 1840. počaly se 
mocněji opět jeviti snahy po další opravě pravopisní: snaha 
ta octla se nyní, ježto jazyk český pěstován jest již dvěma 
učenými sbory, sborem musejním pro řeč a literaturu českou 
a filologickou sekcí při učené společnosti, na cestě pravidel- 
ného rozvoje, oba sbory chopily se věci té a badatelé jazyka 



člověka, který s ním žert tropí aneb co horšího . . . čtenář od- 
loží knihu jsa oučasten pochybného postavení osob, neuspokojen. 
Sloh ve větším díle zprávný, živý, jasný, poetický. Jazyk 
český (čistý ?) až na oblíbené novoty, jichž pochváliti nelze a na 
kterých jako schválně lpí skladatel, an již namnoze co vady do- 
tknuty byly." Uvádí pak 38 chyb jazykových; doložiti sluší, že 
Jungmann na první stránce na hoře v závorkách si napsal osa- 
" mélá slova: „Opovrhuje zprávností jazyka naschvál a z pýchu. 41 
Poslednímu Čechu dostalo se odměny druhé, akcesitu, ježto 
první nebyla přiřčena nikomu. — Zanímavý bude čtenáři i kratší 
úsudek o Sabinově Hrobníku, poněvadž viděti z něho, kterak 
Jungmann smýšlel o směru romantickém, tehdy již několika 
stoupenci u nás se jevícím. „Kdo se v obrazu vzteklého z lásky 
a pomsty člověka, řevnivého vraha, mrtvých lupiče, šílence ne- 
šťastného, z obrazu tiché, nešťastně milující dívky a o sobě pla- 
noucího života, kdo vůbec v vášnivosti bezuzdné, v úzkostech 
hrobových a hrůze ve všelijakých jejích způsobách na hřbitově, 
v kryptě a t. d. na několik hodin pokochati se chce, ten nechať 
čte tuto ostatně dosti důvtipně k rozpálení fantasie přiměřeně 
sepsanou, jinak ovšem bezúčelnou novelu a řekneť se mnou: 
Škoda, že spisovatel schopnosti své k něčemu buď utěšitelnému 
neb poučujícímu a užitečnému nevynaložil! Sloh dosti dobrý až 
na chyby obyčejné našemu věku." — Mínění o poesii romanti- 
cké vyslovil pak ještě světleji v těchto řádcích napsaných na 
kuse papíru srovnávajícího se úplně s těmi, na nichžto psány 
jsou „zápisky": „Pokažená chuť v literatuře. Předsudky 
starých věků, víra v čarodějství, v upíry a p. oživla a uvedena 
v lyriku, epiku, romány; u Francouzů revolucí zatvrdila mysli, 
tak že jen hrozné co jest a velmi silné jimi pohne. Byron hlavy 
zmátl svou černou kalokrevností. Ta škola ani veselost mysli 
ani milost k mravnosti nepůsobí, ani člověka jinak nepoučuje; 
jest zábava jedině fantasie ač neutěšená. Kdo věří v duchy a t. d., 
ten se zděsí a zavede více — kdo nevěří, s nechutí opovrhnr 
věcí. Máme tolik užitečných pravdivých věcí, tolik předmětů věd 
a umu, že škoda každé chvíle na tak prázdné věci obrácené.- 



351 



českého byli jim při tom vůdci. Šafařík, uradiv se s Jung- 
mannem, přednesl v posezení filologické sekce dne 2. června 
1842. své závažné „Slovo o českém pravopise", v němž na- 
vrhoval, aby se na místě posavadního g psalo j, na místě 
j í, v ostatních pak kusech aby se pravopis posavadní 
zachoval. Slovo to došedši schválení celé sekce nedlouho 
potom dne 1. října přijato jest i sborem musejním, kterýž 
k tomu výslovně doložil, že „ostatně nižádných dalších pro- 
měn a novot ve pravopise českém a tak ani uvedení na- 
vrhovaného ou místo au & v místo w potřebu neb užitečnost 
neuznává, aniž jim ve spisech od Matice vydávaných místa 
propůjčuje."*) Jungmann pak přijal k sobě úkol, že bude 
působiti při vrchním dozorci škol obecných v diécesi Pražské, 
aby tato oprava i do škol zavedena byla.**) 

Než oprava tato nejvyššími autoritami vědeckými pro- 
vedená neuspokojila všech reformátorů pravopisních. Ne- 
malá část spisovatelstva užívajíc na místě posavadního au 
ou a na místě w v zabíhala za meze opravy vytčené, pročež 
„sbor musejní" dne 13. listopadu 1846. novým „návěštím" 
všem spisovatelům, „kteří k Matici České zření své míti 
obvykli", uvedl ve známost, „že ve spisech nákladem Matice 
České vydávaných při posavadním, od královské společnosti 
nauk a též od sboru r. 1842. přijatém pravopise setrvati 
míní, ostatně jiným, jak samo sebou se rozumí, žádného 
pravidla neukládaje." — J. Jungmann, jehož jméno pod tímto 
návěštím čte se na prvním místě po kurátorovi,***) neměl 
sešlostí věku jsa sklíčen dalšího účastenství dosti tuhých 
zápasů v té příčině vedených, ježto se r. 1850. skončily 
téměř obecným přijetím proměn výše dotčených. 

Živé a účinné bylo účastenství Jungmannovo i při jiném 
vážném kroku, jímžto sbor musejní péči o čistotu jazyka 



*) Viz „Doslov k Radhoštu" Fr. Palackého str. 24 a t. d. 
**) Viz list Vinařického F. L. Čelakovskému v „Sebr. listech F. L. 

Čelakovského" na str. 448. 
***) Viz Čas. česk. mus. 1846. str. 853 a 854. 



352 



českého osvědčil. Dne 1. března 1845. sbor musejní učinil totiž 
usnesení, že má býti vyzváno všecko spisovatelstvo k sepsání 
„Brusu jazyka Českého", kteréžto knihy, prý, účelem má býti, 
ukázati, v čem vůbec noví Čeští spisovatelé chybují, jakých 
zejména chyb a omylů proti přesné řeči písemní se dopouštějí 
a kterak to napraviti a jak psáti by měli." „Plán a vyve- 
dení" zůstaveno na vůli spisujícím. Za nejlepší od Sboru 
schválený spis podávala se odměna 100 dukátů; za akcessit 
50 dukátů. Spisy měly se poslati do 1. ledna 1847.; než 
lhůta tato může, prý, na žádost Sboru oznámenou býti pro- 
dloužena. *) 

Nemýlíme se přičítajíce samu myšlénku „Brusu" Jung- 
mannovi ; zachovati čistotu jazyka, brániti vší mocí vzmáha- 
jícímu se porušování a kažení jeho bylo mu po všecky časy 
hlavní důležitostí a nedávno před tím vyslovil v témž časo- 
pise musejním**) tytéž trpké stesky a toužebné žádosti, které 
vedly Sbor k „Brusu". ***) 

Výborná myšlénka „sboru musejního" nestala se po- 
hříchu skutkem. Nebyloť v tehdejším spisovatelstvě nikoho, 
aby se byl pokusil o dobytí ceny na tehdejší okolnosti velmi 
skvělé — doba minula, aniž Matici došel který spis o cenu 
se ucházející, a v následujících letech nepokojných vešla my- 
šlénka Jungmannova úplně v zapomenutí. 

Nehrubě lépe dařilo se jinému předsevzetí Matice České, 
jehož Jungmann na samém konci života svého byl účasten, 
,,Hlasům u vydaným k usilovnému naléhaní Jana Kollára, 
proti mladým Slovákům, v jichžto čele byli L. Štúr a J. M. 



*; Viz Cas. česk. Mus. 1845. str. 319—321. Zápisky. 

**) R. 1843. v článku „Napomínatel" str. 395 a t. d. 

***) V pozůstalosti Jungmannově nalézá se list, na němž sestavuje 
si na rychlo myšlénky své v této příčině. Myšlénky tu nejsou 
provedeny, nýbrž toliko napovězeny. Nejzanímavější nám zdá 
se býti, že tu mluví o „spolku k čistění jazyka". O tomto spolku 
praví dále, že „rozsouditi má, co dobrého ne dle vůle, ale dle 
zákonů uznaných." 



353 

Hurban, ježto přetrbše svazek literární mezi Čechy a evange- 
lickými Slováky již od 15. věku trvající jali se zakládati novou 
literaturu slovenskou. V „Hlasech" připojili se přední spiso- 
vatelé čeští k nejzasloužilejším Slovákům, aby dalšímu šíření 
se novoty učinili přítrž. Důkladnému a mocnému slovu Jung- 
mannovu dáno tu jedno z předních míst.*) Ale ani tesklivě 
dojímavá řeč ctihodného Nestora, ani uchvacující apostrofa 
Šafaříkova, ani státnicky důmyslné pojednání Palackého, ani 
plamenný meč slov Kollárových nemohly již zastaviti proudu 
osudného. 



*) Jest to vlastně otisk vjHečného jeho článku: „O různění spisovního 
jazyka" r. 1832. v Mus. vydaného. 



23 



Hlava druhá. 



Jungmann všímá si věcí veřejných, zvláště slovan- 
ských. — Smýšlení jeho slovanské. — Smýšlení poli- 
tické a náboženské. — „Zápisky." 

Živé účastenství, ježto věci veřejné bndívaly v jímavé 
mysli Jungmannově za mladších let, jeví se v jeho listech — 
veřejně ovšem jeviti se té doby ani nemohlo — i v pozdějším 
věku mužském, ano i kmetském, ač úplné pohřížení se v díle 
slovníkářském již méně často připouštělo myšlénky cizího zrna 
a doba sama méně bouřlivá a zanímavá než za válek Napoleon- 
ských nemohla tak mocně rozčilovati mysli jeho, jako tehdy 
činívaly noviny o závratných činech Korsického svétoborce. 

Nejhloub ovšem dotýkaly se ho všeliké zprávy a pověsti 
o zemích našich. Jakož moc vládní a všeliké její počínání byla 
zakryta neproniknutelným závojem, nezbývalo ani nejbystřejším 
pozorovatelům, leč činiti si všeliké domněnky o tom, co se tam 
před se bére a přemílati všeliké často liché řeči, které se 
o tom roznášely. O takové „noviny" sdílívá se pak upřímně 
s přítelem A. Markem, aby i jeho srdce jimi se obradovalo. 

Koncem r. 1817. posílá příteli důležitou novinu: Vypra- 
vuje se prý, že Čechy, Morava a Halič mají spojeny býti 
v jedno velké království slovanské. Jungmann jest všecek 
u vytržení z této noviny: bylo by to království po jeho srdci 



355 



ať by si byla čeština nebo polština jazykem úředuíra, vždy by 
bylo slovanské.*) 

Zvláště zanímavé bývaly Jungmannovi rozličné zprávy cír- 
kevní, k nimžto snadno přikládal více víry než dle povahy své 
zasluhovaly. Dáváť r. 1836. najednou příteli Markovi věděti, 
že nastává „veliká na gymnasiích změna a snad i ve Filosofii, 
jelikož Jesuité všecko vychování jako jindy na sebe vzíti mají;" 
i děsí se této liché řeči tou měrou, že obává se o úřad svůj.**) 

Vlastenecké touhy Jungmanuovy berou se ovšem cestami 
vzdělanosti národní, a tu vroucí jeho mysli představila se 
i velebná podoba české university! „Knihy pro Universitu Českou 
chystáme, ale bodejž bychom se University České nadíti mohli," 
volá unesený vroucí touhou již na sklonku života příteli 
A. Markovi.***) 

Ale jsa přesvědčením i letorou přítelem cest mírných 
v rozvíjení svého národu nepozbývá smyslu i cest mocných, 
jakož o tom svědčí zbožné jeho vzdechnutí vlastenecké, když 
dává příteli zprávu, že u něho byl statečný vojín vlastenecký, 
básník M. Z. Polák, „všecko mečem rozhodnouti hotov." 
„Takových nám 100.000!" dodává v zanícení vlasteneckém.!) 



*) „Koznášejí se tu s jakousi lží, že Cechye (sie), Morava a Polsko 
mají spojeny býti v jedno Slovanské království Bakouské; bodejž 
to pravda ; neeht by již český neb polský dialekt obrali za panující, 
vždy by Slovanský byl a snad by pěkně v jeden srostl! Bože, jest 
to tuze pěkná myšlénka, tu buď angel vynašel, aby mne potěšil, buď 
ďábel roztrousil, aby mne toužením muěil." J. Jungmann A. Markovi 
dne 29. prosince 1817. 
**)... „Odkázáno prý od F*. jim 400.000 fl. C. M. a vráceni budou 
dle možnosti statkové a t. d. Metternich je podporuje, ač náš Kolo- 
vrat odmlouvá. — Záviseti bude tedy osud literatury od toho řádu 
kterýž, ó by více o národnost naši pečoval, než to kdy posud učinil ! ! 
Praví se, že položili sobě výminky tyto: Professorů ustanovení bez 
konkursu a t. d. . . Co z nás bude? Snad pensionisté." 
J. Jungmann dne 14. ledna 1836. A. Markovi. A po pěti letech píše 
témuž příteli dne 25. máje 1843.: „Jesuité se tisknou na svá pře- 
dešlá místa, nedej bůh, aby mezi nimi opět Koniašové vznikali." 
***) V listě dne 20. února 1844. 

f) Viz výše str. 226. 

23* 



356 

Věci české národní splývaly v srdci Jungmannově vždy 
v jedno s věcmi obecně slovanskými a cokoli se týče někte- 
rého kmene slovanského, i sebe vzdálenějšího, hne vždy mocně 
jeho myslí. Tak oznamuje s počátku r. 1827. příteli A. Markovi 
„příjemné naděje od východu", nebo Safaříka došla zpráva, 
že Akjermanská smlouva (mezi Rusy a Turky) „Srbům národ- 
nost ujišťuje." *) 

Věci ruskopolské nepřestávají ho zanímati ani v této době, 
a srdce jeho upřímně slovanské i tu přeje Polákům voluého 
rozvoje, ač jeho sympathie čím dále tím určitěji obracejí se 
k Rusům. Za války ruskopolské mluvilo se v lednu 1831., že 
„náš dvůr s Francouzi se spojil proti Rusům. Nedej Bůh," 
volá Jungmann, „to by byla zlá vojna."**) Po přemožení Po- 
lákův píše pak týmž smyslem jako r. 1812. „Já Polákův lituji, 
ale Slovanstvu se raduji, vida an mu nejhoršího nepřítele — 
domácího — ubylo. Potlačením polštiny rozšíří se ruština . . . 
A tak se těším nad ztrátou ubohých Poláků i v tom našich 
věrných bratří!" ***) Slyše pak později o rozličných spiknutích 
polských lituje nešťastníků zatracuje ovšem při tom jejich po- 
čínaní, f ) 

Duch nenávisti a mstivosti, jenž od konce nešťastného 
povstání r, 1831. literaturu polskou, zvláště emigrautskou opa- 
noval, protivil se mysli Jungmannově tou měrou, že se mu 
tím i díla Mickiewiczova znechutila. „Právě čtu Mickiewicze 
4. díl Pař. vydání," píše A. Markovi dne 20. června 1833. 
„I v tom díle jeví schopnost básnířskou neobyčejnou, ale pře- 
piatost a téměř šálenstvo ducha. Celý díl jest soptění žluči na 
Rusy. Škoda tak dobré hlavy." 

Přízeň jeho k Rusům jeví se i jakousi zvláštní úctou 
k mocnému samodržci Mikulášovi, jakož viděti z nejeduoho 



*) J. Jungmann A. Markovi dno 3. ledna 1827. 
**) V listě dne 14. ledna 1831. A. Markovi. 
***) V liste A. Markovi dne 5. října 1831. 

f) „Poláci ve Vídni (tak se zde mluví), zatřeni jsou a spisy jim po- 
brány. Co ten nešťastný národ obmýšlí V" píše dne 29. března 1843. 
A. Markovi. 



357 



místa v jeho listech,*) ač jinde s žalostí dává příteli věděti, 
že i Mikuláš uvěřil osočovatelům snah slovanských, jako by 
byly rázu revolučního." 1 ) 

S ochotnou zvědavostí Jungmann stopoval rozvíjení se 
literatur slovanských čítaje s přátely svými nejdůležitější spisy, 
ježto právě vycházely u rozličných národův slovanských. Brzo 
po příchodu svém do Prahy zřídil si jakýsi — ovšem zcela 
soukromý — slovanský spolek čtenářský, jehož údové připlá- 
cejíce na knihy a časopisy jinoslovanské druh po druhu je 
čítali a přečetše buď ukládali v museum, aby jich tam mohli 
užiti přátelé literatury jinoslovanské. neb mezi sebou je rozpro- 
dali. Jungmann, Purkyně, Presl, Hanka, z venkovských pak přátel 
Marek, Vetešník, Sír byli buď od prvního počátku členy tohoto 
slovanského spolku čtenářského, aneb přistoupili za nedlouho ; 
později i Palacký a Šafařík k němu přidružili se. ***) 



*) „Viděli jste tedy onoho jinocha, jemuž se našich srdcí obětnice kouří !" 
píše J. Jungmann v nedatovaném listě A. Markovi, patrně z r. 1833. 
pocházejícím, když císař Mikuláš měl známou schůzi s eis. Františkem 
a kr. Pruským v Hradišti Mnichově. Dne 27. července 1838. pak 
píše A. Markovi: „Příchozí z Teplice povídají, že tam Euský Car 
i Carevna svou přítomností všecko oživují. Sličná osoba carova vyniká 
nad všecky — velut inter stellas luna minores. Chodí mnoho po 
zahradě veřejné." 

**) „Mikuláš také sobě dal ostuditi Slavanism jakožto něco revulueijného" 
píše A. Markovi dne 6. září 1841. 

***) Jungmann píše dne 6. října 1819. A. Markovi: „Také se dnes 
učinil první krok k našemu Slovanskému čtenářstvu tím, že 
Purkyně a já dali jsme na vrch své jména a podílky. Budeteli 
míti na budoucím místě příležitost, doufám, že také přikročíte. 
My dali na ruský akadem. slovař 8 tolarů a on přišel na 14 
tolarňv, podobně Lindův Slovník. Ty ruské knihy přišly na 28 
tolarů. Postaráme se o Karamzina a druhé vydání Slovářc." Dne 
22. prosince 1819. píše témuž: „Spiewy Niemcewiczovy posílám 
k přečtení, nemáte-li slovníku žádného, zapůjčím Vám Bergne- 
rova Bandtkie. — Objednali jsme již denníky některé, ku kte- 
rým Vás jakožto pořádného čtenáře a společníka počítáme, snad 
by i Váš František (Vetešník) v svém bezpečí jich se zúčastniti 
chtěl? — O to se posud nemůžeme shodnouti, kde by se po 
čtení dáti neb schovati měly? Já myslím, abychom potom mezi 
sebou o ně licitovali a utržené peníze opět na nové obrátili." 



358 



Rozvíjející se utěšeně literatury slovanské naplňovaly 
srdce Jungmannovo rozkoší nevýslovnou: přirovnávaje stupeň, 
na němž je viděl v pozdějším věku svém, k žalostné jejich 
chudobě za svého mládí volá blaženě: „Již v pravdě tolik 
toho máme, že k požívání všeho nestačíme" dodávaje ihned 
s touhou vlasteneckou: „Kéž by pak možné bylo, aspoň co 
výtečného jest, našim Čechům také předložiti." *) A jinde zase 
píše s elegickým povzdechnutím: ,,0 kterak lituji, že jsem již 
stár té doby, když jinoslovanské knihy počínají i mezi námi 
domovem býti! Proč toho před 40 lety nebylo? — Mezi tím 
rád jsem tomu, že tak jest a jiní aspoň užiti mohou ovoce, 
po němž jsem tak dlouho marně toužil/' **) 

Jakož pak upřímně radoval se nadějnému vzrůstání lite- 
ratury u národů slovanských, rovněž tak mu bylo velikou 
útěchou, kdykoli jazyky slovanské nabývaly platnosti a důle- 
žitosti ve světě naučném. Zvláštní radostí naplňovalo se srdce 
jeho při zprávě, že na universitách ruských zavedeno bude 
studium slovanských jazykův. „V Ruších na 4 universitách 
(Petrohradské, Moskevské, Kazanské a Charkovské) založí se 
stolice všeslovanské, jaková i ve Varšavě se chystá. Bude 
tam hlaholiti i český jazyk a co lepšího jím psáno", zvě- 
stuje radostně příteli Markovi již 3. ledna 1827. Nemenší 
radost, ano i hrdost cítil v srdci svém, když vláda Pruská 
počala vyjednávati s učenci českými, napřed s P. J. Safaříkem 



Dne 19. prosince 1837. témuž: ..Cheeteli také na rok 1838. před- 
platiti na bibliotéku dla ctenia? Nyní jest redaktor její Benkovský, 
a jakož Gréč znáti dal, jest člověk velmi stranný a vášnivý. Palacký 
a Šafařík odstoupili; Hanka aPresl ještě drží, já váhám a toliko za 
Vámi se odhodlám, ač bych nerad beze všeho denníku ruského již byl." 
*) V listě dne 1. června 1837. A. Markovi, jejž i k činnosti směrem 
tímto vyzývá: ..Podlé plánu Muscjníka jest žádostivé, aby nějaká 
zpráva o lepších ruských a jinoši ovcnských knihách třeba obšírnější 
s výjimky míst pěkných se zdělovala. Kdož by k tomu schopnější 
byl než Vasnost? — Nesmím vsak naléhati prosbou, veda že milovnýin 
jsouce národa českého a jazyka jeho. inožno-li bnde, sami od sebe 
k tomu se přičiniti ráčíte." 
**) V liste A. Markovi dne 4. března- L838. 



359 



a potom i s F. L. Čelakovským o zřízení stolic jazykův slo- 
vanských při universitách pruských.") 

Horoucnost tato slovanská dosahovala při Jungmannovi 
takového stupně, že i jeho střízlivá soudnost druhdy octla se 
v nebezpečí. Sebe smělejší domněnky nabývaly mu aspoň na 
chvíli podobnosti ku pravdě, zdálo-li se mu, že jimi Slovan- 
stvu přibude cti a slávy; samy učené hříčky Dankovského, 
jimiž dokazoval, že stará řečtina jest dcerou matky slovanské, 
docházely u něho obliby a pochvaly. „Náš milý Sír bude se 
radovati Dankovskému .... Ovid tedy slovansky básnil jako 
Orpheus, Tamyris (?) a nejznamenitější věštci starožitnosti. 
Přijde čas, že jménu slovanskému nahradí se vzatá bezprávně 
čest," píše příteli Markovi dne 20. března 1828. 

Vroucí tato láska k Slovanstvu vštípila mu velmi záhy 
přání, aby Slované rovněž jako západní jejich sousedé Němci 
užívali jednoho jazyka spisovního. Za mladších let zdálo se 
mu, že by společný jazyk slovanský mohl povstati nenáhlým 
vzájemným zbližo váním rozličných nářečí, jakož vyložil stručně 
v předmluvě ku prvnímu vydání „Ztraceného ráje." Později 
sice**) odříkal se myšlénky, že by různí kmenové slovanští 



*) Dne 18. máje 1841. Junginann píše A. Markovi: „P. prof. Šafařík 
jest na 4 neděle v Berlíně, kdež o plánu ke slovanské katedře 
s ministrem rokuje. Dej bůh, aby to vypadlo k dobrému Slovanstva, 
třeba nepřátelům drštka pukla. I to zvláštní oslava vlasti naší, že 
odtud vychází a vyjíti má první základ toho velikého stavení!" — 
**) Krok dílu II. částka I. str. 170, kdežto i popírá, že by bylo možné 
stvořiti společný jazyk spisovní nenáhlým zbližováním se různých 
nářečí. „Rozdíl dialektů slovanských mezi sebou jest znamenitý, 
a formy jejich rozličné sice etymologicky pochopiti se dají, ale ni- 
kterak spojiti. Pověděl kdosi, že kdo chce býti Rusem, musí přestati 
býti Polákem ; a my díme, že kdo chce býti Rusem, Srbem, Polákem, 
musí přestati býti Čechem. To jen násilou a k ujmě češtiny 
státi se může. Na spojení dialektů tedy nelze mysliti, ale dobře 
na zdokonalení jich užitím společným . . ." Důležité toto místo jest 
poznamenání J. Jungmanna ku pojednání přítele jeho V. Bergnera, 
jenž vykládal šíře, že spisovní jazyk všeslovanský jako německý jest 
možný. 



360 



celým rozvojem historickým od sebe oddělení mohli kdy spojiti 
se jedním jazykem spisovním; než na samém sklonku života 
vrátil se k myšlénce mladých let s obnovenou horlivostí a ne- 
dbaje nesnází, ježto sám někdy živě vylíčil a kteréž jednotu 
literární mezi kmeny slovanskými ovšem činí nemožnou, vy- 
slovil s nevšedním důrazem přesvědčení, že Slovanům jednoho 
jazyka písemního zapotřebí, i ochotnost obětovati češtinu pí- 
semnímu jazyku všeslovanskému. „Vzájemnost literatur (slo- 
vanských) v nových časech poněkud probuzená jest jednoty ně- 
mecké slabý nemnoho platný důstavek. Jak mnohem lépe bylo 
by dle Němcův jednoho, kteréhokoliv nářečí vůbec co písem- 
ního jazyka užívati, kterýž by se druhými nářečími věčně 
a nesmírně bohatil a šlechtil . . . Jsem upřímný, národnosti 
naší milovný Čech, ale všeslovanskému písemnímu jazyku 
i češtinu v oběť přinésti hotov, věda, že kterýmkoli nářečím 
píšíce, vždy Slované bychom zůstali. Kéž vladařové vznešení 
s tou myšlénkou se spřízní a nám toho přejí, k čemu nás 
příroda dovolala." *) 

Zdá se, jakoby Jungmann stoje na vrcholi věku mužského 
silný a neustálou prací otužený byl cítil v sobě i národě svém 
dosti síly ku pěstování řeči a literatury samostatné, ježto 
v mladším věku vida kolem sebe čirou poušť a na sklonku 
života, kde síly rychle ubývalo, zoufaje jaksi o národě svém 
byl hotov obětovati jej jakémusi neznámému Slovanstvu bu- 
doucímu. 

Drahocenné pomůcky ku poznání povah svých Jungmann 
zůstavil v různých článcích spisovaných hlavně r. 1845. za 
letního pobytu v lázních Šternberských, jimžto při jejich 
vydání na světlo dáno jest jméno „Zápisky." **) Z článků 
těchto aforisticky složených vychází na jevo, že Jungmann 
v posledních letech svých pomýšlel na vypsání života svého; 
uvažuje však věc zevrubněji shledal, že líčiti sám sebe jest 



*) Viz Zápisky Č. ě. Mus. 1871. str. 271. „Všeslovanský písemní jazyk." 

**) Viz přílohu CC. Vytištěny jsou „Zápisky" v čas. ě. mus. 1871. 
sv. III. a IV. 



361 



nesnadno, poněvadž nechce-li nahotu svou odhalovati a ve- 
řejnou zpověď konati, přinucen jest rub srdce a činův svých 
ukrývati a toliko líc nastavovati, čímž obraz mravní jeho ne- 
celý, jednostranný, neznalý, nepravý jest. Nechtě pak ani zpo- 
vědi veřejné konati, ani líčením nepravým klamati, nepustil se 
do vypisování života, nýbrž vylíčil ze života některé částky 
jako scény z dramy veliké.*) 

Kozličné příhody z života svého, kteréž Jungmann u vy- 
sokém stáří jadrně vylíčil, jsou vzácnými prameny, z nichžto 
vážíme vědomosti zejména o letech jeho mladších, o nichžto 
krom toho nad míru málo povědomo; zvláštní však zanímavosti 
nabývají „Zápisky" tím, co v nich o smýšlení jeho o věcech 
náboženských i politických pověděno. 

V obojím jeví se Jungmann pravým synem doby Jose- 
fínské. Osvěta osmnáctého století, osvěta francouzská, jejímž 
nejslavnějším, zbožňovaným hlasatelem byl Yoltaire, opanovala 
zúplna mysl mladistvého Jungmanna, jenž u věcech nábožen- 
ských stal se pouhým deistou zamítaje se vší určitostí všeliké 
náboženství zjevené avšak přidržuje se pevně víry v Boha.**,) 

Sluší pak při tom ku pravému ocenění povah Jungman- 
nových míti na paměti, že tím, co píše v „Zápiskách"' o ná- 
boženství, sám se nikdy nezpravoval, ovšem pak jako tajem- 
ství choval v srdci svém nikomu, ani nejmilejším a nejdů- 
věrnějším svým toho nesvěřiv. Ze sám všech úkonův církve 
katolické vždy býval účastníkem chodě s žáky pilně do 
kostela i na procesí, to ovšem bylo pouhé konání povinnosti, 
kterou mu ukládal úřad; že však ani svému jedinému příteli 
A. Markovi ani komukoli z rodiny své***) nikdy ani slovem 



*) Viz v „Záp." článek: .Autobiografie." 
**) Viz v „Záp." článek: „Moje náboženství." 

***) Ctihodný přítel Jungmannův A. Marek vyslovil se k otázce mu 
v té příčině položené se vsí určitostí, že Jungmann nikdy ani 
slovem neprojevil ničeho, eo by se podobalo k dotčeuým místům 
v ..Zápiskách. - ' Eovnež tak vyslovila se dcera Junginannova paní 
Petrovičová, kteráž s otcem až do jeho smrti bydlila. 



362 



nezmínil se o tomto přesvědčení svém, aniž mu tam, kde beze 
všeho nebezpečenství mohl to činiti, v rodině snažil se zjednati 
platnost, z toho viděti zřejmě, že Jungmanuovi tyto věci nále- 
žely k těm, jichžto dle slov básníkových „člověk nepoví nikomu." 

I u věcech politických byl Jungmann věrným synem doby 
Josefínské. Přál si moudré, národu Českému a Slovanům vůbec 
spravedlivé vlády, aby však tato vláda vycházela z lidu, aby 
moc panovníkova byla ztenčena, aby zaváděly se řády demo- 
kratické — takové přání nikdy nevstoupilo mu do srdce. Samy 
„Zápisky" činí ostrý útok na oblíbené fráse revoluce fran- 
couzské ve článku: Svoboda a svornost. Krom toho Jungmann 
nejednou jadrně vyslovil přesvědčení své, že moudrá autokratie 
(„despotisme éclairé") jest nejlepším způsobem vlády. „Náro- 
dům nemůže lepší býti vlády jako jest moudré samodržectví," 
těmito slovy vyložil stručně a zřetelně nejvyšší zásadu svoji 
politickou.*) 

Neposlední zanímavost v „Zápiskách 8 mají články o ja- 
zyku českém, v nichž podána jest jednak jakási apologie če- 
štiny proti těm, kdo ji kacířským, husitským jazykem jmenují, 
jednak všeliké myšlénky o porušenosti mateřčiny naší v lidu 
a prostředky, jimiž by se jazyk očistil a vytříbil, vykládají se. 
Viděti z toho, že Jungmann, kdekoli mluvil o věcech nejdů- 
ležitějších, měl na mysli i jazyk český, jemuž věnoval i všecku 
práci dlouhého života. 



*) Y listě A. Markovi dne 20. března 1838. — Také vřelé obdivováni 
se císaři Josefa II., s nímžto se u Jungmanna nejednou potkáváme, 
svědčí velmi výmluvně o tom, že Jnngmannovi ..moudré samodržectví" 
bylo nejlepší vládou. 



Hlava třetí. 



Zdraví Jungmaniiovo. — Časté nemoci. — Projížďky. 
Lázně. Odchází na odpočinutí. — Poslední nemoc 

a smrt. 

V době Litoměřické bývalo zdraví Jimgmannovo stálé, aniž 
nalézáme stopy, že by té doby byl býval opravdu nemocen.*) 
Také první léta v Praze těšil se pevnému zdraví, ježto teprve 
roku 1820. počalo se horšiti tou měrou, že mu od té doby 
málokterý rok minul bez nemoci, často dosti dlouhé.**) Již 
r. 1821. s jara roznemohl se tak, že v měsíci květnu obdržel 
dovolenou až do konce roku školního. Koku následujícího psal 
sice příteli radostně, že mu „zdraví letos výborně slouží,"***) 
ale po několika měsících zvěstuje mu, že jest „plný bolestí 
na duši i na těle," tak jej „zkoušky již přes pět neděl trvalé 
zdrhly." Roku 1823. sklíčen byl zimnicí.f) 

Následující zimy octl se v nebezpečí takovém, že „jen 
kvapné žilou puštění neduhu nebezpečnějšího jej vysvobo- 



*) A předce přičítal prý v pozdější době neduh svůj prsní době Lito- 
měřické. Panu J. Malému, pomocníku svému při slovníku, rozmlou- 
vaje s ním důvěrně kdysi řekl, že pití vína v Litoměřicích způsobilo 
mu nemoc pliení. Dle téhož svědka byl Junguiann přesvědčen, že 
má souchotiny. 
**) Viz dodatky k 2. vydání v prii. CO. 
***) A. Markovi dne 7. května 1822. 

f) .,Jsem ještě jako opilý po zimnici, z které měla býti žlučná horká, 
an jsem mnoho mrzutosti zakusil před tím s jedním hromským klukem 
žákem, který se nejen mně, ale i prefektovi zprotivil a jest strýc — 
purkmistra!!" A. Markovi dne 17. července 1823. 



364 



dilo;*) a po delší čas nemohl se docela sebrat."**) V létě 
pak dává příteli věděti, že ho „pokouší ta jistá tak nazvaná 
zlatá žíla." 

Roku 1829. v zimě trápen jest dlouho silným kašlem, 
kterýž se následujícího roku s takovou prudkostí opakoval, že 
na druhé půlletí vymohl si dovolenou.***) 

Po menších neinocech v letech následujících sklíčen jest 
opět těžším neduhem po smrti milovaného syna, nebo se u něho 
zbudil „lítostí a nespáním kašel krevní."!) 

Kašel pak ho té doby téměř ani neopouštěl, nebo v zimě 
1836. dává příteli věděti, „že kašle od Vj A léta jej obtěžují- 
cího docela pozbyti nemůže, ač lepší již jest." ff ) 

I v následujících letech postonával často a dosti dlouho, 
bývaje i mnoho neděl zavřen v příbytku; zejména r. 1840. 
byl dlouho nemocen, čím oslábl znamenitě a po delší čas o holi 
chodil, ftf) 

Také roku 1842. soužen jest nemocí několikanedělní a 
r. 1843 trápila ho pakostnice. f*) 

Léta pozdější přinášela s sebou vždy nové útoky, síly 
neustále ubývalo. 

Při tom jest se diviti toliko tomu, že Jungmann téměř 
bez přestání pracoval a dosáhl tak vysokého věku. Příčiny 
toho hledati sluší jednak v tom, že živ byl velmi prostě a 
pravidelně jsa pečlivě ošetřován výtečnou chotí, jednak i 



*) A. Markovi dne 5. února 1824. 
**) A. Markovi dne 26. února 1824. 
***) „Nyní pracuji pilně, ac bych nemel jsa kašlem trápen, že ani do 
školy jíti nesmím a odevzdal jsem celý ouřad P. adjunktovi našemu 
na ten pul (sic) léta." A. Markovi dne 15. června 1830. 
f) A. Markovi dne 2. ledna 1834. 
tf) A. Markovi dne 14. února 183(3. Dne 9. října 1838. píše témuž: 
„Toliko můj pocasový ledva již vyléčitelný kašel mne týrá." 
ftf) „Já sice ještě o holi chodím, ale vše povinnosti své pořádné odbý- 
vám. *' A. Markovi dne 28. máje 1840. 
t*) Píše v listě bez datum, roku 1843. psaném A. Markovi: „Konečně' 
jednou počínám z postele vylézati . . . Terpentin mně bratr v pilul- 
kách podával, zdá se tedy býti jeden z hlavních léku proti pakostniei." 



365 



v tom, že od té doby, co zdraví jeho sláblo, hleděl odpočinu- 
tím si na venkově buď u přátel neb v lázních tělo své síliti. 
Vyjížděl si o prázdninách ku přátelům, zvláště vlastene- 
ckým farářům. Již první rok v Praze vyjel si v prázdninách 
s Janem Nejedlým k Puchmajerovi do Radnic a k Vojtěchu 
Nejedlému do Mirešova ; *) o dvě léta později trávil celé čtyry 
neděle u starého přítele svého Kareše, faráře ve Vlachově 
Březí, ač tam mínil zůstati toliko deset dní. **) Po tento čas 
byl „cele prázden." Roku 1821. po těžké nemoci zajel si 
k A. Markovi, té doby zprávci duchovnímu na Hrubé Skále 
i odpočal si tam některý čas. Téhož navštívil 1824. opět, té 
doby již na faře Libufiské, i ač tam pobyl jenom osm dní, 
ujišťuje Marka, že si od něho přivezl asi na rok nové síly.***) 
Následujícího roku 1825. navštívil opět přítele Marka i žáka 
a přítele svého Síra v Jičíně. Tři léta později zajel si opět 
ku příteli do rozkošné krajiny Libuňské, tehdy s celou rodi- 
nou; a opět po třech letech navštívil A. Marka se svou Ha- 
nenkou a užil i přátelského pohostinství u svého žáka a přítele 
Fr. Síra v Jičíně, f) 

Roku 1834., kterého začal vydávati slovník, učinil největší 
posud v životě svém cestu, zajel si s rodinou do hor Krko- 
nošských a občerstviv se krásami přírodními a uživ radostných 
chvil s přátely A. Markem v Libuni a Fr. Šírém, kteří jej na 
Krkonoše provázeli a u sebe radostně hostili, přinesl si z této 
cesty tak líbezné zpomínky, že ji „mezi nejpěknější stránky 
svého života" počítá, ff) 



*) V listě A.Markovi dne 10. října 1816. oznamuje úmysl, že pojede. 
Ze by tam byl skutečně byl, nikde nepíše. 
**) Viz dodatky v příloze CC. 
***) V listě 18. září 1824. 

f) List Fr. Sirovi dne 2. září 1830. 
ff) A. Markovi dne 11. září 1834. Malou nehodu, která je na cestě 
potkala, vypravoval nám ctihodný A. Marek : „Na špatné cestě v ho- 
rách nad Úpou kočí zvrátil vůz, v němžto seděli Jungmann s Markem. 
Marek při tomto zvrácení nalehl na Jungmanna a porouchal si lehce 
zebro. Opravdové nehody při tom nebylo." 



366 



I následujícího roku okřál opět v LibiiDi mezi přátely 
A. Markem a Šírém a vraceje se clo Prahy přenocoval u milého 
Františka Vetešníka v Markvarticích.*) 

Roku 1837. zajel si poprvé clo lázní; trávil s přítelem 
Markem krátký čas v Karlových Varech, kdežto se seznámil 
se slavným, básníkem německým, Ladislavem Pyrkerem, arci- 
biskupem Jagerskýin v Uhřích, jenž vydávaje tehdy sebrané 
básně své vyslovil přání, aby někdo jako „na průbu" něco 
z nich clo češtiny přeložil. Probošt Pollner též v Varech me- 
škající obrátil zřetel jeho k Markovi, jenž by se k tomu na- 
kloniti dal. Zdá se, že toto pokynutí, ježto zůstalo bez po- 
všimnutí při Markovi, bylo Vinařickému podnětem ku překladu 
známých „Perel posvátných."**) 



*) Kterak vroucí jeho ctitel Fr. Vetešník radoval se této vzácné návštěvě, 
viděti z toho, že o ní napsal do „pamětní knihy ;t fary Markvartické 
na listu 132. takto: „V outerý o narození blahoslavené panny Marie 
dne 8. září po poledni stalo se milé mi navštívení a přenocování od 
blahorodého pana Jungmanna, prefekta Pražského staroměstského 
akademického gymnasium, vracujícího se z Libuně do Prahy, odkudž 
dne 14. poctěn jsem následujícím listem: ,.Y Praze 13. září 1835. 
Drahý, milý příteli! Přišed z líbezného kraje Vašeho do kamených 
ulic Pražských s dvojím sobě odporným citem — radosti z pomnění, 
žalosti ze ztráty — jako Adam ohlédající se po ráji vracuji se 
k denním pracem svým. Nejpříjemnější zajisté jest mi upamatování 
se na milé přátely okolo unie stojící a všelijak mne zabaviti déle 
v těch rozkošech rajských se snažující, z nichž nme aujel povinnosti 
vyháněl. Nuže tedy všem jim díky a díky zvláště Vám ze vsí muě 
prokázané úcty a hostinství, z kterých odsloužiti se žádaje nemohu 
než prositi, abyste mi brzy toho příležitost podati ráčili ke mno se 
zaberouce na delší čas než obyčej míváte. Moje domácí uctivé se po- 
roučejí a líbají Vašnost, já pak s vroucnou srdečností zůstávám 
Vašnosti oddaný přítel a ctitel J. Jungmann." Z opisu toho děkujeme 
p. F. Dvorskému, úředníku při archive zemském v Praze. 

**) V listě dne 5. září 1837. Jungmann píše A. Markovi: ..Ondy za- 
pomněl jsem Vám psáti, že p. arcibiskup Pyrker litoval našeho 
kvapného odjezdu z Varu. On vydává své básně poznovu a přerád 
by, aby někdo jako na průbu některou částečku do češtiny přeložil. 
Pólluer mu návrh učinil, že Vašnost by se k tomu nakloniti dala.- 



367 



Roku 1840. trávil asi tři neděle v lázních Liverdských *), 
odkud vraceje se zastavil se v Libuni u přítele svého maje 
tušení, že tenkráte snad naposled spatří Libuň.**) 

Až po tuto dobu nepřekročil nikdy hranic země České ; 
to učinil poprvé ovšem i naposledy léta následujícího 1841., 
kdežto vyjel si v měsíci srpnu do Drážďan a do Švej carská 
Saského, v němž neviděl „ničeho jiného než prodloužení Hrubo- 
a maloskalských krajin, jemuž chlubnost německá pověst vše- 
světovou zjednati uměla." „O skromná ke vlastní škodě Čechye", 
dodává s vlasteneckým vzdechnutím. 

Léta 1843., kdežto nemoci naň zvláště z tuha naléhaly, 
zajel si podruhé do lázní Liverdských, odkud vraceje se musil 
„s těžkým srdcem" minouti Libuně, které již nikdy nespatřil.***) 

Jaro 1845. vedlo chřadnoucího kmeta do lázní Šternber- 
ských. Zde jeho srdce okřálo i složil tam poslední verše své, 
báseň „Hvězdohora" a jal se zapisovati všeliké památné pří- 
hody z života svého jakož i mínění své o různých předmětech 
— své „Zápisky." 

V letech 1846. a 1847. jsa již patrně příliš slabý ne- 
vzdaloval se Prahy, nýbrž trávil letní dobu na letohrádku 
„Orlovce" ležící překrásně nad údolím Nuselským. 

Ze Jungmann při zdraví chatrném a nemocech téměř 
každého roku po delší čas jej sužujících setrval v úřadě až 
do sedmdesátého prvního roku věku svého, sluší přičísti ne- 
obyčejné jeho pracovitosti, jednak i zvláštní přízni nejvyššího 
purkrabí hraběte Chotka k jeho osobě. Hrabě Chotek ctil za- 
sloužilého kmeta tou měrou, že při zvláštních příležitostech 



*) Tak Jungmann stále píše jméno lázní po němečku Lielnverda na- 
zvaných. 

**) List A. Markovi dne 12. srpna 1840. 

***) „Jeli jsme s těžkým srdcem a toužením velikým 27. září okolo pyra- 
midy nemohouce jeti kam nás mysl táhla t. j. pres Turnov do rajské 
Libuně," píše 14. října 1843. A. Markovi. 



3G8 

zval jej ke stolu obsypávaje ho všelikou pozorností*) a dával 
mu důkazy důvěry své i u věcech velmi vážných. Zejména 
v příčině obsazení stolice jazyka českého , kteráž po smrti 
J. Nejedlého a po odstranění F. L. Čelakovského od zatímní 
její zprávy po několik let zůstala osiřelá aniž mohla se do- 
čkati obsazení konečného, dal mu Chotek důkaz důvěry ne- 
obyčejné. Posílaje mu, jak bylo z Vídně nařízeno, písemní 
zkoušky třinácti kandidátů o tuto stolici, aby o nich mínění 
podal, nejvyšší purkrabí vyzývá Jungmanna, aby ve zvláštním 
listě k němu obráceném vyslovil zdání své, kterak by při faráři 
Vinařickém, kdyby dosáhl této stolice, mohlo se zabrániti, aby 
nevykračoval z mezí opatrnosti a mírnosti u věcech národních, 
jakž prý se toho obává direktorát studií filosofických. ::::: ) 



*) Kterak Juugmann v podobných případnosteeh si vedl, vypravoval 
nám e. k. inspektor škol středních p. Yácslav Svoboda, jenž r. 1841. 
neb 1842. byl očitým svědkem zanímavé scény. Junginann byl s pro- 
fessory gym. akad. pozván od hr. Ckotka ke stolu. Hraběnka posadila 
Jiinginanna sobě po pravém boku a rozmlouvajíc s ním co nejvlídněji 
věnovala mu všecku pozornost. Jungmann byl touto vlídností a laska- 
vostí celý rozpačitý. Když pak po hostině s ostatními hostmi sešel 
se schodů, oddechl si zhluboka řka: „To jsem rád, že jsme již dole!" 
**) „Zugleich werden der Herr Práfekt aufgefordert mir in eineni 
abgesonderten a n m i c h gerichteten Sehreiben das Gutaehten 
zu erstatten, auf vvelche Art bei dem Pfarrer Winaržicky, falls er 
diese Lehrkanzel erhielte, das von dem philosophischen Studien- 
direktorate besorgte Ueberschreiten der Schranken der Klugheit 
und Mássigung beziiglich des nicht bóhinischen oder slavisehen 
hintangehalten werden konnte." List dán jest v Praze dne 9. ledna 
1839. a podepsán Chotkem vlastní rukou. Důvěra tím Jung- 
mannovi osvědčená jest opravdu neobyčejná. Pověděno mu . ze 
direktor studií filosofických, gen. křižovnický Kohler, Yinařickéko 
v úředním spise udal jakožto člověka náruživého a národně 
nesnášelivéko, při němž by se bylo obávati, že by proti všemu 
nečeskému a neslovanskému t. j. vlastně Němcům popuzoval a 
Jungmann se vyzývá, aby pověděl . kterak by se takovému jeho 
vykročování mohlo zabrániti. Viděti, že Chotek Vinařickému 
stolice jazyka českého byl by rád dopřál. Poněvadž pak úřad 
v té věci první hlas mající, direktorát studií filosofických, Viua- 
řického vyhlásil za člověka národně přemrštěného, Chotek chtěl 



309 



Zatím čím dále tím více překážela churavost Jungmannovi 
v konání povinností; r. 1843. v zimě musil se dáti delší čas 
zastupovati, jakož píše A. Markovi té doby na důstojenství 
vikářské povýšenému: „Na Vás skládají ouřady nové, já svůj 
rád bych již složil. Prof. Dittrich zastává mé místo a tak mám 
prázdniny, jichž užiti nemohu." Téhož roku způsobil ctihod- 
nému starému bojovníku za práva jazyka českého duch národní 
při dospělejší mládeži na gymnasium akademickém mocně se 
jevící jednak nemalou radost, jednak úřední nesnáze. Při slav- 
nosti, kterou se rok školní končíval, mívali žáci nejvyšší třídy 
dvě řeči, latinskou a německou. Vlastenečtí rhetoři Staro- 
městští r. 1843., v jichžto čele byli dva jinochové od té doby 
po vlastech našich proslulí, Vojtěch Náprstek a Jan Krejčí, 
smluvili se, že budou žádati, aby na místě německé řeči byla 
činěna česká. Jungmann, k němuž se v té příčině napřed 
obrátili, dal svolení své ovšem s výminkou, když direktorát 
gymnasialní svolí. Když pak direktorát konečně zapověděl no- 
votu za tehdejších okolností neslýchanou, povstalo v mládeži 
takové rozčilení myslí a nastaly výjevy tak bouřlivé, že se jich 
sedmdesátiletý kmet nemálo lekl snaže se uchlácholiti mládež 
po dobrém.*) 

Byl to poslední zanímavý příběh v dlouhé úřadní činno- 
sti Jungmannově. Překročiv již sedmdesátý rok věku svého 
a zdraví jsa chatrného cítil ovšem břímě úřadu svého dosti 



dobrým zdáním Jangmannovým napraviti škodu, kterou direktor 
Kóhler spůsobil. Jest toho velice litovati, že dobré zdání Jungmannem 
podané nezachovalo se. 
*) O těchto věcech vypravoval nám zevrubně p. Vácslav Zikmund, tehdy 
adjunkt při c. k. gymn. akademickém, jenž v oněch dnech byl ne- 
ustále při osobě Jungmannově. Dle jeho vypravování byl Jungmann 
těmito příběhy velice skormoucen obávaje se, že věci národní budou 
škoditi. „Ti mladíci všecko pokazí", zvolal prý nejednou při této 
příležitosti. — První toto zřejmé vystoupení mládeže gymnasialní 
za právo jazyka českého má i v literatuře naší pomník, ježto žáci 
řeč tuto dali vytisknouti pod titulem : „Slova žáků druhé třídy huma- 
nitní při rozchodu posledním na gymn. akad. v Praze na den 5. srpna 
k přednášení uchystaná." V Praze 1843. Nejmenovaný spisovatel její 
jest Jan Krejčí. 

24 



370 



těžce; ale myšlénka, že by měl jíti na odpočinutí, byla mu 
i tu nepříjemná, ano příkrá.*) Ku konečnému rozhodnutí žádati 
za odpočinutí slavně zasloužené přičinil nemálo direktorát gymna- 
sialní, jenž dne 9. ledna 1844. pro jeho trvalou churavost „uznal 
za potřebné svěřiti řádně zatimní vykonávání všech povinností 
prefektských při akademickém gymnasium až do jeho uzdravení 
professoru humanitnímu Dittrichovi* **) 

Na podzim r. 1844. dekretem daným dne 12. října t. r. 
dvorní kommissí naci studiemi dala J. Jungmanna k jeho žá- 
dosti po 451eté výtečné službě v úřadě učitelském na „dobře 
zasloužené odpočinutí. " ***) 



*) Píšeť dne 4. máje 1844. A. Markovi: „Slouživ téměř 45 let a nemoha 
k síle přijíti volím úřad složiti než jej polovičně zastávati. To ovšem 
působí v mé útrobě nemalou bouřku." Paní Petrovicová vy- 
pravovala spisovateli, že otee její žádost, aby byl dán na odpočinutí, 
napsanou osm dní u sebe v kapse nosil než se odhodlal jí podati. 
„Nemohu se nějak odhodlati k tomuto kroku, zdá se mi, že jaksi 
jím odumírám světu," pravil prý. 

**) Historie c. k. gymnasium akademického píše v té příčině pérem 
Dittrichovým: „Praefeetus J. Jungmann mimus snům prospero auspi- 
eatus die 10. m. Novembris dolore isehidiaeo affeetus domique detentus 
humanit at i s professorem A. Dittrieh muneris adjutorem a Direetore 
petiit et impetravit." Ze by byl Jungmann sáui žádal za to. aby 
ho Dittrieh zastupoval, nedá se dosti dobré srovnati se slovy úředního 
dekretu, jímž se věc Jungmannovi oznamuje. „Bei Ihrer anhaltenden 
Kránkliehkeit hat das gefertigte Direktorát zu Ihrer eigenen Beru- 
higung und besseren Sehonung, als a uch selbst aus Dienstes- 
růcksichten dermal fiir nothwendig befnnden, dem altstadter 
Humanitáts-Professor H. Anton Dittrieh die Supplirung der sáimnt- 
iiehen Práfektursgescháfte des altstadter akademischen Qymnasiums 
bis zu Ihrer Wiedergenesung unter Kinem formlich anzuvertrauen. 
Indem man nun Dieselben von dieser Verfůgung gebiihrend iu die 
Kenntniss sctzt, fiigt man zugleieh dieser Verstandigung die besten 
und aufrichtigsten Wiinsche hinsichtlich Ihrer baldigen nud \<>1I- 
kommenen Grenesung bei. Vom k. k. (iymiiasialstiuliendirektorate 
Bohmens. Prag, am í). Jáimer 1844. Póllner." 

• í::f::}: ) Dekret tento zní takto: ,,Die k. k. Studienhofkommission hat niit 
h. Dekrete voiu 12. Oktober 1844 Z. G540 Sie nach ausgewi.s, - 
ner uiuiiitorbroehener 45jáhrigen ausgezeiehneten Dieustlei-tun- 



371 



Zproštěn jsa všeliké práce kromě oblíbené literární cti- 
hodný kmet chřadl velmi rychle. S počátku března 1845. roz- 
nemohl se na střevní katar velmi nebezpečně. Unik tohoto ne- 
bezpečenství zůstal nicméně velmi slabý a náchylný k nastuzení. 
Aby se zotavil, poslán jest ku konci máje do Šternberka. Okřáv 
poněkud postižen jest koncem téhož roku, před osudnými 
rodině jeho vánocemi, dne 22. prosince 1845. těžkou ranou 
v domácnosti, ježto milá choť upadši na ulici zlámala si nohu. 
Jungmann dojat jest neštěstím věrné družky své tak hluboko, 
že poprvé od smrti milovaného syna nemohl ubrániti se pláče. 
Jakkoli pak se tímto neštěstím klidné štěstí života jeho ro- 
dinného skalilo, zůstávala mysl Jungmannova i v této poslední 
době života jasná užívajíc radostí, jichžto poskytovaly zdárně 
prospívající děti obou dcer.*) 

im Lehrfaehe auf Ihr Ansuehen in den wohlverdienten Ruhestand 
versetzt und Ihnen Ihren bisherigen Aktivitatsgehalt, welcher nach 
der vorgenonmienen buchhalterisehcn Berichtigung jahrlich Ein 
Tausend vier Hundert sechzig seehs Gulden 40 kr. C. Mz. betrágt, 
als Ruhegehalt aus dem bohinischen Studienfonde angewiesen. Den 
Ersatz far die bisher zu viel genossenen 33 fl. 20 C. M. hat die 
k. k. Studienhofkoinmission, da der Herr Práfekt diesen Mehrbetrag 
ohne Ihr Zuthiin angewiesen erhalten und selben sonaeh im guten 
Glauben genossen haben, Ihnen erlassen. Indem sie von Ihrein Ver- 
setzen in den wohlverdienten Euhestand mit der weiteren Eróffnung 
in die Kenntniss gesetzt werden, dass Ihnen unter einem Ihre mit 
1466 fl. 40 kr. C. M. festgesetzte Pension gegen Einstellung Ihres 
bisher genossenen Gehaltes von 1500 fl. C.-M. bei dem k. k. Kame- 
ralzahlamte ans dem Studienfonde angewiesen wird, kann das Gu- 
bernium bei Abtreten (sic) von Ihrein Dienstposten sieh nur mit 
Bedauern ansspreehen einen Práfekten zu verlieren, welcher durch 
eine lange Reihe von Jahren mit tiefer Einsicht und erfolgreicher 
Wirksarnkeit die Gyrnnasial-Lehranstalt an der Altstadt geleitet und 
durch seine als Sprachforscher herausgegebenen von allerhochst 
Sr. Majestát durch die ehrenvolle Verleihung des osterreichischen 
Leopoldsordens huldvoll gewiirdigten Werke sicli ein bleibendes Ver- 
dienst um den Staat und das Vaterland erworben hat. Prag, am 
30. Oktober 1844. E. H. Stephan m. p., Hasslinger m. p. 
*) Paní Petroviěová, jenž po smrti prvního manžela svého Ant. 
Lauermanna (f 23. května 1844.) i s synáčkem do domu otcov- 
ského se vrátila a s rodiči pospolu bydlila, vypravovala nám 

24* 



372 



Nicméně bylo r. 1847. zřejmo, že mu sil neustále ubývá; 
byl krom toho trápen žízní neukojitelnou. Vrátiv se z letního 
bytu do Prahy již více času na loži než kromě něho trávil. 
První týden v měsíci listopadu zdálo se, jako by se zdraví jeho 
lepšilo ; povstával opět z lože cítě v sobě více síly, ano žer- 
toval řka: „Hle, já navzdor lékařům opět se uzdravuji." Než 
tento zdánlivý obrat k lepšímu rychle pominul, konec blížil se 
krokem neodvratným. Cítě, že smrt jest nedaleká, žádal si, aby 
byl zaopatřen svátostmi umírajících.") 

Nedlouho potom, dne 14. listopadu o půl hodině po půl- 
noci zemřel klidně uprostřed svých milých na souchotiny. **) 

Mocně pohnula truchlivá novina myslemi všech uvědo- 
mělých Cechů. Jakkoli při vysokém věku a chřadnoucím 
těle ctihodného Nestora bylo očekávati každé chvíle jeho 
smrti: zachvělo se každé věrné srdce české, když dostihla ho 
tato zvěst. 

Slavnost pohřební vydávala sama skvělé svědectví, kte- 
rak hojně vzešlo símě, ježto Jungmann po padesát téměř let 
s myslí vroucí a rukou neunavenou rozsíval v národě svém. 
Praha vystrojila mu dne 17. listopadu pohřeb, jehož se před 
ním nedostalo nižádnému vlastenci českému : byla to první 
z oněch velkolepých slavností, jimiž hlavní město království 
Českého slavívá poslední cestu oněch mužů, kteří život svůj 
posvětili jeho službě. Všecka mládež, všecko vzdělanstvo a 
s nimi již i jádro měšťanstva za poslední doby rychle se pio- 



kterak otec i když prací býval zauiěstkuán, vždy ochotné a vesele 
s synáčkem jejím si prohrál, okazuje a vykládaje mu s velikou trpě- 
livosti obrázky, kterým se čilo pachole rado dívalo. Ano rozveseliv 
se zahrál mu na malé jeho housličky známou : „Vítr foukal, zima 
bylo" a t. d. 
*) Paní Petrovičová, jíž dekujeme ze všech zpráv o poslední době 
Jungmannově, zapsala si v denníku svém slova, která otec její 
pri této příležitosti pronesl : „Jsem to povinen učiniti co katolík 
a o úředník." 
**) Připomínáme, aby se chyba nešířila, jako). se posud stává, že Slov. N. 
mylné udává den 16. listopadu jakožto den úmrtí Junginauuova. 



373 



bourajícího k vědomí národnímu kráčeli v nepřehledném prů- 
vodu za rakví, kterou na znamení hluboké úcty nesli spiso- 
vatelé a měšťané. Četné duchovenstvo, v jehož čele probošt 
chrámu Svatovítského, P. František Pollner, vzdávalo úctu muži 
šlechetnému ; a na hřbitově dal Vácslav Michal Pěšina, kanovník 
na hradě Pražském, průchod citům hlubokého zármutku z od- 
chodu muže nade všecky vrstevníky své zasloužilého. 

Hluboký zármutek všeho národu Českého vyslovovali jeho 
pěvci slovy upřímnými a plamennými. Přede všemi zalkal 
slavný pěvec „Slávy Dcery" ještě „v pozdních šedinách" pro- 
nikající píseň na smrt „tichého Genia", jejž nade všecky 
vrstevníky slaví velebě jej co srdce všech Slovanův;*) pěvec 
„Meče a Kalicha" zapěl tklivě ,,U hrobu Josefa Jungmanna," **) 
sám Vácslav Hanka přiměl Musu již nehrubě ochotnou 
k „Slze na hrobě J. J."***) Měkký básník písní V. J. Picek 
zapěl „ohlas želu ode Mže."f) Jadrný J. F. Smetana, jenž 
první plod učené píle své věnoval Jungmannovi slovy vřelými 
a nadšenými ff), vydal „Žalozpěv věrné Plzně nad hrobem 
Jos. Jungmanna." 

F. L. Čelakovský, jenž někdy nadšeně slavíval milovaného 
„báťušku" veršem i prosou, napsal v listě přátelském slova 
hluboko ze srdce se prýštící: „Náš Jungmann! náš drahý 
Jungmann! Ač jsem za těchto posledních pět let tak zřídka 
měl příležitost z jeho líbezné tváři se těšiti, předce se mi 
nezdá jinak leč jako by mi právě od boku odňat byl ten, jejž 
jsem co druhého otce svého po třicet let ctil a miloval . . . 
Byltě v skutku nás všech duchovním otcem! Kterýž věk nám 
zas takového ducha a takové srdce sešle!" 

Ale nejenom spisovatelstvo , všecko obyvatelstvo jazyka 



*) „Zalkání nad sinrtí Jungixiaiiiiovou." Viz „Sebr. sp. J. Kollára" I. 

str. 416. 
**) Viz Čas. ěes. Mus. 1847. díl II. str. 569-571. 
***) Květy 1847. e. 138. 
t) Viz Květy 1847. ě. 142. 
ff) Viz Fr. J. Smetany Obraz Starého světa, v Praze 1834. 



374 



českého uvědomělé slavilo svého křisitele zesnulého způsobem 
před tím neslýchaným. Po městech i dědinách českých konaly 
se smuteční služby Boží na oslavení památky toho muže, „jehož 
jméno, dokud stane Slavie, vděčně bude jmíno." 

Úcta k jménu Jungmannovu jevila se ihned po smrti 
jeho i tím, že pomýšlelo se na pomník, jenž by zásluhy jeho 
hlásal potomstvu. Horlivě uchopily se listy české této myšlénky, 
již i sbor sestoupil se, aby vykonal povinnost vděčnosti, než 
bouře brzo po smrti Jungmannově jako v celé Evropě i u nás 
povstalé uvrhly v zapomenutí tento spanilý úmysl. Jenom věrný 
přítel Jungmannův A. Marek postavil mu pomník při Matici 
složiv do ní základ tisíce zlatých, z jehož úroků by každého 
roku nadějný kandidát učitelského úřadu stal se zakladatelem 
Matice. 

Opět r. 1860. pomýšleno na postavení pomníku J. Jimg- 
mannovi v Praze. Ale i tyto snahy utonuly v mocném poli- 
tickém proudu, jenž brzo potom všecken národ Český uchvátil 
a na některý čas nedával zniku předsevzetím kromě něho se 
jevícím. 

Teprve usnesení ředitelstva spolku Svatoboru vedlo při 
oslavení památky stého dne narození Josefa Jungmanna ku 
položení základního kamene ku pomníku z kovu, jejž dle my- 
šlénky proslulého umělce příliš záhy národu odňatého, V. Le- 
vého, vyvádí pilný sochař Ludvík Šimek. 



Společnosti učené, jichžto cleném byl Jungmann. 

Do r. 1830. Jungmann nebyl voleným členem ani jedné 
společnosti naučné. Toho teprve roku jmenoval jej výbor 
českého národního nuise u m dne 1 1 . ledna členem 
sboru pro řeč a literaturu českou zároveň s Fr. Palackým a 
J. Svat. Preslem. 

Téhož roku dne 15. dubna literární společnost university 
Krakovské vyvolila jej členem dopisujícím. Diplom jest pode- 
psán dne 20. dubna 1830. 

Dne 3. března 1834. král. česká společnost nauk vyvolila 
jej za člena řádného. 

Dne 15. listopadu 1845. královská společnost pro skou- 
mání starožitností severních v Kodani (La société royale des 
antiquités du Nord) vyvolila jej členem. 

Dne 3. června 1846. císařská společnost dějin a starožit- 
ností ruských v Moskvo (niunepaTopcKoe oóiuecTBO ncTopin 
ApeBHOCTen poccíhckhx-l) jmenovala jej čestným členem svým. 

Dne 17. března 1847. rada (CoBťrL) university Charkov- 
ské jmenovala jej čestným členem téže císařské university. 
Diplom na hedbáví tištěný jmenuje Josefa „Josefoviče" (sic) 
Jungmanna „bývalým rektorem kollejí Pražských." 

Na podzim r. 1847. při založení cis. kr. akademie nauk 
ve Vídni jmenován jest J. Jungmann skutečným členem aka- 
demie. V pozůstalosti jeho není ani stopy tohoto jmenování. 

Kromě těchto společností učených dva spolky domácí jme- 
novaly Jungmanna pro zásluhy jeho členem svým: 1. Opa- 
trovna Plzeňská dne 15. února 1835. členem skutečným; 
2. Žofínská akademie v Praze dne 1. listopadu 1842. členem 
čestným. 



376 



Spisy Jungmannovy. 

a) O sobě vydané. 

1. Atala neb láska dvou divochů na poušti. V Praze 1805. 
12. str. 144. Druhé vydání v Praze u V. Špinky r. 1832. Po 
třetí vytištěna v Sebr. spisech r. 1841. Maticí Českou vydaných. 
Po čtvrté v Kobrově vydání Nár. Bibl. 

2. Jana Miltona Ztracený ráj. Přeložený z Anglického 
jazyku do Českého od Jos. Jungmanna. V Praze 1811. u Boh. 
Háze 12. I. díl str. XII a 321. II. díl str. 307. Druhé vydání 
v Praze 1843. Maticí Českou. Třetí vydání, neproměněný otisk 
druhého, v Kobrově Nár. Bibl. 1873. co III. díl „spisů Jung- 
mannových. " 

3. Píseň zpívaná od Staroboleslavské školní mládeže dne 
22. Máje 1817. u přítomnosti J. kníž. Osvícenosti Václava 
Leopolda arcibiskupa Pražského. V Praze 1817. u Josefy Vetter- 
lové z Wildenbrunnu. 4. 2 listy. 

4. Slovesnost aneb zbírka příkladů s krátkým pojednáním 
o slohu. Y Praze 1820. u Josefy Vetterlové z Wildenbrunnu; 
str. CI a 331. Druhé vydání opravené a rozmnožené nákladem 
Matice České 1845 v 8. str. XXX a 836. Otisk neproměněný 
tohoto vydání r. 1846. 

5. Historie Literatury České aneb soustavný přehled spisů 
českých, s krátkou historií národu, osvícení a jazyka. V Praze 
1825. Písmem Antonína Straširypky, v 8. str. IV a 703. Druhé 
vydání v Praze 1849— (1851) velký 8. str. VI a 771. 

6. O počátku a proměnách pravopisu českého a v čem 
tak nazvaná analogická od bratrské posavad užívané orthographie 
se rozděluje. V Praze 1828. v arcib. tisk. 8. str. 16. Spisek 
zdělaný společně s V. Hankou, jakož výše na str. 103. vyloženo. 

7. Beleuchtung der Streitfrage uber die bóhmische Ortho- 
graphie. V Praze 1829. 8. str. 83. Spisek společně s Karlem 
Vinařickým zdělaný; viz výše na str. 104. 

8. Unos ze Serailu. Zpěvohra ve 3 dějstvích. Hudba od 
Mozarta. V Praze 1830. 8. str. 55. 



377 



9. Adventům Suae Sacrae Caesareo-Ilegiae Majestatis Fran- 
tišci I. et Augustissimae Ejus Conjugis Carolinae celebrat 
Gymnasium C. R. Pragense Academicum. Pragae, Typis filiorum 
Theophili Haase 1833. v IV. dva listy. Báseň podaná císaři 
Františkovi I. a choti jeho Karolíně jménem c. k. gymnasium 
akademického. Beze jména spisovatelova; ale úřední historie 
c. k. akad. gymn. vypravuje při roce 1833. : „Honoribus Augusti 
nomine Gymnasii Carmen latinům edidit Spectabilis Prof. Jos. 
Jungmann, omnium, quae prodierunt, Eruditorum judicio longe 
praestantissinium. " 

10. Slovník českoněmecký, pomocí českého museum. V Praze 
1834-1839. V dílu ve 4. 

b) Důležitější články a pojednání J. Jungmanna 
po různu vytištěné, v sebraných jeho spisech 

nevydané.*) 

A. V Kroku: 

1. Krátký přehled prosodie a metriky Indické podlé Hen. 
Tom. Colebrooka v Asiat. Researches Vol. X. (Krok, díl I. 
část I. str. 34—64.) 

2. Výměšky z prosodiky a metriky české. (Krok, dílu I. 
část II. str. 1—32.) 

3. „Zlomky o českém básnictví zvláště o prosodii, od Šeb. 
Hněvkovského." Posudek. (Krok, díl I. častil, str. 145—163.)**) 

4. „ Poznamenání •' k básni „ Soud Libušin." (Krok, dílu I. 
část III. str. 56-61.) 



*) Dokládáme zde, že do „sebraných spisů Jos. Jungmanna, vydaných 
v Kobrově „Nár. Bibliot." přijat jest i Fr. Palackého článek „Kazi- 
mluv- (díl II. str. 218—222), čemuž jest tím více se diviti, ježto 
vtom článku o „nevyrovnaném našem Jungmannu" se mluví. 
**) Posudek tento bezejmenný přičítáme Junginannovi z příčin vnitřních, 
sloh svědčí o tom nepopiratelně ; z téže příčiny však posudek „Po- 
čátku českého básnictví zvláště prosodie" není Jungmannův. Tím se 
doplňuje, co o tom výše (str. 221.) řečeno. 



378 



5. „Poznamenání" ku pojednání Bergnerovu „O literatuře 
vůbec a žádosti" (Krok, TT. 2. str. 170.). Krátké toto pozna- 
menání nabývá tím důležitosti, že v něm Jungmann popírá, že 
by bylo možné jeden jazyk literární všeslovanský stvořiti. 

B. V Dobroslavu. 

Rukopis Kralodvorský. První, poněkud obšírnější pojednání 
o starých těchto zpěvích. (V Dobroslavu 1822. dílu III. svaz. II. 
na str. 27—39.) 

C. V časopise musejním. 

Pomíjejíce mlčením článkův, které Jungmauu sám vy- 
tisknouti dal v sebraných spisech svých (1842) i které vyti- 
štěny jsou ve sbírce Kobrově, uvedeme toliko ty, jichžto do 
sbírky své nepojal: 

1. Posudek o třetím svazku: „Scriptores rerum bohemi- 
carum" vydaném Fr. Palackým. 1829. II. str. 128. 

2. Tatranka Palkovičova. Posudek (1832. str. 235—248.) 
či vlastně obrana proti nařknutí Palkovičovu, že by byl falšo- 
vatelem soudu Libušina. 

3. Zpráva o spise Pavla Židka, chovaném v Krakově, vůbec 
Tvardovskému přičítaném. (1837. str. 225—232.) 

4. Nápěvy k písním Fr. Jar. Kamenického s průvodem 
fortepiana. (1843. str. 450—453.) V této úvaze • vyslovil se 
posléze velmi určitě proti veršům •přízvučným. 

5. Spolky střídmosti. (1845. str. 640—648.) 

D. V časopise pro katolické duchovenstvo. 
„Předmluva " v prvním svazku r. 1828. 

E. V „Rozboru staročeské literatury čítaném ve schůzkách 
královské české společnosti nauk sekcí filologické r. 1840. a 
1841. tt V Praze 1842: 

1. „Některé modlitební knihy v rukopisech." (Čteno dne 
25. listopadu 1840.) str. 31. 

2. Jana Rechyňky spisy křesťansko-mnivného obsahu, dva 
díly. (Čteno 18. února 1841.) 

3. Navedení hvězdářsko-lékařské. (Ctěno 13. května 1841.) 



379 



4. Tomáše ze Štítného na Zásmuku (sic) a Chotěnicích 
Knihy naučení křesťanského. (Čteno 9. Dec. 1841.) 

V témž „Rozboru" za 1. 1843. a 1844. jest od J. Jung- 
manna: 

5. Tomáše ze Štítného Rozmluvy nábožné. (Čteno dne 
30. listopadu 1843.) 

Krom toho vydal dvě básně příležité na oslavení císaře 
Františka I. ; jedna v „Hlasech vlastencův" r. 1832. Maticí 
Českou vydaných pěje o čtyřicitiletém šťastném panování Fran- 
tiškově, vůbec známá; druhá složena jest r. 1833. „Ku pří- 
chodu Jejich Císařských Kr. Majestátností Františka a Karoliny 
do měst Pražských od věrných Čechů." V Praze 1833. (Při 
této příležitosti oslavovali císaře Františka i Hanka, Vinařický, 
Chmelenský.) Báseň tato začíná se: „Angel míru" atd. 

V rukopise zůstaly: 

1. „Nepředsudné mínění o prosodii české." Předmluva 
podepsána „dne 25. června 1804." (Viz přílohu M.) 

2. „Uvedení k čtení z mluvníku a literatury české." Řeč 
v listopadu 1810. ku posluchačům jazyka českého v Litomě- 
řicích činěná. 

Jungmann sám mluví i o básních příležitých i menších 
článcích, které sepsal jazykem německým; ale nemohli jsme 
se ani sami dopíditi ani jediného plodu jeho německého, ani 
se doptati rady u nejlepších znalců té doby literární.*) 

Latinskou báseň pak nalezli jsme toliko jedinou, výše pod 
číslem 9. uvedenou. 



*) Jungmann píše v konceptu jakési krátké autobiografie — jak 
se zdá, k účelům úředním — v posledních letech života svého 
o sobě takto: „Er sehrieb nebst einigen Gelegenheitsgedichten in 
deutscher und lateinischer Sprache einige in deutschen und 
bohmischen Zeitschriften zerstreute kleinere Aufsátze, wovon die 
in bóhmischer Sprache geschriebenen in einer Sammlung herausge- 
geben wurden." 



380 

Listy památní Jungmannem psané. 

Není niiioho, čeho tuto podáváme; než jsou to zanímavé 
stopy ducha Jungniannova, jichžto bohdá shledá se ještě více. 

1. Janu Em. Doležálkovi (1780. nar. v Chotěboři, zemř. 
1858. ve Vídni) napsal dne 9. září 1814. do památníku: 

„Ctnosti, kráse jemné srdce otvírati, 
Bez povyku, zisku vlast svou milovati, 
Býti Slovanem i v cizině, 
Jeví ducha velkost jedině." 

2. Jos. Lib. Zieglerovi napsal tato slova r. 1818: 

., Národ maje národní spisovatelství jest pánem nesmírného 
pokladu. Zachovají-li se svaté jeho knihy, může z popele vlasti 
vzkříšen býti." 

3. V. Hankovi napsal do památní knížky: 

„Pilně, srdečně, slovansky. 
V Praze, 17. října 1822. Josef Jungmann." 

4. F. L. Čelakovskému napsal dne 12. října 1825.: 
Ty, jenž slovensky líbezně hlaholíš Waltrovy zvuky. 
Buďto líčíš divé honby, buď vlnky zčeřena plesa 

Ó ! do českých dějin chrámu nech vstoupí tvoje Uměna, 
Slovenské najde Malcolmy, slovenské najde Elleny." 

5. J. VI. Kamarýtovi napsal dne 20. dubna 1^27.: 
„Vlast a jazyk milovat ne nadarmo je člověku dáno, 
Má zachovat moudrost, zlý světa řád co ruší. 

Zet ta milost pěkná i mladší útroby jímá, 
Naději mám, Čechové po mně že ještě budou. u 



PŘÍLOHY A DOPLŇKY, 



-^s^-^rS^ 



Příloha A. (k str. 2). 

V posledních letech života svého, týmž písmem a na podobném 
papíru jako jsou psány Zápisky, sestavil si Jos. Jungmann tuto rodo- 
pisnou tabulku. 



rP ■ 



CQ 



P Í4. 

>■ is 
v >» ti 

42 
O >o> 



> 

44 P >g» ^ 



•42 ^ 

P -2 

2 5 

f*4 m 



>0 
^ O 

a * 

ta 

li 

^2 



a ^ 



cq 



11 ~ 1 eS 

2 S 2 p 

M o *3 -* - 

p sj p* o .£; 

,2 -p 3 -^ 

-*í a> -* NI O • 

_g 'i-S <X> O ° 

M e8 -I * o ® 

_ p S p — > 

5 >§ > -p ^ p 

5 "c -iá 42 & "o 

■S ■ £ * a °° * 

-a* ***** 

> -^ «8 '2 d 

S J fl » I 

Ph ^=) >CJ 44 t> 



sb 2 - .2 d 

-S i I 5 1 3 

>N « « .2 * 

| J§ .s I % 

P "-5 



2 ° 

v;* .2 W °P 

p >3 44 

t> O 00 



4l P 



p to 



*3 <* J ^ 

^-P g ^ 

O ^ r— . TH 

■* a & i 



fltg 

g 2 — 



-4 



2 o P 



P op 



© ><U O — 

> P 2 Í4 
•rr» P 'P 



<M P 



O 

"* -o "P P 

s? 2 *a 



TO 53 " rP 



O) P 

o 
> ^3 



■2 i ^ « 

00 ~? • TH 

8 1 5+- 

6 m ^ j 

1-1 CO K^ 7a 
■ ■• GO c3 -4 



-^ tš -p 

"P *3 -73 

2 _= 4*i 



>s: 



a os 



-2 44 rJ 

o — 



TO rP .21 

p 2 Ph 

"5 a r£ 



-P o 

si •- ^~ 

P > v í3 

cu sť > 

>CS3 >CO O 



M 



a 12 



c3 O oj 

1— I 0O "^S 

•p t- »* 

a ih a 

j (í ri 

H O CO 





X) 


o> 


p 




•' — : 


s3 


i— 1 


•-5 








N 


cd 




C 


tM 




^ 




83 


1^ 


93 


<J3 


i-H 


c3 


% 




Hs 


M 


O 








1— i 




O 


CD 


»S 


L^ 


'tz 




r~ 





i-A 


a 



-" p 



cp r; iu, . 

•rt •>• >o <u 



O 



»o 



3 



S § 



i ° 



. cd . 

<D 44 42 i -1 ř=i 

» (S » A 

O P t* * (-i 

1-3 3 O ^ CSJ ^ 

>S M > 9 ^ 





tc 


-tá 




> 


•^ 


g^^ 


d 


- 




o> 





1— 1 


co 55 


- 


7t 
> 


si 


-^ 4— 


> 




p 


i-H 






^ 








«* 


^J 




TO 


ÍD 


Ph 






1 — 


<Z> 




P 


tH 


m 




« 


^ 


i-l 









i—i 





384 



Samo sestavení tohoto rodokmene touž dobou, když skládal „Zápisky", 
sveděí tuším dosti světle, že Jungmann pomýšlel na vypsání života svého 
Tabulka tato jest pak vzata jednak z tradice rodinné, jednak z matriky. 
Hudlieké, chované pH kostele Berounském. 

Z tradice rodinné vzato jest samo jméno: „Jiří (z Duchcova)." kte- 
réžto se v matrice Hudlieké nenalézá. Chtě se dopátrati, pokud možná, 
jistoty o původu Junginannově. spisovatel těchto řádků obrátil se o to do 
Ducheova, odkud však mu odpověděno, že tamější matriky tak daleko nesáhají. 

První dle matriky v Hudlieích narozený předek Jungmannův jest 
Pavel J. nar. 8. ledna 1668., jeho manželka jmenuje se Kateřina. Otec 
jeho v matrice jmenuje se prostě Jungmann. bez jména křtícího, matka 
Anna. Pavlův syn, Matěj, dle matriky kostelník v Hudlieích ě. 43. nar. 
3. února 1697, f 16. února 1777. Syn jeho Tomáš, kostelník, mistr šev- 
covský starší a domkář v c. 43. nar. 28. října 1741. f 7. listopadu 1813. 
Jeho choť Kateřina, rodem Kin ská, dcera hajného u Krále blíže Svaté, 
zemřela dle matriky Hudlieké dne 17. března 1813. v stáří 76 (?) let. Kdy 
a kde se narodila, není zapsáno v matrice kostela Hudliekého, z ěehož 
patrno. že narodila se v jiné farnosti. Obrátili jsme se v té příčině k okolním 
zprávcům duchovním, zejména i k důst. vikáři p. Hynovi, než nepodařilo 
se posud nalézti rodiště matky Jungmannovy. 

O smrti její dovídáme se z listu, jejž manžel její psal synu Josefovi 
hned potom, kterýžto list — jediný písemní pozůstatek po otci Jungmannově 
— nebude zde od místa 

* D- t «r. 

9#oje bttft) 9Mefegte je $e Q a na Smrteblut) s $ojteli) Se^im a isj 
15 9?eběí na 93rgicf)o trpím a gbrarot) gabnt) ndftofju obbr^et a g brufje s 3řeteíej 
je 3ie trca 9ftatfa u§ § tohoto 6roěta je Cbebroía a na troug Sroatef 3roa^ 
teíjo ^ogefa totij to $atef bo jprobu ttji^rowojcna SBube. Spomente Kanj 
§ Sftoblitbon a 9ía ntnie bibi bilo SOřojua bobreí)o mina abid) je QJcfftc po= 
ftlrtil a Síaufef fíor§ič§e bo něg. 2ftt ^ejmiíejíjj mnaučsatfa fšjSomeutc • na 
SJhtie a Wa SBabičjfu toafft) ma -ttieroefto uegmiíegffj mate u mne $etjtnu 
meífou 30?t 9ttaít) nmučje bruíjt) s Mý $lan\ ^amatomala j mobíitbau bibi 
íjo negbrjtro ^oílič^ef bofubt jem jiro Síbid) tobie bál roeberj, gefli bruí)j 
bratry bubau na ffunufe to netotm gařo tobě s £)ati 9řcb $an $atet 9)činuti 
2tutert) muie s Jřarojjriroil aíe nejbtgele fc $ mie gen ^rjefnoc 5 $onbeíj tfemnic 
^rjtgcí a s 2lutcrt) §af obgcí a Díogcíjnal (t. j. rozžehnal) je fnami a toe 
ftrjebn půí ^obinie bilo %oni jjla na feftpfu pro brobet JDtoufj a 8g gi 
ftecř) maíet) (nesrozumitelné slovo) ^r^iuejli ííemnte na $of!el a ga $neb 
%vo $ana patera a on nej prjificl ona 8g bSRitala, on gen $oflebnj 
s 4?oma ( satti Ona biía SRrtfta taf ga SBaS taťc bo 5fftet 3tan .ttrtíta N 4>aiia 
$oraucjitn a jůftaroam Dtecj SBaff jtarn íomaff ^unftnon £h\\. 

$tbi temnie jjla nota $Pt§ilejitofit ^ojjlete mi $at Siegbliřu mina. 

Písmo vydává zřejmé svědectví, že Tomáš byl psaní zvykly. 



385 



Příloha B. (k sis. 7 a &.) 



„Im Jahre 1773 den 8. November wurde das in der Pilsener Vorstadt 
gelegene Residenz-Gebaude und die gegeniiber gelegene Kirche der Ver- 
kúndung Maria den Vátern des Piaristen-Ordens von dem Herm Primátor 
Joliann Franz Pressl von Sehwarzenberg ini Namen des lobl. Berauner 
Magistrats und der Biirger úbergeben. An dem námlichen Tage wurden die 
Schulen geóffnet und das Veni Sanete Spiritus von dem damaligen Herní 
Dechant Joseph Každí (sie) feierlieh angestimmt und mit einem hohen 
Amte abgesungen. Die Žahl der gegenwártigen Sehuler belief sieli mehr 
als auf seohzig, welche in drei Tagcn auf neunzig anwuchs. Der erste 
Residenz-Vorsteher Pater Damaseenus Kapann und der erste Schullehrer 
P. Saulus Schwert fiihrten die Norinalniethode und die Lehrgegenstiinde 
eiuer von drei Lehrklassen bestehenden Stadtsehule in den Schulen ein." 
(Die Entstehungsgeschichte der Berauner Hauptschule.) 

V „Matricula discipulorum" hlavní školy berounské nalézá se Jung- 
mann r. 1785, 178G a 1787; a sice pořád v III. třídě. 

R. 1785. má tyto známky: „Sitten gut, Fáhigkeit gut, Anwendung 
guť ť . Lepších známek nemá žádný z ostatních 7 žáků. Učitelem této třídy 
byl: „Valentinus Matauschek." 

R. 178(3. J. Jungmann má známky: „Sitten gut, Páhigkeit gut, 
Anwendung trefflich." Této známky „trefflich" nedostalo se žádnému 
z ostatních 6 žáků. Učitelem této třídy byl „Nicolaus Girowetz." 

R. 1787. máJuugmann tyto známky: „Sitten gut, Fáhigkeit trefflich, 
Anwendung sehr gut." Z ostatních 2 žáků má jeden pravé takové známky 
jako Jungmann. 

Ročník 1788. obsahuje jen I. a II. třídu ; jména .lunirmannova v ka- 
talogu tohoto roku není. 

Ze Jungmann r. 1787. ukončil učení na škole Berounské, dokazuje 
toto vysvědčení: 

„Dass der Jungmann Joseph die Stadtsehule der frommen Schulen 
in der Kónigl. Kreisstadt Beraun durch mehrere Jahre fleissig besuehet 
und sieh in der dritten Normalclasse vor anderen ausgezeichnet hábe, be- 
zeugc hiemit. 

Die 3. Julii Anno 1787. 

Modestus Bielina 

a S. Vito 

Piar. Schol. Direetor m. p." 

Z roku školního 1788. není o Jungmaunovi zpráv nižádných; poně- 
vadž však na gymnasium piaristské v Praze přijat byl r. školního 1789. 
do třídy druhé, není tuším pochybnosti, že r. 1788. učil se v Berouně 
u piaristu soukromě předmětům první třídy gymnasiální. 

25 



386 



Příloha C. (k str. 10). 



V katalogu c. k. gymn. Novoměstského na r. 1789. v Praze jest 
jméno Jos. Junginanna v drahé třídě (media grammatioa) a sice mezi 
nově přijatými, z ěehož patrno, že roku předešlého tam nebyl. Ve škole 
byli tři premianti, etyri akeedenti; Jnngmann byl třetím mezi akeedenty. 

Známky jeho jsou při I. zkoušce t. j. za první půlletí: Mores: 
integerrimi; talentům: praeclarum: Applieatio: insignis: při II. zkoušce: 
Mores: optimi: Talentům: praestans: Applieatio: insignis; Progressus 
Ime emin. 

Professorem byl: Theobaldus Linke. 

V syntaxi r. 1790. byli ve škole 3 premianti. 5 akeedentů, Jnngmann 
byl druhým akeedentem. 

Známky jeho byly: 

I. zkouška. II. zkouška. 



Mores 






optimi 






integerrimi 


Talentům 






praeclarum 






praestans 


Applieatio 






insignis 






insignis 


Geographia 






1 em. 






1 em. 


R. 1791. 


v , 


„Rhetoriee" byli opět 3 


pí 


•em.. 4 akced. Jnngmann opěl 


2. akced. 














Známky 


při 




I. zkoušce 






II. zkoušce. 


Mores 






probati 






optimi 


Talentům 






praestans 






praestans 


Applieatio 






constans 






fervida 


Profectns 






1 em. 






1 em. 
Professor Ambrosius Lux. 


R. 1792 


. v 


Poetice byl opět 


při 


3 


premiantech a 3 akcedentech 


druh ý m akeedentem. 










Známky 


při 




I. zkoušce 






II. zkoušce 


Mores 






1. em. 






1. em. 


Talentům 






1. em. 






1. em. 


Applieatio 






1. em. 






1. em. 


Progressus 






1. em. 






1. em. 



Professor Ambros. Lux. 



387 



Příloha D. (k stv. 19). 

Koneěné ws\ edčení (absolutorium) ze studií filosofických jest tohoto znění: 

„In Kraft gegenwartigen Absolutorimns wird von Qttterfertigten mit 
Beydriiokung des Insiegels bestáttiget, dass nach Ausweis des Haupteatalogs 
Herr Joseph Junginann von Hudlitz aus Bohmen den ganzen Kurs des phi- 
losopliisehen Studiums an der hiesigen Universitaet vollendet, in seiner 
sittlichen Auftuhrung sieh vorzůglieh empfohlen und bei den offentlichen 
Seniestralpriifungen naelistehende Klassen erhalten hábe, und zwar: 

Im ersten Jahrgange 1793. bei der I. Priifung, bei der II. 

Aus der Logik, Ontologie und Pneumatologie 
Aus der reinen Mathematik 
Aus der Diplomatik und Heraldik 
Aus den Vorlesungen der Klassiker 
Aus der Naturgesehichte 

Im zweyten Jahrgange 1794. 
Aus der Natnrlehre 
Aus der angewandten Mathematik 
Aus den Altertbumern und Numismatik 
Aus den Vorlesungen der Klassiker 
Aus der allgemeinen Weltgesehiehto 

Im dritten Jahrgange 1795. 
Aus der Aesthetik und den sehonen Wissensehaften 
Aus der Cosmologie, natiirl. Theologie und Moral 
Aus der allgemeinen Weltgeschiehte 
Aus der praktisehen Mathematik 

Von dem k. k. philosophisehen Direktoráte. 

Prag, den 29. Márz 1807. Ignaz Sinke. 

Franz Oerstner. 

Vysvěděeni jfst na papíře kolkovaném 45 kr. ; formulář jest psán 
rukou Jungmannovou. 

Příloha E. (k str. 20). 

Von Seite der k. k. Lehrerversammlung der drey prager Gymnasieu 
wird dem H. Jnngmann Joseph das verdiente Zengniss ertheilt, dass ei 
sieh der von der hohen Landesstelle mittelsl Verordnung vom 2. April 1794. 
vorgesehriebenen Priifimg don 13. und 18. November 1791. hierortš anter- 
zogen, und ausgezeiehňete Beweise seiner Tuchtigkeit gegeben hábe; 
die Stelle eines Eauslehrers bey ier an den Gymnasien studirenden Jugend 
zu vertreten. 

Praíí. den 7. Jantíer 1795. Thaddáus Wolrab, 

Noe, Gescháftsleiter. 

Eeprasentant der k. Gymnasien. Hermenegild Grossmann, 

Professor. 

25* 



Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


I. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 


Em. 



388 



Příloha F. (k str. 20). 



Infra seripti testainur D. Josephuni Junginann uatione Bohémům. 
Patria Hudlicenseni in alma nostra universitate Caroloferdimmdea pragensi 
ab anno seholastico 1795. usque ad annum 1799. studiis juridieis eo cum 
progressu publice operám dedisse, ut praestitis eonsuetis cxaniinibus 

ex jure naturae 

publico universali 

gentinm 

eriminali 

ex historia imperii Germanici 

ex jure tam eivili \ emiuentiae 

quain eeelesiastieo universo 

ex jure feudali 

ex praxi forensi 

ex seientiis politicis eommereior. et rei 

aerariae 
ex jure publico regui Boheiniae 
Ex jure publico particulari Germauiae \ primae 

notitia politica Europae J classis 

calculum meritus sit, morům porro liouestate optime sese coimnendaverit. 

In quorum fidem publicam has litteras testimoniales pro more signatas 
et subscriptas dabamus. 

Pragae die 17. Aprilis 1800. 

Josephus Veit, 

Juris Ecclesiastici publ. professor 

supplens, et Juris publici Eegui 

Bohemiae prof. 

Josephus Alois Herdtl, 

Praxeos foreusis Prof. suppl. 



Joseph Maděr, 

P. P. 0. 

Veuceslaus Dinzeuhofer, 

Prof. regius publ. et ord. 

Jos. Butsehek, 

Michael Schustcr, 

M. Adolphus Kopetz J. U. Dr. 

Dr. J. J. M. Kalina. 
Juris eceles. priv. prof. suppl. 

Sluší povšimnouti si toho, že v tomto vysvědčení, jakkoli úředním 
originále znamenaném kolkem, doba, v které Jungmann studie právnické 
konal, chybně jest udána: „od roku školního 1795. až do r. 1799" ne- 
studoval Jungmann práv. nebo roku školního 1795. byl, jakož vysvědčení 
v prii. I), dokazuje, v III. roce studií filosofických a vstoupil tedy n:i 
podzim r. 1795. to jest počátkem roku školního 179G. do práv. V číslech 
výše položených míní se tedy r. 1795. exclusive, r. 1799. inclusive. 



389 
Příloha G. (h Itť. Hř> 

N. Exh. 187. 
Preier Entlas Schein. 

Kraft welohen naeh Landes Gesátzen der Josef eheleiblicher Soiiu 
des Thomas Jungmann Iláusslers aus dem Dorfe Hudlitz — Hochfiirstlich 
Ftirstenbergischer llerrsehaft Biirglitzer unterthann auf dessen gehorsamstes 
Ansuehen scine Nahrung anderorten suchen zu dorfen, aus der hierortigen 
unterthánigkeit saniint dessen allen Erbsanfiillen iu die vollige Freiheit ent- 
lassen worden. 

Von Hochfiirstlich Fiirstenbergischen Pupillar Herrschaft 
Burg Biirglitzer Ober Ainte am 27. April 1799. 

Anton Kubasek 
Ober Amtmann. 



Příloha H. (k stf. 35). 

Burg erb rief 

Voní Magistráte der Konigl. Kreis Stadt Leitnieritz wird dem hier- 
ortigen Gymuasial Professor H. Joseph Jungmann mittelst gegenwartiger 
Urkunde hiemit bezeuget, dass demselben von Seiten diesses Gerichts zur 
bezeugenden Hochsehátzung und Erkenntliehkeit in Rucksicht seiner der 
Gymnasial Jugend durch die ohnentgeltliche Unterriehtsertheilung in der 
bóhmischen Spraehe gesammelte Verdienste das Stadt Leitmeritzer Burger 
Reeht in der Raths Sitzung vom 28. Decembris 1805 „gegen Leistung des 
iiblielien Hand-Streiches ohnentgeldlieh conferiret worden sey." 

Es wird daher derselbe nieht nur kraft dieses Biirger-Briefes zuř 
Ausiibung aller jenen den Konigliehen freyen Stádten eingeráumten Reehten 
und Gerechtigkeiteu anmit fůr fáhig erklárt, sondern auch dessen Namen 
in das betreffende Stadt Burgerrechtsbuch der Orduung nach eingetragen. 

Urkund dessen nachstehende Fertigung und Beydriickung des ge- 
wohnliehen Stadt Insiegels. 

So geschehen in Leitnieritz am 28. Decembris 1805. 

Johann Calvi(?) 

Burgernieister. 

A. R o h n , 

Sekretář. 

Na kolku 45 kr. 



390 



Příloha J. (k str. 41). 



Dopisy J. Junginanna A. Markovi a A. Marka Jungwanuovi jsou 
od r. 1808. až do smrti Jungmannovy hlavním pramenem tohoto životopisu. 
Zvláště obsahem bohaté jsou dopisy Jungmannovy z doby Litoměřicko 
a z prvních let pražských (asi do r. 1821.) později pohřížen jsa v díle 
slovníkářském zúplna Jungmann dopisoval sice dosti často, ale listy bývají 
zřídka kratší a prázdnější; nejednou dával se v dopisování zastupovati 
synem Josefovicem, velmi čilým dopisovatelem, jehož listy (od r. 1820. do 
r. 1833.) velmi zhusta nedatované nabývají tím důležitosti, že — kromě 
mnohých všedních věcí — mívají i zprávy literární, o nichž ovšem vyslovují 
vlastní mínění Jungmannovo. 

A. Marek choval listy Jungmannovy vždy s posvátnou úctou jsa 
ovsem výborně povědom důležitosti jejich. Když pak po smrti Jungmannově 
sbor matiční vyzval A. Marka, aby — znaje Jungmanna z mnoholetého 
důvěrného obcování — uvázal se v sepsání zevrubného životopisu jeho 
a A.Marek tento úkol k sobě přijal: p. Antonín Musil, manžel starší dcery 
Jungmannovy poslal všecku korrespondenci Jungmannovu A. Markovi, aby 
jí užil při spisování díla svého. Zatím když ctihodný přítel Jungmauníiv 
cítě břímě věku kmetského do díla se nedával a pan Nebeský o zapůjčení 
všech těch listů za příčinou předsevzaté práce v novější literatuře žádal, 
A. Marek odevzdal mu všecky ty listy, co jich měl, i ty, které měl sám, 
i všecky p. Musilem sobě půjčené. 

O tom když po několika letech, z listu A. Marka — dne 15. srpna 
1856. — zvěděl p. A. Musil, žádal všecku korrespondenci Jungmannovu jakožto 
vlastnictví rodinné zpět i byla mu p. Nebeským vydána. P. Musil shledal 
však, že čeho dostal od p. Nebeského, nesrovnává se zúplna s tím, co poslal 
A. Markovi. Jsa muž velmi správný sestavil si p. Musil tento přehled věci, 
jejž pro důležitost zde klademe. 

„My jsme zapůjčili p. Markovi dne 3. března 1848. 

od všelijakých učených 256 listův 

pak Markových 146 „ 

dohromady . . 402 listy, 
pak filosofické aforismy od Jungmanna asi 35 kusúv. To vsr odevzdal 
p. Marek dle svého vyznání v listu od 15. srpna 1856. před několika léty 
p. Nebeskému. 

Dne 16. března 1857. jsem obdržel od pana Nebeského: 

I. 4 balíčky psaní Jungmanna k Markovi: 

a) od roku 1808.-1815. . . 55 

b) „ 1816.-1821. . . 50 

c) „ 1821.-1837. . . 96 

d) „ 1838.-1845. . . 45 

216 kusu. 



391 



II. Jungmanna k Šírovj 14 kusu. 
III. 2 balíčky rozličných k .Markovi 

a) od roku 1800.(?)-1830. 39 
b) 117 



156 kusu 

IV. Dopisy Marka k Jungmannu . . . 14(3 

V. Rozličných k Jungmannu 93 

VI. Rukopis sebraných spisův Markových, balíček. 

VH. Směsici aneb aforismy (chybí číslo 2. a 8., 2 jsou nečíslovány). 

Z tohoto seznamu jde na jevo, že pan Musil přijal od p. Nebe- 
ského jednak více než poslal A. Markovi, jednak méně. Co přijal pod 
rubrikami I., II, III., IV., byly věci A. Markem p. Nebeskému půjčené; 
za to však objevil se v rubrice „V. Rozličných k Jungmannu" veliký 
schodek: ježto dle zápisek svých zapůjčil p. Markovi od všelijakých učených 
25tí listův, dostal jich zpět toliko 93, čili o 163 listy méně. Pan Musil 
ubezpečoval nejednou spisovatele těchto řádků, že mezi oněmi 163 listy 
byly i dopisy J. Kollára, P. J. Safaříka a Fr. Palackého, s nimiž si 
Jungmann zvláště za mladších jojich let pilně dopisoval, z jichžto dopisů 
však ani jediný nenalézá se v jeho pozůstalosti. Aby se dopátral, kam by 
se důležitá tato část' korrespondenee byla poděla, obrátil se p. Musil listem 
dne 30. března 1857. k A, Markovi, od něhož dostal dne 22. dubna této 
odpovědi : 

..Tážete se, mnoho-li na počet listů bylo P. Nebeskému propůjčených! 
Tento počet ovšem nikde v mých pamětnících zaznamenán nenalézá (se), 
protož zprávu o tom dáti nemohu! Vím toliko, že jsem pro některé výrazy 
z listů Páně Jungmannovýeh jeden neb dva z pořádku vytrhl, a to ještě 
z listu počátečných. Jiných do té vrstvy sahajících listů u mne není, kromě 
Mladého Josefa Jungmanna, kterých tři sešitky na ohledanou neb na 
upotřebenou tuto odesílám!" 

Tím se všeliké pátrání p. Musilovo skončilo. 

Dopisy jiných spisovatelův k Jungmannovi v jeho pozůstalosti 
jsou tyto: 1. československých: V. Bergnera (2), A. Bočka (1), Bu- 
riana (z N. Města za Vídní) (2), P. L. Celakovského (1), Jos. Dobrov- 
ského (1), J. A. Dundra (1), Sam. Chaloupky (1), Fr. Jabulky (1), 
F. Jáchyma (2), A. Jungmanna (1), J. Kadavého (1), V. Kareše (2), 
D. Kinského (1), J. Kornera redaktora sem. Budějovického (1), J. Kra- 
máře (2), Vojt. Krameriusa (1), J. Dobr. Petényiho (1), Fr. Petery 
faráře Bělohradského (1), J. Host. Pospíšila (1), Jar. Puehmíra (1), Jos. 
Sehoena (1), Seydla Berounského (1), V. Svobody prof. tehdy Jičínského 
nyní c. k. inspektora škol středních (1), J. Šantla (1), Fr. Síra (1), 
V. Spinky (2 o slovníku), Lud. Staura (Štura) z Prešpurku (1), Frant. 
Trnky (1), F. A. Vacka (1), Norb. Vaňka (i). Vincence Ziaka (Žáka) (1). 



392 



2. polských: Szyinona Dutkiewieze (2), Ant. Zik. Heleela ze Sternstyna 
(1), V. A. Maeiejowského (2 malé lístky), 2 kr. Platera z Varšavy. 

3. ruských: A. Blagověšěenského (2), Boďanského (1), Dubrovskéko 
z Varšavy (1). 

4. srbskoeharvatských : Diinitra Jovanovice z Pešti (1), prof. Kuzmaniée 
z Zadní (1). 

5. Od spisovatelův cizojazyčných nalézá se jediný dopis, a sice 
francouzský, jejž J. Jungmannovi „senátorovi v Praze (sénateur a Prague)" 
psal Gustave Fallot, bibliotekář „de Finstitut royal de France," dne 15. 



srpna 1835. 

O „Zápiskách" promluví se níže. 



Příloha K. (k str. 50.) 

Již s počátku činnosti spisovatelské Dobrovský vyslovoval důrazně 
toto smýšlení své zejména proti škole Pólově. Píšeť na př. v Liter. Magazín 
1779. na str. 165. o spise „Mravné učení pro Mládeř sedlskou" ve Vídni 
1778. od Jos. Prokopa Pólovým pravopisem vydaném: „Wie sehr vielen 
Dank sind wir nicht denen ausser Bohmen sehuldig, die fůr die Kultur 
der bohmischen Sprache so sehr besorgt sind? Nur Schade, dass ihre Bucher 
wegen der neuen bey uns verhassten Ortographie von Bohmen nicht 
gelesen werden. Man holt das Bueh aus dem Buehladen, sieht hinein und 
schickt es wieder zuriick mit der Antwort : es ware hanakisch, man kónnte 
es nicht so gut wie andere lasen." 

V témž Lit. Magaz. na r. 17S0. píše na str. 111.: „H. P. Schimek 
will wissén, warum selbe (Polova orthografie) hier in Bohmen verhasst 
seyn solíte. „Die Polische Orthografie ist darům hier zu Lande allgemein 
entweder unbekannt oder verhasst, weil die Bohmen Ursache haben zu 
glauben, dass sie von ihren Vorfahren gut sehreiben und lesen gelernt 
haben und weil sie Grůnde haben noch so zu lesen und zu sehreiben, wie sie 
es gelernt haben." Dále pak: „Nichts ist in der Philologie verderblicher 
als unnůtze Neuerungen; nichts hiugegen erwiinschter, nichts, das die 
grůndlichen Kenntnisse der Sprache niehr befórderte als stiite Gleichfórmig- 
keit in der Orthographie." Viz též, co výše na str. 174., 175. a 209. v této 
příčině pověděno. 



Příloha L. (k str. 50.) 

Historik, jenž bude vypisovati rozvíjení se jazyka českého v pivní 
polovici devatenáctého století, nalezne v Jungmannovýoů spisech pře- 
bohatý materiál: Jungmanu obohatil a rozhojnil jazyk nás znamenitě. 
Slova, ježto nyní již zobecněla, uvedl on první do jazyka našeho. Dav. 
dráha, hnusný, chmura, kolmý, 1 á t k a, linu, lup, obřad, 



393 



obraznost, obvod, předmět, přelud, příroda, střed, svíží, 
(svěží), touha, úkor, úpor, úporný, vděk, vzduch, zdroj, /jev, 
jsou slova, s nimiž se nyní potkáváme i v rozmluvách společenských, ježto 
však před Jungmannem byla buď zapomenuta a jím opět vzkříšena, bud 
jím utvořena neb z jiných jazykův slovanských přijata. Ano slova některá, 
jichžto Jungmann sám z mládí jenom střídmě a jaksi opatrně užíval, dobyla 
si za jeho živobytí tak nepopíraného práva občanského, že jich užívá ku 
konci života svého již výhradně. V prvním vydání „Ztraceného Ráje" užívá 
na př. již slova příroda, ale klade častěji ještě slova nátura („plodistvou 
moc nátury představuje," „obraz nátury";, na místě čehož v druhém vydání 
všude příroda položil, poněvadž by slovo nátura té doby čtenáře již 
bylo uráželo. 

Příloha M. (k str. 53.) 

„Nepředsudné mínění o Prozodyi České" jest rukopis psaný na 32. 
listech malého 4°. Kromě předmluvy rozdělen jest spis na tyto §§. : 

§. 1. Příčina, zřetel. 

§. 2. Rozvržení. 

§. 3. Rytm. 

§. 4. Základ prozodie. 

§. 5. Na čem jsme my Cechové. 

§. 6. Přízvuk. 

§. 7. Čas. 

§. 8. Uvážení. 

§. 9. Další uvažování. 

§. 10. Mínění. 

§. 11. Prozodye. 

§. 12. Rytm Český. 
V §. 1. Jungmann vykládá příčinu, která jej přiměla k zdělání 
tohoto spisu. „Zaměstknávaje se překládáním Miltonova ztraceného ráje zkusil 
jsem cosi podobného jako tam Rousseau, kdy noty hudební opisoval : jednak 
že u obou to na opak dalo se. On mezi prací mechanickou obrazy ducho- 
vními se zanášel, z kterých napotom tak mnohé, znamenité spisy jeho 
vznikly: mně blažícímu se nevyrovnaným onoho básníře duchem tvarové 
všelijací kolotali se na mysli o mechanizmu zpěvoinluveetví našeho, kteří 
patrnějšími stávali se, čím postupuje dále nynější na přízvuku založenou 
prozodyi nedokonalou býti živě jsem budto přesvědčoval, budto přemlouval 
se . . . Věda však dobře, kterak rozličné jsou o věcech chuti a citu, jakož 
celý rytm jest, lidská mínění a kterak nebezpečno jest proto samé cit svůj 
jiným za všeho citu zákon předkládati; nad to daleko jsa od toho. 
abych zvláštníkem nějakým nebo do konce svárlivcem světu posmě- 
vaěnému než pravdě milejším býti zvoloval: co jsem ve svém od kniho- 
vny znamenité oddálení o veršovnictví čta i přemýšleje u sebe za 



pravé usoudil , vlastencům svým milým k nestrannému rozsudku po- 
dáváni. 

V §. 2. „Rozvržení" obrací se slovy Meisnerovými „proti všeobecné 
vadě filologů, ježto se domnívají, že právo, které mají k rozsudku nad 
jazykem, i také na rozměr slabyk a tudy povstávající rytin se vztahuje." 
A přece jest zřejmo, „že sami básníři, pravým citem nadchnutí a jazyka 
svého mocní, počet (rytin) by sobě hodněji zříditi mohli než studený 
gramatik, jemuž snáze mnohem jest z rytmu již pozůstávajícího pravidla 
prozodická abstrahovati nežli všemu budoucímu rytmu pravidla a priori 
předpisovati." 

V §. 3. a 4. rozbírá pojem „rytmu" dle Sulzra i přistupuje v §. 5. 
a 6. k uvažování „na čem jsme my Cechové," kdežto vykládá učení Dobrov- 
ského o prosodii přízvučné, proti níž v §. 7. klade učení o „času" čili 
prosodii časoměrné. 

V §. 8. a 9. přichází k hlavní otázce: může-li Cech dle jediného času 
rozměru verše dělati čiliž ho přízvuk více jako čas vize? 

V §. 10. vyslovuje „mínění," že „Cech ve verši svém rozměru času 
nikoliv zanedbati nesmí," i obrací se proti snažení Puehniajerovu „přízvuk 
s časem spojiti." „Nač dvoje okovy." táže se, „klásti na básníka tu, kde 
jedněch dosti?" 

V §. 11. „Prosodie" vykládá pravidla prosodie časoměrné. načež 
ku konci učení své rozmanitými příklady veršuv časomernýeh vysvětluje. 
Zanímavé v této poslední části spisu jest přirovnávání počtu dlouhých 
a krátkých slabik v jazyku řeckém, latinském, německém a českém; mají 
se dle vypočtení Jungmannova dlouhé slabiky ku krátkým 

v řeckém jako 11:13 

v latině „ 11:9 

v němčině „ 12:13 

v češtině „ 11:17. 
Příklady veršův časomornýeh jsou kromě ukázek z Komenského 
a Rosy překlady jeho, několik „kousků" jest od Fr. Svobody, jenž „vedle 
svého sluchu nižádnými se pravidly nevíže je vypracoval" ku potěšení Jung- 
mannova, že „jeho cíl se s Jungmannovým nad míru srovnává." 



Příloha N. (k str. 146.) 

Dem Herm Joseph Jungmann, wirklichen Proťessor der lluma- 
nitátsklassen am Leitmeritzer Gymnasium, wird auť sein Anlangen das 
Zeugniss ertheilt, dass er wáhrend seines Lehramtes nicht nur mit seiner 
Geschicklichkeit und Auszeichnung eine rastlose Thátigkeit und muster- 
kaftes, moralisches Betragen vereinbaret, sondern auch in deui 1818- 
jáhrigen Feldzuge sattsame Proben von ausgebreiteten Eenntuisseo 
in ťremden Sprachen durch Uibersetzung sámmtlicher, von den kais. 
Kussischen Tvuupcn ausgestellten Verpflegs- und Fouragirungsquit- 






395 



tuHgen mil seiner bewahrten Willfahrigkeit und Unbeťangenheit au Tag 
gelegt, wodurch er sieh die angetheilte Zufriedenheit dieses Kreisaints und 
die Achtung aller hiorkreisigen Wirthschafts-Beamten in dein Masse erworbeii 
hat, dass derselbe iiberall bestens anempfohlen zu werden verdiene. 
K. k. Kreisamt Leitweritz am 24. Jali 1815. 

Heinrich Ritter v. Bluineneron 
k. k. Griib. Rath und Kreishauptiminn. 

Kolek 45 kr. ; pečeť krajského úřadu Litoměřického. 



Příloha O. (k str. 148.) 

Jitko), Fr. Čebiš byl svou dobou jedním z nejhorlivějších vlastencův, 
jenž i o založení „společnosti české" usiloval, nebude čtenáři nemilé, polo- 
žíme-li zde některé výňatky z listu chovaného mezi ostatní korrespondencí 
Junginannovou; vysvítá z nich i zcela zvláštní ráz povah tohoto statečného 
Turnovana: 

„Můj milý příteli a bližní! Poněvadž pro vzdálenost cesty a mého 
mdlého zdraví Jich sám osobně navštíviti nemůžu, bych Jejich roluí hospo- 
dářství očitě zhlídl: tak (sic) Jim s tímto mladým písebním návěštím 
sloužím, co by Jim a budoucně Jejich dítkáni prospěšné a užitečné bylo, totiž 

I. By všechnu pilnost a přičinění vynaložili na vzdělání mrvy na 
jakýkoli způsob a t. d. 

II. Svou zem obzvláště špatnou hluboce vorat nedají neb malou částku 
země spíše zlepšíme než velkou. 

lil. Zdálené a špatné pole dobře jest vysázet stromy podle dobroty 
půdy na 16 loket štěp od štěpu, mezi ně švestku; v lepší půdě na 20 loket 
a mezi ně švestku do quadratu, ne do trianglu, neb to pak ve vorbě a vlá- 
čení větší překážku dělá a t. d. 

IV. Hledějí svou zem na 4 nebo 5 coulu zlepšit, aby ke všemu zrůstu 
schopna byla, a vidějí-li nějaké neourody přede žněma (sic) aby dobytku 
píce nescházela, může se po sklizení žita hrachu našit a ta píce bude trvat 
až do napadnutí sněhu. 

V. Aby pole stejný užitek přinášely, řídějí se podlé rozličnosti země. 
času a ceny. Kdyby obilí v špatné ceně stálo, nechť se seje nějak)' díl 
lněného semena, též konopního, prosního, anyzu, také máku a fenyklu a tak 
dále, neb všechno v zemi jest potřebné. 

VI. V lese ať jest všeckno dříví dobrého druhu; velké stromy ať 
jsou vždy po kraji a t. d. 

Chtějí-1 i více dobrých a potřebných věcí o hospodářství zvědět, za»- 
opatřejí sobě knihy od slavného hospodářského shromáždění vydané, v kterých 
mnoho dokonalosti se dočtou. Bohužel, že jich málo v naší mateřské 
řeči se nalézá, skrze to moc dobrých věcí se zanedbá. 



396 



VIL S žádnou dobrou věcí neodkládají na zejtří neb na budoucí rok 
íiniž mají obyčej říkat: to udělám; větší cest a zisk z toho budou mít. 
když budou moct říci : to dobré jsem udělal. Dobré věci před svým bližním 
netajejí ; pamatujou na to, že jsou smrtedlný. že mají dítky, kterým zase 
někdo něco dobrého poradí. 

Za to můj milý příteli pro lásku bližního Jich prosím, by s ničím, 
co Jim Bůh nadělí, na draho nečekali; neb jako Jim to milé jest, kdy/ 
k Jejich (sic) potřebě něco laciněji dostanou; tak se také těší ten potřebný 
řemeslník, když k své obživě něeo levněji dostane. Když tuto přirozenost 
a všecko, co se v ní vy nachází, moudře rozvažuj em. poznáváme, že všecky 
(sic) svoji od jednoho otce a matky jsme, že z milosti a dobroty Božské 
na tomto světě jen krátký čas bdíme, následovně že jeden druhému máme 
činiti dobře, byehme se Bohu a lidem líbili. 

S tím Je do milosti Božské poroučím a zůstávám upřímný přítel 

František Čebiš." 

Příloha P. (k str. 151.) 

„Der von dem k. Gymnasialstudiendirektorate angeriihmte, von dem 
k. Herm Professor ertheilte grůndliche und fassliche Unterricht, seine rast- 
lose mit dem erwůnsehten Erfolge gekrónte Verwendung dient dieser Landes- 
stelle zur angenehinen Nachricht und dieselbe giebt dem k. Hru. Professor 
mit Vergnůgen ihre Zufriedenheit hieinit zu erkennen. 

Prag am 27. Oktober 1815." Podpis nezřetelný. 

Potting. 

„An den k. k. Professor der Humanitatsklassen zu Leitmeritz Hra. 
Joseph Jungmann in Leitmeritz. Ex offo." 

List došel Jungmanna již v Praze. 



Příloha Q. (k str. 165.) 

x. i 

An den Herm Professor der Humanitatsklassen am altstudter 

Gymnasium Joseph Jungmann. 
Die holíc Landesstelle hat mit hohem Gubernialdekrete vom 20ten 
April 1. J. Z. 4785 dem Direktoráte aufgetragen, Denselben rin-ksichtlk-h 
Ihrer im Jahre 1822. růhmlich ausgezeichueten und lobeiiswerthen Ver- 
wendung im Lebramte die hohe Zufriedenheit zu erkennen zu geben. 

Indem sich das Direktorát dieses hohen Auftrages mit Vergnůgen 
entlediget, beeilet es sich, Dieselben hievon in die angenehme Kenntuiss 
zu setzen. 

Vom k. k. Gymnasialstudiendirektorate Bohmcns. 
Prag den 5. 3Iay 1824. Fr. Poli ne r 

Direktor. 



397 



Příloha R. (k str. 199.) 



Poiněr Juuginannův k J. Nejedlému, jakkoli jest důležitý v dějinách 
literatury naší, lícen jest posud — i v nejnovější době — tak povrchně 
a nezprávně, že pokládám si za povinnost, na jisto postaviti aspoň hlavní 
kusy dlouhého sporu. 

Co se týče počátku nepřátelství mezi J. a N., vyložili jsme výše 
(na str. 186.) z listu Jungmannova dne 31. července 1817., kterak Jung- 
mann tím popudil Nejedlého proti sobě, že napsav předmluvu ku prvnímu 
svazku Starobylých skládání vydávaných V. Hankou, vystoupil veřejně jako 
příznivec a podporovatel V. Hanky, hlasatele novoty pravopisní, úhlavního 
nepřítele Nejedlého. Jungmann sám soudil hned po tomto skutku zcela 
pravdivé, že ho „to stálo přátelství Nejedlého." Nebo jakkoli se později, 
zejména v zimě r. 1817.— 18. Jungmann všelijak snažil smířiti Nejedlého 
zvláště proto, že chtěl jeho pomoci užiti při zakládaní národního museum, 
zůstalo všeliké jeho přičinění marným. Nejedlý byl nesmiřitelný. Avšak 
tomuto znepřátelení se s Nejedlým Jungmann sám ještě nikterak nepřičítá 
toho, co nazývá „tajným osočením u policie." V článku „Jan Nejedlý" (26. 
Zápisk.) vypravuje obšírně, kterak tím, že Jungmann s Hankou vydali 
r. 1828. „krátký spis o pravopisu/' vojna vypukla. „Nejedlý netoliko 
se stolice hřímal, ale i německý odpor tiskem vydal." Poněvadž spisek 
Nejedlého nemohl zůstati bez odpovědi, Jungmann starán jsa o to od ně- 
kterých přátel napsal (s Vinařickým) odpověď Nejedlému. „Tím vzbudil 
jsem pomstu vrchovatou na sebe. Hany na mne tajně a veřejně sršely, 
vybrav z mých spisečků kde mohl jakou podezřelou průpověď, u policie mne 
tajně osočil a o mé svržení s professury se zasadil. Ale zmehlo se mu." 

Tat jsou slova Jungmanna samého v článku, jejž věnoval r. 1845 
sporu svému s Nejedlým. Viní tu protivníka svého zřejmě, že jej osočil 
u tajné policie; ale neučinil prý toho hned po rozpřátelení se s Jungmanuem 
r. 1817. nýbrž teprve po vydání spisu „Beleuchtung" i j. r. 1829, čili 
dvanáct let po prvotním rozkmotření. S tímto obšírným vylíčením srovnává 
se dobře, co Jungmann v týchž „Zápisk." jaksi příležitě vypravuje v článku 
„Všeslovanský písemní jazyk. u Zmíniv se o předmluvě své ku prvnímu 
vydání „Ztraceného ráje" (viz o ní svrchu na str. 45.) vypravuje dále: 
„To byla má myšlénka a žádost v předmluvě ku prvnímu vydání Ztr. R. 
pronesená, kterouž proti mně uchopiv mstivý Jan Nejedlý tajně policii co 
nebezpečnou předložil a mne tříletému tajnému vyšetřování policejnímu pod- 
vrhl, z kterého jsem jen zákonným povinností svých ouředních zastáváním 
a neúhonným živobytím dosti cele a šťastně vyvázl." Nesmíme se tu přede 
vším mýliti tím, že Jungmann uvádí předmluvu svou k Ztr. R. r. 1811. vy- 
danou v přímé spojení s domnělou denunciací Nejedlého r. 1829. vykonanou. 
Však takový skok není v Záp. osamělý. V samém článku „J. Nejedlý" jest 
skok z r. 1817. do 1828. (k vydávaní čas. theol.) nedotýkaje ani vytčeného 



398 



anachronisniu s Puchmajeiv.n. Krom toho slovcem mstivý dosti světle 
Jungmann vyslovil, že Nejedlý myšlénky jeho o jazyku všeslovanskéin teprve 
tehdy proti němu užil, když se mu mstíti chtěl, čehož ovšem neměl příčiny 
až po vydání spisu „Beleuchtimg" a t. d. 

Ze Nejedlý neuchopil se předmluvy Junginannovy hned r. 1811.. 
není těžko dovoditi. Neměl zajisté tehdy Nejedlý sebe menší příčiny J11112:- 
mannovi se mstíti, konal jemu i přijímal od něho stále služby literárního 
přátelství, jakož výše vyloženo; také když Jungmann přestěhoval se do 
Prahy, choval se k němu Nejedlý zcela přátelsky, přičiňoval se ku pří- 
mluvě Jungmannově, aby cleny universitní naklonil k českému jazyka, vyjel 
si s ním na venek a t. d. 

Při známých povahách Nejedlého není lze pomýšleti tu na nějakou 
licoměrnost; nebylť Nejedlý nikterak hladkým světákem, jenž by uměl býti 
laskav i na protivníka; jak mile znepřátelil se s Jungmannem, netajil se 
nikterak se smýšlením svým, dávaje je vždy a všude na jevo a zamítaje 
příkře všeliké snahy Jungmannovy o smíření. Takový muž neobcuje léta 
přátelsky nenáviděným protivníkům. Avšak Jungmann sám na jiném místě 
„Zápis." (Vyšetřování tajné) nepřímo svědci, že před příchodem do Prahy 
od Nejedlého nebyl u policie udán. Líce totiž, kterak přeložen byv z Lito- 
měřic do Prahy „vběhl v tajné vyšetřování policejní" přičítá to jedině tomu, 
že „jakožto známý český vlastenec vládě byl podezřelý." Toto „tajné vyše- 
třování" (vlastně postavení pod tajnou dohlídku policejní) nebylo tedy dle 
vylíčení Jungmannova nikterak dílem Nejedlého jsouc toliko následkem 
toho, že Jungmann přinášel s sebou pověst znamenitého vlastence. 

Připadá tedy dle Jungmanna samého domnělé „osočení jeho u tajné 
policie" J. Nejedlým teprve do roku 1829., když tento jeho tehdy již 
mnoholetý protivník byl popuzen spisem „Beleuehtung der Streitfrage uber 
di« bohmische Orthographie." Tehdy prý J. Nejedlý „vybral z jeho spiseeku 
kde mohl jakou podezřelou průpověď, u policie jej tajně osočil a o jeho 
svržení s professury se zasadil." 

Tu jest ovšem určitá obžaloba; pohlédněme na ni poněkud blíže. 

Že Jungmann o skutcích, které tuto vypravuje, nevěděl než z do- 
slechu, rozumí se při „tajném osočování" samo sebou, a pramen takový 
bývá kalný zvláště tehdy, když smýšlením veřejným vládnou prudké náru- 
živosti. Kterak mysli vlastencův tehdejších rozníceny byly sporem o pravopis, 
výše jest vyloženo; i netřeba diviti se, že J. Nejedlému, tehdy již velkou 
většinou obecenstva českého nenáviděnému, přičítaly se skutky i nejšerednější, 
Nemohouce tehdejších řečí po městě kolujících vyvrátiti určitými, histori- 
ckými skutky, uvedeme některé důvody, které činí obžalobu k víře velmi 
nepodobnou. 

1. J. Nejedlý již od r. 1817. mluvíval s katedry horliv.'- proti w novo- 
tářňm, a ovšem hlavně proti Jungmannovi, i jest k víře velmi nepodobno, 
že by po dvanáctiletém veřejném boji byl se pustil do boje tajného. 






399 



2. J. Nejedlý byl v boji Literárním veřejně vedeném poražen; bylo by 

mu bývalo možné vytasiti se s úryvky ze spisův Junginanuových u policie, 
kteréžto celý boj byl divadlem velmi směšným? 

3. J. Nejedlý nebyl nikterak učencem v komůrce uzavřeným, byltě 
advokátem řízení soudního zkušeným a mněl ovšem uvážiti, jak chatrná by 
byla obžaloba ze spisův Jungmannových na něj zosnovaná. Místa rovněž 
podezřelá, ano ještě pádnější bylo by bývalo možné vybrati ze spisův 
samého J. Nejedlého, zvláště z Hlasatele. 

4. Není viděti z ničeho, že by Jungmannovi byla té doby, do nížto 
by (dle 51. Záp. 16.) připadalo toto druhé „tříleté tajné vyšetřování poli- 
cejní" (1829 — 32.) vláda nějak nedůvěřovala. Ano viděli jsme (na str. 275.), 
kterak r. 1830. vláda ochotně a rychle schválila zřízení sboru musejního 
pro řeč a literaturu českou, ačkoli Jungmann byl mezi třemi údy tohoto 
sboru, což při tehdejší úzkostlivosti vlády sluší si vykládati v ten rozum, 
že o I oválním smýšlení tří mužův nepochybovala. 

5. Jungmannovi udělen jest r. 1834., tedy již druhý rok po ukončení 
onoho domnělého „policejního vyšetřování" úřad prefektský při gymnasium 
Staroměstském, jejž by vláda sotva byla propůjčila muži, jehož loyalnost 
by byla bývala ještě nedávno tak silně v pochybnost brána. 

6. Sluší vůbec míti na paměti, že nikomu z protivníků J. Nejedlého, 
jenž je dle mínění obecně přijatého neustále osočoval, po celý ten čas ani 
vlasu na hlavě nezkřivili, ježto hned první rok po jeho smrti P. L. Cela- 
kovský stal se obětí — jakož nelze o tom pochybovati — podlé denunciace. 

7. Listy Jungmannovy z let 1817. a pozdějších mají přemnohé stopy 
rozčilenosti jeho mysli povstalé rozličnými řečmi o tom, co J. Nejedlý 
o něm mluví a proti němu. prý, i činí; některé toho příklady uvedli jsme 
výše. Ale po r. 1829., kde dle jeho slov r. 1845. napsaných podroben byl 
tajnému vyšetřování, jeví se v listech jeho mysl nade všecko přirovnání 
klidnější a utěšenější. Z toho jde nade všelikou pochybnost, že po r. 1829., 
kde mínění své o novém pravopise veřejně a neohroženě vyslovil, beze 
strachu díval se věcem, které, dokud je v sobě skrýval, činily jej velmi 
bázlivým. Na všechen způsob viděti z toho, že v tom, co se holém něho 
v letech 1829.— 32. dělo, nespatřoval ničeho, co by bylo nějakým „tajným 
vyšetřováním." 

Tyto důvody klademe proti řečem o J. Nejedlém za jeho živobytí 
roznášeným a posud šířeným. Bohdá, že tím dáme podnět, aby věc dosti 
vážná od těch, kdo jí jsou lépe povědomí, světle a důkladně byla vyložena. 
Dokud se tak nestane, neházej nikdo kamením po památce muže o literaturu 
naši velmi zasloužilého! 



400 



Příloha S. (k str. 246.) 

Samuel Bohumil Lindě psal Jos. Jungmaunovi v příčině historie 
literatury slovanské tento list: 

„Warschau, den 14. Dec, 1822. 
Sehr Verehrter Herr und Freund! 
Áusserst angenehm waren mir die wenigen aber áeht (?) *) 

Zeilen, mit denen Sie ínich unter dem 2. May (?) dieses Jahres durch 
unseren Freund Herrn v. Eakowieeki zu beehren beliebt haben. Herzliehst 
danke ich Ihnen dafiir so wie auoh, dass Sie in der Durehsieht meines 
Worterbuches anhaltend und unverandert fortfahren. Euer H. Wohlgeboren 
Slowesnost und Krok maeht mir viel Vergnúgen und kommt mir gar sehr 
zu Statten. Jetzt hábe ich námlieh die Polnische Uebersetzung des fiir uns 
Polen insonderheit wiehtigen Werkes meines Freundes Hr. Gretseh in Set. 
Petersburg Versueh einer Gresehichte der Russischen Literatur fertig und 
will mich nun an die . . . Bearbeitung der bohmisehen ínachen. Dazu 
hábe ieh bis jetzt nur das Werkehen unseres Dombrowsky (sic) und noch 
dazu nur die Ausgabe von 1792., seinen Slawin, seine Slowanka, doch von 
dieser nur ein Bándchen und die Handsehrift des trefflichen Waclaw Hanka, 
die er unserem Rakowieeki gesehenkt hat, und die obwol sie nur ein Auszug 
aus Dombrowsky (sic) ist, gleichwol vieles enthalt und besonders gegen 
das Ende bis auf die neueste Zeit ergánzt, was dort fehlt. So wie an Eure 
H. Wohlgeb., so ergeht auch an diese Herren meine ergebenste Bitte miofa 
bey meiner Arbeit zu unterstútzen. Nach der bohmisehen moehte ich die 
Ragusanische Literaturgeschichte folgen lassen, wozu ieh aber nur einzig 
und alleiu das treffliche Werk des Piaristen Appendini zu benutzen hábe; 
dann moehte ieh mich an die Wendische in Steyermark u. s. w. machen. 
Nur Hiilfe! ich will geru fiir Slawen und Polen tkátig seyn. Unser Graf 
Ignatz Obolenski (?) (SobolewskiV), der Ihnen dieses Blattehen zustellt, 
Minister-Staatssekretár des Kónigreiches Polen, ist ein sehr verebrungs- 
wurdiger und leutseliger Herr, Sie werden gewiss ein Vergniigen dariu 
íinden, einen solchen Mácenas mit Prag bekannt zu machen. 

Meinen herzlichsten Gliickwunsch zum Jalireswechsel, mit wahrer 

Hochachtung der Ihrige 

Samuel Gottlieb Lindě." 
Po straně : 
„Verzeihen Sie giitigst, dass ich auf einem einzelneu Blatte schreibe um 
nicht das Briefpaquet gar zu dick werden zu lassen. L. 

Adr. : 

Seiner Hoch Wohlgeboren 

Herrn Professor Joseph Jungm.imi 

zu Prag. 

*) Písmo Lindeovo jest tak nezřetelné, že se musí spise hádati nei 
čísti; sem tam nelze ho nikterak rozluštiti. 



401 



Příloha T. (k str. 2G9.) 

„0 klassiěnosti v literatuře vůbec a zvláště české." 

Rukopis pojednání tohoto jest v archive musejním, kamž jej F. 
Palacký daroval. 

Rukopis opatřen jest censorovým: Omissis deletis pag. 4. et 5. 
imprimatur. 2T /n 1826. Willmann. Psán jest švabachem, kterýmžto písmem 
psány jsou i některé změny rukou F. Palackého, redaktora časopisu musej- 
ního učiněné. Sám titul, jak posud znám jest, pochází od Palackého; Jung- 
mannův titul zněl: „O klassiěnosti literatury a její důležitosti." 
Nebude tuším pochybovati nikdo, že oprava Palackého lépe se srovnává 
s obsahem. Též začáteční slova celého pojednání proměnil Palacký. Jung- 
niann napsal: „Každá větší nebo v času prodlouženější literatura nestejné, 
to jest více méně dobré plody vynáší," což Palacký proměnil takto: „Lite- 
ratura každého národu v času prodlouženém nestejné a t. d." Dále napsal 
Jungmann: „Druzí na některém ze starších věků lpějíce, vším, co nového 
jest, bez rozdílu o zemi dávají," kterážto poslední tři slova Palacký 
nahradil jediným: pohrdají. Dále Jungmann: „jiní konečně podlé svého 
srdce žádosti, sebe, své bratry, strejce, krajany a kdo jich kdy 
pochválil, byť to nejsprostší básničkou bylo, za klassiky pokládají." 
Tuto velmi citlivou narážku na Nejedlého zmírnil Palacký tím, že na místě 
slov své bratry, strejce a krajany napsal: a př á těly a slov: byť 
to i nejsprostší básničkou bylo, vynechal. K slovům Jungmannovým: 
„s užitím k tomu, co o té věci jeden z lepších spisovatelův německých 
pověděl," Palacký přidal: „s užitím k tomu poněkud," čímž ovšem pojednání 
Juugmannovu více původnosti přičítal, než Jungmann sám. Jungmann 
napsal: povozené od slova classis, Palacký proměnil v: pocházející 
od a t. d. Dále po slovích: elassici milites Jungmann položil toto místo: 
„Zdá se, jakoby někteří slovce klassičný v prvním a druhém smyslu *) 
příliš těsně co nejvlastněji brali, stavíce klassiěnost na dobytém zboží 
a důstojnosti osobné. Aspoň to mrav a konání jejich ukazuje. Neboť dle 
přísloví bohatství plodí pejchu a pejcha válku; a oni v pravdě i neobyčejně 
hrdí jsou v cenění svých i cizích zásluh, i svárliví a neústupní v zastávání 
svých předsudků. Že by třetího smyslu pouze šetřiti a rozumějíce svou nesta- 
teěnost a chudobu duševnou mírně a skromně nazývali sebe klassiky, jako by 
(sic) korábníky, kterým pro nepřiučování se v českém jazyku dostalo se přijetí 
na koráb, tomu hrdá povaha jejich odporuje. Nedím konečně, že by pouze 
českým rozumem na klasy pomejšleli, poněvadž, jak praví náš básník: ještě 
stébla není, by chtěli míti klasy." Celé toto místo vypustil Palacký. Jest to 
ono místo, o němž Palacký činí zmínku v „Doslovu k Radhoštu" na str. 8. 



*) V prvním smyslu nejbohatší, nejobzvláštnější; v druhém: vojenský, 
bojovný. 

26 



402 



Trpce a osobně polemický jeho ráz. ač tehdejšími půtkami o pravopis 
snadno si jej vysvětlíme, činí místo toto ovšem nepříliodným v pojednání 
zcela vážném. 

Dále po slovcích: „V klassičnost a v literaturu vůbec nejvíce působí 
zpráva obecná, náboženství, duchovní vzdělání a mravy," censor vymazal 
věty: „V despociích sice tam zde básnictví poněkud dozrávati může; chyběti 
však budou klassiei v libomudrctví, v dějepisu, v politickém řečnict\í. a 
Po slovích: „tím dřívěji národní klassikové zlatý věk literatury přivodí" 
censor opět smazal: „Důvod toho ukazuje Římská a Řecká země, kdež 
rodem svobodní a svobodně vychovaní mužové, na díle znamenití občané, 
v plození velikých myšlének a v svobodném jevení síly málo nebo nic 
ncobmezení vystupovali jako básníci, řečníci nebo prosaičtí spisovatelé. 
Dovozuje toho i Toskana za Mediceň, Brittanie od Viléma IV." 

Poznamenání: „Věda (věděti) jest učená vědomost, scientia, Wissen- 
schaft ; uma (uměti) jest umění, zvláště krásné, ars, Kunsť' jest celé Pala- 
ckého, jenž také formu básníř všude proměnil v básník, jakož i dvakrát 
se vyskytující mluva národová ve mluvu národu, rovněž jako slova Jung- 
mannova: religijní a vněšný v nábožný a zevnitřní; taktéž formu 
oblastní, obláštnost několikrát se vyskytující v obzvláštní, obzvláštnost. 
Ku konci celého pojednání Palacký přetrhl toto místo: „Dvě jsou známky 
neomylné národnosti: dějiny a jazyk, čili historie a literatura, plody národ- 
ního života. Historie zanímati může toliko, když národ náleží k řadu mravních 
a ku vzdělání pokračujících národů, ne pak když jako kočující horda opět 
zhasne a ztratí se bez stopy života znamenité. Důležitější proto obec Římská 
Řecká, Fónieká, nežli Cimmerická. Numidická, Hunská, Pečenegská. 
A medle jaká jest historie našeho národa! Jsa on částka velikého, před- 
historického, prastarého slavného národu Slovanského i po svém od něho 
oddělení mezi jinými výtečným býti nepřestal. Národ zajisté orby, obchodu, 
umění a pokojného života milovný a však, kde potřebí, udatenstvím 
slynoucí, národ, jehož historie v historii Evropy hluboko sahá. který/. 
Europu dvakráte ode jha ukrutného — Avarů a Tatarů — vysvobodil, 
kterýž jazyka i náboženství svého proti celé téměř Europě statečně hájil 
a nejednou v cizině udatenství svého nadobyčejné důkazy vydával, byť i pod 
losem časňv neúchranným klesl, vždy památný, vždy důležitý a slavný 
zůstává. Druhá známka národnosti jest jazyk a literatura národní, ještě 
důležitější nežli první. Tato známka trvá. i když národ během všeho, co 
svět vynáší, dávno přestal. V literatuře národ sám sebe přečká a duchovně 
nikdy nezhyne. Římané, Helleni, byť i trávník pokrýval rozvaliny jejich 
hrdých palácuv, žijí po věky v jejích (sic) Virgilech, Oicorouech, HomóhVh, 
Demosthenech, an již dávno nehlaholí jazykové Koptu. Karthágíi. .Modu a 
jiných, kteříž nezůstavili básnířů, řečníků, historiků, bez niehžto žádný jazyk 
na světě bouřeni časů neodolá. Nevyhasla hebrejština, jíž se dostalo byli ná- 
strojem zvláštního básnictví, náboženství a zákonodárství, žije Perská ivč 



403 



v Zoroastrově zákonu o náboženství, vyšlechtěná ozdobou bohatou barev 
básnických; žijí staří jazykové Indický a Arabský v básnířích, zákonodár- 
cích, bohomluvcích jejich. Cíin tedy více prospějeme v literatuře vlastenské, 
tím stálejší památku jsme národu a jazyku svému postavili. Nasvědčuje 
tomu znamenitý Heeren (Uiber die Mittel zur Erhaltung der Nationalitát 
1810), jehož slova k závěrce tuto položíme: „Vážení sobě, dí on, jazyka 
mateřského v tom se jeví, když jeho užíváme, kdekoli můžeme. Kdo sám 
chtě mimo potřebu cizího jazyka užívá, ten se aspoň na tu chvíli své národ- 
nosti odříká. Čech mluvě německy, francouzsky, v tom okamžení Cechem 
býti, pokud jen může, přestává. Dlužno mu německy, francouzsky mysliti, 
nechce-li mluviti po žáčku. Budiž to jakkoli na přestávky; co se často vrací, 
bývá obyčej. S vážením sobě jazyka mateřského úzce spojen jest druhý 
prostředek k jeho zachování, totiž vzdělávání jeho. Dokavad první hlavy 
národu zasazují se o vzdělání jazyka, nemůže on klesnouti nebo dokonce 
pojíti. Že ale to vzdělávání děje se velikými spisovateli, toho vzpomínati 
netřeba. Taková národní literatura stává se neomylným prostředkem k za- 
chování národnosti, poněvadž prostředkem jest k zachování jazyku. V jakém, 
v jak velebném světle zjevují se tedy nám oni pokojní hrdinové národní. 
Jimi zakládá se trvalost národu pevněji, nežli mnohými vítězstvími založena 
býti může. Stůjte k své literatuře! jest zákon, kterýž vydává rozum a zkušenosť 
národům chtějícím zůstati národy. J. J." 

Sluší doložiti, že Jungmann pojednání toto v „Sebraných spisech" 
1841. vydaných se všemi změnami Palackého položil přijav je tím sám 
jaksi za své. 



Příloha U. (k str. 283.) 

Dotčený spis podaný komitétem musejním hr. Chotkovi má nápis 
„Denkschrift uber den gegenwártigen Zustand des bóhmischen Sprach- 
unterrichts an den Lehranstalten Bóhniens" ; podepsán jest dne 10. dubna 1832. 

Zmíniv se stručně o snahách poněmčovaeích císaře Josefa II. líčí, 
kterak málo prospěly od té doby snahy tyto; perně vypisují se zhoubné 
následky, které jeví školy německé v městech českých, otupujíce děti sobě 
svěřené. 

„Diese bedauerungswiirdigen Zóglinge deutscher Schulen bússten so 
zu sagen durch Nichtiibung den Gebrauch ihres gesunden Menschenverstandes 
ein und sinken nach und nach in eine Geistesindolenz, die kaum ein Zeichen 
von Thátigkeit áussert. Hierin ist fůhrwahr eine Hauptquelle der mindereu 
Intelligenz und Industrie in den slawischen Ortschaften Bóhniens und Mahreus 
zu suchen." 

Maďaři prý užívati mohou veřejně jazyka svého rovněž jak Italiani. 

26* 



404 



„Nur die friedliebenden, in alle Schicksale sich fugenden getreuen 
Slaweu íji Bóhinen, Máhren, Sehlesien, Galizien, Ungarii, Slavonien, Kroatien, 
Dalmatien, Illyrien, Kárnthen und Steiermark konnen sich nieht des Vor- 
theiles erfreuen, dass an ihren eigenen vaterlándisehen Lehranstalten auf 
ihre Spraehe nur in so weit Eůcksieht genorninen werde, als es ihr geinein- 
sames Bedůrfniss erheiseht." Vyslovují pak neehtíee předstihovati moudrosti 
vládní přání, jak by se jazyk český pěstovati měl ve školách. 

Odpověď podepsaná dne 19. října 1835. dotýká přede vším obecných 
úvah, jimiž spis pamětní se počíná, které prý potřebují nejednoho opravení 
neb obmezení, do jichžto zevrubnějšího vysvětlení prý se nehodlá pouštěti 
pro ušetření času, ježto prý toho není k účelu spisu pamětního potřebí. 
Památné v této odpovědi jest, že v ní již užito všeho toho překrucování, 
jehož protivníci jazyka našeho ještě nedávno užívali, ano užívají podnes. 
Náboženství, prý, na školách hlavních nemůže vyučovati se česky, poněvadž 
tyto školy nejsou určeny dětem domácím, nýbrž i přespolním i musí prý 
přijímati také děti pouze německé, které by z českého vyučování náboženství 
neměly užitku; v třetí a čtvrté třídě škol hlavních musí se vůbec učiti 
německy, poněvadž třetí připravuje žáky do gymnasium, čtvrtá do školy 
reální a na obojích těchto školách děje se vyučování po němečku! 

Na reálních školách musí se učiti německy, nebo nejsou zřízeny 
mládeži jednoho města neb kraje, nýbrž celé země ano i druhých pro- 
vincií; čeští žáci však mohou choditi do německých škol reálních, poněvadž 
se v 3. a 4. třídě hlavních škol naučili němčině! 

Aby se na reálních školách učilo česky a německy, musily prý by 
se školy tyto buď zdvojnásobiti, načež prý není peněz, neb učení ztenšiti 
na polovici. 

Na gymnasiích nemůže se učiti náboženství česky proto, že by toho 
nemohli žáci němečtí býti účastni. Všeliké cvičení v češtině musí se odkázati 
do vedlejších hodin, při čemž se direktorátu gymnasiálnímu nařizuje, aby 
přísně šetřil dekretu vydaného dne 23. srpna 1816! 

Odpověď končí se těmito památnými slovy: „Aus allein diesem wird 
das Museumskomité entnehmen, dass mehrere der von demselben zur Befbr- 
derung der bohmischen Sprachkenntniss gemachten Antráge bereits wirklich 
in der Ausfuhrung stehen, gegen die Ausfuhrung der úbrigen aber wesent- 
liche Ilindernisso obwalten und dass die Landesstelle in Anerkennung des 
Bedurfnisses der Kultur der bohmischen Spraehe der Befórderung derselben, 
bo weit es ohne Hintansetzung wichtigerer Zvvecke geschehen 
kaun, allen Vorschub leiste. 

Prag, 19. Oktober 1835. 

Chotek." 



405 



Příloha V. (k str. 283). 

Že Šafařík v 1. 1830—32. za kormutlivých okolností Novosadských 
by byl s radostí přijal povolání do Petrohradu, jest z jeho listů zřejtno 
nade vši pochybnost; uvedeme zde místo z listu jeho V. Hankovi dne 
3. března 1831.: „Co se našeho odchodu do S. Petrohradu týče, dobře jste 
tušili, že ta věc času potřebuje. Nastávající bouřlivé časy (bylo to v čase 
polského povstání. Spis.) nevím co ještě přinesou. Já ze své strany nepře- 
stanu na svém předsevzetí setrvati a všemožně k dosažení žádoucího cíle se 
připravovati." Zatím věc jaksi vázla i povstala pověst, že akademie ruská 
chce dáti skládati slovník všeslovanský, k jehožto zdělání Hanka, Šafařík 
a Celakovský měli do Petrohradu býti povoláni, v Praze a tito učenci že 
mají zde, avšak požívajíce služného od vlády ruské, o něm pracovati. Tento 
obrat se Šafařík ovi nad míru líbil, jak viděti z listu jeho k Hankovi dne 
17. října 1832: „Ještě větší radostí mne naplnila podaná mně zpráva o zda- 
řilém rokování s p. Speranským. Bodejž se ta pěkná naděje brzo a cele 
vyplnila! Ale já se Vám příteli vyznám upřímně, že se pořád a co den více 
obávám, aby snad neočekávané překážky tomuto chvalitebnému předsevzetí 
v cestu nevkročily. Já jsem z Petrova od p. Sokolova nedávno obdržel psaní 
v ten smysl : že poněvadž Vy a p. Celakovský pozvání nepřijali, původní 
plán tu dobu v Petrově vykonán býti nemůže, mezi tím, že mně akademie 
na vůli nechává, chci-li do Petrova jíti nebo v N. Sadě ještě déle zůstati. 
V ten čas ještě akademie o Vašem novém plánu nic nevěděla. Hotuji se 
tedy do Petrova psáti, že k Vašemu plánu přistupuji: a budu všemožně 
k tomu raditi, aby akademie ten plán odobřila a mne co spoludělníka 
k Vám a k jiným přátelům v Praze připojila. Lituji, že žádné ouplnější 
známosti o tom Vašem plánu nemám, an jste mi o něm samém 
téměř ani slovíčka nepsali. Milou věc byste mi učinili, kdybyste mi 
aspoň hlavnější zásady a výminky jeho v známost uvedli. Avšak i mimo to 
se od Vaší upřímnosti naději, že pečujíce tak chvalně o dobro celého 
Slovanstva, o založení všeslovanského slovníku i na mne, věrného svého 
přítele, nezapomenete, nýbrž úsilně o to státi budete, abych se pod příjem- 
nými výminkami do Prahy dostal. Od Vás to na větším díle závisí; Vy v té 
příčině mnoho učiniti můžete. Vezměte příteli na mysl, co bychom spolu 
dělati mohli, kdybych já v Praze byl. Aspoň co se illyrských nářečí týče, 
smím Vás ujišťovati, že docela na mne a mou zásobu spolehnouti můžete." 

Pochybnost, kterou Šafařík zde vyslovuje o upřímnosti Hankově 
velmi jemně tím, že se jí dovolává, byla ovšem velmi oprávněna. Hanka 
totiž, jehož rukama šlo hlavní dopisování v té příčině, odřekl se již 
r. 1830. místa sobě podávaného, jak jeho důvěrný biograf Legis-Glúck- 
selig vypravuje ; nebo řád sv. Vladimíra 4. třídy Hankovy udělený dne 
28. ledna (9. února) 1831. měl mu býti důkazem, že nepřijav místa sobě 
podávaného nepozbyl nikterak milosti císařovy.*) Kterak v takových 

*) Viz .,Váeeslav Hanka v. Dr. Legis-Glúckselig. Als Manuskript ge- 
druckt. Prag, Medau 1852. str. 81. a t. d. 



406 



okolnostech mohl oba ostatní povolané, Čelakovského i Šafaříka udržovati 
v domnění, že se zasazuje o to, aby věc přišla k místu, vysvětlíme si nej- 
lépe ze slov Legis-Gliiekseligovýeli : „Hiezu (t. j. ke konečnému zamítnutí 
podávaného z Kus úřadu) bestimmten ihn sehon die Abmahnungen seiner 
Frau, noch mehr aber gewisse Personlickkeiten, die einem áhnliehen Rufe 
entgegen harrten und an deren Seite sieh Hanka kein freies neidloses Wirken 
in Russland verspreehen zu konnen vermeinte." 

Nechuť k mužům, kteří kromě něho měli jíti do Petrohradu, byla 
tedy Hankovi jednou z hlavních příčin, že tam nešel a poněvadž jej — ač 
byl nejnepatrnější ze tří mužů tam volaných — v Puších pokládali za jejich 
předáka, přišla celá věc na zmar. 



Příloha X. (k str. 288.) 

Polemické psaní Vine. Ziaka k J. Jungmannovi na čtyřech listech 
kvartových hustě psané má datum 11. srpna 1832. Počíná se takto: 

„Vysoce Učený a Vážený Pane! 

Račte odpustiti, že neznámý jsa důvěrným listem k Vašemu: .,0 různění 
českého pís. jazyka" něco poznamenati neb raďej jen řícti, ]ak se domnívám, 
že to od mnohých čteno bude . . . Jak Vy, soudím, že každý národ při uve- 
denej mluvnici co nejtrvaleji, ostati má, pokud možno s ní udržeti vážnost 
a rozšířenost řeči; ale kde už nepopiratelně nastaly okoličnosti. jimiž roz- 
šířenost jeho velmi trpěti a literatura na příliš malé čtenářstvo sevřena býti 
má, tam tuším nezasluhuje „Magnetit a pobrtjnbanijm noffetiícem" nazván 
býti, kdo vzbuzoval ke skoumání, zdali by toliká škoda moudrou ustupností 
eště odvrátiti se dala. Z lásky k několika pravopisným a mluvnickým ná- 
vykům své spisy pro půl národu (ba Slovákův i bez Moravanův skoro tolik 
jest jako Čechův) činiti nezáživnými, to není věc užitečná. Kdyť naše řeč 
nenáleží jen z několika nýbrž z tisícův jednotlivostí! Zjinačiti jich Několik 
není od českého jaz/ka do cela odcházeti, není nový na prosto sobě jazyk 
písemný tvořiti; nýbrž jest (stane-li se jen moudře) zbaviti ho břemen, které 
na cestách rozšířenej cti ho zadržujou ... Ze Slovák málo českého čet], 
z toho nezavírejme, že ke čtení žádnej chuti nemá, kterak niedle by Eneida 
Hollého etc. odbyt pro ňej dost povzbuzující nalézala? Okyžby Teši odložili 
záhubnou hrdost, která je křivdivýini pohrdači bratrův dělá! . . Naříkáte nad 
různením, ale proč neskoumati dávný počátek jeho? Někdy čeština byla se 
slovenčinou dnešní skoro tatéž (sic), proč teda tajiti, že Češi svým přebrou- 
sením různením počali? Kdo se odtrhl? Jak možná viniti toho, který zachoval. 
v čem jednota bývala? 

Naříkáte nad různením a haníte každý okus různice utišiti: ža- 
lujete na odpad a zastáváte jeho příčinu ; hořekujete nad záhubou a 
co ju působí hájíte ; velebíte svornost, a překážek jejich (sic) odstranění 



407 

tupíte; kážete jiným, aby se ve všem zapřeli a sám se nezapíráte vniěem; 
chcete, aby jiní stero obětí přinesli a Vy nenesetc žádnou. Ach nejen dvě 
strany, o kterých Vy mluvíte, jsou češtině na škodu, nýbrž i jiná a sice 
ta, jejíž jeden úd tu ve škole veřejnej zasloužilého professora žákům v po- 
směch dávaje na tabulu napsal: Si tacuises philosophus mansisses, tu jiného 
professora skoro zdarma češtině učícího veřejně vinil, že za ročních 600 zl. 
zahálí.*) Ta strana, jejíž jiný úd Hýbla na osle sedícího a s ním na pro- 
vaze tancujícího malovav tisknutý ten plakát obecnému chechtu vyvěsil, pro 
několik ipsilonův tuším, ta strana čítá mezi sebou lidi, jenž sami nijak se 
poučiti nedají a jiného poučiti chtíce přezdívkami a urážkami naň se Hnou, 
pak se ptají, kterak on „§ bobrem fttrébomjm" něco k svému zastání psáti 
mohl 

„Byla to naděje utěšená, že u sesli millionův zbratřených Slovanův 
společný jaz/k svým časem ř veliké i vzácné plody ponese, ve kterej naději 
nás jejich heslo v bibli králickej „bratři, ueoratři — co proti rozumu, ani 
bxatii \v tom djluáíiti je nemofjoiť' posilovalo; a však tu velikou naděju 
nyní v sen měiiějí usilováním ne o zlepšení toho, co proti bratrům píšou, 
usilováním, aby všechny rozbrojné chyby, jež žalostný věk vojen nábožen- 
ských, o svornost nijakou nedbaje do spisovnej řeči vpletl, udrženy a novými 
množeny byly ..." 

„Nebude snad i mezi Moravany nikoho, kdoby starou literaturu za 
skoro hlavní školu jazika nepovažoval; rozumím pak zde ne jedinou biblu 
král. nýbrž i starší spisy, a pro nové vynálezy rád i novým spisům jejich 
právo přeju; ale poněváč vším tým k jednotě přijíti už nelze, proto s pilným 
čtením potřeba pojiti bedlivý pozor na živé obzvláštnosti všech krajin, dát 
přednost tomu, co svou nejrozšířenější užívaností bud celo- 
národné jest neb celonárodnosti nejvíce se blíží." Z místa tohoto 
nade všelikou pochybnost vychází na jevo, že Žák, jakkoli slovem neod- 
říká se posavadního jazyka spisovního, přece — snad nejsa si toho zcela 
povědom — octl se na stanovisku, na němžto se jazyk spisovní měl 
teprve udělati smlouváním se všech větví kmene českoslovanského ! Než 
on sám „dobře cítí, o jak těžkém podniku se jedná - ' a končí ostrou filipiku 
velmi krotce ujištěním, že sám „proti němu (totiž pojednání Junginannovu) 
tak zle nemyslí," jak by se podle hořejších výkladův zdáti mohlo. „Kýž 
by nějaký spolek z Cechuv, Moravanův a Slovákův záležející se na něčem 
usnesl" volá ku konci rovněž dobromyslně jako nejasně. 



") Koho se týkají tyto výčitky, nelze nám pohříchu vyložiti. 



408 



Příloha Y. (k štr. 310). 



Jak málo přibývalo účastenství obecenstva českého při Matici té doby, 
když vydáván pomocí její slovník Junguiannňv, šíře lící se v Slovníku 
Naučném v článku „Matice česká". Velmi zanímavé v té příčině jest místo 
v listu K. Vinařického F. Celakovskéinu d. 2. dubna 1850. Ota v listech 
veřejných, že sbor Matiční hodlá vydávati spisy vědecké v ten spňsob. že 
by zakladatelé Matice na tyto spisy, chtíce jich dostati, musili připláeeti. 
lekl se nebezpečenství dle jeho mínění odtud Matici hrozícího, i píše Cela- 
kovskému, členu sboru Matičního: ,,. . .je líto někomu, aby se 3000 exem- 
plářů klassiků netisknulo (sic) jako ostatních musejních kněli. a chce-li, aby 
se na ně asi polovička připlácela V Nechť se, prosím, takoví páni rozpo- 
menou na ta léta, když se na slovník Jungmannuv a starožitnosti Šafaříkovy 
připláeeti muselo: byla by bez mála Matice zahynula." 

Velmi truchlivé jsou zmínky o slovníku v některých listech Safaří- 
kových J. Kolárovi. Píše na př. 28. září 1834.: „Matice ke slovníku již 
i kapitálem (oproti základním pravidlům) přispívati musí: sic jinak by ne- 
vyšel .... Vůbec při vydávání slovníku vyšla na jevo otrlost a takořka 
zmrtvělost národu našeho zvláště vyšších stavu !" 



Příloha Z. (k str. 311). 

Prosebný list Jungmannuv k nejv. kancléři lir. Mitrovskému je<t 
s nejedné strany poučný a zanímavý, pročež klademe tuto některá místa 
z něho; zmíniv se s počátku, že od více než třiceti let pracoval o zdolání 
úplného a kritického slovníku českého a pokud posavadní prameny sáhají. 
i moravsko-slovanského jazyka („eines umfassenden, moglichst vollstiiudigen 
und kritischen Wórterbuches der bohmischen, und so weit die bisherigen 
Quellen reichen konnten, auch zugleich der máhrisch-slavischen Sprache) 
vypravuje dále: „Naehdem er dieses Werk mit unságlicher Miihe und Opfera 
jeder Art im Manuscript bereits vollendet, kundigte er es laut Beilaae •/• 
am 27. Februar 1. J. zum Drucke an und wáhlte zur Dcckung der Kosten der 
Auflage denWeg der Pránumeration. da es ihm unmoglich ist, diese bedeu- 
tenden Kosten vorláufig aus Eigenein zu bestreiten. Diese Kosten werden 
bei einer Auflage von 1000 Exemplaren, naeh dem Ueberschlage des Buch- 
druckers betragen 

a) bei einem einzelnen Quartbogen 25 rl. C. M. : 

b) bei einem einzelnen Hefte von 25 Bogen, wie es vierteljiihrig erscheinen 
soli 25 X 25 zz 625 fl. C. M. ; 

c) bei dem ganzen Werke, dasselbe von 500 Bogen angenommen 
500 X 25 zz 12.500 fl. C. M. 



409 



Zur Deckung dieses Productions-Capitals .sind mindestens 500 Pra- 
nunieranten a 2 fl. C. M. per Heft nothwendig, woliei noch an keinen 
Brsatz derjenigen Kosten zu denkeu ist, welehe der unterthánigst Gefertigte 
selbst bei Verfassung des Werkes auf Anschaffung von Materialien und durch 
viele Jahre auf Besoldung von Hilfeleistendcn, Abschreibern u. s. w. ge- 
vrendet hatte. Auf cin angeuiessenes Honorár aber, als eine billige Entschá- 
digung fiir so viele Miihe, kanu bci dieser Unternehmung iiberhaupt nicht 
gerecbnet werden. In der That wurde aueb das ganze Werk nicht aus 
Absichten auf Grewinn oder Lohn, sondern nur aus reinem Patriotismus, aus 
dem eifrigen Wunsche, die vaterlándische Sprache und Literatur zu fordem, 
unternorumen. 

Da er jedoch nach allen angewandten Mitteln, gewóhnlichen Ankiin- 
digungen und Empfehlungen noch inimer weit entfernt ist, auf 500 Pranu- 
meranten rechnen zu konnen; da es ihm bei der Pflicht gegen seine Kinder 
unmoglich ist, allen diesem Werke gebracliten Opfern auch noch das seines 
ohnehin geringcn Vermogens hinzuzufiigen : so sieht er sich genothigt, 
demiithigst zu bitten, „Euer Exellenz wollen gnádigst gestatten und erlauben, 
dass er bei den bohniisch- (sic) und ínáhrischen k. k. Lánderprásidien 
bittlieh einkoniinen diirfe, daniit hochdieselben sein bohmisch-deutsches 
Worterbuch den grosseren Doininien und Magistraten als ein fiir sie nútz- 
liches Werk anempfehlen mógen." Dankbar fúr eine so gnádige und gevviss 
wirksanie Unterstiitznng wáre er gern erbotig, fiir alle auf diesem Wege 
abzusendenden Exempláre 33 1 / ;í p. Cent. des ganzen Pránumerationsbetrages 
zur Verťugung der hohen k. k. Prásidien in der Art zu stellen, dass 25 
per Cent davon zu gemeinnútzigen, wo moglicli zunachst auf das bohmische, 
respective mahrisch-slavische Unterriehtswesen Bezug nehmenden Zwecken, 
die ubrigen S l / :i p. Cent aber auf die Versendung und Remuneration an 
die dainit bei den beiden Litnderstellen und den Kreisámtern bescháftigten 
índividuen verwendet werden mochten." 

Ku konci dovolává se osvědčené pečlivosti kancléřovy o vše, co se 
týče vzdělání lidu a zvláště rozkvětu vlasteneckých um a nauk. 

Žádost podepsána jest: „Prag den — April 1834." 

Nejvyšší kancléř odpověděl již dne 17. máje listem k hraběti Chotkovi 
obráceným, jenž pak přípisem dne 7. června oznámil rozhodnutí kancléřovo 
c. k. direktorátu studií gymnasialních, kterýžto věc celou dne 9. června 
Jungmannovi poslal. 

Hrabě Chotek dává po řediteli gymnasiálním Jungmannovi věděti, 
kterak Jeho Exellencí nejvyšší pan kancléř přijali toto předsevzetí s pochvalou 
a přeje mu zdárného prospěchu. 

Méně líbezné jest však další znění přípisu: 

„ Was jedoch die Bitte des genannten Professors um Anempfehlung 
seines Werkes und Sammlung von Pránu meran ten hierauf gegen Uiber- 
lassung eines gewissen Perzentes zu wohlthátigen Zwecken, und fiir 
jene Bcamten, die dieses Gescháťt besorgen wůrden, betrifft, so kann 



410 



dieser Bitte niit Riicksicht auf die bestehenden Vorschriften nur insoweit 
Statt gegeben werden, als es dem Landesprásidiurn úberlassen worden ist, 
die Laudesunterbehorden, und uiittelst dieser die Landesinsassen auf das 
Eiscbeinen eines solchen klassischen Werkes, oline jedoch zur Abnahine 
aufzuťordern oder fiir die Yerbreitung dieser Unternehinung irgend eine 
Verpflichtung zu iibernehnien, aufinerksam zu machen, es aber Jederinann 
zu iiberlassen, sieh das Werk, wenn er es zu besitzeu wunseht, im Wege 
des Privatverkekrs zii verschaffen. 

Die Bitte dieses Professors uui Einsaininiung von Pránuineranten, 
Verseudung der prán uinerír ten Exempláre durch die Aintsbekórden etc. etc. 
kanu unter keinen Umstanden, weder ihin, noek sonst Jemanden gestattet 
werden. 

Hicvon hat das k. k. Gymn. Studiendirektorat den Professor Jung- 
mann niit dern Beinerken zn verstándigen, dass insoferne derselbe die eben 
angedeutete Anenipfeblung seines Wórterbuches wlinsehen solíte, es ihm 
bevorstehen wóřde, eine angemessene Anzahl von Ankiindigungen mir 
vorzulegen. 

Prag am 7. Jnni 1834. 

Vom k. k. bokni. Landesprásidium. 

Chotek m. p. u 

V pozůstalosti Jungmannově nalézá se koncept výše položené žádostí 
Junguiannovy psaný rukou F. Palackého, z čehož souditi lze, že Jungiuann 
v této příčině užil rady a pomoci mladšího přítele svého. 



Příloha AA. (k str. 346.) 

Na rychlo vypracovaný koncept obrany Jungmannovy, na mnohých 
místech opravovaný a přetrhaný, psán jest na půl archu. Podstatné některé 
kusy stiijtež tu na znamení tehdejší doby. „Der Verfasser gibt ein Bild der 
sich zur Vollkommenheit allmalig entwickelnden Menschheit. 

Der erste Schritt zur Bildung war Erfiudung der Spraehe. Die 
Sprache, sagt der Verf.. ist das hohere Eťfeta des allmaehtigen Schópfers. 
womit er die Zunge beriihrt, auf dass der Geist sieh frei lose und aus den 
Banden heraustrete. Der Verf. erkennt also in der Sprache des Menschen 
den gottlichen Ursprung. 

Ueber den Ort des Paradieses besteht ein uralter Streit. Der Verf. 
folgt jenen, die es nach Kaschemir versetzen. von wannen in der Folge die 
Volker sich verbreiteten. Als Volkerstlimme fiihrt der Verfasser den indo- 
evropáischen. Semitischen, nórdlichen (darunter Mongolischen u. a. m.) und 
Chinesischen. Er nennt also die Semiten ausdrueklieh, die Japhetiten und 
Chamiten in ihren Theilen und leitet die Volker von einem gemeinsohaft- 
lichen Ursprung iu den drei Zweigen dea Sem, Chám, Japhet gani im 
Sinne der heil. Schrift. 



411 



In der zweiten Abtheilung handelt der Verf. von den áltestcn Quellen 
der Geschichte, worunter die heil. Sehrift uiit den Worten herausgehoben 
wird: Von den heil. Biiehern der jiid. Nation sind die Biicher Moses die 
reichhaltigste Quelle, welehe nieht allein auf diese, sondern auch auf viele 
andere naehbarlichc Volker Lieht verbreiten. 

Nach der Meinung einiger Gfeologen nnd Astronomen wurde diese 
gliibende Masse von der Sonne herausgeworfen, auf welehe Art auch die 
iibrigen Planeten unseres Sonnensystems entstanden sind und die Kometen 
bisher entstehen. Diese feuerige Masse hatte in sich alle Elemente, aus 
welcher die Erdrinde and alle organischen Wesen auf derselben entstanden. 
Dieses und was uber Urgebirge, Flotzgebirge u. s. w. folget, sind allgeinein 
bekannte Hypothesen der Geologie und keineswegs etwa individuelle Meinung 
des Verfassers. Die Riige dieser Hypothesen ist ein Beweis der grobsten 
Ignoranz des Denuncianten.. 

Fiir die allmalige Sehopfung, bis ani Ende der Menseh, das Haupt 
aller irdisehen Gcschopfe ward, sprieht selbst die Genesis. Aus děni Uin- 
stande, dass der Verfasser der Sehopfung des Urstoffes durch Gottes Allmacht 
nieht ausdriieklieh erwáhnt, folget nieht, dass er sie láugnet, denn dass 
alles durch Gottes Maeht geschehen, hat er vielinehr ofters ausdrúcklich 
erwáhnt und die Lehre von der Unsterblichkeit der Seele, die Lehre von 
der Erbsůnde und die Sendung Abrahams gehort nieht in die Geologie, 
sondern in die Eeligionslehre, welehe der Verfasser nieht geschrieben. 

Was die Súndfluth betrifft, so hat der Verfasser solche sogar durch 
profane Geschichte bestátigt und nirgends voní Aberglauben gesprochen, 
der in der Fluth Strafe Gottes erblieken soli. Der Denunciant hat pověst 
(Sage) mít pověra (Aberglaube) verunscht." 



Příloha BB. (k str. 360). 

„Zápisky" Jungmannovy staly se v nejnovější době předmětem velmi 
živých rozprav v listech veřejných, jimiž k nim zřetel obecenstva obrácen 
měrou neobyčejnou, zvláště pak osudy jejich po smrti Jungmannově rozní- 
cená obraznost obklíčila jakousi tajemnou září. Z toho, co výše (v příloze J) 
pověděno, vychází nade vši pochybnost, že „Zápisky" nalézaly se s ostatní 
pozůstalostí literární Jungmannovou při jeho rodině, že s korrespondencí 
jeho dostaly se odtud do rukou A. Markovi a od něho „několik let" před 
r. 1857. do museum, kde jich devatenáct skriptor musejní p. J. Alex. Dunder 
v listopadu 1854. přepsal, r. 1857. obdržela je rodina k své žádosti zpět. 
Nedůvodnou jeví se tedy domněnka i veřejně vyslovená, že by Jungmann 
sám byl „Zápisky" v museum uložil, domněnka ovšem sama sebou k víře 
velmi nepodobná, ježto Jungmann, jak výše doloženo, se smýšlením v „Zápis." 
vysloveným se vždy tajil a nebyl by jich tedy svěřil nikomu mimo rodinu svou. 



412 



Osudy „Zápis." po smrti původcové jsou nyní světle vyloženy: ne- 
snadnější úkol jest určiti, kolik jich asi bylo. Povíme o tom krátce, čeho 
jsme se dopátrali. 

V literární pozůstalosti Jungmannově nalézá se vlastní jeho rukou 
učiněný trojí seznam článků, kterým nyní co celku dává se jméno „Zápisky" : 
jeden seznam jest na obálce, v nížto měl Jungmann Zápisky uložené; dva 
ostatní jsou psány na proužcích téhož papíru, na němž psány jsou Zápisky. 
První seznam vypočítává články takto: „1. Nepravá pokora, 2. brada 
a vousy, 3. tabák, 4. rovnost, svoboda, 5. násilná vláda (tyranství). 6. če- 
ština nová, 7. koktání, 8. autobiografie, 9. touha po domově, 10. všebožstvo, 
11. filosofie, 12. užitek (obrok) podpora náboženství ý (sláva boží), 13. sláva 
boží, 14. láska, 15. stavy lidské f (nezdvořilost selská). 16. sedlské mravy, 
17. chudé příbuzenstvo, 18. duše živočišné, 19. fanatik nepřítel vědy, 20. 
blaženost víry, 21. víra slepá, 22. fantasie, vidění, 23. člověk chybný, 24. 
Kristus, 25. náboženství mudrcovo, 26. náboženství moje, 27. barbarismi etc, 
28. Bůh, nebe, 29. většina hlasů, 30. cit nad rozum, 31. cit a duch živo- 
čišný, 32. pud pohlavní, 33. papežstvo, 34. škola normální, 35. časníky 
f jazyk, 36. porušenost češtiny v lidu, 37. čeština na Moravě, 38. meze 
literatury nepřehlédnutelné, 39. změna v literatuře, 40. pýcha panská, 41. 
čest, hanba, skrytost, 42. byla to náhoda či prozřetedlnosti skutek, 43. denník 
myšlének a výtahy z knih, 44. sám mysliti, 45. všeslovanský písemní jazyk, 
46. postavení češtiny ku vládě, 47. Jan Nejedlý, 48. vyšetřování tajné, 
49. Voltaire, 50. Sullenstein (sic) Parízek, Fran. I., 51. ouřad bez povolání 
pravého." 

Seznam tento vypočítává články nehledě jejich obsahu, pořádek zde 
označený jest patrně historický, jak články po sobě povstaly. 

Druhý seznam jest psán tužkou na proužku papíru, jejž Jungmann 
patrně měl před sebou, když počal pomýšleti na skládání ..Zápisků," nebo 
mimo seznam máme tu inkoustem i tužkou napsané tituly článků („J. Nejedlý, 
Zimmer, Deym, Conrad, Voltaire. Malé příčiny velkých následků — vidličky 
nestříbrné u Escherichů — Metody praxí se jen nabývá"), ano jest na tomto 
proužku i článeček ač kratičký hodící se zúplna do „Zápis.", jejž jsme 
na str. 350. vytiskli v poznamenání: ..Pokažená chuť v literatuře." Druhý 
tento seznam jest rozvržen v těchto sedm rubrik : 

„Autobiografie 8. 42. 47. 48. 

Náboženství 10. 12. 13. 20. 21. 24. 25. '26. 28. 

Mravy 1. 2. 3. 7. 9. 14. 15. 16. 17. 23. 29. 32. 40. 41. 

Filosofie 11. 18. 19. 22. 30. 31. 49. 

Politika 4. 5. 

Čeština 6. 27. 34. 35. 36. 37. 38. 39. 

Literát. 43. 44. 45. 46. 50." 



413 



Dle teze soustavy, ac v podrobnostech poněkud proměněn jest třetí 
seznam napsaný čistě inkoustem na „Zápiskovém" proužku papíru, patrně 
poslední z tří seznamů, jenž takto jest složen: 



K životopisu. 

8. Vlastní životopis. 
42. Nesnáze. 

47. J. Nejedlý. 

48. Vyšetřování mne. 
7. Koktání. 

14. Láska. 

Mravný život. 

1. Nepravá pokora. 

2. Fousy. 

3. Tabák. 

9. Touha po domově. 

15. Stavů rozdíl. 

16. Selské mravy. 

17. Chudé příbuzenstvo. 
23. Člověk — chybný. 
29. Většina hlasů. 

32. Pud pohlavní. 

40. Pýcha panská. 

41. Skrytost života. 

Náboženství. 

28. Bůh. 
„ Nebe. 

10. Všebožstvo. 
21. Slepá víra. 

20. Blaženost víry. 

24. Kristus. 

25. Náboženství mudrcovo. 

26. „ moje. 
33. Papežstvo. 

12. Obrok — podpora náboženství. 

13. Sláva boží. 



Filosofie. 



11. Filosofie. 

18. Duše živočišné. 

22. Fantasie živá. 

30. Cit nad rozum. 



414 



31. Cit a duch živočišný. 
19. Fanatik vědy nepřítel. 

49. Apologie Voltaira. 

Politika. 

4. Rovnost a svoboda. 

5. Tyranství dvojí. 

Jazyk a literatura. 

6. Nová čeština. 
27. Barbarismi etc. 

34. Škola normální. 

35. Časopis. 
„ Jazyk. 

36. Porušenost řeči v lidu. 

37. Čeština v Moravě. 

46. Postavení češtiny k vládě. 

50. Franz I. Šulenstein (sic) Parízek. 

38. Meze literatury nesmírné. 

39. Změny literatury. 

43. Denník myšlének, výtahy z knih. 

44. Sám mysliti. 

45. Všeslovanský písemný jazj-k." 

Zdá se nám, že okolnost ta, že Jungmann si sám sestavil trojí seznam 
článků těchto, není bez zanímavosti. Soudíme z toho, že Jungmann té doby, 
když si sestavoval a opět sestavoval tyto články své, neměl jiného zainěst- 
knání, že je tedy složil v lázních Šternberských, kde nemaje pomůcek lite- 
rárních po ruce nemohl sice býti činným a kde si tedy s článečky právě 
sepsanými všelijak chvíli krátil. Uzná-li se toto mínění za pravé, nebyl by 
Jungmann v Sternberce r. 1845. sepsal více než 50 (51) či. 

Seznamy tyto Jungmannem samým sepsané shodují se zúplna. toliko 
článek 51. v seznamu prvním („ouřad bez povolání pravého") není vřaděn 
do nižádné rubriky ani v druhém ani v třetím seznamu, obsahem svým patří 
ovšem do prvního záhlaví: k životopisu. 

Všecky tyto články v seznamech Jungmannových položené zachovaly 
se kromě tří prvních (dle seznamu I.) 1. „Nepravá pokora, 2. Fousy. 
3. Tabák," které Jungmann vřadil v rubriku „Mravný život." Jako/ dle 
titule soudě nemohly tyto článečky snadno býti obsahu příliš nedůtklivého, 
sluší ztrátu jejich přičítati toliko nemilé náhodě. Neméně sluší povšimnouti 
si toho, že z článků, dotýkajících se ostře církevního zřízení a vlády Ra- 
kouské, ani jediný neztratil se, čím velmi světlo dokazuje se, že ti. kdo 
chovali tyto drahocenné pozůstatky, vědomi byli jejich důležitosti. 



415 



Srovnáme-] i tyto seznamy Jungmannovy s „Zápis." v čas. mus. r. 1871. 
a osobě v Praze 1872. vydanými, vidíme, že vydání toto — jednak nemajíc 
prvních tří článků seznamu I. — obsahuje některé články v seznamech 
Jungmannových se nenalézající. Tyto články jsou: 12. „Rozdílnost pozoro- 
vatelů vůbec; ctnost — střed mezi dvěma krajnostmi a zvláště ohledem na 
opilství," 17. „Jazyk český husitský-li. Jazyk písemní jest palladium národ- 
ností," 24. „Co znamená u Štítného helmbrecht?" 37. „Utrhavý pochlebník," 
38-40 básně." 

Z 51 článku v seznamech Jungmannových položeného nedostávají se 
tři, za to však nalézá se osm, jichžto v seznamech oněch není; jest tedy 
všech článků padesát šest, jakož se vskutku nalézá u vydání výše dotčeném. 

Kolik bylo všech těchto článků, nelze posud říci určitě; než tolik 
zdá se nám vycházeti na jevo ze všeho, co posud pověděno, že ztracených 
článků není mnoho. Okolnost, že z 51 článku zaznamenaného rukou Juug- 
mannovou toliko tři na zmar přišly, nedává místo domněnce, že by se neza- 
znamenáno články byly většinou ztratily; také Jungmann poklidném pobyta 
Šternberském r. 1845. užil málo chvil prázdných zaměstknání a nemocí, 
chvil podobných k těm, z nichžto se zrodily „Zápisky." I zdá se nám z toho 
všeho býti podobno ku pravdě, že všech „aforismů" nebylo asi nad šedesáte. 

Počty článků aforismů výše (Příloha J.) uvedené nikterak se spolu 
nesrovnávající ukazují, že nepočítalo se vždy dle jedné míry, jednou snad 
šetřilo se obsahu, podruhé počítaly se listy toliko dle vnější formy. Tak si 
vysvětlujeme nesrovnalost čísel v poznamenáních sice velmi zprávného 
p. Musila. 

Příloha CC. 

(Doplňky k druhému vydání.) 

Kromě jakési pověsti o rodě Jungmannově, vypravované v „Pokroku" 
4. července r. 1873*) nevyskytlo se žádných dodatků k „Života J. Jung- 



*) Pan Prt. Jungmann, ředitel hutí na Zelené Hoře u Nepomuku, jenž 
jako žák Josefa Jungmanna na akad. gymnasium pražském často prý 
s ním rozmlouval o jejich příbuzenství, vypravuje z podání rodinného, 
že nejstarší známý Jungmann jako mlynářský tovaryš přišel z Němec 
do Duchcovská, odkud ze strachu před morem odešnl do Bud 
u Křivoklátu. Tam, prý, po čase koupil mlýn, z něhož pocházejí 
všichni Jungmannové v okolí křivoklátském. Že vypravování to jest 
pouhá pověst rodinná, vysvítá zřejmě z rodokmene, jejž sestavil si 
Josef Jungmann (viz příl. A.) a dle něhož jeden ze dvou Jung- 
mannu, přišlých z Duchcova, Jiří, usadil se přímo v Hudlicích. Nad 
to ve vypravování onom otec Jnngmannův jmenuje se hajným a po- 
sléze i polesnýni v I\lladoboleslavsku okolo r. 1820, kdežto zemřel 
v Hudlicích již r. 1813. 



416 



roanna" za života spisovatelova. Teprve po smrti jeho, když pořádali jsme 
toto druhé vydání, p. J. Černý, sekretář musejní, ukázal nám laskavě 
k novému prameni, listům Josefa Jungmanna k Vojt. Karšovi. nedávno nale- 
zeným v museum, jichž bohužel neznal ještě spisovatel. Všech listů jest 
třicet pět, z nich dva psané od Josefovice, ostatní od Josefa Jungmanna. 
a jsou psány dílem z Litoměřic, dílem z Prahy. Vojtěch Kareš, zprvu kaplan 
budynský, potom farář ve Vlachově Březí, jeví se nám v nich jedním z nej- 
bližších přátel Jungmannovýeh. Byltě jedním z vlasteneckých kněží, kteří 
na povzbuzení Jungmannovo ožívající literaturu podporovali odbíráníui knih 
českých i vlastními pracemi. Jungmann sám v Litoměřicích obstarával prodej 
českých knih, jak patrno i z listu jeho V. Karšovi 20. listopadu r. 1805. : 
„Ti lidé chtí ze mne udělati českého knihkupce, již zase bez mého vědomí 
Puchmír mi strčil komissí na svůj pravopis." Mezi těmi, kdož tytéž služby 
konali na venkově, V. Kareš byl jedním z nejhorlivějších ; skoro všemi listy 
Jungmannovými táhnou se účty za knihy, posílané mu na prodej, mezi nimiž 
nejvíce vyniká Preslův ..Krok" a „Rostlinář". Zásluhu Karšovu o vycházení 
Rostlináře" Jungmann vřele oceňuje v listě psaném 19. února r. 1822.: ..Presl 
Vás líbá a srdečně děkuje za velikou pomoc, kterouž mu přispíváte ve vydávání 
„Rostlináře. I já sám z vlastenecké lásky za to děkuj u, věda, že kdyby 
Vás nebylo, ztěžka by na 3 dílky ten výborný spis byl vzrosti 
mohl." Mezi Karšovými odběrateli nejeastěji jmenuje se P. Ašvic, jenž 
byl po 16 let, i po smrti Karšově, kaplanem ve VI. Březí (o čemž dle listu 
Slámová ke Kamarýtovi, psaného dne 27. srpna r. 1824.. zpravil nás p. Ant 
Rybička) a byl znám i s J. Jungmannem, jenž jeho schopnosti tak cenil, 
že 7. března r. 1821. dal jej Karšem žádati za terminologii soukennickou 
do Kroka. Však i prací duševní Kareš pomáhal množiti literaturu českou 
a v činnosti té Jungmann byl mu ovšem hlavním povzbuzovatelem i pod- 
porovatelem. 

Nejstarší povědomá literární práce Karšova záleží v pomoci, kterou 
prokazoval Jungmannovi při Slovníku. Proto i Jungmannova korrespondence 
s ním obsahuje dosti mnoho zpráv o Slovníku, z nichž mnohé ovšem známy 
jsou již z listu k A. Markovi. Kdežto však dopisování s A. Markem začíná 
se teprve koncem r. 1808., máme z listů Karšovi psaných již od 29. listo- 
padu r. 1805. zmínku o slovníku Puehmajerově, jejž později Jungmann 
učiniti chtěl společníkem lexikální práce své: ..On (Puchmajer) jest pln 
předsevzetí, že bude dělat slovník dokonalý českoněmecký (jako Adelung), 
čeká na Lindě (polský), že již toho má hodnč." 

Však i vedle korrespondence s A. Markem, jejíž místa, dotýkající se 
Slovníku, sestavena jsou na str. 102—115, listy Karšovi psané zůstávají 
platným dodatkem k historii Slovníku, pročež vyjímáme z nich místa Btm 
náležitá : 

Dne 22. dubna r. 1814. Jungmann píše Karšovi: ..Již jste mi dávno 
ničeho neposlali do slováře, na kterýž já doposavad odevšad kamení a písek 



417 



svážím, a snad brzo stavěti počnu. Vidím ale, že nevypadne tak, jat bych 
žádal, poněvadž mi žádný snažně pomáhati nechce. S Palkovičem nebude 
nic; on chce všecko sám. Puchmayer chce pomoci, ale jsme daleko od sebe, 
jak to nastrojit, aby jeden druhému kruče, ne z ruky pracoval? — Až umru, 
za mne by měli Čechové otce náš se modlit, nebo se jim cele obětuji, ne- 
ohlédaje se na sebe a svou rodinu, an bych již dále býti mohl, kdybych 
Cechem býti přestal, jako to činí druzí." 

List, jejž Jungmann psal Karšovi o rok později, 14. dubna r. 1815., 
obsahuje zprávu, která schází zúplna v korrespondenci s Markem: Jungmann 
projevuje totiž úmysl, podati se radě Dobrovského a Puchmajera a sestaviti 
slovník etymologicky. Tím objasňují se dokonale slova psaná Markovi 
21. července 1814. (viz str. 115): „Já na Slovníku pořád sedím a nic vy- 
seděti nemohu, tak to nekonečné jest. Nad to mne celého zmátli svým roz- 
ličným razením. Již po třetím plánu začínám a nemohu všem vhod; napo- 
sled přece jen dle abecedy pokračovati budu." 

Kterak Jungmann Slovníku obětoval čas, zbývající mu k odpočinku, 
viděti z listu, psaného 9. září r. 1822. : „Pád, přerád bych se k Vám podíval 
a se vyrazil několik dní u Vás, což by i mému zdraví dobročinně posloužilo. 
Nyní hned ale nemohu pro potřebné práce, a později líto mi mnoho času 
Slovníku odejmouti, který bez toho celý rok ouhořil a na těch několik 
neděl čekal." 

Neustával však Jungmann povzbuzovati přítele také k samostatné 
činnosti literární. Takové povzbuzení obsahuje list psaný 14. dubna r. 1815., 
památný v historii pravopisných proměn, které tehdy nastávaly. Jungmann 
oznamuje Karšovi, že „Hanka nyní v Praze zarazil školu novou podle ducha 
Dobrovského, u něhož ještě pořád se učí. Začínají nyní podle Etymologikona 
psáti, což nám nehrubě plátno, ale jiným Slovanům snadno k čtení." I při- 
pojuje k výkladu o návrzích pravopisných a k zprávám o vzmáhajícím se 
ruchu v literatuře vědecké tuto vřelou pobídku, psanou po navrhovaném 
novém způsobu: „Což by. Vámi pohnuti mělo, aby jste i Vy se znova vzcho- 
pili a v próěelí spisovatelóv českých vstúpiti sobě zachtěli." Mluví pak 
v tomtéž listě o spisech, které překládal Kareš: „Německý Gallura ještě 
u mne leží a jeden díl Šturma u Marka, kterýž básně v něm přeložiti má 
a také váhá. Již Jsem Vám psal na podzim, jestli by jste chtěli dáti své 
přeložení Tomsovi, který celého Šturma beztoho k vydání chystal, aby tedy 
raději on Vašeho užil, než aby Váš po jeho lichým zůstal, ale Vy, jak 
pozoruji, nedostali jste toho psaní. Což mi arci nemilo, ač to nyní jedno, 
protože než jsem se dočkati mohl dovolení Vašeho, Tomsa zatím umřel. 
Nevím nic, jak daleko on překládaje dorazil. Již to přec zas na Vás přijde." 
Překladu spisu Šturmova Kareš nevydal; za to vyšel r. 1820. jeho překlad 
Gallurovy zmíněné knížky „Čest stolu Páně", jehož korrekturu Jungmann 
na se vzal, ale ochuravěv toho roku, Hankovi postoupiti musil (list V. Karšovi 
19. září 1820). Kareš prodávati chtěl knihu prostřednictvím konsistoří, při 

21 



418 



kteréž příležitosti Jungrnann projevuje mínění také jindy vyslovené, že kon- 
sistoř pražská k věcem českým chová se nepřátelsky. Píšeť Karšovi 12. pro- 
since r. 1820.: „Skrze konsistoř nejsnázeji se prodá Vaše kniha, nepouštějte 
té cesty, a dobře by bylo i zdejší požádati, ač že tu Němci panují." 

Hned po knížce Gallurově Kareš dal se do překladu Stolí b erkovy 
„Knížečky o lásce", jejž před koncem r. 1821. zaslalJungniannovi. aby 
jej opravil a k censuře podal; ale kterak zdržováno skutečné vydání knihy, 
patrno z listu Junginannova dne 26. března 1822.: „Vaše kniha ještě jest 
ve Vídni v censuře, a nepochybně buole tam pár let jako Stuartka Šafaří- 
ková, která posud se nevrátila. Běda!" a z poznámky opět konsistoře pražské 
se týkající: „Zdejší slavná Consistoř nechtěla povoliti Vaši knížku o Lásce, 
ale Vídenští ji hned povolili" (6. srpna 1822.). R. 1823. teprve překlad 
Jungmannern opravovaný vyšel na světlo. 

Tak zdá se, že Karšovi věkem přibývalo chuti k práci literární, která 
však bohužel již r. 1824. přetržena jest časným jeho úmrtím. Ze stonal cho- 
robou žaludeční, dovídáme se z posledního listu této sbírky, psaného 
1. června r. 1824. 

Kromě zpráv literárních, jichž celé bohatství na jevo vyjde teprve 
vytištěním této sbírky, dovídáme se z listů těchto také mnoho ze soukromého 
života Jungmannova i Karšova. Zejména zprávy o proměnách v zdraví Jung- 
mannově (viz str. 363) doplňují se hojně listy těmito. 

Z r. 1820. máme zprávu o nemoci, která učinila konec dřívějšímu 
pevnému zdraví Jungmannovu, v listě psaném 20. dubna r. 1820. : „Že letos 
chvála Bohu s krkem lépeji se máte, bylo mi přemilo zvěděti; za to jsem 
já sobě poležel a ještě postonávám na plíce, na které se mi rheumatická 
neřest uvrhla. Jsem zmořen íizikatory a mixturami a prášky a všelikými 
bryndami, tak že sotva se vleku a předce do školy chodím, kdež mi však 
Sír mluvit pomáhá, an líný Petry č mne zastati nechce. To je špinavé." 
O druhé nemoci své téhož roku vypravuje Jungmann Karšovi 19. září r. 1820. : 
„Nevím, co se to se mnou děje; juž celých osm měsíců letos jsem nedomrlý; 
26. srpna navštívil jsem Puchmayera v špitále (na vodnatelnost tam ležícího) 
a jaksi jsem se štítil toho smradu, tak že přišed domů, a již bez toho po- 
stonávaje, musil jsem na tři neděle lehnouti, první čas bylo na tom, že 
dostanu hlavniěku (horkou nemoc) — bratr můj mi ji ale šťastně rozehnal; 
potom vrhla se nemoc na hrdlo, po dlouhém mučení fizikanceini a kvasem 
počal jsem nebo raději počínám povstávati, ale jsem velmi slabý a nepřijdu 
tak brzo k síle." Teprve 28. října píše Jungmann o svém uzdravení: „Již 
Bohu chvála zase sedím a píšu, ale bojím se školy, abych opět na prsa 
netrpěl." 

O dobrém zdraví, kterému Jungmann se těšil počátkem r. 1822., máme 
i v těchto listech zprávu, pocházející od 2. ledna: „Ja chvála bohu posud 
snáším školní obtížnosti lépeji než sem se byl nadál, ačkoli při 117 žácích 



419 



v humanitní třídě mnoho, mnoho práce mám." Korrespondence s Markem 
ukazuje ovšem, že v době zkoušek přemohlo Jungmanna přílišné namáhání. 
O zimnici, kterou sklíčen byl r. 1823., píše Karšovi 15. července t. r. : 
„Se mnou smrtholka zase pohrávati počala. Mel jsem silnou natchu, zimu, 
horko, slabost, vše v jednom dni, který poležev sebral jsem se do školy, 
a tam maje mrzutosti s jedním klukem bez mála dostal jsem žluční zimnici, 
a již se dílem povaluju, dílem ponáším celý týden, a jsem v takovém stavu, 
že nebude-li lépe špatně skončím ten letní běh a nastalé nyní zkoušky, na 
putování pak ani pomysliti nesmím. Člověk míní, Pánbůh mění." 

O povstání z nemoci, od které (v lednu r. 1824.) pomohlo Jungmannovi 
puštění žilou, píše 2. března t. r. : „Jsem opět na nohou i na katedře, ač 
ještě nedokonale sebraný, neboť nesměje jísti a píti ničeho co příliš sílí, 
nelze hned okřáti. Až bude lepší počasí, potom doufám, že ještě lépe bude. u 
O slabosti obecné, kterou nemoc tato způsobila při Jungmannovi, 
dovídáme se z posledního listu, psaného Karšovi, dne 1. června 1824.: „Já 
co jsem sobě žilou pustiti dal, mám ulehčení jakés, ale bojím se toho ná- 
ramně, maje zvláštní náklonnost k neduhům od krve pocházejícím. Prsy 
svoje chovám jako bolest, a netroufám sobě ani čerstvě jíti, ani jakkoli se 
namáhati, a protož, bude-li mi to potěšení letos k Vám se dostati, nevím 
nic jistého, ano i pochybovati počínám; jest to přece hodný kus země." 
Z této poznámky, jakož i z listu citovaného, daného 15. července 
r. 1823. a z jiných ještě míst zřejmo jest, že Kareš Jungmanna a syna jeho 
zvával k sobě na prázdniny, kdežto jiným důkazem důvěrného jejich přátelství 
jsou dárky, které Jungmannovi Kareš posílával ze svého hospodářství. Ale 
po roce 1817., kdy pobyl u Kareše etyry neděle, jen Josefovic ještě jednou 
navštívil Karše, a to r. 1821. ; Jungmann sám každého roku sice vyslovoval 
naději, že navštíví přítele, ale vždy byl v ní zklamán. Viděli jsme, že někdy 
Slovníku svému odnímati nechtěl času, jindy zase nemocí byl zdržen. Zaní- 
mavou zprávu obsahuje omluva, kterou Jungmann děkuje za pozvání 8. října 
r. 1823.: „Tentokráte nemůžeme užiti lásky Vaší, poněvadž Pósl byv velmi 
nemocen na začátku září musil do Teplice a tudy já s ním potažen chtěj 
nechtěj šel jsem. Až tedy po druhé." Tím opravuje se mínění na str. 366. 
vyslovené, že cesta Jungmannova do Karlových Varů byla první jeho vy- 
jíždkou do lázní. V náhradu za to navštívil Kareš Jungmanna v Praze 
v létě r. 1823., kdy staří přátelé viděli se naposled. — 

Jiného zanímavého dodatku k životopisu Jungmannovu dostalo se 
tomuto vydání od pana dvoř. sekretáře Antonína Rybičky, jenž sdělil 
se s vydavateli o všechny své bedlivě sebrané poznámky, Jungmanna se 
týkající, z nichž některé výše již byly uvedeny na náležitých místech. 

Především ukázal k důležitému listu, ve kterém Jungmann po smrti 
Puchmajerově vyslovil smýšlení své o nejlepším způsobu, uctíti památku 
zasloužilého vlastence a zároveň projevil ochotu, uvázati se v sepsání životo- 
pisu Puchmajerova. Práce té ujal ř,e však potom Josef Vojtěch Sedláček, 

27* 



420 



jenž r. 1824. při Rýniovníku Puehinajerově vydal i jeho životopis. Vypravuje 
tam Sedláček, že „mnozí slavní čeští spisovatelé a přátelé nebožtíka (Puch- 
majera) přáli a dútklivě napomínali, aby nějaká památní soeha čili náhrobní 
kámen tomuto nikdy dosti neoželenému vlastenci vystaven byl, ano již 
z krajů do Prahy peníze se zasílaly k vyvedení nějaké vznešené práce neboli 
pomníku odhodlané. Až posaváde však k podniknutí tak chvalitebnému kámen 
nebyl položen, snad z nedostatku potřebného sjednocení, aneb více z důle- 
žitého navržení mnohých vážných pánů vlastenců a neméně moudrého sinej - 
šlení, jakož mezi jinými náš učený vlastenec a český spisovatel, doktor 
filosofie a professor humanytátní na akademickém gymnasium v Praze pan 
Josef Jungmann v listu svém ode dne 27. března 1821. takto udává: 

„U mne se o tom jinak snáší: mním, že takový kámen jest něco 
netrvalého a na jednom místě toliko mluvícího o pouhém jménu toho, jehož 
zvěčniti má: ale spis dobrý ve sta a tisíci rukou a tisíci místech rozšířený 
zásluhy muže takového o literaturu lépe a jistěji a obecněji vyjasní a ověění. 
Myslím tedy, aby se ze spisů nebožtíka našeho vytáhla (Herderovým ó by 
koštířem) tresť a jako duch spisovatelský, odkryly se jeho zásluhy — a co 
se týká osoby — charakteru a t. d. v krátkosti vše zahrnulo. Nepodnikneli 
nikdo té práce, já se do ní pustím, tolikobych přátel společných nebožtíka 
o některé vědomosti z života a t. d. požádati musel. — Co Yám vědomo 
příteli, vím, že se zdělíte o to se mnou. Snad i Vojtěch (Nejedlý) a Besta 
(Sebestian Hněvkovský) mně v tom se laskavě propůjčí; vezmeli však kdo 
jiný tu práci na sebe, má již napřed mé požehnání/' 

Témuž badateli děkuje přítomné vydání za doplnění dvěma básněmi, 
oslavujícími Jungmanna. Jedna z nich jest práce Františka Vetešníka, dotčená 
na str. 122., a sepsaná r. 1812., totiž následující: 

P o d I í s k a 

mému Jungmanowi 1812. 

Nehorssiž Tě wěnowaný 

Spatnau kwjtek cenau swau. 
Gjmž mé srdce, Milowaný! 

Cackau ctjt chce duši Twau. 
Kwětnice, ach! owssem hlasné 

Vínem bistrým nenj plod, 
Ni zahrady cyzym gasné 

Kwětem předňwtipný zwod. 
W zahrádce gen prosté wyssel 

Do nedáwna zpusstené. 
Giž jen každý tupit slyssel, 

Nevgma se znectěná. 



421 



Zeť y gá mněl possetilý, 

Anby nebyl Český kwět 
Wonný, libý, nssleehtilý, 

Gak ten, gegž dá eyzý swět! 
Nuž mým Tys mlhu setřel oějm, 

Pěkný bych sad český zřel. 
Dals y pjseů, bych kde kročjin, 

Chowať kwjtky České wřel. 
Swatý budiž tobě geden 

Z prwnjch aě tě maličký: 
Péčj mau gest dotud zweden 

Kwjtek wes jen prostičký. 
Před Tě — mnjš — proč nepoložjm 

Růže krásně rozwilé? 
Dussenéli gesstě složjni 

Kwětinee růst rozmilé? 
Podlisky gen dotud sspatné 

Zahrádka má wywodj; 
Kdys snad dáť y růže znatné 

Gak ten blankyt dowodj. 

Wetessnjk, duch. past. w Dolenjm Bausowě. 



C. k. wlast. Now. 1815. č. 18. 



Druhá má býti důkazem, že „Slovesnost" Jungmannova vymáhala si 
vřelého uznání též u jeho literárních protivníků, kterým sice ráz její byl 
proti mysli. Vytištěna byla r. 1820. v „Čeehoslavu" na str. 13. « titulem: 

K mládeži České 

o slowesnosti Jungmanowě. 

O mládeži! plesey, tobě osud přege, 
Květuplné lůno Wesny gak se stkwěge, 
Gak se w mladé kráse stinný leskne hág, 
Když se zefjry se wonný wrátj mág; 
Tak se plné wůně swaté národnosti 
Vsmýwagj české kwjtky w Slowesnosti, 
Tak se růžowé w nj rděgj pupence, 
Laurowé se stromky wnadně zelenagj, 
W nich sy Geniowé kratochwilně hragj, 
Budjc k swatoplesu srdce wlastence. 



422 



Do zahrádky této tkwoueý krásau nowau 

Přespanilé Múzy mládeži! tě zowau. — 

Spěš tam učiti se krásokwěty znát, 

Gimiž gen lze čelo Wlasti ozdobiti, 

Vě se sjmě ctnosti wlastenecké sjti, 

Na gegjchž gen trnjch twá sláwa bude zrát. 



Čeehoslav 1820., str. 13. 



U Jo S A JcJL 



Str. 

Předmluva V— VIII 

Předmluva k druhému vydání IX— X 

Kniha první. 

Jungmannovo mládí Í773. — 1799. (Str. 1-26.) 

Rodiště. Rod Jungmannuv. J. Jungmann v domě otcovském .... 1 

Škola Berounská (1784.— 1788.) 6 

Jungmann na gymnasium piaristském v Praze (1788. — 1792.) ... .9 

J. Jungmann na vysokých školách Pražských (1793.— 99.) 11 

Kniha druhá. 

Jungmann na gymnasium v Litoměřicích 1799.— 1815. (Str. 27—152.) 

Tehdejší zřízení gymnasií. Litoměřice 27 

Působení Jungmannovo ve škole. Vyučování češtině na gymnasium 

a v biskupském semináři 33 

Spisovatelství. Ztracený ráj 42 

Studie o přízvuku a časomíře. Spis o tom 53 

Atala 61 

Jungmannova činnost při časopisech Hlasateli a Vídenských Listech . 64 

Prvotiny pěkných umění Hromádkovy (Listy Vídenské) 76 

Bohemarius. Půtka s ním a její osudy 84 

Slovník 92 

Jungmann buditelem a rádcem literárním: J. Hájek, Jos. Kouble, 

Jan Tachecí, A. Marek, Fr. Vetešník 116 

Styky Jungmannovy se spisovateli a jinými vlastenci československými 

v době Litoměřické. „Česká společnost" 127 

Jungmann stopuje věci veřejné. Smýšlení jeho politické. Smýšlení 

slovanské. Styky jeho s vojskem ruským r. 1812 139 

Život Jungmannuv domácí v Litoměřicích. Slasti a strasti. Touha po 

Praze. Přeložení na gymnasium staroměstské v Praze 147 

Kniha třetí. 

J. Jungmann v Praze až do vydání Slovníka 1815.— 1839. (Str. 153—330.) 

Jungmann professorem humanitním na gymnasium staroměstském . 153 

Slovesnost 170 

Jungmannovo postavení k opravě pravopisu, k J. Dobrovskému, J. Ne- 
jedlému a V. Hankovi 176 



Str. 

Jungmannovo úsilí o založení literatury vědecké. Malá encyklopedie 

nauk. Logika Markova. Krok. Založení českého museum .... 200 
činnost Jungmannova k povznesení literatury básnické. „Počátkové 

českého básnictví, obzvláště prosodie." Rukopis kralodvorský . . 217 

Historie literatury ěeské 245 

Časopis musejní. Jungmannovo účastenství při něm. Založení sboru 

musejního pro řeč a literaturu českou. Založení Matice české . 262 
Dokončení Slovníka (1833). Smrt jediného syna. Jungmann prefektem 

při gymn. akademickém. Vydávání Slovníka (1834.— 39.) . . . 296 

Kniha čtvrtá. 
Od vydání Slovníka do smrti Jungmannovy !839.— 1847. (Str. 331—380). 
Obecný ráz poslední doby v životě Jungmannově. Šťastné stáří. Jung- 
mann rektorem vysokých škol Pražských. Vydání Všehrdových 

knih. Činnost Jungmannova literární 331 

Jungmann všímá si věcí veřejných, zvláště slovanských. Smýšlení 

jeho slovanské. Smýšlení politické a náboženské. „Zápisky. u . . 354 
Zdraví Jungmannovo. Časté nemoci. ProjížcTky. Lázně. Odchází na 

odpočinutí. PosledDÍ nemoc a smrt 363 

Společnosti učené, jichžto členem byl Jungmann , . . 375 

Spisy Jungmannovy 376 

Listy památní Jungmannem psané 380 

Přílohy a doplňky 381 

Index od prof. Bílého , I— XXIí 



Chyby tisku. 

Str. 327 v ló. řádku má býti „i podlé kořendv i podlé koncovek" 
„ 340 v pozn.**) v 2. řádku na místě 30. m:í býti 20. října. 
„ 341 v 24. řádku na místě 1S4G. má býti 1845, 
„ 345 v 7. řádku na místě „od r. 1410" má býti až do r. 1410. 



REJSTŘÍK 



K ŽIVOTU JOS. JUNGMAMA OD V. ZELENÉHO. 



Pořídil 
FRANT. BÍLÝ. 



Číslice značí strany, čárky při číslicích značí poznámku (tolikátou, kolik čárek) na téže 
stránce. J. =r.Jungmann; č. zz: český; RK. = Rukopis Královédvorský; RZ. =r Rukps Zeleno- 
horský; LS. == Libušin Soud. 



Akademie nauk eis. v Petrohradě po- 
slala J-ovi za příčinou dokonání 
Slovníku pochvalný připiš a pro- 
střední zlatou niedalii 320 a pozn. ; 
slovník všeslovanský 405. 

Allgemeine Schulordnung fiir diedent- 
sehen Normál-, Haupt- und Trivial- 
schulen in den sáinmtlichen k. k. E rb- 
lándern 6. 

Analogisté, v. Pravopis a jednotlivé 
osoby v boji súčastněné. 

Antibohemia 85 a násl. 

„Apollo" Meissnerův 15. 

Archiv fiir Geschichte, Statistik, Lite- 
ratur und Kunst vydával 3krát za 
týden ve Vídni spisovatel baron Hor- 
mayer. V „archive" tom Dobrovský 
uveřejňoval kratší zprávy a lit. po- 
sudky, vvstoupil též r. 1824 proti 
pravosti KZ. 240, 253'. 

Atala, báseň Chateaubriandova pře- 
ložena J-em do češtiny a vydána 
po prvé 1805, 61 ; 1832 2 u V. Špinky, 
1841 3 v Sebraných spisech Maticí 
Českou vydaných; 1869 4 u I. L. 
Kobra v Nár. Bibliotéce. 

Beleuchtung der Streitfrage iiber die 
bohmische Orthographie Prag, 1829. 
195. V. ostatně J. Jungmann. 

Benedetti M. zasazoval se ve Vídni 
o „českou Společnost" sbírkami 
ete. 136. 

Bílý: Rejstřík k Životop. J. Jungmanna. 



Benedikti J. úěasten při vydám Po- 
čátků českého básnictví (v. t.) 218'. 

Bergner VácL, přítel J-éo, pomohl 
s Karafiátem vydati překlad Mil- 
ionová Ztraceného ráje, usiloval 
o založení .,české Společnosti" 44; 
sbíral slovce ke slovníku č. 93; 
chce se dostati do Prahy 135—136 ; 
B. jsa v Brasilii, navržen byl za 
hodnostáře v plánu k C. Museu 211. 

Berchtold Bedřich, hrabě, vydával 
se Sv. Preslem Eostlinář a pod- 
poroval penězi vydávání Kroku 205 
a pozn. ; udělal plán k Cesk. Museu 
211. 

Bernolák Ant. podnítil rozdvojení 
českého spisovného jazyka na Slo- 
vensku na konci minulého století 
250-51. 

Bestreitung der Neuerungen in der 
bohm. Orthographie von Palkovič. 
V Prešpurce 1830, poslední spis 
v pravopisném boji, 195. V. Pravopis. 

Bezděka F., katecheta v Písku, byl 
J-ovi pomočen při skládání Slov- 
níku 300. 

Bibliothéka novočeská 337 a pozn. 

Bibliothéka staročeská vydala za 
první číslo své Všehrdovy „Knihy 
devatery" na oslavu dokončeného 
Slovníku J-ova 336. 



u 



Bielina M., piarista, ředitel Beroun- 
ské školy, kterou J. r. 1787 s vy- 
Bvěděením pochvalným opustil 8 
a 385. 
Boček J., professor v Oloinúci, byl 
J-ovi pomočen při skládání Slov- 
níku 300. 
Bohemarius v. Uhle. 
Bohemia počala vycházeti r. 1812. 
Hned v prvním čísle přinesla útok 
na jazyk český 84 — 85. 
Bolzano Bernard pokládán od J-a 
a A. Marka za nepřítele Čechův 
a jejich 332'. 
Bowring John, Angličan, znalec též 
slov. jazyku, korresponduje se Saťa- 
říkem a Celakovským a napsal 
též článek o J-ově Historii lit-y 
české, který zejména v Čechách 
rozruch veliký zbudil a Dobrov- 
ského ostře se dotknul ; vyzývá Če- 
chy k vytrvalosti 257—261. 269. 
Bretfeld, advokát a faktotum konsi- 
stoře Pražské, jedná proti zavedení 
češtiny do škol 160. 
Brus jazyka českého v. Museum Č. 
Buček Josef Ignác, poněmčený Čech 
moravský, prof. na právnické fa- 
kultě Pražské, šířil moderní my- 
šlenky o státu mezi posluchači, 
mezi nimiž byl i J. 20, 23. 
Buquoi hr., clen prvního výboru 

Musejního 215. 
Censura někdy prospěšná 69, 271': 
jak si počíná 172—73, 192, 228 — 
229: censor tytýž obracel se na 
některé spisovatele o radu 234 ; c. po- 
strachem českých spisovatelů 248. 
Cornova Ignác, prof. univ., jesuita, 
upřímný syn vlasti a učitel J-ův, 
„ 12—13. 

Časomíra a přízvuk. Jungmannňv 
o tom spis 53— 55; 128, 393—94. 
Dobrovský tvůrcem přízvukové pro- 
sodie 56; jak Stach se k ní má 
56—59; J. pro přízvuk 59—60; 
„Počátkové" a boje jimi vzbuzené 
217 — 221 ; J-ův článek o prosodii 
v Kroku 222—223: časoměrná li- 
brety 224—225; Šafařík všecek 
pro časomíru 234. 
Časopis Českého Musea počal r. 1827 
vycházeti a držel se analogického 
pravopisu, což velmi přispělo k 



vítězství jeho 192: usnesení vý- 
boru Musejního, aby vydáván byl, 
datuje z roku 1826 (V. t.). Re- 
daktorem zvolen duševní původce 
jeho Palacký, který redakci 
hojnou nepřízeň vedl střížím 
a opatrně 264—268: r. 1832 přijat 
byl za organ Musejní 280: roku 
1837 vedl při II a III svazku redakci 
J. za nepřítomnosti Palackého 32>> 
„ až 29. 

Časopis pro katol. duchovenstvo 
počala působením a redakcí Yina- 
řického r. 1828 konsistoř Pražská 
vydávati pravopisem analogickým. 
J. sepsal předmluvu a dohlížeí ke 
správnosti jazykové v I, sv. 92 a 
92" 193, 270: vedle jiných při- 
spíval také J., Hanka, Chnie- 
lenský a zejména Celakovský. 
který brzo došel stálého při listě 
m zaměstnání 270—71. 
Čebiš Frant., bohatý měšťan Tur- 
novský, působil též k založení č. 
Společnosti, ač J. o jeho plánu 
se nevy slovuje příznivě, radě vůbec 
k potajmému jednání 136 — 137: J. 
žádá si od něho rady ve správě 
„ hospodářství svého 148, 395. 
Cechové v cizině jak si počínají 36. 
Čechové Vídeňští před r. 1810 vy- 
mohli si u dvora, aby každou ue- 
děli a každý svátek služby Boží 
ve svém jazyku slyšeti mohl] 36. 
Celakovský Fr. L. Napsal do České 
Včely obranu prof. Uhla, při čemž 
se i dotekl Kollara: výrok J-ů» 
následkem toho o něm 90—91. Č. 
píše Kamarýtovi o školní nehodě 
J-ově 164: sarkasticky si počíná 
proti Nejedlému 196—197; jeho 
výrok o C. Museu 215: byl J-em 
Mil. Zd. Polákovi navržen za 
korrektora básní jeho 227 ; velký 
vplyv J~ův na něj a vroucně přá- 
telský poměr mezi oběma 230—232: 
jak se vyslovil o J-ově Historii 
literatury 249 : dopisuje si sBowrin- 
gem a jest mu všelijak pomočen 
257, 258. Úsudek Č-ého o vydá- 
váni dvou časopisu Musejních 265', 
266 a 266'-: Č. při Tasopise 
katol. duchovenstva 270, 271 : do- 
stane od hr. Kinského na přímluvu 



III 



Palackého pensi 276'; odměna za 
opravu „Domácího lékaře" 280; 
nepřijal povolání do Petrohradu 405; 
óda na dokončený Slovník J-ův 
a pozdější úsudek 317—19 ít 319' 
báseň n;i amrť J-ovy dcery Jo- 
haimy 32.")'; chystá vydati J-ův 
Slovník etymologioky rozpořádaný, 
nevydal ho vsak nepochybně pro 
nesnáze peněžní 327 ; kritika J-ova 
redaktorství při Musejníku a pří- 
znivá zmínka o Palackém 329 a 
pozn. Vyjednávání pruské vlády o 
slov. kathedrn na něm. universitách 
358 — 59spozn. ; nad hrobem J-ov§m 
373. 

Čeština v Praze 153—55. 

Čeština ve školách. Za Josefa 1L 
čeština nahrazována němčinou 6- 
7; c. na universitě 16. 181—82; 
na počátku XIX. stoi. nevyučovalo 
se češtině ani na jednom gymnasiu 
v Cechách ani na Moravě 34; 
v semináři Litoměřickém a Hra- 
deckém ucí jí na počátku t. stol. 
Jnngmann a Rautenkrauc ; na 
gymnasiu Litoměřickém od r. 1800 
též •/. a v Praze K. .) . Tham 34 
a/. 35: c. a studentstvo 153—54, 
181 — 82; dekretem ze dne 23. 
srpna 1816 nařízena rovnoprávnost 
na středních a vyšších školách, ale 
neprovedena 158 — 59; proč dekret 
vydán a příhody předchozí 159 
až 61 ; c. předmětem pouze ne- 
obligatním ustanovena 162; Č. jako 
jazyk vědecký 174; J. o školách; 
zmiňuje se též o škole zeměpánem 
povolené, která však pro nedostatek 
prostředků vzniknouti nemůže 268 ; 
shoř Musejní podal skrze hr. Chotka 
a kníž. ivinského císaři pamětní 
spis o č. školství 69, 281—82; 
výsledek jeho; šk. dekret obnoven 

v 282—83, 403-404. 

Čeština ve veřejnosti 85; dekret ze dne 
23. srpna 1816 a obsah jeho 158-159. 

Čtenářský spolek slovanský, sou- 
kromv. založil J. s přátely svými 
357. a 357'" 

Dekret e. k. dvorní komisse nad 
studiemi v. s. 1816. 

Oittrich Ant., kněz, soupeř J-ův o 



prefektům Staroměstského gyinna- 
sia 306; r. 1830—31 děkanem 
íilos. fakulty v Praze, vydával pra- 
meny universit) Pražské, při čemž 
mu z počátku J. pomáhal 333—34. 
zastával 3~a v úřadě 369; ná- 
stupcem jeho 370. 

Dlabač Jan Bohumír, clen kláštera 
Strahovského a spisovatel 160. 

Dobier Jiří. první své doby rytec 
český, vyryl podobiznu J-ocu do 
I. dílu jeho Slovníka 313 a pozn. 

Dobrovský Josef. Jeho řeč o loyal- 
nosti Slovanů Rak. v král. české 
společnosti nauk u píítoinnosti 
Leopolda II. 16; odpůrce jazyko- 
vého novotářství Pohlova 49—50. 
392; o českém slovníku 92; míní 
sestaviti slovník český 93; pomáhá 
J-ovl při jeho Slovníku 99—101 ; 
jak myslí, že by se Slovník složiti 
mohl 107; chce zhotoviti konkor- 
danci slovanských biblí 115 ; ./. 
skrze něho spojen se světem slov. 
129; D. šíří známost č. jazyka 
mezi posluchači university 153; 
o jeho vlastenectví 155; jeho mínění 
o vzdělávání češtiny a o J-ově 
Slovesnosti 174 — 175 a pozn. ; 
charakteristika a význam jeho pro 
dobu probuzení 176; zavedl nový 
pravopis český, který dal podnět 
k náramným hádkám 177; D. a 
sjednocení pravopisu Slovanů Ra- 
kouských 179, 183'— 84'; mínil, 
že analogií bude pravopis učiněn 
ještě nesnadnějším, než už byl 
178' a 194"; přijal dedikaci I. 
dílu Starob. Skládání, která ostatně 
většinou jím shledána byla 187 ; 
podezřívá J-a z literárního podvodu, 
z něhož vinil Hanku 188; J. ho 
považuje za denuncianta 198; jeho 
soud o Kroku 209 ; D. navržen za 
ředitele starožitností vno\ém Museu 
211 ; psával do Archivu Hormaye- 
rova (v. t.) a do Wiener Jahrbiicher 
der Literatur (v. t.) ; jak se choval 
kEZ. 237-244, 253; úsudky J-ovy 
o něm 238— 244 a pozn. ; D. pomáhá 
J-ovi při skládání Historie literatury 
248; postavení jeho k ní 250—55; 
Bowringňv úsudek oD-m259 aroz- 
hořčenosť D-ého tím vzniklá 260; 
1* 



IV 



satisf akce Palackého a chystanáKo- 
pitarova 260, 261. 

DouclaFrant. přispíval J-ovi ke Slov- 
níku 301. 

Duchek D. zvolen za ředitele „přiro- 
zených umění" při C. Museu 211. 

Encyklopaedie nauk byla již v době 
Litoměřické mezi přátely J-ovtmi 
přetřásána 125: dějiny vývoje jejího 
200—202 : obniezila se na vědeckou 
revue (Krok) 204 ; modifikovaný plán 
Palackého o té věci byl, vydávati na- 
učný slovník ; myšlenka tato se sice 
neuskutečnila, ale vedla k založení 
Matice České (a odboru pro řeč a 
literaturu českou) 272 — 276. 

Fabri Ě.. farář, na počátku XIX. stol. 
sestavil česko-něm. slovník, kte- 
rého užil /. při svém Slovníku 300. 

Ferdinand, císař rakouský a král český, 
poslal J-ovi za příčinou dokončení 
Slovníka prsten a řád Leopoldův 
320-24. 

Fichtner Jos., kollega J-ův, byl zá- 
roveň s ním povýšen na doktora 
filosofie 332. v 

Franla Josef (Šumavský) vydal do- 
plňkem ke Slovníku J-ovu něm.- 
český 328. 

František Karel, arcikníže, poslal 
J-ovi pochvalný list za dokončený 
jeho Slovník 325 a 325" 

Gallaš H., plodný veršovec na Mo- 
ravě 128. 

Gauba (recteKauba), konkurrent Jung- 
mannuv na Malostranské gym- 
nasium v Praze 151. 

Gerstner F. členem prvního výboru 
Č. Musea 215. 

Gliickselig Legis Dr., ^ zasvěcený a 
stranný biograf Hankův 179', 182', 
314', 405—406. 

Greč Mik. Ivan. z Petrohradu, sepsal 
historii literatury, která J-ovi 
byla vzorem při jeho díle 246. 

Griin Milo, opat Strahovský a ředitel 
studií filos. při universitě Pražské, 
Němec, zasazuje se o vzděláni 
mládeže v jazyku č. 159—60. 

Gymnasia česká v. Čeština ve školách 
a Školy. 

Gymnasi um a) Litoměřické, zřízení jeho, 
učitelstvo, poměry sociální 27 — 34; 
J. vyučuje češtině 34: gyinn. má 



přijíti ve správu Piaristů. J. hlásí 
se do Prahy 149: visitace 151. 
b) Staroměstské v Praze. Ředitelé jeho 

151: J. sem přeložen 152 a v úřad 
uveden 156: německý ráz gymnasia 
a počet žactva, kollegové J-ovi 157: 
ředitel 158: vyučovaní češtině 158, 
162: ředitel proti češtině 162—64: 
vyšetřování mezi studentstvem 167 : 
plán učební změněn 168: po smrti 
Petritsehově zvolen novým pre- 
fektem proti návrhu direktorátu 
gymnas. Jungmann305 — 306: uve- 
dení v úřad 307: vlastenecký ruch 
mezi studentstvem 369 : J. jde do 
pense 369 — 70. 

Haas B. v. Nejedlý Jan. 

Hájek Ignác, v kollega J-ův v Lito- 
měřicích, Čech: sestru choti jeho 
/. vyvolil si za manželku 31; jal 
se překládati rozmluvy Lukiam>vy 
do češtiny 70, 71, 116. 

Hájek Jan, bratr předešlého, nadějný 
básníř 83. 

Hampeys přispíval J-ovi ke Slovníku 
301. 

Hanka Václav učí se českému a ji- 
ným slov. jazykům u Dobrovského, 
sám pak češtině vyučuje poslu- 
chače filosofie 153. Í85. 417 ; jeho 
pravopis 177': jeho příchod do 
Prahy a zdejší život i činnost 179 
a pozn. ; studuje ve Vídni pravá 
byl spolupracovníkem Hromádko- 
výin a počal tam své pravopisné 
reformace 180; Lindův o té včci 
dopis k Hankovi ISO': H. stal se 
po svém z Vídně do Prahy pří- 
chodu jakýmsi vůdcem studentstva ; 
jeho znalost' mateřštiny: vydal proti 
Nejedlému svůj Pravopis 182; 
H-ova routina v obcování, kterou 
si dovedl získati Tomáška, Dobrov- 
ského a i Jungmanna příměti k tomu, 
že napsal předmluvu kjeho Starob. 
Skládáním novým pravopisem tiště- 
ným 186-87 : za to H. málo vděčně se 
k J-ovi chová 188: H. nikdy nena- 
učil se obstojně psáti prosou českou 
191; bezohledný protivník Neje- 
dlého 193; H. donášel Jovi všeliké 
klepy proti Nejedlému 198: na 
H-ftv básnický talent J. vplyvu 
neměl , ale býval mu rádcem ve 



ich mluvnických 223: vydání 
EK-ého Hankou učiněná jaká jsou 
236; zpoinínka Lindeho naň 400. 
//. prostředníkem mezi J-em a 
Dobrovským ve sporu vzniklém 
následkem kritiky D-ého o Jung- 
mannově Historii lit-y 248 ; 249. 
fí. odpůrcem Palackého z příčin 
osobních 2G6 a 266"; přispívá 
do Časopisu pro katol. duchoven- 
stvo 270: jest přítelem prefekta 
Lišky239'; ''.ví pomočen J-oui při 
skládáni Slovníku 300: dovedl toho, 
že J. dal podobiznu svou připojiti 
k I. dílu Slovníka 313' : uražen 
by] předmluvou jeho 314 ; : JET. jedeu 
z předních znatelů numismatiky 329; 
upravil chatrně vydání Knih deva- 
terých 336 : byl získán Safaříkem 
ku proskoumání rukopisné lit-y stě. 
342 a pozn. ; byl úcasten při sklá- 
dání Výboru z lit. české 344 a 
344"; cleném čtenářského spolku 
J-ova 357: složil báseň v na smrť 
J-ovu 373: zmařil, že Šafařík a 
Gelakovský nabídnuté v Petrohrade 
postavení nedostali 405—406. 

Hansgirg Ant. přispíval J-ovi ke Slov- 
níku 301. 

Havránek F. přispíval J-ovi ke Slov- 
níku 301. 

Historie literatury české aneb sou- 
stavný přehled spisů českých 
s krátkou historií národu, osvícení 
a jazyka. Prací Josefa J-a. V Praze. 
Písmem Ant. Straširypky 1825. 
Vznik, průběh a dokonání díla, 
jakož i jeho působení a přijetí 
245 — 261 : ěas k sepsání potřebnv 
(r. 1823-25) str. 298: po druhé 
r. 1849 vydána opravená s rej- 
stříkem, od V. V. Tomka 339—40. 

Hlasatel Český, spis čtvrtletní, počal 
vycházeti redakcí Jana Nejedlého 
r. 1806: význam jeho 65; obsah 
článků některých 67 až 69 : účinek 
jejich předůležitý 70 a pozn. ; roku 
1809 zastaveno bylo vydávání H-e 
až do r. 1818: avšak tento H. 
již byl jen organem Nejedlého 
a jeho strany v boji ortbografickém 
a proto ani u J-a souhlasu ne- 
došel 75. 

..Hlasy ke Slovákům" 352—53. 



Hněvkovský Šebestian, J-ovi velmi 
milý. kterýž i o jeho talentu velmi 
příznivě se vyslovuje 130: přítel 
ríejedlého a obhájce y, přejde 
k analogístům 195; podnikl ne- 
šťastny boj proti Počátkům 220 
až 221. 

Hollman Josef, professor v Jičíně byl 
členem překladatelského spolku, 
který zarazil mezi přátel v e 
Josefovi,- J. 993. 

Honoráře spisovatelské jak vypadaly 
v době probuzení 45. 280; kolik 
si tušil spisovatel od nakladatele 
248: jak se do r. 1^50 změnily 
poměry 340", 348, 349. 

Hořčička J. navržen za ředitele ma- 
lířského odboru při Č. Museu 211. 

Hormayr baron vydával ve Vídni 
Archiv tur Gesehichte atd.. do 
něhož psával Dobrovský 240: pro- 
rokoval v listě k Dobrovskému brzký 
zánik něm. časopisu Musejního 267. 

Hromádko Jan. prof. řeči a literatury 
c. ve Vídni, vydával Vid. eis. král. 
noviny od r. 1812 a k nim od 
r. 18Í3 Prvotiny pěkných umění: 
jaký člověk 76: úsudek J. Ne- 
jedlého a Dobrovského o něm 181 
a 181' postavení jeho v otázce 
pravopisné 180-181, 183'— 184', 
184-185. v 

Hudlice. rodiště J-ovo: o něm a jak 
se píše 2. 

Hulakovský J. přispíval J-ovi ke Slov- 
níku 301. 

Hurban J. M. v roztržce českoslo- 
venské 353. 

Hurdálek. biskup Litoměřický, přítel 
Dobrovského, který ho castěji na- 
vštěvoval a odtud víc poznal J-a 
99, 129 : J. nemůže se ho dochvá- 
liti 233-34. 

Husák, první učitel J-ův. přispěl, že 
J. dán jest na studie 5. 

Hyna K., vydal Dušesloví zkušebné, 
jehož formu opravoval J. 347. 

Chateaubriand v. Atala. 

Chlumčanský V. L. z Přestavlk a 
Chlurncan. biskup Litoměřický, 
svolil, aby Jungmann cvičil alumny 
v češtině 35 : jsa arcibiskupem Praž- 
ským, podporoval J-a hmotně při 
skládání Slovníku 299 a pozn. 



VI 



Chrněla Jo?., analogista, proto Ne- 
jedly proti němu 190: šíří pravo- 
pisy Hankovy 192'. byl cleném 

překladatelského spolku, který rnezi 
přáťely svými zřídil Josefovie J. 
293: byl též J-ovi pomočen při 
skládáni Slovníku 300: konal hru- 
bou korrekturu Staňkova přírodo- 
pisu 344 a 344' 

Chmelenský Jos. Krasoslav přispívá 
do Časopisu pro kat. duchovenstvo 
270 : o Palackém v Musejníku 329". 

Chotek Karel, hrabě, nejvyšší purk- 
rabí, přál snahám Palackého v o za- 
ložení a udržení Matice České 
272—74, 279.280: působení Pala- 
ckého na něj 281 : podal s kn. 
Kinským císaři spis o školství 
českém 282. avšak marně a Ch. 
musil nepříznivé vvřízení sám po- 
depsati 282. 403—404: Ch. a Jung- 
mann 367—68 a pozn. ; podobný 
úkol mu podstoupiti bylo ve pří- 
čině J-ova Slovníku 408-10 (Z.) 

Jabulka Frant., kaplan Příbramský, 
zaslal do Časopisu kat. duchoven- 
stva ostrý článek proti J-ove stati 
..o klassičnosti v literatuře", který 
sic uveřejněn nebyl 271, J-a však 
náramně rozhořčil 271'. 

jachim J. přispíval J-ovi ke Slovníku 
301. 

Jahn Bedř. Ludvík sepsal spis: Das 
deutsche Yolksthum 1810, který J. 
do češtinv přeložil. (0 něm. ná- 
rodství) 88. 

Jazyk český. J. o něm 36—40: neo- 
logismus a purismus 45—49: če- 
ština jako jazyk živý musí pokra- 
čovati u vývoji svém 50—51. 95. 
392—93; „O jazyku českém" 66 
až 70: Bohemarius a ..Slovo" 85 až 
87 : jazyk v J-ovS Slovesnosti 174 ; 
jazyk e. ve vědeckých spisech a 
Nejedlý, Puchmayer i Dobrovský 
202 a pozn. — 203, 207—10: jazyk 
poetický a Počátkové česk. básnictví 
obzvl. prosodie 217—21: čeština 
v poesii 222— 28: Palacký a spi- 
sovná čeština 267 — 68; čeština zno- 
votařená 286—89. V. dále s. čeština. 

Jazyk spisovný všeslov. v. Všeslo- 
vanský 1 ). 

Janda Jan. kněz český ve Stýrskn, 



byl J-ovi pomočen při ieho Slov- 
níku 300. 

Jesuité na universitě a gymnasium 
staroměstském 12—13. 151. 

Jodl Jan. druh Hankňv a přívrženec 
jeho orthografie, kladené ven na- 
děje nesplnil: stručný běh života 
jeho 200'. 

Johanu a Jungmannova 324. 

Jotisté v. Pravopis a jednotlivé osoby 
v boji súčastněné. 

Juhn Vojtěch, probošt Jindřichohra- 
decký, ctitel J-ilv 312. 

jungmann Ant., bratr Josefa J-a: 
poměr mezi oběma 128 a 128": 
sepsal somatologii pro malou ency- 
klopaedii nauk. kterou J. vydávati 
chtěl 202. 203 a pozn. : J. a LS. 239 
až 240: vydal (dle Pauliekého) 
..Domácího lékaře", při čemž Čela- 
kovský opravil jazyk 280 : byl bratru 
svému též pomočen při skládání 
Slovníku 300: sbíral materiál ke 
slovníku německočeskému, v který 
však později J. Frantovi (Šumav- 
skému) postoupil 328: zvolen na 
r. 1839 rektorem filos. fakulty Praž- 
ské 334. 

Jungmann Jan byl bratru svému Jo- 
sefu pomočen při skládání Slovníku 
300-301. 

Jungmann Josef. Rodokmen jeho 1—4, 
383—84, 415': léta u rodičů strávená 
4—5: v Berouně od r. 1784—88 
ve škole a v privátním učení 6 — 8: 
r. 1788 odebere se do Prahy na 
Novoměstské gymnasium a přijat 
hned do II. třídy 9: hmotné po- 
měry jeho v těch letech 10; školské 
zpomínky nelibé 10: prospěchy ve 
škole 386: na universitě (r. 1793- 
95 studuje filosofii. 1795—99 práva) 
11—26: v J-u probudí se cit ná- 
rodní 17; první básnické pokusy 
17: učí se cizím iazvkúm 19: pro- 
spěchy studijní 19. 387-388 ; dá 
se na professuru 24: listina udělu- 
iící J-ovi občanskou svobodu 26. 
389 : J. professorem v Litoměřicích 
27—30 : pomýšlí na právnietví 
30—31: ožení se 32: učí češtině 
na gymnasiu zdarma 34. začež do- 
stane se mu práva měšťanského 
v Litoměřicích 35: učí češtině 



VII 



v semináři .'55: r. 1800 počne Slov- 
níkové práce a proložil Miltonův 
Ztracený ráj 43: myslí na vše- 
•Moii spisovnou řeč slov. a uvádí 
jinoslov. slova do svých spisů 46; 
k živý musí pokračovati u vý- 
voji svém 50, 392-93; ,/. skládá 
spis na obhájenou prosodie časo- 
měrné. ač zůstavuje rozhodnutí 
sině; nemotornost Stachova za- 
mezí vydáni toho spisu, což J-ovi 
nemilo 52— 54, 59, 393—94; Atala. 
vznik a příčiny překladu 61; -/. 
píše do Hlasatele 66 — 71; opra- 
vený blud o vzniku těch článků 
<>7: •/. povzbuzuje přátely své ku 
pracem pro Hlasatele a sám sbírá 
naň předplatitele 72 ; jak se choval 
k Prvotinám Hromádkovým 77 — 
83. 85 ; boj s Bohemariusem 84— 
91 ; práce Slovníkové 92—115, 417 ; 
./. buditelem a lit. rádcem žákův 
a přátel svých (J. Hájka 116, J. 
Koubla 116, Tacheeího 116—18, 
Marka 118-22. Vetešníka 122- 
23. Kramáře. Káry 123. Linky 124. 
V. A. Svobody 124—25 a Purkyně 
126—27) ; poměr jeho k Nejedlému 
128: k Dobrovskému a Puchmay- 
erovi 129. Hněvkovskému 130, 
Tablicovi 131—33, Palkovičovi 
131 — 32: snahy J-ovy o založení 
.,české Společnosti" 134—38: pan- 
slavistieké jeho smvšlení a přízeň 
k Rusům 138-46," 394—95: po- 
měry soukromé 147—48: chce se 
státi professorem fysiky na uni- 
versitě, touží po Praze, učitelská 
jeho činnost' 148 — 51, 396 ; konečně 

1815 se tam dostane 151 ; J. vůdcem 
nár. snažení mezi intelligencí a ze- 
jména mezi studentstvem v Praze 
154 — 55; koupí si tu dům 155; 
vyučoval neobligatně češtině 15S : 
jeho dopisy o školském dekrete z r. 

1816 str. 160: následkem roziníšek 
s prefektem Petritschem J. přestal 
učiti češtině: za to působí jinak 
na obuzení citu nár. mezi žactvem 
165—66: nástrahy jeho loyalnosti 
kladené 166: encyklopaedie nauk 
170: Slovesnosť. práce a mrzutosti 
s ní 170—75 ; zejména Dobrov- 
skému a Nejedlému (tomuto pro 



pravopis) se nelíbila : poměr mezi 
J. s jedné a Dobrovským. Nejedlým 
a Hankou na druhé straně a k o- 
pravě pravopisné 74, 132, 176, 182, 
183 a pozn., 184—99: otázka pra- 
vopisná ; sám drží se zprvu bratr- 
ského pravopisu 183'— 185: od r. 
1817 přistoupí veřejně na nový, 
což ho stálo přátelství Nejedlého 
75, 186 a mnoho trpkých chvil mu 
způsobilo 188 : chce opět od něho 
ustoupiti; smiřování s Nejedlým 
188—89 a pozn. : vida marnost! 
toho upustí od úmyslu svého, ač 
mu ještě poslal výtisk Slovesnosti 
na důkaz vážnosti 189 : J-ovo zdraví 
418—19: chce napsati životopis 
Puchmayerňv 420; ./. postaviv se 
proti Nejedlému jest opuštěn ode 
všech a nepřátelstvím jeho stíhán 
190: opravil Hankiiv ..Krátký spis 
o pravopise", 193 a sám vydal 
..Beieuchtung der Streitfrage liber 
die bohm. Orthographie" 195: jak 
se mají věci s dennnciantstvína Ne- 
jedlého, ze kterého J. ho vinil 196— 
99,397-- 99: J. náramně bázliv o své 
postavení, až i literatury odříci se 
chce 198 : pracuje o vydávání malé 
encyklopaedie nauk 200—202 : pod- 
poruje Marka v sepisování Logiky 
203 ; /. horlivý spolupracovník 
Kroku 206 ; pomáhal Sedláčkovi 
při jeho spisech tvoře terminologii 
207 ; účastnil se ruchu ve prospěch 
Č. Musea, ač celou věc jinak si 
představoval 211—16 ; zasazuje se 
o zavedení prosodie časoměrné slo- 
vem i skutkem, ač opatrně 218 — 
24; vyzývá ku překládání libret 
operních veršem časoměrným a 
sám tak činí 224; básníkům pak 
byl rádcem a opravovatelem 225— 
34; výkladv o jazycích a literatu- 
rách slov. a o RK. 232 ; J. a RK. 
234—36 s pozn. : poměr jeho k RZ. 
a chování Dobrovského ve věci té, 
jakož i úsudky J-ovy o D. násled- 
kem toho pronesené 236—44: chystá 
historii literatury české již dávno, 
avšak pro jiné práce k ní se do- 
stati nemůže, až náhoda ho 
povzbudila ke konečnému vyve- 
deuí245— 46: J. a Lindova historie 



VIII 



literatury slov. 246, 400 ; mrz 
a pomůcky práce té 247 — 48 ; při- 
jetí její 248: spory mezi ním a Do- 
brovským 250—57 : Bowring v a 
J-ova Historie 257—59: J. a Č. 
Museum 262; J. a Palacký 257. 
263—64 a pozn. Jak se choval 
k časopisu Musejnímu a k redak- 
toru 268—69 : článek ,.o klassičnosti 
v literatuře" 268—69, 401—403: 
J. a Palacký opět smířeni a přá- 
tely až do smrti, což se projevuje 
i zevně 271 — 72; J. s Palackým 
pracují o založení sboru vědeckého 
pro literaturu a řeč českou a Ma- 
tice České 273—75; charakteristika 
jeho 276: J. a Matice Česká 277— 
79: J. zasazuje se o to, aby Ša- 
fařík do Prahy' se dostal 283—85; 
J. a Kollárovy reformy na Sloven- 
sku 287—89 ; J. cleném sboru pro 
řeč a literaturu č. a roztržky jazy- 
kové 285—88: jak se měl k Mu- 
sejníku 290: byl korrektorem při 
překladatelském spolku zaraženém 
od syna jeho 294—95. J. pracuje 
opět o Slovníku: dokončení jeho 
296—301: J-ovi umřel Josefovic: 
obecná soustrast' 302— 305: po smrti 
Petritschově jmenován prozatímním 
a později skutečným prefektem 
akad. gymnasia 305—308 a pozn. : 
dějiny vydávání Slovníka 309—317 : 
po vydání Slovníka došla J-a četná 
vyznamenání, nad nimiž radost zka- 
lena úmrtím nejstarší dcery Johanův 
318—26: J. redaktorem Musejníka 
a spolupracovníkem jeho opětným 
328—30: J. od národa nazýván 
Nestorem, od lilos. fakulty zvolen 
složiv dříve již doktorát za děkana 
a rektora 331—35: na oslavu jeho 
vydaný ..Knihy devatery": o re- 
dakci jich a návrhu J-ovŠ strany 
činnosti Matičně 336 : vydával znova 
své spisy 337 — 40, píše původní 
věci 341 a jest i iinak čin " vin 
342 — 43 a pozn. : koná konektoru 
spisovatelům 343—44, 345—47: 
vydal Výbor z literatury české I. 
344: afféra jeho s konsistoří 345— 
346: povzbuzuje Marka k napsání 
Metafysiky 347 a pozn. I. a II.; 
jeho soud o současných snahách 



filos. 347." J. kritikem (o Tylově 
Posledním Čechu. Sabinově Hrob- 
níku a romant. směru v lit.) 349 
a 349" Činnost jeho ve sboru 
pro řeč a literaturu č. 350—52 a 
proti roztržce českosl renské 352— 
53. ./. všímá si věcí veřejných, 
najmě slov. 354—56 : o Miekiewi- 
czovi 356: zřídil čten. spolek slov. 
357 a 357" J. a ruské univer- 
sitv 358; jeden spisovný iazvk 
359-60: ..Zápisky" 360-62, 367. 
410 — 14: zdraví a cestování J-ovo 
363-67: J. ahr. Chotek 367-68 
a pozn. ./. a žáci jeho na akad. 
gymnasium 369 a pozn. /. vzdal 
se prefektury ak. gymnasia 370 
a pozn. Opětné nemoci: nehoda 
manželčina: radosti rodinné 371 
a pozn. J—ova smrť dne 14. list. 
1847 : slavnosti pohřební 372—74. 

Jungmann Josefovic, dopisuje si 
s Markem 254'; uveřejnil r. 1828 
v Musejníku některé články 271: 
stručný nárys jeho života a dopi- 
sovatelský jeho úřad za otce : sám 
jeKollárovi. Markovi a Sirovi příte- 
lem 290—292 : literární jeho čin- 
nost: zaražení překladatelského 
spolku (v. t.) 292—94 a pozn.. 
302: úmrtí jeho 303 a pozn. 

Kadavý Jan, učitel v Herm. Sejpech 
byl členem Krkonošské společnosti, 
která podala J-ovi za příčinou do- 
konaného Slovníku krásný pohár 
325 a 326'. 

Kamarýt Jos. VI.. horlivý přívrženec 
anal. pravopisu 197 ; byl členem 
překladatelského spolku, který zří- 
dil mezi přátely svvini Josefovic 
/. 293. 

Kaňka Jan Nep., advokát, u něhož 
byl J. v praxi 23. 

Kára V., žák J-ův, pomáhá mu při 
Slovníku 99: zprvu méně činný 
stal se později horli vcem nár. i li- 
terárním. 123—124. 

Karafiát, účetní v továrně Brněnské, 
Nemee. umožnil vydati překlad 
Milionová Ztraceného ráje: usilo- 
val též o založení české Společ- 
nosti 44, 135. 

Kareš V., kaplan Budyňský. ..srdečný 
podpůrce literatury české - , pomáhá 



IX 



J-ovi v praceeh slovníkářských 99, 

starý J-nv přítel 365. 416: K. pře- 
kladatelem 417 — 18 ; korrespon- 
dence jeho s J-em důležitá 418. 

Karoli, člen konsistoře Pražské, jedná 
proti zavedení češtiny do škol 160. 

Kauba v. G-auba. 

Kindermann von Scliulenstein, po- 
věstný germanisator škol 7. 

Kinský Dominik, piarista vlastenecký 
na Moravo, 128: radosť z objevení 
RK. 235': úsudek jeho o Palackém 
263" ; byl J-ovi pomočen při sklá- 
dání Slovníku jeho 300; výrok 
jeho o Slovníku J-ove 312. 

Kinský Rud., kníže, vykázal na slo- 
vo Palackého Čelakovskému roční 
pensi 27 v 6' ; byl mezi prvými členy 
Matice České, jejíž byl kurátorem 
a zaplatil celý náklad Hlasů vla- 
stenců 278—279 a pozn.; podal 
s hr. Chotkem císaři pamětní spis 
o školách českých 282; podporuje 
hmotně Šafaríka 284—85. 

Klácel F., Hegelian, 347." 

Klár Alois, kollega J-ův v Litomě- 
řicích a později prof. unit., za J ožil 
ústav pro slepce pod Bruskou 
v Praze 29 ; psal též do č. časo- 
pisův a byl od c. básníkův opěván 
30 a 30": dostane se do Prahy na 
universitu 150. 

Klebelsberg, hrabě, pracoval o zalo- 
žení Česk. Musea 210. 

Klicpera Váci., člen a regisseur spo- 
lečnosti divad. ochotníků, která 
jala se šířiti lásku k jazyku č. di- 
vadlem 154 : přátelský poměr mezí* 
ním a J-em 232-233. J. oceňuje 
jeho talent 233. 

Knobloch Iv., vlastenecký veršovec, 
odevzdal svou sbírku lexikální Do- 
brovskému 100. 

Knoll Jos., professor všeobecné histo- 
rie, zvolen r. 1835 místo J-a rek- 
torem 334 a 334". 

Koehler Jos. Ant., velmistr křižov- 
nický a direktor gymnasií ě., měl 
«7-a ke složení Slovesnosti 170; 
působil proti kandidatuře Vinaři- 
ckého na univ. stolici č. jazyka 
368". 

Kollár Jan a Celakovský ve sporu 
o prof. Uhla 90—91; přispívá do 



Kroku 206; přátelství jeho s J-em 
227, 230; J. vydával jeho básně 
a potřebné opravy sám konal 228— 
230: K-ovy reformy jazykové na 
Slovensku a Jungmann 286—287, 
288—89 a pozn. K-ovo s Josef o- 
vieem přátelství 292: byl J-ovi po- 
močen při skládání Slovníku 300; 
byl účasten vydání „Hlasu ke Slo- 
vákům "352— 53 : složil báseň na 
smrť J-ovu 373. 

z Kolovrat Frant. v. Liebsteinský. 

z Kolovrat Jan v. Krakovský. 

Konkordance slov. biblí v. Dobrovský. 

Konsistoř Pražská chová se k č. vě- 
cem nepříznivě 160, 418; k. a J. 
345 ; v. též Časopis pro kat. duch. 
o Čelak. 

Kopitar Bartoloměj přeje si obecného 
jazyka spisovného pro Slovany 78 ; 
jedná s Dobrovským a Lindem o spo- 
lečný pravopis slov. národů v Ra- 
kousku 179, 183'— 184': založil 
rukopisný seznam knih č. v cis. 
bibliothece Vídeňské se nacháze- 
jících, jehož pak použil J. při své 
Historii 248; Bowringúv o něm 
úsudek 259; hodlá napraviti pře- 
náhlený úsudek Bowringúv o Do- 
brovském 260. 

Kbrber, magistrátní rada. s nímž J. 
v Litoměřicích se seznámil a v Praze 
si dům koupil 156. 

Kcrrespondence J-ova 390—92, 418. 

Kosakovský Jan, člen v tovaryšstva 
přátel nauk a přítel Cechů .79. 

Kostečky Dominik, jeden z předních 
spisovatelův o věcech právnických 
a politických v Cechách a svědek 
při J-ově svatbě ; činnost' jeho 32. 

Kotzebue Aug.. když ThC. K. Sandem 
1819 zavražděn byl, povstaly z toho 
studentské nepokoje, které vedly 
k vyšetřování i na Staroměstském 
gymnasiu Pražském 167. 

Kouble Josef, professor, p omáhal J-ovi 
vpraceeh slovníkářských 99; složil 
spis o přírodopise a castěji obracel 
se k J-ovi o radu 116; podporuje 
J-a činně ve snaze založiti malou 
encyklopaedii nauk 200—201. 

Krakovský, hrabě J v an z Kolovrat pod- 
poruje hmotně Safaříka 284—85. 

Královská učená společnost pňso 



beníni Šaíaříka, J-a a zejména Pa- 
lackého rozdělila činnost svou a zří- 
zena mimo jiné také filol. sekce 
342'": stanovisko její v otázce 
pravopisu českého 350 — 51. 

Kramář Josef, žák J-ův, pomáhá při 
Slovníku 99: psal do Prvotin, sepsal 
dílo zeměpisné pravopisem bratr- 
ským, čemuž J. skoro rád 123, 
184' ; sepsal pro encyklopaedii nauk, 
kterou /. vydávati chtěl, část země- 
pisnou 200-201. 

Kramerius V. M., obdivovatel a na- 
podobitel slohu Veleslavínského 49 ; 
sbíral ťráse č. 93; zasazuje se o zří- 
zení „č. Společnosti ' : 134; byl J-ovi 
pomočen při skládání Slovníku 300. 

Krameriusovy noviny jak působily 64. 

Krejčí Jan, vynikající žák J-ův na 
akad. gymnasiu 369 a pozn. 

Krok počal vycházeti r.1821; držel se 
analog, pravopisu 192; duchovním 
původcem jeho Pressl 204 ; vyda- 
vatelem hrabě Berchtold 205 : spolu- 
pracovníci jeho jsou zejména Pressl 
sám, Jungmann, pak Šafařík, Pa- 
lacký a Kollár 206 ; Dobrovský mu 
prorokuje brzký zánik 209; stal se 
hlasatelem prosodie časoměrné theo- 
reticky i prakticky 223. V. též s. 
1821. 

Krolmus Vác, farář, byl J-ovi pomo- 
čen při pracech Slovníkových 300. 

Krombhoíz V. J., MDr., byl proti za- 
vedení češtiny do škol 160. 

Krtička, direktor juridické fakulty 
Pražské, vyslovil se pro dekret 
c. k. dvorní komisse studijní ze 
dne 23. srpna 1816, 160. 

Kubásek, vrchní Křivoklátský, ,.dobrý 
Cech", snad taky přispěl vplyvem 
svým k tomu, že J. dán na 
studie 5. 

Lang J., dvorní rada a referent o 
gymnasiích při c. k. dvorní ko- 
missi v 163' a 291'. 

Leška Štěp., Slovák, sbíral látku ke 
Slovníku č. 93; byl též J-ovi po- 
močen při skládání Slovníku 300. 

Liebsteinský z Kololovrat Prant. Aug., 
nejvyšší purkrabí země České, hor- 
livý vlastenec 154, 159: pracuje 
o založení Českého Musea a zná- 
rodnění jeho 210—213 ; poslal jsa 



státním a konferenčním ministrem 
pochvalný list J-ovi po dokonání 
jeho Slovníku 319 a 319". 

Linda J., přítel Hankúv a zastance 
jeho pravopisu 180' ; podezříván 
od Dobrovského spolufalsifikatorem 
LS. 237—38 a pozn. 

Lindě S. B. skrze Dobrovského znám 
s J-em: Dobrovský poslal jeho 
Slovník J-ovi, a ten se mu stal po- 
bídkou v jeho vlastních praeech 
slovníkových 101 : J. jedná s Do- 
brovským a Kopitarem o společném 
Rakouských Slovanů pravopise 179. 
183' — 184'; požádal r. 1822 J-a 
za obraz české literatury 246 a 400, 
což mělo rozhodný vplyv na se- 
psání historie lit. české od J-a: 
poměr mezi oběma 246: chystá 
sepsati literatury všech Slovanův 
a žádá k té práci pomoci přátel 
svých 400. 

Linka Josef, chovanec J-ův. básníř.124. 

Listy aneb Vid. listy v. Prvotiny. 

Liška A., prefekt, přítel Hankův, pře- 
ložil znovotařeným jazykem první 
dva zpěvy Iliady, až toho J-ovi bylo 
žel 289'; má péči o zdraví J-ovo 
297'. 

Lobkovic kn. A. L., čl